pondělí 28. srpna 2017

L'chappé Belledonne, skautský poznávací výlet, cesta tam a zpět a... DNF:)

Včera pozdě večer jsme se nakonec zrychleným přesunem vrátili z LB, lidsky a zážitkově velmi intenzivní výlet, na který jsem nejdřív nechtěl jet (!) ale následně jsem moc rád.

S chlapci s iTB, z naší řekněme HCiTB frakce:), jsme se před dlouhou dobou domluvili, že v rámci klubového výletu zamíříme do Savojských Alp, abychom se podívali za hranice všedních dnů, utužili kolektiv, nostalgicky bloumali kolem stanů, popíjeli čaj z ešusů ... a taky se proběhli v horách. Všechno se nám povedlo na jedničku, jen s tím během to nebylo tak prudké:), do částí závodu, kde se dalo běžet, mluvíme o maximálně 5-6 km:),  se z naší skupinky dostal jen hrdinný Malý Medvěd, my ostatní jsme z různých důvodů před cílem. Ale postupně...:)

Vyrážíme ve středu kolem 9 hodiny ze Stodůlek, výprava sice měla imitovat skautskou náladu Rychlých Šípů, ale slovy mojí nejmilejší manželky, je to spíše ZOO na výletě [Veverka Sudetský, Veverka Pražský, Malý Medvěd a já, jakožto Veverka náhradní]. Dostáváme na cestu balení oříšků Veselá veverka a MM malého medvídka Brumíka:). Cesta vesele ubíhá, vyprávíme si zajímavosti z regiónů, veselé a poučné příhody, hrajeme skautské hry:), počítáme koně [zas ten MM, který je asi nejlepší skaut a nikdy nemluví sprostě jich viděl nejvíc!]... postupně se střídáme v řízení a po desáté večer jsme v místním parku/kempu, zastavujeme vedle Samova auta a stavíme stany. Vyrážíme do městečka si dát pivo, vzít vodu do kanystrů... Jenže na ulici ani živáčka, ani mrtváčka:). Dalo bylo se říci, že životem klokotající středisková vesnička úderem desáté hodiny večer usne, ani na ulici se nikdo neobjeví, hospody zavřené.. Nakonec u místního veřejného WC, ve kterém široká veřejnost ani nerozlišuje mezi pisoarem a latrínou, zkušeně přeskakuji jednu z hnědých překážek a nabírám vodu do kanystru. Společně s lékařem výpravy uklidňujeme ostatní (a sami sebe), že převařením této tekutiny vznikne základ pro ranní lahodný čaj:).

Ráno je kouzelné a čaj? Ten je skutečně lahodný:). Navíc nedaleko mezi popelnicemi objevujeme vodovodní kohoutek propojený s WC z místní spolkové místnosti s čerstvou vodou a zdravíme se se Samem S., Alešem P. a Petrou M. Připravujeme se na závod, standardní rutina, ale vše si pečlivě připravuji - přeci jen vstáváme o půl třetí, ve tři autobus, v šest start na obrácené straně hor..

Byl jsem na LB 144km už dvakrát a pokaždé jsem skončil předčasně. Nevěděl jsem proč, z jakého důvodu se tam hlásím potřetí. Snad jedině žížala vleze do díry, ve které dostane elektrickou ránu 300x, moudrému člověku stačí, aby dostal nakopáno jednou, že?:). Ale zde již ikonická moje "bavorská" teta, by jistě moudře dodala.. "Hanzi, Hanzi.. všechno má svůj důvod.. i čas"..:)

Protože už znám dobře celou logistiku začátku závodu, je to jako ve snu, občas si připadám jako při chybě v matrixu:).. startuji ze zadních pozic, povědomě klopýtám parkem, v prvním kopci předbíhám Sama .. a pak už se jen soustředím na to, abych v trochu běhatelných úsecích nahnal co nejvíce času na cut-offs, tedy na limity.. V nejlepších částech je to skoro 2.5 hodiny.. Do kopce to umím a z kopce jsme pořád na nejhůře červené:). Pole se roztrhalo a hodně jdu sám.. tedy i když jdu se skupinkou, tak vlastně jdu sám, protože francouzsky neumím a oni jiným jazykem také ne:). A tak mám spoustu času -- různě přemýšlet. "Běžím" a poskakuji, co to jde. Řekl bych na hranici svojí bezpečnosti, boty se mi trhají (ale mám s sebou scotch pásku a báglu náhradní), levá hůlka se mi náhodně sklapuje (v baglu je opět náhradní sada)... Ale pořád přemýšlím..
Zas jeden ze šílených technických úseků nahoru tisíc výškových metrů, dolů to samé, občas traverz.. žádná cesta, jen poházené praporky mezi kamením.. Rvu to co se dá.. a mám tak akorát stejný čas, jako je potřeba na limit. Jenže čas strávený na stanici nemilosrdně ukusuje minutu za minutou... Při poslední večerní části -- pořád držím skoro dvě hodiny na limit(!) -- mi to dojde.

Ten okamžik záblesku je tak silný, že si musím na chvíli sednout. Ta prostá otázka "PROČ?" je asi nejsilnější překážka. Vždyť já se chovám úplně stejně jako zoufalá žena, která se otěhotněním snaží zachránit krachující manželství..:). Už přes rok nějak vnitřně zápasím s během/neběhem v horách. Líbí se mi běhat dlouhé závody v trailu, po pěšinkách a cestách -- líbí se mi hory, ale ty občasné technické úseky jsem bral jako koření v jídle:), ale časem jsem se posunul tam, kde se jí jen samotné ďábelské chilli bez jakékoliv přílohy:). ... Z okouzlení horami se hlásím na závody, které (aspoň v mém podání) nemají s během vůbec nic společné..:).

A tak sedím... v okamžiku poznání si uvědomuji, že i ta moje předchozí DNF byla od toho odvozená... Najednou přesně vím, že mě to už nebaví, že to nechci... a v klidu -- relativně volným krokem docházím na life base. I s jídlem jsem tu o víc jak hodinu před limitem, balím to.. autobus prý jede až po 5 hodině, limit je ve čtyři... čekám a radostně (!) si plánuji "běžeckou" budoucnost:) ..

Zatímco v 5:15 sedím v autobuse, nastupuje smutný Sam. Teď se dostal na stanici, po limitu. V tu chvíli se cítím blbě. Sam by chtěl by bojovat, ale nevyšlo to a dal by tomu všechno. Já jsem měl dost času, v podstatě mi nic nebylo... ale přesto jsem skončil. Ale vím, že ten chirurgický řez byl potřebný. Čelem vzad, poklusem klus:).. Zase běhat -- nejlépe ultra v přírodě, ale tam, kde se dá většinu trati běhat:).

Kolem šesté ráno jsme u stanů a jde nám naproti Aleš P. Zdravím ho s otázkou, co se stalo, co tady dělá? Jeho odpověď mě dostala.. "Neměl jsem žádný důvod skončit.. cítím se trochu blbě:).. ale přestalo mě to bavit:)..."..:). Společně fandíme Tomášovi a Petře, kteří mají dostatek sil, zdraví, silnou motivaci a morálku k dokončení. Velká gratulace a obdiv! Petra k tomu přidává 4. místo v ženách a 2. ve své kategorii. Běžela v barefoot (první půlku dokonce bez vložek), což mi hlava nebere:). OMG! Velký obdiv, mimo moje chápání. Navíc její vysvětlení, že si uvědomila, že nemá vložky do bot až později, mě úplně rozsypalo.. [znělo to podobně, jako starý vtip, kdy žena u rozvodového stání říká.. "že je muž alkoholik jsem se dozvěděla, až když mě poprvé políbil.. ale to už jsem byla po druhé v jiném stavu"...:) ]

Akce byla velmi vydařená. Tomáš hrdinně po sprše naskočil do auta a drobně pospával, já se snažil chlapce dostat v pořádku a "brzo" domů. Nakonec o půl desáté vystupujeme ve Stodůlkách, Deri kňučí radostí:), Martin svým autem dokončí "rozvoz".. Společná gratulace Tomášovi a pak už všichni míří domů, koneckonců jsme získali další den, kdy je potřeba.. jít do práce a někteří (=já) by zase měli začít rychleji běhat:)...

Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)

úterý 15. srpna 2017

Jak jsem špacíroval, aneb já se tam vrátím..:)...

Vraceli jsme se z Chorvatska "drobnou" oklikou přes oblíbenou zastávku v Niedernsillu -- pension Haus Gassner, tradiční zázemí českých nadšenců okouzlených horami c.k. Rakouska. Pokaždé si uvědomím, pokud se chci dozvědět, co se děje v české běžecké komunitě, je třeba vyrazit k Romaně do Niedernsilu a posbírat novinky:). Upřímně -- na začátku cesty to vypadalo dost tragicky... U posledního tunelu před Rakouskem jsme chytli 5 km dlouhou frontu, do místního údolí dorážíme uprostřed šíleného deště. A předpověď na další dny nevypadá nijak dobře...

Ranní pohled z okna pokoje č. 8
 Ale i na tohle mám recept. Vozím si dobré počasí s sebou. Ne nadarmo mluvím o své nejmilejší manželce jako o jasném slunéčku:).. Tedy nepamatuji si, že bychom někde měli hnusné počasí. I když jsme přijeli do téměř živelné katastrofy, tak druhý den vyjde slunce nad rozbouřené vody, ani není potřeba vypouštět holubici se snítkou v zobáku:)... a stejně tak tomu bylo i tentokrát tady..

První den průtrž, přes 30 mm srážek, ve zdejší řece (Sallsbach) plavaly stromy.. a druhý den.. pozvolné probouzení do krásného dne. A s ním i nápad, že by se vyrazilo na výlet do druhého údolí.. a zatímco by si děti užívali prolézaček, šplhání po stromech a tak.. a dámy popíjeli kávu:), já bych měl 4-5+ hodin na to si přeběhnout hřeben, a někde se spustit do sousedního údolí..

Mám na přípravu asi tak 15 minut.. Zmateně si snažím zapamatovat klíčové názvy vesnic a směrů.. V přílišném rozrušení nechám doma jak malou mapku hor, tak i hůlky.. Ale opakuji si mantru naší skupiny.. "Co nemáš.. nepotřebuješ"..:)

Tak tam mířím...
Cesta autem do druhého údolí trvá asi 40 minut a tak za necelou hodinu už se odpojuji od skupiny a naprosto sám stoupám směrem hřeben.. a následně se uvidí. Pochopitelně značení jedinou barvou, jak je zvykem v EU:) mě hodně mate a omezuje, navíc, jak nemám mapu, tak jiná jména na směrovkách než ty (dvě) co si pamatuji mě akorát matou.:).. V jednu chvíli cesta končí čerstvě ohrazeným kravským výběhem s absolutní absencí značek. Vracím se kousek zpět a beru to krpálem přímo nahoru.. po hřebeni musí vést cesta.. a kdyby ne, sestoupím na druhé straně a údolím doběhnu do penziónu.

  
 Cesta se postupně zvedá


Idylka.. proplétání se mezi kravami:)

Tak z toho údolí jsem sem vyběhl a vyšel..2h

Ten silný déšť je i tady nahoře celkem znát. Některé cesty jsou podmáčené, ale... ta panoramata!:) .. vystoupám nahoru, cca 2100, není to zase moc vysoko, ale nejsou tu žádné lanovky a nikde nikdo.. No posuďte sami...

Přeběhnu po hřebenu jeden kopec a u druhého studuji nápisy. V tom se z drobné mlhy vynoří místní průvodce se dvěma turisty:).. a říká anglicky.. Koukal jsem na tebe.. bereš to pěkně svižně, a přímo.. kam? Naznačím cíl svojí cesty a úmysl sestupu s radostí čekám na rady domorodce:). ten mi říká, že takhle prudkou cestou on nesestupuje, navíc po včerejším dešti a bez hůlek a samotnému by mi to nedoporučoval:).. A tak jsem zbaběle dal přednost postupnému seběhu, na konci i po zpevněných cestách.. zakončených údolním během asi 12 km po asfaltce...

 

  

Ale musím otevřeně přiznat.. Zamiloval jsem se. Zdejší Pinzgauer Spaziergang, je součástí jedné z nejhezčích tras.. Arnoweg, viz část "Pinzgauer Grasberge", jak mi posléze objasnila Romana... Ten pocit být sám na té hřebenovce.. nikde nikdo.. vyděšenej, že to třeba nestihnu v čas dolů, že zabloudím..:)... ten byl tak krásnej.. neporovnání se závodem, se značenou tratí a zajištěným občerstvením..

Prostě už jen přemýšlím nad logistikou, a říkám si společně s Františkem Halasem.. "Já se tam vrátím.."..:)..

Nicméně, musím se soustředit na nejbližší dny... Přesně za 12 dní se budu soukat do autobusu na start v lechappe Belledon. Jasně bylo to v posledních dnech, týdnech a měsících poněkud hektičtější a emočně náročnější., mám méně naběháno, atd.... Ale!!! Daří se mi odmazávat doslova letité záležitosti, resty, povinnosti a  úkoly.. ať už na baráku, doma, nebo v práci.. tak, aby mě to na poslední chvíli pokud možno nedostihlo. Sice je to často výměnou za běh -- i když jsem na tom v tréninku asi hůř než vloni.. přesto si paradoxně věřím víc..:).

Navíc tím, že jsem si letos Rondu doslova pro*ral:) ... věřím, že ta vůle po dokončení bude letos silná.. a že si budu v náročném terénu dávat většího majzla:). Držte mi palce. Bude to hezká akce. Společensky vyrážíme v naší horské mušketýrské čtyřce, Martin VP, Pavel VS, Tomáš MM a moje maličkost. Snažil jsem se doma opět prosadit krásnou paralelu s Rychlými Šípy na výletě, ale spíš to vypadá, že já tam budu jako buď Štětináč, maximálně jako Haha Bimbi.:)

 

 

Všemu zdar! Kamarádům a ultra.. zvlášť!
12:)
PS. Číslo 244 má hezký číselný potenciál, snad mi to taky trochu pomůže..:)

pondělí 7. srpna 2017

O nemocech padesátníků, aneb slunci vstříc! :)

Jakékoliv zobecňování je vždy nebezpečné, ale stejně časté jako jsou vtipy o blondýnkách, tak stejně časté jsou vtipy/příběhy o zoufalých padesátnících, kteří se snaží buď získat nějakou tu mladou milenku/manželku.. založit novou rodinu.. nebo tak:).. Takové to Faunovo (velmi) pozdní odpoledne:). Celou dobu jsem si myslel, že moje posedlost pobíháním mě jaksi vytrhuje z téhle kategorie:), ale jak jsem byl několikrát upozorněn, snaha o běhání ultra ve věku 50+ naznačuje (prý) ještě větší zoufalost.. Prý je to podobné tomu si najít mladou milenku.. abychom demonstrovali všem, že na tom nejsme tak špatně...:).

Moje moudrá bavorská teta by to komentovala slovy... "Otáčej se jak chceš, zadek máš vždycky vzadu"... Ale vedlo mě to znova k zamyšlení, proč vlastně takhle běhám (slovy jiných.. "blbnu") .. je to kvůli "dojmu" nebo kvůli sobě?? Nějakých kilometrů na to přemýšlení padlo, ale jsem si stoprocentně jistý, že takhle "blbnout":) nemůže soudný člověk kvůli tomu, aby dělal nějaký dojem.. To se spíše podaří koupí luxusního auta (i když bych si mohl koupit výrazně lepší, mám pořád starou škodovku), nebo oblečením, nebo již zmíněnými mladými milenkami:)... Uklidnilo mě to. Většině lidí je totiž naprosto jedno, jestli běháte 20-40 nebo 100 km, navíc oni ani moc nechápou ten rozdíl mezi těmito distancemi:). [myslím, že skoro všem je úplně fuk jestli běháte vůbec, což mně dělá dobře:)]. Tak jako tak, navzdory kritickým poznámkám.. opravdu "blbnu" o své vlastní vůli a pro "sebe" a pro "radost", jak jinak že? :)

 

Pravda ale je, že jsem odjížděl na týdenní dovolenou výrazně oslabený. I když jsem se s ním několikrát loučil, konečné rozloučení s mým tátou bylo v minulý pátek. Pravda, v posledních měsících jsem běhal jak to popisují guruové:) v časopisech.. Nevím kolik, nevím kdy.. Oni si to údajně nepíší a neměří ze zásady -- já proto, že jsem zapomínal..:). Někdy hodinky a občas i si zapsat celý týden... Jen tak jsem obecně věděl, jestli to bylo víc než 100 km nebo sotva nad 60.. Prostě, běhal jsem, kdy to šlo, kdy jsem mohl..Můj letošní tréninkový deník ukazuje proti (rekordnímu) loňsku deficit skoro 600 km, ale ne všechno jsem si zapsal:), ale vím, že jsem běhal méně..


 

 :) k tomu všemu je tristní sledovat, co se děje kolem.. Evropa a svět je opět fascinován levicovými myšlenkami, ... lidská "vynalézavost" nezná mezí -- už máme přes 49 různých pohlaví.. Politická korektnost a sociální inženýrství nás jistě žene do záhuby, obecně prosazovaný a podporovaný ústup od rodinných a evropských hodnot mě celkem drtí... ale to nejhorší je, že lidé zapomínají na základní kotvy všech chlapců/mužů .. například, už málokdo ví, kde plaval Vinnetou u vodopádu, kde stál Forester.. atd. Usoudil jsem, že nejlepší obrana je útok.. a vyrazil se svojí nejmilejší manželkou, jasné slunéčko.. směr Plitvická jezera:).

Bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Večer po příjezdu jsme se lehce povozili na lodičkách, ale druhý den brzo po ránu jsme si to prošli kolem. nemá chybu.. I když se moje nejmilejší manželka silně brání mému běhání o dovolené.. najednou i tohle tabu padlo! Pravda následující den brzo ráno jsem zapomněl naši vstupenku do parku:(.. takže jsem si nestihl oběhnout Plitvická jezera ve vycházejícím slunci a pobíhal jsem po hranicích národního parku.. ale i tak to byl určitý průlom:).
Následující přejezd k moři (kousek pod Split) byl silně inspirativní. V našem programu společné dovolené jsme našli dvě ideální časová okénka pro moje pobíhání.. Jedno těsně před polednem, a druhé kolem 3 hodiny:)...sice žár jak svinja:).. ale co může být lepší pro zoufalého padesátníka, že? :)..

A tak jsem tři dni po sobě, s železnou pravidelností vždy vykroužil denních 20 km, rozdělených na dvě poloviny, ve standardních 6 min/km [rychleji se fakt na té pláži v 34+C nedalo].. odhodlání do budoucna na silném vzestupu a k tomu krásné zážitky..

Aspoň jeden z nich stojí za připomenutí.. abych nezapomněl. Bylo to druhý den v perném odpoledni. Běžím si tak "lehce", úsměv na rtu .. pochopitelně Čechů kolem dost a dost.. slyším perfektní češtinu, a "hele tenhle.. ten tady v tom vedru běhá.. teď skoro všichni běhaj.. měl bys to taky zkusit, Ádo!... " ... a Áda, (s výrazně rudým břichem) kontruje..
Všichni tyhle sportovci jsou strhaný, zničený a vysušený.. Tomuhle bude určitě pětatřicet-pod čtyřicet.. a přitom vypadá na pětačtyřicet..".... :)
No smál jsem se a musel jsem zastavit. Říkám, že mi bude na podzim padesát čtyři., a že má pravdu-- běžci vypadají starší.:)... a běžím pryč.. Jen nevím, jestli ten další den Áda začal opravdu běhat.. Nebo jestli se pořád bojí, že by byl příliš vysušený a starý.. :).

Přejezd do Niedernsillu byl úplně šokový. Užili jsme si jednu delší frontu u tunelu, výrazný pokles teplot, přijíždíme v silném dešti a následující den v "běhacím okénku" stihnu sotva osm kilometrů.. Nevadí! Mě pohled z údolí na horské štíty vždycky uklidňuje a dodává energii. Navíc přestává pršet a šance, že by se dalo aspoň jednou běžet taky trochu v horách.. roste!

  

Nemůžu říci, že už je všechno jen jasné a zářivé. Je to takové "silver lining", přes mraky už prosvítá přislib zářivých zítřků:). Ale navzdory mezeře v tréninkovém objemu (proti loňsku) se utěšuji tím, že moje odhodlání se na škále 1-10  opět dostává na stupeň 12. A to se mi zdá nejdůležitější!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)