pondělí 30. června 2014

Díky.. díky všem! .. aneb WS 100M za mnou

Napsat po něčem tak epickém, tak legendárním jako je účast na Western States, že to nedopadlo, nebo že něčeho lituji.. To nejde.. Ani maličko... Byl to zážitek nejsilnější ze všech zážitků, možnost být na legendárním ultra, možnost si znova uvědomit neskutečný pocit z přátelství.. to ve mně zůstane velmi pevně a věřím, že napořád.

Ale postupně.
naše skupina začala být kompletní v pátek ve 2 hodiny nad ránem, kdy kamarádi dorazili po heroickém road trip z Nového Mexika a tak druhý den po ránu jsme zkompletovali moje balíčky (drop-bags) a vyrazili do centra dění, do Squaw Valley. V místě si uvědomujeme tu neskutečnou atmosféru a do jistě míry si plně přiznáváme statut jamajských bobistů na letní olympiádě...:).. Ta paralela je až děsivá, i když trochu obrácená.. Spiš by se dalo říci, že družstvo bobistů se ocitlo na závodech v maratónské distanci, kde se pohybují pouze vysportovani šlachovití sportovci typu gazely či geparda.. Naše bobisticke družstvo -- na rozdíl od klasické sestavy -- nemá jasného řidiče a spíš to vypadá, že převažují brzdaři, za kterého se svým způsobem považoval každý z nás:)...

Celá atmosféra v "olympijském komplexu" byla skvělá, myslím, že do jistě míry rezonovala s absurditou, s jakou zdejší místo v roce 1960 získalo olympiádu (doporučují se kouknout na wiki), koukali jsme na řadu skvělých běžců, legendárního Gordyho, ... seznamoval jsem se i s těmi obyčejnějšími, jejichž podpůrné týmy dosahovaly dvojciferných čísel, ti "místní" [v americkém smyslu -- do cca 400 stovek mil:)] často říkali, že je bude podporovat na trati i 10-20 lidí...Ale ta variabilita a rozsah -- ať už podpory nebo našich běžeckých možnosti i cílů -- to nebylo tak důležité, jako fakt, že jsme vůbec tady. Jeden spoluběžec se mi svěřil, že ke své účasti na WS dostal víc gratulací, než ke své svatbě a narození dětí dohromady.. Pro jistotu hned dodal, že je z rozvětvené rodiny a má čtyři děti:)... Prostě neskutečná atmosféra a já si připadám jako ve snu..

Ranní vstávání, odjezd, předstartovní převážení, všechno je pořád jako ve snu.. Možná spím až příliš tvrdě a sním moc usilovně, protože nakonec si svoji čepici (dezert-kit) neberu s sebou, což se ukázalo jako jedna z velkých chyb. Vybíhám podle naší společně strategie úplně od konce a jdu postupně vzhůru.. asi 200 m od startu předcházím Gordyho a zdravím se s ním, a pak zase pomalu stoupám vzhůru [už pro mě neznámou:)] cestou na Emigrant Pass... Těsně pod vrcholem poodcházím stranou a ... získávám skvělé komentáře kolem stoupajich, jako: "barva dobrá..".. "pořád ti to myslí, nejdeš proti větru":)... což si myslím naznačuje velmi dobrou atmosféru v peletonu..

Tady při stoupání se ukazuje pokračování mé chyby číslo jedna. Podlehl jsem strašení organizátorů o vrcholovém větru a "zimě" a mám na sobě navlečenou větrovku. Míra mého "snění" mi asi neumožňuje se zamyslet, přehodnotit rychle situaci a svléknout bundu, což dělám až o 10 mil později, když už je mi v ní opravdu horko a začíná postupně přituhovat. Měl jsem si uvědomit, že co místní nazývají "ochlazením" je z našeho pohledu pořád parádní vedro, jsme přeci v Kalifornii... Člověk se neustále učí.:).. Ale zatím zvládám, zatím se snažím postupně, nebojovat s (neznámou) tratí, postupně ukrajovat míli za mílí a těšit se z neuvěřitelné krásy přírody kolem mě..

Po chvíli se dělá opravdu neskutečný horko, servu ze sebe konečně bundu, dávám si ji kolem pasu a na první stanici, kde mám drop-bag ji odhazují. Tady ovšem dělám další kumulativní chybu. Zapomínám si namočit tričko a hlavu, co víc, pomocníci na stanici mi zapomněli do mých lahví dolít vodu, já si to nezkontroloval a vyrazím na skoro deset km dlouhou a náročnou etapu v plném slunci nepřipraven, jen s neředěnou kolou a neředěným džusem, a bez vody v náhradní lahví. Navíc, zjistil jsem to asi 700m od stanice.. Měl jsem se vrátit.. Plus při téhle etapě jsem si ověřil, jak neuvážený to byl krok nemít čepici s krytým zátylkem v kalifornském slunci. Asi i bez vody by mě to asi uchránilo...

Na další stanici se dávám víc do pořádku, doplňují vodu, omývám si tvář a máčím tričko.. V tu chvíli je to jako živá voda a naivně si myslím, že jsem zpátky v závodě a začínám to v rámci možnosti zase rozebíhat a užívat si toho, co můžu.. na Robinson Flat se potkávám se Stínem a s Tomášem. Vím, že jsem tu asi o hodinu později, než mě čekali, ale pořád v dobrém čase a s konzervativní rychlosti... Povzbuzen doplněnou vodou říkám Stínoví, že je to dobře, že cítím dost sil.. ale zase i tady se zapomenu namočit, omýt si hlavu.. taková hloupost...Ale pořád běžím rovnoměrně, plus minus na 28hodin, vysoké rezervy na cut-offs...

Loňský požár měl jednu pro mě nečekanou nepříjemnost. Shořel jeden most před Devils Thumb a bylo potřeba přebrodit řeku. Říkám si, že nejdříve vyjdu na Aid station (asi 3 míle do kopce?) a pak si přeměním ponožky, mám jedny rezervní v batohu... Ale na stanici se opět ukázala moje zapomnětlivost.. říkám si, teď je to po "rovině" chvíli poběžím, pak na vhodném místě přeměním ponožky... Jenže na El Dorado Creek (53) si už musím s pomoci obsluhy propíchnout existující puchýře na malíčku a prstech. Na Michigan Bluff (56), kde už mě netrpělivě očekávají BS a Tomáš přibíhám ještě dobře, ale nohy, respektive prsty a puchýře začínají nabývat větší intenzity. Říkám si, nechám si je ošetřit před cestou na noc na další stanici. Tam docházím už o cca 20 minut později než mě kamarádi čekali, do kopce už pajdám, protože se mi přes puchýře nevejdou prsty do bot. Stín mi jde naproti a společně docházíme do stanice.
Ošetření je takové to správné sado-maso, které já beru, že patří k věci.:)... ovšem nedoporučoval bych je moc často a moc brzo v závodě.. Bolí to, ale postupně se rozebíhám, věřím, že to bolest překonám, ale v tom se začíná ozývat žaludek. Nejsem schopen už nic moc ani jist, ale ani pít. Začínám zvracet, na další stanici zas.. a pak už je to průběžně... Pořád se Stínem věříme, že se to zastaví.. zatím mám dostatečný náskok na dokončení, i když z hodiny náskoku, co jsem měl na 30h limit už se mi zase ukrojilo cca 20minut.. Ale poslední úsek bylo to právé ultra... BS zkoušel všechno možné, nemožné, ale neudržel jsem v sobě vůbec nic.. na žádné jídlo jsem nedokázal pomyslet, rozbouřený žaludek, nedostatek jídla, ale především pití zpomalil můj postup skoro na nulu. Na další stanici Cal 2 (70.7) přicházíme už s velkou ztrátou, sice pořád asi 20 minut před cut-offs, ale tady to musím ukončit.
Slovy básníka.. Bylo to krásné a bylo toho dost..:). Především se opravdu nedalo dál. Navíc zkusit pokračovat by mělo za následek, že by mě asi museli v tom lese hledat i když na další stanici to bylo jen 2.3mil..

Pár čerstvých postřehů...
1) WS je naprosto skvěle zajištěno, fantastická nálada, skvělá trať, milióny dobrovolníků, nedá se v tomto směru vůbec srovnávat třeba s Leadville, aspoň tak jak jsem jej loni zažil já..
2) Samozřejmě bych rád dokončil, ale -- není to póza -- jsem rád za to, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Především se snažím brát většinu toho, co se mi děje jako znamení.. A snažit se z něj poučit.
Bohužel poslední rok byl silně hekticky a poslední půlrok byl ještě náročnější.. Nejen, že běhání bylo různé odsunuté, ale úroveň starosti a zařizování, práce a různých nepříjemnosti mi neumožňovala se pořádně soustředit na nejen na "vrchol" moji sezóny, ale už jsem začal dělat i chyby kolem...
Nevyřešil jsem bohužel dosud problém se svými puchýři, ale je jasné, že je to něco hloupého, systematického.. Něco, co se mi děje po cca 90 km, případně umocněné namočením, překročením řeky.. Tohle musím vyřešit brzo. Možná mi v extrémních podmínkách ještě více otékají nohy než normálně, možná kombinace solných tablet ten problém ještě zhoršuje. Nevím. Pokud máte nějaké nápady, rady.. budu za ně rád.
Čeká mě ještě asi 14 velmi hektických dní, potom už by se rozsah extra starosti a úkolů měl dostávat postupně ke zvládnutelným hranicím.. [vždyť i v poslední fázi přípravy na WS jsem musel spoustu hodin sedět u počítače, pracovat a na dálku zařizovat věci a hasit řadu problémů].. To by také mělo pomoci.:).. Nicméně, jsem v posledních dnech "ztratil" značnou část svého hubnoucího náskoku proti loňsku.. a budu to muset výrazně změnit. Určitě až pominou noční sezení u počítače, tak to bude lepší, ale myslím, že hospodaření těla s vodou se výrazně zlepší, až víc zhubnu... To bude taky jeden z úkolů.:)
3) Slovy horolezců -- teď musím sestoupit do nižšího tábora... Vyřešit problémy s výstroji a se zraněními:)... Proto napíšu pořadatelům a UT4M poběžím kratší trať. Jsem přesvědčený, že nemá cenu zkoušet 100m znova, dokud nevím alespoň částečně, v čem je chyba. 24h v Kladně bude jistě dobrá možnost řadu věci bezpečně vyzkoušet a začít je ladit. Zase se vrátit na svoji cestu.. Silnější a lépe připraven.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Ještě jednou díky všem za milé komentáře. Fakt to není póza ani "těšínská jablíčka".. Byl bych strašně rád, kdybych doběhl až do Auburnu... Ale jsem i rád, za to, že jsem v pořádku nedokončil:). Bylo to fantastické běžet po téhle legendární trati .. Mít kolem sebe kamarády (a BS který mě hodně ovlivnil) a cítit podporu Vás ostatních na dálku. Upřímně - to, že jsem nedoběhl může být to nejlepší, co pro mě do budoucna moji bežečtí bohové mohli udělat. Budu si znova pamatovat, že DNF patří k náročným ultra a že se mám z něj poučit, vyřešit svoje problémy, ať už jsou ve stavu těla nebo mysli.
PPS. Moc se těším na setkání s řadou z vás, co sem zabloudíte.. ať už na 24h, nebo na Baroku, ve které věřím a kam se také moc těším..

čtvrtek 26. června 2014

Už se to blíží...aneb Stín za rohem:)

Myslím, že nejlepší a nejveselejší na mém pobytu tady je... že jsem pořád stejný zmatlík a bludička. Pochopitelně jsem si vše běžecké několikrát kontroloval, tak se stalo, že snad běžecké mám vše, ale že jsem dorazil jen s jedním párem trenýrek a to s těmi, co jsem měl na sobě:). V malém městečku, kde jsem je naštěstí takový místní univerzální obchod (od lékarny, až po alkohol, = CVS Pharmacy), kde jsem v zoufalém hledání mezi dámským spodním prádlem též objevil poslední balíček obsahující dvoje trenýrky.. Takže pohoda...:)
V minulých dnech jsem se po několikáté (asi marně) pokoušel hledat tu správnou cestu na Emigrant pass. Musím přiznat, že se mi asi podle mapy úplně nepovedlo ani na druhý opravný pokus.. Ale co se budu stresovat.. Jednak přede mnou poběží hromada lidí a snad tam budou i nějaký fáborky:).

Stejně pro jistotu hned po ránu vyrazím do "Squaw" .. Jednak na slavnostní zahájení WS a jednak půjdu na společný výstup na Emigrant pass.. Konečně tak poznám za denního světla, kudy se vlastně poběží:), bude to mít i potřebný společenský rozměr... cituji Stína: "Určitě tam jdi. Aspoň budeš znát dobře prvních pár mil, takže nezabloudíš hned na začátku.:)..Seznámíš se s lidma, bude se ti to hodit, kdybys měl třeba zlomenou nohu a potřeboval od někoho přiložit dlahu..." :).. No nezabili byste ho?

Později mě čeká řada povinných přednášek pro běžce, spoluběžce a posádky. Protože jsem tu zatím sám, tak se budu postupně chovat jako 3 v 1, běžec, spoluběžec i posádka:). Stín s Tomášem se chystají na cestu autem, auto už mají půjčené, Tomáš s ním už prý ujel skoro 1 km, Stín asi 50m, což podle Stína znamená, že vše detailně nacvičili a plně ovládají..:). Popisoval mi nadšeně, že "severní" a "jižní" trasa se od sebe liší asi jen 1-2 mile, vzhledem k tomu, že jižní vede přes Las Vegas a severní přes Salt Lake City, to názorně ukazuje rozsah jejich "road tripu" (cca 1.150 mil=1.850km). Věřím, že dorazí někdy před půlnoci, takže podle pokynů BS si dáme pár piv rychle na ex a spát, žádný hazadni hry ani pochybný ženský:)... To přej můžeme v pátek, až bude odpoledne a navečer volno..

Zítra si musím taky připravit a naplnit "drop bags", Stín mě prý ještě v pátek ráno zkontroluje, co kde mám... Říká po pravdě, že každý z nás je po 60-70+... mílích tak trochu "go-go", prostě netuší úplně, která bije a bude dobře, aby oni věděli, co mám v balíčcích.. Ve vzduchu už je cítit nervozita.. Už i ve zdejším malém městečku Truckee, vzdáleném asi 20 minut jízdy od Squaw Valley, i v našem hotelu.. se objevují běžci s posádkami... Cítím nervozitu i že Stína, který vymýšlí kdejaké "ptákoviny":), aby mi buď udělal radost, nebo aby odvedl pozornost...

Původně jsem poslal jen pár lidem odkaz na sledování závodu, nakonec na pokyn BS pro Vás, co ke mně na blog "zabloudí" dávám odkazy (mám číslo 204):
1) Sledování běžců v téměř "reálném čase" bude na www.ultralive.net/ws100
2) Prý má být i živé video na www.ultrasportslive.tv

Jakoby to nestačilo. Stín se asi doslechl, že jsem si z něj dělal legraci, že má sice smart-phone, ale jsem rád, že umí vůbec telefonovat:)... Tak rozhodl, že mi pro tuto příležitost založí twitter (proti mé vůli) a bude se snažit dokázat, že umí používat moderní techniku. Bude prý s Tomášem různě komentovat, co se zrovna děje.. [říkal, že ten účet potom také zruší:)]
Takže BS komentuje na https://twitter.com/12HonzaDe

PS. Fakt WS je fenomén .. už je to cítit všude.. například v e-mailu mi přistály požadavky na účast v různých výzkumech prováděných společně s ultra během..Jakožto "vědec" jsem nakonec podlehl a zúčastnil se toho prvního.. Vyplnil jsem celkem detailní dotazník, kde se dívají na vliv psychiky na výkon při ultra (Study on Psychological Predictors of Performance)... Ale už jsem se neúčastnil těch dalších..ačkoliv jsou -- posuďte sami -- velmi inspirativní: studium zatížení žaludku během ultra, studium srdečního rytmu, vlivu ultra na veteránské běžce a jaký to má vliv na dokončení WS; variabilita srdečního tepu.. arytmie během závodu; studie (ztráty) vidění během ultra, zažívací problémy během ultra...Pochopitelně se při většině těchto výzkumů polykají teploměry a různá čidla.. Tedy, ne že bych nepřál věde, ale jsem přesvědčený, že bych ty "měřáky: velmi brzo někde "vyloučil".. Navíc mezi tou naprostou většinou vegetariánů, případně (raw) veganů by moje výsledky (paštika to doufám jisti) mohly ohrozit výsledek probíhajícího výzkumu:).

PPS. Tak jako tak.. na spoustu věci určitě zapomenu, ale na kamarády ne! Budu se těšit na to že 1.3 mile před cílem uvidím šlápoty, které mě povedou až do cíle..

Hlavně.. ale hlavně.. všem díky za podporu. Držím palce kamarádům na Zermattu, známým a reprezentantům v Chamonix.. Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

pondělí 23. června 2014

O kouhoutkovi a slepičce, aneb nácvik startu:)


Už jsem to jistě říkal mnohokrát.. jsem správně pověrčivý a věřím na (dobrá) znamení. Takže, když mi po neskutečných zmatcích při přestupu v Los Angeles nedorazil kufr do mé cílové destinace (Reno, Nevada), tak jsem byl úplně v pohodě. Paní na přepážce s nedoručenými zavazadly jsem udivoval svoji pohodou a dobrou náladou, taky proč být být naštvaný, že?.. Strávil jsem bojovně skoro celý den na cestě a ve finále sice nemám kufr, ovšem dobrá nálada mě neopustila:). [Navíc, poučen z minula mám běžecké boty na nohou, v příručním zavazadle běžecké oblečení, ponožky, pár drobnosti, elektroniku, ale hlavně i běžecký batůžek a láhve na pití.. V nejhorším případě jsem tedy připraven na závod :)... Navíc, je to skvěle znamení, neboť při cestě do Leadville mi kufr taky zašantročili...

A tak v klidu vyplňují veškeré formality, paní mi říká, ať ji dám telefonní  číslo, že mi zavolá, až mi přijde kufr, abych si pro něj na letiště dojel. Zde používám taktiku, kterou (bohužel) na mě s úspěchem též uplatňuje moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:)... Nic člověka tak neusadí, jako když mu jeho pitomosti někdo zopakuje, naprosto klidně, s úsměvem, jako otázku..:)... Ptám se tedy... "Říkala jste, že si pro kufr, který jste mi vy nedoručili budu muset sám dojet na letiště?" :)... Paní se zaráží a obratem dodává... Ale samozřejmě, když necháte adresu a telefon do hotelu, tak my na naše náklady zajistíme doručení.. Tak je to správné, tak to má být!:)


Za chvíli si beru objednané auto a chystám se vyrazit z letiště směr hotel. Cestu mám (kupodivu) dopředu nastudovanou, přeci jen vím, že po víc jak 20 hodinách na cestě člověk není při orientaci v neznámém terénu nejbystřejší, navíc, já jsem bludička, ale pozor.. vím to!:)... Pro jistotu, ať jsem klidně za pitomce se ptám, jak se ovládá vůz, jak se otevírá nádrž, zapínají světla. Člověk v půjčovně se nejdříve neubrání poznámkám, že vše je standardní americké ovládání:)... Ale to jeho obrácení oči v sloup mě trochu víc vadilo, tak jsem řekl, oki, s hrdosti v hlase, snad průměrný evropan zvládne ovládat průměrné americké auto... [vím, že obráceně to neplatí na 100%]. Ovšem tahle "hrdost" mě stala zapnuté stěrače na zadním skle po celou dobu moji cesty do hotelu:). Samozřejmě, auto jsem nastavil, hotel našel, a zde se ukazuje další podpůrné dobré znamení.. mám číslo pokoje 112 (!)...

Se Stínem jsme dohodnuti, že v týdnu postupně absolvuji všechny povinné schůzky pro běžce, spoluběžce i posádky:), protože oni dorazí automobilem z Nového Mexika [tak 15 hodin jízdy?:)] někdy ve čtvrtek před či po půlnoci... Kufr dorazil pozdě v noci, ale výrazně dříve než při minulé cestě do Leadville.. z toho si (pozitivně) usuzuji, že bych třeba taky mohl dorazit o chvíli dřív do cíle,,:)... Co bych říkal, jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet. Moji blízcí a kamarádi o tom vědí svoje:)..

V neděli jsem od rána pilně pracoval, ale když nadešlo pozdější odpoledne, říkal jsem si.. Musíš vyrazit ven, aklimatizovat se.. Zároveň přišel mail od Stína s celkem (na první pohled) jednoduchým úkolem. "Vyraž do Squaw.. změř si, jak ti dlouho trvá se dostat "nahoru", ať si mužů nastavit tvoje mezičasy, kde a kdy tě máme čekat.. Ale "jdi".. neběhej..:)...

A tak jsem vyrazil do "Squaw", jak říkají místní a znalci. Říkal jsem si, nebude těžké najít start... Takový známý závod, domorodci budou vědět. Houbelec!!! Připadal jsem si jako ta slepička, která běhala od čerta k ďáblu,.. tedy od jednoho k druhému a sháněla pomoc pro kouhoutka. Já žádnou velkou pomoc nepotřeboval, jen ukázat, kde je ten "zatrolený":) start a kudy se běží... Shrnu to mým oblíbeným slovem "Hollywood" :)... Nikdo nic netušil.. Náhodně sedící kolem i zaměstnanci v obchodech mě častovali odpověďmi typu:  "Copak nevidíte, že nejsem žádný pomatený běžec?" .. "Tady nic takového není a nikdy nebylo:)"... "Western States trail vede kolem Squaw Valley, nad úrovní údolí, každý se na něj může připojit kde chce, tohle je svobodná země"...

Začínal jsem maličko propadat zoufalství. Podle pokynů prodavače ve sportovních potřebách jsem vyrazil směrem kam mával rukama.. A skutečně jsem narazil na trail, ale úplně jiný:), vedoucí mimo směr, který mi říkala moje "intuice"... Nakonec jsem vrátil, v jiném obchodě získal letní mapku "trails" a nějak jsem usoudil, kde by asi mohl být start a kudy by se mohlo běžet do kopce... Zapínám "run keeper" a pěšky, tak jako na dobře promyšleném závodě.. tedy rychle, ale rozvážnou chůzi, vyrazím do kopce. Trasa rychle nabírá potřebné metry, krásně se klikatí a já po chvíli skutečně nacházím ukazatel Western States trail, což mě uklidňuje a hned se mi lépe stoupá vzhůru. Na mých cca 3.7 km nabíráme 1,000 m převýšení, řekl bych pěkný kopec, takový doma nemám!:)... [zde následuje oprava: Až druhý den v hotelu jsem zjistil, ze mi to ukazovalo průběžně pitominy:), to převýšení bylo 500m]. Scenérie, jako z pohádky, to po ránu neuvidím. Stojím na Emigrant peak (pass), vidím, jak se zase cesta prudce propadá dolů, otáčím to zpět, koukám 37 minut... nevím, jestli je to rychlý, nebo pomalý, ale budu se snažit to víc nehnat... Navíc z hlediska nastavení nějakých mezičasů to je jistě údaj úplně na nic, protože jen tuším, kde je asi start... Ale je to jedno. Bylo to moc hezký protažení se (více fotek zde) .. a stejně tudy poběžím/půjdu rozumně ... na to abych se rozběhl víc a rychleji budu mít dostatek času i mil potom, netřeba to upěchat, nebo jak by řekl Ďuri.. netreba to hrotit:).

Všemu zdar! Kamarádům, ultra a WS zvlášť! 12:)
PS. Stín mě "uklidňuje", že je na vše připraven, při posledním běhu dokonce prý zahnal i medvěda!!!... Tak mám fakt maličko obavy, co na mě vymyslí. Naštěstí jako pacer bude moci nastoupit až na 62. míli, kde (aspoň podle mapy) trasa vypadá víc běhatelně, tak jako tak .. se Stínem je třeba být neustále ve střehu!

pondělí 9. června 2014

Kyotó a Yamaguchi -- Hledání a nalézání

Těžký život Evropana.. Na cestu jsem získal mapu
Kyoto mému pobíhání vůbec nepřálo... Tedy asi kdybych se víc snažil a ještě méně spal, tak by se možná zadařilo, ale večer tradičně přicházím pozdě na hotel, pak chvíli strávím na netu a povídáním se slunečkem, něco maličko popracuji:) a najednou jsou 2 v noci..:). Představa, že bych měl vstát za 3-4 hodiny, abych stihnul hodinku běhat mě maličko děsila.. Tedy běhání -- věřím bych nějak zvládl --ale strašila mě představa, jak unavený bloudím po městě, protože jsem minul odbočku či nějakou spojovací uličku k hotelu (nápisy latinkou neexistují, nikdo nemluví angnicky a já hlupák neumím na garminu používat navigační funkci "návrat"). Proto jsem v Kyoto ráno věnoval extra hodině spánku, nebo se snažil ještě něco udělat, i když .. i když mi všechno jde nějak pomalu, stáří..:).

Nicméně si nestěžují, kolega byl nadšen, že se mi všechno líbí, že dokážu hodně chodit:) a tak ještě zvyšoval své úsilí, abych vedle povinnosti viděl neuvěřitelně věci, byl v místech, kam se Evropané či Američané moc či vůbec neobjevují (přišlo mi, že zahraničních turistů bylo i v Tokyu velmi málo, mimo hlavní město jsem potkal celkem 3 evropany)... Je to pochopitelně, protože nápisy latinkou neexistují, Je to jasné i z reakcí jinak zdrženlivých japonských turistů z ostatních částí země, když si mě pokud možno nenápadně fotografují, pak se osmělují odvážné školačky a fotí se dokonce se mnou. Neskutečný Holywood. Navzdory tomu, že jsem neběhal, přesto vnitřně cítím, že běžecká mise v Kyoto byla splněna... Při procházení -- turisty skoro opomíjenými --starými zenovými kláštery a zahradami se totiž dostávám ke stánku se suvenýry (Omamori), kde se dají koupit tradiční amulety pro štěstí (tzv. lucky charm)... Většinou jich je všude hromada pro úspěch v obchodování, pro šťastný a úspěšný sňatek, porod, pro různé stupně zkoušek na školách... pro cestování... a pak i obecně pro štěstí. Tady ale nacházím amulet černé barvy, lucky charm for healthy legs (!), tedy amulet, šťastné kouzlo pro zdravé nohy! Japonský kolega říká, že už je vůbec neviděl, protože doba, kdy se cestovalo na velké vzdálenosti "po svých" je dávno pryč.. Co víc si ultra pobihač v Kyotó může přát?


Třetí den bez běhu (!) se přesunujeme zase Shinkanzenem jinam.. tentokráte do Yagamuchi. Jsme v chápání Japonska téměř na venkově:), naštěstí bydlíme kousek od nádraží.. a kolega má krátce po příjezdu schůzi organizačního výboru konference, mám proto volno!!! Sláva!!! Tři dny bez běhání to už by byla špatná karma, nemám sice žádnou mapu, žádnou povědomost, jak to tady vypadá, na net se nemůžu zatím dostat... ale přesto... beru si běžecké a jediné recepční, co trochu mluví anglicky, se ptám na cestu.. River, povídám, river...:)... Máchá rukama, dopředu a za roh, říká slova Shinkanzen, zase mává rukama, pak vlevo vpravo, taková šermovačka jako z hvězdných válek a pak rada.. "koban"..:).. no jasně, když zabloudím, tak se mám zeptat na policejní stanici.... Ovšem veselejší zážitky z Japonska asi mít nebudu -- než když jsem se v zapadlé provincii ptal na cestu k řece policejního úředníka.. Pantomimicky jsem plaval, pak jsem chytal ryby.. poprvé jsem dostal prospekt na plavecký stadión, po druhé prospekty sousedních rybářských restaurací.. a tak jsem se na to vykašlal.. poděkoval, čas mi běží.. musím pryč...a řekl si, jestli je tu někde řeka, tak ji shinkanzen musí nějakým mostem překročit.. a tak překračují trať a asi km podle ní běžím.. najednou se mezi střechami něco zaleskne.. a ona voda!! Mám pocity bloudících cestovatelů, kteří po strastiplném putování nacházejí řeku, zdroj vody a směru cesty v divočině..:)... Co víc, těsně u řeky, hned vedle proudu nacházím asi 1km rovinku a tak si tam ve zbývajícím čase doběhám, co jde a otáčím to do hotelu, teď už naprosto zorientovaný...Zítra dopoledne bych měl mít skoro 3 hodiny volno, to bych si mohl zaběhat, aspoň 20km.. takhle jsem si to snil, ovšem, že bych běhal tam a zpět jako křeček??? I když... jak správně řekla Lucka, na Kladně ten okruh má taky akorát 1km.. tak proč si stěžovat? .:)




Chtěl jsem původně běžet na druhou stranu,
ale cesta podel řeky mě tam nakonec také dovedla..
Dopoledne se ovšem probouzím plný odhodlání a touhy.. tedy hlavně touhy poznávat japonský venkov.. dle pozice a směru kolejí typuji, kde je střed města a po dosažení řeky běžím proto na úplně jinou stranu. Na jednom můstku řeku přeběhnu a najednou... najednou jsem na vesnici.. všude kolem malá rýžová políčka, zavodňovací kanály, tuhle kombajn sklízí, tahle se seje:)... běžím kolem jednoho rybáře.. ale většinou nikde nikdo a když potkám nějakého domorodce, za běhu se uctivě ukláním, oni také a koukají na mě jako na zjevení..:).. a já se radují jako malé dítě... říkám si, ještě tenhle most stihnu, ještě tamten, tady zaběhnu k řece se podívat na to hemžení krabů.. jenže než tam přelezu a slezu, tak jsou všichni zalezlí pod kameny, v blátě, nebo přes bláto dospurtovali do řeky... ale to nevadí.. i tak mám pocity cestovatelů, na dálku v myšlenkách  zdravím kamarády, co se v horku trápí na Silvě.. abych je podpořil, tak s sebou nemám vodu.. těch 20km, sice už je taky žár, ale se bez vody dá proběhnout...

Při návratu nejčistější radosti -- objevování a zvládnutí běhu ve volném časovém okénku.. samozřejmě mě znervózňuje připomínka 160km v Kalifornii, co na mne za 3 týdny čekají.. v mezičase budou doma a v práci zase další zmatky, hromada povinnosti -- běhání bude každodenní boj, ale... nejsem reprezentant!:) Musím pochopitelně zvládnout mnoho jiných věci.. a tak až budu na startu ve Squaw valley, stát nervózní a rozechvělý.. tak si jistě vzpomenu i na tyhle památné bloudící a objevovací chvíle... a řeknu si natěšeně a se slzou v oku:).... doprd*le, doprd*le!!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť! 12:)
PS. pro zájemce o víc fotek něco málo zde..



pondělí 2. června 2014

V žáru tokijského slunce.. aneb běhám sám v jednom z nejlidnatějších měst..:)

Den 1. Přílet
Život nám připravuje nejedno překvapení.. Řada známých i kolegů s hořkosti v hlase připomíná klasickou Cimrmanovu kompozici, kdy se prvek očekávání mísi s prvkem zklamání:)..Ovšem, já si nemůžu na nic stěžovat.. Vždycky se věci (ťuk-Ťuk) zázrakem mění jako v pohádce, nečekané zvraty vedou k nebývalým dobrodružstvím a skvělým zážitkům... Stejně tak zatím tady. Upřímně -- moc jsem se sem netěšil. Bral jsem to jako profesionální povinnost, návštěvu, kterou dělám tak nějak protože "musím".. navíc jsem byl přesvědčený, že mi to šíleně rozhodí moji "přípravu" na Western States -- nebudu moci vůbec běhat, únava, atd.. Taková blbost!! :)... Jestli to mám uběhnout, tak to uběhnu.. jestli na to mám, tak na to mám.. pár chybějících nebo extra kilometrů navíc na tom nemůže nic změnit..:)





Co víc, na poslední chvíli se ukázalo, že můj japonský partner je výjimečně chápavý, tradičně pohostinný.. a tak mi řekl, že pochopitelně mohu běhat dle libosti:)... Samozřejmě, má to svá významná časová i prostorová omezení, ale už to "pochopení" a "povolení" je to samo o sobě bomba. Dokonce mi poslal i doporučenou trasu kolem hotelu.. ovšem z blízka to vypadlo šíleně.. Shinagawa je cestovní uzel, ohromné nádraží.. Ve špičce šílené, jinak celkem hodně lidí (a aut) -- tak jsem usoudil, že zkusím kousek poodběhnout, zorientovat se.. a pak se vzdálit víc a hledat řeku a přístav, která by měla být nedaleko (a která mi nebyla doporučovaná) ..:)... Přesně jak říkají zkušení cestovatele.. "Hledej řeku, chlapce, ta tě zachrání!!"..:). Ze začátku okolí vypadalo hodně japonsky.. Dva-tři květináče na střeše už dávaly statut soukromé zahrady a strom dva před domem -- to už je skoro park:)... Říkal jsem si, musíš to oběhnout, někde za nádražím by měla být řeka, její kanály a spojky tě dovedou k přístavu...

Otevřeně...byl jsem trochu (úplně) mimo, časový posun (jat-lag) a osmnáct hodin na cestě dělá svoje, ale běhat se musí.. už jsem 3 dny neběhal, tohle by byl čtvrtý..:)... Jen co jsem se ubytoval... obouvám boty a ťukám si na hlavu:)...Bylo akorát po poledni místního času (u nás tak kolem 4-5 páté hodiny ráno, kdy já mívám na "ultra" největší krizi), ... tedy naprosto správný čas na to vyrazit běhat..:)

Nejdříve jsem se proplétal tím klubkem lidí, dvakrát různě oběhl kolem hotelového komplexu tam a zase zpět... až jsem si řekl.. nebuď posera!!!:).. kouknul jsem na ty "namalovaný" domečky, zahrádky, křížky, kolečka, stany, fajfky a vařečky, zkrátka na jejich nápisy v japonštině :)... a vyrazil směrem, kde jsem podle svého domácího průzkumu tušil řeku.. Nejdříve bylo potřeba překročit trať(e), což se mi nakonec i bezbolestně podařilo, zajímavou "cyklostezkou":), a pak jsem šťastně dorazil k řece..

Řeka a její kanály jsou pro běhání jako dělané!! Dá se podle ní a kolem kanálu běhat spousty kilometrů!!!! Sice jsem první den uběhl jen "mizerných" 10km, ale byly to hrdinně průzkumné a nádherně mizerné:) km.. Hned jsem získal představu, jak to tady vypadá, zorientoval se v širším okolí, což se vždy hodí, až se budu vracet zpět.

Říkal jsem si, můj japonský partner asi nemá vůbec představu, jak je řeka krásná, jinak by mi to řekl, že??.... Na večeři jsem se podřekl, že jsem běhal podle řeky a jak je to tam hezký ... a... ledy prolomeny!!!..:)... Kolega přiznal, že běhá již spoustu let, sice tak do 10km, ale nevěřil mi, že bych byl tak posedlý:). Získal jsem ho tím, že jsem neváhal a hned po příletu se vrhnul do neznámého (velko)města běhat.. Proto, když jsem mu řekl, že bych další den po ránu šel třeba běhat k zálivu.. svolal číšníky z restaurace a začal se ptát, jestli se dá na Minato-ku (Daibu) přeběhnout... Nejdřív byly odpovědi, že je to nesmysl, pak ovšem jeden z nich přiznal, že začal běhat a že jeho "guru" by jistě věděl.. Přišel "guru" =sympatický kuchař:) a ten potvrdil, že je to komplikované, ale že tam cesta vede.. Tím pádem bylo jasné, kam další den poběžím...


Den 2. Co je za tou duhou, aneb hledání cesty na Rainbow bridge
Původně jsem měl mít až do 5h odpoledne "volno" (jen nějaké moje pracovní věci), pak jsme měli mít schůzky, setkání s dalšími kolegy a pracovní večeři... Ovšem, podle všeho hospitalita mého kolegy vystoupala do závratných výšek... a že se sejdeme už ve 12 h!!! Aha.. To mi s delším během a s hledáním cesty k duze:) a přes duhový most částečně narušilo plány. Navíc -- myslel jsem si, že vstanu hodně brzo a všechno stihnu.. Jenže houbec, zaspal jsem:)..

No co, nikdo není dokonalý:)... Tradičně mě překvapilo, jak klidně jsem vzal fakt, že jsem zaspal:)... Z hotelu vyrazím až v 10h, slunce už pěkně žhne (má být ještě tepleji..32C za necelou 1-1.5h), sraz máme ve 12. Říkám si, když s sebou mrsknu, když nikde moc nezabloudím, tak bych to měl v "pohodě":) stihnout. Vybíhám pln nadšení, neznámo kam.. protože vím, kde bridge asi plus minus je, ale jak se na něj dostat jako "pěší" .. to vůbec, ale vůbec netuším.. Cestou mi další mosty, můstky zakrývají výhled a tak se pozorně rozhlížím, abych v případě bloudění alespoň trefil zpátky a byl doma včas, protože chodit pozdě v Japonsku? TO NE!! :)

Když už bylo "nejhůř" a říkám si, že jsem se úplně ztratil, tak na obzoru vedle silnice vidím někoho běžet.. Běžec běžci vždy přítelem, že.. Tak kličkují k němu a prám se na cestu na Daibu, přes Rainbow Bridge. Oba se pořád klaníme:), ale nakonec jsem pochopil, že běžím dobře, a že se mám za chvíli uhnout doprava a že to nějak najdu:)... Přibíhám k mostu, který přede mnou roste do závratných výšek.. Nikde žádná lávka ke které by se dalo běžet.. Když už to vypadalo špatně, objevují několik písmenek a pod tím poškozený anglicky nápis.. Rainbow promenádě.. Za chvíli nacházím přístup do mostu a výtah že 2 do 7 patra, zázemí i se záchodem..a místní lidí o tom skoro nevědí..:)

Neváhám a přebíhám most. Neskutečná industriální klasika.. takovej japonskej Golden gate bridge, akorát, že má několik pater, jezdí tam i vlaky, ale mohl jsem si to proběhnout, neskutečný...neskutečný zážitky a pocity, na pláži jsem se vlastně musel otočit a běžet zpátky a abych to stihnul musím probíhat nádražím:)...

Vše je jako ve snu. Nepřipouštím si, že bych mohl přijít pozdě, na zpáteční cestě před hotelem si kupují sandwich a kolu u McDonalds:), rychle se sprchuji, při oblékání do sebe rychle hazu jídlo, s posledním soustem volá z recepce kolega.... Je to všechno jenom náhoda??.:)..

Prosté počítání kilometrů říká, že to za bylo "mizerných" 10km, ale nádherěé mizerných, úžasně a statečně mizerných 10km:)... Objevil jsem neskutečný stezky, hned jsem se pochválil... [GPX až si jej stáhnu dám zájemcům k dispozici:)]













Den 3. Okoloběh... Okolo zálivu!! :)
Vím, vím.. kdybych tady něco neoběhl dokola, tak bych se nemohl svému kamarádovi, Martinovi VP podívat do očí, asi bych musel celou dobu chodit přikrčený, případně chodit kanálama..:)..

Jestli včera bylo horko, tak dnes teplota dosahovala 35C i možná výše.. jasná obloha.. A tak než jsem po ránu všechno udělal, lehce uklidíl, aby mi pokojská nějaký můj potřebný nepořádek nevyhodila.. je 11h. Slunce pálí jako o život, nikde ani mráček. To se mi hezky prohřejí hlavové kosti...:) Vybíhám, beru si 1 litr vody a věřím, že oběh zálivu bude nejen turisticky a objevitelsky velmi zajímavý, ale z hlediska "přípravy" na WS ne úplně zbytečný..:).

K mostu a na Daibu už to znám, prvních 5km je proto naprosto pohodových, kochám se, radím zbloudilému turistovi kudy kam, pohodička, teploměr u jednoho krámku ukazuje příjemných 33.5 C, nač se stresovat, že..:)

Na plážích kolem zálivu dá se říci, nikde nikdo.. tedy relativně.. lidí opravdu maličko, jen pár lidí je vidět na obrácené straně pláže.. Motiv lanového mostu je všude přítomný.. Před ním takový zelený ostrůvek, říkám si, mám už halucinace z toho tepla.. to je stejné aranžmá jako na Manhattanu... Úplnej Battery park... běžím dál a čtu, že je to "battery park", bývalé stanoviště dělostřelectva!


No nic.. asi už mám úžeh:).. Běžím kolem pláže, samé zajímavé a futuristický vypadající budovy, tak občas něco fotím, občas si říkám, přiběhnu blíž a budu fotit z téhle strany... Málem děsný trapas... doběhnu totiž na jedno kýžené místo, vytahuju iPhone.. naštěstí, než zapnu foťák, tak si uvědomím že něco není asi úplně v pořádku.. Ano, pře mnou na opuštěné pláži se dvě japonské dívky opalují nahoře bez.. a Honza vytahuje foťák:).. OMG! Rychle se otáčím a předstírám anglický hovor do telefonu.. Ať mě teď neruší, že si běhám po pláži..:).. Ufff.. to bylo o fous..:)

Říkám si musíš si dávat větší pozor.. asi dehydratace, úpal, slunce.. A taky jo.. běžím a říkám si... No to je síla.. já vidím sochu Svobody!! Zastavím, a piju, voda už je hodně tepla, ale sochu vidím pořád:)... Pro jistotu fotím, jestli tam zůstane i potom viditelná:) a běžím dál.. Kolem neskutečný budovy, a... jak je vidět že všech fotek.. NIKDE NIKDO!! Tedy zase si říkám, musíš v klidu doma prohlídnout fotky, jestli v halucinacích z horká a nedostatku vody jsi nepřehlídnul mraky lidí...

A pak už jen přes různé můstky, spojovačky, industriální klasikou dokončují okruh, pro znalce a místní: Minato-ku, přes Shinagawa-ku, Shinome, Koto-ku, Harumi, Kiyosumi Dori, Katchidoki. Pak už vidím most tentokrát už po levé ruce, zatáčím na zpáteční cestu... Před hotelem koukám na svého garnina 20.11km .. tedy, ne že bych byl ideolog, ale proč 11? Ovšem při vypínání naskočí správně 12..:). Život je krásný..:)

VŠEMU ZDAR! Našemu nadšení a ultra zvlášť! 12:)


 PS. Nechtěl jsem to tady zahltit, pokud vás zajímají fotky, tak zde.