neděle 29. března 2020

Doba šátková, nikdy neříkej nikdy, aneb zahraniční závody v Babicově provedení:)

Chudák Márquez :) -- variant na jeho Lásku za časů cholery se objevuje v každém oboru na tucet... každého to svádí k použití v "době viru"... Nicméně, mě současná situace vrací k obecným moudrům typu .. "Nikdy neříkej nikdy!" :)...

Vzpomínám si totiž, jak jsem letos uprostřed zimy, v jednom obzvlášť mrazivém ránu, na poznámku/dotaz jedné běžkyně, že já neběhám se šátkem přes pusu?... Namyšleně odpověděl: "Já? Nikdy!" ... No, a už je to tady...:)

Poctivě, jako zodpovědný občan, když je požadováno, abychom při ochraně ostatních nosili roušky a šátky přes pusu a nos, tak to pochopitelně pevně dodržuji. Jako statistik si o řadě věcí a opatření můžu myslet svoje, ale v podobných situacích dodržuji obecná pravidla. Možná tím spíš, že chápu, že svým šátkem alespoň drobně chráním ty kolem sebe. Moje nejmilejší manželka je zubařka, která až do začátku tohoto týdne musela pracovat téměř bez jakékoliv ochrany, ... já se sice [...v rámci možností:)] chráním a přestože jsem čuně, si myji ruce:), ale o tom, že buď jsem už tuto nemoc prodělal, nebo ji mám, případně ji v nejbližších dnech dostanu... vůbec nepochybuji. Ale opravdu ten pohled a používání šátku u mě je veden ohleduplností, ne strachem o sebe. 

--- drobná odbočka do dětství ---
Tady se nabízí vesele zmínit moje dětství, kdy jsem jen tak tak unikl přezdívce "bacilonosič":), protože můj doktor byl fascinován, že jsem v raném věku nejen zdárně unikl spále a záškrtu, ale i úspěšně je roznášel. Když se potom objevila ve městě vlna úplavice, tak už bylo celkem jasné, že jsem velký kandidát na bacilonosiče... a taky ano:)... Když  jsem těsně před státnicemi dostal po druhé příušnice a relativně rychle se z nich dostal (a dokončil školu v řádném termínu), tak místní doktor pokýval hlavou, že je to můj standard... a jen ověřoval, jestli to ještě nešířím..:)
--- konec drobné odbočky ---

Moje zásoby v případě izolace
Jak poznamenala správně moje trenérka M., šátek/rouška působí na intenzitu běhu... Nicméně můj Garmin mi po běhu skoro vždycky říká... že se flákám!!!:). Ale to nevadí. Jak se mi potí brýle a mizerně vidím, tak mám i pří pár kilometrech aspoň velmi dobrý pocit dokonalého tréninku na druhou noc v ultra:).

Jediný, trochu společensky komplikovanější, aspekt šátkového-rouškového běhání se u mě projevuje v tom, že díky šátkům a svým zamlženým brýlím nepoznávám lidi. V tom jsou mi sympatické inovace (možná to má seznamovací efekt?) u některých lidí v parku, kteří mají přes roušku něco namalované, nebo dokonce napsané svoje jméno... (Dáša, Soňa... Lenka... ale viděl jsem i Honzu!). Proto jsem sáhl ke svým "signature" šátkům, které mi kdysi udělal Pavel, Veverka Sudetský -- a dávám si je kolem pusy a přes nos.  Jsou v různých barvách a jsou plné 12 (!)..:)... Takže pokud se někde uvidíme, je to jasné... jsem to pořád já... Slovy Američanů: "business as usual", tedy pořád se snažím běhat.

Mám to ohromné štěstí, že většinu své práce mohu dělat i v této době, bez jakýchkoliv omezení, takže o "drobných" komplikacích nečekané výuky a konzultací na dálku nemluvím, nestojí to za řeč... I když upřímně by se hodilo, pokud by se na Alze dal koupit nějaký "modem", který by za mě dal některým studentům pár facek:)...

V sociální izolaci se ukazuje velká výhoda ultra:). Všichni ultra běžci se totiž "mají rádi" :) ... dokáží v samotě "se sebou" v pohodě vydržet spoustu hodin, takže nás nějaká sociální "izolace" hned tak nerozhodí... [Tedy, ne, že bych se netěšil do běžecké hospody a na pivní běhy... ale na všechno dojde a jak říkala moje bavorská teta.. odříkaného chleba největší krajíc:)...]

Nechci, aby to vyznělo, že v turbulentních dobách mě maximálně zajímá moje pobíhání... to ne... ale jsem přesvědčený, že právě pobíhání mi umožňuje udržet pocit "normálnosti". Určitě to platí obecně pro každého -- když slábne víra, je potřeba držet rituály! 

Na postupné rušení svých naplánovaných závodů jsem si zvykl, je to v duchu starého moudrého vtipu ... Pokud chcete pobavit pánaboha, seznamte ho se svými plány:)... Nicméně, já už mám v záloze řadu naplánovaných "zahraničních závodů" v Česku.  Třeba takový "balkánský výlet", aneb přeběh Srbska... tedy přes Sv.Jana Pod Skalou... To se dá ze Stodůlek proběhnout v pohodě za jeden den. Pro náročnější cestovatele (fajknšmery) se dá ode mě z domu zvládnout Amerika společně i s Mexikem.:)
Každý si něco najde -- třeba jihočeši to mohou vzít od podlahy a rovnou běžet kolem Světa [... tedy kolem rybníku Svět..:)...]

Na příští týden, jako podporu, že se vše v dobré obrátí ... mám naplánovaný krásný symbolický okružní běh: "Do Řitky a zpět"... což je ve finále nádherných 54 km, kolem Karlíku a Vonoklas. A tak bych mohl pokračovat:). 
[Známá píseň Jojo bandu hned navrhuje další místa poblíž Řitky... Pro zájemce dodávám, že například takový Pičín je nedaleko:)... necelých 31km]. Myslím, že i červnová, lehce nastíněná, klubová akce, kterou pracovně nazývám(e) "Trans-Avamuš" ... tedy Trans-Šumava:)... má také šanci se zapsat zlatým písmem do našich srdcí.

A proto... Ultra zdar!
Jen už prosím otevřete ta nákupní centra... Pokud chci dodržovat nějaká distanční pravidla, tak abych ty lidi obíhal hustým křovím!:)
12:)
PS. Příště už snad i o té IF... intermittent fasting (aneb přerušovaném půstu).

neděle 15. března 2020

(Zrušené) Brdské hvozdy, 100+km , partyzán a vlhké sny výrazně staršího matfyzáka...:)

Minule jsem si tady napsal, jak jsem postupně "vyšokoval" a nakonec "úspěšně" přesvědčil  trenérku Míšu... že tedy "stovku" na pohodu... uprostřed tréninku... zkusím:). U nás v mezičase zavřeli školu a já rychle přecházel na on-line režim, což paradoxně je v první fázi výrazně časově náročnější a tak jsem bohužel od středy neběhal:(.

Samozřejmě tsunami zákazů a regulací smetlo s sebou nejen mainstreamové akce a sporty, ale i malé komorní ultra "Brdskými hvozdy", kam jsem se těšil jak malej. Jarka mi sice napsala, že aspoň trenérka bude klidnější:), ovšem z její reakce je poznat absolutní neznalost individuí typu 12Honzy. To je podobné, jako očekávat, že nějaký popis, program, procedura... bude blbovzdorná... protože blbci jsou nesmírně vynalézaví!:)

Okamžitě jsem se rozhodl, že to poběžím sám, jako partyzán. Jednak ten western:) je hluboko ve mně a jednak to přináší řadu výhod. Ze sportovního pohledu je to předem zajištěné vítězství nejen v kategorii, ale i v celkově! To už se mi nikdy nepovede... Ale hlavně -- v principu nepotřebuji zástupy lidí na trase, stejně jsem tam ve finále sám nebo s jedním dvěma (spolu)běžci, tak o co jde? Jen promyslet, kde vzít vodu (a pivo)... a aspoň mám zase možnost - takříkajíc z bezpečí domova  - poznat tu pravou a nespoutanou volnost přespolního běhu...:).

Proto jsem hned sedl k mapce a začal přemýšlet, jak by se to dalo uběhnout partyzánským způsobem...:). Ten rozsáhlý vojenský prostor výrazně komplikuje logistiku --  městečka, vesnice či osady na okrajích nejsou moc dostupné autobusy, jen v pár z nich je krámek a/nebo hospoda... Označil jsem si studánky, v prostoru bych se nebál pít z potoků, to ten závěr v obydlených končinách bude z pohledu vody horší a komplikovanější.

A když jsem to měl všechno "promyšleno", tak ještě zkrátili provozní dobu hospod do 20:00:). A tak nakonec po konzultacích s Karlem B., organizátorem volím trasu B, "dětskou 108", B jako baby:), pro děti, starce a těhotné ženy..., se startem na zastávce Teslíny. Ve finále to bude o něco kratší, protože není důvod zabíhat do Nepomuku, kde v té době bude všechno zavřeno. Do Teslín mi jede autobus v 8:30 ráno ze Spáleného Poříčí. Tam si nechám auto, ke kterému se brzo po ránu další den, dáli bůh, vrátím a odjedu domů. Cílem bude druhý den "dělat" jako by nic.. a v neděli se vrátit do tréninku... lehkým poklusem v údolí s Deri a s B, tak jak jsem slíbil.

Jak už je (bohužel) mým zvykem, všechno dělám na poslední chvíli, tím pádem pravděpodobnost chyby nebo nějakého zapomenutí je výrazně větší, ale snažím se pevně držet klubové zásady .."Co nemáš, nepotřebuješ!..:). A tak například chybějící nabíjecí kabel na iPhone znamenal, že jsem později omezil fotky, protože extra powerbanka mi byla na no... na... nic:), vytisklý itinerář trasy zapomenutý v tiskárně sice zamrzí:)... ale jak jsem na trati poznal, stejně navigačně nejvydatnější se ukázaly úseky ve vlastním značení, takže mi nic nechybělo...

Start jsem zvolil moudře na pátek 13, dobrá výchozí kombinace, proč to měnit, že? Číselně se mi otevřela tím pádem silná motivace.. ala "sen matfyzáka"... dokončit na dvojité pí... 3.14 pod 3.14 ráno... :). Nakonec se mi ozval ještě Karel B. s kamarádskou nabídkou, že se mnou poběží noční úsek ze Strašic, zbývajících cca 40 km. A tak s předstihem asi 15 minut před odjezdem autobusu parkuji na náměstí ve Spáleném Poříčí... neklidně si beru zbytek věcí a jídla, nealko pivo z auta a odcházím na nedalekou stanici.

Rozhodnutý pokud možno nikoho z rodiny neobtěžovat s odvozem nebo s nějakou "podporou":). Je to moje akce, můj koníček... Jsem rozhodnutý se nějak dokopat do cíle, případně poprosit domorodce o vodu,  přejít do úplné chůze. Najednou se cítím naprosto v pohodě. Všechny "strachy" a obavy... starosti z práce, vyšilování kvůli viru... všechno je pryč. Jsem tu jen já a trasa v telefonu a v mých hodinkách:). ..[Takže to zase taková úplná volnost nebyla:)].

Už v autobusu to začalo. Koupě lístku do Teslín, vyvolává úsměv na tváři řidiče... "Co tam? Tam chcípl pes!" ... Jeden ze tří zbývajících pasažérů se přidává se slovy.. ba ne, znal jsem tam jednu lufťačku :)... a výrazně se odmlčel:). Nahrávku ihned využívám... Přesně kvůli tomu tam jedu. Ten výron energie a volnosti.. Ať už s "lufťačkou" nebo bez..:)...

V nadšení začínám běh špatným směrem, ale po chvíli už jsem na trase a navzdory ranním telefonům z práce si užívám neskutečné pocity. Blížím se k Padrťským rybníkům... sice po civilní zpevněné cestě, ale ráz krajiny a naprostá opuštěnost, liduprázno... zažívám skvělé pocity. Samota je po chvíli přerušena setkáním s lesními dělníky, stromy pokácené na všechny strany a těžkou technikou zasekané cesty... vody až po kolena... no paráda.:)

Začínám si zvykat, že nikde nikdo, v tom přeběhne v mé blízkosti větší skupinka divokých prasat, pak druhá ... Po pravdě trochu mě to rozhodilo i kvůli tomu, že každou chvíli vidím podle cest posed... a i když mám z divokých prasat respekt, ještě větší ho mám z "divokých" hajných:). Kdo z nich by tady čekal nějaké běžce, že? To bude nějaké větší prase...:)

Stačí jeden dva vzdálenější výstřely a říkám si, jestli moje červená běžecká bunda, na zádech krytá černým báglem, je dostatečně odlišná od "kabátu" běžného divokého prasete..:). Ale svítí slunce a ten pocit volnosti nad vším jasně vítězí. Pravda, zvedá se silný vítr, v lese praskání stromů a popadané kmeny přes cestu nejen komplikují navigaci, ale i zvyšují moji opatrnost. Vzpomínám si na "rady" organizátorů Ledopádů, kteří upozorňovali, ať na nás nespadne nějaký ten strom:)... Tak jsem dával větší pozor...
Krásná zákoutí, kamenité pole u Kazatelny mě trochu svedly z cesty, ale to malé bloudění, ten úkrok stranou stál za to. Nikde nikdo, seběh z kopce po cestách, které nebyly úplně v plánu, mě naplnil adrenalinem a štěstím... po cca 200 m jsem se napojil na původní trasu...

Vítr na pláních a na pastvinách byl tak silný, že k Obecnici se nedalo skoro běžet. I když to bylo s kopce, při běhu mě to odfukovalo zpátky a to nejsem zase žádná sušinka:). Asi bych to zatočil hned do lesa, ale potřeboval jsem se zastavit na první "kontrole" v místním COOPu si koupit něco k pití, a třeba i k jídlu. Ukazuje se slabá stránka virového období, nákupní panika... Nákup trvá déle než bych chtěl a zatímco se snažím zprovoznit igelitový pytlík, abych si vzal jeden rohlík, předbíhá mě jedna místní babka a zkušeným pohybem (jako smrt) bere všechno. Ptám se nesměle, jestli bych si jeden rohlík nemohl vzít.. a ona trumfuje, ze je potřebuje všechny, ať si vezmu něco jiného... Tak jsem si vzal pivo:)... Aspoň vidíte, jak je těžké nebýt alkoholikem...:)

Asi navigačně nejzajímavější část byla kousek od Ťoku [tedy některé sekce ve vojenském prostoru silně připomínaly Spartan Race... brodil jsem se vodou a bahnem... na některých cestách by se dalo i plavat:)]. Zrovna na mojí navigaci v hodinkach mi došel limitovaný počet bodů a tak jsem neviděl, doleva/doprava... takova malá paseka plná vody.. z ní asi čtyři "jezírka", zárodky budoucích cestiček.. navigace skáče... a kolem ty povzbudivé cedule, nepohybujte se mimo hlavní cesty, nebezpečí života, prostor není pyrotechnicky sanován, apod. ... Tak jsem si zařval svoje pozitivní doprd*le, doprd*le ... [ze skautského pohledu dva koně v háji, ale po cestě jsem na farmách jich pár viděl, takže jsem na pozitivní straně:)...]. Ulevilo se mi. Hned druhé jezírko se po pár desítkách metrů ukazuje být ta správná cesta a tak zase popoběhnu...

Po cestě se různě pomocí SMS informujeme s Karlem o očekávaném času kontaktu... Domluvena hospoda Na Beránku ve Strašicích. Upřímně říkám, že pátou hodinu nestíhám, ale že pro 17:30 udělám, co půjde, respektive, co (mi to) poběží... Nakonec jsem v hospodě ve 25, akorát stačím objednat piva, seznámit se s místními... Navrhuji, že si sednu dozadu, abych jim jako cizinec nezpůsobil virový šok:), ale hned jsem pozván k jejich stolu, hned se vítáme... Fakt, že jsem deset let měl chalupu v nedalekých Cheznovicích se ukazuje být silná výhoda. Tady zůstat o chvíli déle, tak jsem na plech:)... Bereme čelovky, nabíjím hodinky a vyrážíme z hospody.

Jak moc to bylo moudré rozhodnutí se ukazuje hned v Kamenném újezdě, kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, ve 3/4 na osm. Paní výčepní snadno přesvědčujeme, že za 15 minut... kdyby na to přišlo..., dokážeme vypít i tři piva..:).. [aspoň já dvě ano:)].. a skutečně, i s její rozvážnou obsluhou a nákupem extra džusu .. odcházíme tři minuty před osmou.

Karel se naštěstí domluvil s bráchou, že se u něj (v Měšno) pozdě večer zastavíme na čaj... takže drobné bloudění v lese, přelézání stromů už nevede k žádnému závodnímu překážkovému spurtu. Karlovi se omlouvám, že zatím nehodlám opravdu závodit, že zase popoběhnu víc, až k tomu budou podmínky... začínám mít silný chrapot a strach, že v dalším týdnu při mých on-line konzultacích budu tak akorát chrčet, ale půlnoční čaj v Měšnu stál za to. Ještě si užíváme pohled na měsíc, buddhistický stánek a před 2 hodinou jsme na náměstí ve Spáleném Poříčí, trochu se snažím převléci, vypít nealko pivo a red bull... a vyrazím... Doma parkuji, uklidňuji Deri, která mě vítá, jako bych se vracel z válečné výpravy, přitom to byl jen vojenský prostor:)... Lezu do horké vany ve 3.14.. ve dni i v hodině pí jsem doma...

V neděli už s Deri a B. vyklusávám v údolí... sice postupně, ale M. jsem slíbil, že v tréninku:)... a sliby se mají plnit nejen o Vánocích..:). Doba je ustrašená, zmatená... a je třeba si dělat radost!

Všemu zdar! Našemu boji, osamělému běhu a ultra.. zvlášť!
Bylo to epické, až epidemiologické! Díky Karle za doprovod a skvělou trať!
12:)
PS. Zbytek fotek je na rajčeti zde...

čtvrtek 5. března 2020

YOLO [nebo FOMO:)?] -- Nikdy to nevzdávej, aneb jak jsem se začal posunovat:)

Moje aténská mise [dalo by se říci i blamáž, ale nebudu se zbytečně mlátit klackem:)] ... měla ještě jednu dohru. Probíral jsem svoje kroky a plány s trenérkou M. a ta mi jasně vysvětlila, že "to" nedělám dobře:). Navíc se ve firmě od MM prý dozvěděla, že spolu plánujeme jít Ledopády...a že jsem jí to snad ani nechtěl říci??:)... No na férovku jsem se bál, že by z toho moc nadšená nebyla, že? ... A měl jsem pravdu!:)

Chudák M., mít takových klientů víc, tak je zralá na psychiatrickou péči. V záchvatu pravdomluvnosti jsem jí prozradil, že jsem si představoval "v přípravě" -- tedy teď po Ledopádech, když už jsme si odsouhlasili:) -- si dát .. na pohodu:) ... dvě stovky. No dobře, jedna je 135+ a druhá ~120, ale jak říká Olaf, pořád to jsou stovky:). Jak "Karlovo" 135 Brdskými hvozdy, tak inovovaná Brdská stezka 120 jsou v podstatě za rohem a neběžet je by byla velká škoda... Vedou krásnou přírodou Brd, pravda všechno je tak asi měsíc od sebe...

Ale co, žijeme jen jednou.. a co kdyby to zítra nevyšlo, že? Tím jsem správně česky vyjádřil dvě populární anglické zkratky, YOLO [You Live Only Once .. žiješ jen jednou] a FOMO [Fear Of Missing Out... strach, že něco minu, nestihnu...]..

Nicméně z M. litanií jsem správně pochopil, že stovka není desítka [že kočka není pes, že včera není dnes, že beebop není swing a louka není les...], .... prostě, že stovka na pohodu:).. uprostřed tréninku ... je obrat, který i z mých úst zní jako šílený anachronismus.:).

Ukázala mi krásné grafy, jak by můj trénink měl vypadat, abych se někam "posunul"... Těžko to říci takhle napřímo, ale ve věku 56+ je každému soudnému člověku jasné, že se posunuje akorát tak směrem do rakve:)...

Ovšem opravdu mě potěšilo, že ona vidí ten můj prostor pro zlepšení. Proto jsem jí slíbil, [Slibem nezarmoutíš, že?:)]... že ty stovky vynechám a že se budu zodpovědně připravovat a "posunovat":). A v rámci možností jsem pilně plnil trenýrkový plán.

Její vysvětlení, že je potřeba to moje tělo trochu víc vyšokovat, jsem si vysvětlil po svém:) a začal znova praktikovat IF [Intermittent Fasting, aneb přerušovaný půst]. Moje hladové běhy mně pomohly k první Rondě, moje tělo zvyklé fungovat bez jídla i na dlouhých ultra mi dává šanci dokončit i když žaludek není schopen nic udržet:) a u mě snad i regeneruje rychleji...:) ... tak jsem se k tomu zase vrátil! Že by to Lubošovo heslo "důvěřuj svému sádlu!", nebo parafráze Běžícího Stína, že "role jídla se na ultra zbytečně přeceňuje":) měly nějakou obecnou platnost?

Pavel Z. na časomíře a na stanicích
Nevím, určitě si k IF něco napíšu později, po skoro dvou měsících praktikování cca 7-8 kg sádla pryč:) a cítím sílu, ale s hodnocením bych počkal ještě aspoň měsíc... Ale stejně jsem otevřel znovu Pandořinu skříňku ... Lhát se nemá, protože kdo lže ten krade a kdo krade, ten by mohl i zabít:)!.
Proto jsem řekl M. ..., že bych ... jednu stovku... tedy tu Brdskými hvozdy... opravdu na "pohodu":)... z tréninku... lehce běžel.:)...
Připadal jsem si jako Koudelka v Jáchyme hoď ho do stroje... A to jsem ještě nevěděl, že ta druhá byla zrušena, takže jsem vypadal, že se v úsilí o svém posunování vlastně obětuji:).

Karel, jeden z organizátorů letos poběží...
Karel B., organizátor a člen našeho klubu iTB mě ujistil, že je brdské hvozdy jsou běhatelné, je to podle něj příjemné proběhnutí a že hned po absolvování závodu můžu pokračovat v tréninku podle plánu... je to rozený provokatér!:)

A tak mě za týden čeká samostatná mise brdskými lesy. Jak už nemám svoji navigaci, tak si musím dát trasu do hodinek i do mobilu... vzít dvě power banky... Ale už teď se těším jako babka na důchod. Karel vyhrožuje, že je to letos (zase) naposled... a tak musím, co kdyby to příště nevyšlo!!

V mezičase při běhání v údolí pro jistotu důkladně monitoruji svůj zdravotní stav...[Podle pokynů: močím a sbíhají se mravenci? ... cukrovka, močím na boty?... prostata, bolí mě u toho zápěstí? .. artróza, klepou si mi víc ruce?... Parkinson, zapomenu natáhnout kalhoty?... Alzheimer]... a zjišťuji, že zatím je to dobrý!

Našim blízkým a trenérům zdar! Nemají to lehké v těch neustálých změnách, že?:)
Ale ultra je ultra, protože i když člověk není reprezentant, tak může mít pocit správného boje.
A o to (mi) jde!
12:)
PS. Fotky jsem si vypůjčil z webu brdských hvozdů, snad mi odpustí:)

pondělí 17. února 2020

Drž se svého Valentýna, aneb Brtnické ledopády 2020:)

Tak letos se nám posunuly Ledopády na 14.února, čímž mi samozřejmě naprosto zkomplikovaly logistiku všeho ostatního, ale zase Tomáš O., aka Malý medvěd (MM), se stačil vrátit z Ameriky a mohli jsme jeho "návratovou" stovku běžet společně...

Ačkoliv všichni z turistických a ultra kruhů pochvalně poplácávají organizátory po ramenou ... Přiznejme si to na rovinu -- Marketingově to organizátoři nezvládli:), protože úplně opominuli rozměr Valentýna. Každému je jasné, že upoutávka na L100 s použitím klíčových slov "Nezapomenutelný Valentýnský víkend" by jistě posunuly návštěvnost stránky ledopádů o několik řádů výše a zcela jistě by vytvořily nový rekord v účasti. Ale už je pozdě:).

Jak jsem říkal MM se vracel v týdnu před závody ze služební cesty přes Atlantik, já jsem byl tradičně zavalen prací... a tak jsme se ještě vzájemně ujišťovali, že se oba moc těšíme --navzdory tomu, že se L100 posunula do nepříliš vhodného termínu... prostě, že to bude maximální... no, jako vždycky:)...

Už ten začátek, kdy jsem si v plátek nemohl vzít dovolenou a dorazil domů až těsně před pátou opravdu naznačoval, že to bude [zmatené] jako vždycky:). Nějak jsem zabalil, pro jistotu (velmi moudře) jsem se oblékl už do běžeckého, čelovka i náhradní baterie naštěstí nabité, cestovní telefon se tvářil stoprocentně:), tak jsem udělal co bylo potřeba doma, vyvenčil Deri a před 8 hodinou jsem v Kobylisích a jedeme směr Mikulášovice. Ne, že bychom měli málo času, ještě jsme se stačili i vyfotit v Německu:)... Parkujeme asi 300 m od startu a cíle, bereme důležité věci s sebou..

Lehce kolem 22.22 jsme v Lidovém domě, rychle se zaregistrujete a prohlížíme mapy, kontroly a já se přehrabuji v tom, co mám s sebou a podle klubového hesla "co nemáš, nepotřebuješ!":) jsem se spontánně rozhodl, že poběžím ve "venčících" botách (jsou to moje staré a "tvrdé" Salamon). Do startu zbývá necelých 10 minut, nezúčastněný pozorovatel by asi řekl, že tak tak stíhám, ale MM uznale pokyvuje hlavou, že na své poměry mám ještě dostatečnou rezervu.:)
Má pravdu, moudrý muž... nejhorší je smrt z rozděšení:) a tak si ještě v klidu vyměním pletené ponožky za dvoje tenké běžecké... Všichni už jsou sice venku, ale do startu jsou ještě asi 2-3 minuty, tedy naprostá pohoda, ještě se stačím pozdravit s Martinem Š., společně vzpomenout na moje první Ledopády s ním ve sněhové bouři, jak mu vytekla kola na záda:)... A s MM v naprostém klidu vybíháme. Tentokrát nemám rukavice v puse, ani hůlky pod paží, ani klíče od auta navlečené na palci:).

MM mi podobně jako vlk také sliboval, že v noci už nebude pršet..., mlha v lese v kombinaci s mým "orlím":) zrakem byla mistrovská navigační kombinace, doslova smrtící koktejl. Když mi na 21 km umřely hodinky (tak ty jsem měl nabíjet o dni volna) a o 3 hodiny později se se mnou rozloučil i můj mobil... tak jsem usoudil, že kapacitu svojí powerbanky budu šetřit na navigaci MM a jeho hodinky:). Ne, že bychom se chtěli s MM roztrhnout, ale bez navigace, bych tak akorát doběhl do nějaké civilizace... a po svých do Mikulášovic:). Díky vichřici a kůrovci byla spousta stromu pořezaných, pokácených (pochopitelně i těch se značkami), cesty neznatelné, všude větve:), prostě bez navigace by některé úseky byly ještě větší hardcore:)...

Ovšem tentokrát moje bloudící kouzlo bylo obzvlášť silné, celkově snad asi 8 km a některé návraty byly i výškově zajímavé... Jak to pregnantně zhodnotil jeden z běžců, když už jsme je podruhé doběhli v jiném směru (a následně se dolů vraceli pro kontrolu) ... "Chlapci, chlapci.. vy musíte mít pořád něco extra!" :)... I rozhovory s domorodci a s účastníky kratších tratí dobře oživovaly atmosféru závodu. MM je v tomto směru moje krevní skupina:), těší ho navazovat rozhovory a tak například na jeho úvodní gambit "Vy máte čisté boty, zatímco vaši pejskové mají úplně špinavé tlapky, jak to?" mladá paní obratem odpověděla, že to je logické, protože jejich pejskové jsou pěkný čuňata! To byla nahrávka na smeč pro mě, abych upozornil na naše boty s překrásnou blátivou polevou:) a na kalhoty zablácené až po kolena... S otázkou..., To nám chcete naznačit, že jsme také čuňata?:) ... Když jsme ale o kilometr později absolvovali okruh k jedné z vyhlídek (a kontrol) v protisměru [pro mě, člověka s poruchou rovnováhy o to významnější "zpestření"] .. a potkali tu samou skupinku na dolních žebřících.. tak jsme vyslechli vtipné pokračování.. "Nejen čuňata, ale i debilové s odkrveným mozkem, co lezou v protisměru"!:)... LOL..

Tady by se hodila malá vysvětlující vsuvka. Většina mých kamarádů to moc dobře ví... copak, že vidím špatně v noci, ale od dětství mám po operaci uší poškozené centrum rovnováhy, takže závratě jsou mé nerozlučné kamarádky, ale boj s nimi jsem nikdy nevzdal. Naopak, v důsledku běhání v horách, ultra a "působení" mých horolezeckých kamarádů ... mám sice závrať pořád, ale jak by řekl odborník.. už s tím umím "lépe pracovat":).

Proto jsem se na začátku akce rozhodl pro (z mého pohledu) revoluční přístup k L100. Pro posílení nohou a sebevědomí:) nebudu používat hůlky (celou cestu je pro jistotu potáhnu s sebou v toulci na zádech)... a co víc... všechny sestupy po schodech a žebřících půjdu po předu.. tedy budu se "statečně":) dívat do prostoru pod sebou. No... abych to trochu odlehčil, zbavil zbytečného "patosu":).. tak MM podobně, jako závodní koně získávají "handicap", aby ten závod byl víc vyrovnaný... na to reagoval tím, že si vzal naprosto hladké "silniční" boty, aby mi z kopce tolik neutíkal:).

Při mém "tréninku výšek" :) se 32 metrová (desetipatrová) "vzdušná" rozhledna Wachberg v denním světle a sílícím větru ukázala jako více než důstojná překážka. Tentokrát jsem se sice nepřesvědčil, jestli je adrenalin stále hnědý, ale bylo to o fous:). Po sestupu už MM nemá velkou touhu běžet a tak rychlou chůzí postupně zdoláváme zbývající km do Mikulášovic. [tedy ne, že já bych jinak závodil, ale byl jsem relativně na lehko]. Začal se zvedat silnější vítr a já jsem pochopil, že ani moje "kvalitní zimní síťovina":), jak kamarádi v legraci označují moje vrchní tenké síťované tričko, mě neochrání před zimou. A tak jsem si vzal aspoň extra šátek kolem krku, vrazil ruce do kapes, odmítl od MM nabídku aluminiové fólie [může být ještě hůř a pak se bude hodit:)]... Nejdřív jsem chtěl myslet na horký grog, svařené víno v cíli... než mi došlo, že držím suchý únor(!)...:). OMG!

A tak jsem zbytek cesty vzpomínal, jak mi bylo děsně horko ve Vermontu, jak jsem si přál se pořádně ochladit... a že se mi to konečně povedlo:). Tak jako tak jsme v dobré náladě kolem půl osmé v Lidovém domě, kde nás vítá samotný Olaf a s trefnou poznámkou..."Konečně zase jedna dokončená stovka":) mi předává diplom... Inu má pravdu. Předloni jsem nedokončil P100 a letos jsem běžel jen dětskou trasu...

Snažím se zkonsolidovat na cestu zpátky, aby to pro MM nebylo úplné hardcore, trochu jsem si při sestupu pohmoždil levé rameno a jak řídím unavený jenom jednou rukou, tak víc vandruji po silnici... začátek byl těžší, ale jak po půlnoci vysadím MM, tak jsem obživl. Znám to sám... tělo už to vzdalo, už akceptovalo, že ultra pokračuje do další noci a bude mě obtěžovat s potřebou spánku až zase ráno:)...

L100 byla letos zase velmi vydařená akce. Já podobné "závody" neprožívám jako závodník... ne není to výmluva, asi bychom při větší snaze a úsilí mohli být v cíli i víc jak dvě hodiny dřív, (ono i těch 8 km bloudění navíc také za něco vydá), ale... Stejně by to bylo efektivně to samé umístění v někde v horní třetině pole, asi bych byl z toho závodění celý vystresovaný... Takhle jsem úspěšně bojoval se svými strachy a defekty:), užíval si "seběhy" v technickém terénu a na blátě bez hůlek, sestupy na žebřících "po předu".

Ten společenský rozměr má pro mě i neskutečnou lidskou hodnotu... Kdy po těžké noci, osmi hodinách běhu vám kamarád řekne.. Tak teď si musím vzít prášky na srdce, na chvíli půjdeme, měl bych je brát v klidu:)... Nebo, když bez sebemenšího zaváhání volá na ty za námi, aby se vrátili, že my jsme špatně a ještě je dopředu naviguje kudy... Asi bych to udělal taky, ačkoliv někteří v té skupince nás nechali klidně přeběhnout čipovou kontrolu:), kterou jsme při jejich předbíhání minuli...Ale určitě bych aspoň chvilku "váhal":)... To byly ty správné momenty, to správné prošťouchnutí, abych se hezky snažil bojovat se svými defekty:)... Hodně lidí (i běžců) je na tom o dost hůř a zvládá to s naprostou bravurou a grácií.. a MM k tomu dodal i ten skautský přístup a správný nadhled.

Inu hned jsem mu odpustil ten výstup a sestup na vyhlídku v obráceném směru. Myslel jsem si, že to udělal schválně, aby mě víc "zocelil":).

Díky pořadatelům! Tak by se hodilo tam zůstat, popít, odpočinout a užít si to... Ale ten zatracený suchý únor!:)

Všemu zdar! Kamarádům a ultra... zvlášť!
12:)
PS. Díky MM (telefon mi odešel uprostřed noci) mám i pár fotek z nádherné atmosféry. Fotku rozhledny jsem vzal z webu, snad mi to odpustí:).
PPS.. Dostal jsem řadu dotazů, co myslím tím kryptickým fotografováním v Německu?:) .. Myslím přesně tohle...
Asi jediná věc o které bych se dohadoval je, že jsem na 30 za zatáčkou nejel o 13 km rychleji.. ale jen o 12:)...

úterý 4. února 2020

Leden za mnou, aneb vidím pisoár, ale myslím na strop!:)

Skončil leden, měsíc nových začátků, výzev a nadějí. V údolí a při probíhání parkem vidím evidentně nové tváře, přeji jim, ať jim to vydrží a sobě, ať nenechávají kapesníčky a toaletní papíry v údolí [kdo to má pořád uklízet:)]. Tradičně mám s řadou z nich hezké krátké rozhovory ... jestli jsem se také začal "snažit", povzbuzují mě, nebo mi říkají o různých lednových výzvách na podporu... Upřímně přiznávám, že se také snažím, i když moje snaha je částečně vedená tím, abych přesvědčil trenérku Míšu, že jsem to nezabalil... že navzdory různým hláškám, že 12Honza ztratil srdce... se snažím zdůraznit, že jsem neztratil rozum:) a že moje "srdce" je pořád bojovné a doufám na správném místě:)...

Ale reakce okolí je povzbudivá. Kolega se vrátil z dlouhodobé stáže... A hned první den po ránu mě uviděl s ojíněnou čepici dobíhat do práce.. a hned to komentoval.. OMG! Ty pořád ještě běháš? To mě dostalo. Co bych měl asi dělat? Hrát piškvorky?:). Nebo ve středu, když jsem ráno dobíhal v hustém dešti do práce, mokrej jako hastrman, tak poznámky o smyslu mého pokračování v běžeckém tréninku [když /pravda/ já zase nic moc neběhám] jsou všudypřítomné:).

Samozřejmě mi naskočí automatická odpověď ze starého vtipu, kdy se potkají cvrček a prcek ... a prcek se, ptá jestli cvrček pořád cvrká.. a na otázku a co ty? Odpovídá.. ale.. už mi to tak nejde:)... Ale řeknu to slušně, slovy Chocholouška.."Vás nepotěším, paní Horáčková. Stále kvoká, stále kvoká...", a já tím jen potvrzuji, že se pořád se snažím běhat...

Obecně mě (často lednové) výzvy k soutěžím, kdo uběhne za měsíc víc km, nechávají chladným. Předběhnout takového TB znamená buďto mu zlomit nohu, nebo pro jistotu raději obě dvě:)... nebo se rozvést, případně ztratit většinu svých zaměstnání:). Je to taková... no podobná soutěž, jako kdo dočůrá výš:)...

V této souvislosti jsem si vzpomněl na skvělou [a jistým způsobem silně motivační:)] reakci jednoho majitele restaurace... "Copak soutěžit, kdo dočůrá výš... Pánové.. posr*t strop, to je výzva!!! :)

A tak se snažím, co to jde... a myslím na ten svůj "strop":)! Ale o tom radši příště!

Všemu zdar! Ultra... ultra zvlášť!
12:)

PS. Rozměr úsilí je vidět i v tom, že jsem pořádně neoslavil světový Palindom day... 02/02/2020... navíc to byl 33 den v roce a do konce roku zvývalo 333 dní. Tak příště:) .. [03/03/3030..:)]

úterý 28. ledna 2020

Čelem vzad... poklusem klus... aneb "neznámým" trasám vstříc:)

Dal jsem si chvíli pauzu od psaní na blogu, aby na mě ta "ostuda":) chvíli koukala, abych se jí zbytečně brzo nesnažil zakrýt svými veselými zážitky...Přitom už v Řecku jsem se při procházkách a popoběhnutí zase dostal do hezkých situací, kdy jsem zažil v lednovém slunci na pláži skotačící dívčiny v plavkách, pózující u palem před kamerami a fotoaparáty... Pochopil jsem, že tady se rodí ty propagační fotografie v měkkém světle s liduprázdnými plážemi... potom si nejeden z nás nakonec řekne.. ale jo, tady je to hezké, málo lidí, tak tam pojedeme!:)

Přemýšlel jsem, proč si ani nepíšu o setkání se skřítkem v Prokopovském údolí -- asi ta pachuť po rezignaci v Aténách byla přeci jen větší, než bych si na začátku myslel... :). Znovu to uzavírám s tím, že jsem si měl přečíst svůj loňský aténský report.... to bych se tam vůbec nehlásil:).

Tradiční nepříjemné "reportovací" lednové práce mě také odvedly od mých poznámek na blogu, i když já se při psaní "zpráv" snažím najít a uplatnit kouzlo nechtěného. Vzpomínám si, že moje (tehdy) povinné zprávy ze služebních cest patřily k nejoblíbenější četbě našich auditorů:)...Ve zprávách o výzkumu je asi nejtěžší nakonec zdůvodnit dobré a zajímavé výsledky, které jsem v loni nenaplánoval, než napsat, proč něco, co jsem si myslel, že během roku vyřešíme ... ještě nemám:). Různé obraty ve výzkumných zprávách a oslí můstky připomínají doslova skoky z macaráta na kočku, nebo obraty v kriketovém gambitu Goodbodyho ve slavném románu "Jak jsem vyhrál válku" [...váš argument mě zastihl v postavení s nohou vpřed! ??? No jako před čarou -- při kriketu.. a kriket je hra...]:).
Při jejich "tvorbě" si vždycky vzpomenu na svého otce. Ten po léta psal velmi podrobné roční zprávy o kontrole jakosti sportovní obuvi. Pravidelně na náhodné místo doprostřed zprávy dával větu..."Kdo to dočetl až sem, má u mě flašku"... Pro úplnost dodávám, že za téměř dvacet let se nikdy nikdo nepřihlásil:).

Leden byl a je ve znamení ... učit se říkat ne... ale bohužel, v tomhle ohledu jsem jako Pierre Richard - ano, jsem nesmělý, ale léčím se:). Moje nejmilejší manželka si ze mě dělá legraci, že moje posedlost a odhodlání lidem pomáhat mě na jedné straně zničí... protože se to o mně ví a lidé toho často zneužívají ... a na druhé straně, já ničím ty kolem sebe... protože pomáhám, i když to oni vůbec nechtějí...:). A tak se musím inspirovat u zdravotníků a naučit se rozlišovat pomoc a první pomoc.

Snad v tomhle a příštím týdnu dokončím nečekanou "pomoc" na poli výzkumném... před koncem února se zbavím svých samaritánských úletů v pedagogické oblasti a ve zpracování dat:).

Připomíná mi to poučný starý židovský vtip, který tady opakovaně zazněl už několikrát..., kdy si Roubíček stěžuje Rabimu, že má malý byt a Rabi mu "radí" aby si postupně pořídil kozu, psa a kočku. Následně, když už je Roubíček úplně zoufalý, tak mu Rabi ve finále poradí, aby tedy prodal kozu, psa i kočku:)...

Takže práce asi budu mít do konce května víc, než bych chtěl, ale až ke konci února "prodám" kozu, psa a kočku, tak mi bude hej...:).

Při té mojí lednové/únorové samaritánské misi se přesto snažím běhat, jak to jde... Po těch 11 letech je pochopitelně těžké přijít na něco nového a objevného... ale přeci... Udělal jsem čelem vzad a řadu svých běžeckých tras běhám obráceně, jinak. Věřte nebo ne, je to silně objevné a v sobotu jsem málem špatně odbočil v údolí, protože jsem to tam "neznal":)...

Našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!:)
I když máte skautské sklony... nepřehánějte to s pomocí a s modrými okénky!:)
12:)

neděle 12. ledna 2020

A jako Atény, B... nikoliv jako blbec:), ale jako my Big (Fat[/Failed]) Greek Running..:)

Odjížděl jsem do Atén ve spěchu a snaze na poslední chvíli ještě dodělat zbytek různých ročních hlášení a restů [stejně se mi všechno nepovedlo:)], z hlediska závodu jsem byl v pozici téměř nezúčastněného pozorovatele:). Ta tam byla velmi důkladná příprava mých předchozích závodů, věci jsem bez velkého přemýšlení naházel do kufru, vzal si svůj kilometrový rozpis z loňska... a vyrazil s myšlenkou, že ono se to ve finále doufám "nějak" sejde. Říkal jsem si, že hodně meditačních technik silně doporučuje pozici nezúčastněného pozorovatele, tak třeba i pro "meditační" kroužení v prostoru starého aténského letiště ... to bude to pravé.

Normálně svoji mantru "Je to můj závod, jsem tady, protože tady chci být" ... mám v sobě pevně uloženou, tady jsem cítil, jako bych neuměle odříkával cizí text. Přemýšlel jsem, čím to je? Možná je to proto, že jsem se rozhodl sem jet, abych splnil limit na Spartathlon, s myšlenkou Spartathlonu delší dobu vnitřně bojuji. I když pro můj pokus o doběh do Sparty "mám" svoje opodstatnění"), svůj příběh... tak ta motivace vzít všechno a položit to na oltář Spartathlonu... tak ta tu bohužel není:(.

Navzdory všem mýtickým signálům, skvělé atmosféře... to pro mě (zatím) je pořád jen nehezký těžký silniční závod, který je na hranicích mých možností. Musel bych se všeho ostatního vzdát, soustředit se celou sezónu jen a jen na tenhle jediný závod. Utěšoval sem se tím, že i kdybych splnil limit, tak mě zase s velkou pravděpodobností nevylosují a budu v klidu:). Myslel jsem si, že na podobné úvahy vyzraju tím, že jsem slíbil sám sobě -- OK, už jsi tady, tak sakra uběhni ten limit, hlásit se tam nemusíš!:).

Ale jinak se celý výlet vyvíjel skvěle, samé numerické lahůdky, číslo 37 (prvočíslo se součtem 10, což spolu s datem 11.1.2020 a doběhem 12(!) dávalo pozitivní signály), na místě jsem nepodcenil připravu a zajistil "českému" týmu stůl a dvě židle, pro sebe s neskutečným číslem 21-12. Na stůl jsem vyrovnal baterii piv (což vedlejší řecký a kyperský tým úplně rozsekalo), moudře jsem dal do pohotovostní polohy roličku toaletního papíru a vazelínu, pozdravil se s Jardou B. a závod mohl začít.

Když na krátký okruh vyrazí najednou dalších 99 lidí, tak v prvních hodinách člověk myslí tak akorát na to, aby buď co nejméně překážel, nebo aby co nejefektivněji předbíhal. To mě tak do 40 km pilně zaměstnávalo a tak jsem držel hezké tempo 6 min/km a 4 hodiny byly v trapu. Jenže v tu chvíli se všichni rozptýlili, někteří začali odpočívat a tak jsem v rámci úsilí musel vytáhnout MP3, abych nemyslel na ten okruh a zbývajích 20 hodin na něm:). Většinou si beru muziku až výrazně později v závodě, 20 hodinová diskotéka?, to tu ještě nebylo, říkal jsem si...

Ani jsem nestačil vybít baterky na první MP3, když za necelé 4 hodiny na mě sedla těžká motivační krize. Ten zdejší okruh je obzvlášť ubíjející. Proběhnete halou, kde se ve vzduchu viří rozedřená stěrka z podlahy a ten drobný prach je ve všem, ve vlasech, na botách, v jídle a i v pivu!:)... Pak vyběhnete ven a do mírného kopečka se obloukem dostáváte k bodu obratu a po stejné trase... maličko z kopce bežíte do haly.

Tak po těch dalších čtyřech hodinách moje hlava přišla s neskutečnou otázkou... Proč?... Proč tady jsem? Vždyť mě to vůbec nebaví, závod pro mě nemá žádný smysl, nepotřebuji ho uběhnout kvůli žádné kvalifikaci...Proč?

Ještě pár kol jsem s tím bojoval. Snažil jsem se vzít si motivaci od ostatních, kteří srdnatě bojovali, někteří skoro už od začátku kulhali, ale přesto byli na trase... Ale nefungovalo to. Dokážu bojovat, když vím proč, nebo když vidím smysl a důvod svého boje. Tady jsem to nenašel. Asi byla z tohoto důvodu chyba si sám sobě dopředu přiznat, že po kvalifikaci na Spartathlon netoužím, tím pádem kroužit po opravdu ubíjejícím okruhu mi nedávalo žádný smysl (Aby nevznikla mýlka - organizátoři byli skvělí, o tom žádná). A tak jsem svoji aténskou misi ještě po nějakém sezení na židli... po 85-6 km ukončil.

Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem nedoběhl aspoň 100 mil (vyšlo by to i s chůzí), že jsem se nesnažil až do konce... V podstatě mi nic nebylo, rozběhnuté to nebylo špatně... Ale i hlava má někdy svoji hlavu:) ... a bohužel tentokrát musím říci, že mi to není ani líto. Uvidím, jestli se dokáži na běh na okruhu po dobu delší než 10-12 hodin (brzo) vrátit, možná tam, kde to je veselejší, nebo je to blízko... Kladno? Bolevák? Možná to byla moje poslední 24h, kdoví...:)

Moc děkuji za podporu, ale tu si budu šetřit na jindy. Teď mi to přišlo zbytečné. Musím volit závody moudřeji:).

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

PS. Asi nejlépe mi vynadal a vyčinil Běžící Stín...Samozřejmě je to v širokém kontextu ultra slabost a tak je to potřeba hodnotit. Naprostý souhlas. Než jsem to zabalil, tak jsem si sedl a přemýšlel i o tom, "co by tomu řekli lidi", jak jsem doma slýchaval hodně často:). Jenže nejsem žádný guru, jsem obyčejný Honza a tak bych neměl zbytečně předstírat. Ani před lidmi, ale tím spíš ani před sebou. Jasně, mohl jsem říci, stalo se mi to a to, nešlo to... a lidi by mě ještě litovali. Houbelec. Šlo to celkem dobře, do poslední chvíle jsem držel 8km/h (ten poslední okruh odráží moje balení, odchod a předání čipu pořadatelům), standardní průběh 24h. Jen mě to nebavilo natolik, že představa, že to budu dělat dalších 15-16 hodin byla tak depresivní a závod naprosto ztratil smysl. Navíc, upřímně ... bál jsem se, že když to "zlomím" a budu pokračovat, tak ničeho nedosáhnu. Spíš naopak, vezme mi to radost a chuť do dalších závodů, možná i přivodí nějaké to zranění z "nechutenství"... abych měl "důvod" skončit.:).
Píšu si sem co nejpřesnější a čerstvé zážitky, reflexe, sice hlavně pro sebe, ale vy, co sem chodíte si zasloužíte upřímnost. Ono poznání, že i po epických bojích na Grand Slamu se objeví velmi slabá chvíle na okruhu... může třeba někomu pomoci s vlastním bojem.

úterý 31. prosince 2019

A na závěr 2019... Vám poděkování... a lásku Vám..:)


Mohl bych říci bylo to mezi Skylou a Chalybdou... Chtěl jsem původně si psát o jiných věcech, pak jsem chtěl zápisek nechat prázdný:), protože... světe div se... tohle je přesně 666 (!) můj zápisek na blogu. Je to šílené a i trochu ďábelské:).

Deri se bojí krokodýla
Na jedné straně si uvědomuji, že jsem horší než nějaký magazín:), s téměř železnou pravidelností si sem píšu ty svoje dřysty:) a co víc... zabloudí sem nad moje očekávání "spousta" lidí [spousta ve smyslu.. orchestr= harmonikář a dirigent:)] ... s některými se tu a tam setkám na různých akcích, někdo mi napíše komentář, někdo e-mail, někdo se dokonce připojí do našeho "spolku", zajde na pivo,...
A já v tom osamělém rozměru přespolního běžce mám tím pádem možnost se cítit velmi společensky:), zatímco je dokázáno, že standardně muž po 40 svoje kamarády jen ztrácí, tak já jsem jich hodně našel...

Proto můj poslední letošní zápisek po zásluze patří jako poděkování vám všem, co jsem přijdete/zabloudíte, napíšete, podpoříte... nebo jen prostě jste:). Samozřejmě si všechno píšu primárně pro sebe, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě vaše podpora nejen těší, ale i pomáhá!

Já, na oplátku doufám, že vás může potěšit a třeba i trochu inspirovat boj a úsilí SOS (=Staršího Opotřebovaného Strejdy), který se snaží jít těžce proti proudu času, svojí lenosti a profesním výzvám, které na muže v předdůchodovém věku číhají všude:).

Po tréningu "se specialistou":), strach zahnán

Z tohoto pohledu byl POP (partyzánský oběh Prahy) úplná lahůdka... Martin VP, jako hlavní duchovní otec akce, sice rozehrával takové ty "ženské" hry... jako, že už je to skoro stereotyp, že se z toho může vytrácet ta původní myšlenka a forma, že to asi zrušíme... ale nevěděl, že proti němu stojím já:), zkušený matador partnerských gambitů:), který ví, že ON potřebuje jen ubezpečit, že i po těch letech to nic neztratilo na svojí "síle" a "vášni":)... A jak se následně ukázalo v hospodě na Hamru... měl jsem pravdu:).
Takže -- příští rok si nenechte ujít naprosto unikátní akci, kde se zatím sešla špička českého ultra s naprostými nadšenci a "lůzry":)... a nikomu to nevadilo!

Nedokážu bez slzy v oku:) hodnotit nějak rok 2019. Můj přístup k běhání lze vidět z pozice hráče velmi riskantně. "Někdo" vzal rodinné "úspory", zatížil dům hypotékou... sebral všechny "peníze".. odjel do Vegas a vsadil všechno na červenou sedmičku:). Jak několikrát vtipně poznamenal Běžící Stín... většina lidí, co se snaží o Grand Slam se hlásí, jen tehdy, pokud je si víc než jistá, že "to" dá... Ne jako 12Honza:)... Který dokáže vzít to, co má, položit vše na kámen... a v pravou chvíli všechno zapálit. Možná jako oběť, možná po vzoru starých bojovníků, kteří zapálili svoje lodě, aby bylo jasné, že se musí bojovat do poslední chvíle, do posledního muže...:)

Já tradičně nejsem vidět:), ale jsem tam!
Hodně z vás se mě ptá, jaké šílenosti si chystám na 2020? Starší muž stojí s dojetím v očích na konci roku 2019... a pořád věří, že je "tam" prostor pro zlepšení:). Není to samo o sobě šílené?:)

Jak jste asi pochopili, nevzdal jsem svůj boj o účast na Spartě a znovu jsem to obnovil... proto za pár dní (mezi výukou) odskočím:) do Atén, abych 11.1.2020 (to datum je úplně mysteriózní)...se pokusil o kvalifikační limit. Mezi námi je úplně jedno, jestli mě vytáhnou do Sparty... ale ten další pokus znovu získat kvalifikačních 180 km ve 24h závodě je otázka běžecké karmy:). Vím, že někteří budou skloňovat Miloše Škorpila... ale opravdu mi nejde o to se s ním nějak porovnávat. Ať si to každý dělá, jak uzná za vhodné... Tohle je můj přístup k ultra... žádné výmluvy, žádné odbočky, žádné "přerušované" 24h:).

Budu tam sám... Myslet na svůj příběh, na svoji "pohádku" a při tom všem pokušení to zabalit:) si opakovat... Seš tady, protože tady chceš a musíš být... Stejně jako moji hrdinové si budu opakovat svoji litanii proti strachu...
Ať v roce 2020 neztratíte správný směr!
"Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já."

Všemu zdar! Našim bojům, odhodláním... a ultra zvlášť!
Ještě jednou díky za podporu! Ať se daří ve 2020!
12:)

pátek 20. prosince 2019

Advent v nás, aneb Partyzánský oběh Prahy za dveřmi!:)


O (Prago) centrismu se toho dá říci hodně, i v běžeckých kruzích:). Možná to z venku vypadá, že z Liberce, Ústí, z Opavy ... je to do Prahy mnohem blíž než z Prahy k nim, protože kamarádi z odloučených lokalit se tady objevují častěji než my(já) u nich. K tomu se ještě jednou omlouvám, letos jsem témeř veškeré svoje volno  "spálil" při posedávání v letadlech a zvyšování uhlíkové stopy (neřeknete to Grétě!, chudáka, tu už by kleplo:) )... Ale věřím, že v příštím roce se mi povedou nějaké návštěvy s proběhnutím, nebo aspoň taková rychlá "kontrola z ústředí":).
Letos se utěšuji a věřím, že se nás zase hodně sejde na tradičním Partyzánském Oběhu Prahy (POP 7!) a snad ještě i víc v hospodě na Hamru navečer..
I když se třeba ještě s nikým neznáte, pokud máte chuť, nebojte se přijít a běžet z námi. Je možné se přidat-odpojit kdekoliv, případně přijít jen do hospody. Viz propozice dole.

(7.) POP 28.12.2019, HAMR BRÁNÍK, 8:00

Jak správně poznamenal velký otec akce, Martin VP, sice je vše po tolika letech známé a neměnné, nicméně pro nové potenciální zájemce a nové známé jen stručný sumář: Start a cíl Hamr Bráník, večerní hospoda tak rovněž.  Ráno na Hamru většinou nic nepotřebujeme, všichni stejně přijedou již převlečení a věci se dají do auta (aut), kterým(i) vždy někdo přijede.
Sraz 7:45-7:59, start centrální skupiny v 8:00, případně v numericky vhodném čase 8:08. Takže start centrální skupiny lze nechat v 8:00, rychlejší se domluví, pomalejší také a večer od cca 18:00 lze zasednout v místní restauraci (rezervace na 25 míst). Případné (varianty) koupání ve Vltavě po doběhu domluvíme během akce:). Změny v itineráři nejsou, vyzkoušené jsou jak tradiční 75km, tak i kratší verze cca 55km, která se odpojí v Hostivaři na Pražské vpravo a vede po červené značce kolem Toulcova dvora a Sadů zahradnické mládeže v Záběhlicích a dále po A222 přímo do Krčského lesa k metru Roztyly. Dále již po trase. Variability se odehrají aktuálně dle počasí a chuti, též jako každý rok.
U Martina najdete odkazy na přihlašovadlo (můžete se připojit kdekoliv), itinerář, GPX i drobné zajímavosti...


Na POP se moc těším... Jak jsem (okolnostmi donucen být) osamělý běžec, o to raději se družím v restauračním zařízení, při POPu, při komutačních bězích a podobných příležitostech, případně i rád pomáhám, když stíhám:). Proto jsem s nadšením nabídl pomoc Bartasovým na jejich Trailové závisti. A dostali jsme s Míšou (která trať velmi dobře zná) jednoduchý úkol -- těsně před začátkem trať proběhnout, zkontrolovat značení, případně někde trať doznačit. Moc mě to potěšilo, byl jsem "před-běžcem" na akci, kde si chrti z Babického oddílu udělali otevřený klubový trénink, ovšem naše detailní značení jim zcela jistě překazilo plány:). Díky většímu než dostatečnému množství šipek a fáborků i přespolní (a trati neznalí běžci) neztráceli, nebloudili a tak se nebojím říci, že to bylo díky brilantnímu značení trati, na kterém mám(e) malý a nevýznamný podíl:).

Nic není náhoda a to, že jsem já vyfasoval mouku a Míša žlutou pásku, by si každý mohl vykládat po svém:), Za sebe věřím, že volba odpovídala známému říkadlu "Jedna-dvě Honza jde, nese pytel mouky":).... Možná to bylo proto, že vrcholoví běžci mouku nejedí a případné její vdechnutí by mohlo zničit jejich křehký metabolismus:)... Kdežto já, stará (a pomalá) struktura... jím a piji všechno, takříkajíc od piva, přes zelenou, po červené a bílé víno. Žádná diskriminace na základě barvy nebo stupně obsaženého alkoholu:).

Vyfasoval jsem dva "pytle" mouky do baťůžku, jeden do ruky...Míša řekla na pohodu to proběhneme a doznačíme.. a zmizela v prachu. Podobně, jako když Pavel, Veverka Sudetský, před stoupáním na Ještěd poznamenal.. "rovinky běžíme".. a zmizel taky:)...

Přiznávám, že jsem v některých místech byl asi silná brzda, křížení a odbočky jsem posuzoval optikou notorické bludičky, která dokáže zabloudit i na okruhu v Kladně:)...a přidělával šipky a škrtal špatné odbočky. Každou chvíli jsem čekal, kdy Míša pronese svůj nejlepší běžecký bonmot... "No jestli ještě trochu zpomalíme, tak už budeme couvat"..:). Ale do cíle jsme naštěstí doběhli včas, před vítězem závodu!

Trailová závist byla ve všech směrech adventně pozitivním potkávacím místem. Viděl jsem se s některými čtenáři mého blogu a připadal si jako celerbryta:)... Mohl si popovídat s dvojnásobným vítězem Euforie; tedy vůbec mě nepřekvapilo, že je to naprosto skromný chlápek, který si z toho ještě dělal legraci, že to nebylo tak těžké, protože tam zase moc silná konkurence nebyla...:).

V adventním čase je potřeba zdůraznit rozdílné vidění světa. Například vyprávění některých mých zážitků, hodnotí moji známí a kamarádi slovy: "To bych nedokázal, já bych si tam (při tom) připadal jako blb:)!" To je ovšem ošemetná reakce, protože "blb" je podle mě kategorie, kterou si definujeme my sami:). ... Já se například v podobných (pro ostatní i silně trapných) situacích zařazuji do kategorie, chápající... tolerantní.. muž.. s nadhledem:)

Na Trailové závisti mi Honza B. ještě jednou gratuloval ke GS -- a já jsem si dovolil odpovědět jeho nádhernou hláškou.. "No když to dokázal Honza, tak už každej:)", u které se HonzaB. bránil, že to tak nemyslel:). Snad se mi konečně podařilo mu vysvětlit, jak skvělá je to hláška.. a že jsem ji pochopil přesně tak, jak byla kdysi míněna... Že překážky jsou většinou jenom v nás... a že když starší, obyčejný rekreační běžec ... ale silný nadšenec... dokáže dokončit Rondu, uběhnout Grand Slam... tak jsou jakékoliv podobné mety dosažitelné téměř pro každého. Záleží to jen na tom, jak moc to chceme, je samozřejmě potřeba mít štěstí (pořádnou kliku), zdraví a být připraven v danou chvíli tomu dát všechno.

Kdybych byl kouč a motivační trenér, tak bych to heslo marketingové využil..:)... Podobně jako když doktor Skružný z Vesničky mé střediskové na trampoty svých pacientů odpovídá .. "To mám taky", případně.. "Co tam máš dál?":)... Tak by správný kouč a motivační trenér mohl říkat: "Když jsem to dokázal já, tak to může dokázat každej!":).

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar, ultra... ultra zvlášť!
12:).
Na záběr vhodná a čerstvá písnička od mého oblíbence:).. Měkké dárky. Snad vás navnadí "perly" z refrénu:
             "... Ježíšku pověz mi, co z toho máš,
                   že místo ajfouna jim svetr dáš
                   snad na nich se mstíš, že furt nemáš dívku,
                   že svoje dětství strávil jsi v chlívku..."



Hezký vánoční čas.. a třeba na shledanou na POPu!