čtvrtek 29. května 2014

Ultra life ... aneb zdání klame..:)

Samozřejmě se ve zmatcích kolem mého odjezdu snažím dělat, co jde, i co nejde:)... Protože už jsem 3 dny neběhal!! A přitom koukám i po očku na mapy, na rozsypaný čaj japonského písma... a plánuji, kde a kudy se při mých povinnostech v Japonsku vlastně dá běhat... Na jednu stranu jsem úplně mimo, na druhou si vlastně říkám tu svoji mantru.. Hlavně se z toho, ani ze sebe:) .. nepo..tento!

Mně se vlastně na tom dlouhém pobíhání strašně líbí, -- pokud pomineme ty na Kiliány, Zemaniky, Orálky, Brunnery, Havlíčky, Aničky Strakové...[zde končím výčet jmen:)]...:).. prostě ty vrcholové běžce.. tak ti ostatní, co běhají dlouhé štreky, jsou normální úlpně obyčejně vypadající tatíci od rodin, maminy, či mladé holky nebo prostě nevybouřená mládež..:)... Tlustí/tencí, často i s bříškem.. tam poskakují spousty hodin .. člověk by to do nich asi vůbec neřekl..

A tenhle skrytý aspekt ultra běhu mám děsně rád.. MILUJU TO! Prostě... asi jako když se coutry skupina pojmenovala Fešáci.. a tehdejší konferenciér a člen skupiny (v té době vtipný Petr Novotný) to komentoval, že oni jsou fešáci a krásní "uvnitř" .. a duševní krása.. jak je patrné příi při pohledu na ně.. není vidět!:)... A tak nějak je to s běžnými "ultras"... Ve většině případů by to nikdo neřekl, že je to takový sado-maso spolek:), který dobrovolně podstupuje možné a nemožné útrapy, aby se potom v restauračním zařízení těšil, kudy všude běžel, jak to počasí se zase zbláznilo, co si málem poškodil, kde upadl, kde zvracel, kde seděl na bobku.. jakou ostudu zase udělal.. a z těch (ostatními lidmi vnímaných) útrap se nepokrytě radoval..:)

Můj syn to jednou velmi hezky a láskyplně shrnul, když mi řekl, že si velmi váží toho, že když už mám takové ty "divné" sklony:)... tak že nechodím do sado-maso salónu, ale oddávám se své posedlosti v lůně přírody obklopen stejnými pošahanci, kteří to na mě nikde neprásknou:)..

V poslední době se objevila řada článků i úvah na téma proč ultra a proč ne.. Leona mi říkala, že z toho, co píšu usoudila, že stejně pocity má ona při maratónu. tak ji nic delšího neláká:)... Co na to říci? Je to relativní... V mém pojetí -- "ultra" není nutné to, co začíná tam, kde končí maratón... Ale to, co začíná tam, kde končí normální horizont.. kde jsou začátky našich "hranic"... pro někoho tak překonání sama sebe může znamenat vyjít ven a běžet "někam" do neznáma 2-3 hodiny.. pro někoho to znamená těch hodin podstatně víc:), ale jak to vidím kolem sebe.. je to jedno.. Ten rozměr překonávání překážek, (i lenosti) nebo i svých hranic.. je něco tak transcendentního, že to hodně lidí láká.. a paradoxně jim to dává -- tedy alespoň mně -- sílu do bojů "normálního" dne do "všedního" života.. i když co je na životě všední, že?:)

Prostě -- už jen to, že si člověk vezme nějakou láhev s pitím, něco k jídlu.. a vyrazí ven, dál a pryč... Mě fascinuje.. a to s jakou naivitou a jistotou třeba na 35km, často bez vody zatočím na neznámou cestu do lesa.. s tím, že tady tudy jsem ještě neběžel a že to vede zhruba správným směrem:)... to určitě většina z vás zná.. málokdo si to hned uvědomí.. ale je to víra v nás.. víra, že -- slovy klasiků. -- není potřeba stahovat kalhoty.. když k brodu je ještě daleko...:)

Ovšem téhle přístup má i svá úskalí.. například -- a jsem si uvědomil, že jsem nejen stále lama, ale i velmi špatný "trenér", jak mi otevřené sdělila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko..:). Prohlásila, že se mnou o víkendech už běhá hodně dlouho a že se vůbec nelepší.. co víc, že běhá i pomaleji.. No jo, povídám ji, ale jistě běháš spokojeněji, šťastněji a dál..:)... a jak jsme to rozebírali, tak si při tom podvrkla kotník.. Nutno říci, že to bylo hned na kraji údolí, asi 2 km od našeho domu. Pomáhám jí vstát a povídám ji , dobrý, ne? :).., tak chvíli půjdeme, pak to rozběháš.. pomalý běh léčí všechno.:)..[V tu chvíli jsem také pomalým během léčil Deri na antibiotikách:)].. A moje slunéčko, i když je lékař, podlehlo mému našeptávání.. a tak jsme společně indiánem zdolali "léčebných" cca 10km, s tím, že ji do druhého dne kotník pěkně otekl..:)... Tady bych chtěl jen poznamenat, že ani toto pozorování pochopitelně nezměnilo můj názor, že pomalý běh léčí všechno, protože já bych v dalších dnech určitě běhal..:).
.....
V tuto chvíli už vím, že dnes nebudu běhat... možná by se to dalo nějak stihnout.. byla by to ale absolutní křeč... jsem totiž jednou nohou v kufru, v mezičase dodělávám věci v práci (na pozadí mi na pracovní stanici běží velké výpočty).. snažím se udělat všechno pro své slunéčko, včetně je skleníku, kolem prací kolem domu, na zahradě.. chystané rekonstrukce bytu....moje "běhání" jde pochopitelně stranou.... navíc vím, že zítra budu sedět přes 20h v letadle a pak bloudit po Tokiu a hledat hotel.:).. Tak jako tak, vím, že tam dorazím kolem brzkého odpoledne místního času.. a schůzky mám až navečer.. Budu úplně hotovej.. ALE!!! Časově tam bude jistě prostor pro "ultra life" ... A tak věřím, že vezmu láhev vody a budu se snažit (poznamenán silně časovým posunem) nezabloudit a běhat kolem hotelového komplexu...

VŠEMU ZDAR! Našemu -- možná legračnímu úsilí-- .. Zvlášť!!! 12:)

PS. Myslím, že to pan Rytíř v písnične pro M.Tučného řekl velmi pregnatně.. "Tak si řeknu... na to mám.. všechny síly posbírám.. a nějak se to zvládne.." :)

neděle 25. května 2014

Švédsky stůl, aneb taneční hodiny pro starší a mírně pokročilé..:)

Přiznejme si to...Švédsky stůl je optimální volba pro nerozhodné a nenažrané:)... Každý si může vzít co chce a kolik chce.. a...dokud může.. a ŠURT je něco podobného:).. Můžeš si zvolit kolik chceš kol (1-4, po cca 18km a 600m převýšení) a jaký chceš přístup.. závodit nebo na pohodu .. nebo "jen" dokončit..:).. Ničemu a nikomu se meze nekladou a tak jsem se těšil na pěkný proběhnutí v Šárce.

Protože jsem vloni ve druhém kole (nenavigován) silně bloudil, tak mě na začátku pořadatelský proslov trochu vyděsil.:)... "Na stromech jsou bílé šipky, červenobílé fáborky. Na silnici a na cestách i zelené šipky"... Říkám si polohlasem.. Sákryš... to je na mě nějak moc barev.. A když dodává, že jim "někdo přeznačil" :) trať, že to jdou opravit a ať se ti, co jsou tady poprvé drží někoho, kdo to zná.. Bylo rozhodnuto..

Poběžím aspoň první kolo s Pavlem Z. ten to zná dobře, akorát má (stejně jako Bubo a Advid) sklony víc závodit, ale jedno kolo.. to se nepočítá..:)... Pavel -- a to mu maličko vyčítám:) -- si se mnou hrál tak trochu na perníkovou chaloupku.. Jak ten tatínek zavede děti do hlubokého lesa, tam je třikrát zatočí dokola, pro jistotu přiváže sekeru ke stromu.. a zmizí pryč a nechá Jeníčka s Mařenkou ztracené v nejhlubším lese.. Tak nějak to probíhalo.. Pavel pádil celkem fest z kopců dolů [je mokro, příšeří, zamlžené brýle a i bez toho je houbec vidět:)], já ve strachu, že mě tu nechá, jsem odhodil zábrany a uháněl za ním.. když už jsme proběhli kritické spojky, kde jsem všude vloni bloudil, povídám mu, ať běží napřed, že tu nejsem na závodě:). Pavel mi sice připomínal můj čip na botě, ovšem to je jen taková berlička pro ty nerozhodné.. K tomu abych uháněl ze všech sil čip nepotřebuji a zase na druhé straně, když se jdu proběhnout, tak ani startovní číslo na tričku že mě neudělá závodníka:).

No co myslíte? Musel jsem nakonec zastavit... Nechat mu dostatečný náskok, aby na mě třeba u důležitých odboček nečekal.. a pak jsem si běžel po svém.. No chvilemi jsem měl kochaci fáze jako "u nás" v Prokopáku... Prostě pohodička.. Pak jsem natrefil na Karla a tak jsme běželi až do cíle spolu.. Sice měl tendence mě posílat napřed, ať na něj nečekám:), ale pochopil, že nezávodím a že čas je to naprosto poslední.. o co by mi při tomhle proběhnutí šlo.. A tak jsme povídali (tradičně asi nejvíc já, protože .. protože povídám rád:) ) a tancovali mezi kalužemi a na blátivých cestách a mokrém kamení..V předposledním kopci nás doběhl t-bird, tak radost při doběhu do cíle byla maximální, proběhli jsme společně, něco jako dívčí trio inkognito...

Fakt jsem měl velkou radost.. ještě ve čtvrtek to vypadalo, že mi to na běhání vůbec nevyjde, ale nějak jsem se pracovně "vzepjal":) a zajistil si, že mohu běžet 3 kola na pohodu... Co vic? Podařilo se mi přesvědčit japonské kolegy, že potřebuji při nadcházející služební cestě také nějaký (nezanedbatelný) čas na běhání... Ta související konverzace a vyjednávání s japonskou protistranou byla naprosto kouzelná.. Nejdřív mi bylo řečeno, že ranní půlhodinkový jogging se mi do programu krásně vejde..:)... Když jsem naznačil, že bych.. že bych potřeboval "trochu" víc:)... Že během víkendu rád oželím nějaké "prohlídky" či výlet:) a raději si půjdu okolí prohlídnout v běhu... Tak padaly dotazy, jestli se náhodou nepřipravuji na 1/2M, nebo snad dokonce na maratón?:)... Naznačil jsem, že je to něco na ten způsob... Že mám teď v merku jeden dlouhý běh mimo silnici a jak jsem starší a běhám pomalu.. a tak si potřebuji zvyknout být na trati déle..:)...Závěrečnou odpověď jsem si přečetl před startem ŠUTRu a moc mě potěšila... Mám si vzít běžecké boty a oblečení, určitě bude dost času, abych běhal.. Prý dokud budu chtít, nebo dokud nepadnu:)... Takový velký japonský--švédský běžecký stůl:)... Chlapci patrně netuší, k čemu mi dali dovolení..:)

A tak všemu zdar! Běžeckým gurmánům i gourmetům (labužníkům i žravcům)... Ale hlavně naším kamarádům! Ať žije ultra!
12:)

PS. To že mi vůbec nešlo o čas pochopili jak organizatori, tak i čip na
mé botě.. Ještě jsem byl v autě, když mi Pavel telefonoval, že vůbec nejsem ve výsledcích:)... Naštěstí prý jsem doběhnul s t-birdem (PV) a tak mi mohli přiřadit čas... Udělalo mi to fakt radost. Výsledky i čas vzal čert, vím, jak jsem to běžel.. Skvěle!:).. Ale že se kamarádi závoďáci o tohle postarali.. to mě fakt potěšilo!!

Opět skvělé číslo, naznačující, že běžím 3 kola
PPS. Fotky mám(e) tradičně od Digiho (tady a tady).. Díky!!

pondělí 19. května 2014

Jen garminu pípnutí...aneb svoboda v nás:)

Jak se šíleně rozmohl a rozšířil běhací fenomén, tak se pochopitelně řada lidí chce nějak odlišit, najít si to svoje místo, být či nebýt součástí nějaké (široké či velmi úzké) komunity... Jedno z poznávacích znamení těch "pravých", "zkušených" a "vyběhaných" nadšenců údajně je, že už si nepíšou vůbec svoje km, maximálně, jak dlouho byli venku a někteří už ani to ne.. Jako symbol naprosté svobody běhání si už vůbec nepíší nějaké záznamy... Nepoužívají žádná "hejblata", sporterstery.. Taky už jsem byl několikrát dotazován.."A ty si pořád ještě zapisuješ svoje km a časy??" ... No to jsi mě zklamal.. To bych u tebe nečekal...:)

Nejdříve jsem se snažil vysvětlovat, že jediné k čemu mi to slouží je můj boj s kilometromanii:) a potom, abych měl alespoň základní představu, kolik km mám v kterých botách naběháno... Nedělám si žádné analýzy, nesleduju si "rekordy" na daných trasách, nic takového.. Prostě jen když doběhnu, tak kouknu na hodinky.. Snažím se to potom zanést do deníčku a tím to konci.. Garmin zálohuji tak během měsíce, dvou.. když si vzpomenu, nebo když už je úplně plnej:)...

Tak jako tak jsem slyšel z několika stran, že běhání se sportesterem je znakem nesvobody, vede jedině ke stresu a neklidu... Klid a pohoda je IMHO buď v nás nebo nikde..:).. Žádné hejblata, abych tak použil tu správnou metodologii.. je nemohou přinést, ale domnívám se, že ani vzít.. I když to může být i naopak.

Totiž u nás.. Garminu pípnutí je signál.. SIGNÁL! Deri ví, že jdeme běhat a propadne šílené činorodosti.. Podle poznání jestli běžíme sami nebo se Slunéčkem (rychleji nebo pomaleji) se ještě běží k misce rychle nažrat a připravit na běh.. Venku je to signál, že se může v klidu bobkovat, koupat se.. stejně jako povel dokadit, vylézt z vody, .. a běžíme, nevšímáme si..:). V minulém týdnu jsem nechal omylem Garmin v práci. Říkal jsem si, že by signál, abych po těch výzvách opravdu nechával garmin doma???... Jenže co se nestalo.. Deri naprosto nešťastná!!! Vzal jsem ji pevnou kotvu jejího běhání.. Bála se jít koupat, kadila skoro v běhu, i když jsem zastavil.. prostě ztratily se její životní jistoty..:)..Bylo vidět, jak je vystresovaná a neklidná..:)

Ovšem další den.. už jsem měl garmin na ruce a jak pípnul.. Deri úplně pookřála.. Ano, svět je zase v pořádku!!:)

Navíc je tu ještě jedna důležitá funkce mé Severky [Garminu 910], kterou jsem i na známých trasách začal používat.. a to nastoupané (a sestoupané) metry. Dokážete si představit, jak staříka pobíhajícího v Polabí děsí představa blížící se červnové výzvy (WS 100 miles), kde sice znalci jako Sam a BS říkají, že je to pořád z kopce, ale mapa říká .. vystoupaných 5.500m, sestoupaných 8.100m... A tak nastavované kopce a jejich sledování na garminu je asi jedinou možnou "přípravou" :), kterou při svém pobíhání mohu absolvovat.

Zrovinka včera, nechtělo se mi do deště.. a ani Deri se nechtělo.. Pro pořádek je potřeba říci, že už před tím jsme při sekání a uklízení zahrady oba promokli jako len:), ale je to opravdu morální bitva, když Váš trenér se vzpouzí, nakonec odběhne (tažen!!) 5 km.. to potom vyrazit znova ven běhat.. vyžaduje opravdu celého Honzu:)... Zase jsem vyběhl relativně nalehko, přemýšlel jsem, co dělat.. a v tom mi vyskočil nápad.. "Což takhle dát si... nastavovaný kopec?" .. a tak jsem doběhl pod svůj oblíbený..[ulice Na Placích] a začal.. po prvé v drobném dešti to nějak nebylo ono.. Vnitřní hlas mi říká, asi to nebyl moc dobrý nápad.. :).. cože?? COŽE?? Při dalším seběhu se rozpršelo výrazně víc. Moje lehoučká bundička už je úplně durch... Povídám nahlas.. "Budu tady, jak dlouho budu chtít... Dokud nevystoupám a nesestoupám kilometr to neotočím, i kdyby měly padat trakaře.." :).. Rozhodnutí nezastavovat, nepřecházet do chůze.. absolvovat to stejně epicky jako svoje běhání na běhátku v začátcích.. má to hodně podobný morální rozměr.. Tam člověk může kdykoliv slézt, tady zase to kdykoliv otočit domů a ukončit... Ne, není to žádný šílený kopec.. Nic strašného, ale přeci jen ten kilometr jsem nastoupal na 7.5km, takže zase úplná rovina to nebyla.. Ostatně nic moc lepšího tady stejně nemám:)..

Jak bych to tak řekl, ..., no, bylo to jako v hospodě.. Jak přibývaly "čárky", tak se mi rozjasňovala tvář.:).. předběhnutých cyklistů přibývalo, veselých zážitků také hromada.. řada z nich v tradičním gambitu, kdy stoupající turisty stihnu 2-3 předběhnout  a jejich komentáře se od makej chlape/taťko/šmoulo .. mění k nějakej magor/trouba/nadšenec... ten tu asi běhá dlouho? odpovídám.. jjo, a protože běhá pomalu, tak tu ještě dlouho běhat bude..:). S jedním cyklistou, který měl nějakou krizi a stačil jsem ho na trase předběhnout a potkat 3x.. Jsme žertovali.. říkal.. no teď už bys mě nepředběhl..:).. povídám, tak jeď dolů, já to rychle vyběhnu a seběhnu.. hned jsem za tebou a zkusíme to ještě parkrát ve velkém stylu..:).. To zděšení v jeho očích..:)..

Tak jako tak, Deri reakce na běhání bez Garminu a můj vložený vertikální km v neděli mě ubezpečují v jednom.. Mám to svoje hejblátko, svoji "Severku" rád.. Nijak nás nestresuje, nebere nám pohodu, ani nepřináší neklid.. A co vy, jak je to u vás? Řekl bych, že ať "s" nebo "bez" :).. je důležité si držet tu pohodu, pokud možno za všech okolností.. a stejně je potřeba se potom pochválit.. Protože vím, že když to neudělám sám, těžko to za mě někdo udělá!:)

Všemu zdar! Ultra, našemu šílenství, kamarádům i těm naším hejblatům... ZDAR! 12:)

úterý 13. května 2014

Jak jsem nelhal...:)

V minulých dnech mě řada kamarádů chtěla povzbudit, protože je prý jasné, že věci nestíhám, možná, že jsem propadl té chorobné činorodosti padesátníků.. která občas konci pokusem o upgrade manželky:)..

Tak mě to vedlo k zamyšlení, i řada km na to padla:), i jsem se zeptal svoji nejmilejší, jasné slunéčko.. která mne naštěstí ubezpečila, že takhle šílený jsem byl vždycky, akorát s tím stářím je to víc vidět..:)... Nic naplat, tak jako tak se na mně psychice podepisoval nedostatek času a tím i km:), člověk si pak říká.. Kamarádi si vesele běhají.. a já? NIC! Takže jsem při návštěvě Ženevy ve dnech volna pořád jenom přemýšlel a plánoval, jak to "doženu".. myšleno tím jak čas/práci, tak i běhání, abych nakonec si zase přiznal... že je to úplná pitomost..:)

Při cestě zpátky v letadle jsme se zřítelnici mých oči, jasným slunečkem:) o něčem diskutovali, a ejhle v drobné "sázce" jsem vyhrál dlouhý běh... Ano, doma by bylo dobře udělat řadu věci, ale dva dny jsem si nebyl zaběhat a tři dny bez běhání je, jak říká BS "špatná karma".. A tak jsem nejdříve vyrazil s Deri na její oblíbený okruh, po 12.5km se vracíme domů, ovšem náhodně ověření naší sázky mě vede k poznání, že jsme měli pravdu oba! Panebože!! To je čára přes rozpočet!! A tak ještě než vyrazím pryč, jdu to přiznat, abych se dozvěděl, že bych byl stejně vyslán do údolí.. i kdybych prohrál, protože... protože by se se mnou nedalo jinak vydržet..:).. Slovy klasiků: Moudrá to žena!

Se skvělým pocitem, že jsem nejen nelhal a že jsem skoro jako Rychlý šíp.. mířím do údolí a jak si tak pobíhám, napadlo mě.. Jak se dneska zase běží PIM a já na maratónu nebudu, co já zase budu vyprávět na ty různé dotazy v pondělí? "Běžel jsi včera?"... No to mám v suchu.. Běžel jsem... Ale co odpovědět na otázku: "Běžel jsi včera maratón?" .. A tak jsem si říkal, poběžíš tak nějak údolím, navážeš podle Radotinského potoka na Choteč a zase druhou stranou zpátky.. Třeba to i na maratón vyjde:).. Ovšem jídla s sebou moc nebylo, neděle dopoledne, všude zavřeno a na to, že jsem vyběhl už žíznivý mám jen 0.8 litru vody i když už zase Derino 12.5km za sebou.. Ale ta moje bezstarostnost -- teď to nebudu řešit, uvidíme po cestě -- ta mě hodně potěšila..

A tak běžím. Po cestě se zdravím z domorodci ...[= ty lidí kolem cesty byli moc sympatičtí:)], předbíhám pomalu jedoucí auto s dunícími reproduktory [= ta muzika u trati byla fajn, ovšem na můj vkus občas moc hlasitá:)], při sbírání odpadků v lese jsem s sebou málem švihnul [=ty odhozené láhve, málem jsem upadl!:)], dvakrát mi prudce vběhl do cesty pes a jednou dítě [=nebudeš mi to věřit, ale málo nechybělo a měl jsem kolizi s diváky:)]... Prostě zážitky jako z městského maratónu, doslova a do písmene...

Co víc, je to znamení!! Vybíhám z parku, koukám na Garmina, 42.4 ... Zase jsem neběžel úplně optimální trasu..:) To je tak vždycky, člověk si maličko naběhne...
Přicházím domů, úsměv na rtu, nakonec se stejně všechno nějak stihne.. i když jsem "se maličko zaběhnul"...

Všemu zdar! Ultra a naším chápajícím polovičkám.. zvlášť!
12:)

sobota 3. května 2014

Našim láskám, naši snům...


Flying Shoes
Jsem něco, čemu se v angličtině krásně říká .. mid-packer (i když jsem občas i skoro na konci závodního pole)... prostě normální pobihač, někdy se podaří zaběhnout rychleji, někdy ne.. :).. ale velký rozměr boje a nadšení je v tom mém běhání skoro vždycky.. Kdyby nic, tak se snažím ze všech sil si ubránit radost ze života a potěšení z pobíhání...

Ale nic naplat, známí/ neznámí mi neustále radí, jak na rychlost.... jedině úseky, držet tempo.. někdo zase tvrdě prosazuje minimalistický přístup přes špičky... jiný říká rozhodně chi-running, jedině chi-running.... Jiný říká, musíš dráhu, rychlost, další dodává kopce, kopce, kopce..:).. a já sice vím, že určitě mají všichni v něčem pravdu.. ale ...

Hodně mě v tomhle pohledu ovlivnila Čapkova povídka "Muž, který dovedl lítat" , která má z hlediska mého přístupu k běhání zcela zásadní význam. Vím, asi Čapek není dnes tak známý autor, tak jen stručně... Pan Tomšík měl opakující se živý sen.. Jde po ulici, najednou se lehce odrazí a už se vznáší tři metry vysoko...
"Nijak se tomu ve snu nepodivil; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil." ... A tak to jednou zkusil a ejhle.. on dovedl létat.. [omlouvám se panu Čapkovi, ten text je tak krásný, že stojí za to si jej přečíst a ne jen v kostce vyprávět.. však je to snadno k nalezení na netu]. A když se to nakonec snažil předvést a ukázat.. tak jej neustále opravovali, až o tu svoji schopnost nadobro přišel:)...

---- zkrácená odbočka pro ty, co nemají čas/chuť hledat...
Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky. „Počkejte,“ zarazil ho odborník. „Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!“
Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu. „A ruce, pane,“ poučoval ho odborník. „Vy nevíte, co ,s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu
zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!“
.......
„Docela špatně,“ křičel odborník. „Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb.
....
Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně. Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.
* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.
---- konec odbočky :)

Vím a vždycky si uvědomují, že to svoje "běhání" dělám z obecného pohledu úplně špatně... Určitě by se dalo běhat výrazně lépe, efektivněji.. Při těch hodinách, které tomu věnuju.. běhám jako babička:)... Ale bavilo by mě potom ještě běhat? Neztratil bych tu svoji radost stejně jako pan Tomšík svoje létání? :)

Podobně mi David H. kdysi řekl zajímavý postřeh. Stručně řečeno, jogíni nemluví o zážitcích z meditací, protože je tím mohou zničit.. Zásadní prožitky by se neměly zveřejňovat... Možná je chyba, že píšu tak otevřeně o svých silných zážitcích.. protože vím, že následující dny mě za to trochu víc skřísnou.. Prostě všechno bude náročnější..Je to moje vysoká daň za sdílení..:)

Po návratu ze Zane Grey se zase postupně snažím dostat zpátky ke svému běhání, procházím všemi fázemi od pochybností, přes boj a drobná vítězství na konci.. A po každé nakonec zjišťují, že jsem měl neuvěřitelné štěstí... Jak na svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko, která mi ve středu řekla, ať si na prvního máje s kamarády klidně oběhnu Kladno:)... na kamarády i na svého nejlepšího trenéra, Deri.. Běžíme dneska navečer po všech možných dodělávkách, úklidu.. Nechtělo se mi (ani Deri se nechtělo), ale vyběhli jsme na její nejoblíbenější trasu, plnou kaluží, potoků a bláta... Já ze začátku bojuju snad úplně se vším.. vzdávám se všech svých snů... Sotva běžím... doběh Western States je v mlhách, já se potácím v údolí... Deri má ale jasno.. po chvíli začne vymetat všechny kaluže, v těch větších i na chvíli zahučí a mluví ke mně naprosto jasně.. " Co blbneš?.. Běží se nám skvěle a koupel je úplně bezva!!" :)... A jak "nechtěně" projedu jednou a druhou kaluží.. musím říci, že má naprostou pravdu.. "Mlha" se v mých "obzorech" zvedá.. sice běžím pořád jako babička, ale už se jasně vidím na stadiónu v Auburnu, jak probíhám cílem... Věřit je třeba!!!

Všemu zdar! Kamarádům a naším snům zvlášť! 12:)