středa 26. března 2014

Lázně Liberec ... společenský rozměr běhu!

Sice se po právu říká, že blázni jsou velmi šťastní, ale mezidobí, kdy se u nich objevují záblesky zdravého rozumu, je problematické a charakterizované silnými pochybnostmi..:). To jsem si uvědomil, když jsem se zdravotně silně nalomený chystal na oběh Liberce, s tím, že nějak bylo, nějak bude.. Jenže, v mezičase se množství předpovězeného deště a srážek změnilo z nuly a menšího než malé, na větší než velké, s možným příslibem chumelení na Ještědu:).. Ten blázen ve mně vtipkoval, že se vlastně jedu léčit -- směr Lázně Ještěd... Dát si zase jednou Priznitzové obklady v přírodě... ano, vím, vím... Jeseníky jsou Priznitzova oblast, zde léčil studnými koupelemi a obklady nemocné a zhýčkané... Ale ten déšť před námi, to padající "Jizerno":), mě ani ostatní úplně v klidu nezanechávalo... Pochopitelně někteří ze "ZOO" spolku (Tučňák, Pulec, Houba.. se cítí ve vodě velmi dobře) zatímco jiní.. (Straka, Lama, Bubo, Liška..) jsou raději, když moc neleje.. Po absolvování mohu potvrdit, že oběh Liberce, to byl jeden velký Priznitzový obklad.. Opravdové lázně Liberec (!), ovšem někdy je léčebná kůra tak silná, že by mohla pacientům i ublížit:)..

Už jen ta samotná příprava na cestu. Sice vstávám na čas, ale to balení.. například z věšáku na prádlo odnáším i běhací věci svoji nejmilejší manželky, jasné slunéčko.. naštěstí sportovní podprsenku jsem si nebral:) i když mi Pavel Z. na transbordéru řekl, že i ta by se ve finále hodila:)... Prostě zmatek, tradiční.. Deri zoufale štěkala, věděla, že jedu pryč a ji tady nechávám... nechala se vždy hlazením uchlácholit, aby v okamžiku, kdy jsem se zvedl a pokračoval ven spustila nanovo a hlasitěji..;)

Výsledkem je, že na stanici Luka vidím, jak mi odjíždí metro.. nedalo se.. říkám si klíííííd.. za pár minut jede další, jenže je neděle ráno, metro jezdí co 10 minut a tak zjišťují, že moje další metro dorazí na Černý most přesně v 7:00, tedy v čas, kdy mi odjíždí autobus.. píšu zoufalý vzkaz Martinovi (VP), ten obraten slibuje pozdržet řidiče i za cenu případného lehání pod kola či předstírání epileptického záchvatu.. Dobíhám k autobusu v 7:00:01.. za bujarého povzbuzování kamarádů nastupuji.. ještě jednou díky a Liberecké dobrodružství mohlo začít..

Všichni si to krásně popsali:), ovšem mně zůstane v paměti ta absolutně absurdní situace, kdy v dešti, blátě a vodě běží skupinka naprostých šílenců a já jsem s nimi... Pavel (VP) byl jako pravý Jára Cimrman.. často ukazoval mával rukama do deště a mlhy a bylo jedno, co říkal.. slyšel jsem obligátní... "Tak tímto směrem asi 300km leží Vídeň:)...


-------- malá odbočka
... ano také letos je to 130 let, co se Jára Cimrman narodil.. neboť jak praví klasikové " "Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlen a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1856, 1864, 1868 či 1883. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1884..."
------ konec odbočky

První část jsme běželi přesně podle itineráře, téměř v harmonogramu pražského metra... až jsem se bál, že budeme jako metro čekat.. Pavel hlásí.."v 11:30 jsme měli být tady.. a je 11:29 (!!!)".. Pavel se otevřeně radoval a já jen doufal, že tu minutu pod tím viaduktem nebudeme muset čekat:).. Slova, už se to protrhává:), prší min.. jsem se mu snažil zakazovat, protože následně vždy začalo silněji pršet.. Tak jako tak, Pavel VS zaslouží za plánování, přípravu, detailní vlastivědný, historicko-kulturně-politický výklad velký obdiv..Včetně zajištění auta s jeho nejmilejší manželkou, paní sudetskou-veverkovou..:)

Jeden z nejveselejších okamžiků oběhu pro mě nastal na Zápřeži pod Ještědem, kde jsme se na parkovišti převlékali.. Nejdřív to mokré že sebe svléknout, už to byl oříšek, ale potom to suché na mokré tělo navléknout, prsty v chumelení, větru a vlhku úplně zkřehlé.. vůbec nepomáhaly:)... nejlepší bylo, když jsem si zasekl hlavu v tričku, část ruky navlečenou do rukávu trika.. trčící směrem vzhůru:).. něco jako socha svobody, ale spíš taková zmrzačená:).. a jak mi následně paní sudetská veverkova pomáhala stáhnout triko a ruku dolů.. no komedie neskutečná!:)

Tak jako tak.. to úsilí i nadšení okoloběžících ... to mě vždy dostane! Ten jejich boj se zimou, deštěm, vzdálenosti, kopci... i s optimismem některých šílenců..:).. to si zaslouží obdiv a úctu.. Musíme se pochválit!

Za sebe musím říci, že jsem to nečekal.. Ani tak velkou účast v tak šíleném počasí..ani to, že trasu uběhnu tak lehce.. ani to.. ale... hlavně, ani to, že boty Hoka one one, které to celé se mnou absolvovaly.. budou tak skvělé.. jsou nezvyklé, pravda, ale díky ním jsem měl pocit že jsem doma v papučích u televize a že celou akci z povzdálí sledují.. abych se do ní v pravou chvíli vložil....:)

Prostě.. Bylo to velkolepé, až absurdní! :)
["...a čo vy si Kefalin predstavujete pod takým slovom absurdný??"...:)]

Všemu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

sobota 22. března 2014

Liberci vstříc, aneb.. "osviceni ze zoufalstvi"

Nakonec jsem sice domů v ten čtvrtek běžel... raněná srna byla byla proti mě úplná baletka. Věděl jsem, že je to moje labutí píseň... Začalo mě totiž šíleně bolet v krku.:)

Znáte to.. Co běžec, to hypochondr:)... Všichni se pozorujeme.. Ti největší zavisláci se pozorují nejvíc.. Protože se nejvíc bojí(me) o to svoje pobíhání... Dokážete si představit to zděšení, když jsem v pátek v noci pro bolest v krku ani nemohl spát, v sobotu jsem vystěhovával byt pro dceru.. Tak jsem si říkal.. a je vymalováno:(. Teda, ne, že by byl byt vymalován, ale že mám s běháním na pár dní utrum:).. Navíc při bourání skříní (ve stylu Darwin awards), kdy jsem musel vlézt dovnitř skříně a kladivem ji boural... jednotlivé kusy nábytku na mě padaly z různých stran.. .I tady se mi zadarilo a jeden velký kus mi spadl na kotník... Zoufalství..:)...

Příští neděli Liberec, z nosu teče jak z vodovodu... noha bolí jak čert, kotník se mi málem nevejde do boty.. Co dělat? A protože nic jiného účinného neznám, tak v neděli pomalu vybíháme s Deri, oba smrkáme, já ještě u toho kulhám..:)... Kdyby to viděl Běžící Stín, tak se vsadím, že slovo "karma" bude znít skoro tak často, jako na servisním středisku Pražské plynárenské...:)...Pomalý běh léčí všechno:) a tak najednou věřím, že ano..ano.. Liberec je tutovka!:)

Žijeme ovšem v dynamické době.. Na pondělí mám domluvenou schůzku v údolí, ohledně dobrovolnických prací...Všechno mám na minutu propočítané, běžím z práce, tak, abych nečekal a zbytečně neprochladnul... Na místě jsem na minutu přesně(!). Žijeme sice v době mobilních telefonů, ale přesto.. přesto čekám na domluvenou a potvrzenou schůzku v zimě a větru skoro 50 minut.. OMG!! Beru to sice jako výzvu.. nicméně moje téměř "zaléčené" choroby dostávají výrazný a nový impulz... Už mi v hlavě málem naskakuje zoufalé..."vem si prášek"..:)... Naštěstí moje nejmilejší manželka, jasné Slunéčko -- jako správná hypochondrova manželka -- má doma CRT (krevní) testy... píchání do prstu sice není nic příjemného, ale jakmile jak jsem se dozvěděl, že 1) nejsem těhotný (!) a 2) nejedná se o angínu nebo jinou bakteriální infekcí.. Tak to se mi fakt ulevilo.:)..Asi by mě to těhotenství zasáhlo víc.. i když kdo ví (přeci jen jsem duší žena, že) :)??... Dobré zprávy pochopitelně pomáhají překonávat krizi, smrkám, kašlu, bolí mě hlava.. Ale angína to není a proto si otevřeně před odjezdem do Sudet přiznávám, že .."Das ganze tschechische folk is eine simulanten bande"...!:)... Liberec se ztrácí v mlhách, navíc předpověď počasí ukazuje, že se má výrazně ochladit a že bude výrazně pršet... ALE.. :)

Právě v téhle chvíli prožívám něco, co asi dobře znáte.. David H.má pro to krásný termín.. "osvícení ze zoufalství":)... Což mi bylo vysvětleno velmi pregnantně. Jak se správní budhisté snaží dosáhnout osvícení -- ať už jej chápeme jako uvědomění, osvobození nebo volnost.. -- tak se pilně připravují, meditují, otevírají svoji mysl.. Snaží se....A ono NIC! :).. Prý se často stává, že v okamžiku, kdy už to vzdávají (ale neustále pilně pokračují ve své přípravě), tak to přijde... Krátký, ale silný okamžik prozření, uvědomění si podstatných věci... Prostě osvícení ze zoufalství:)...

Došlo mi to, když jsem všemu tak nějak navzdory... Zase pobíhal, jak se dalo, většinou pomalu...Jinak to neumím, je to jako zakletí... Říkal jsem si, s Libercem je konec, ani to Veverkům nemůžu říci... v podstatě jsem to odpískal, akorát, že jsem nepřestal pobíhat.. A tak v předvečer skvělého oběhu Liberce... Mám vytiskle jízdenky, balím a aspoň mentálně jsem připraven na to proběhnutí s kamarády... Došlo mi to... Tak mám rýmu, je mi blbě, no a? :)... Nemyslím, že bychom lámali nějaké traťové rekordy, takže to bude pomalý běh.. a pomalý běh.. přeci léčí všechno!! :)... No a kdyby to náhodou nešlo, tak to někde zkrátím, ale Liberec si prostě nenechám ujít!:)

VSEMU ZDAR! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. beh kolem Liberce byl tradicne neskutecny.. Od skvele organizace, po jarni pocasi:), jak jsem se "lecil" behem.. budu v tezsich chvilich radostne vzpominat.. Ted o tom nechci psat, abych dal kamaradum bloggerum sanci si zapsat svoje pocity a zazitky.. Jinak dopredu.. DIKY PAVLE! Bude to znit silene, ale mozna tim pocasim.. to bylo o to lepsi.. silnejsi:).

čtvrtek 13. března 2014

Padesát odstínů touhy, aneb naše silver lining playbooks

Máme různé touhy a cíle... od nejrůznějších nápadů typu nahý proplavat v mrazivé noci trojský kanál, říci otevřené tchyni, že ji nesnášíte:),... až po úlety, které umí ocenit jen ti nejvěrnější v běžecké komunitě.. Třeba přihlásit se na nějaké šílené ultra, nebo co víc.. mít někde ukrytý tajný sen o skvělém čase, vzdálenosti nebo překonaných hranicích..

Úplně nejlepší je, když po nich touží někdo na míle, kilometry a versty vzdálený od tohoto cíle... A když to vysloví nahlas?.. To může být velký hřích.:).. Do teď si vzpomínám na diskuse na běhej, kde vlastně v rámci "maratónského purismu" bylo a jest ostře bojováno proti hobíkům, toužícím zdolat maratónské (a teď čím dál častěji ultra maratónské) vzdálenosti... kdy se s železnou pravidelností diskutuje, jestli maratón nad 4h (doplňte jakýkoliv horší/lepší čas) je či není ještě maratónským během, kdy hobik může začít myslet na ultra, apod...

Samozřejmě, že je to pitomost "odpochodovat" velký kus maratónu a pak ležet jako lazar, týden nebo i víc pořádně nechodit, ale mít "splněno" ... "dal jsem maratón, jsem borec".:)... Je zajímavé, že často tyhle zoufale pokusy přivedou některé z "borců":) k lásce k dlouhým běhům a ve finále i k časům, které vyžadují ti strážci "čistého běhu"...

Analogií a různých stupňů "touhy" vidím kolem sebe hodně... Většinou my, co jsme "slepičí prdelky" (anglicky bloggers) na sebe většinou za tepla všechno řekněme, máme totiž ujetou touhu si ta naše přání a touhy někde napsat, vyvěsit, vykřičet do světa.. možná proto, abychom až vystřízlivíme z toho prvotního nadšení, nemohli od nich tak snadno utéci.. :)

Zasloužíme si určitě od těch druhých zaťukat na čelo, říci nějak láskyplně "už to nehul! :)" ... nevím, jak ostatní, ale já si uvědomuji tu touhu i ten rozměr pošetilosti a nemožnosti.. Ale nic naplat.. v tu chvíli vzpomínám na četbu Alenky a stejně jako kočka Šklíba chci uvěřit v co nejvíce nemožností.... "Růžová Barborka" se na běhej vyznala ze svého snu transformovaného do její účasti na olympijském maratónu v Riu, těhotná "máma v běhu", Jitka, se zase netají svými sny o šílených ultra, nejlépe krátce po porodu... já ve slabší chvíli blábolím o Western States "one day":)... Prostě scifi, kam se podíváš:)...

Asi by bylo lepší a taktičtější říci... chci být v české maratónské špičce... chci zase začít běhat daleko a co nejdál... chci uběhnout Western States... i tak to jsou velké sny a cíle.. obzvlášť v daných okolnostech..:)... Pochopitelně reakce okolí nemusí být vždy souhlasná, přátelská a povzbudivá. S tím je potřeba počítat. Tedy nejen s tím, že ti co si to přečtou to budou patřičně komentovat a dokazovat (asi i právem) že jsme mimo, že to nepůjde... A co víc, ani naší nejbližší třeba nemusí vůbec tušit co nás k tomu vede a budou říkat proboha proč??:)...

A v tu chvíli je potřeba dát ten pravý důkaz naší víry a síly... Vytrvat a přes ty každodenní drobné boje, které možná zase mohou zakrýt ten nás cíl.. přes ně se prodrat dál. Nevím jak Bára, ale Jitka i já ty naše cíle nebereme tak "striktně" a ani časově omezeně:)... ale když řekněte před námi UTMB, UT4M.. WS.. a uvidíte ty pravé pavlovské reflexy:)...

Tak,tak... to je ten pravý "Silver lining playbook"... Všechno co můžeme udělat máme někde nachystané.. i ty zoufalé strategie:).. Současnost je "maličko" zatažená, ale přes ty mraky prosvítá měsíc a dává tušit, naše šance do budoucna. Jitka už teď neběhá a připravuje se na další díl svého rodičovského ultra:), já se také různě melu.. Nestíhám pořádně běhat, tedy aspoň tak, jak bych chtěl..

Ale ať už jsou naše touhy kdekoliv na té pomyslné škále, ať už jsou veřejné, nebo tajné natolik, že i my sami se je bojíme vyslovit nahlas.. Je to jedno!! :). Věřit je třeba!:)... Dneska vstávám úplně zoufale, nestíhám práci.. nestíhám běžet do práce... Deri je nemocná.. A v tu chvíli nazouvám společenské Asics:) a beru s sebou běžecký batůžek a čelovku. Doprčic!!! Jestli mi to vyjde, tak budu navečer po Václaváku zase poskakovat jako raněná srna:)... Ale touha.. touha je zázrak:)...

Všemu zdar! Naším touhám a ultra zvlášť! 12:)

PS. Jitko, vydrž!:) Pokud se nerozpadnu na součástky:), tak až přijde ta chvíle (a já vím že přijde) a budeš chtít vyběhnout někam dál, tak ti rád budu dělat pacera...

čtvrtek 6. března 2014

Klid... Ona tě povede!!! ..:)

..pravili kdysi starší kamarádi, když mi dávali rady, jak na prvním rande a dál..:)... a stejně tak pravil i Sam Straka, když mi vysvětloval, jak běhat v botách Hoka-one-one.."Ona tě povede" :)
Moje extrémy: Hoka a Minimus
..i v dalších radách by se naprosto shodli... "Hlavně moc netlač na pilu" (!) .. "Raději se přizpůsob".. "Později bude dost času na to vyzkoušet, jak vám to spolu funguje"..:)

Myslím si, že jsem byl vždycky dobrý objekt na "radění" ... dodnes si vzpomínám, že si kamarádi a známí velmi užívali etudy na téma.. "poradíme Honzovi, jak na rande" ... a často se postupně a s vervou zapojovali i úplně neznámí lidé, doteď vzpomínám na situaci, kdy mi od Střesovické vozovny radila celá tramvaj:)... Upřímně, také se nechám často unést a nějakou "radu" řeknu, ale pak mi to hned dojde, vzpomenu na rodinou pravdu, totiž, že my, komu jsme poradili, ten je ještě na cestě a bloudí zmaten:).. a tak toho raději nechám..

K botám Hoka... To první vyběhnutí s nimi bylo hodně symbolické.. Zrovna jsme měli s moji nejmilejší, jasným Slunéčkem výročí svatby. Není nad to si připomenout, že jsem udělal v životě řadu dobrých rozhodnutí, ale ty dvě nejlepší jsou naprosto jasné --- to, že jsem se s ní oženil a že jsem začal běhat:)...

Běžím po chodníku do parku a mám pocit, že na mě (rozuměj na moje nové boty) každý kouká.. [Přitom každému je to úplně šuma fuk, že!:)].. Po chvíli, zastavují se s jednou "známou" a už to nevydržím a zeptám se.. "tak, co všimla jste si?"... A ona kouká nechápavě, ale pak se ťukne.. a říká.. Nojo.. Nechal jste se ostříhat! :)... OMG!! :) .. Tak jsem to rychle obrátil, že co bych pro to běhání neudělal, každé dkg se počítá:).. a zahanben odběhl do práce.. Samozřejmě si nikdo nevšiml mých nových extravagantních bot a já si v nich připadal jako Maxipes Fík na svých pérách... Až jsem měl v první chvíli pocit, že se všechno houpe, jako na lodi...A on si nikdo ničeho nevšiml!! :)

No nic, ale aspoň mi přitom došlo, že zatímco já jsem "srst" odhodil, můj trenér ne.. a tak jsem ji hned druhý den nechal výrazně otrimovat:)... Deri ztratila nezanedbatelnou část své váhy a všude kolem pobíhala.. děsně důležitá.. jako by všem říkala.. "koukněte...mám nový kožich!:)"

Tahle hromada je tak na velký polštář..
 Dneska ráno -- stále se nemohu zbavit šíleného pocitu nestíhání a s tím související únavy -- mám problém, říkám si nestihnu vyvenčit, natož běžet do práce... Nakonec se rychle převléknu do běžeckého (slibuju si, že aspoň rychle oběhneme Asuán) a beru vodítko... Deri si tradičně táhne šňůru v tlamě... Na nohou mám opět Hoka one one.. A Deri mě táhne ven... Poslouchám rady všech...v duchu slyším to známé.. "Ona tě povede..":)... a taky ano.. Běžíme až na louku a pak běžím do práce... Vedly mě obě dobře:)... Pořád nestíhám, ale zase už věřím, že čas je "moje veličina", že je to jen na mně...

Všemu zdar! Ultra a těm, co nás dokážou správné vést.. zvlášť! 12:)

sobota 1. března 2014

Březen měsíc internetu.. a rychlých jarních běhů:)

Mohu si s úlevou říci .. je po všem:).. tedy K10, jarní "rychlostní" vrchol je zdárně za mnou a já ... slovy mého synka.. "už bych měl konečně také začít nějak pořádněji běhat!"..:)..Vlastně má svým způsobem pravdu, moc se těším, že zase vyběhnu někam dál a pryč a i že zase (uff uff) vezmu dvě lahve vody a budu běhat nastavované kopce v údolí... Je to určitě potřeba, abych kamarády kolem Liberce moc nezdržoval:)...

Všichni říkají, že osamělost a běh vlastně nějak k sobě patří. Ano, sice (rád) běhám sám, ale osamělý rozhodně nejsem:)... Co víc -- nejlepší kamarády jsem našel v běžecké komunitě a díky internetu.. Upřímně nebýt internetu a běhu, nikdy bychom se nepotkali. Co mě ale dostává, že skoro všichni jsou jak Rychlé šípy.. každý je "klaďas" skoro jak Mirek Dušín, aspoň že já díky svým zmatkům připomínám víc Rychlonožku, takže jako celek aspoň trochu držíme balanc:)...

Proto, když se mi dnes ráno nechtělo.. [a že se mi tedy sakra nechtělo:)]... Pomyslel jsem na sraz a .. (pochopitelně) na pivo a na kamarády, překonal svoji vrozenou "plachost":).. a vyrazil. S Danem vyzvedáváme jedny z posledních čipů, houfy lidí se pilně rozcvičují, rozklusavaji a já po pravdě zase nevím, jestli se mi bude chtít závodit. Nějak jsem si zvyknul, že se rozcvičím a rozběhám až "po startu" .. protože většinou je na to dost hodin i kilometrů:). Zmateně se oblíkám, kvůli frontám nechávám batůžek s věcmi jen tak v šatně:), nevím co s mobilem a s doklady.. žádného neběžícího známého nenacházím a tak si zavazují (už tradičně) bundu kolem pasu, v kapsách mám doklady a věci, v ruce mobil...:)

Než se stačím pořádně zorientovat je odstartováno... Přál jsem si.. bylo by skvěle doběhnout pod 40 minut, nebo aspoň ne moc daleko od téhle mety, ale hlavně, ať už jsem v cíli!:)...Říkám si, krátká trať, to se budu trápit a nic moc se v těch polích kolem Kbel neděje... Všechno je ale relativní!.. První kilometry jsem totiž opravdu vážně uvažoval, že to vzdám... dokonce mi v hlavě naskakovaly výmluvy, že mě zlobí kotník, záda, koleno... Jenže mě nic nebolelo:)... Jen se mi nechtělo rychle běžet... Taková srabárna! Když už to vypadalo, že to vážně zabalím, tak probíháme 5km a světě zboř se, na hodinkách mám pod 20min. Sice vím, že se mi v druhé půlce bude chtít sprintovat ještě míň než v té první:), ale snažím se.. Na sedmém kilometru mám neuvěřitelný mezičas, v té chvíli to vypadá, že doběhnu kolem 38minut... Co se to děje?? [později zjišťují, že značka km byla blíž asi o 300m:)]? Pro jistotu zpomalím, abych si neublížil:).. a tak na dalším -- osmém km -- je to obráceně, tady vidím, že jsem se zase šetřil příliš:) a že se mi meta 40 minut téměř beznadějně vzdaluje. Proti své vůli přidám a snažím se běžet, co to jde... Magor jsem a magor zůstanu. Dobíhám v čase pod 40minut, nakonec stačilo být o 12s rychlejší a měl bych osobák. Není to nádhera? Ta symbolika, ta mě vždy dostane:).

Nejlepší na tom všem je, že jsem i na těch deseti kilometrech ve finále prožil mentální krize, zmrtvýchvstání, naději i zklamání a následnou radost. A protože jsem neznal svůj loňský čas, tak jsem jednu dokonce chvíli věřil, že jsem si o pár vteřin zlepšil osobák... abych se nakonec ubezpečil, že je to úplně jedno!:)...

Mám z toho neskutečnou radost. Splnil jsem si všechna přání.. Navzdory tomu, že to bylo krátké a rychlé, tak jsem si stačil prožít svoje malé "ultra":) a věřím, že na konci jsem byl nejen trochu silnější... ale hlavně ještě víc natěšený na pivo s kamarády.

A proto běhu zdar! Ultra zvlášť, ať už je jakkoliv dlouhé!:)
Ať žijí kamarádi! 12:)