sobota 30. června 2012

Chytrá horákyně

Jako malý jsem měl moc rád rád pohádku o chytré horákyni, jak si se vším dokázala poradit, vždy najít to nejlepší řešení -- ani oblečená, ani nahá, ani na voze ani na koni -- dosud mě to pořád inspiruje. Když jsem přemýšlel, čím bych si udělal radost, hned mě ten nápad trknul. Ono štěstí mi v tomhle ohledu šlo naproti...

Stín při svém běžeckém plánu zmínil, že chce v srpnu běžet horskou klasiku na devět [= Leadville], závod který je důkladně skloňován v knize "Born to run" a jeho nabídka, jestli bych s ním nechtěl běžet jako podpora (=pacemaker) druhých 50 mil bylo jako blesk z čistého nebe. Asi jako když si něco přejete a než stačíte vyslovit to přání, už to tady je a splněno...

A tak jsem naprosto ta nejchytřejší horákyně:) .. V srpnu se chystám za Stínem, už to samo o sobě je zážitek:), ale být na blízku při jeho epických výkonech, mít možnost ho podpořit, navíc na trati bájného Leadville, dokonce ještě mít i šanci kus po trati běžet? To je fakt naprostý ideál. Nebudu se muset trápit s tím, co já:), budu myslet na to, abych podpořil kamaráda, běžel s ním, dělal, co je potřeba a přitom tam budu moci běžet... pro mě to teď znamená určitě víc než to běžet sám.. A tak se z toho každý den drobné raduju a myslím na to při pobíhání v údolí..

Tento týden na vzdory všem různým překážkám a pocitům [jako že mě třeba něco bolí, že mi je horko, že mi to nejde..:)] nakonec zase vyhrává pocit velkého uspokojení a pohody. Deri i ostatní spoluběžci z rodiny:) mají se mnou naběhané nějaké km, někteří dokonce překonali i svoje rekordní vzdálenosti (!). Ještě není neděle a já mám 80km, trochu jalového, ale šťastného pobíhání a k tomu spoustu skvělých pocitů a veselých zážitků...


A tak aspoň jeden za všechny.. Kupovali jsme jeme běžecké boty a tak jsem si řekl, že si koupím taky další [mám jen asi 30párů:), další by se určitě hodil, ty poslední univerzální Asics už oboje mají přes 700km a to je pravidelně střídám]... Při nákupu nám prodavač vysvětluje, že se běžecké boty neperou, že by se mohly zničit. Dcera vyslechla historku o tom, že dívky mají tendenci mít voňavé boty a perou je, čímž je ničí.... a odchází... Já nakonec neodolám slevě:) a beru boty i pro sebe. Prodavač pro jistotu zopakuje upozornění o tom, abych boty nepral, protože... Odpovídám, že u mě se člověk může nadát skoro všeho, ale že bych boty dával do pračky, to rozhodně nehrozí. V tom vchází do obchodu pohledná dívčina v ruce tašku s běžeckými botami... Ano, tušíte správné.:) Ukazuje, že boty jsou takové neforemné, nedrží.. A pak z ní vypadne, že je pravidelně prala. Odcházím s úsměvem a už naprosto chápu, proč to ten sympaťák furt opakuje...:)

Ať se nám hezky v tom létě běhá, pobíhá, sprintuje, pádí, chodí i utíká..není nad hezky proběhané léto!

Běhu zdar, ultra a dělání si radosti zvlášť!

PS. Pokud jste na netu, nalaďte si Silverton: http://www.aravaiparunning.com/ultracast/ Stín běží 24hodinovku, tak ho podpořte!

pondělí 25. června 2012

Nej.. Nejlínější, nejkratší a nejkouzelnější

Uplynulý týden byl ve znamení léta. Na všechny kolem, Deri (a mě) nevyjímaje padala únava a lenora a tak první, co mě napadne, je, že to byl nejlínější týden. V úterý při ranním venčení/běhu Deri zastavila na kraji parku, sedla si a bylo naprosto jasné, že mi říká, že na mě (tady) počká, až poběžím zpátky. Mrcha! :) Mne se taky dvakrát nechtělo, ale běhat se musí! Tak jsem ji připnul zase na vodítko a nějak jsme spolu těch ranních 9km odtrpěli, pak jsem se vrátil do údolí ještě sám na jedno kolečko... Původně jsem si myslel, že středeční běh do práce a z práce mě poprvé od Silvy trochu víc prověří i po morální stránce -- přeci v tom hicu běžet bez vody, tam a zpět.. Houbelec! Asi nejtěžší bylo páteční ráno..Po nejkratší noci evidentně unavený a nevyspalý, Deri už od začátku jasně dávala najevo, že dneska se běhat opravdu, ale opravdu nebude:)... Považoval jsem za velké vítězství (moji!) vůle, že jsme spolu uběhli 3km v parku:), ale vrátit se sám zpátky do údolí a maximálně využít zbytek času, to už byl uplnej zen-budhismus, takový malý Kaisen!

Ovšem nic není náhoda! Dobíhám domů, koukám na display telefonu 18.18km. Říkám si, je to znamení, Honzo je to znamení.. Jasné, všechny ty (ranní) boje určitě souvisí s takovým malým vyhořením. všechno se neuvěřitelně dařilo.. Samé rekordy letos... 1/2M, M, Brdská... splněna Silva... Jakoby najednou nebylo co dalšího, hlava si snaží postavit "svou" hlavu a říká, už není proč běhat!:)

Navíc o každý čas na běh musím v těchto dnech různě bojovat, celková únava, bylo by určitě jednoduší říci.. dnes ne...zítra ne.. Jenže, co kdyby to ani potom nevyšlo? :).. Navíc si uvědomuju, že to není o běhu. Je to určitě takové malé vyhoření. Pod různým tlakem starostí, nedostatku času.. se zapomínáme radovat ze života a dělat si radost, což je ta nejhorší forma zapomnětlivosti!

Ale pozor, já to vím! :) a stejně jako existují balíčky první pomoci, tak já v dobách klidu a pohody přemýšlím a připravuju si, čím bych si tak mohl udělat radost, až bude nejhůř:). V tomhle oboru jsem naštěstí úplnej reprezentant!:) a tak jsem si před časem připravil radostnou bombu, kterou jsem v pátek zrealizoval. Modří sice již vědí:), ostatní mohou tušit, maličko napovím, je to letenka na srpen, a skrývá v sobě kombinaci všeho, co si jen pobíhač a nadšenec jako já může jen přát.. ale k tomu někdy brzo. Já stejně na sebe všechno prásknu..:)

V tom okamžiku se věci zase začaly vracet do normálu. Odjíždím v sobotu na sraz spolužáků na rodnou Vysočinu a cítím, cítím novou sílu a radost. I ta čísla kolem mi to dávají znát .. odjíždím z Prahy směr Kolín po silnici 12 a do rodného města vjíždím, naprosto stylově, jak jinak než po silnici 34!:).

Absolvuji sraz spolužáků a v nedělním ránu při kouzelné svatojánské noci se dostávám poněkud méně jistým krokem k rodičům přespat. Neskutečné, ale před 7 hodinou vyběhnu na "léčebné-detoxikační" běh a skutečně 19 km v ranním slunci v rodném kraji že mě snad všechno sejmulo..

Nakonec končím týden s velmi slušným číslem 95km, což asi vůbec nevystihuje ten rozměr přemáhání a vnitřního boje, i když?:)...

Občas zaslechnu, jak se kamarádi a běžci navzájem chválí.. ty jsi nepřekonatelnej.. V tu chvíli mě vždycky zamrazí. Kdepak, to já potřebuju úplně naopak! Být "překonatelnej"! Vždyť jsou občas týdny, kdy se musím překonávat i několikrát za sebou! :)

Tak nezapomínat na dělání radosti a překonávat se, aspoň cas od času.. 12:)

sobota 16. června 2012

Hledání...

Já dneska ráno pod tlakem různých okolností vyběhl až těsně před 10h...Cíl hledat a objevovat nové cesty, držet se hlavních stezek (klíšťata) a vrátit se na poledne domů, optimalně tak 21km. /musím postupně/. Na rozdíl od páteční ranní mlhy se v Prokopáku doslova rojily stovky cyklistů. Blížil se start cyklistického závodu bike-prague a při oběhu dolního rybníku jsem si (hlupák) myslel, že jsem se jim definitivně vyhnul. Běžel jsem raději dolů do Hlubočep, pak zadem od Slivence k Barandovu, kolem Klukovic zpátky zase zadem od Holyně do Prokopáku a tam ... tam jsem na ně zase narazil.:)

Jako stádo splašenejch buvolů se těch asi 2tisíce jezdců na terénních kolech hnalo údolím, musel jsem hodnou chvíli čekat (navíc jeli směrem na Řeporyje, kterou jsem i jako náhradní trasu potřeboval. Samozřejmě chápu... Jaký je rozdíl mezi bežeckým a cyklistickým jamboree, že? :) Počkal jsem chvíli, až se proud kol zpomalil a pak opatrně vyběhl, zařadil se mezi ně a běžel chvilku s nima..:) v kopečku i některé předbíhal... V Řeporyjích jsem moudře odbočil a vracel se přímo domů.. Ty jejich občasné hlášky-- tedy těch pomalejších -- byly skvělý /protože jsem měl zapnutý na GPS hlášení km tak to jeden komentoval.../ -- "ty krávo, normální chlápek, on už pobíhá už přes hodinu v tomhle pařáku a my ho chvíli po startu nejsme schopný pořádně předjet"..:)]

Díky těm zmatkům a kolizím se závodem jsem si to ke konci musel zkrátit a už to vypadalo, že místo plánovaných a optimálních 21km to bude třeba jen 18.. jenže.. jenže.. Dole u začátku parku vidím paní na kole s malým klukem, co má číslo ze závodu a zoufale koukají do mapy.. Tak se ptám, jako v pohádce.. že vy jste se ztratili? A kam jedete? A oni, se opravdu ztratili, že by potřebovali jet fandit svým "závodníkům" na otočku do Černošic, nejlíp jestli tam nevede nějaká cyklostezka, nejlíp přes Ořech, kde by je ještě třeba mohli stihnout, ale jsou úplně ztraceni:)..

Povídám, tak to máte štěstí jako hrom, protože já to tady znám..:)... Paní, vtipně zareagovala, že to je sice hezký, ale že oni asi stejně zabloudí.. Povídám, proč byste bloudili? Pojeďte za mnou, já vás tam navedu.. No v těch kopečcích u Velké Ohrady jsem na ně musel maličko čekat, ale dovedl jsem je zpátky do Řeporyjí na začátek cyklostezky a běžel domů...

Co byste řekli? Doma přesně 21km! :)

Ještě jsem nechtěně laškoval s policajtama..Já si totiž nevšiml, že městská policie jezdí i na kolech a chvíli potom, co jsem navigoval tu dvojici vidím dva chlápky na kolech v černých "trikotech", jak se rozhlížejí na všechny strany a tak se žoviálně zeptám, "tak, co .. další co se ztratili? ..." :) :)... V tom si všimnu nápisu policie na tričkách .. rychle dodávám .. "...tady hledáte?"

No neskutečný! :) Jak jsem odběhnul stranou, tak jsem se chlámal jako pitomec. Plno zážitků, nádherný vyběhnutí.. nové modifikace tras a žádný klíště.. Co si přát víc? :)

Běhu zdar, ultra zvlásť! 12:)

čtvrtek 14. června 2012

Běh je naše závislost

Stalo se mi, že jsem se náhodou připletl do debaty, kde se objevilo pět základních znaků závislosti podle mezinárodní zdravotní asociace a já se úplně zhrozil. Sedí to moje běhání naprosto přesně. No schválně..

1) silná touha nebo pocit puzení...

2) potíže v sebeovládání, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství ....;

3) ... vyžadování vyšších dávek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami... jasné příklady lze nalézt u jedinců, kteří mohou být vystaveni dávkám, které by zneschopnily nebo i usmrtily nezasažené jedince;

4) postupné zanedbávání jiných potěšení...

5) pokračování i přes důkaz zjevně škodlivých následků;

Poznáváte se taky? :) Začíná to nevinným krátkým vyběhnutím kolem domu a končí dlouhými běhy. Jak člověk vynechá běhání, je nervózní (typický absťák), když nám to běží, nevíme kdy se vrátit domů, ..., při zranění a bolestech to tradičně léčíme zase pobíháním.. Takže závisláci.:)

Ale tento týden jsem tomu závisláctví nechtěně dal ještě korunu. Po víc jak půldenním důkladným vyšetření na očním jsem se tešil domů, že půjdu běhat. Netrpělivě jsem čekal až se trochu zatáhne obloha a zmenší se moje roztažené zorničky, které jsem měl dobře přes 1/2 oka.. Ale nevydržel jsem to dlouho (viz výše, jsem závislák) a vyběhl s Deri přes park směrem do údolí. Deri má svůj skvělý zvyk zastavit na tom úplně nejmíň vhodným místě a vytvářet svoje hromádky. A tak soustředěně tlačila hned naproti lavičce, na které seděla místní omladina. Po chvilce Deri pyšně dokončila bobkovací misi:) a já se to ne moc úspěšně s pytlikem snažil sebrat.. párkrát jsem vyloženě promáchnul, jak jsem neviděl.:).. Ten nejbližší mladík se na mě tak divně podíval a hned to nahlas komentoval... "ty v.le zírej na toho chlápka, jak je sjetej:), voči jak mlýnský kola.. ani to h.vno nemohl sebrat a von ještě nekam běží.." :)

A tak už jsem žádný závislosti neřešil, smál jsem se a běžel opatrně s Deri, abych sebou na konec ještě někde nefláknul.

Bežeckým závislostem zdar! 12:)

pondělí 11. června 2012

První je první...:)

Všechno je relativní, vzdálenosti i čas, který občas běží jako splašená koza, aby se potom na chvíli skoro zastavil. Ale vždycky mě zaráží, že po dosažení nějakého cíle, o který jsem hodně usiloval, jako by někdo zmáčkl tlačítko RESET a já ztratil svoji běžeckou paměť.

Naštěstí moje pevná mantra .. je to v hlavě, je to v hlavě... zůstala nedotčena!:)

A tak se pomalu a pozvolna vracím k pobíhání. Podle rad Běžícího Stínu (a podle signálů, co mi důrazněji posílá moje tělo) jsem vynechal myšlenky na něco delšího i rychlejšího a klusám a cupitám Prokopákem s postupně se zvyšující vzdálenosti a i rychlostí. Jako bych začal zase znova, jako kdybych nikdy neběhal... Při průměrce 6:20 (sice kopečky, sice Deri bobkuje a koupe se..) mi ten čertík v hlavě říká, to nedokážeš běžet rychleji, ty loudo, zaber!!! ... V neděli mě předběhl mlaďoch v kopci a málem jsem i zrychlil, ale ... ale vím, že někdy je důležitější běžet ukázněně, však to -- věřím -- brzo přijde, kdy zase vyběhnu na dvojsměrku nebo za hranice údolí někam maličko dál... Důležitý je to neuspěchat a stejně poctivě zase znova lézt nahoru.:)

Jsem rád, že Silva už v mém okolí odezněla, jen jednou jsem -- když jsem byl jako předseda komise na státnicích v obleku a ve "společenských" :) černých Asics -- musel vysvětlit, že nejsem výstřední Američan, ale nadšený pobíhač a že mám ještě oteklý a citlivý nehty na palci.. Prostě naštěstí pro ostatní... už je to pryč, ale pro mě je to stále krásné a živé.

Navíc stejně jako po 1/2M, M, Brdské... nám ten skvělý pocit, že překonáním sama sebe a dané vzdálenosti jsem se posunul někam dál, že jsem klidnější a nemusím si věci dokazovat jinde a jinak, protože pro sebe (a to je to nejdůležitější), jsem si dokázal, co bylo třeba. Z toho teď budu určitě nějakou dobu žít i v práci a normálním životě.

Silva je moje první 100, i když doufám, že si ještě nějakou uběhnu, bude vždycky první. Bude pro mě vždy zachycovat tu neskutečnou atmosféru, trať, kamarády v cíli a moji nejmilejší, jasné slunéčko na trati:). Prostě nebylo to jednoduchý se tam po loňském odstoupení vrátit, tím spíše na ještě náročnější trať. O to víc jsem si to užil, o to víc mě potěšila hláška BS, která se dá použít i ke komentování poslední bouřlivých vývojů na bjehej.com:

Silva je pojem, a jako každá správná ženská není dokonalá. Správnej chlap s tím počítá ... a když jednou dostaneš kopačky, tak buď budeš nadávat a jí pomlouvat, jaká to je kurva, nebo se jukneš do zrcadla a třeba se napřesrok lip oholíš...:)

Běhu zdar, ultra zvlášť!

12:)

PS. Je to Prokopák:) a minulý týden jen 35km ... :)

neděle 3. června 2012

Silvo, už jsi moje!!!!

Celý dlouhý rok jsem pohrával s myšlenkou konečně uběhnout náročné ultra. Tím spíš když mi loňský mammut utekl:). Tedy, ne že by 50 km na Stezce bylo procházkou růžovým sadem, ale když už jsme u těch S, tak Silva měla loni i letos kolem sebe úplně posvátnou svatozář. Běhám sice pro radost, ale s myšlenkou na Silvu jsem běhal v horku, v dešti ,v mraze... prostě pořád :).

Ať jsem to chtěl přiznat nebo ne, Silva byla všude. Jako zaklínadlo i jako kletba. Musel jsem na to pořád myslet. Poslední úlet s běháním v údolí v petiprstacich sice ještě bolel, ale už jsem pilně balil zavazadla a bral s sebou skoro všechno:). Pro jistotu dvě různé ledvinky, trička na převlečení, dva páry identických bot (na případně přezutí?), náplastí, toaletak, malé čokoládičky, záložní kšiltovku i šátek... Kromě vařiče a stanu, všechno! Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko se nabídla, že pojede oklikou na pár stanic a vezme s sebou věci na případně převlečení, povzbudí mě a pak mě odveze následně domů.

Celou dobu před startem i během běhu jsem si opakoval... "Je to křest, je to vstupenka, je to otevírání dveří do ultra.. ultra běhu, ultra pocitů.." Nesmíš to zkazit, běžet hlavou i srdcem, šetřit síly, postupovat logicky... Protože, ...protože další reparát by asi už nebyl. V případě neúspěchu bych si přiznal, že tohle území je mi zakázané, asi bych si smutně řekl, že tahle země není pro starší nadšený hobiky.

Dokonce jsem i chvíli přemýšlel, že bych neběžel ve svém tričku s dlouhým rukávem, ve kterém jsem loni nedokončil. Až tak!!! Ale potom jsem si řekl, že by to bylo proti mému já. Já i tričko přeci budeme spolu bojovat do poslední chvíle. I když jsem měl možnost a díky svoji nejmilejší i skvělou podporu na nejdůležitějších stanicích hlavně 43, 65/78 ... triko jsem nesundal, nic jsem nevyměnil. Stejně jako v rytířských příbězích, zůstali jsme spolu až do (úspěšného) konce. Ale postupně...

Všechno začalo tradiční číselnou smrští. Moje startovní číslo 11, číslo pokoje na zámku 101 (!) konečně i délka závodu 103km všechno do sebe zapadalo.

Malá odbočka na vysvětlení délky trasy od ll , cituji:.. "Stejně tu trasu udělali kvůli tobě protože ses rozhodl že poběžíš kilo a a když už seš 12 tak to dali na 103 (100 + 1 + 2). Nebo taky si říkali Honza je velká nula a jestli to uběhne tak tomu dá korunu :)) (12 nula mezi + koruna = 103 )" :)

Ráno na startu potkávám pár známých, zdravím Jiřího, Janu, Gábinu ... a samozřejmě potkávám svého bratrance, Martina.. A tak vím, že alespoň začátek bude takový "rodinný" běh:), ráno ve zmatku jsem si nedal své dvě čokoládičky do batůžku a tak je hned při startu ztratím, abych zase se přeci jen přiblížil své normální nátuře.:)

11 mi byla souzena i jinak, tuším kolem 11km jsme s Martinem zakufrovali:) a tak po návratu na trať jsme některé naše známé zase potkávali znova... Upřímně, kdybychom zabloudili dál třeba na 78km, tak by mě to asi víc nalomilo, ta 11-12 jsou moje čísla, tam to bylo v bezpečí.

Co říci k běhu samotnému? Cíl doběhnout, doběhnout pokud možno v pohodě, aby moje nejmilejší viděla, že mám věci pod kontrolou a běžet podle pokynů Běžícího Stínu. Do 45-50km jsme si s Martinem celkem vesele povídali, kolem 60km se mi začaly dělat puchýře na nohou, ten jeden pod nehtem na palci levé nohy byl nepříjemný, jak odtrhával nehet:). Nastavených 13 km na 65 (z 90/103) bylo asi nejmíň příjemných. Jednak nepříjemná cesta na běžení, nejdřív kamenitá cesta, potom křížová cesta [tady jsem konečně pochopil, proč je křížová:)] potom neskutečný krpál k občerstvovací stanici. Na těch extra 13km byla jedna stanice jen s vodou, tady jsem tu logistiku nezvládl:). Při návratu na normální stanici jsem měl hlad, žízeň, zvedal se mi žaludek ale čekala tam na mě moje nejmilejší:). A tak jsme se (78km) hodně napili, zkusil jsem jist a pak jsme asi 1-2km šli do kopce, pak už se dalo běžet. Řekl jsem Martinovi, že je čas se rozloučit:), nechtěl jsem ho zdržovat nebo zase sám se nutit do rychlejšího pohybu a tak jsem od 85 běžel sám.

Běželo se mi s Martinem fajn, ale byl jsem rád, že na tu mentálně nejtěžší část posledních 23km jsem zůstal sám. Byl to můj boj, nechtěl jsem nikoho zpomalit, ani sám ohrozit svůj cíl tím, že bych se snažil běžet o něco rychleji než mi dovolovaly podmínky. Myslel jsem na Stinovo pokyny: ... "v druhý půlce už to moc dobře nemyslí, musíš se sebou jednat jak s "blbcem". Jedno nebo dvou slovný příkazy ... soustřeď se na jeden (dílčí) cíl ... občerstvovačka, najíst, napít, převlíknout ... postupně, žádnej multitasking."

A tak jsem hlídal značky, plánoval, že zkusím aspoň kousek chleba na občerstvovačce, do kopce a přes kameny a klacky jsem radši šel... A místo utrpení mi Silva nabídla plnou náruč radosti.

Před vesnici na mě čeká bubo a posledních cca 200-300m běží se mnou a pak spěchá na stadión mě ještě fotit. Probíhám cílem, Dan Orálek mě fotí a gratuluje! O pár vteřin později se potkávám se všemi kamarády a se svoji nejmilejší.

Ještě mi to asi úplně nedošlo, bolavé nohy a slézající nehty mi budou ještě pár dní připomínat to heroické úsilí i tu moji radost, i když věřím, že ta radost bude se mnou co nejdéle. Díky kamarádi za pohotovou fotku, takhle jsem já otevíral svoje dvířka za ultra pobíháním.:)

Díky všem za podporu, moc mi to pomohlo!

Silvo, už jsi moje, lidi by řekli na poslední chvíli, ja jen dodávám, za 2 minuty 12! :)

11:58:40

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)

PS. Nedělní ranní venčení Deri sice patřilo do kategorie masochista amatér:), ale díky tomu jsem později i zahradu posekal celkem "v pohodě":)... docela obstojně chodím, nebýt relativně citlivých nehtů (které se se mnou touto cestou asi loučí) řeknu naprosto OK:).