Díky.. díky všem! .. aneb WS 100M za mnou

Napsat po něčem tak epickém, tak legendárním jako je účast na Western States, že to nedopadlo, nebo že něčeho lituji.. To nejde.. Ani maličko... Byl to zážitek nejsilnější ze všech zážitků, možnost být na legendárním ultra, možnost si znova uvědomit neskutečný pocit z přátelství.. to ve mně zůstane velmi pevně a věřím, že napořád.

Ale postupně.
naše skupina začala být kompletní v pátek ve 2 hodiny nad ránem, kdy kamarádi dorazili po heroickém road trip z Nového Mexika a tak druhý den po ránu jsme zkompletovali moje balíčky (drop-bags) a vyrazili do centra dění, do Squaw Valley. V místě si uvědomujeme tu neskutečnou atmosféru a do jistě míry si plně přiznáváme statut jamajských bobistů na letní olympiádě...:).. Ta paralela je až děsivá, i když trochu obrácená.. Spiš by se dalo říci, že družstvo bobistů se ocitlo na závodech v maratónské distanci, kde se pohybují pouze vysportovani šlachovití sportovci typu gazely či geparda.. Naše bobisticke družstvo -- na rozdíl od klasické sestavy -- nemá jasného řidiče a spíš to vypadá, že převažují brzdaři, za kterého se svým způsobem považoval každý z nás:)...

Celá atmosféra v "olympijském komplexu" byla skvělá, myslím, že do jistě míry rezonovala s absurditou, s jakou zdejší místo v roce 1960 získalo olympiádu (doporučují se kouknout na wiki), koukali jsme na řadu skvělých běžců, legendárního Gordyho, ... seznamoval jsem se i s těmi obyčejnějšími, jejichž podpůrné týmy dosahovaly dvojciferných čísel, ti "místní" [v americkém smyslu -- do cca 400 stovek mil:)] často říkali, že je bude podporovat na trati i 10-20 lidí...Ale ta variabilita a rozsah -- ať už podpory nebo našich běžeckých možnosti i cílů -- to nebylo tak důležité, jako fakt, že jsme vůbec tady. Jeden spoluběžec se mi svěřil, že ke své účasti na WS dostal víc gratulací, než ke své svatbě a narození dětí dohromady.. Pro jistotu hned dodal, že je z rozvětvené rodiny a má čtyři děti:)... Prostě neskutečná atmosféra a já si připadám jako ve snu..

Ranní vstávání, odjezd, předstartovní převážení, všechno je pořád jako ve snu.. Možná spím až příliš tvrdě a sním moc usilovně, protože nakonec si svoji čepici (dezert-kit) neberu s sebou, což se ukázalo jako jedna z velkých chyb. Vybíhám podle naší společně strategie úplně od konce a jdu postupně vzhůru.. asi 200 m od startu předcházím Gordyho a zdravím se s ním, a pak zase pomalu stoupám vzhůru [už pro mě neznámou:)] cestou na Emigrant Pass... Těsně pod vrcholem poodcházím stranou a ... získávám skvělé komentáře kolem stoupajich, jako: "barva dobrá..".. "pořád ti to myslí, nejdeš proti větru":)... což si myslím naznačuje velmi dobrou atmosféru v peletonu..

Tady při stoupání se ukazuje pokračování mé chyby číslo jedna. Podlehl jsem strašení organizátorů o vrcholovém větru a "zimě" a mám na sobě navlečenou větrovku. Míra mého "snění" mi asi neumožňuje se zamyslet, přehodnotit rychle situaci a svléknout bundu, což dělám až o 10 mil později, když už je mi v ní opravdu horko a začíná postupně přituhovat. Měl jsem si uvědomit, že co místní nazývají "ochlazením" je z našeho pohledu pořád parádní vedro, jsme přeci v Kalifornii... Člověk se neustále učí.:).. Ale zatím zvládám, zatím se snažím postupně, nebojovat s (neznámou) tratí, postupně ukrajovat míli za mílí a těšit se z neuvěřitelné krásy přírody kolem mě..

Po chvíli se dělá opravdu neskutečný horko, servu ze sebe konečně bundu, dávám si ji kolem pasu a na první stanici, kde mám drop-bag ji odhazují. Tady ovšem dělám další kumulativní chybu. Zapomínám si namočit tričko a hlavu, co víc, pomocníci na stanici mi zapomněli do mých lahví dolít vodu, já si to nezkontroloval a vyrazím na skoro deset km dlouhou a náročnou etapu v plném slunci nepřipraven, jen s neředěnou kolou a neředěným džusem, a bez vody v náhradní lahví. Navíc, zjistil jsem to asi 700m od stanice.. Měl jsem se vrátit.. Plus při téhle etapě jsem si ověřil, jak neuvážený to byl krok nemít čepici s krytým zátylkem v kalifornském slunci. Asi i bez vody by mě to asi uchránilo...

Na další stanici se dávám víc do pořádku, doplňují vodu, omývám si tvář a máčím tričko.. V tu chvíli je to jako živá voda a naivně si myslím, že jsem zpátky v závodě a začínám to v rámci možnosti zase rozebíhat a užívat si toho, co můžu.. na Robinson Flat se potkávám se Stínem a s Tomášem. Vím, že jsem tu asi o hodinu později, než mě čekali, ale pořád v dobrém čase a s konzervativní rychlosti... Povzbuzen doplněnou vodou říkám Stínoví, že je to dobře, že cítím dost sil.. ale zase i tady se zapomenu namočit, omýt si hlavu.. taková hloupost...Ale pořád běžím rovnoměrně, plus minus na 28hodin, vysoké rezervy na cut-offs...

Loňský požár měl jednu pro mě nečekanou nepříjemnost. Shořel jeden most před Devils Thumb a bylo potřeba přebrodit řeku. Říkám si, že nejdříve vyjdu na Aid station (asi 3 míle do kopce?) a pak si přeměním ponožky, mám jedny rezervní v batohu... Ale na stanici se opět ukázala moje zapomnětlivost.. říkám si, teď je to po "rovině" chvíli poběžím, pak na vhodném místě přeměním ponožky... Jenže na El Dorado Creek (53) si už musím s pomoci obsluhy propíchnout existující puchýře na malíčku a prstech. Na Michigan Bluff (56), kde už mě netrpělivě očekávají BS a Tomáš přibíhám ještě dobře, ale nohy, respektive prsty a puchýře začínají nabývat větší intenzity. Říkám si, nechám si je ošetřit před cestou na noc na další stanici. Tam docházím už o cca 20 minut později než mě kamarádi čekali, do kopce už pajdám, protože se mi přes puchýře nevejdou prsty do bot. Stín mi jde naproti a společně docházíme do stanice.
Ošetření je takové to správné sado-maso, které já beru, že patří k věci.:)... ovšem nedoporučoval bych je moc často a moc brzo v závodě.. Bolí to, ale postupně se rozebíhám, věřím, že to bolest překonám, ale v tom se začíná ozývat žaludek. Nejsem schopen už nic moc ani jist, ale ani pít. Začínám zvracet, na další stanici zas.. a pak už je to průběžně... Pořád se Stínem věříme, že se to zastaví.. zatím mám dostatečný náskok na dokončení, i když z hodiny náskoku, co jsem měl na 30h limit už se mi zase ukrojilo cca 20minut.. Ale poslední úsek bylo to právé ultra... BS zkoušel všechno možné, nemožné, ale neudržel jsem v sobě vůbec nic.. na žádné jídlo jsem nedokázal pomyslet, rozbouřený žaludek, nedostatek jídla, ale především pití zpomalil můj postup skoro na nulu. Na další stanici Cal 2 (70.7) přicházíme už s velkou ztrátou, sice pořád asi 20 minut před cut-offs, ale tady to musím ukončit.
Slovy básníka.. Bylo to krásné a bylo toho dost..:). Především se opravdu nedalo dál. Navíc zkusit pokračovat by mělo za následek, že by mě asi museli v tom lese hledat i když na další stanici to bylo jen 2.3mil..

Pár čerstvých postřehů...
1) WS je naprosto skvěle zajištěno, fantastická nálada, skvělá trať, milióny dobrovolníků, nedá se v tomto směru vůbec srovnávat třeba s Leadville, aspoň tak jak jsem jej loni zažil já..
2) Samozřejmě bych rád dokončil, ale -- není to póza -- jsem rád za to, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Především se snažím brát většinu toho, co se mi děje jako znamení.. A snažit se z něj poučit.
Bohužel poslední rok byl silně hekticky a poslední půlrok byl ještě náročnější.. Nejen, že běhání bylo různé odsunuté, ale úroveň starosti a zařizování, práce a různých nepříjemnosti mi neumožňovala se pořádně soustředit na nejen na "vrchol" moji sezóny, ale už jsem začal dělat i chyby kolem...
Nevyřešil jsem bohužel dosud problém se svými puchýři, ale je jasné, že je to něco hloupého, systematického.. Něco, co se mi děje po cca 90 km, případně umocněné namočením, překročením řeky.. Tohle musím vyřešit brzo. Možná mi v extrémních podmínkách ještě více otékají nohy než normálně, možná kombinace solných tablet ten problém ještě zhoršuje. Nevím. Pokud máte nějaké nápady, rady.. budu za ně rád.
Čeká mě ještě asi 14 velmi hektických dní, potom už by se rozsah extra starosti a úkolů měl dostávat postupně ke zvládnutelným hranicím.. [vždyť i v poslední fázi přípravy na WS jsem musel spoustu hodin sedět u počítače, pracovat a na dálku zařizovat věci a hasit řadu problémů].. To by také mělo pomoci.:).. Nicméně, jsem v posledních dnech "ztratil" značnou část svého hubnoucího náskoku proti loňsku.. a budu to muset výrazně změnit. Určitě až pominou noční sezení u počítače, tak to bude lepší, ale myslím, že hospodaření těla s vodou se výrazně zlepší, až víc zhubnu... To bude taky jeden z úkolů.:)
3) Slovy horolezců -- teď musím sestoupit do nižšího tábora... Vyřešit problémy s výstroji a se zraněními:)... Proto napíšu pořadatelům a UT4M poběžím kratší trať. Jsem přesvědčený, že nemá cenu zkoušet 100m znova, dokud nevím alespoň částečně, v čem je chyba. 24h v Kladně bude jistě dobrá možnost řadu věci bezpečně vyzkoušet a začít je ladit. Zase se vrátit na svoji cestu.. Silnější a lépe připraven.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Ještě jednou díky všem za milé komentáře. Fakt to není póza ani "těšínská jablíčka".. Byl bych strašně rád, kdybych doběhl až do Auburnu... Ale jsem i rád, za to, že jsem v pořádku nedokončil:). Bylo to fantastické běžet po téhle legendární trati .. Mít kolem sebe kamarády (a BS který mě hodně ovlivnil) a cítit podporu Vás ostatních na dálku. Upřímně - to, že jsem nedoběhl může být to nejlepší, co pro mě do budoucna moji bežečtí bohové mohli udělat. Budu si znova pamatovat, že DNF patří k náročným ultra a že se mám z něj poučit, vyřešit svoje problémy, ať už jsou ve stavu těla nebo mysli.
PPS. Moc se těším na setkání s řadou z vás, co sem zabloudíte.. ať už na 24h, nebo na Baroku, ve které věřím a kam se také moc těším..