neděle 14. srpna 2022

12 odstínů běhu, aneb ultra v každém tónu..:)

Někdo běhá po ránu/večer, sám, s kamarády.. někdo se striktně vyhýbá lidem, někdo se drží svého rozpisu a tréninku jako písma svatého, jiný se snaží narvat doporučený trénink do dynamicky se měnícího pracovního týdne: v pondělí běhá čtvrtek, ve čtvrtek úterý, aby pátek a sobotu spojil o víkendu dohromady, čímž absolutně maže jakýkoliv efekt tréninku...[úplně se v tom vidím :)].. Jiný zase o nějakém tréninku nechce ani slyšet a běhá zásadně "pro radost", někdo běhá svých pořád stejných 5-10-x kilometrů každý den... už roky. Někdo vyběhne na kopec a na chvíli se zastaví, rozhlédne, potěší pohledem a potom teprve běží dál, jiný je naštvaný, že musel zastavit a čůrat u keře, což mu rozhodilo trénink:).

Jednak jsem řadou těchto stavu částečně prošel, jednak znám lidí, kteří běh takto praktikují, a je na tom důležité a podstatně, aby se nám to líbilo a jak se teď často připomíná, aby nás to naplňovalo.:). Je zajímavé, že čím déle člověk (hobík) běhá, tak je větší šance, že projde několika stavy, možná jimi chodí i v kruhu, nebo přestane po pár letech běhat a vymění běžecké boty za kolo nebo koloběžku.

Protože ty cykly změn, přechody mezi hlavními charakteristikami: hobik/závodník, družný/samotář jsou naprosto individuální a mají jinou frekvenci, tak i okruh běžeckých známých, souputníků a známých/kamarádů se mění. Když jsem začal běhat, byl jsem striktní samotář (určitě i z donucení), nikoho jsem neznal, běhal jsem sám na běhátku a v údolí jsem objevoval cestičky a postupně probíhal po turistických značkách přilehlé okolí. Potom se mi podařilo se seznámit s řadou lidí a následoval naprostý společenský boom... společně běhy, okoloběhy, běžecké výpravy, ... a ten kruh se zase uzavírá a vrací do stavu, kdy jsem většinou sám. Příprava na Spartu je důležitá, ale zaklínám se tím, abych "nevyhořel", aby se nestalo, že hlavním výsledkem moji přípravy bude, že mě přestane pobíhání bavit! Proto se delší běhy po cyklostezkách snažím běžet s Lubošem na kolobce, dát si pivo/párek, popovídat si... Určitě si teď dám ještě něco delšího v přírodě, abych se potěšil a měl pořád velkou radost z pobíhání, nebral to jako povinnost...

Je spousta lidí, kteří se na těžké závody připraví jen tak mimochodem, a přitom jsou třeba stavbyvedoucí na stavbě, nebo mají regulární práci od osmi do čtyř, žádné flexibilní hodiny... Tihle běžci o tom nikde nepíšou a všem nám vypravěčům (="blogerům") často natrhnou tričko i s trenýrkama..:). To se mi líbí a motivuje mě to, obzvlášť, když po těch letech mého úsilí vidím nadšení a výsledky lidí, kteří tu svou cestičku nemají zdaleka umetenou, to je ta správná vzpruha! 

Naštěstí moje nejmilejší D nijak neprožívá můj "běh". Je to můj koníček, ale je také potřeba se starat o zahradu, psa... udělat/opravit věci na baráku... Tedy samozřejmě D na mě myslí, sleduje závod z pohledu manželky, jestli jsem v pořádku a tak, ale žádná "fanynka" to není:) a tak aspoň ve svém snažení a porovnávání s těmi obyčejnými si můžu říci.. jo, snažím se podobně. Taky z toho doma není nikdo na větvi:) a taky se snažím na ty závody vydělat peníze nějak extra, aby to nešlo přímo z rodinného rozpočtu, atd.

Protože já jsem společenský typ z podstaty své povahy, tak se naštěstí v údolí hodně často s někým potkám, chvíli popoběhnu a poslouchám vyprávění a rady nadšených běžců. Jak se snaží skloubit rodinu, práci, běh a někdo občas zalituje, že ho rodina moc (dostatečně) nepodporuje, že jeho kamarádi jsou na tom o hodně líp. Jjo, taky byly chvíle, kdy mi podobně myšlenky táhly hlavou, ale není to ve finále fajn? Nepomáhá nám to (myslím těm obyčejným, nereprezentantům) k větší spokojenosti? Všechny moje výsledky a pocity, jednak odráží čas a úsilí, které tomu dávám, ale hlavně, je to můj koníček a proto bych měl být šťastný, ne? A když ne, tak proč to k sakru dělám? :)

Tady si vždycky vzpomenu na slavnou "Veverkovskou otázku"... Kdy se mě Pavel (VS) třeba na 50-60 km při nějaké krizi pravidelně s úsměvem ptal: "Hele Honzo, je tohle náš koníček, děláme to rádi, že jo? Jen se ubezpečuji, protože teď mi to není úplně jasný"..:).

Podobně si vzpomínám, když jsem po ukončení stavby a stěhování do Stodůlek běžel Brdskou stezku (50k), přijel jsem domů a pokládal jsem zbytek zámkové dlažby. Přijel kamarád (běžec), co se mnou řešil stavbu. Viděl mě tam kmitat:), podávám mu pivo a on se ptá.. Tys dneska neběžel Brdskou? Jjo, běžel. Tys to zabalil? Ne, ne.. šlo to dobře, osobák! A on pokračuje a ptá se, proč tam takhle blbnu a nelehnu si a neodpočívám?... K tomu moje D poznamenala, že jsem se víc jak půl dne věnoval svému koníčkovi a že je potřeba tohle dodělat.:). A měla naprostou pravdu. Dodělal jsem a večer si sedl a dal si pár piv... A bylo to ještě lepší, než odpočívat hned po tom závodě. Věděl jsem, že jsem byl "ultra":).

Proto teď obzvlášť se snažím držet rovnováhu. Spartu poběžím poprvé a naposledy, je to opravdu jediný "výstřel", ale zase -- pořád je běhání můj koníček. Slalom mezi povinnostmi, pobíháním, prací a rodinou se snažím řešit tak, abych si i na xx-tém kilometru v přípravě nebo na trase Athény-Sparta mohl na Veverkovskou otázku ...bez ohledu na hloubku příslušné krize... odpovědět... ANO, dělám to rád, je to můj koníček!:)

Ať se daří! Všemu zdar, našemu každodennímu ultra... zvlášť!


12:)