úterý 7. srpna 2018

Hledání cesty...aneb jak je důležité míti Vegvizir:)..

--- úvodní vysvětlující odbočka ---
Poslední rok a půl jsem se (nejen) běžecky trápil víc, než bych si byl ochoten přiznat. Pořád jsem před sebou tlačil tu svoji kuličku hov*n:) a doufal, že zrovna tenhle "kopec" je ten poslední... Nevím jak vy a vás, ale mě dokáže hodně nalomit, když se kýžený cíl pohybuje pořád přede mnou -- jako když běžím 20 km a v "cíli" zjistím, že ještě 5, pak že ještě 4, abych potom už unavený a bez vody zjistil, že jsem sotva v půlce trati... Tak takhle nějak to u mě poslední skoro dva roky probíhalo.:)

Nakonec jsem nasadil svoji nejsilnější mantru .. "Nemysli na to, kolik ještě.. až tam budeš, tak tam budeš.. a ty tam budeš..":)... Pomalu jsem odmazával, snažil se řešit jednu věc po druhé.. a nakonec už jsem z hustého lesa  (skoro úplně) venku.. Udělal jsem celou řadu výraznějších změn, určitě si o tom napíšu.. a taky se rozhodl, že si budu psát zase pravidelně, protože se mi zase dějí veselé historky jako například, jak jsem málem účinkoval v pornofilmu:)... ale o tom všem snad někdy příště..
--- konec odbočky ---

Krátce poté, co mi Ronda tak roztomile nakopala zadek:) jsem vyrazil se synem na Island a užívali jsme si plnými doušky údajně nejhorší islandské léto za posledních sto let.. Ale vůbec to nevadilo, Island je Island...navíc dostal jsem hrnek s kouzelným runovým znakem Vegvisir, málem jsem podlehl a byl jsem skoro připraven si ho nechat společně se synem vytetovat.. Protože, jak říká známá kniha islandských kouzel, "kdo nosí tento znak u sebe, nikdy neztratí svoji cestu v bouři, ve špatném počasí, ani když cesta není známá".. No uznejte.. to je krásné a přenesený význam má pro mě neskutečnou symboliku..

I když, já jako provokatér jsem alternativně nabízel si nechat vytetovat na levou půlku zadku run označující "happy marriage and family":)... Nakonec jsem stále nepotetován:), asi jsem nebyl dostatečně opilý, nebo si konzervativně uvědomuji, že od důchodu mě dělí jen bežecky velmi krátká vzdálenost:).

Nicméně, začal jsem zase cíleně od začátku.. běhat a trénovat, snažit se najít a neztratit svoji cestu. S Vegvizirem je to snadnější.. to musím otevřeně přiznat:).

Navíc jsme konečně s mojí nejmilejší manželkou asi našli ideální profil společné dovolené. Inspirován mojí oblíbenou romantickou komedií jsem zvolil délku dovolené na šest dní a sedm nocí:).. a tentokrát jsme ji situovali k jezeru Lago di Garda. Já jsem sice na začátku různě prozkoumával pobřeží jedním či druhým směrem, až mě při jedné ranní procházce moje nejmilejší naprosto dostala s dotazem.. A proč si nevyběhneš tady do těch hor? Snažil jsem se vymlouvat na téměř neexistující internet v hotelu, moje spotřebovaná data.. nemám papírovou mapu s sebou.. nevím, které cesty, uličky vedou z města a které nakonec končí někde u vrátek jednoho z domků, nebo mezi olivovníky.. Prostě chabé výmluvy:)..


Moje D. najednou ukázala na jednu tabuli a řekla.. tak si vyběhni podle těch tras, co tady mají vyznačené! :)...

Velmi vtipně pak (po právu) všude prohlašovala, že mi musela najít trasy, kde běhat, všechno mi vysvětlit... jen to pobíhání už nechala na mně..:). Její hláška, když jsem kolem poledne vybíhal do kopců mě potěšila. Říkala, hezky běž.. v šest bych chtěla jít na večeři, bylo by fajn, kdybys do pěti doběhl, pokud se neukážeš do šesti, volám policii:)..

Kolem jezera byl sice ten pravý polední žár, ale jen co jsem během první hodinky vystoupal první 4-5 km a získal výškových 900 m bylo kolem příjemných 30 C :) a moc hezky se pobíhalo.. Tedy občas jsem těch "chodníčků" měl už dost, ale někdy se ukázala i zajímavá technická vsuvka, která potěšila. Tu a tam vykouklo jezero mezi stromy-skalami..

Měl jsem s sebou jen pásek s 0.8 litrem vody, nikde žádný potok:), tak jsem se vždycky snažil po dvou hodinách seběhnout kousek dolů do civilizace, doplnit tekutiny (=dát si pivo a dolít vodu). Tedy tyhle trasy miluji.. navíc nikoho jsem nikde na stezkách nepotkal, takže mohu víc než doporučit a jsou celkem dobře značené.

A pivo? Upřímně, když jsem se dostal ke zdroji, neřešil jsem takové podružné detaily, jaká je to značka, jestli je to birra locale nebo něco z Čech:)... Jediná charakteristika, na které jsem zásadně trval, byla, aby to pivo bylo "Grande"..:).
Inu alkoholik se nezapře ani na dovolené..

  

 


  


Dovolená to byla nakonec naprosto ideální. Vrátil jsem se sice ještě do dílčích zmatků, ale posílen na těle (už se mi zase lépe běhá) a hlavně na duchu.. Odvážně jsem se přihlásil na podzimní maraton ve Stromovce.. Býval to dřív můj tradiční neúprosný před-narozeninový test:). Vrátím se k tomu -- nebude na co se vymlouvat, zkusím se na standardní trati pořádně kousnout a třeba se i trochu zlepšit.. nebo aspoň se zhoršit co nejméně. Bude to skvělý impuls pro cestu k novým ultra:). Budu přitom inspirativně vzpomínat, jak si jednou dal Chuck Norris závod s časem. Čas ještě pořád běží...:).

Našemu boji a úsilí zdar! Ultra zvlášť!J
12:)

sobota 7. července 2018

(Ne/Za)hraj to znovu.. Honzo..., aneb Ronda del Cimps (už zase) naposledy..:)

Aniž bych byl nějak přehnaně osobní a otevřený, musím si tady "na férovku" přiznat, že poslední náročný rok a půl si (nejen) na mém běhání vybral silnou daň. Bylo to těžký souběh řady věcí, od rodinných, pracovních i právních. Začalo se to před minulou Rondou, na kterou jsem odjížděl s doznívající silnou střevní chřipkou a celkem očekávaně ji skončil už na Sorteny. Téměř jako při čekání na Godota jsem postupně čekal, až a že se věci usadí nejdéle na konci roku 2017... Nicméně se termíny různě posouvaly a vlastně většina z toho, na co jsem čekal jako na smilování:) se z větší části vyjasnila/vyřešila až těsně před mým odjezdem na Rondu.

Kde jsou ty mraky a déšť? :)
Tentokrát jsem ale ve své pokoře dopředu napsal organizátorům a poprosil, jestli bych nemohl získat/vyměnit registraci na kratší trať. Na své poměry jsem letos opravdu běhal málo a vzhledem ke svým dispozicím -- na závody jako Ronda musím být připraven tak na 120 procent, protože já jsem povětšinou opatrný a skoro nikdy se na závodech (kde jsem navíc sám) nedonutím ke svému maximu, většinou to skončí tak maximálně na 80 procentech mého potenciálu.:)..
Jenže, organizátoři i externí časomíra mi svorně odpověděli, že by i rádi, ale že jsou všechny trasy přeobsazené a že proto technicky nejde výměnu provést.. Naprosto hloupě jsem si řekl, letenky zaplacené.. tak poletím, udělám si výlet. Když to půjde -- s rozumem se budu snažit dokončit, když ne, skončím po 73 km na Margineda, koneckonců jsem chtěl provést výměnu za 80 km trať..:).

Sice ještě pořád pokašlávám, ale s tím, jak se uvolňuje a končí to skoro dvouleté stresové období [doufám, že se nic nového neotevře:)] ... tak si říkám, ale proč ne.. Zkusíš to. Rozvážně, s cílem se nezranit a jak se zprofanovaně říká .. užiješ si to, jak jen sám umíš..:). V posledním nadšení (tažení?) ještě na domě a v zahradě všechno dodělávám, na stole nemám žádný posudek, recenzi.. nic. Na hotel v Ordinu se dostávám sice až po 10 hodině večer, ale ve středu.. takže mám celý čtvrtek na to, abych se vyspal, zabalil a nachystal...

Jak April vtipně podotýká, jezdím už jsem skoro jako na chatu:), tak to všechno znám. Na kontrole povinné výbavy moudře čekám stranou, až organizátorka přede mnou vytáhne piktogram píšťalky:).. a snadno vstupuji do koridoru bez nutnosti sundavat batoh..:).. Podle tváří poznávám řadu místních.. znovu se raduji na startu z tradičního bubnového doprovodu.. Hraje La Traviata.. a vyrážíme..



Řadím se víc dozadu, ale městem přeci jen pár lidí předběhnu, nedá mi to:), u zúženého místa, kde začíná jednokolejka stojí (bývalý) ředitel závodu.. podám si s ním ruku, přeje mi příjemný výlet..
Na vrcholcích má být i dost sněhu, vody.. jsou silně doporučené nesmeky a tak moje Nortec mě celou dobu "lehce" poskakují na boku. Navzdory předpovědi počasí (mělo být zataženo s očekáváním silných dešťů a možností sněhu nad 2.200) je krásně.. slunce peče i když takové horko, jako bylo před 3 a 4 roky to zdaleka není. Nicméně, i tak se "hlavové kosti" v kopci silně zahřívají, jsem rád za kaluž a potok, kde se dá čepice namočit..

Trať místy má tématický rys Jarního Šluknovska, nebo Brtnických ledopádů:) [a to jsem se zdaleka nedostal do nejvyšších sekcí]. Cesty se proměnily v potůčky a některé tradiční cesty obloukem obcházíme, protože úžlabiny kudy jsme původně stoupali jsou přeměněné ve sněhová pole. Vypadá to hezky, ale snažím se, abych si zbytečně nenabíral moc vody bot...puchýře se udělají i tak:).

Při jednom takovém poskakování jsem nechtěně udělal celkem špatný pokus o provaz:) a natáhl si sval v oblasti vnitřní strany stehna a třísla. Bolí to a pořád se mi noha stahuje do křeče. Nacpal jsem do sebe silnou extra dávku magnezia [případný průjem budu řešit později:)]... ale nijak moc se to nezlepšuje. Naštěstí je teď cesta z kopce a přitom mě noha nebolí. Na Sorteny proto dobíhám celkem velmi slušně, jen asi 3 minuty ztráty na své minulé mezičasy. Snažím se nohu rozmasírovat, najíst se, extra sůl a mířím na Arcalís. Ale po pár krocích do kopce poznávám, že to nebude tak jednoduché. Levou nohou se do kopce v podstatě nemůžu odrazit bez toho, aby mě nechytla křeč, nebo že bych necítil bolest...

Snažím se, snažím.. aspoň si užívat ten výlet.. protože rozumově je mi jasné, že (díky mojí znalosti tratě) s tímhle já dál nejdu.. Z Arcalís je to dolů do Ordina po silnici cca 20km.. to dojdu.. Ale s tímhle těžko přeskáču Comapedrosu, navíc ve ztížených podmínkách.. Abych pak uvázl na stanici pod vrcholem a komplikoval život sobě a pořadatelům? To radši budu za opatrného sraba:), koneckonců si přivodit nějaké komplikované zranění, když to vypadá, že zase budu moci trochu víc běhat?

A tak kopce stoupávám v tanečním rytmu krok-sun-krok (na pravou nohu) a svým způsobem si skutečně užívám ten výlet. Jak jsem tak nabíral chladnou vodu z potoka a pil, tak na mě koukal jeden patrně městský běžec s otázkou v očích, jestli se má napít taky... Nakonec řekl, že ne, že snad na druhé straně kopce.. až nebude mít vůbec vodu... Tam ovšem veselá situace.. U další stráně krásný potůček, ale všude kolem koně a hromady koňského trusu, říkal, že naproti půjdeme také kolem potoka .. [opatrně jsem zaostřil zrak a vidím v těch místech velké stádo krav!:)]. Tak mu to říkám.. že naproti jsou krávy.. a jestli už nemá vodu, tak já bych radši šel těch pár metru proti proudu, kde koně nejsou a nabral vodu tam.. No, dorazil na Arcalís vysušený jako sušenka, tak tak stačil mému tanečnímu poskakování:).

Já jsem sice jinak vypadal v pohodě, ale rozumově jsem si zdůvodnil, že dalších víc jak 130 km absolvovat stylem krok-sun-krok (to by se dalo jen čekat, kdy mi odejde pravá noha, nebo něco jiného) .. je blbost -- tedy alespoň v mém pojetí pobíhání. Na stanici ještě sice zkouším rozmasírovat nohu, najíst se, po téhle stránce jsem úplně v pořádku, ale na svůj horší mezičas (57.5h)  už mám teď skoro 1.5 hodiny manko. V tomhle stavu těžko můžu čekat nějaký zázrak rychlejšího tempa proti minule.. Tedy kdyby to aspoň bylo dál na trati, za Comapedrosou.. Ale jsem "zodpovědný" otec od rodiny:), odpískám to a po silnici se vydávám zpátky směrem na Ordino... Asi po deseti kilometrech z kopce po asfaltu je noha použitelná:), navíc mi zastavuje jedno auto a sveze mě zbývající kus cesty až k hotelu...

Takže konec dobrý.. Nicméně je to takové správné sebemrskačství sledovat pod okny běžce z různých tratí... Inu, za blbost se platí!:). Nechtěně jsem svým dalším selháním potvrdil statistickou zákonitost Rondy, že ji dokončí sotva polovina z těch, co vyběhli. Přesně tak -- já mám skóre 2:2..:).

V mezičase mám možnost si všechno promyslet, připravit a nejdříve absolvovat rodinné dovolené a pak se radostně a postupně vrátit ke svému tréninku a úsilí. Pozitivní pohled říká -- něco vyhraješ a z něčeho se poučíš:). Tak teď je potřeba využít to zdejší poučení!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

PS. Tohle je takový zápisek spíš pro mě... Jen prosím mi nedávejte do komentáře takové to poplácání po ramenou, jak jsem dobrej, moudrej .. a jak jsem se rozhodl správně:). Jako každého pobíhače mě to s*re, ale s*re mě to tak nějak pozitivně:)... Na rozdíl od loňského DNF, kdy jsem byl daleko od nějakého dobrého restartu, tak teď ho mám na dosah. Chtěl jsem ho sice (nerealisticky) :) začít tím, že to tady úspěšně uzavřu, ale to už by bylo moc štěstí najednou.. A asi bych si toho patřičně nevážil a asi by to otupilo ten "výukový" efekt z posledního 1.5 roku..:).
PPS. Všem kamarádům a známým ještě jednou dodatečně  moc děkuji za podporu!

pondělí 18. června 2018

Eine kleine Nachtmusik, aneb Mozartova 100

Říkal jsem si, dost bylo technických terénů, Olafovin či punkových akcí, je potřeba se také přihlásit na nějaký jednoduchý a snadno běhatelný závod, prostřídat to. Prostě místo nějaké "turistiky" si jít zaběhat. Žádné velké převýšení, něco v lese po pěšinkách i po lesních asfaltkách, takové výjezdní Prokopské údolí. Nevím už kdo mi poradil Mozartovu 100 v okolí Salcburku, oblíbenou destinaci českých běžců, s tím, že to bude ono, co hledám.. Je to prý rychlé, běhatelné, kolem 1.000 m převýšení, Dan Orálek to má rád a ten by přeci nic s turistickými vložkami neběžel:). Bez nějakého velkého přemýšlení a studování tratě jsem se v předstihu zaregistroval a pak už se jen těšil, jak spojím víkendovou rodinnou dovolenou s návštěvou Romany (pension Gassner, Niedernsill) a  já si ještě přitom užiji kvalitní trénink a závod s kvalifikací na WS.

S tím pohodovým pobíháním kolem Salcburku mi správně rezonovala představa Mozarta, hrajícího při běhu na piáno. Hned si vybavím scénu z Amadea, kde mladý Mozart při preludování dělá různé akrobatické prvky, takže přidat k tomu běh vypadalo jako rozumné dovršení jeho muzikantských dovedností. Když jsem potom ve slunečním žáru klopýtal přes kořeny, tak jsem jen přemýšlel, sakra, jak tady tudy nesli to piáno?? :)

Těsně před závodem jsem absolvoval služební cestu, s dlouhým pobytem v letadle... a výsledek se dostavil. Původně jsem si myslel, že jsem tradičně chytil svoji leteckou nemoc (porucha rovnováhy a nastydnutí z klimatizace), ale postupně se z toho vyvinula nefalšovaná a silná chřipka. Takže na "závod" odjíždím s opakováním své základní mantry .. pomalý běh léčí všechno..:)... a s očekáváním, že to bude jednoduchý závod a že to nějak odklušu:).  Nevypadal jsem evidentně nijak dobře, protože Anka (která v tu samou dobu trénovala s Míšou M. u Romany), když mě viděla, tak říkala.. no hlavně, ať se ti nic nestane.. a  ať se v pořádku vrátíš.. Čímž pochopitelně rozhodila moji nejmilejší manželku, která by nečekala žádné komplikace:).


V závěrečné fázi, pro jistotu -- jako nouzi nejvyšší -- jsem nastudoval sekci, "běháme s klasiky", kde doporučují podle tempa běhu vhodnou klasickou muziku a nahrál si do MP3 nejznámější árii z Mozartovy opery Figarova svatba (~6:30 na km) a byl jsem připraven...:)



Pro ty, kdo nevěří ve šťastná čísla:)
V pátek odpoledne jsem vyrazil do Salcburku (start byl v sobotu v 5 ráno), abych se stačil v klidu zaregistrovat, připravit se nejen na závod, ale i na cestu zpět, abych co možná nejdřív po skončení mohl sednout do auta a přejet do Niedernsillu. Sehnal jsem si levný, ale slušný hotel blízko startu a cíle, radost mi akorát kazí představa, že moje auto stojí na parkovišti za víc peněz než já spím v hotelu:), ale to je život. Když si vyndávám věci z auta, tak mi jeden místní radí, že když to objedu dva bloky zpátky, tak se dá vjet do rezidenční zóny a můžu přijet zadem blízko k hotelu a parkovat "zadarmo" na ulici... Hned jsem se potěšil, pookřál .. auto přeparkoval.  Ve 4 ráno do něj přenáším zbytek věcí,které nebudu potřebovat na závod, za stěračem nacházím povědomý lísteček...
Pro vysvětlení musím přidat malou odbočku...

--- vysvětlující odbočka ----
Pan Kohn spí jako dudek. Paní Khonová je v Karlových Varech. Najednou crrrrr, někdo zvoní. Vyleze pan Khon z postele, oblékne si župan a jde otevřít. Telegram. Pan Khon otevře telegram a čte: VASE PANI NAHLE ZEMRELA stop ZATELEFONUJTE INFORMACE DLE STRAN POHRBU stop. Pan Khon složí telegram, pečlivě ho zalepí, položí na stůl, svlékne si župan, lehne si do postele a ještě než usne, vydechne do tmy: To bude ráno leknutí!
----konec odbočky ----

A tak se podívám na pokutu za parkování na ulici, opatrně ji zastrčím zpátky za stěrač auta.. a tiše zašeptám.. To bude večer leknutí! :)

A odcházím na start... Teda není mi dobře, kašlu a smrkám, žaludek jako na vodě... pravidelně kontroluji dosah košů, keřů, abych pokud možno nezvracel na zem.:). Večer jsem letmo koukl na profil trati a nevypadá to moc rovinatě, ale to bude jistě měřítkem! Na startu nechávám za sebou svoje pochyby, "leknutí" a celkové starosti s autem nechávám na večer, neřeším co bude potom.. je jen tady a teď.. a trochu perverzně:) se těším z těch nečekaných překvapení, co na mě jistě čekají...

Po startu vyrazím relativně svižně, běží se kolem pěti minut kilometr městem a potom parky.. cesta začíná pozvolna, ale příjemně stoupat. Někdy se mi dařilo smrkat v běhu, někdy mě záchvat kašle donutil přejít do chůze..

V jednom takovém tuberáckém intermezzu v malém kopečku mě předchází patrně potomek sudetských Němců, evidentně si všiml mojí české vlaječky na batohu a zdraví mě .. "Tópry den!" .. a přidává větu o zdraví (sdrafí) na úrovni "moje tatynka byla tópra sokolófna" .. a tak v rámci mezinárodní solidarity, abych navázal na své dětství u bavorské tety.. kontruji svoji větou o tom, že se během léčím.. "Ich bin laufen Krankenhouse" .. chlapec se na mě podezřívavě podíval a pro jistotu anglicky dodal, že bych se měl šetřit, že trať je náročná a bude horko..a vyrazil ze všech sil..Radu jsem si vzal k srdci a když jsem ho potom o 40 km později viděl v péči zdravotníků na občerstvovačce, tak jsem si musel -- po silném ataku kašle -- zopakovat modifikovanou hlášku Běžícího Stína... "Nepodceňujte staříka s rozedmou plic" :)

Naštěstí.. Naštěstí jeden z místních pivovarů (Stigl) byl sponzorem běhu. Občas se to pořadatelé na stanicích sice snažili skrýt, ale já jsem si všude drze říkal o pivo. Na hloupé výmluvy, že nemají otvírák jsem si pivo otevíral příborem, naběračkou.. prostě tím, co bylo po ruce. Přítomní fotografové na stanicích se hned chopili svých nástrojů a snažili se zachytit moje rychlé pivní občerstvení. Ten jeden litoval, že to nemá jako video pro sponsora, protože jsem si pivo v mžiku otevřel nožem, nabídku obsluhy na kelímek jsem slušně odmítl s tím, že pivo se pije přeci celé a nebudu zbytečně ničit životní prostředí:)... Vážně v tom teple a při mém zdravotním stavu bylo pivo mojí záchranou, však také vím, jaký je můj běžecký klub:).

Akorát na jednom z vrcholků u lanovky byla naprosto minimalistická, téměř samoobslužná stanice, s vodou, solí, a gely... Vedle hospoda..(!).. Protože jsem po cestě viděl koní hafo, můžu si i jako skaut v klidu zaklít a dodat s*ru na nějaký čas.. Pivo je třeba! :).. V hospodě objednávám rychlé závodní pivo.. jak se mi potom hodilo.. Na slunných částech vesnic se pomalu rozehříval asfalt, v lese příjemných 25-26C, trať se rychle přeměnila v sekvenci technických stoupání a klesání, já (trouba) bez hůlek:).   

Tyhle schody se běžely dolů..:)
Výhledy naprosto luxusní, kopečky, jezera... (v tom slunečním oparu téměř fialové) krávy Milka na stráních a v lese.. jen nikoho běžícího s piánem jsem nepotkal. Asi jsem byl na něj moc pomalý.:). Ale jak se oteplovalo, a moje "léčení" postupovalo .. tak jsem různě zpomaloval a v podstatě v klidu dokončoval přes poslední celkem brutální sestup, schody a kořeny, kam se podíváš:), zakončený výběhem a sběhem Kapucínského vrchu, který má cca 250 výškových metrů a pasáže se schody už jsem absolvoval téměř v procházkovém tempu..Vím, že pro mě ultra končí, až když jsem ve sprše..:).. a to bude nejdřív za dvě další hodiny...

je jasné, že za světla to nestihnu:)
Nakonec i ty poslední schody mají konec, proplétám se pomalým během mezi promenádou lidí směrem na Kapitel Platz. Musím se pochválit. Čekal jsem rovinu a zatím trať měla cca 4.600 m převýšení (a neměl jsem hůlky), kombinace virózy a teplého počasí vytváří silný koktejl, ale hlava je pořád silná a opravdu zkušeně a rozvážně dokončuji... Cestou k autu konzultuji s Romanou, oba se ujišťujeme, že pokuta za parkování je nejlepší obranou proti odtažení auta:).. Skutečně, auto je na svém místě, naskočím do něj a jako správný český škudlil:) se potěším pohledem na čísla, protože pokuta je na 25e a parkování by mě stálo minimálně 75-100e.

Maj v tom trochu bordel..:) .. původně jsem dobíhal 116, ne 120:)
Rozvážně jedu zpátky, kašel a rýma na poloviční úrovni:).. Inu.. Pomalý běh léčí všechno!!! Jako správný optimista se hned chválím (když to neudělám sám, těžko to za mě někdo udělá), běh bez hůlek byl dobrý nápad:), aspoň byl ten trénink intenzivnější... Že jsem běžel pomaleji na mém nadšení a dobrých pocitech nic neubírá, naopak.. Nečekaně zablokovaná dálnice A1 a improvizovaná objížďka v jednu hodinu v noci.. mi jen potvrdila, že jsem rozložil síly dobře:). Ano.. ultra pro nás obyčejné pobíhače končí, až když jsme v pořádku se svými.. doma..:).

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zdar! Tomu ultra, co je v nás.. tomu zvlášť! :)
12:)

PS. Mozart 100 můžu jen doporučit, krásný závod, skvělé výhledy... ale slovy Popelky.. "rovinatá a rychlá stovka to není.. jasný pane!" :)
PPS. Na startu hlásili 430 běžců, doběhlo kolem 260, byl jsem 133... jak bych řekl za minulého režimu.. v "rámci možností":) .. skvělý výsledek..:)

neděle 3. června 2018

(P)Osel běhu, aneb jsem tu pořád...

Nevím jak vy, ale já si v poslední době připadám, jak doktor z vesničky mé střediskové... Kamarádi a známí, ale díky šílenému běžeckém boomu i celkem neznámí lidé, mi povídají o svých problémech s během, že běhají pomalu, že nemají čas, že je to štve,.., že se nezlepšují, že je doma moc nepodporují, atd.. A tak mi nezbývá nic jiného, než je vyslechnout, moudře pokývat hlavou nebo na klávesnici napsat uklidňující jjo:).. a dodat.. chápu, to znám/mám taky:)...

V jedné chvíli je mi líto, že nejsem ani moudrý muž, ani zkušený běžec, ale ani osvícený guru, který by jim mohl dát nějakou jednoduchou, ale účinnou radu -- dej si čtyři kolečka na dráze pozpátku, .. tvarohový zábal na nohu, .. jablko před spaním, zacvič tibeťany po ránu.. A i když mi pochopitelně v hlavě rezonuje moje zásadní běžecká mantra ("Pomalý běh léčí všechno"), tak si připomínám varování mojí bavorské tety: "Hanzi, nesnaž se lidem moc radit. V naší rodině, komu jsme poradili, ten je ještě na cestě (...a bloudí)..! :)

Ona je opravdu každá rada drahá, obzvlášť, když - i takový optimista jako já - se musí taky snažit, aby se mu ta "jeho" pohoda nevytratila. Ne, že bych neběhal pomalu, ne, že bych se zlepšoval.. ne, že by se stíhal naběhat potřebné objemy, atd, atd.. Ale stoicky řečeno, snažím se, aby mě to pokud možno nezasáhlo :).  Například v minulém týdnu jsem si udělal volno dvakrát na dlouhý běh.. přehodil věci v práci, první den se převléknu a vidím, že Deri kulhá a nemůže se ani postavit -- tak všechno zpátky a strávili jsme pěkné odpoledne na veterině, já byl nakonec moc rád za pozdně-večerních deset kilometrů na kraji v údolí:). O tři dny později se to opakovalo, tentokrát si ta moje mrcha chlupatá (Deri) utrhla dráp, takže pro velký úspěch jsme na veterinární klinice znova a já přemýšlím, jestli by mi už neměli sami od sebe nabízet nějakou výraznou množstevní slevu:). Ovšem nejlepší je, že po pár dnech Deri dělá, jako by se nic nestalo:)..

V tu chvíli si vždycky vzpomenu na starý a moudrý židovský vtip, který je pro mě neustálou inspirací -- stručně.. Roubíček přijde k rabímu pro radu. Má jen jednu malou světnici, šest dětí, nemůžou se tam vejít, špatně se jim žije. Rabín mu poradí, aby si pořídil kozu. Roubíček po  týdnu přijde, že je to ještě horší a rabín mu poradí, ať si pořídí psa, za tři dny je Roubíček zpátky a rabín po krátkém zadumání poradí koupit kočku. Do večera je Roubíček zpátky, úplně zoufalý, že se to už nedá snášet -- a rabi říká, teď, teď už to bude dobré.. Prodej kozu, psa a kočku a bude se ti žít dobře:)...

Takže, když to vypadá občas trochu divoce, možná i zoufale a pateticky.. tak obrazně řečeno koupím postupně tu kozu, psa a kočku:).. abych se jich potom mohl zbavit a radovat se z toho, jak najednou je všechno zářivé a růžové. Myslím, že běžečtí bozi mě potom odmění nějakým neskutečným zážitkem, které si snažím uchovat v sobě na dlouho.. Například, teď jak nečekaně vtrhlo léto do Čech, tak mám veselé "letní" zážitky .. Běžím si v pozdním ránu do práce, kolem skal.. a vidím krásnou nahou ženu, která na kamenech, v pozadí skal, pózuje fotografovi.. Delší než letmý pohled zaplatím celkem drsným pádem [jak to moudře říkal VS - z hlediska pádů v horách jsou nejhorší mokrý kameny, klacky a ženský:) ]... Proto, když asi o půl hodiny později probíhám odbočkou nad skalami pod Holyní, tak míjím také velmi pěknou (opět) nahou ženu, která tam v ústraní chytá bronz.. Tentokrát velmi decentně, doslova ani ne na zlomek vteřiny okem spočinu:), předchozí opakování horolezeckých pouček velkého VS bylo velmi sugestivní, z ruky mi krev přestala téci před malou chvilkou..:)... a její reakce mě málem smetla ze skal.. Povídá.. "A ty se na mě ani pořádně nekoukneš ?" :).. OMG! :).. Po pravdě, bez zastávky a v poklusu.. (srabácky/moudře) odpovídám, že už jsem si dneska jednou natloukl, že příště..:)..

Přede mnou je ještě jeden intenzivní týden, kdy to s během bude hodně bojovné (pět dní na cestách), ale pak se budu chystat na Mozartovu 100. Bude to takový rodinný výlet, ze základny v Niedernsillu vyrazím na rychlý výpad do Salzburku odběhnout kvalifikaci na WS a po akci hned zpět do Niedernsillu. Další den moje nejmilejší manželka slibuje/plánuje nějaký delší výlet do hor:). Anka mě chválí, že i když nemůžu moc běhat, tak se aspoň snažím vkládat kvalitní tréninky -- PVLH, Mozarta..:)... LOL.

Svět je krásný.. Je jen občas potřeba nejdřív koupit a potom prodat tu kozu, psa a kočku!:)
Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a letnímu běhání.. zvlášť!
12:)

neděle 20. května 2018

Průzkum bojem, aneb Prominentní vrcholy Lužických hor:)

Taky bych svůj příspěvek mohl nazvat Hail Mary (česky Zdrávas Marie), což k - v Čechách už méně - známé modlitbě má ještě jeden hlavní význam.. dovolím si citovat wiki: " a long, typically unsuccessful pass made in an attempt to score late in the game."... Což bych v kontextu svých současných dní mohl volně aktualizovat jako "zoufalý pokus něčeho dosáhnout s malou pravděpodobností na úspěch".:)...

Už před časem jsme se s Martinem a Pavlem (Veverkou Pražským a Sudetským) bavili o jedné krásné akci "Prominentní vrcholy Lužických hor" -- pravidla jsou velmi jednoduchá, během 24 hodin obejít 18 prominentních vrcholů Lužických hor, v libovolném pořadí, kdykoliv (tedy v libovolném čase), jen start a cíl musí být na stejném místě a pokus musí být nahlášen dopředu.. Ta volnost, odlehlost končin (skoro vůbec to tam neznám), punkový charakter akce.. a vlastně i možnost poprat se sám se sebou, s pohodlím a jeho lákadly.. Prostě je to sama o sobě zajímavá výzva, umocněná tím, že trať není daná, nikde není žádná občerstvovací stanice, ani na vás nečekají zástupy dobrovolníků a pořadatelů, aby vás povzbudili -- tady je potřeba férově přiznat, že ve finále jsem to měl s neskutečným komfortem a závěrečným bonusem -- akce má ode mě 12 bodů z 10:) [zakladatel-pořadatel Martin mi dělal společnost z Popovy skály, přes Sokol k hospodě v Mařenicích]... Ale postupně:)..

S bratranci Veverkovými jsme se o tom bavili už delší dobu, neznalost končin a možné navigační nástrahy nás vedly k pokoře, nakonec Martin navrhoval, že bychom se mohli na místo činu vypravit v půlce května, proběhnout tak 40-50 navigačně nejhorších km a připravit se na regulérní pokus někdy v létě nebo na podzim.. Pohledem do kalendáře je mi jasné, že navzdory volnosti, kterou akce poskytuje se jí můžu s jistotou zúčasnit jedině teď v květnu. Proto navrhuji oblíbený postup - průzkum bojem:).. Tedy, že z průzkumového běhu uděláme regulérní pokus:). Nakonec se to vzhledem k pracovním a rodinným omezením vyvinulo tak, že vyběhneme v pátek na noc.. Poběží se mnou Pavel (jako podpora), který se nad ránem odpojí v Chřibské, já se pokusím sám dokončit, posbírat cenné poznatky pro kamarády, v sobotu večer dojet domů a v neděli se tvářit jakoby nic:)...


Samozřejmě, existují záznamy, GPX trasy lidí, co to běželi a zdolali před námi... Ale v jistém smyslu mi přišlo škoda se ochudit o ten rozměr poznání a překvapení -- když si člověk myslí, že zrovna tudy to půjde a ono ne.. a nebo naopak:).. Takže jsem v duchu zavrhl variantu vzít existující a nejrychlejší tzv. "pražskou" variantu a připravit se, jako bychom byli první:).  V principu jsme se jen podívali na standardní pořadí vrcholů a zbytek podlehl trasovaní Martina a Pavla. Já zasahoval v téhle fázi minimálně, jen s drobnými modifikacemi: v noci pokud možno jednoduché cesty, raději o něco delší... optimálně těžší začátek a lehký konec, aby se v případě problémů s limitem člověk mohl na lehčích cestách "zmáčknout":)...

Nakonec máme připraveno, v mobilu stažené off-line verze mapy.cz, když ve čtvrtek (den před akcí) udělaly mapy.cz zásadní "update" (já bych řekl zničující down grade). Od teď už na celou trasu musí být jen jeden způsob dopravy.. a tak se nám trasa s vyznačenými body změnila v geografické hejno spermií..:)

S Pavlem se shodujeme na tom, že je to dobrá varianta. Představa, že se nám tohle stane těsně před vyběhnutím, nebo během akce.. to by byl opravdu zásah do černého.. A tak Pavel rychle opravuje, výsledkem "záchrany" je ne úplně optimální trasa dlouhá 112.5 km, která ovšem nemá v sobě zahrnuté trasování cest k vrcholu, pokud nejsou na turistické značce:).  Ale co.. bojovat je třeba.


V pátek jsme domluveni, že vyrazím z Prahy tak, abych byl v Liberci kolem 5 hodiny.. ale moje neznalost zacpanosti Prahy v odpolední (navíc páteční) špičce vede k tomu, že jsem o víc jak o hodinu později v Liberci.. Beru to pozitivně... aspoň Pavel nebude muset v Chřibské dlouho čekat na vlak.. nebo se nutit se mnou běžet dál, než plánoval...:). Ve Svoru zaparkujeme u pošty a já si v duchu přeji, aby místní neměli nějakou silnější averzi k Pražákům a já po návratu nemusel třeba dopumpovat kola, nebo neměl odtažené auto:). Ale kdepak .. místní jsou přátelští(!).

V magický prvočíselný čas 19:11 (nebo to bylo 19:13? -- blbla nám navigace) vybíháme.. Během stoupání dávám vědět Martinovi B., pořadateli, že jsme na trase. Přeje mi štěstí a domlouváme se na další den. Prvním naším vrcholem je Klíč. Necelé 3 km od našeho startu,  Tady se ukazuje neskutečný rozměr ultra.. Během chvíle zapomínám na všechno, co jsem nechal za sebou v Praze.. Ať už to jsou nezaplacené účty:), můj šílený spánkový deficit, moje pochyby i vlastně moje únava.. a jdeme do toho. Pro mě je a zůstává Klíč doslova klíčem k srdci téhle trasy a jsem moc rád, že jsme ji zvolil právě tak. Nádherné pohledy na kamenité stráně, západ slunce a pohled na panorama Lužických hor.. Hned si připomínám Pavlovu hlášku.. "Nečumte, foťte, čumět můžete doma..:)" .. a tak se po drobném bloudění a úvodních bojích s navigací dostáváme na trasu a do skvělého módu..

Lužické hory jsou skvělé.. Ani při největším běžeckém boomu, tady skoro nepotkáte živáčka, tedy ani mrtváčka:), ta samota je tady dokonalá.. Uvědomuji si, že až budu sám, bude to vyžadovat o to větší soustředění, nezabloudit, nezranit se.. Nakonec se ukazuje asi nejsilnější překážka -- nedostatek vody. Trasa, jak jí máme připravenou vede povětšinou pustinou, žádné potoky, Lužické hory v současném suchu sice nemají bažiny, ale ani žádné pramínky a potoky. Martin B. mi potvrzuje, že je tady pár studánek, ale třeba jedna z nich, kolem které jsme běželi byla absolutně bez body:). Během noci s Pavlem naštěstí jednou potkáme pomalu tekoucí stroužku vody.. Pavel se na mě zkoumavě kouká, ale to už já stojím u zdroje:) a snažím se z malého čůrku vody nabrat co nejvíc do bidonu.. piji a beru co se dalo nabrat s dalším drobným doplněním to bylo do ranních hodin dalšího dne všechno..:(.

Během noci se Pavlovi ozývají bolavá a poničená kolena, moudře říká, ať vrcholy, ze kterých se vracíme běžím sám, aby nezdržoval [zase tam dole chudák mrzne, než já přiběhnu].. ve 4 ráno se loučíme, upozorňuje mě na navigační chuťovky, že nemám natrasované cesty k vrcholu, ať si hlídám itinerář, vrcholy a cestu.. Bludička navigátorem .. kozel zahradníkem:). Ale co.. Každou chvilku zastavím, sundám/posunu brýle, abych viděl detaily na displeji, přesně promýšlím, co teď a co potom.. Jestli se napiji teď a bude mi dobře teď.. nebo budu šetřit vodu na později, aby mi nebylo ještě hůř...:). Pavlovo poznámky k itineráři se postupem času snažím modifikovat -- například jeho poznámka, z Pěnkavčího vrchu volným terénem dolů ušetří 300 m -- je sice pravda, ale prodírání se hustým habrovým mlázím mě stálo extra půl hodiny času:) a to nemluvím o šíleném oklepávání a ometání klíšťat [i tak jsem u pošty vytrhl čtyři a doma dalších pět]... Ale společně s Cimrmanem si říkám, že jsem (zase) mistr slepých uliček.. a mohu všem s hrdostí říci.. už jsem to pro vás vyzkoumal.. Tudy ne! Tudy cesta nevede..:).

Některá pravidla jsem možná asi pojal až moc striktně -- jako hledání vrcholů. Na Plešivci mě hledání vrcholového kamene (opět) v hustém habrovém mlází stálo víc jak čtvrt hodiny... Ale úmorně se snažím poctivě najít každý vrchol a nějak věřím, že konec máme naplánovaný běhatelný, že případný deficit doběhnu.. a co jde tak se snažím svižněji (v rámci nedostatku vody) popoběhnout. Na Jedlové objevuji venkovní kohout a zahradní hadici a dopřávám si úplné vodní orgie:). Hlídací psi sice štěkají jako pominutí, ale já piji jako houba, nakonec snad další zdroj bude na Luži -- Pavel vykládal o chatě na vrcholku..[což je hezká pohádka pro žíznivé poutníky], ale v Podluží je hotel, kam se vecpu mezi pozdní snídaně.. Obsluha předstírá, že jsem ze skla. Totálně mě ignoruje a tak po pár minutách v angličtině rozehrávám osvědčenou (standardní) etudu - mezinárodní závod.. za mnou (tentokráte) Maďaři..:)... Doslova vdechnu pivo, hodilo by se ještě jedno, ale obsluha to předchozí točila víc jak 5 minut, pohled na hodinky potvrzuje, že čas je neúprosný...:)

Postupně odškrtávám jeden kopec za druhým a neskutečně si to užívám. Když jednou při seběhu volným terénem špatně šlápnu a bolest mi projede celým tělem uvědomuji si, že by to byl celkem průšvih se tady sám zranit.. ale výhoda mého špatného a nestylového běhu spočívá také v tom, že já sebou fláknu celkem často a špatný došlap na zkroucenou nohu? Pohoda:).. Na chvilku přejdu do chůze, aby mělo tělo šanci se uzdravit:) .. a pak se snažím zase svým indiánským během se posunovat do cíle..

Občas zapnu telefon a v on-line kontroluji trasování a vzdálenost do cíle. Přitom jsem dostal pár SMS i od Pavla, je v pořádku doma.. prý jak jsem na tom? Po pravdě píšu, že dobrý, že to všechno "profesorsky" :) rozpočítávám, i vodu:), abych vydržel do cíle. S pořadatelem Martinem B. jsme domluveni na setkání na Popově skále. Když k ní docházím, Martin už je tam.. Ale co víc.. Je tam i Pavel a jeho žena Renata a mají pro mě pivo, teplou polévku a vodu na doplnění do bidonů! Byl jsem v takovým šoku, že jsem si ani nevšiml jejich nových klubových dresů... Tedy tomu říkám kámoš..!!! Když se prošitej po cestovních útrapách dostal domů, tak se rozhodl vzít auto a udělat mi na předposledním kopci podporu. Kvůli tomu mám rád ultra. Většina sociálních studií ukazuje, že lidé po čtyřicítce už jen ztrácejí kamarády.. kdežto já mám tu výhodu, že jsem našel a nacházím ty svoje nejlepší..

Ovšem jak se dozvídám, tak tu skvělou polévku udělala Renata, která na ten kopec po své operaci suše vylezla.. OMG! Seděl bych tam s nimi ještě teď, ale je čas se rozeběhnout a trochu ukrojit ten čas, který rychle běžel, zatímco já jsem se radoval s polívkou, pivem a kamarády..:). Martin B. je místní a tak mě neochvějně vede na Sokol nejkratší cestou (máme připravené velmi podobně) a vypráví o úspěšných i neúspěšných pokusech ostatních, o svém pobíhání v horách.. Moc si to užívám, ale při cestě ze Sokola už se dělá fakt hic.. Mám na sobě pořád bundu z noci, voda už mi zase došla (přeci jen ten deficit tekutin z půl dne jsem na Popově skále nestačil plně nahradit) a tak víc jdu než běžím, ale z hlediska limitu jsem na tom dobře a není důvod to hrotit. V Mařenicích dáváme s Martinem rozlučkové pivo  / já kofolu (budu muset za chvíli řídit domů), rozvážně se loučím, po cestě ještě vyřeším nutné e-maily a indiánským během dokončuji v čase ještě začínajícím 22..:). Asi bych to mohl i o půl hodiny stáhnout, ale .. Čeká mě cesta domů -- ultra pro mě končí, až když jsem doma.. občas až když vyperu svůj "pytel smrti", čímž myslím běžecké hadry...:)

Před cestou domů ještě nastavuji budík na 15 minut, chvilku jsem usnul, budím se "čerstvý a plný sil":).. tedy aspoň na to, abych dojel domů... Prostě odpovědný otec od rodiny..

Prominentní vrcholy Lužických hor je skvělá myšlenka (díky Martine i za celkové udržování statistik a všeho kolem), která dává poznat neprávem opomíjenou krásu Lužických hor, při téměř dokonalé osamělosti přespolního běžce poznat i zase trochu víc sama sebe... O náhody a překvapení tu není nouze:).. Takže fakt vřele doporučuji! Stejně jako Běžící Stín komentoval svoje dokončení Leadville slovy .."Nepodceňujte běžce se zlomenou nohou":), tak já bych si k téhle akci dovolil podotknout.. "Nepodceňujte unavené dehydratované staříky"... Ale hlavně, že rozměr kamarádství dokáže vždycky příjemně překvapit!

Všemu zdar! Našim bojům, našemu úsilí a ultra zdar! ... Kamarádům a polívce s pivem.. zvlášť!
12:)

neděle 13. května 2018

Jak jsem se smiřoval, ale nerezignoval:).. aneb Posázavský 1/2 maraton

V minulém týdnu jsem náhodou četl v jednom magazínu rozhovor s Michalem Vieweghem (o kterém moji kamarádi unisono říkají, že je to fakt smutný, když chlap soustavně kňučí)... Nicméně, v tom rozhovoru jeho úroveň kňučení klesla minimálně na polovinu -- velký Michal přestával dělat Hillary (= za svoje prohry a průšvihy vinit všechny kolem sebe)... Navíc zmínil, že zase začíná běhat a že poběží Posázavský půl-maraton(!). Tak jsem ho vzal na milost:) a těšil se, že při svém vyběhnutí ze zadních pozic ho budu míjet a popřeji, ať mu to běhá..:).. [Nakonec jsem ho neviděl ani na trase, ani ve výsledcích... Michale, Michale..:)..!]

MV pohovořil, že stárnutí mu přináší především smíření, i když to vyznělo trochu rezignovaně - hlavně, že není třeba si už nic dokazovat. OMG! Jsme stejně staří, ale já trouba si musím dokazovat každý den, že věci nevzdávám, že budu bojovat.. Obzvlášť, když to vypadá hodně zoufale nebo úplně na Pikaču:). Jasně, můžu se smířit s tím, že třeba už nic zajímavého nevymyslím, že běhám pomalu.. že při stresu a šocích posledních týdnů spím málo, že vážím skoro tunu:), ..  ale to vůbec neznamená, že se nebudu dnes a denně pokoušet to překonat a bojovat s tím:)..

Situace v posledních dnech je slovy Američanů výzva, my bychom řekli na nic:). Žena doma s pochroumanou rukou v závěsu, po operaci.. Měli jsme teď být na [vyvažovací:)] dovolené u moře.. A tak se slyším, jak říkám svojí D. -- ... abych tu dovolenou nějak vynahradil:), tak pojeď se mnou na Posázavský půl maratón... je to v krásné krajině, pořádá kamarád Richard a jeho skupina.. start a zázemí je na Ostrově...Bude to taková drobná náhražka za dovolenou.. koneckonců ostrov jako ostrov, voda jako voda:)...

Moje nejmilejší byla evidentně oslabená, protože na moje hloupé řeči typu flaška jako flaška..
// "Nemáte nějaký dobrý víno v ceně asi tak do devíti korun a padesáti haléřů?" "Tak to bohužel nemohu sloužit, ale podívejte se, máme tady výborný mošt, kdybyste dovolil, já bych vám ho podal - mošt, flaška jako flaška, že." //
 .. mě neposlala tam kam slunce nesvítí:), ani nezmínila, že nesnáší roli Penelopy — na mě čekat, až se doplácám do cíle — ale naopak řekla, že si uděláme rodinný výlet s mým proběhnutím. Nakonec prý je to krátké, tak bych mohl být tak za hodinku a něco v cíli..:)...

Úterní ráno proto nadšeně beru boty, tvářím se jako profesionální sňatkový podvodník, když Deri proradně slibuji, že ji příště ... příště ji vezmu s sebou! :).. Po cestě autem přemýšlím, jak svojí manželce vysvětlit, že takovýhle sprinty jsem dlouho neběhal, že je horko, ze nemám naběháno, že jsou tam kopečky, že určitě z kopce budu špatně vidět:).. a že poběžím pomalu.. Ale jak o tom přemýšlím, tak je mi jasný, že se nemůžu a nesmím na nic vymlouvat.

U startu se potkáváme se spoustou známých, pod tlakem všeobecné přípravy, protahování a rozklusání -- i já, který nic takového nedělám, podléhám a jednou s kamarády popoběhnu asi 100 metrů. Ale není mi nějak dobře, spal jsem jen pár hodin a tak usoudím, že se přidržím osvědčené taktiky... rozcvičím a rozběhám se  až při závodě:). Moje D. se mě ptá, že vypadám nějak zeleně, tak jí vysvětluji, že to bude dobrý. Buď se to usadí, nebo půjde ven.. a bude to zase dobrý:).

Na závod mám dva silný trumfy. Beru si sluchátka s muzikou, abych si vytvořil vlastní bublinu (D. to komentovala, že je to úplně zbytečný, protože jsem stejně hluchej) a potom karta nejsilnější.. Manželka v cíli, která si myslí, že to uběhnu za hodinu a něco:). Marně jsem se snažil jí vysvětlit, že to "něco" může být i výrazně větší než ta hodina před tím.. No nic.. budu muset běžet!

Vyrážím zkušeně s Malým medvědem ze zadních pozic, skoro úplně od konce, ale snažím se od začátku běžet svižně. Brzo míjím a zdravím Jitku a v půlce asfaltového stoupání i Janu Š. Sice to chvíli vypadalo, že se moje snídaně přijde podívat ven, co se tam tak zajímavého děje:), ale ustál jsem to... Co víc, kopce sbíhám (na své poměry) v neskutečném stylu. Je to kombinace "utržené laviny" (Anka S.) a obdivovaného stylu "no tomorrow" (Honza B.). Sakra jsem se snažil, žádná rezignace! Takhle sbíhá kopce šeroslepý stařík z Povltaví...Postupně sbíhám jednoho po druhém a začíná mě "závodění" bavit.

Ovšem -- proti některým zvykům se těžko bojuje.. Ten zkušený ve mně .. v prudších kopcích přechází do chůze.. a zase mě ostatní předbíhají. Přeci se nezničím během prvních 2-3 hodin, že.. Ultra je ultra:). Samozřejmě to, že jsem zapomněl jak běhat 1/2 maraton mě neomlouvá, spíš baví. Ale pozor. Já ty přechody chůze-běh umím celkem dobře:). A tak stejně jako Cimrman nabádal svoje žáčky, podlez a narovnej:).. tak já zpomalím a projdu, abych vzápětí zase svižně běžel a "ztracené" metry a pozice si vzal zpátky. Na občerstvovačce na 13 km dobíhám Alenu K. a podle povzbuzování na stanici se dozvídám, že je to první žena ve startovním poli...

To mě [duší ženu:)..!] silně povzbudilo. Říkám si, "zaber Jani! To musíš udržet!" Navíc od 17 km je trať převážně z kopce a tady se ukazuje, že se postupně rozběhávám... Přidávám z kopce a stahuji postupně další místa a do cíle přibíhám nakonec skutečně za hodinu a něco:) [1:51, 31. celkově, 7. v kategorii MC, 1. žena až za mnou]...

Musím poděkovat organizátorům... Richard je sice kamarád, ale moje hodnocení na stupnici od 1-10 je objektivně na čísle 12!!! :) ... Upřímně, co se jim podařilo je naprosto unikátní. Překrásný závod, příjemná atmosféra, skvělý ceny .. Víc jak 200 přihlášených v druhém ročníku bez jakékoliv reklamy, to hovoří za všechno. Příští ročník doporučuju včasnou registraci!  Lidi povzbuzovali snad víc než na pražské variantě:), plácal jsem si s dětmi kolem tratě, zázemí skvěle zvolené. Jen bych doporučil, aby se obsluha v restauraci na Ostrově naučila roztočit víc piv (kofol) najednou a pak se už nedá absolutně nic vytknout! Richard mi sice říkal, že měli stížnost, že nějaký pitomec přeznačil kus tratě a pár lidí špatně odbočilo... No to se stává skoro všude, já jsem rozená bludička:).. ale tenhle závod byl značený fakt dobře.. ani já jsem nezabloudil! [dokonce na té pitomé křižovatce byly i nastříkané šipky na zemi, lidi měli GPX trasy dopředu, atd.]..a i kdyby.. tak holt za stejný peníze se proběhnu o kousek dál:). Prostě velmi profesionálně, ale s láskou připravený závod. Doufám, že mi to vyjde i příští rok!

Za sebe-běžecky mám naprosto skvělé pocity. V posledních dnech to byl fakt mazec, ale přesto jsem závodil a běžel dobře. Na svoje zlepšení v trailu a v sebězích jsem opravdu pyšnej! O to víc mě potěšilo, že nejstarší běžec Pavel Š., který je o 11 let starší než já, přiběhl necelou minutu po mě a co víc, kus závodu jsme se různě přetahovali a v kopcích si mě zkušeně mazal na chleba:). Tomu říkám inspirace!! To by měl vidět Michal Viewegh.. žádná rezignace -- bojovat je potřeba!:)

Všemu zdar!
Sprintům, kamarádům ... a úsilí, které patří k ultra.. Zdar!
12:)

 PS. Fotky jsou od Richarda, abych aspoň trochu přiblížil trať.. protože tentokrát jaksi nebyl čas fotit.. Tentokrát jsem musel fakt běžet celou dobu:)

neděle 22. dubna 2018

Koblížek a Kocourek na cestách., tentokrát na Lazovské 100, aneb co nemáš, nepotřebuješ stále platí:)

Restaurace v Piešťanech - nádherné retro
Kdo by mě neznal, myslel by si, že moje zážitky jsou čistě psychedelické, patrně psané pod vlivem nějakého silného psychofarmaka... Ale není tomu tak. Všechno jsem měl celkem pečlivě promyšlené, do poslední chvíle jsem byl rozhodnutý pracovat a balit a chystat se až v pátek dopoledne, přeci se dokážu zabalit rychle, ne?:) navíc ve vlaku bude dostatek času si ještě odpočinout....

Nicméně v pátek dopoledne si moje nejmilejší způsobila tříštivou zlomeninu lokte a a tak místo balení před polednem objíždíme rentgeny, chirurgie a čekárně v Motole píšu Martinovi, aby zrušil moji jízdenku, že to balím. Ovšem moje nejmilejší po chvíli říká, že jde na operaci až příští týden a že mě doma v principu nepotřebuje...:). Trochu mě to zasáhlo:), ale jako správný drsňák hned volám Martinovi.. se slovy -- odvolávám co jsem odvolal.. slibuji, co jsem slíbil:) -- ho prosím ať neruší jízdenku. Martin říká, že to bylo doslova vteřiny před závěrečným kliknutím..

Přijíždím domů, ve spěchu všechno, co vypadá použitelně nacpu do báglu, hodím jedny běžecké boty v igelitce, na nohy si beru pro jistotu extra “psí"  asics (staré černé, co už mám, jen když jdu venčit Deri), ale v nouzi by se v nich dalo ještě běžet.. Na závod beru svůj bágl černé pivo se základním závodním vybavením, baterky, čelovky, navigaci.. Není čas na nějaké rozjímání a dojetí:), říkám si, že jsem mrcha, odjíždím pryč, žena pochroumaná na těle a na duchu, v sobotu má navíc narozeniny.. Ale má pravdu, byl bych tady k ničemu. Zanadávám v duchu a decentně, popadnu věci a běžím na metro, vím že mám tak asi 5-7 minut rezervu, abych chytil vlak.. Utěšuji se klubovým heslem co nemáš, nepotřebuješ -- bez toho, že bych tušil, jak moc si ho budu opakovat.:)

Vlak do Piešťan je z kategorie zážitková akce - přímá linka Praha-Piešťany je sestavená patrně z vyřazených lokálek německých drah nasazených v Čechách jako mezinárodní rychlík:). Horko jako v sauně, na dotaz na funkčnost klimatizace následuje odpověď, že máme okna a větrák. Na tramvaj to bylo luxusní, na vlak krásné retro, jak stoicky prohlašoval jeden z K:), záleží na úhlu pohledu...

Na příjezdu do Piešťan dáváme pro jistotu jídlo, smažený sýr s housce v neskutečném non-stopu. K+K přehodnocují strategii, místo čekání na bus, bereme taxík, který nám zajistí určitě extra hodinu spánku, máme penzion skoro 2 km od startu. Když tam dorazíme, už zavírají kuchyň. Podaří se mi ale přesvědčit obsluhu a kuchaře, aby nám udělal polévku a pivo.. Martin jako správný horský vůdce s naprostým klidem jí polévku a ve chvíli, kdy mu mezi zuby patrně zapraskají kousky ledu:).. na sebe s úsměvem pohlédneme a unisono prohlásíme, že by polévka mohla být i teplejší;)..

Ale jak se říká.. večer chutná ráno pomáhá:).. V mezičase si rychle připravujeme věci na závod a já si připadám jak při losování MATESa - postupně otevírám naházené pytle a tašky v báglu a "objevuji" co mám s sebou. Na Martinovu otázku, v jakých botách poběžím., po pravdě říkám, počkej, musím se podívat!:).. A La Sportivy! Tak to běžím v nich.. Potom nacházím i polštářek a hned se chválím, jak i při tom zmatku jsem skvěle zabalil:). Další otevírání přináší další dobré zprávy. Mám nějaké jídlo, sušené ovoce, krátké kalhoty, ponožky a tričko s krátkým rukávem i nevěstu (Sahara kit), tady ale dobré zprávy končí. Sice mám další sady triček s krátkými rukávy.. asi desatery trenýrky:).. ale nemám spacák a nic do čeho bych se po doběhnutí mohl převléci a přečkat zbytek noci a čas do odjezdu vlaku.. Co nemáš nepotřebuješ.. a to ze ti bude zima v tělocvičně není tvůj problem.. je to problem tvého budoucího já... a upřímně tomu chlápkovi to nezávidím:).

Závod je tak trochu zahalen ve slunečním oparu. Ráno se pomocí Martinem zařízeného stopu:) dostáváme na start, vítáme se Jitkou, nastavuji dobře připravenou navigaci -- věřím si, všechno nechávám za sebou a vyrážím.. Nicméně navigace umírá už po 2.5 hodinách a hned za to platím ..  první kufr..

Slunce fakt pálí a jsem moc rad, ze mám nevěstu, Sahara Kit je moje nezbytná pomůcka -- i když v kritickém časovém období naprosto chyběly potoky, aby se dala namočit. Pravda je, že zabloudění a ztráta vody před Filipovým údolím, to mě málem zahubilo. Postupně přestávám běžet, chůze, která se zpomaluje po chvíli připomíná stařecké šourání. Je mi fakt blbě, neskutečná dehydratace a stanice je děsně daleko. Jjo, kdybych věděl, že je na jiným kilometru, tak bych asi žebral o vodu na začátku vesnice..

Na stanici málem zvracím. Jdu rovnou do hospody, kde se zřítím na židli:), postupně do sebe dostanu dvě Fanty, pivo a vývar.. Přes půl hodiny ležím jako lazar.. pak procházím ještě jednou stanicí, beru několik chlebů se sádlem a rozvážně stoupám pryč.. snažím se vrátit do závodu.. v řadě úseků bych normálně určitě běžel — ted to ale nejde, pořád bojuji se zvracením a snažím se maximálně pít..

Přidávám další bloudění - pro člověka který špatně vidí dodávám, že ty přechody z turistické značky na vlastní značení by jistě zasluhovaly víc značek, upozornění pomocí fáborků a tak.. Ale, co. V duchu mažu jakékoliv predikce dokončení, bojím se, ze už se nerozeběhnu:)... Nakonec dvě rychlá piva na Holubyho chatě jsou jako elixír.. po malé chvilce dávám čtyři rychlé kilometry, každý pod 6 min/km. V country salonu, obětuji další čas, polévka a pivo jisti dobrou náladu.. o když je mi jasné, že přes noc toho moc v náročnějším terénu nenaběhám, jsem v pohodě. Já s těmi svými defekty umím dobře žít:) a mám je svým způsobem i rád..

Ve Višňovém připíjím s Petrou M. na její nadcházející narozeniny, ještě dvě stoupání a jsem v cíli.. Trochu se mi to komplikuje na poslední záchranné stanici, při výlezu bloudím, nevidím žádné značení.. ztrácím další a další minuty hledáním kolem, navigace mrtvá (ani druhé baterky nevydržely víc jak 3 hodiny) a tak s pomocí telefonu a google maps nacházím cestu do cíle a dokončuji v čase o hodinu delším, než byl projektovaný pomalý čas:). Kvůli tomu, aby čas začínal 18 si málem zašpiním trenýrky;), ale jak víme, je to v klidu, neboť jich mám s sebou na rozdávání:)..

V cíli se snažím na chvíli si lehnout a odpočívat, ale balíček, ve kterém jsem si myslel, že je lehký spacák, byl  ručník!:). Společně s básníkem si na zemi v tělocvičně přeji být menší a ještě menší.. až budu nejmenší na světe.. Ranní chlad a pokora mají podobné účinky.:) Oblékám si znova návleky na ruce, beru džíny a ručník přes ramena mi zajišťuje, že se neklepu zimou a míra diskomfortu je na "přijatelné" úrovni..:).

Ráno s Martinem společně usoudíme, ze jsme sice po noci šíleně ztuhlí, ale za 40 minut nám jede z Piešťan vlak. Zbytek příběhu je stejně punkový jako doposud.. Objednávání taxi a pobíhání kolem základní školy.. hledání taxíka, který je u jiné školy..příjezd doslova minutu před odjezdem vlaku.. V "tramvaji" na cestě do Prahy už nemají skoro nic k jídlu.. tedy jediné "jídlo" jsou bramborové lupínky... Ale horká čokoláda s extra mlékem, úsměvy a krátká sukně stewardky získávají plusové body a napravují reputaci tramvajové linky..:)

Akci celkově hodnotím velmi pozitivně, hezký výlet s kamarády, skvělé retro momenty, punková atmosféra, návrat do skoro skrečovaného závodu a celkové zvládnutí všech šoků. Za to se musím pochválit:). ... I když příprava, ani závěrečné "ladění" na závod, nebyly optimální (o samotném balení věcí ani nemluvím), tak se znovu ukázala síla našeho klubového hesla -- Co nemáš, nepotřebuješ. A znovu jsem se ujistil, že klid musím mít v sobě, jinde ho těžko najdu!:)

Všemu zdar! Našim nejmilejším manželkám, našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)