pondělí 21. září 2020

Nikdy se nevymlouvat na pivo!, aneb Saar Challenge long:)

Doba je nesmírně dynamická, člověk by v té záplavě ochranných pokynů od naší strany a vlády, při přeskakování mrtvol na ulicích, sledování všech možných semaforů a varování..., snadno mohl ztratit to nejcenější, co má... svoji radost:).

Naštěstí, běžecká komunita je svým způsobem oázou klidu, míru a pokoje... případně významných pokusů o návrat k normálu. Pořadatelé běžeckých závodů v tomto období zaslouží hluboké díky, naprostý obdiv. V sobotu, v mém rodném městě, v Hlinsku, probíhal moc hezký závod Saar challenge -- Výzva Ždárských vrchů...:)

Mezi námi, moje běžecká příprava nestála za nic -- sice jsem si na Kladně dokázal, že jsem bojovné strdce neztratil, ale po těch 180 km jsem měl spoustu povinností, takže na nějaké větší "trénování" :)... nebyl zkrátka čas. Ale vynechat delší běh/závod v rodném kraji, to by byla špatná karma.
Rozhodl jsem se, že to spojím v pátek s větší údržbou zahrady u maminky, aspoň ten rozměr ultra bude podle mého gusta:). Maminka mi, jako správná čtenářka černé kroniky, ... opět připomněla všechna úskalí běhu v mém věku, barvitě mi vykreslila, jak tam někde kolabuji na trati, válím se ve svých výkalech a zvratcích... a nedej bože .. mě při tom mohou vidět třeba moji studenti:).
A abych si dal kratši trať!

Nicméně sobotní ráno v Olšinkách u stadionu mě zastihuje v dobrém rozpoložení. Už jsem tady několikrát běžel, před dvěma roky dokonce vyhrál kategorii "stařec a smrt":), což se upřimně dneska nedá ... ani v těch nejbujnějších snech ... očekávat. Vůbec mi to nevadí, je překrásný den a ředitel závodu Jakub J. správně radí nám/těm, co se nebudeme rvát o stupně vítězů, ať se na stanicích občerstvíme a potěšíme oko pohledy na ta "panoramata". To jsem mu s klidným srdcem mohl slíbit, navíc že se budu snažit občerstvit i mimo stanice.

Stojím na startu a nechtěně mi (mile i když nostalgicky) probíhají nejen okamžiky, kudy jsem běhal do školní družiny, na černo (pomocí ruky a velkého síta) chytal v řece ryby... ale i na loňský rok, kdy jsem tu nebyl, protože jsem si plnil velký Granslamový sen. Vlastně začátkem září jsem běžel poslední Wasatch, potom prožíval neskutečnou euforii a pozávodní kocovinu... a o rok později je všechno jinak, závody se ruší, Ronda navždy:(... Jak je skvělý, že u nás ne!

Až uvidíte tohohle... tak jste špatně:)
Každý rok je tu hezčí trať, ovšem pomalejší pro špatně vidiciho staříka:), víc trailu, kořenů a kamení, ale o to radši se kochám... Na startu se ještě pozdravím s kamarády, Iva, Oto a Alice se chystají na 44, Rado natěšeně podupuje kousek ode mě na startu 70 km trati. Říkám si, Honzo... žádný šílenosti... ne abys nějak spurtoval první kopec, běž a jdi.. konzistentně. Mám číslo 33 a říkám si, že i když se startovní pole rok od roku lepší (a já zpomaluji), tak třeba... třeba by to šlo dát "na par"... tedy doběhnout do 33. místa. A tak se trochu rozbíhám, v Hamrech postupně pár lidí stahuji... Kousek jsem dělal o prázdninách pravidelně pionýrského vedoucího, málem jsem zabočil na cestu ke Studnici:). Skutečně proti prvním ročníkům ubylo rychlých lesních asfaltek a přibylo lesních pěšin. V probleskujícím slunci vypadají nádherně, ale ... jak všichni víme:)... já na nich vídím h*... tedy moc nevidím.:).
Ale to není důvod, abych si stěžoval, jen si to opatrně připomínám, abych dával pozor na cestu. A tak se bavím s houbaři (jeden ... je to bída... a nese v každé ruce ohromý košík hub), s pejskaři, jestli je mají vycvičené na hledání hub...prostě překrásný den.
Na Medlově vidím otevřený stánek a tak pivo je skvělá volba. Ze závodního hlediska:) mě to sice stálo několik cenných minut, než ho paní natočila, ale vzpomenul jsem si na rady, které nám dával ředitel závodu... opatrně jsem "vdechl" pivo nadvakrát, potěšil se pohledem na vodní hladinu a rozvážně to rozebíhám...

U Pasecké skály se zase kochám... a stejně jako před dvěma lety... chybně sbíhám dolů na druhou stranu. Koukám na skálu a při zpětném návratu se mi vybaví rady na cestu z jedné komedie.."až uvidíte takový kámen, co má na sobě z jedné strany mech... manželka říká, že vypadá jako žába... Tak to jste špatně!":)... tak přesně tohle jsem si říkal... až zase uvidíš tenhle šutr, tak jsi špatně!:)

Nádherné hry světel, seběh.. ale já skoro nic nevidím:)
Ale je krásný den, závodní atmosféra ve mně je na nízké úrovni, snažím se ale v rámci možností se vůbec neflákat:). Při přibližování k Malinské skále na jedné ze zpevněných cest chvíli do kopce běžíme vedle dvou cyklistů. Tatínek s malou dcerkou statečně šlapou do kopce a tak ji povzbuzuji a chválím, znám cestu a tak slova jejího otce ... za chvíli jsme nahoře ... mě málem rozsekala:), ale holčička začala plakat, že už nemůže a zastavila. Vracím se a předávám jim svoji Kofilu, jako odměnu za statečnost a malou náplast na únavu v kopci...

Mám štěstí na spoluběžce... sice každý z nich souhlasí, že by se silně hodilo pivo, ovšem hned "ho" odkládají až do cíle, že teď by je to zpomalilo a silně zdrželo, případně že s sebou nemají peníze:). Každému nabízím, že je pozvu ... nicméně někoho jsem ztratil při své "kochací" odbočce, někomu jsem utekl:) a někdo utekl mně [ty seběhy v tom mihotavém světle fakt nedávám:)]... Nakonec znova sbíhám Petru K., která o pivu (v cíli) mluvila velmi nadšeně, pak už se posunula do stavu, že by se jí pivo hodilo i na trati, ale že zajít do hospody je velké zdržení... [to nechápu:)]. Nakonec cca 10 km do cíle, v Dědové odbíhám na zámeček pro pivo, říkám, ať jde po cestě za mnou ke dveřím hospody, že pivo hned přinesu. A jak řekli, tak udělali. Petra dochází k hospodě a já vycházím s dvěma půllitry ven. Pivo vypiju rychle, ona jen polkne tři loky a bežíme dál. Na stanici nás varovali, že nějací místní "nadšenci" o pár km přeznačili trať a tak jí uklidňuji, že já mám trasu v hodinkách a že jí v klidu dovedu přes kritické úseky a třeba i do cíle... [Kolikrát mi moji kamarádi pomohli, a tak jsem rád, že čas od času mohu zase já pomoci jako pacer někomu jinému:)].

Při vší skromnosti -- jsem specialista doběhů na poslední chvíli.. Zhruba po pár kilometrech říkám P., že když trochu zrychlíme, tak jsme před šestou v cíli a náš čas bude ještě začínat 8..:). Člověk by neřekl, jak jsou ty ženy soutěživé:). A tak u Blatna už je mi jasné, že bychom to měli stihnout, i když zatáčka k řece nás trochu zpomalí a na mě nasype zase hromadu vzpomínek. Teď jsme kousek od domu, kde jsme bydleli když jsem byl hodně malý, odtud šla moje maminka se mnou do porodnice (když těsně před tím šla pěšky cca 11km tam a 11km zpět do Svobodných Hamrů)... U pivovaru je poslední most a potom už jen závěrečná asfaltka. Cílem probíháme těsně před vyhlášením vítězů, opravdu v magické chvíli...

Co si číselný labužník mého formátu může víc přát?
Startoval jsem s číslem 33, doběhl jsem na 33. místě (! tedy na "par"), šestý v kategorii stařec a smrt, v čase...
8:55:33 (!).

Takže nádherné pocity, samá pozitiva a sociální jistoty!

Jen se musím jako zakládající člen spolku iThinkBeer ostřeji ohradit proti slovům P.K. V cíli se kamarádům vymlouvala, že přiběhla později kvůli pivu!!! Chápete to? Výmluvy v cíli na pivo? No fuj!:). To pivo jí zachránilo čas začínající 8!:)
Radil jsem jí... Mohla říkat něco originálního... musela jsem resuscitovat staříka..., honil mě jelen v říji... pomáhala jsem tlačit kočárek mladé mamince na Malinskou skálu, atd... ale vymlouvat se na pivo?
Musím na další schůzce našeho spolku prosadit rozšíření "stanov" o větu... "Nevymlouvat se na pivo!!!" ...:)

Krásný závod, nádherná atmosféra, skvělí lidé i fajn spoluběžci. Akorát jsem musel řidit domů do Prahy a tak točený Rychtář v cíli mi zase unikl!
Všemu zdar! Ultra a nadšeným pořadatelům ultra... zvlášť!
Díky!
12:)

středa 9. září 2020

Spořením k (nejen sportovním) zážitkům, mimo-závodní Monte Baldo (trail run), aneb jak jsem málem získal-oblékl dámské kalhotky:)...

Právě jsme vrátili z dovolené, kterou jsme "nezodpovědně" trávili v mé oblíbené severní Itálii u jezera Lago si Garda.
V rámci rodinné pohody jsme se s B. (dcerou) po ránu snažili probíhat nádhernými zákoutími kolem hradu v Malcesine - a v přilehlých částech jezera. I když jsme začínali "pozdě" - často až o půl deváté, užívali jsme si naprosto liduprázdných uliček a cest kolem jezera. Během našeho 8-10 km joggingu:)... [snad mě B. nezabije:), ale byl to opravdu pohodový běh] ... jsme potkávali/předbíhali tak maximálně 5-10 lidi. Ale půlka z nich při procházce pustým a opuštěným pobřežím měla celou dobu nasazenou roušku... Ne, že by ji měla jako potkávací světla:). Ne! Furt! Uvědomte si tu absurditu.. Vidíte na víc jak 100 m před sebe a přesto máte hadr přes pusu... Jako kdyby vir mohl na ně vyskočit nečekaně z vody nebo z letadla... No nic. Nechám toho...:).
Pár dalších fotek z našich běhů  třeba zde..



Musím přiznat, že běhání celou dobu po rovině, po asfaltu -- i když v překrásném prostředí -- je pro mě blízké jízdě ve staré škodovce, nebo permanentní konzumaci nudlové polévky v sáčku... prostě uspokojí, ale nenadchne.:).  Obzvlášť, když nad jezerem ze všech stran jsou nádherné hory a nad Malcesine se tyčí do nebes Monte Baldo, s výškou před 1.700 m. Hladina jezera je ve výšce menší než 100 m, tak letmý "pěší" výlet k vrcholu dává možnost lehce zdolat Sněžku od hladiny moře:).


Pořád jsem to odkládal, až nakonec se na středu mělo drobně ochladit s malou pravděpodobností drobného deště do 9 hodiny... Co lepšího si přát? Pro úplnost dodávám, že nahoru vede nádherná panoramatická lanovka (jeden přestup), zpáteční lístek bratru za 22e. Vymyslel jsem, ze vyběhnu... trasa nahoru je tak 9-10 km, zkusím trochu drsnější variantu po stopách místního závodu Monte Baldo Trail... a za cca 2-2.5 hodiny se s holkami sejdeme nahoře v restauraci. Jako malý český škudlil tam plánuji ušetřené jízdné z lanovky propít:)! Já potom seběhnu dolů, dole si dáme další jídlo. pití, prostě samá pozitiva a sociální jistoty..

Jenže -- sotva jsem vyrazil začalo maličko poprchávat... Aha.. to je ten předpovídaný ... možný... drobný...  deštík ... 0.8 mm během první hodiny... Nicméně si pro jistotu beru svoji červenou Montane [běžeckou větrovku, jistota do 10,000 vodního sloupce:)]. Nestačil jsem se posunout víc než 200 výškových metrů a začalo trochu víc pršet :), koukám na předpověď v telefonu a ejhle doba je v předpovědích velmi dynamická ... Pravděpodobnost deště se během té chvíle zvýšila na jistotu (99%) a z 0,8mm se stalo 10,8mm. Říkám si -- za chvíli přestane pršet... a statisticky jsem měl naprostou pravdu.. přestalo pršet a začalo silně lejt...:).

 

Diagonální cesta vzhůru kopcem mě v tom sílícím dešti víc a víc lákala ... nevím, kde se ve mě bralo to nadšení a víra, že najdu cestu, a že se mi mimo tu hlavní stezku nic nestane, protože, kdy by mě kdo a jak hledal? To jsem si říkal, když jsem přelézal dráty výběhů pro dobytek a následně se prodíral hustým mlázím tam, kde jsem "tušil" cestu:).

Nakonec trať místního trailového závodu, byla sice techničtější než cesta kolem, moje navrhované diagonální průzkumné "zkratky" byly ještě hezčí a náročnější:). Ve finále všude po prudkých cestách tekla voda proudem, moje Hoka (jediné boty, co jsem měl s sebou) v silniční variantě opět potvrdily firemní slogan “time to fly”... tedy více než létání mi to prokluzovalo a bylo jasné, ze dolů to v těchto podmínkách (v silničních Hokách a bez hůlek)... běžet nedokážu..:) a že to bude výrazně pomalejší a nebezpečnější než nahoru. Když už jsem si myslel, že nemůže pršet víc, tak déšť zhoustl, tedy ty kyblíky vody tam někdo nahoře začal obracet rychleji:), moje bunda kapitulovala, bylo to stejné, jako kdybych sem připlaval přes jezero:), byl jsem totálně promočený.

Najednou... asi 100 výškových metrů pod vrcholem... přestalo pršet. Najednou. Přesně, jako když se otočí vypínačem a o pár minut později černé mraky pryč a holky volají, že vyrážejí k lanovce..

  

Nahoře v restauraci u lanovky na mě koukali jako na zjevení... Lanovka ještě zavřená... Při mém příchodu slyším signál, že teprve teď začíná jezdit.. Po nohou a ze všech stran ze mě tečou čůrky vody, jako z hastrmana:). Objednávám si velkou horkou čokoládu... Na baru mě jasně zařadili do kategorie bezdomovec/chudý turista (=nejezdí lanovkou) a upozorňují mě, že to bude stát 5e. Sáhnu do příručního batohu, který je taky nasáklý vodou jako houba:) a vytahuji postupně (a potupně) drobné... Obsluha útrpně sleduje moje úsilí a nabízí menší velikost čokolády za už vysázených 2.90e.:)... Dobře dobře... Sahám tedy do druhé kapsy, kde mám igelitovou peněženku s papírovými penězi a vytahují 50e, což je uklidnilo a začínají mi vehementně nabízet další pití a jídlo:).

Za chvíli přijíždějí holky a nutí mě, abych se na společnou procházku po hřebenovce převlékl do suchého, které nemám:) a tak si od nic půjčuji jedno tričko, na WC sundávám šortky, ždímám trenýrky, ale odmítám si obléci nabízené dámské kalhotky(!)... Prostě neskutečná přehršle veselých zážitků. Nakonec vyrážím s holkami na hřebenovku v trenýrkách, v pláštěnce ala pončo, což u všech přijíždějících návštěvníků vzbuzuje údiv (možná i pohoršení) protože to vypadá, že jsem buď Skot, a/nebo naostro.:). Jediné štěstí byla absence japonských turistů... i když na druhé straně jsem zase ztratil šanci stát se hvězdou cestovatelských instagramů.


Bylo to krásné a bylo toho dost. Odměnou nám byla oblast téměř bez lidí, z hřebenovky jsme odcházeli akorát ve chvíli, kdy lanovky začaly přivážet další a další turisty lačné krásných výhledů a panoramat:)... [A ti udiveně sledovali moje nekonvenční oblečení:)]


Našim zážitkům ... zdar!
Ať nám to běhá... 12:)