pátek 27. ledna 2023

Rok jedna, aneb začít běhat není zase tak těžké, já začínám každé pondělí!:)

Když už jsme u těch čísel. Letos je sedmičkový rok, já jsem trojka... numerologicky je tedy letošní rok mým rokem "1", začal čínský rok zajíce a já jsem zajíc:). Ne, že bych byl silným zastáncem horoskopů a numerologie, ale čísla mám rád a vždycky mě jejich hezká kombinace přinese drobnou radost jen tak a samozřejmě si jí časti dělám i při běhu, často zastavím hodinky na nějakém pěkném čísle...

Rok jedna, numerologové by pěli ódy o síle začátku numerologického cyklu... o energii na nové začátky a výzvy:). Asi jak stárnu, tak mi místo amerických a pokrokových slov jako challenge, výzva, naskakují české přízemní ekvivalenty jako je boj a průsvih:). I když jsem se pro leden vzdal alkoholu, abych sám sobě dokázal, že se ještě chci s tou "výzvou" poprat... tak zatím můj tréning, nic moc, řekl bych skoro průšvih:). Tedy, snažím se, běhal jsem dost ve tmě s čelovkou, často málo nabitou, snažím se cvičit oči a hlavu. Pravda nových pracovních nápadů mám dost, ale ta energie k nich už přeci jen chybí, nebo obráceně, abych je zvládl potřebuji víc času, stejně jako v pobíhání.

Ale aspoň jedna věc se mi daří. snažím se méně běhat sám a když je času málo, tak běhat efektivně ... někam, s něčím, pro něco .. a optimálně s někým. Leden je v akademii a na vysokých školách měsícem reportů, zpráv, zkoušek a předkládání nových plánů. Za mlada jsem si z plánování dělal legraci, a předkládal jsem celkem detailní plány na to, co kde a kdy vyzkoumám, případně jakou matematickou větu či postup dokáži a aplikuji. Nikdo to podle mě nečetl, stejně jako zprávy o kontrole kvality sportovních bot, které (z Botany) tvořil můj otec, dej mu pánbůh lehké odpočinutí... ten (aby tu zbytečnou práci lépe snášel) tak se mi přiznal že posledních pět-deset let do té zprávy náhodně vkládal různé nesmyslné věty, včetně kouzelné... "kdo to dočetl až sem, má u mě flašku!"... Nikdy se nikdo o láhev nepřihlásil.

Mám to podobně, občas do nesmyslných zpráv a hlášení něco tvořivého vložím, abych tu "činnost" lépe snášel a mohl pak ve skutečnosti dělat, počítat a odhadovat věci, které mě baví... a taky se snažit ještě pořád nějak běhat. Myslím, že ta abstinence zase nebyla úplně k ničemu. Pravda je, že se sklenkou vína se mi o řád lépe relaxuje:) a snáší občasné nárazy okolí. Podle encyklopedie bych byl typická "wine mom", ... tak si na to musím dávat pozor.

 ----- malá odbočka ------

"Wine mom" is a term that is used to describe a typically upper middle class mother, often with young children, who turns to alcoholic drinks to cope with being over-worked or fatigued from parenting" říká Wikipedia v původním znění. Český termín jsem neslyšel, ale asi bych si hrál s pojmy jako "máma vína" ..."máma od vína" či "viná-vinná matka", „který by označoval matku z vyšší střední třídy, často s malými dětmi, která pije alkohol (převážně víno), aby se vyrovnala s přepracováním nebo únavou z rodičovství. Tedy já bych byl "wine dad", nebo "viný/vinný otec".

----- konec odbočky ------


L. mi řekl (patrně nechtěně obdivoval moji pevnou vůli), že je to těžký, když mám plně zásobený sklep, kdyby on měl doma plnou skříň jesenek, tak skončí se 150 kg a těžkou cukrovkou, aneb jak často přiznávám, dokáži vzdorovat skoro všemu, jenom ne pokušení.:).. Takže moje lednová a nadcházející únorová abstinence by měla být pro mě takovým ubezpečením, že navzdory všem zmatkům, navzdory věku a zpomalení ve všem:) mě pořád pobíhání baví a chci mu věnovat svůj čas a úsilí. 

Není to žádná výmluva, každý to zná, nebo pozná:), s rostoucím věkem se různá zranění pomaleji hojí, chybějící trénik, naběhané kilometry se hůř dohání, člověk vlastně musí věnovat velké úsilí tomu, aby se moc (rychle) nezhoršoval. Nemyslím, si že to mají ti rychlejší snažší, možná ta motivace udržet se na vrcholu je silnější než u nás pomalých se "udržet v závodě"..:).. Těžko říci, ale já se teď každý týden přesvědčuji, že už ty zmatky skončí, najedu do standardního režimu, budu cíleně běhat a cvičit, abych běhal stejně špatně jako v loni, nebo třeba předloni:), ale ne hůř!

Pravda je, že během ledna jsem si už stačil dvakrát slušně natlouct. Jednou jsem upadl na šikmé krajnici, brýle jsem si nerozbil, ale koleno a byl jsem celý takový otlučený a odřený. Stalo se mi to hned na začátku delšího běhu s L. na kolobce vedle mě, kousek od Řitky, jak příznačné. Po šesti kilometrech, 26 ještě přede mnou ... a já jsem kulhal jako Joffrey de Peyrac:). Ale když věříte tomu, že pomalý běh léčí všechno, tak než jsem doběhl domů, byl jsem celkem v pořádku. V dalších dnech jsem už zase pobíhal:). Proto nejen do Nového roku, ale i do února hledím s optimismem a s poznáním, že se pořád ještě hojím dobře (ťuk-ťuk) a že staré mantry stále platí.

V práci jsem dostal jednoho mladého kolegu, který si dělal legraci z "ledňáčků", tedy z lidí, kteří pod tíhou novoročních předcevzetí začnou sportovat, chodit do posiloven a běhat v parcích. Ptal se, jestli mě to taky tak vytáčí jako jeho? Povídám, ale vůbec ne, já jsem úplně stejnej jako oni, navíc já nezačínám jenom každý leden, ale i každé pondělí. Minulý týden i s mým usilím a km je pryč a musím začít zase od začátku:)!

Tak všem, kteří pořád začínají, kteří mají pořád sílu a chuť začínat... zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

neděle 1. ledna 2023

Nový rok volá, aneb těším se -- s pokorou a nadějí sbírám síly:)

Na na konci/na začátku každého roku jsem plný emocí. Zase se mi zaplať panbůh dařilo běhat, dělat si radost. Děkuji všemu a všem a s nadějí a pokorou se dívám do dalšího roku. Čas se nedá zastavit -- nepatřím ani k těm, kteří prohlašují, že věk je jenom číslo, ani k těm, kteří snadno rezignují. Šedesátka na krku je jistě předěl, ale pořád se chci s tím "dědkem ve mně" poprat a nevzdávat to.

Můj kamarád Martin VP, často připomíná, že do stáří je potřeba doběhnout v co nejlepší formě a zdravotním stavu. Kolikrát jsem za rok třeba zvolnil, občas vynechal/zkrátil trénink, léčil se pomalým během:), když jsem někde upadl, nebo se zranil. Možná právě díky tomu, že se s vyjímkou pár závodů opravdu nesnažím běhat ani trénovat na doraz, tak možná právě proto věřím, že si pobíhání budu užívat i v roce 2023. A když to nepůjde, tak se budu snažit postupně, konzistentně překážky překonat. 

Naprosto souhlasím v tomhle ohledu s Martinem, že člověk není lokomotiva, aby se při zdravotních problémech vyměnila součástka, něco přeřízlo, vyřízlo... sešilo ... a pak se pokračovalo, jako by nic, s tím, že tělo bude hned fungovat jako dřív, nebo lépe. To, že to u někoho funguje, ještě neznamená, že já, starý pes, to budu slepě následovat.:). Pro mě je to podobné, jako kdybych čekal, že otočením štítku čepice dozadu budu běhat rychle a vytrvale jako Radek Brunner. 

[I když zase ... možná to otočení štítku vyzkouším, že? Za tohle nic nedám....:)  ]

Určitě se budu zase i v letošním roce držet konzistence. Po kovidové přestávce jsem se v prosinci vrátil k Míše M., aby na můj trénink (není to moc silné slovo? :), dohlížela. Znovu se postupně vracím k neoblíbenému vesláku, abych si jej oblibil:)... po dlouhých hodinách u počínače, či dlouhém běhu mě dokáže perfektně srovnat. Přemýšlel jsem, jak svoje počáteční lednové úsilí vhodně podpořit, abych i já sám věděl, že to myslím vážně. Proto stejně jako před závěrečnou přípravou do Sparty jsem se rozhodl, že k suchému únoru přidám i suchý leden:). Už není moc věcí, které bych mohl položit na hromadu a jednoduše zapálit.

? Závody? Určitě mám pár hezkých ultra závodů ve svém kalendáři. Oblíbené Brtnické ledopády jsou stále zrušené a tak asi celé jaro se bude odvíjet na zpevněných cestách, s tím, že začátkem května zkusím oběhnout Balaton. Je na to 31 hodin, mají jídlo a pití na stanicích:), tak i přes tu dálku se budu těšit na hezký závod a doufat v úspěšné dokončení a kvalifikaci do Sparty na další rok... Jak jsem řekl v loni, dá se čekat, že můj první pokud o Spartathlon bude zároveň i mým posledním. Míst v loterii pro B limit každý rok ubývá, splnit B limit je a bude pro mě každým rokem těžší... To ale neznamená, že se nebudu usilovně snažit jej získat. Lákají mě některé jarní/letní akce z dálkových pochodů, podle okolností i jedna 24/48h a na podzim Pirin. Návrat do hor bude náročnější, musím zase v tréninku začít běhat v noci a v terénu, potrénovat nohy, oči i hlavu:)... Budu se snažit si dělat radost.

Ale hlavně zase musím začít běhat po nocích či víkendech s někým, oprášit dřívější vazby, nebo najít nové kamarády/spoluběžce. Jsem samotář, víceméně z donucení -- díky své profesi a nepravidelnému pracovnímu vytížení i dost nespolehlivý parťák na spoluběh. Tím, že chci ještě běhat dál než pár km, ale zase nejsem nijak zvlášť rychlý, je jasné, že jsem většinu času sám. Taky mám jako Štír tendenci být nezávislý, nebýt nikomu na obtíž, nikomu nic nedlužit...  Nicméně, můžu si věci fotit 10x, 100x... ale když je u toho někdo blízký/kamarád, tak to nemá chybu. Věty typu .."víš jak tehdy...", "tenkrát.. " i to prosté "tvg drsný/krásný.." co?:)

Jedno je jasné, bez sdílení je často naše radost řádově menší. Nejde o žádné vytahování, jen mít možnost, že u toho někdo byl...:).

Proto k tradičnímu přání zdraví a štestí přidávám svoji doušku -- Ať se nám daří v těch silných chvílích mít vždycky svoje lidí nablízku! 

Všemu zdar! Ultra ... zvlášť!

12:)

PS. Za fotky dík kamarádům z tradičního 10.ročníku POP (Partyzánského oběhu Prahy). 

úterý 6. prosince 2022

Blízká setkání třetího druhu, aneb návraty ztracených synů...:)

Otevřeně jsem si přiznal, že jsem samotářský pobíhač z donucení... není to moje primární volba, a o to vic mě mrzela absence na P65 (tedy na dětské trase Pražské stovky). Človek se tam s kdekým potká na startu, v hospodě, občas i nějaký kousek či kus popoběhne... Je to takove zpestření, i když přiznám na rovinu, že lezení po rozhlednách v zimě po mokrých-namrzlých schodech není moje oblíbená činnost (nesnáším to ani v létě) -- přesto se rád zúčastňuji denní varianty. 

Letos jsem si při běhu/pádu v údolí pošramotil trochu levou ruku a nohu, copak levá ruka, stejně pišu buď pravou, nebo maximálně čtyřmi prsty, ale ta noha... Říkal jsem si nejdřív, že to zkusím, případně to dojdu, nebo v nejhorším vezmu nějaký vlak, ale celé to zase dorazila moje D., když při mém kulhavém ranním sestupu po schodech prohlásila... njn, tak já holt pro tebe zase někam pojedu, ... a dodala, jako vždycky!!:)


Chápete to? Pravda je, že mě několikrát vezla na start a dvakrát mě za těch dvanáct let někde vyzvedávala, ale jako "hrdý" Budžes jsem si řekl, že to tedy ne:), to určitě pojedu ranním vlakem tam a nějak se dopravím zpátky, nebo tam rovnou nepůjdu. Jak jsem to probíral s Míšou, tak nakonec zvítězila varianta, léčit nohu pomalým během přes zablácená místa a technické úseky v údolí. Bude to mít vzpomínací, léčebný i návratový efekt. Přenechal jsem jí za to svoje nádherné číslo 373, OMG.. a ona s tím vyhrála! Co z toho vyplývá pro mě zatím těžko říci:), ta čísla jsou silná, i když Míša by jistě vyhrála s nějakým obyčejným číslem a já bych i se 373 měl tentokrát co dělat... I když a to si přiznejme, je to fakt silné číslo, je to součet čtyř po sobě jdoucích prvočísel (67 + 71 + 73 + 79 + 83), palindrom v několika číselných soustavách (4, 8, 9 a 10). No tak příště.


Ale to důležité pro mě se odehrálo jaksi v mezičase od mého náratu ze Sparty (Sice se štítem, ale na štítu). Nerad používám silná (ženská) emotivní slova typu nikdy a vždycky:), ale samozřejmě jsem logicky a pragmaticky čekal a čekám, že to byl můj první a poslední pokus, ale zároveň mám na paměti slib, který jsem si dal, že dokud to půjde, tak se budu snažit znova postavit na start, do té doby dokud to neuběhnu, nebo dokud už nesplním kvalifikaci. 

Po dalším silném kovidu, který mě navštívil krátce po návratu, jsem se bál, že je to signál konce kvalifikací. Ale těsně před mojí (služební) cestou do Ameriky, se mi ozval Běžící Stín, že ve čtvrtek večer přilétá večerním letadlem do Prahy a v neděli hned mizí, kdy se setkáme? Vzhledem k tomu, že v pátek jsem měl být na letišti ve čtyři hodiny ráno... To bylo náročné (Slovy reklamy = polévka Knorr, tedy rychlovka, ale potěší). Naprosto skvělý -- povídání se Stínem a hlavně jeho motivační hlášky by dostaly zpátky na trail i starou babku s chodítkem, proč ne staříka, který přemýšlel o nákupu rybářských prutů:).

Zatímco jsem seděl spoustu hodin v letadle, tak jsem si přehrával v duchu Stínovo hlášky, vzpomínal na naše společná dobrodružství a moji úpornou cestu k ultra. Je potřeba číst ty signály správně! To, že jsem se dokázal znovu zvednout, to je ten správný signál:)... Ne to, že jsem po kovidu zase spadl dolů a že (občas) spadnu, natluču si, ... 

Ozval jsem se Míše a tento týden zase začínám běhat pod jejím dohledem. Nedostatek společenského kontaktu si snad vynahradím v klubové hospodě a na POP (Partyzánském oběhu Prahy), letos 28.12. Život je krásný, stejně jako ultra... i když věk nezastavíš, je potřeba se víc snažit!

Všemu zdar, našim kamarádům, našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!

12:)

pátek 28. října 2022

Částečné zatmění (mysli), aneb vždycky se zvednout ze země, o to jde:)

Ač to zní divně, hned po svém návratu z Řecka jsem se nadšeně vrhl do tréninku, odběhal první dva dny, prvních 40 kilometrů, ale celkem výrazně mě srazila chřipka, aby mě o pár dní moje telefonní lékařka donutila/přesvědčila jít na test a následný pozitivní výsledek mě uvázal na dalších sedm dní doma.

Když jsem se hned po skončení izolace, minulý čtvrtek vypotácel v běžeckém ven, byl to neskutečný boj. Nejen, že mi to nešlo:), ale asi na třetím kilometru v údolí při běhu do kopce jsem si zopakoval Spartu:), motala se mi hlava, vrávoral jsem tam... s vypětím všech sil jsem to rozchodil a nakonec doklusal domů. Osm kilometrů, průměrka nad 7 min/km. Totálně vyšťavený.

Ovšem jestli něco umím (hned pro jistotu zaťukávám), tak je to vstávat ze země, vyhrabávat se z bláta a sbírat síly, kde v podstatě žádné nejsou. Postupně, postupně se zvedám, jako správný Štír, matfyzácký milovník čísel a astrologických konstelací... V úterý hned po kulminaci častečného zatmění Slunce jsem vyběhl ven a stabilním pobíháním zdolal 27 km, nutno dodat, že novoluní bylo ve teď ve Štírech, proto je všechno emočně náročnější.

Kdo by mě při mých ... řekněme zoufalých ... bězích v minulém týdnu viděl, tak by se asi zeptal, nebo aspoň v očích by měl jasně napsané Proč? I na mě ta otázka vždycky zákeřně vyskočí. Proč? Je to nadšení? Odevzdanost běhu? Zoufalost? (Nic jiného vlastně dělat pořádně nemůžu), co je za tím? A proč to dělám tak "hloupě"? Proč jsem na závodech povětšinou sám, bez podpory? 

I řada z vás se mě na to ptala. Určitě to není optimální, jet na závody sám, běžet sám, často pod možnostmi, protože jsem sám... a zase sám se vracet domů... Přitom vím, že v těžkém a dlouhém ultra mně pomocníci dokáží posunout přes krize, přinést jídlo/pivo, kde není žádné:), pomoci rychle vyměnit boty, zalepit puchýře, ošetřit urvané nehty:)... Ale hlavně povzbudit, zvednout morálku. Vždyť GrandSlam jsem dokončil jen díky podpoře Stína, Niky a Báry.

Tak proč? Dneska jsem se dostal na dosah magické šedesátky -- už jen rok -- tak budu maximálně upřimný.

Nejdříve jsem si myslel, že je to hlavně proto, že nechci být někomu na obtíž, nevím, jestli bych to dokázal hned adekvátně vrátit, protože můj pracovní rozvrh se mění rychleji než aprílové počasí, navíc řada mých běžeckých známých je o 10, 15, 20 let mladších..:). Nebo je to tím, že nemám žádný plán, spočítané kalorie, jak a co bych měl jíst, kdy a co možná budu potřebovat? Nemám žádný manuál, jak na 12Honzu, který bych pro někoho připravil:) a spoléhal na jeho pomoc.

Ne, i když určitě něco z toho platí, tak vysvětlení je jednoduché. Nejsem sportovec. Ten rozměr úsilí, zvedání se ze země, snahy "to" zvládnout sám, je patrně hlavní důvod, proč se mi ultra líbí a proč se jej snažím dělat, i tak nelogicky. Zvládnout věci sám bude čím dál těžší, tak se mi ultra přístup bude o to víc hodit.:)

Ale hned na férovku přiznám, že ten osamělý rozměr strašně rád poruším. Vždycky jsem chtěl (případně budu chtít) mít aspoň na vybrané závody někoho blízkého s sebou. Ne kvůli rychlejšímu času, nebo podpoře na trati, i když se to vždycky hodí... Ale hlavně proto, abych si na ty silné okamžiky mohl s nimi vzpomenout. Ať jsou to chvíle, kdy mi bylo úplně nejhůř, nebo když jsme společně proběhli cílem. I když je ultra v mém pojetí převážně osamělé, nezávislé, tak ty společné zážitky jsou ... prostě neskutečné!

Tak ať v důležitých chvílích máme vždycky někoho blízkého s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

úterý 4. října 2022

Návraty jsou vždy krásné a silné, aneb Spartathlon (151k DNF)

Začátek mojí řcké cesty byl symbolický -- dodělal jsem všechny projekty, napsal jsem všem kamarádům, zavolal Běžícímu Stínovi... Prostě tak nějak jsem se symbolicky se vším loučil. Ne, že bych čekal podle svých kolegů, že "tam zhebnu" (konec citátu)...:), ale spíš, že jsem si uvědomoval, nejistotu a bál se možné prázdnoty, která s tím může být spojená.

Byl jsem nejistý, co mi Spartathlon přinese - tím primárně nemyslím akt dokončení/nedokončení, ale stopu a další moje kroky/rozhodnutí, které tím budou ovlivněné. Pod vlivem téměř mystického vlivu krále jsem očekával, že návratem do Sparty skončí moje úsilí o dlouhé a náročné ultra, měl jsem v tom naprosto jasno. Jdu sem poprvé a naposledy, a potom už se budu těšit jen ze samých příjemných delších běhů, 50-80 km, možná jednou za rok maximálně 100k vzdálenost. Nebudu řešit bolest, reakce okolí (máš nějak moc DNF, tebe to ještě baví?, proč to děláš, když ti to nejde...), ukončím svůj blog, který je možná až moc osobní... 

         

Nicméně, připravoval jsem se velmi pečlivě. Podle mě optimálně v rámci možností (čas, věk a výkonnost). Nebylo to úplně jednoduché -- ohledně mých 80 km na Kladně ve 24h jsem si vyslechl svoje:). Proč lezu na 24h, když po 9,5 hodinách skapu a ani si neodpočinu a nebojuji, nechodím až do konce? Inu proto! Mělo to svůj účel a hodně mi to pomohlo. Ale postupně.

Do Athén přilétám ve středu, pozdě večer, mistrovsky ve 21:21 stíhám večeři v hotelu (zavírali o půl desáté). Postupně se seznamuji se silnou českou skupinou, která zasahuje celé výkonostní spektrum: od Radka B., Jirky H., Petra V. a Petra V.  na špici, až po mojí maličkost na samém konci. V podstatě všichni mají výrazně větší počet km ve 24h, než mám já, k tomu buď podpůrnou skupinu, nebo aspoň výrazně mladší tělo:). Nálada v české skupině je velmi dobrá, každý probírá v detailu se svým týmem strategii, kde se různě uvidí, co na kterém km primárně mít připravené, kde dokupovat jídlo-pití... prostě plně profesionální přistup. Jinak to nejde, trať a podmínky jsou drsné, po dva dny má být přes 32°C, nebe nez mráčku a většinou bez kousku stínu. 

Také jsem se pečlivě připravoval. Už z domova jsem si vezl připravené bágly na stanice, popsané a rozmyšlené, co do nich. Realita optimálního rozvržení je ovšem jiná, než jsem si plánoval. Teorie je teorie, každý má své plány, do té doby, než dostane pěstí do obličeje, že?:). Ale správně jsem se rozhodl, že do 80-100 km si nebudu dávat nic na stanice, potřebné věci si ponesu s sebou v malém batohu/vestě. Jsem přesvědčený, že díky Kladnu a změně mojí přípravy jsem se v naprosté "pohodě" dostal přes dva nejtěžší limity v Korintu (80km, 9:30) a v Assos (100km, 12:25).

Ke Spartathlonu se váže jedno důležité pravidlo, říkají mu kletba krále Leonidase: Pokud chcete dokončit, rozhodně se nekoupejte v moři před závodem. Myslím, že nejen z českého týmu, ale široko daleko, nikdo z těch koupajících nedokončil. Možná je to pověra, ale rozhodně ji neporušuji. V mém případě to odráží pokoru a plně soustředění na závod. I to, že jsem se na sedm týdnů před závodem naprosto vzdal alkoholu (včetně piva) byl dobrý signál mojí dedikace, jak moc chci... už nebylo nic jiného, čeho bych se vzdal:).

A tak před sedmou hodinou ráno, stojím skoro na konci startovního pole pod Akropolí a úplně se chvěji tím očekáváním, elektrizující atmosférou... Jsem tu sám, nemám se s kým rozloučit, na koho se těšit na stanicích, mobil mám v leteckém módu... ale jsem neskutečně šťastný. Trvá to skoro tak dlouho jak na pražském maratónu než projdu startovní bránou a než se celé pole na konci dá do pohybu. Běžím z kopce, co to jde, i tak jsem nestihl závory u vlaku a další minuta je v trapu, ale co je to proti věčnosti 36 hodin... :)

Na hodinkách jsem vypnul snímač tepu a tak jsem v plném soustředění a plně vnímám svoje tělo. Klidně i z kopce přejdu v hlubokém dýchání na pár kroků, abych zklidnil tep, v horku si pravidelně polévám hlavu a krk vodou, na každé stanici doplňuji vodu a kolu do lahví, vezmu dva kalíšky do ruky a v chůzi vypiju a znovu se rozběhnu. 

Na prvních stanicích je jen voda, pak se objevuje cola, a sestava brambůrky, oříšky, hrozinky a malé kulaté sušenky. Snažím se zobat, beru si většinou sladké ze svých zásob a těším se na nějaké standardnější jídlo. Když se tak stalo, neskutečně mě to nakoplo, sice jsem "obětoval" skoro deset minut (včetně chodící fáze kdy jsem jedl špagety a potom rýži), ale během cca deseti kilometrů jsem to nejen stáhl, ale i přidal pár extra minut na limity. Běží se mi hezky. Sice u druhé rafinerie, ve stínu na zastávce,  svítí na informační tabuli 34°C, ale přesto se cítím fajn a běží se mi běží dobře. Moje běhy ve 2-3 tričkách v létě, případně přes poledne v parnech, byla dobrá příprava. Samozřejmě pravidelně si máčím a polévám čepici, to slunce by dokázalo vypálit díry do hlavy:).

Zaháním myšlenky na cokoliv jiného. Opakuji si -- soustřeď se, je to tvůj závod, nemysli na lidi kolem, nedělej zbytečné vtípky, nefoť! Najednou zapadá slunce a běží se o poznání lépe, i když limity jsou pořád (pro mě) hustokrutopřísné... tak na hranici 100km přibíhám skoro o 30 minut dříve proti limitům. čelovku beru s sebou, převlékám ponožky, deset minut v tahu, bylo to zbytečné, puchýře byly už prasklé a s těmi hlubokými se stejně nedá nic dělat. Člověk se neustále učí. Znova se rozbíhám a znova vytvářím zpátky rezervu na limity. Nejdřív 30 minut, pak 40, 45, jednu dobu i 50 minut. 

Jenomže jenomže... je po půlnoci, všude zavřeno a postupně se blížíme do hor. Nikde nic k jídlu, jidlo na stanicích připomíná pole po náletu kobylek. Už nejsou ani dvě kolečka banánů, cola dochází i ředěná, sladké mi zvedá žaludek a brambůrky taky víc jak dva nepozřu:). Začínám se motat, potřeboval bych něco sníst, před výstupem do hor se musím dát do kupy, v tomhle stavu tam nejdu, nebudu riskovat zranění nebo pád. Zpomaluji a těším se, že na té příští stanici bude už nějaké jídlo... marně. Končím na stanici 44 (japonci by řekli na stanici dvojitá smrt), 151km, 15 minut před limitem. Potom se dozvídám, že na té další stanici prý byla polévka... Inu je to tak, jak to má být. 

Zatímco postupně čekám ve sběrném autobude skoro čtyři hodiny, než jsme se vydali zpátky do Sparty, vidím jedinou chybu. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Stanice jsou obecně mizerně zásobované jídlem, prý často mají, ale schované a člověk si musí říci. Potom v noci je to obzvlášť tristní, není pivo, nejsou obchody a bez podpory a bez toho, že by člověk měl v baglech něco, co dokáže jíst... to je opravdu náročné. Ale i tak jsem se svým výkonem šťastný, spokojený. To, že jsem nedokončil je jedna věc, ale že jsem skoro až do 140 km běžel úplně přepychově, konzistentně, soustředěně, přesně tak, jak bych měl, jak jsem si naplánoval je pro mě moc důležité.

Navíc celý závod byl pro mě hodně zlomový. Tedy ne tím, že mě to ve finále "zlomilo":), ale tím, co mi to dalo. Novou neskutečnou sílu, odhodlání a uvědomnění si, že já ultra miluju. Že se ho nedážu vzdát, i když třeba-jistě to bude čím dál těžší... tak já běhám rád. I ta bolest, nepříjemné pocity i určitá negativní reakce okolí k tomu patří.

Je pozdní večer, všichni slaví/odpočívají a já jsem se pomalým krokem vydal ke králi. Stojím před ním sám, pokorně děkuji za ten okamžik v roce 2008, který mě dostal na cestu k dlouhým běhům. Ultra není o tom, jestli prohráváme, nebo vyhráváme... ale o tom, že to nevzdáváme!

Nekoupal jsem se ani na závěr. Co kdybych se připravil lépe a se svými zkušenostmi se někdy vrátil?

12:)

pondělí 19. září 2022

Podobnosti čistě náhodné, aneb 10 dní do kontaktu:)

Je to skoro jak přes kopírák, vždy před mými delšími běhy, spojenými s cestou do zahraničí, nebo s volnem -- řada lidí v práci (i někteří blízcí) propadá nihilistickým náladám... že to všchno špatně dopadne. Kolegové v práci tady i za mořem skoro očekávají, že zhebnu a tak jsem zavalen prací, tím víc, že opravdu chci nejdéle 25.9 odložit pracovní klávesnici a nezabývat se ani matematickým ani výpočetním řešením nějakých problémů, které vyskočily na poslední chvíli. Opravdu ne:).

V mezičase jsem ještě dělal stavební dozor na synově stavbě, v přestávkách mezi největšími lijáky si užíval rozvodněného Dalejského potoka, ta velké fůra dřeva (naskládaných cca 5.5m3) a její převoz přes schody a uskladnění na druhé straně zahrady, to byla výzva, zejména po pěti hodinách práce následné seběhnutí dolů do Hlubočep, to bylo ono! (Díky L. za pomoc a motivaci) Věřím, že všechny tyhle úkony a zdánlivé narušení tréninku jsou pro mě v ultra klíčové. Vzpomínám si, že legendární Ann Trason někde říkala, že její dobrá příprava na Western States spočívala také v kydání hnoje:)... Takže intenzivní zahradnické práce, vození a rovnání drěva? Dělal jsem to správně. 

Lidi mimo moje běžecké kamarády v podstatě netuší, kam se chystám a je to dobře. Předevčírem jsem měl hezký rozhovor s kolegou za mořem... připomínal jsem mu, ať mi mezi 25.9-5.10 nepiše, že nebudu odpovídat na emaily. Obratem se ujišťoval, aha já zapomněl ty se chystáš do Řecka! Asi na ten bájný maratónský běh, že? Jak při něm ten běžec umřel, co? Po pravdě jsem odpověděl, že já se budu snažit běžet jenom kousek, menší půlku... Tím jsem ho uklidnil.

Neřekl jsem mu, že ten kousek je z Atén do Sparty -- požádat o pomoc v bitvě u Marathonu. Zpáteční cestu, ani Athény-Marathon a zpět už neběžím... Je to na jednu stranu otravné, i legrační ... Podobně jako jsem svoji maminku uklidňoval, že maratón ve Stromovce je jen běhání v parku, 8x kolem šaten a domů... Tak tady -- Američanům nemá smysl nic detailně vysvětlovat, při dotazu na legendární běh a Pheidipida, po pravdě odpovídám, že z těch Atén běžím jenom sotva půlku toho co on, takže by to mělo být snad bezpečné.

Samozřejmě snažím se nereagovat na  otázky, které jsou (podle stupnice Brigite Jones) na úrovni pěti medúz:), jako: "A už jsi to v tréninku běžel? A kolikrát jsi to uběhl? A myslíš, že na to máš?...":).

Moje maminka ví, že je to delší než maratón a tak mi opakuje svoji mantru -- kombinaci černé kroniky a společenského zpravodaje. Podobně jako před mým prvním maratonem, když mi říkala, jak budu ležet ve výkalech a zvratcích, totálně vyřízený v "pangejtu" a uvidí mě moji studenti a já ještě k tomu příjdu o svoji důstojnost". A stejně jako tehdy odpovídám, že o žádnou důstojnost přijít nemůžu (kde nic není, ani čert nebere) a že já jsem opatrný, usedlý člověk, vyloženě rodinný typ! To ji vždy uklidní:).

Nejen já vnímám paralely s mými předchozími závody. Moje D mi připomněla moji první neúspěšnou Silvu, kdy jsem pracoval jako šílenec do posledního okamžiku, dodělával stavbu domu, den před závodem jsem stěhoval celou knihovnu z mezonetoveho bytu se schody do našeho rodinného domku a závod jem nedokončil kvůli zablokovaným zádům. Tak teď mě (asi právě proto) podporuje v mém plánu už nic nedělat po 25.9. Do té doby plánuji mít vše hotovo, abych nemusel poslouchat.. "..kvuli tvému běhání..:). proto pracuji skoro stejně intenzivně jako mladý asistent, který chce získat trvalé místo na prestižní univerzitě. V legraci si říkám, že kdyby všichni v mých týmech takhle dřeli, tak se můžeme v mžiku ucházet o titul brigáda socialistické práce. 

Ale ještě jedna silná paralela tady existuje. Připomíná mi to období před Wasatch, před mým posledním závodem Grand Slamu. Byl jsem zničený po Leadville, několik dní jsem nemohl pořádně ani mluvit, čekala mě tady spousta práce, kterou jsem také (moudře) dodělal týden před odletem. A stejně tak jako tehdy, když se mě moje D ptala, jestli tam jedu s cílem dokončit, nebo si jen užít, že jsem se dostal tak daleko, ke svým snům... Tak stejně jako tehdy jí i teď odpovídám. "No, víš, ono to z venku vypadá, že nemám skoro žádnou šanci, nenaběhal jsem z daleka tolik, kolik bych chtěl a potřeboval, ale svoji přípravu jsem nastavil na "Honzu" a vím, že jsem pro zdar udělal maximum, maximum pro to, aby "Honza" měl šanci doběhnout. Určitě to bude krásný, velkolepý, epický a pro mě i mystický!" 

Vzpomínám si na vtipnou charakteristiku Běžícího Stína... "Tebe by sázkaři i čtenáři měli "milovat!. Dokážeš totálně podělat závod, na který bys měl v pohodě mít, ale zase se vypnout a dokončit i ten, na který evidentně (v podstatě) nemáš!" :).

Tož uvidíme. Těším se silně, jako rybáři na výlov, jako babka na důchod, jako dítě na Ježíška. Držte mi palce, mám číslo 24. Mám prosbu -- kdybych nedokončil, nelitujte mě, ale ani mě nepoplácávejte po zádech. Bude to tak, jak to má být a já s tím budu spokojený!

Všemu zdar, ultra zvlášť! V říjnu se ozvu:)

12:)

neděle 14. srpna 2022

12 odstínů běhu, aneb ultra v každém tónu..:)

Někdo běhá po ránu/večer, sám, s kamarády.. někdo se striktně vyhýbá lidem, někdo se drží svého rozpisu a tréninku jako písma svatého, jiný se snaží narvat doporučený trénink do dynamicky se měnícího pracovního týdne: v pondělí běhá čtvrtek, ve čtvrtek úterý, aby pátek a sobotu spojil o víkendu dohromady, čímž absolutně maže jakýkoliv efekt tréninku...[úplně se v tom vidím :)].. Jiný zase o nějakém tréninku nechce ani slyšet a běhá zásadně "pro radost", někdo běhá svých pořád stejných 5-10-x kilometrů každý den... už roky. Někdo vyběhne na kopec a na chvíli se zastaví, rozhlédne, potěší pohledem a potom teprve běží dál, jiný je naštvaný, že musel zastavit a čůrat u keře, což mu rozhodilo trénink:).

Jednak jsem řadou těchto stavu částečně prošel, jednak znám lidí, kteří běh takto praktikují, a je na tom důležité a podstatně, aby se nám to líbilo a jak se teď často připomíná, aby nás to naplňovalo.:). Je zajímavé, že čím déle člověk (hobík) běhá, tak je větší šance, že projde několika stavy, možná jimi chodí i v kruhu, nebo přestane po pár letech běhat a vymění běžecké boty za kolo nebo koloběžku.

Protože ty cykly změn, přechody mezi hlavními charakteristikami: hobik/závodník, družný/samotář jsou naprosto individuální a mají jinou frekvenci, tak i okruh běžeckých známých, souputníků a známých/kamarádů se mění. Když jsem začal běhat, byl jsem striktní samotář (určitě i z donucení), nikoho jsem neznal, běhal jsem sám na běhátku a v údolí jsem objevoval cestičky a postupně probíhal po turistických značkách přilehlé okolí. Potom se mi podařilo se seznámit s řadou lidí a následoval naprostý společenský boom... společně běhy, okoloběhy, běžecké výpravy, ... a ten kruh se zase uzavírá a vrací do stavu, kdy jsem většinou sám. Příprava na Spartu je důležitá, ale zaklínám se tím, abych "nevyhořel", aby se nestalo, že hlavním výsledkem moji přípravy bude, že mě přestane pobíhání bavit! Proto se delší běhy po cyklostezkách snažím běžet s Lubošem na kolobce, dát si pivo/párek, popovídat si... Určitě si teď dám ještě něco delšího v přírodě, abych se potěšil a měl pořád velkou radost z pobíhání, nebral to jako povinnost...

Je spousta lidí, kteří se na těžké závody připraví jen tak mimochodem, a přitom jsou třeba stavbyvedoucí na stavbě, nebo mají regulární práci od osmi do čtyř, žádné flexibilní hodiny... Tihle běžci o tom nikde nepíšou a všem nám vypravěčům (="blogerům") často natrhnou tričko i s trenýrkama..:). To se mi líbí a motivuje mě to, obzvlášť, když po těch letech mého úsilí vidím nadšení a výsledky lidí, kteří tu svou cestičku nemají zdaleka umetenou, to je ta správná vzpruha! 

Naštěstí moje nejmilejší D nijak neprožívá můj "běh". Je to můj koníček, ale je také potřeba se starat o zahradu, psa... udělat/opravit věci na baráku... Tedy samozřejmě D na mě myslí, sleduje závod z pohledu manželky, jestli jsem v pořádku a tak, ale žádná "fanynka" to není:) a tak aspoň ve svém snažení a porovnávání s těmi obyčejnými si můžu říci.. jo, snažím se podobně. Taky z toho doma není nikdo na větvi:) a taky se snažím na ty závody vydělat peníze nějak extra, aby to nešlo přímo z rodinného rozpočtu, atd.

Protože já jsem společenský typ z podstaty své povahy, tak se naštěstí v údolí hodně často s někým potkám, chvíli popoběhnu a poslouchám vyprávění a rady nadšených běžců. Jak se snaží skloubit rodinu, práci, běh a někdo občas zalituje, že ho rodina moc (dostatečně) nepodporuje, že jeho kamarádi jsou na tom o hodně líp. Jjo, taky byly chvíle, kdy mi podobně myšlenky táhly hlavou, ale není to ve finále fajn? Nepomáhá nám to (myslím těm obyčejným, nereprezentantům) k větší spokojenosti? Všechny moje výsledky a pocity, jednak odráží čas a úsilí, které tomu dávám, ale hlavně, je to můj koníček a proto bych měl být šťastný, ne? A když ne, tak proč to k sakru dělám? :)

Tady si vždycky vzpomenu na slavnou "Veverkovskou otázku"... Kdy se mě Pavel (VS) třeba na 50-60 km při nějaké krizi pravidelně s úsměvem ptal: "Hele Honzo, je tohle náš koníček, děláme to rádi, že jo? Jen se ubezpečuji, protože teď mi to není úplně jasný"..:).

Podobně si vzpomínám, když jsem po ukončení stavby a stěhování do Stodůlek běžel Brdskou stezku (50k), přijel jsem domů a pokládal jsem zbytek zámkové dlažby. Přijel kamarád (běžec), co se mnou řešil stavbu. Viděl mě tam kmitat:), podávám mu pivo a on se ptá.. Tys dneska neběžel Brdskou? Jjo, běžel. Tys to zabalil? Ne, ne.. šlo to dobře, osobák! A on pokračuje a ptá se, proč tam takhle blbnu a nelehnu si a neodpočívám?... K tomu moje D poznamenala, že jsem se víc jak půl dne věnoval svému koníčkovi a že je potřeba tohle dodělat.:). A měla naprostou pravdu. Dodělal jsem a večer si sedl a dal si pár piv... A bylo to ještě lepší, než odpočívat hned po tom závodě. Věděl jsem, že jsem byl "ultra":).

Proto teď obzvlášť se snažím držet rovnováhu. Spartu poběžím poprvé a naposledy, je to opravdu jediný "výstřel", ale zase -- pořád je běhání můj koníček. Slalom mezi povinnostmi, pobíháním, prací a rodinou se snažím řešit tak, abych si i na xx-tém kilometru v přípravě nebo na trase Athény-Sparta mohl na Veverkovskou otázku ...bez ohledu na hloubku příslušné krize... odpovědět... ANO, dělám to rád, je to můj koníček!:)

Ať se daří! Všemu zdar, našemu každodennímu ultra... zvlášť!


12:)

sobota 30. července 2022

Jak jsem narazil do nastaveného zrcadla, aneb změna strategie nutná:)

Jít nebo nejít do Kladna? Toť otázka! Samozřejmě neúspěšná konfrontace s realitou může rozklížít i pevné povahy, člověk se potom začne posunovat rychleji k bodu rezignace. Na druhou stranu jsem si věřil, že mě případný neúspěch nezlomí a utěšoval se tím, že je to naprosto skvělá příležitost si vyzkoušet strategii na začátek Spartathlonu. 

Proto jsem letos jsem šel do Kladna s jasným plánem. Na papírku mám vytištěné mezičasy ze své nejrychlejší 24h, vedle "konzistentní" plán (až do 200k) s pohodovějším startem a v posledním sloupečku mám nejbližší check point ve Spartě s limitem, ať vím, jak se budu cítit. Pokud vydržím celou dobu, budu tam až do konce, pokud mě to sejme, skončím, ať šetřím síly a promyslím, co a jak změnit.

Základní atributy nácviku: žádná podpora, žádná muzika, která mi na okruhu u 24h pomáhá skoro jako extra noha:), věci naházené v tašce, abych při převlékání byl stejně zmatený jako na stanicích, kdy hledám svůj bágl, s sebou ledvinku s drobnou lékárnou, vazelínou...:). Prostě takový běžecký simulátor. Nicméně s tím nácvikem zmatků a skutečných situací jsem to trochu přehnal, nevzal jsem si nejen náhradní běžecké ponožky, ale přišel jsem do Kladna v obyčejných. To člověk nevymyslí, ale 12Honza nechtěně realizuje...

Strašně mě potěšilo, když jsem to vyprávěl kamarádům, jaký jsem trouba, model pomatený stařík:), tak mi řada z nich okamžitě nabízena svoje ponožky, jeden z jejich supportu si začal hned rozvazovat boty, Bubo (PS) dokonce odněkud vylovil nové ponožky v plus mínus mojí velikosti. Byl jsem fakt dojatý, to potěší... ale v rámci nácviku jsem si řekl, aspoň vyzkouším, kam až to půjde jen tak, také mi to něco řekne o výdrži nohou. Bohužel střídající se déšť a promočené boty se moc u mě nesnášely s obyčejnými ponožkami.

Na zhruba 55 km jsem zavolal synovi, ať mi přiveze moje ponožky, obětoval jsem řadu cenných minut na výměnu a rozříznutí nejhorších puchýřů, odmítl support, poslal ho zpět domů a vrátil se na okruh. Nácvikově se mi Kladno naprosto vydařilo. Počasí skvělé, počáteční teplo vystřídal déšť s lehkým parnem, připomínající svěží ráno v prádelně. Co víc si přát, že?:)

Měl jsem "dobrý plán", běžet začátek konzervativně poblíž limitů, šetřit síly, abych přečkal přísné cut-offs na začátku závodu a mohl jim lépe vzdorovat v druhé půlce. Ale jak správně říkal Mike Tyson “Everyone has a plan until they get punched in the mouth.” [Každý má plán, dokud nedostane pěstí do obličeje] :). Takže můj střet s realitou na 80km byl neúprosný, minul jsem limit o šest minut. Jasné, mohl jsem se vracet do závodu na další přísnější limit na 100 km, ale z hlediska mé přípravy na Spartu jsem viděl, že správné je se držet původního rozpisu. ukončit to, prožít si svoje zklamání, že jsem nedoběhl, že mě sejmul 22 check point na Spartě. 

Cvičně jsem tedy prohrál, skončil na 80km, myslím, že to poučení si vezmu k srdci víc, než kdybych se snažil konzistentně dokončit v rozmezí cca 170-180k. To bych si mohl říkat, v podstatě dobrý, pršelo, atd... Takhle vím, že to dobrý nebylo:), že se musím zlepšit a začít rychleji, zvyknout si na tempo zhruba o minutu na kilometr rychlejší, aspoň v tom začátku. 

80k je dobrý tréning, takže v týdnu po Kladně odstraňuji všechny pracovnía rodinné povinnosti, pohřeb, návštěny, konzultace a každý den si připomínám to výrazné popleskání na Kladně. Zaháním pohodové tempo a snažím se, aby o 45-60s na kilometr rychlejší běh se stal mým novým pohodovým tempem. Bude to bojovné, klidně ať dostanu nakopáno, ale musím teď přiložit na tu pomyslnou hromadu k zapálení daleko víc svého úsilí. Zatím jsem pevně rozhodnutý. 

Znovu jsem si uvědomil, že asi budu zase výrazněji zvracet, že to zase bude závod ve stylu "Hail Merry", který já relativně často a celkem úspěšně používám. 

                    --- Drobná vysvětlivka ---
Hail Merry, my bychom řekli asi "Zdrávas", jako paralelu k názvu známé modlitby, která je v americkém fotbalu synonymem naprosto zoufalého pokusu prohrávajícího týmu zvrátit skóre v závěru zápasu nakopnutím míče dopředu a úprkem všech hráčů za ním...
                    --- Konec vysvětlivky ---

Tak jo mám upgrade plánu -- a i když to není úplně jednoduchý držet odhodlání, bojovat se zlobivou levou achilovkou, snažit se žít společensky, pracovat a přitom něco smysluplně naběhat:) -- budu se ho držet. Připomíná mi to magický trojúhelník (ze studií): Jedna strana trojúhelníka byla spánek, druhá známky a třetí společenský život. Když člověk chtěl lepší známky, tak to u mě na MFF vždy znamenalo o hodně míň spánku. Teď mi Garmin hlásí už několik dní po sobě skóre spánku pod 40 a dává mi varování, že bych měl víc a efektivněji spát a odpočívat. Vracím se do dětství!:)

Všemu zdar, našemu plánování, úsilí.. zdar! Ultra.. zvlášť!:)

12.)

sobota 9. července 2022

Reklamy/výzkum, media, aneb Honza "zkoumá" a žije i v éteru:)

Vzpomínám na různé vtipné parodie na reklamy a "spotřebitelský výzkum"... Někdo ženě pochválí nový svetr a dotyčná obratem odpoví, že není nový, že je vypraný v Perwollu.. a hned vytáhne z malé psaníčkové kabelky velké 5 kg balení Perwollu:)... Nebo si někdo myje půlku hlavy jedním šamponem a druhou půlku jiným a sleduje lupy:). Zní to šíleně, ale poctivá příprava na Spartu mě nakonec dostala do podobné situace.

Představte si, častý běžecký problém optimálního oblečení ve velkém horku... Zjednoduším problém na prostou otázku: Černé nebo bílé tričko? Samozřejmě si většina z vás určitě řekne, že jsem magor. Bílá odráží záření, černá jej pohlcuje, co tedy řešit? Ale hned se otevírá řada zajímavých fyzikálních problémů, které vycházejí ze zdánlivě nelogických východisek, jako, že teplá voda vložená do mrazáku prý zmrzne rychleji než studená, atd. Existují studie, které podporují černou barvu v horku při pohybu. Prohlížel jsem celkem rozsáhlé diskuse, ke konci plné i ostřejších slov, s argumenty -- když je černá tak špatná, proč beduíni na poušti mají tedy černé oblečení? 

"Bílý tábor" argumentoval náboženskými důvody (sunnité vs. šíité), zastánci černé tloušťkou (a volností) oděvu a pohybem, při kterém vzniká tzv. komínový efekt, nebo kdy víc tepla je odraženo než zadržováno:).  No otevřel jsem i základní kalorimetrické rovnice, abych trochu víc teoreticky pronikl do problematiky:), ale to jsem vzdal, těch faktorů je opravdu hodně. Nakonec jsem si řekl, že nejlepší je stejně "experiment". Koupil jsem si bílé a černé tričko z Decathlonu (stejná značka, stejný střih, nepropouštějící 50 procent UV záření) a výzkum mohl začít -- v těch vedrech jsem v nich běhal na střídačku. 

Opravdu jsem v minulých dnech a týdnech v těch největších vedrech (ať už tady nebo v Římě) běhal různě na střídačku ve "stejných" černých a bílých tričkách, dělal si poznámky. Při požadavku nepropustnosti 50 procent UV záření, se mi v tom černém běhalo o poznání lépe. Bylo sice od stejné značky, ale pohmatem se mi zdálo o maličko tenčí s menší hustotou látky. Výsledek mě trochu překvapil, ale výzkum je výzkum:)... Na Kladně poběžím v černém!

[Po svém rozhodnutí jsem si uvědomil, že vlastně všechny moje šílenosti v teple.. Rondu, Kanárské ostrovy, Menorku.. jsem nakonec absolvoval v černém tričku!..:) .].. Tolik moje pozorování. Jak to máte vy? 

Doba, respektive prázdninové služební cesty, sice nepřály úplně pohodovému tréninku, ale přesto jsem se snažil: v horku a teple jsem běhal přes polední pauzy jako pako, často v teplotách kolem 40C v černém triku -- občas jsem měl i dvě, abych se zocelil:). Ve skrytu duše se zaklínám tím, že je to optimální trénink na Spartu. Snažím se běhat pocitově, ne, že bych cílil na nějakou rychlost,  snažím se nekoukat na hodinky a běžet tak, abych neztratil sílu a přitom držel trochu rozumné tempo. 

Trochu mi ten můj "výzkum" a "trénink" extrémních teplot narušují zprávy o úmrtích a  kolapsech běžců, kteří byli o 15+ let mladší než já.  Svoji nejmilejší manželku uklidňuji tím, že já běhám pomalu a a navíc v šíleném počasí už řadu let. Proč by mě to mělo klepnout právě teď, že? Paradoxně si myslím, že nekoukání na hodinky a běh podle pocitu je v mém případě nejlepší prevence.

Mám ze Sparty šílený respekt, za 14 dní bude v Kladně 24h, kde bych si chtěl ještě zavčasu pár věcí vyzkoušet... je to ale trochu riziko. Co když mi to nepůjde? Co když se něco pokazí, někde se zraním? To by mě mohlo nahlodat o hodně víc než soustavné připomínky mého koloběžkového parťáka:)... že trénuji málo, že na to nemám, že jsem měl nechat registraci někomu jinému, s větší šancí na dokončení... 

Ale kdepak! Snažím se všechny pochyby z blízkého i vzdálenějšího okolí přetavit do svého odhodlání... Aby, až přijde čas... jsem byl schopen bojovat stejně silně jako třetí opička v hustém lijáku na nástupní rampě na Noemovu archu!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zdar!

Abych dostál svému slibu, konečně se objevil nový (#14 díl) Podcastu "Běhej lesy", ve kterém jsem si povídal s Markem M. Pro ty, kteří sem zabloudí a neznáme se osobně aspoň uslyší moje kecy naživo i když vlastně ze záznamu. Myslím, že mě dynamika podcastu dobře vystihuje... Začínám mluvit opatrně, se snahou o spisovnou češtinu, abych skončil svým tradičním nespisovným vodopádem slov na jeden nádech:). Třeba se vám to bude líbit.

12:)

https://open.spotify.com/episode/0QgBcLqFQEs7tzphQtL1xX

čtvrtek 16. června 2022

Moje kilometrománie, příprava-běhám jako Ferrari, aneb objem ničím nenahradíš:)

Už jsem si říkal, že si musím něco zapsat do svého "deníčku"... abych přes to všechno svoje usilovné úsilí nezapomněl na samotnou podstatu a radost ze svého pobíhání. Ne, že by se mi neděly veselé a zajímavé příhody, naopak... Mám hafo veselých zážitků, ale řada z nich je spojena s nejmenovaným sparingpartnerem a já pod pohrůžkou vážných zranění (zlomení nohy/ruky) o nich nesmím mluvit. Ó jaká to muka! 

Ale veselé a dojemné zážitky mám se svou slepou kámoškou z údolí (tak ji nazývá L.), která pokaždé, když běžím kolem, to komentuje. Například: "Dneska nějak dupete, to není dobře! ...Vysvětluji jí těžký bágl... "Tak kolik dneska?"... Zatím patnáct, povídám... "To je potřeba přidat, jinak toho dědka ze sebe nevyženete!":). A znovu mi zopakovala svoji nabídku, že je instruktorem a že mě klidně začne učit Braillovo písmo, abych měl předstih!:)... [Naštěstí podle všeho návštěva u očního dopadla na výbornou. Prý víme o co se jedná a dá se s tím pracovat. Pravda je, že mám nové brýle třetí den a je to úplně něco jiného]. A dnes mě úplně dojala. Běžím a ona mi radí, tady kousek výš si dejte pozor, jsou tam nějaké větve a nepořádek přes cestu, teď se tam vyboural jeden cyklista, tak ať se nezraníte!... Slepá paní mě navigovala přes překážky po Prokopském údolí... Není to krásný?

Ale i na cyklostezce podél vody (s nejmenovaným parťákem) nakonec člověk potkává známé (třeba na závodě v údolí), na koloběžkách, na kolech... Už jsem tam profláklý, na Stravě tím pádem držím celou řadu pozic "lokální legendy":) i na vzdálenějších segmentech. Naše "dvojka" -- já pomaleji běžící a vedle mě L. tlačící koloběžku -- se pozvolna stává součástí místního koloritu. Už se mi několikrát stalo, když běžím sám, tak na mě někdo volá, kde jsem nechal parťáka?:).. On mi to sice nevěří, ale krásně to komentovala Nikie, která nás prý ukazovala dětem z vlaku pod barrandovskou skálou se slovy: "Hele děti, to je Luboš na kolobce, poznáte ho podle toho, že s ním běží doprovodný běžec!" Musím se  pochlubit -- být označen jako doprovodný běžec koloběžkáře je velká pocta:).. Je to podobná mystifikace, jako když mě někdo rychlejší předbíhá a já si dělám legraci s poznámkou.. Teď se spolu přetahujeme, ale oni jsou o kolo zpět!:)...

Samozřejmě, nejlepší jsou interakce s domorodci z trailu a z běžecké turistiky. Minulý víkend jsem běžel zkontrolovat synovi stavbu, 25 km v jednom směru. Bylo horko, po nějaké chvíli jsem zjistil, že nemám moc nabité hodinky (skutečně zvadly na 30 km) a ani mobil na tom nebyl o moc lépe... Neměl jsem sebou peníze a tak mi nezbylo, než občas zavolat, zazvonit u dveří a jako chudý pocestný poprosit o trochu vody. Jednou mi v duchu pohádky nabízeli i skývu chleba:). Lidé jsou u nás hodní a reakce na prosbu o vodu byly velmi různorodé. Jeden mi přinesl vodu ze studně v kyblíku, druhý v konvici od čaje a další se ptal, jestli je minerálka Vittel OK? Já to miluju... a všem pokaždé děkuji, protože voda je skvělá a hovory s domorodci mě vždy potěší. 

V minulých dnech byl poslední termín pro zaplacení startovného do Sparty. Hned potom člověk získá startovní číslo. Jako vždy, numerologicky to mám pojištěné na maximum, takže jakékoliv průšvihy jsou jen a jen moje chyba. Posuďte sami... 

Mám číslo 24! Vím, už jsem tady u Grand Slamu sliboval, že se k číselné symbolice startovních čísel nebudu vracet, že jsem si vědom svojí úchylky... ale nedá mi to. Lidé narození 24. jsou obecně chránění velkou přízni vesmíru, jsou to šťastlivci. Redukováno na jedno číslo dostáváte 6, což je polovička 12. [Limit do Sparty je 36h, 36=24+12]. Číslo 2 je vnímané silně pro svoji dualitu, rovnováhu, spolupráci a možnost vytvoření něčeho z ničeho, co u mě bude silně aktuální:). Číslo 4 bývá v našich končinách spojeno s cyklem ročních období, tvrdou prací a úsilím, spolu s 2 s denním cyklem. Vždy je symbolem kruhu, uzavírání, dokončení... No doufejme:). Pro úplnost dodávám, že řecká abeceda má 24 písmen(!). 

Tak jako tak... Snažím se sbírat kilometry jako děti pokémony, posílit ducha a připravit se co nejlépe na můj nejdelší běh. Každé pondělí zažívám kilometrovou kocovinu, moje počítadlo na garminu je vynulované a já musím symbolicky začínat znovu. Zvykám si na nové brýle, raduji se a věřím, že s nimi lépe uvidím překážky na cestě. Jsem unavený, občas běhám fakt pomalu.. Ale neustále si připomínám, že kdo chce běhat ultra, musí holt v tréninku naběhat hodně kilometrů a konzistentně na svých nohách strávit spoustu hodin. Opakuji si pořád mantru Běžícího Stína pro pomalé a ještě pomalejší ultra běžce: "Ultra se rodí v unaveném těle, s unavenou hlavou, na unavených nohách!"

Všemu zdar! Našemu úsilí.. a ultra zvlášť!

12:)