neděle 19. května 2019

Očistný a objevovací trénink, aneb ŠUTR, čtyři rundy

... ranní schody
Můj minule plánovaný "sociální" čtvrtek se mi upřímně řečeno výrazně vymkl z rukou (ne úplně vlastní vinou:)! ) už v první fázi. Vynechám podrobnosti, ale znáte to.. nejhorší je, když se už zvedáte k odchodu.. a při každém poposednutí to znamená další pivo a na závěr nějakého pitomce [to říkám láskyplně:), jsou to moji kamarádi] napadne objednat rundu fernetů. Jak se říkalo u nás na malém městě ... přijmout je slušnost, otočit je povinnost:) a tím pádem jsem na druhou akci už přišel ve výrazně horším stavu, ale popil i zde, protože doba je nesmírně dynamická.. a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství:).

Po krušné noci a kalném ránu jsem si uvědomil zničující efekt alkoholu.. Tedy nejen, že mi bylo děsně zle:), ale asi půl hodiny mi trvalo, než jsem našel tři živé a funkční neurony v mozku, pospojoval je:) a začal se postupně věnovat praktickým činnostem. Ještě v pozdních odpoledních hodinách při sekání trávy jsem byl rád, že jsem si nic neusekl. Jak to správně, i když pokrytecky zhodnotil můj kamarád z prvního setkání: "Nesmíš chlastat jak protrženej kýbl a musíš zdravěji žít!!":)  Je určitě skvělé, že jsem společensky náročná setkání podstoupil už teď, určitě mám šanci se alespoň krátkodobě vymanit z podobných bohatýrských akcí:).

..natažený had se přeskakuje, stočený obskakuje
Ještě v sobotu po ránu jsem jak zpomalený film, našel jsem už sice další skupinku živých a funkčních neuronů, ale upřímně čtyři kola v Šárce vidím hodně problematicky. Jen pomyslím na to, že jsem si předsevzal zkoušet jídlo, kombinaci gelů, pití a normálního jídla, tak už mi není dobře. Ale trenérka řekla jasně.. 4 kola, vyzkoušej si co potřebuješ, nezraň se, ani se neznič na doraz.. Není to tvůj závod:).

Na startu v 9:00 jsou ostřílení a zkušení běžci, většina z nich je nejen rychlejších než já, ale zároveň dobře znají trať. Jsem nejstarší ve skupině a moje otázky na značení tratě vyvolávají podobné reakce, jako bych se na svatbě ptal na předchozí partnery nevěsty:). Nicméně se při "rozpravě" dozvídám, že "trať je dobře značená, je stejná jako vloni a vždycky a nedá se zabloudit"..:). Tak na to jsem si vzpomněl při prvním zakufrování hned v prvním kole..:). Ale nebojuji o stupně vítězů a je dobré sledovat těch pár spoluběžců, co jsem před tím předběhl a zmizel, když se k nim znovu blížím po návratu na trať:).


Ostatně je potřeba vyzvednout užitečnost bloudění v přípravě na cílové závody, zejména zabloudění ve 2. a 3. kole:). tam se mi podařilo přeběhnout ostrou odbočku směrem dolů, pokračující výstupem se schody a "zkratkou" se dostávám na dohled k cíli. Je pochopitelně milé, že morálně jsem ani na chvíli nezapřemýšlel, že bych běžel rovně, ale otočil jsem to a poslušně se vrátil na trasu a užil si jak cestu dolů, tak i schody nahoru:). Součástí správné přípravy je, že běžím "se vším".. tedy táhnu 1.5 l vody, kterou pravidelně doplňuji, abych měl správnou zátěž, mám tam povinnou výbavu, dvě lékárničky, extra čepice, dva telefony, gely... Prostě kromě vařiče a stanu má s sebou všechno:). Však jsem i během závodu maličko se svojí lékárničkou mohl pomoci:).

První dvě kola ještě bojuji s intenzivním pocitem "žaludku na vodě":), ale na konci 2. kola si říkám, že tady nejsem na závodě a srdnatě otevírám první gel a nasoukám ho do sebe:)... Kupodivu to jde dobře a pak po zhruba 3/4 hodině až hodině následují další tři a musím říci, že v silné testovací kombinaci banán, kola, nealko pivo.. a žaludek drží. Tak v tomhle směru jsem obzvlášť spokojený, jednak, že jsem se odhodlal a jednak, že to vypadá, že by mi to mohlo třeba fungovat i na 100 mil.

Dělá se hezké teplíčko, ale součástí mojí přípravy je běžet oblečený, 3/4 kalhoty, dlouhé kompresní rukávy i teplý šátek kolem krku. S výrazným oteplením za poslední dva dny je to další skvělý rozměr tohoto tréninku. Přemýšlím, že bych přidal i další vrstvu, ale než znova doběhnu do prostoru startu-cíle začíná se postupně ochlazovat a i to patří do tréninku..:). V předposledním kole už odbíhám ze (skvěle zásobené!) stanice na 9 km, když k ní přibíhá Martin VP a tak na něj počkám a potom už běžíme většinu zbytek okruhu spolu, v závěru ho nechávám si povídat se synem, běžím kousek napřed a tak se mi před ním podaří znova zabloudit doslova "v přímém přenosu":)... Inu, kdo umí, ten umí!  Díky Martinovi, Jakubovi i náhodným setkáním s jinými běžci i Šutr nakonec přináší pro mě nečekaný společenský rozměr.

Při startu posledního kola je to takové řekněme morálně důležité. Beru si pár posledních kousků banánu, už došlo pivo:(, ale Radek Brunner mě utěšuje, že na stanici v půlce ještě pivo je a na moje obavy, aby mi to nevypili ti přede mnou... mě ubezpečuje, že teď už na trati žádní závodníci nejsou, jen já jsem poslední z posledních:). Uklidňuji ho, že mě se podobné řeči nedotknou, nemají šanci mě rozhodit... stečou po mně ... jako olej po teflonu:)... I obsluha časomíry se má v tomto směru hbitě k činu a odstřihnou mi čip. Já jim říkám, že je chápu, ale že já jdu ještě jedno kolo. V propozicích je, že závod končí v 6 a že to vidím, bych měl v pohodě stíhat:). Tak dostávám čip do kapsy a vydávám se na poslední okruh, který si patřičně užívám. Míša měla pravdu. Chtělo to čtyři kola. Neurony už jsou pospojované:), už nebloudím, nakonec nejsem úplně poslední v cíli, v první desítce:) na krásném devátém místě s časem 8:36:37 končím 72 km závod v naprosté pohodě, s vysokou rezervou:) na oficiální konec závodu, připravený běžet dál...

Z toho si dovolím vyvodit základní poučení pro nás pomalejší. Nesmíme se nechat se nijak zviklat, pro nás pomalejší platí zásadní pravidlo a mantra "it ain't over until it's over!" ... prostě dokud to neskončí tak není konec:), případně ti hodně pozitivní si mohou opakovat.. "A jestli to není dobré, tak ještě není konec."

.. večerní schody:)
Domů se dostávám ve skvělém rozpoložení, všechno se podařilo, i v mihotavém světle, ve kterém já špatně vidím pod nohy jsem sbíhal trailové cesty velmi zkušeně, cítím příjemnou únavu, ale v podstatě mě nic nebolí, gely super...
...prostě Hrdý Budžes! /pro ty mladší na vysvětlenou doplním vysvětlující verš..."žes neposkvrnil ústa ani hruď../ ... ano, ano.. všechno jídlo zůstalo tam, kde mělo být:)!

Všemu zdar, našemu testování, úsilí, nadšeným pořadatelům běžeckých závodů.. zdar!
Ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Díky Digimu za zachycení mých okamžiků v závodě...

středa 15. května 2019

Nalezeno v běhu = perly a útržky hovorů, aneb hlásím se k akci "odhoď svůj batoh"!:)

Moje Deri klame... Jakmile si lehnu na futon, leží se mnou...
Uvědomuji si, že jak běhám, tak často míjím, běžím okolo, nebo doslova vpadnu do nějaké zajímavé situace a často zachytím (vytržené z kontextu) určitě ty nejzajímavější části konverzace typu .."a pak mu ji ten policajt zabalil a usekl":)

Dovolím si zahájit svoji malou hitparádu letošního jara. Jsem zvědavý, jaké "úlovky" máte vy:)!
------------
... Ten pes normálně poslouchá na slovo! .. V takové chvíli mi to nedá, abych nezareagoval.. "To ten můj tady, akorát jsme, jak tak koukám, ani jeden nepřišli, na jaké to slovo poslouchají":)

podle některých se dá i bez koukání určit věková skupina (typ)..

... ten (ta) by stala za hřích..

... nic neberu! Žádný prášky! Ráno hrnek teplý vody a jdu!

... ještě včera jsem s ní mluvila, šla spát a dneska to už má za sebou. Taková krásná smrt!:)

Občas se mihnu kolem šrapnelové situace a povedou fakt perly:

... nejsem žádná prudérní fajnovka, klidně si zaš*ustám se šéfem, když z toho něco budu mít.. ale ne po práci!:)

... dávej si bacha, posledně jsi byla tak zhulená, že sis to rozdávala s každým... Jak s každým? Petr se nepočítá, bylo mi ho líto.. A co Pavel a Milan..? :)..

nebo když v dubnových teplých dnech vylejzal pár z lesa a slyším chlápka říkat... "Není nad to se v klidu vysr*t nebo si zaš*kat v přírodě!" Bohužel jsem ještě nebyl dostatečně rozběhnutý, abych se cítil bezpečně a položil doplňující otázku, která z těchto činností se mu povedla teď? :).
------------

...ale stačí chvíle nepozornosti holuba a moje.. a je to lovec:)
Asi nejčastější jarní téma hovoru co při svých přebězích dokážu zachytit se týká hubnutí. Od velmi pragmatických pohledů, že chlapi jsou radši, když je za co "chytit" a že u vysvlečené ženy muž nikdy nevytáhne metr a kaliperační kleště, aby odborně měřil procento tělesného tuku:)..., až po zoufalé výkřiky, že se dotyčná do ničeho po zimě nevejde, akorát tak do stanu:)...
Muži sice takové detaily jako kilogramy navíc, ani u sebe ani u své partnerky, v 95 procentech případů vůbec neřeší (neslyšel jsem zatím nikdy nic), ale určité náznaky potřeby se "dostat do lepší formy" zaslechnu i od nich.

Na principu, že pozice pozorovatele není v ničem výjimečná, popsal Koperník základní principy pohybu planet a já si dovolím usuzovat, že  ... tedy, ne že bych neměl být prudérní fajnovka, a ...:)...  ale že by stálo za to přeci jen ještě nějaké to kilo tuku sundat a netahat ten batoh zbytečně s sebou.

Kdysi o podobném postupu velmi metodicky a erudovaně:) psal velký Honza Bartas. V podstatě se jednalo o to přes zimu s extra kily naběhat zajímavou kilometráž, a pak před závodem.. jednoduše "odhodit ten batoh". Při správně provedeném odhození batohu, zůstane v síla v nohou a část sádla zmizí.:) Nevím jak to máte vy, ale u svých urputných kamarádů vidím neskutečnou snahu o minimalizaci kg zátěže. Řada z nich přestala jíst chleba a pečivo, někteří dokonce přestali pít.  Samozřejmě, výsledky jsou vidět. Jsou hubenější, rychlejší, ale v těch očích mají takové zombie světlo, ve kterém já jasně a zřetelně vidím půllitry s pivem!:)

Protože jedině zoufalé ženy a odhodlaní muži (nebo je to obráceně?) dělají zoufalé věci, tak i já si pro sebe vyhlašuji dvoj-akci "Důvěřuj svému sádlu!" a "Odhoď zbytečný batoh"! .. Možná to upravím na více realistické "Odsypej z batohu"..:). S běháním na hlad a důvěřováním svému sádlu už mám trochu zkušenost, to "odhazování"/"odsypávání bude náročnější, protože já dokážu odolat hodně věcem, jenom ne pokušení:) [Pro procvičení angličtiny je to skvělá fráze: "I can resist everything but temptation!:)]. O to to bude náročnější, že ve čtvrtek se uvidím s několika skupinkami lidí, každý se mnou bude chtít napít a já musím myslet nejen na to, abych nebyl po první schůzka úplně na plech (tedy abych byl v tomto stavu až samotném závěru), zároveň kvůli odhazování batohu ale musím myslet i na energetickou (kalorickou) bilanci.

Proto (až během pátku vystřízlivím) na sobotu plánuji 4 kola na Šutru, abych nějaké to sádlo dal pryč, respektive, abych spálil a vyčistil ten "společensky náročný" čtvrtek. Tak pokud budete na Šutru a budete mě předbíhat, doporučuji se držet bezpečně vlevo. [Od BS mám základní vychování, že se zvrací zásadně vpravo!] Musím také vyzkoušet nějaké to jídlo, kamarádi mě nutí do gelů, určitě musím zkusit, jaké to bude proložit gel pivem atd.:), prostě tento týden bude společensky i "gastronomicky" náročný, o to víc se těším, jestli aspoň při tom uvidím nějaké známé!

Všemu zdar! Společenským akcím, odhazování batohů a ultra .. zvlášť!
Pokud máte nějaký hezký "odposlech", tak sem s ním..:).

12:)

čtvrtek 9. května 2019

Nahoru-dolů, aneb společenským rozměrem běhu proti vyhoření

Tak po posledním běhu v dešti, 910 se loučí 
Jak se mi blíží vrchol mého tréninkového období před Grand Slamem, tak vzrůstají nároky nejen na moje staré a nedostatečné trénované tělo, na moji mysl a víru, ale také na logistiku všedních dnů. Protože běhám pomalu, tak naběhání cca 130+km týdně s nějakou přípravou, sprchou.. znamená pro mě opravdu ekvivalent vedlejšího pracovního úvazku:).

K tomu ještě vymyslet a sladit, abych mohl/stihl běžet do/z práce, abych měl s sebou/v práci patřičné věci na převlečení... I když upřímně, mám už dávno statut výstředního podivína, takže mi ledasco projde.:) . Odvrácená strana usilovné přípravy a pracovního nasazení s sebou ale přináší nepříjemný, byť očekávaný výsledek. Skoro vždy běhám sám a většinu dne jsem sám. Horko-těžko se mohu s někým s kamarádů dopředu domluvit a tak moje "společenské" běhy vznikají často na poslední chvíli, zamíchají a rozbourají mi tréninkový plán a jsem z nich často v silném stresu:). Těším se, ale zároveň netuším, jak to budu stíhat a co z těch přesunů a zmatků mě zasáhne hned a co o chvíli později.

Ještě domovský revír v údolí..
Někdy mi přijde, že moje naivita, že to nějak (dobře) dopadne je podobná tomu, když si chlápek natírá auto vodovkami a soused mu říká.. "Co blbnete člověče! Vždyť vám to první déšť smyje!" ... a na to chlápek odpovídá.. "Vy jste ale rozenej pesimista. Hned myslíte na nejhorší!":)...

O víkendu se tady mihla Nika, moje kamarádka z Nového Mexika a tak jsem zrušil svoje velmi efektivně naplánované pobíhání po údolí a navrhl, že v rámci 35+ spolu popoběhneme tradičně na Karlštejn a na Ameriku.. Musím přeci Čechoameričance ukázat, jak vypadá pravá Amerika v českých westernech..

Den před tím jsem ještě musel zaběhnout na Expo a vyzvednout si nové Garmin 935, protože moje 910 se po zhruba 10 letech se mnou rozloučily. Nejdříve mi praskl řemínek, ale vzápětí při běhu v dešti hodinky přestaly být vodotěsné:(. Všichni do mě hučeli, že musím vyzkoušet zázračné gely z Agáve a tak na Expu podlehnu a u Radka B. si koupím deset gelů (podobně jako Nika). S Nikou se domlouváme, že po je při běhu na Karlštejn vyzkoušíme -- koneckonců, když se to nepovede, tak aspoň můžeme zvracet společně.. to se taky počítá jako společenské aktivita:).

Pro Niku, oblíbený kostel sv. Kateřiny v Chotči
Možná to bylo tím deštěm, co hrozil v odpoledních hodinách.. Možná tím, že jsem tradičně vyběhl bez vody (tedy měl v báglu, ale nepoužil, záložní 0.5 neperlivé vody).. Prostě můj sobotní běh se opět nesl v duchu.. Po cestě nejím, když bude hospoda, vdechnu pivo-limonádu.. Nika se taky do zkoušení gelů nijak nehrnula a oba jsme o tom taktně mlčeli:). Tedy do té doby, než jsme doběhli a dali si v hospodě pivo a jídlo, pak jsme oba předstírali roztržitost a říkali -- Tvg, úplně jsme zapomněli vyzkoušet ty gely!! :).

Po cestě si užíváme českých reálií, tentokrát se ve Vonoklasech správně napojuji na červenou, která je součástí východní Svatojakubské cesty.. a po chvíli už přibíháme impozantně k hradu. Nika si jej fotí ze všech stran, já ji fotím s hradem:) a potom už hurá přes nádvoří na modrou/žlutou turistikou značku směr lom Velká Amerika. Kvůli Nice přibíháme symbolicky od Mexika -- bohužel od mé poslední návštěvy s Míšou je to opět nedostupnější: nový vysoký ploty, nové zábrany.. Jako správný průvodce se opatrně ptám Niky: "Jaký je tvůj postoj k autoritám a zákazům?" Nika plaše odpovídá.. "No, když bude potřeba, budeme třeba mluvit anglicky a dělat, že nerozumíme a že jsme turisté..":). Beru to jako ano a za chvíli jsme za zábradlím a fotíme..

 
Když jsme přelezli zpátky a běželi s kopečka zase zpátky ke Karlštejnu.. Tak ji říkám, víš, že pokuta za porušení toho zákazu je 15.000 Kč? Nika úplně poposkočila a protestovala, že jsem to měl říci předem:)... To víš, že jo! Neměla bys tak hezký fotky... :).



To v předvečer oslav 8.máje mi píše Petr V. (tedy TB), že bychom mohli zítra brzy spolu popoběhnout.. Něco decentního, kolem 30, velmi opatrně, opravdu pomalu vyklusat únavu z jeho závodu.. a aby nedošlo k mýlce tak hned dodává.. fakt pomalu.. tak 5:30-5:40 kilometr.!:).. LOL. Tohle tempo já při 35 km běhu považuji za slušné tréninkové tempo(!). Slabší povahy by asi v téhle chvíli na mém místě přemýšlely o prodeji běžeckých bot a o nákupu rybářských prutů... Ale já, já ne.. Snažím se udržet si status "teflon":).. tedy že podobné záležitosti po mě stečou jako .. no jako po teflonu:). Sice se večer ještě cítím drobet provinile, protože jsem měl dneska běžet "kopce", jak mi jemně, ale důrazně připomněla M.:). Kopce poběžím doufám v sobotu, ty zmatky kolem na mě nesmí zanechat stopu!

Znovu a znovu si opakuji jednu ze svých nejsilnějších manter... Klid musíš mít v sobě.. jinak ho nikde nenajdeš!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, radostem, boji se zmatky.. zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

pondělí 29. dubna 2019

60 dní do kontaktu, aneb všechno je všechno:)

Jak se ve vojenském žargonu říká.. 60 dní do kontaktu! :).. Tedy méně jak dva měsíce do prvního závodu amerického Grand Slamu (Western States 100 miles je první) -- a  já jsem správně rozložený.

Zatím při všech možných změnách, nečekaných pracovních povinnostech.. se mi díky bohu (a teď asi beru boží jméno nadarmo, i když si to poděkování víc než zaslouží) daří naběhat to, co mi Míša předepíše. Tedy občas to pochopím nebo realizuji špatně, v té horší variantě, že běžím dva těžké dny po sobě, kde by neměly být, nebo, že se týrám zbytečně a běžím sobotní dlouhou bez vody, ale to už je moje tréninková úchylka:).

Mám to v sobě vnitřně zakódované, že jako obyčejný rekreační běžec pro velké cíle musím ukázat plné odhodlání. Podle mého názoru dokončení Grand Slamu musím být schopen si sám sobě říci, že jsem udělal naprosto všechno. Ale naprosto. Není to otázka toho, jak rychle dokážu běžet, kolik celkových kilometrů jsem naběhal.. ale, že jsem tomu dal úplně VŠECHNO.:). Už jsem si tady mnohokrát zopakoval kultovní hlášku z mých oblíbených sedmi statečných.. "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno!", která rezonuje s mým přesvědčením.

A proto i v minulém týdnu jsem navzdory všem "protivenstvím":) efektivně naběhal celkem kvalitně 130+. V úterý mě čekaly poprvé silnější kopce.. Na Závist je to přeci jen celkem daleko a tak volím blízkou variantu ulice Na placích, kde rozbíhám svoji morálně vytrvaleckou show:). Míša mi doporučila 3 série po 4 výbězích (400m) do kopce, s mnalou přestávkou mezi sériemi. Říkal jsem si, že to bude těžký, než mi došlo, že 3x4=12, a to jak víme.. je moje číslo:). Sice je celkový běh naplánován pod 14km, ale to s přiblížením ke kopci z domova nedám ani náhodou:).

Přibíhám pod kopec, už se dělá celkem teplíčko, 6 km od domova dává tušit, že pod 20km to dneska nebude i kdybych se vznášel. Vodu -- jako tradičně:).. jsem nechal doma pro Deri. První druhý výběh je takové to "oťukávání", jak jsem na tom s hlavou:), ale hned se rozhoduji, že žádné pauzy mezi "sériemi" nebudu dělat. Je to prostě 12 vyběhnutí a hotovo.. to mi dává sílu a odhodlání.

Při jednom každém vyběhnutí se cítím líp. Sbírám do kopce cyklisty skoro jako pokémony:) a od druhého kola mám zaujaté diváky.:) Jeden starší anglicky mluvící pár se pomalu sunul do kopce a stačil jsem ho několikrát předběhnout a při sebězích na mě doslova zírali:). Co tady dělá? Evidentně to žádný reprezentant není... ale trénuje tady stejně usilovně, jako kdyby se snažil dostat na olympiádu..

Nakonec se usadili kousek od bufetu na cvičáku, udělali si piknik a sledovali, jak ja běhám nahoru dolu, jako křeček v bubnu:). Při předposledním výběhu jsem si dovolil je slušně anglicky upozornit, že ještě jednou nahoru a "show is over":). Takže se pomalu zvedli.. a před padající oponou jsem je ještě jednou stačil v prodlouženém kopci předběhnout (nebudu zastírat, na tváři lehký úsměv, ale cítil jsem, že mi absulutně dochází).. :), zamával jsem jim a po hřebenovce jsem se vrátil domů, přesně jak jsem to odhadl.. 1/2 maratón, žádných 14 km.. to neumím:).

Druhý den v rozrušení koukám na trenýrkový plán... Míša říká.. do práce a z práce.. (15+15) a ranní fázi zkus po rozběhnutí 4:40-4:50. OMG! Ale maminka a trenérka mají vždy pravdu a tak se po ránu snažím to postupně rozběhnout.. překvapený, že to jde.. Nakonec do práce dobíhám v "rekordu" s průměrkou 4:48, což naznačuje, že jako rekreační běžec jsem se úplně neflákal:). Pak jsem ale zjistil, že v rozrušení jsem zaměnil dny:)... popleta je moje druhé jméno. M. mi potom vysvětlila, že tohle by mi přeci jen nepřikázala:).
Ale proč to říkám. Na konci údolí mám svůj strom:). Kamarádi to vědí a třeba, když běžíme POP, tak se nezapomenu k němu vydat, maličko ho chytit, pohladit:) a poděkovat. Je to můj živý běžecký token. Tady jsem před mnoha a mnoha lety oslavolal, že jsem doběhl ze Stodůlek na "konec" údolí... A od těch dob každé přiblížení k onomu stromu má téměř rituální charakter:). Zrovna v tu (intimní) chvíli byla kolem skupinka "turistů" a jeden z nich to trefně komentoval, že jsem typický "objímač" stromů.. Prý Zemanovec!..:). Inu musel jsem mu vysvětlit, že nemám nic proti objímání stromů, nicméně, že já neobjímám stromy, ale STROM! Můj strom! Já jsem monogamní!:) Taky neříkám, když ho vidím s partnerkou, že chodí s ženskejma:)!

Jsem pevně rozhodnutý položit svoje "všechno" na jednu hromadu.. a v pravou chvíli to zapálit. Protože si myslím, že není důležité "kolik" tam je.. ale jestli je tam "všechno"!:)

Našim snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

úterý 16. dubna 2019

Stále je to boj o "prsa", aneb nejsem dobry vzor, ani vzorek:)

Poslední můj zápisek, který jsem končil tím, že "každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":)..a že .. po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk,.." .. vyprovokoval skvělou reakci na straně mojí trenérky M., která prohlásila, že je to sice veselá poznámka, ale hned dodala: "Jenom lehce doufám, že ta 15 dnes do práce byl vtip, a že den po maratonu něco takového nenapadlo ani Tebe ... :-)"

Z toho je vidět, že mě M. ještě dostatečně nezná:). Snažím se pochopitelně dodržovat její "trenýrkový" plán, ale neberu ho, že by byl vytesaný do kamene:). Prostě jsem pocitový běžec. V pondělí jsem byl nečekaně rozbitej a cítil jsem, že den bez běhu by to jenom pohoršil, možná těch 15 km nebyla úplně optimální volba, ale já to do práce neumím víc zkrátit, -- ale ty pocity, ty byly skvělý! Takže v tom rozhodnutí, den po maratónu a po víc jak čtyřech hodinách v narvaným vlaku, běžet do práce 15km -- nevidím problém:). Ale jindy, i když mám v deníku napsané něco delšího, ale po noční práci a krátkém spánku cítím, že by to nebylo ono.. tak běžím méně nebo vůbec nic.

Je jaro. Dělá se krásné počasí a noví běžci se zase rojí:). V této souvislosti mi kolegové a známí opakovaně říkají, že jsem ten jejich pravý vzor:), tak se snažím se je důsledně brzdit. Vím, je to na jedné straně pro ně motivační, protože jsem od 18 do 45 téměř nesportoval, žil velmi nezdravě, postupně se propracoval až nad sto kg:)... [To období bylo spojené s neskutečnou prací, minimem spánku, v podstatě jsem neměl žádný volný čas pro sebe, protože jsme měli dvě malé děti:)..] ... V 45, když se vše usadilo, jsem začal běhat.. shodil víc jak 20kg, po pěti měsících úspěšně uběhl první maraton, potom další maratony a propadl ultra.. A že oni to mají naplánované taky tak:)..
Znovu a znovu jim opakuji, že nejsem dobrý vzor, ale ani dobrý vzorek z běžecké populace:).

Mezi námi, není žádné hrdinství si zhuntovat tělo -- podle mě je hodně problematické, obdivovat lidi, co se vyžrali téměř až k nemocem a vážným zdravotním problémům.. a potom prozřeli a začali žít zdravě:) a sportovat.. Ne, že bych jim (stejně jako sobě) nefandil, ale je to rizikový postup. Věřit, že se to v dané chvíli všechno sejde, že člověk nejen najde dostatek vůle a odhodlání, ale že vydrží i to jeho zhuntované tělo silný nápor na změnu... To je celkem zásadní, protože v určitém nadšení a neposlouchání "signálů" svého těla se člověk snadno může zlikvidovat. Intenzivní běh s nadváhou, navíc v případě, že člověk x let nic nedělal, je nejlepší cesta k tomu si oddělat kolena, kyčle, šlachy... Je to stopka našemu úsilí o změnu. Prostě, pokud vy, nebo vaši známí se snažíte o změnu.. Dejte tomu trochu čas, nelze se měřit tím, jak to dělají jiní, ale jak to cítíte vy-oni. Tady je potřeba si zopakovat klasická slova Nikoly Šuhaje: "Jiní jsou jiní, já jsem já..:)"

Paradoxně si všichni začínající běžci myslí, že až překonají první obtíže, že svět bude jen zářivý, všechno se jim bude líbit, bavit, budou se těšit z každého poposkočení:). Asi jo, asi jsou tací, co při každém vyběhnutí hýkají štěstím.. nemohou se dočkat.. ale já.. i když opravdu běhám rád a celkem hodně.. tak mám také své dny, kdy to nejen drhne, ale i silně dře.. A pak i mně pohled na zástupy rozzářených běžců, kteří třeba začínají běhat, přijde silně demotivační..:)

Ten boj o běh, boj proti lenosti, boj o konzistenci.. ten je u mě skrytý pořád. Jednou jsem o tom přemýšlel a myslím, že je to cena za to dlouhé období, kdy jsem vůbec nic nedělal:).. Proto i teď po víc jak deseti letech, po mnoha maratonech a ultra, já také musím občas bojovat o každý běh, o každý kilometr.

Je to ale fér, i když mi můj boj přijde stejně veselý/patetický a happeningový, jako boj neznámého místního "performátora":) v našem centrálním parku ve Stodůlkách. Ten s úpornou pravidelností zakrývá a obléká obnažené suky stromů do běžeckých podprsenek vhodné velikosti. A se stejně železnou pravidelností to nějaký naturalista, nebo správa parku odstraňuje. Já jsem si původně myslel (a dokonce plánoval začínat svoje běhy průzkumným kolečkem kolem této lokality), že to je patrně akce nějakého místního běžeckého spolku, kdy na konci měsíce, nebo nějakého běhu.. místní  běžkyně odevzdávají rituálně své sportovní prádlo matce přírodě a chrání obnažené stromy..:)

Ale asi to bude jinak. Stejně jako mi to moje úsilí o ultra přijde heroicky patetické, tak se ostatním může jevit marné a legrační, stejně jako místní boj o prsa, který s neznámým performátorem opravdu prožívám:).. Je potřeba vytrvat.! Doufám, že teď lépe pochopíte, co myslím, když hodnotím svůj dnešní běh slovy.. "Dneska.. dneska to bylo o prsa!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

pondělí 8. dubna 2019

Bratislavský maratón, aneb požehnání a prokletí ultra:)

Posledně jsem končil zápisek s tím, že sice poběžím maratón, ale budu myslet na ultra.. inu téměř věštecké, dalo by se říci prozíravé/bláhové/netaktické/.. nehodící se škrtněte:).

Fakt jsem nebyl dobře naladěný na "rychlý maratón", večerní běh s TB v minulém týdnu mě sice potěšil lidsky a z hlediska tréninku na ultra, ale běh v tempu maratonu to rozhodně nebyl, vlastne na rozdíl  od podzimu, kdy jsem je běhal postupně, opakovaně a se zvyšující se kilometráží, tak teď to nebylo ani jednou. Chápu proč, cílem nebylo se pokusit o lepší čas na bratislavském maratónu, ale trochu se mnou "zatřást":), pokud to půjde navodit atmosféru závodu, podívat se, co to se mnou udělá. Dá se očekávat pozitivní efekt v každém případě. Pokud mi to navzdory všemu půjde, tak radostně naskočím do ultra části mého tréninku... a pokud mi to nepůjde, tak tam také radostně přejdu a budu se snažit usilovným tréninkem "zapomenout" na tu ostudu:).

V sobotu odpoledne už sedím ve vlaku i přes ten závoj let na mě doléhá ta federální soutěživost, respektive závist:). Vzpomínám, jak jsme sledovali třeba předpověď počasí.. a na Slovensku bylo vždycky lépe. V létě větší teplo, v zimě víc sněhu:), navíc nedostatkové zboží se jezdilo nakupovat do Bratislavy, případně s výletem přes řeku do Budapešti.
Třicet let poté já odjíždím na Slovensko -- v Praze je 1/2 maratón.. a co byste řekli.. v Bratislavě mají v neděli celý maratón! Nic se nezměnilo. Ale protože moje nejmilejší manželka se narodila v Bratislavě, tak jim to přeji:)

S Míšou krátce probíráme naše plány, já mám stejně jako ona sice podle svého posledního času zajištěný koridor A (do 3:15), krásné číslo 133, ale je mi jasné, že o ten čas 3:15 budu muset sakra bojovat. Ráno se mi chce spát, po boji se svými útrobami, nakonec beru druhé immodium a vzpomínám na rozhovor se svojí maminkou.. Té jsem říkal, že mám z městským maratónů hrůzu.. že budu potřebovat záchod.. a nikde nic nebude a já se po***.. A ona mi poradila, že můj táta v posledních letech byl take nervózní, když šel do města, proto si bral plenkové kalhotky... a ještě tu po něm nějaké zůstaly. Abych si je vzal na závod! :). Tahle vzpomínka mi zvedá náladu, když v koridoru čekám na start a říkám si povzbudivé dop*dele, dop*dele...

Honza B. při popisu svého maratónského výsledku v Drážďanech píše hezky o závodním přístupu k rekordu přes bolest, která je přítomná v tréninku a obzvlášť v závodě.. Já to strašně žeru a obdivuji, slyšet o tom vyprávět, na vlastní oči vidět kamarády a známé, kteří končí závody doslova na výpary posledních sil, kdy třeba Petr V. (TB) poslední výhru na Kladně slavil na židli a na vyhlášení ho museli přinést, protože do toho dal úplně všechno. V tomhle jsem naprostý srab, asi je to vedené i tím, že většinou běhám ultra, bez jakékoliv podpory a často rychle po závodě se musím dostat domů.. ať už autem, vlakem, letadlem.. prostě musím hned fungovat a po návratu stejně tak:).
Ale upřímně je to ve mně tak zakořeněné, že asi ani kdybych měl podporu a nemusel se o nic starat, na nic myslet, tak bych asi stejně nedokázal běžet nadoraz.

Ale už vystřelili ze startovní pistole a já to rozbíhám celkem svižně. V rámci mojí oblíbené ultra strategie -- run fast now, (maybe) die later. [tedy vyběhni rychle, umřít a zpomalit můžeš později:)]. pár prvních kilometrů se držím s vodiči na 3:00 hodiny, jejich tempo cca 4:14 mi přišlo motivační, tedy kdybych se někdy pokoušel o rychlejší maraton..:)...

Díky ultra, nedokážu úplně probíhat občerstvovací stanice (a že je jich tu jak máku), tak vodicě na 3:00 postupně ztrácím,  po 1/2 maratónu mám sice ještě slušný mezičas 1:33 (připomínající moje číslo), ale to je tak všechno. Zpomaluji a začínám svůj boj se žaludkem a jeho kamarády:). Maratón na vodu, to už tu od přípravy na Rondu nebylo, navíc ve svižnějším tempu:) -- a jak se oteplilo, tak se aspoň snažím dost pít, stanice po vzoru ultra procházím... a až po nich se postupně rozbíhám. Proto není divu, že mě na 36 km, zrovna když v klidu kráčím a popíjím pramenitou vodu Rajec(c)..:).. předbíhá houf závodníků s vodiči na 3:15. Ani to se mnou nehne. Naopak, pozvolna se rozbíhám, mám radost že se moje tělo dává do pořádku, říkám si -- ještě tak 1-2 dobré zastávky a jsem zase v závodě s plnými silami a mohl bych zkusit nějaké to jídlo...

Akorát mi při tom pozitivním plánování nedochází, že ta druhá občerstvovačka je cíl:). A tak v klidu a s úsměvem a v rozumném tempu dobíhám maratón, připraven běžet dál... Jó, kdyby na stanicích bylo pivo, tak jsem v závodě mnohem dřív(!). Plácám si s dětmi kolem tratě, koukám na ukazatel času, 3:20:50 .. téměř sestupný trend 3-2-1 potvrzuje, že to se mnou šlo dneska z kopce:), ale těch chybějících deset vteřin to zachraňuje [čistý čas 3:20:35].

Výrazně horší výsledek, než můj podzimní čas, ale přesto cítím velkou spokojenost. Jsem v podstatě v pořádku, krásně stihnu vyzvednout bágl v hotelu, umýt se, a dojít na nádraží.. protože závod končí, až když jsem doma!:).

To jsou ty moje blahoslavené i prokleté ultra reflexy:)..které do mě hustil Běžící Stín a já je svým osamělým běháním a závoděním jen posiloval:). Prostě řešit problém,  když se vyskytne, zpomalit, dát se do pořádku, protože může být ještě hůř.. a pak by náprava nemusela být možná. Z hlediska krátkých závodů, nebo i závodního pohledu to není dobrá strategie. Je většinou spojená se znatelně horším časem, ale na dlouhých tratích a v životě mi přišla úplně zásadní. Maximalizuje šanci na dokončení a pro mé další běhání -- dává větší šanci běhat bez zranění.

Po včerejších čtyřech a půl hodinách sezení v naplněném vlaku, když jsem dneska ráno rozbíhal svůj běh do práce v tempu 7:40 na kilometr, s bolestivým sykáním, jsem si říkal, co to je?:).. Ale každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":).. Po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk, ostudná průměrka se dostala na úroveň joggingu (6:30) a svět je krásný.

Maratón je sice asi král, ale ultra je ultra!
Proto našemu úsilí.. a hlavně tomu ultra v nás.. zdar!
12:)

pátek 5. dubna 2019

Jak jsem (ne) "ladil" před testovacím maratonem, aneb ultra je ultra:)

Mentální příprava na závod, část 1
Po 1/2 maratónu v Braníku jsem měl ladit "formu":), ale nalinkovaný běžecký plán se u mě často neúspěšně pere s košatým stromem možností, které přináší každý den..

V minulém týdnu mi totiž napsal velký Petr V., aka TB, jestli bychom spolu neoživili naši tradici nočních pivních běhů, pevného základu přípravy (v iTB) na dlouhá ultra:). Jako tradičně, něco kolem 50+, s čelovkou a pivem:). Tím pádem se nakonec moje týdenní kilometráž posunula nad 106 km a to mám 7.4. běžet v Bratislavě maratón... Ale trenérka jen moudře pokývala hlavou a řekla, že Bratislava není závod na který trénuji, dlouhý běh (navíc s čelovkou), je přesně to, co bude potřeba -- procvičit moje chatrné noční vidění.:).. a 106 je dobré číslo.. aspoň poběžím o sto šest!

K procvičení nočního vidění v terénu došlo jen částečně, už jsem téměř zapomněl, že TB je opravdu asfaltový specialista a v rámci přípravy na svoji italskou běžeckou šílenost (290+km za plného provozu v okolí Milána) zařadil do naší trasy mimo cyklostezek, nejen okrajové a okresní silnice, ale nefalšované silnice 1.třídy.. Ale postupně:).

Mentální příprava na závod, část 2
V úterý v 17:30 přibíhá TB ke mně do práce, nalehko i bez vody, s tím, že se napije někde po cestě, že je (snad!) jisté občerstvení na 28-30 km a pak ještě jedno pro mě o cca 10 km dál (slíbil jsem, že spolu poběžíme 50+, já se někde na Černém mostě nebo ve Vysočanech.. odpojím a vezmu metro. Jako správný a zodpovědný otec od rodiny mám batoh, s sebou nesu dvě čelovky, 3/4 litru vody, nějakou tyčinku a hlavně extra triko a merino s dlouhým rukávem, abych se na cestu metrem převlékl do suchého a zbytečně neprochladl:).

TP se nejdříve diví, proč sebou táhnu "expediční batoh":), ptá se jestli mám i povinnou výbavu a vařič, když jsme "hned" doma, že? Ale co, běhat s báglem potřebuji a navíc -- já jsem nezapomněl na náš oběh Lipna, kdy nám TB slíbil otevřené hospody na druhé straně přehrady.. a pak jsme to celé obíhali na rychlé pivo a vodu z potoka.:). Hrdě táhnu batoh celou dobu, na železnou zásobu vody jsem ale nesáhl celou dobu.. ultra je ultra:).

Jak říkám, sice jsem si Lipno  živě pamatoval, ale na jiné pivní běhy, které "naklikal":) TB, jsem úplně zapomněl!! Zapomněl jsem, že základem je běh po silnicích za plného provozu, kde se Petr pohybuje s bravurou sovětského regulovčíka --  mává rukama, kličkuje mezi auty, "řídí" dopravu, světla na semaforech mu nic neříkají (domnívám se, že je barvoslepý, ale nechce, aby se to o něm vědělo) a jeho slalom na silnici připomíná vítěznou jízdu Ester na olympiádě. Já za ním zmateně poskakuji, s děsem v očích sleduji, jak přebíhá v v plném provozu (pohodě) i silnice 1.třídy. Když jsem v noci na obzoru uviděl křížení s dálnicí, tak jsem se fakt bál, že buď poběžíme v "pomalém pruhu", nebo budeme přebíhat:).

Mentální příprava na závod, část 3
Ještě teď se z té urban running sekce vzpamatovávám .. Kamiony projíždějící kolem rychlostí 100+km/h mě několikrát donutily skočit do pangejtu. Ale co bych pro přípravu kamaráda na silniční závod neudělal, že? V Hloubětíne se loučím a za chvíli lezu do metra, před půlnocí už čistý v posteli, takže opravdu "hned doma":). Ale teď zase na dlouho.. na dlouho klid od nočních běhů s TB po "kulturním povrchu":), musíme tam dát klidnější úseky a raději pěšinky..

Jak jsem si minulý týden rozběhl zase krásně k ultra, tak tento týden jsem měl napsáno trochu procvičit nohy, odpočinout, zkusit běžet aspoň kousek v tempu maratonu..:).. Což je legrační, že? Já vlastně nevím, jaké bude moje tempo maratonu, protože na něj skoro vůbec netrénuji.. A měl bych odpočívat. Nicméně všichni v práci (a v mých dalších zaměstnáních) se snad domluvili a zbláznili... Poslední dva dny jsem odpočíval a spal minimálně a ani na vyklusání mi nezbyl čas. Včera jsem měl ten známý okamžik z ultra.. Američané tomu říkají.. "lowest low" .. takové malé dno:).. už jsem málem sedl k počítači a zrušil jízdenku na vlak a psal Míše, že ani náhodou:).. Že nezvládám, nestíhám.. navíc tam nic neuběhnu, tak proč? Proč tam jet?

A jako v ultra.. je potřeba vydržet. Vtipálci říkají, že ode dna se dobře odráží vzhůru:).. a já ze zkušenosti vím, že je důležité "zůstat v závodě", věřit, že se to nějak srovná.. a skutečně -- ono často je výrazně lépe. Jako by ti běžečtí bohové mě potom odměnili za moje úsilí a urputnost. Proto dneska dodělám resty, zítra po ránu si nahraji nějaký motivační play list do MP3, nacpu věci do báglu a vyrazím vlakem směr Blava.

V neděli dopoledne zapomenu na všechno, co je za mnou a budu se snažit běžet co nejrychleji.. i když není mým cílem pokořit osobní rekord, výsledný čas bude jistě to nejlepší, co jsem teď.. v dané situaci a konstelaci.. schopen uběhnout:). Žádné výmluvy!

Maratón je pro mě těžký závod, musí se celou dobu běžet naplno a už zase není tak krátký:).. Ale ultra.. je ultra! Proto běžím maratón, ale myslím na ultra!

Závodnímu úsilí zdar! Ultra zvlášť!
12:)

sobota 23. března 2019

Jak jsem ochuzoval rodinu, aneb 1/2 maratón v Braníku

Sice po pravdě (z pohledu ultra) přiznávám, že jsme spolu s mojí manželku teprve krátce, sotva 30 let:), nicméně i za takhle krátkou dobu se už dají vypozorovat zajímavé vzorce chování. Například moje okřídlená hláška ..."Teď je to všechno hektické, těžké a náročné, ale příští týden.. to bude výrazně lepší!..:).. je (podle ní) používána asi tak 52-53x do roka. Ale jsem už těmi roky patřičně zocelený a tak tento týden, plný společenských setkání, služebních cest, nečekaných, až šílených zážitků jsem se paradoxně snažil poskládat kolem sobotního 1/2 maratónu v Bráníku.
[Na startovní a cílovou rovinku mám skvělé vzpomínky z doběhu na start oddílového závodu (Ve stínu bobra), který už se sice nikdy neopakoval, ale vzpomínky jsou i po letech stále ve mně jako živé:)]

Podle předpovědi se výrazně oteplilo .. jako správný pionýr (=vždy připraven),  jsem se rozhodl podívat se pravdě do očí a přiznat si, že maratón můžu uběhnout pod 3 hodiny jen v případě, kdyby se zkrátila trať:).  Ale zase, to rychlé oteplení je dobrý trénink na rozpálené kaňony na Western States.. a navíc trenérka má vždycky pravdu.. Proto jsem v Braníku už před 10 hodinou, natěšený se zdravím s Míšou a jsem rozhodnutý zahnat všechny svoje pochybnosti někam hodně daleko:). Po získání čísla jsem se začal rozcvičovat a rozbíhat.

Tady si na vlastní kůži uvědomuji krutou pravdu. Zatímco minule .. můj běžecký "striptýz" .. (myšleno rozcvičování a pokusy o abecedu) .. se odehrával v částečném soukromí "za keříčky":) v parku, tak tentokrát jsem se obnažoval už úplně veřejně na louce před zázemím branických otužilců.. Jjo, co by "zoufalec" neudělal pro zvýšení svých šancí.:). Nebo jak se říká.. nejhorší je to poprvé:).

Od svojí manželky jsem dostal dva základní pokyny: 1) nestoupej si úplně dozadu a 2).. Je to 21 km ne 100 mil.. tak se snaž běžet..:). Ještě kontroluji mapu závodu, nasazuji sluchátka, abych si na ten sprint vytvořil vlastní bublinu.. a už běžíme!

Kdyby to náhodou dopadlo úplně katastrofálně (i když co znamená úplně katastrofálně pro pobíhače mojí kategorie před důchod-smrt, že), zní mi v hlavě modifikace písničky od Bluesberry

             (:proboha proč má moje blues, proč má tak smutnej rým:)
             proč každá holka, co mám rád - ztratí se jako dým
             (:tohle smíchovské branické pivo, chutná jak terpentýn:)
             vrátím se k nám do hospody a utopím v něm ten svůj splín

I když bych spíš měl broukat písničku.. Když je v Praze abnormální hic.. vybíhám, co to jde a snažím se aspoň na dálku držet kontakt s Míšou a s čelem závodu. Moje tradiční vydatná "ultra" snídaně -- tentokrát párky na sádle a na chilli s brambory:) -- zase protestuje proti rychlému tempu a zkouší nakouknout z žaludku ven, co se tak zajímavého venku děje:). Podle ultra zásad držím zuby pevně u sebe, nehodlám se pracně nasoukaných kalorií zbavit bez boje... Všichni mi sice různě utíkají, ale nakonec držím plus mínus stabilní tempo. S postupujícím časem a teplotou je mi jasné, že pod 1:30 to nebude, ani kdybych pozvracel všechny lidi kolem cyklostezky:), a tak mě předbíhají "davy":) a já vbíhám do cíle relativně svěží, přesně tak jak nakázala trenérka.."Běž to co to půjde, ale rozumně.. Nesmíš se odrovnat, ani zranit.. není to závod, na který se připravuješ!":)...

Celkový čas není zase tak důležitý .. 1:31:35.. sice pravdivě naznačuje, že maratón pod 3 hodiny to v Bratislavě nebude ani náhodou.. Ale pravda je, že jsem se na tuhle metu teď vůbec nepřipravoval:).

Mám radost ze svého úsilí, nakonec i přes moje zpomalení je z toho druhé místo v poslední věkové kategorii 50-smrt:), Míša je ve své kategorii první.. takže naše umístění 1-2 vytváří skvělou dvanáctku.. co si přát víc?

Akorát doma, když zjistili, že za první místo se daly vyhrát ponožky(!).. už se mnou nemluvili.. Konečně jsem mohl něco vyhrát, co mohla nosit (na střídačku) celá rodina.. a já selhal:)... Snad mi to někdy odpustí..:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a trenérům zdar! .. Ultra.. ultra zvlášť!:)
12:)

neděle 10. března 2019

Stop výmluvám, závod je nejlepší trénink:), aneb jak jsem běžel Pečky na plný pečky, tedy pecky..:)


Taky bych to mohl pojmout dnešní zápisek v rámci skrytého vzkazu od Míši, že Pečecká 10 bude jedním ze stavebních kamenů přípravy na můj vrchol sezóny, na Grand Slam..:). No to mě omejvejte.. :). Připravuji se abych uběhl během léta čtyři náročný stomílovky v třítýdenním cyklu a mám trénovat rychlost? Nicméně, maminka a trenér(ka) mají vždy pravdu a tak [i když jsem minulý týden hltal kilometry v tempu cca 5:30-5:40 a bylo jich víc než 160)], jsem byl připravený tento týden méně běhat, zkusit se přemoci a v Pečkách opravdu závodit.

Situace v práci ani doma nebyla .. mírně řečeno ideální pro přípravu, ale .. sám jsem si to vysvětlil, nemá cenu se vymlouvat, tohle je ten okamžik, kdy je mi "nastavováno zrcadlo":), tak se tomu nesmím bránit. A tak jako u alkoholiků je první krokem přiznání, že jsou alkoholici, tak u mě jistě první krokem je poznání, že to s mojí běžeckou přípravou není zase tak růžové.:) To, že mi tam (i v mojí běžecké kategorii) natrhnou tričko i s trenýrkama ... bude dobře! Získám pokoru a motivaci do dalších dní.:)

S Míšou jedeme na závod společně a v autě probíhá taková ta klasická běžecká latina.. I když je to z velké části pravda, přeci jen to úsměvné. Určitě to znáte tady.. "v týdnu viróza, teď jsem přestal(a) brát léky.. achilovka/vazy/šlachy... úplně v háji.. v tréninku se nedostanu pod xxx (4:30 na km je vzdálená meta), co tam chci předvádět, atd.. Většinou se pak dotyční po startu rozeběhnout o sto šest, a do své role "zlomeného", "nemocného".. a "úplně z formy"... se vrátí až po prolétnutí cílem:).

Nejlepší stánek v Pečkách, zlatý hřeb mojí účasti!
Tady je potřeba se k něčemu přiznat. Před startem nechávám Míšu samotnou, aby se v klidu a ve svých rituálech rozcvičila.. a já se jdu proti svým zvykům také trochu rozběhat.. Jsem v mírné běžecké depresi:).. i když člověk čeká, že to nepůjde nijak slavně.. přece jen já ty "přes držku":) sám o sobě nijak aktivně nevyhledávám. Naštěstí se zdravím se Zbyňkem V. a domlouvám se, že se hned po závodě stavím a koupím si nějaké místní víno z jejich produkce... Jeho poznámka, že pokud sežene někoho na 40 minut do stánku, tak poběží taky:) -- mě vlastně dostrkala na start. //Dík Borate!!:) //

Samozřejmě.. v normální konstelaci se člověk jako já.. na ultra.. rozcvičí a rozeběhne se až během prvních pár hodin, že? Proč plýtvat silami před závodem:)... Nicméně, tahle taktika není úplně nejlepší na silniční desítku, to jsem si přiznal otevřeně. Proto za chvíli už lehce pobíhám v parku, ale vidím, že lidi kolem buď běhají při svém rozcvičení výrazně rychleji než já plánuji na závod:), nebo cvičí jógu, v neskutečných pozicích - v téměř dokonalém vertikálním provaze - opřeni o strom demonstrují svoji ohebnost.. OMG!

Když jsem o svojí přípravě před startem vyprávěl doma dceři.. tak jsem se úplně červenal.. Říkám, no nechci o tom moc mluvit.. .. ale no.. šel jsem v parku za keříčky.. Moje B. říká, no jo no.. s tím jsi známej:).. Je těžké přiznat pravdu a tak to dělám postupně... Že to nebylo přesně to, co si myslí... Že skutečnost z mého pohledu byla asi horší, než kdybych se tam veřejně obnažoval:)... Já jsem se totiž za těmi keříčky rozcvičoval!!! Několikrát jsem tam zakopával nohama, několikrát i povyskočil.. a furt jsem se ohlížel, jestli mě někdo při tom nevidí:).

Celý červený studem přicházím na start, který už je zavalen běžci. Na nervozitu není moc čas, na upozornění /atletické pravidla/ si přendávám svoje číslo z pravé nohy na hruď, nasazuji si čelenku z Rondy (abych měl omluvu, že 10km není moje cílová trať) a už se startuje... V tom studu:) jsem si neuvědomil, že nejsem na ultra.. kde start ze zadních pozic je pro mě často takticky i sportovně výhodný (aspoň nepřepálím začátek) a postupně předbíhám pomalejší.. Ale jak jsem experimentálně zjistil, na rychlé desítce to rozhodně není nejlepší strategie!:)



Když mi to došlo, už bylo pozdě se nějak posunovat... Ale nevím proč, viděl jsem tam to "nastavený zrcadlo":) a tak jsem vyrazil, co nejrychleji a obětoval hodně sil, abych se dostal ze skrumáží a běžel dopředu s vidinou slušnějšího cílového času. Taky mi došlo mi, že na obrátce Míša uvidí, jak moc jsem pozadu.. Zlí jazykové tvrdí, že v Pečkách, když fouká vítr, tak je to většinou ze strany a proto se běží proti větru tam i zpátky. Byl jsem tam letos prvně, ale musím potvrdit, že to pozorování je velmi přesné a moudré. Cesta po obrátce zpátky do Peček, to byla úplná chuťovka, připadal jsem si jako v testovacím aerodynamickém tunelu:). Asi 200 metrů od obrátky vidím před sebou Míšu, která -- upřímně má svých 40 kg i s postelí -- byla v poryvech větru odnášená zpátky:). Tady se jasně prokázala nesporná výhoda těžších běžců. Asi 3 km před cílem M. dobíhám, tedy přesněji řečeno mi jí vítr donesl naproti, a vyzývám ji, ať běží vedle mě.. ve vytvořeném větrolamu:)..

Je mi jasný, že z hlediska výsledného času to žádná velká hitparáda nebude, ale pocitově? Skvěle. Moc jsem se snažil, dral to ze zadních pozic a pokud to šlo i rychle běžel a závodil. Blížíme se k jedné z posledních zatáček v Pečkách. Vítr mě teď zpomalil natolik, že si připadám jako na promenádě, stačím se koukat na hezká děvčata u cesty a tím pádem vidím a zdravím Nikie s kočárkem.  Ta si mě hned všimla, otočila kočár a začíná běžet.. evidentně mi chtěla pomoci jako vodič. No tohle..:) Ještě mě nakonec předběhne/potáhne do cíle maminka s dítětem v kočárku.. OMG! To nemůžu dopustit! A tak jsem se snažil, že jsem málem v tom protivětru zakopl, ale Nikie.. Nikie mě s kočárkem nepředběhla! Jsem fakt dobrej!!:)

V cíli velké štěstí, ani jsem se v cílové rovince nepozvracel, mám slušné vychování, že? Čas si zapisuji 42:52, celkově 231 místo.. Věřím, že kdyby se běželo ještě aspoň jednou tolik, že bych si v pořadí mohl i polepšit. Ale radost si dělám hned... U Zbyňka si kupuji víno, na jeho lakonické konstatování, že on to měl nějak pod 40 já dodávám, že v rámci symetrie a zachování rovnováhy světa to zase já mám nad 40:)... Prostě krásný den.

Teď už se jen těším, že zase na chvíli bude od těch krátkých spurtů pokoj.. I když jak znám Míšu.. nebude:)! Ale aspoň tento týden mi můj trenýrkový plán říká jasně.. do práce a z práce... nějaký ten kopeček a rovinka... a delší běh v terénu.. To bude radost!

Proto všemu zdar! Našemu úsilí, (trochu marným) pokusům o rychlost.. zdar.. A ultra.. ultra zvlášť!
12:)

pondělí 25. února 2019

O posunování hranic, o trenérech a rekreačních běžcích.. aneb .. už jsem čistý míšenec:)

Kalná jsou rána opilcova.. možná ještě kalnější jsou pondělní rána nadšeného rekreačního běžce trpícího "drobnou" kilometrovou úchylkou [tzv. kilometrománií:)]. Kilometry a úspěšně tréninky z minulého týdne jsou dávno zapomenuté -- jsou ve stejné kategorii jako novinové zprávy -- Už to nikomu nic neříká, už je to passé.. Je třeba zase začít od začátku, s vynulovaným počítadlem a to je (aspoň pro mě) vždycky těžké. Podobně jako mě froté ručníky provedly úspěšně moji pubertou:), tak moje pondělní dvojsměrka je základ v boji s kilometrovou fobií -- večer mám 30+ a mizí mi "naběhlá žíla" na krku:). Sice občas při pondělku (stejně jako dneska) potkávám na cestě RIDa, který si několikrát týdně dává svoji 50km dvojsměrku.. Ale mě nenas*re!:).. já jsem přející člověk.. a pak.. já zaběhnu si svoji delší o víkendu!:)
Víkendové běhy mě dostanou do nečekaných lokalit

Když už mluvíme o mém víkendu, tak mi dlouho vrtalo hlavou, proč mám zrovna běhat 46km? Asi jako když jsme se dříve při čtení titulků v kině -- Filmový symfonický orchestr FISYO řídil František Belfín -- všichni ptali, proč se ten člověk nejmenuje Delfín? :)

Nahlédnutím do knihy mého oblíbence (z profilového filmu WS 100 Unbreakable) Hala Koernera ... .. který na férovku říká, když chcete běhat dlouhá ultra a 100 mílovky, tak holt musíte v tréninku naběhat sakra moc..:).. Takže i jeho pojetí dlouhého běhu.. minimálně 30% týdenního objemu [Míšou nastavených "zatím" 46km do toho sedí.. malá chvíle matematiky:).. 140*0.3=42km, 150*0.3=45, 160*0.3=48..]. Tak možná už trochu chápu, proč můj dlouhý běh má zrovna 46km.

Míša určitě vyrůstala na úsloví, co tě nezabije, to tě posílí:)... My starší sice uznáváme pravdivost výroku, ovšem je potřeba se dostat přes jeho první půlku.. teda, aby nás to primárně nezahubilo:).

.. a k nečekaným pokušením
Stejně jako v medicíně existuje placebo efekt, tak podobné je to i při sportování.. Nazýval bych to "sledovací" efekt. Vychází ze známého paradoxu. Představte si, že chcete prokázat, že dobré pracovní prostředí vede k lepším výkonům a vyšší produktivitě. Změříte produktivitu práce na pracovišti.. a pak třeba umyjete okna.. necháte uklidit halu.. změříte produktivitu.. a ejhle,, zvedla se.. Natřete podlahu, dáte nová světla.. a ejhle.. zase se to zlepšilo. Průšvih v téhle teorii nastává, když zatemníte okna a zhoršíte osvětlení.. Většinou se také zvýší produktivita:).. Proč? Protože lidi v provozu už vědí, že je někdo pořád sleduje..:)

A to samé je s běháním. Trenér, nebo zkušený kamarád je dobrá věc, ale důležité je, aby vás sledoval, nejlépe někde na Garminu.. nebo v podrobném zápisků z tréninku.. Ten efekt sledování je silný. Říkám si.. Hergot, snaž se trochu víc.. co potom řekneš Míše? Co jsi to tady prováděl? :).. A tak i kritizované sociální sítě s větou (ze které si občas asi všichni děláme legraci).. "Uběhl jsem tři kilometry a cítím se skvěle"..:).. Mohou také částečně nahradit efekt sledování, nebo nějaké společné výzvy s kamarády.. Má to ale v sobě skryté nebezpečí, že se člověk snadno (v rámci soutěživosti).. přetáhne za snesitelnou mez a může si třeba i ublížit:).

Proto i já.. v téhle situaci.. mám trenéra.. tedy trenérku Míšu:).. a nezapírám ji.. i když, celkem pochopitelně moji známí i neznámí lidé obvykle zvednou obočí a diví se.. Proč takový ňouma má potřebu mít svého trenéra? Copak jsem nějaký olympionik?:)

Stejně tak, jako Jitka pěje (určitě zaslouženě) ódy na svého Mistra Jedi..aka Petra V. (=TB), a poslouchá ho na slovo.. jejími slovy - houpe prsa a je schopná sníst i netopýra:), tak já taky (v rámci možnosti) se snažím dělat, co mi M. řekne:). Ale stejně jako prvňáčkové vědí, že nejlepší učitel(ka) byla ta v první třídě.. protože se od ní naučili vlastně všechno -- číst, psát a počítat:)... Tak já si pochopitelně hodně vážím svého "prvního trenéra" .. "Ďuriho", který mi říkal takové ty obecné zásady.. že mám kilometry zvyšovat pozvolna, i rychlost.. odpočívat a prostě běhat a ono to přijde.. a vždy to ve svojí krásné slovenštině uzavřel slovy "Behej, behej.. " ale "Netreba to hrotit!"..:)

... i pro vegetariány..
U "mých" plánů nejde jen o kilometry, i když je teď večer 71.výročí Vítězného února a tak snadněji vzpomenu na poučky z marxismu-leninismu, že se v určité chvíli kvantita změní v kvalitu:), ... Ale jde o to, že já přeci jen většinu své kilometráže naběhám v tempu v rozmezí 5:40-6:00 na km.. tím pádem 140-160 km v principu znamená zhruba 14-16 hodin týdně strávených na trati:). Když se započítá část času ve sprše a přípravy, tak se musím přiznat, že v podstatě běhám na 1/2 úvazek:)... Takže už jsem poloviční profesionál.. nefalšovaný míšenec. Na půl hobík, na půl zanícený "profesionál".. akorát, že ten "žolík" rekreačního běžce skoro všechno dokáže přebít..:)

Nicméně.. pozoruji u sebe častěji ten "závodivý moment".. Když třeba v kopci v údolí dobíhám cyklistu a vyzývám ho slovy "Pojď.. dáme ten kopec ve velkém stylu" :)..Tak jeden mě po cca 100 metrech poslal tam, kam slunce nesvítí:).. a druhý měl elektro -kolo:). To byla fakt výzva..ale držel jsem se.. a jeho veselá odpověď, když koukal, jak se snažím a řekl, že to fakt bylo ve "velkým stylu":) .. To mě fakt potěšilo.. Vzpomněl jsem si, jak před několika lety, takhle v létě, jsem podobně vyzýval jiného cyklistu.. a on se ptal, odkud běžíš? Povídám .. z práce.. a jeho poznámka.. "No tos' to tam moc nepolámal"... mě úplně rozsekala..:)

Všemu zdar!

Našemu úsilí, naším kamarádům a trenérům, co nás sledují a motivují.. zdar!.. Ultra...ultra zvlášť!

12:)

neděle 17. února 2019

Svět je malý a o náhody tu není nouze...:)


V pěně dní a nadšení z různých loterií bych málem zapomněl na svoje různá náhodná setkání, i když jak si pořád říkám, nic není náhoda.. všechno je to přesně tak, jak to je:). Na podzim probíhalo v Lužických horách setkání členů klubu Prominentních vrcholů Lužických hor (PVLH)... Bylo to krátce po Stromu, a tak žádný div.. i když bych se moc rád viděl s lidmi ... přeci jen mám doma statut PvP /permanentně v prd*li/ a proto jsem v rámci budování rodinného štěstí [jsme spolu s manželkou teprve krátce, ještě to ani není 30 let] zůstal doma:). Na FB PVLH lákala na setkání moje členské karta ležící v jehličí a já se upřímně bál, že tam třeba bude ležet i dlouhou dobu..

Poezie ranní komutace
Jenže.. takhle o vánocích si popobíhám po Prokopském údolí, dobíhám jednoho běžce, koukám na něj a přemýšlím, jestli ho znám.. Když ho v lese předbíhám.. tak mě zdraví, dáváme se do řeči.. a ejhle, on to Martin B., zakladatel PVLH. No to je "náhodička"... Během běhu na Dívčí hrady a zpátky k Jinonicím jsme stačili semlít možné nemožné a já si mimo jiné domluvil, jestli by mi nemohl členskou kartu poslat poštou. .. Po drobných peripetiích jsem nakonec v minulém týdnu měl u sebe kartu i kožený finišerský pásek na ruku. Fakt moc pěkný, jen, aby to Martina ve větším zájmu o akci [která je fakt pěkná] nakonec nezruinovalo!

Den, kdy jsem běžel do práce v nesmekách
Vlastně ve stejnou dobu mi napsal ledový muž Machy, alias Richard M., že nejen, že skáče do kaluží, ale, že zase běhá a jestli spolu někde nepopoběhneme. Nakonec se domlouváme, že v pondělí po práci místo mojí dvojsměrky domů se sejdeme na nádraží, dojedeme do Úval a jeho "rajónem" se proběhneme na Černý most, 15-17km a já potom budu pokračovat domů metrem. Machy se sice v blogosféře na delší dobu odmlčel [dovolím si předznamenat, že je to jen dočasné:)], ale jeho "kryo" příběhy, běhy v zimě - v trenýrkách k rybníku, spojené s koupáním a osycháním na zpáteční cestě, jsou mezi námi stejně legendární jako jeho doběh kolo-běhu Říp-Praha, kdy se v mrazivém dni v Tróji svlékl, vykoupal se a potom ty mokré běžecké hábky (které v mezičase stačily zmrznout) omlátil o zem a zase oblékl..:).

Zkušení z naší skupiny vědí, že běžet s Machym někde v zimě je náročnější, protože on neustále velmi poeticky mluví o tom, jak "šedivá hladina láká ke koupání"..:)... Pohledem na mapu trasy jsem si říkal, že je to bezpečné -- na začátku jsou jen mělké potoky, na konci sice rybník Martiňák, ale to už budeme u konce a nestačil bych oschnout:). [Pro jistotu s sebou beru merino s dlouhým rukávem, kdyby mě Machy "zlomil", abych v metru tolik nepromrzl:)].

V Úvalech jsem si vzpomněl na jednu společnou "pivní" akci našeho klubu, kdy jsme také běželi z Úval do Prahy.. Ovšem asi po hodině a čtvrt běhu a cca 13.5 km směr Praha, jsme vylezli z lesa asi 600 m od železniční stanice Praha-Úvaly.:). Machy, jako místní, mě ale navigoval správně, absenci koupání aspoň částečně kompenzoval společným probíháním kalužemi a podmáčenými loukami...  a já si užíval jeho nadšení a plánů a vzpomínal spolu s ním na své vlastní, .. Otevřeně jsem mu přiznal, že i já jsem v době, když jsem sotva uběhl maraton.. měl sny o tom, že budu běhat ultra:)! Připadal jsem si jako babička, co jde do hospody na jedno malé pivo a odchází s pěti velkými..:).

Ale sny jsou od toho abychom je snili naplno! U mě silný začátek přípravy -- 18 týdnů do kontaktu:) -- a já jsem správně vyděšený. Poslouchám trenérku stejně pečlivě, jako pejsek.. tedy o hodně líp:).. protože moje Derivace je s tím posloucháním hodně na štýru:). Moje kilometráž i úsilí jsou na stupnici od 1-10 na tradičním čísle 12.:). Zatím se mi daří 2-3 dvojsměrky týdně, dlouhý víkendový běh naplánovaný od M. jako 46 km..[Proč zrovna 46 km?:)].. Tento týden jsem drobně neposlechl, protože společná část byla delší a tak to vyšlo na 48. To, že jsem je stejně jako v přípravě na první Rondu běžel jen na vodu -- ukazuje, že to myslím opravdu vážně:).
Nicméně Míša -- když jsme spolu běželi kus kolem Radotína a plánovali další týdny -- to zhodnotila lakonicky. Pěkný, pěkný, ale chce to přidat kopce a větší intenzitu. No.. potěš koště!:)

I obyčejný skladník ve šroubárně si může přečíst Ovidia v originále:)... I obyčejný Honza může uběhnout Grand Slam!

Všemu zdar!Našemu nadšení, touhám a ... ultra zvlášť!!
12:)

pátek 8. února 2019

Ozvěny, aneb většinou na pracovní cestě:)

Už je to za mnou.. už jsem se nejen přihlásil na Grand Slam, ale i tady na blogu to na sebe práskl:), tak teď už jen začít běhat...teď přichází ta smršť obyčejných dní, kdy jen tak mimochodem, bych se měl co nejlépe připravit. Pomalu, plíživě:), ale cíleně jsme zahájili s Míšou mých 21 týdnů do první stomílovky.. do WSER 100. 

Jak 21 je 12 obráceně, tak mě to naplňuje symbolikou a nadějí a protože je to velký sen, tak mě přirozeně nejen těší ale i děsí:). Jak mě upozornila Nika, je to dobře.. a hned odcitovala  Pete Kostelnick - "If the dream does not scare you, then its not worth chasing after" ..[tedy pokud tě tvůj sen neděsí, nemá cenu se za ním pachtit:)].

Krátce poté, co se objevil pro mě asi jeden z nejlepších běžeckých filmů Unbreakable-Western States 100, (má i na ČSFD 93%) neváhal jsem si ho koupit na DVD.. [i když se dá na našich serverech najít ke stažení].
Pro sebe jsem si z něj vyřízl krátkou sekvenci, kde zakladatel WS tradice, Gordy Ainsleigh vypraví o zrodu Western States a o ultra. Pořád je to pro mě silně inspirativní.. a aby tomu dobře rozuměli všichni, připojil jsem české titulky:).



Upřímně, už jsem si opakovaně vyslechl, že jsem stejný jako růžová Barborka před lety se svojí olympiádou:), ale to ne zdaleka ne.. Uběhnout Grand Slam, ať zní z pozice rekreačního běžce jakkoliv šíleně a nedosažitelně... je z velké části závislé jen a jen na mně.. a v porovnání s možnou účastí na olympiádě je to vlastně naprosto jednoduchá záležitost, úplná brnkačka:) -- [tím se v podstatě utěšuji:)] 
Není to o tvrdých kvalifikačních limitech a spoléhání se, že jiní poběží hůř.. naopak. Můj cíl a sen je úplně nezávislý na tom, jestli a kolik lidí poběží rychleji než já:). To je na tom fakt skvělý..
A tak v rámci přípravy se snažíme plně využít "potenciál":) komutačních běhů (do práce a z práce), obzvlášť ta večerní část dvojsměrky na ledu a sněhu, často bez čelovky, přidává na pomyslnou misku vah mého úsilí další skryté body. Po sezení na židli v kanceláři nebo učení před tabulí se zase navečer rozběhnout a kličkovat mezi turisty v centru -- no fakt se mi nechce. Ale pod vlivem hlášek, že "ultra se rodí v unaveném těle na unavených nohách":).. si pořád představuji, že právě třeba ten dnešní (nic moc) běh byl ten obzvlášť důležitý. Snažím se tomu věřit, i když sám vím, že to jsou kecy:) a že ten dnešní běh mi na GS pomůže stejně jako když si při zemětřesení otevřu deštník nebo když při tsunami vylezu na štafle:). Ale kdo ví..

Co se týče GS teď pro mě byla asi nejdůležitější logistika. Nejedu se Stínem:) a tak nebudu spát na posledním volném místě v tábořišti ve stanu.. ale naopak v předstihu jsem si našel ubytovaní tak, abych došel na start-cíl, nebo aby se tam dalo rozumně dojet a mohl tam zaparkovat auto. Vím, že před startem budu nervózní a po doběhu moje inteligence bude takřka na nule:), tak všechno je potřeba mít promyšlené. Proto jedna z prvních věcí, co dělám po vyhrané loterii je, že sednu k počítači, vybírám a rezervuji ubytování, případně i letenky. Teď už se vlastně nemám na co vymlouvat, každý závod GS má svoje specifika, myslím teď hlavně na logistiku, obzvlášť pro sólo běžce z Evropy. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl, to se ostatně celkem "brzo" zjistí:).

V mezičase koukám na profily tratí, připravuji si poznámky a vzpomínám, na ty, co znám.. a hlavně koukám i na filmy o nich.
Tady bych se asi rozloučil doporučením na hezký starší film o WS, z roku 2001, uvidíte mladého Scotta Jureka, Ann Trason.. ale hlavně.. hlavně hodně lidí na konci startovního pole.. atmosféru závodu, vysvětlená pravidla. Dají se zapnout automatické titulky i s automatickým překladem. není to úplně nejhorší, i když pro nácvik angličtiny doporučuji anglické titulky:). [mimochodem, tady se Gordymu o pár desítek sekund podařilo doběhnout pod 24h!].
[Až po vložení filmu jsem zjistil, že nejde spouštět na jiných stránkách.. takže je nutné a potřeba ho spustit přes youtube. jmenuje se "A race for the soul" .. link zde]



Zatímco přemýšlím, kde zítra naběhám svoji sobotní dlouhou, tak se těším z toho, že osm dní z února je vlastně za mnou.. Jako správný potenciální alkoholik držím již kolikátým rokem suchý únor.. Moje oblíbená slovní hra v hospodě.. "Máte pivo?" .. "Máme.. a jaké si dáte?".. "Tak asi 12.. to je moje oblíbené číslo:)"... Tak tuhle hlášku ještě 21 dní nepoužiji.:(

Všemu zdar! Našemu úsilí, touhám.. a ultra.. zvlášť!
12:)
PS. Dneska nedávám historku, už by to bylo moc dlouhé.. jen hesla, když jsem při běhu patrně svobodné matce, pomáhal zásadními radami s výchovou malého syna.. "Nečůrej proti větru! .. a nejez žlutý sníh!"