pátek 2. prosince 2016

I s malým kašpárkem lze hrát velké divadlo...aneb i na Spartathlon lze natrénovat v Riegrových sadech:)

Podobně jako se utěšují ti, co pochybují o svém mužství, tak i já mám svoje běžecká zaklínadla:), abych se nevymlouval, že zrovna nemůžu běhat na horách, že není čas, síla a někdy i chuť (speciálně v hektických obdobích) "naběhat", připravit se na svoje vysněné a náročné akce.

Petr V. (aneb TB) je pro mě ukázkou neskutečné konzistence, nejen kvůli jeho úsilí, ale i schopnosti skoro všechno podřídit dosažení cíle. Samozřejmě si otevřeně přiznám, že takové úrovně dedikace jako TB nedosáhnu, ale to mi vůbec nebrání, abych se každý den nepochválil, jak všechno zvládám a jak jsem dobrej:).. Mezi námi, už to říkali znalci mezilidských vztahů -- základem všeho je -- chválit, chválit, chválit.. A pak, my zkušenější víme, že nepochválím-li se sám, těžko to za mě někdo udělá:).

A tak se (jako většina z nás) snažím ... Někdy je to větší boj, někdy epické, někdy to jednoduše odpískám, protože to i pro mě už to bylo za čarou:). Vždycky mě ale potěší a pobaví pohledy a reakce ostatních. Povzbuzení, že je skvělé, že se snažím, že jiní by si v "mém věku" řekli, jestli to mají vůbec zapotřebí.. Nebo upřímně míněný komentář typu: "Obdivuji, že se ve svém věku a s tak průměrnými výkony dokážeš motivovat k usilovnému tréninku, obzvlášť, když ti to moc nejde:)..

Tak tak, po takové míře upřímnosti jsem se musel okamžitě silně pochválit, abych nepropadl depresi..:) .. Vím, běhám pomalu a v porovnáním s úsilím, a časem který tomu dávám, ty výsledky jsou hodně mimo:). Proto mě těší Anka, která mi přes to všechno (nebo možná právě proto?) celkem pravidelně a mile vtlouká do hlavy, že až mi zmizí ty šoky (kolem 16.12.), tak se zaměříme "trochu víc" na trénink v terénu a na to, abych na závodech dokázal lépe zúročit co jsem natrénoval. V mezičase, ať dělám, co umím, respektive, co stihnu:).

Minulý týden jsem bojoval úspěšně.. sice různé nečekané výpadky v plánovaném pobíhání (už mě to nepřekvapí, když musím naprosto nečekaně totálně změnit časový plán) ale v duchu TB jsem se nakonec vzepnul k nočním běhům, ať už domů nebo v údolí.. Nakonec páteční a sobotní konference byla vždy zakončena nočním během domů. Na nohou "společenské" Asics (už se mi holky trhají!!), džíny, košile s krátkým rukávem, případně "společenské":) tričko.. To je výhoda starších mužů -- u někoho jsem výstřední Američan, u jiného blázen, většině si myslím (je to stejně jako mně) úplně jedno. Navíc už mi dávno bylo 50, jsem plný profesor a tak se snažím dělat primárně věci, na kterých mi záleží. Po skončení jednání se na toaletě převléknu do běžeckého, civilní hadry narvu do batůžku, nasadím čelovku a hurá domů. Doma po doběhu ještě rychle vezmu Deri na procházku, aby mě sousedí nelynčovali:)...

Co minulý týden ještě šlo překonat, se v tomto týdnu nedaří.. V úterý místo dvojsměrky se daří jen (sice epický) běžet z práce domů, ve středu učím už brzo ráno a skoro do 5 hodin odpoledne, pak skáču na vlak do Vídně, kde služebně tvrdnu až do dnešní (páteční) noci.. Od brzkého rána do pozdního večera sedím na zadku:).. a potom nenacházím už sílu/čas jít ráno běhat. Prostě asi tělo a hlava má v té chvíli svou hlavu a prosadí si spánek [já v pozdním ránu pak trpím silnou kilometro-fóbií -- pouhých 45 km od pondělí, tři dny bez běhu, to mě děsí:)]. Ale nedalo se. Vzbudil jsem se vždycky skoro na poslední chvíli, ale co... V pátek kolem půlnoci jsem doma a ráno se nejdřív proběhnu s Deri, pak se půjdu "doběhat"..

Koneckonců, pokud to v týdnu aspoň trochu klapne, tak příští pátek odpoledne vyskočím z vlaku, dojedu domů a přemístím se na Pražskou 100. Tam bych mohl "kvalitněji" natrénovat i nasbírat chybějící km.:). Jak to říkal Mirek Dušín? "Přestaň kouřit, začni cvičit.. a brzo budeš zase chlapík!"

Ale pozor, ať už to moje plácání se a úsilí vypadá jakkoliv pochybně, tak se mi podařilo nevídané -- podařilo odmazat a zbavit se věcí, které na mně doslova roky seděly jako tuna cementu:).. Odjíždím z Vídně a cítím se, jako by mě pustili z vězení:)... To se to bude běhat!!! V téhle euforii se těším na loterie (7.12.) a říkám si, že bych přeci jen mohl zase pošťouchnout ty řecké sportovce a hodit svoje jméno do osudí na Spartathlon...

Všemu zdar!! Ono to často drhne.. Někdy mám pocit, že stojím na místě, nebo že jdu opačným směrem.. Blbost!!! Nesmíme to vzdávat, je třeba vydržet.

Ať žije ultra.. to v nás.. především... 12:)

neděle 20. listopadu 2016

"Optimisticky" hledím do dalších dnů, aneb boj před námi:)

Víte, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista říká, že už nemůže být hůř, a optimista? Ten říká.. "ale může!":)... Když jsem absolvoval první týden té svoji podzimní intenzívní pracovní smršti, tak jsem si říkal, no je to šílený, ale už to snad nebude o moc horší.. ale ten optimista ve mně.. "optimisticky" (a varovně) říká, ale bude:).

A taky, že ano, a taky, že týden-dva přede mnou budou patřit k těm ještě náročnějším. Státní svátek ve čtvrtek - je v podobně situaci za trest. Musím ho nadělat -- tedy vměstnat už tak do nacpaného příštího týdne další extra den, tomu říkám maso. Takhle nějak si představují přípravu na náročné ultra:) Probírám to se svoji trenérkou a říkám ji, že do první půlky prosince se asi moc do terénu nedostanu, že udržet běhání bude šílený boj -- jen o to stíhat (a dokopat se) k běhání do práce/z práce. Pravidelný boj o mých pomalých aspoň 100km týdně, nabírá skoro epické parametry.

Anky rady a podpora mě nakonec v pondělním ránu těsně před práci ženou do mrazivého údolí. Nějak jsem to podcenil s oblečením, říkám si, když sedím na bobku za skupinkou keříků:)...z druhé strany louky na mě volá jeden z místních strážců údolí.."Dej si pozor na zánět vaječníků!" :).. Jsem si jistý, že mě sice poznal:), ovšem duše ženy, že? už se projevuje i tímto způsobem..:)
V práci není klíč od sprchy ve vrátnici, tak se rychle myji u umyvadla.. Spěchám učit, studenti nezkušeně komentují, že je dobře, že jsem dneska vynechal běh:).. že je to o zdraví v takové zimě:).. Nechávám je při tom, ovšem, když navečer s čelovkou vyrážím na cestu zpátky, jednoho z nich potkávám ve dveřích. Ptá se, jestli jsem ráno běžel? Jjo, snažím se..:). [Vždy povinnosti věrný spěch, byť vůkol vanul smrti dech:)]. Na slova obdivu v takové situaci mám naštěstí po ruce vždycky sadu svých kamarádů a známých.. Vím, že Machy a Pepa v takové situaci vybíhají v trenýrkách, v půlce běhu se koupou v ledové vodě a dobíhají domů oschnout:). Podobně můžu kontrovat s TB, VS, MVP nebo MM..

Proto mě potěšilo, že dlouho plánované pivo/hospoda s během -- jako prověrka zázemí na Hamru -- v naší malé skupince proběhlo ve čtvrtek. A i když jsme se dlouho neviděli, mělo to tradiční parametry. Petr (TB) přibíhá do hospody (na předstartovní pivo) na poslední chvíli, neboť běží už z Vinohrad, i když je plán běžet (večer) přes Závist na Vrané a zpět, nemá čelovku:). Veverkové mají zase s sebou skoro všechno i vajíčka na svačinu, MM a já do poslední chvíle pracujeme.. To jsou ty kotvy! Prostě balzám na duši..

Přibíháme pod Závist, VS jako správný horal na moje zpomalení a možný přechod do chůze, zavelí svoje "rovinky běžíme"!:).. No neskutečně si náš společenský večer užívám. A to mi ještě syn na telefonu připojil svůj účet na pokémony, abych jeho slovy "neběhal nadarmo":)... Dlouho jsme se s kamarády neviděli všichni pohromadě a tak řešíme všechny možné základní otázky lidstva, včetně toho, jak to bude letos s naším klubovým (po)vánočním oběhem Prahy (ano, ano POP bude!)...

Všechno má své rituály/zavedené postupy, jak říkám, Petr opět bez čelovky [zakopává v lese a říká, že příště.. příště si ji vezme:)], já mám zase špatně změřenou trať (a zase slibuji, že příště už to musím zvládnout:)].. Veverkovci mají i extra čelovku pro Petra (oni mají všechno, co by se dalo kdy potřebovat), Malý medvěd zkušeně "sbírá" všechny koně (ale nemluví sprostě, to mně by se občas hodilo celé stádo!), má sice čelovku, ale jako správný skaut ji často vypíná, aby viděl hvězdy a nechal si svítit měsícem na cestu..Alkoholový referent říká, že dneska pijeme jenom pivo, ale pak přinese fernety:), atd..

Před tou bouří, která na mě zase čeká, to bylo jako oáza.


Všemu zdar! Naším bojům, ultra a kamarádům, zvlášť!
12:)


PS. Je to těžké se zlepšovat, když já tradičně běhám nejméně kilometrů a nejkratší dobu! Vzhledem k tomu, že jsme například kolem Závisti běželi společně, je to vážné varování!:)

čtvrtek 10. listopadu 2016

Běhání v Norwich, aneb království za keříky!

 Minulý týden byl sám o sobě dramatický, mělo to být takové klidně čekání na bouři. Připravoval jsem se na náročné období měsíce ČS-Sovětského přátelství:) a zároveň jsem musel odjet na služební cestu do Anglie. I když jsem pravý Štír, tak mám stejně střelecké sklony a vazbu na určitý druh punku nezapřu:). Jak jinak se dá vysvětlit to, že nevyspalý odjíždím na přednášku a ještě nemám spočítané všechny výpočty. Američané by řekli, že je to "výzva", tady v Čechách se tomu říká průšvih:).. já bych to pozitivně nazval impulsem k práci, takové to ultra v nás:)..

Je nádherné, jak různorodý je svět. Italský kolega uvádí svoji přednášku s tím, že on je averzní na riziko. Nikdy neprezentuje příliš čerstvé výzkumy, vše má pečlivě připravené dopředu, prezentaci má na 2-3 flesh discích, zároveň ji má vypálenou na CD a v ještě záloze na goodle drive. To já (jsem musel ubezpečit posluchače, že kvůli balanci světa) jsem "risk taker"... Odjíždím na seminář a ještě nemám věci dopočítané, nutí mě to pak být celou noc vzhůru a vypnout se k nadlidskému úsilí:).. Tradičně v přednáškové hale zjišťuji, že nemám flesh disk s sebou (nebo si s místním počítačem nerozumí/nefunguje) a tak prezentaci posílám na google na posledních pár procent baterie v notebooku.. Ale ta víra ve šťastné konce -- mě často dovede nejen do cíle ultra, ale i k slušnému pracovnímu výkonu..Věřit je třeba..:)

Konec dobrý-všechno dobré... Sice se mi první den podařilo překonat všechna pracovní "protivenství" a "výzvy", ale na běh už to nevyšlo. Den má bohužel jen 24 hodin a ani když se moc nespí, tak je stejně jen omezené věci a aktivit co se dá zvládnout, obzvlášť, když tělo i duch stářím slábne:)....

Tři dny bez běhu, to už by možná byla i špatná karma, že?:).. Proto brzo ráno než se musím odhlásit z hotelu vybíhám ven . Je pěkná zima, říkám si frišno a ejhle.. bundičku jsem nechal doma.. a mám jen krátké běžecké kalhoty.... Připomínám si heslo našeho klubu "Co nemáš - nepotřebuješ!" a spokojeně vybíhám ven..:)

Norwich je krásné městečko, spousty stromů podle silnic, univerzita, pravidelně anglické domečky.. ale.. nikde žádné roští, žádné stromy, les/keříky.. Království nikoliv za koně, ale za keříky!!:).. Už jsem byl tak zoufalý, že se zastavuji a hledám chlapecké záchody na blízkém komunitním centru pro mladé -- to člověk vypadá téměř jako pedofil:). Místo, aby mě u recepce pustili na (protější) WC, tak mi dávají skvělou radu.. "if you drive another 2 miles.. there are public toilets":).. [když pojedete (rovně) dalších cca 3.5 km tak jsou tam veřejné záchodky:)].. To miluju! No s vypětím všech vnitřních svalů jsem nakonec odhopkal další asi jednu míli.. a byl začínal tam větší (aglický=tedy ne zase moc udržovaný) park a to je oáza pro běžce.. duch i tělo si najde své:).. takže na Norwich vzpomínám se slzou v oku a posiluji přitom veškeré svěrací svaly:).

Tento týden s intenzívní výukou jsem začal ve velkém stylu.. dvojsměrkou (tedy do práce a z práce).. Určitě to znáte -- skvěle pocity po náročném dni.. u mě ještě umocněné tím, že jsem skoro celý den v kuse mluvil a snažil se vzdělávat "svět":).. A co horšího, už vidím, že celý ten koncept těch šesti týdnů bude daleko náročnější, než jsem odhadoval na začátku.

Například dnes. Můj cvičící prostě nejdříve nepřišel v čas na cvičení a tak jsem místo příprav či dělání něčeho jiného.. Musel jsem učit za něj.. Potom mi odpoledne zase na cvičení nepřišel jiný asistent ... a tak jsem zase nastoupil a učil celé sám.. a tady velmi se hodí ultra příprava..:).. Prostě člověk nepláče, neběhá kolem jako šílenec, nestěžuje si na nespravedlivosti světa.. prostě se nad tím ve finále usmějete.. [slovy kamarádů.. vylejete krev z bot..:) ] .. a jede se dál..

A nakonec, když po tom dlouhém dni člověk přeběhne Barandovský most.. a v mrazivém večeru ve světle čelovky stoupá Prokopským údolím.. tak má pocit vítěze.. Skoro bych chtěl odcitovat S.K.Neumanna, kterého jsme za dětských let recitovali hodně často... "A hrdý buď, žes vytrval..".. Prostě jsem byl zase hrdý Budžes:)..

Vím, že to všude drhne.. Je to boj, který každý z nás obyčejných denně podstupuje..:).. Kdo ví, jak se mi podaří/nepodaří natrénovat na další sezónu.. Ale ten pocit boje staršího muže.. Ten mě naplňuje nesmírnou silou. Ani k tomu to moře a žraloky nepotřebuju:)

Držte se! Všemu zdar! naším bojům a ultra.. zvlášť! 12:)

sobota 29. října 2016

To mám taky.. aneb pozice pozorovatele není v ničem výjimečná:)..

Nevím jak vy, ale já místo plánového odpočinku a pozvolné -- radostné regenerace a přípravy na další sezónu.. žiji v děsném úsilí a zmatcích, .. převážně v práci, ale i trochu doma.. Zkrátka zdaleka ne vše stíhám -- nebo stíhám za cenu značného vypětí.

 

Ale vždycky si vzpomenu na velkého Koperníka a jeho "zákon", který říká -- "Pozice pozorovatele není v ničem výjimečná":). On jej sice použil k tomu, aby odhalil nebeské zákony, ale já to s důvěrou používám na svoje hodnocení životních situací a pro hledání sil na případný boj s "protivenstvími":). S velkou pravděpodobností, totiž podobné zmatky prožívají i ostatní kolem mě.

Taky že ano, po návratu z rychlé cesty za oceán, ubitý po 15-ti hodinové cestě se snažím vyrovnat s tím, že jsem těch pět dní v podstatě neběhal... A v tom mi píše nalomeně MM, představ si, takové zmatky, šíleně práce.. Brzo ráno spěchám do práce a po 11 večer se vracím.. Pět dní jsem neběhal! To se mi dlouho nestalo! ...Hned jsem pookřál..:)..

Jitka si mi stěžuje na svůj boj o běh a s během.. že její úsilí naprosto neodpovídá výsledkům.. Co na to říci? Odpovídám stejně jako R. Hrušínský -- "To mám taky!... Co tam máš dál?".. :).. Taky s tím bojuju, taky jsou chvíle, kdy mě stojí spoustu sil se vykopat z baráku a jít běhat... Kdy si uvědomuju, že běhám šíleně pomalu, že moje výsledky neodpovídají ani zdaleka vynaloženému úsilí... Mám to taky!:)

Prostě ten, kdo propadl běhu (chytání ryb, sbírání známek..) .. ví, že často je to opravdu těžké se svojí posedlosti vydržet, ale bez ní už to vůbec nejde. Proto běhám i teď. Málo a pomalu.. A v současné turbulentní době si pomáhám hláškami Běžícího Stína, že ultra se rodí v unaveném těle na unavených nohách...A že běhat, když je spousta času, hezké počasí, nic nás neboli a zažíváme nirvánu... To dokáže každý. Ale normální člověk si takový luxus nemůže dovolit:).

Jako dneska.. Zase o rok starší, ráno marně přesvědčuji Deri na zajímavý trail:), nakonec ji po 6+ kilometrech vracím domů, překonávám její vyčítavé štěkání a svoji lenost -- vracím se do údolí na "průzkum" a za nějakou chvíli se už prodírám ostružiním a trnkami jako zkušená emmo dívka:).. Když se vracím a vycházím z parku, zdraví mě jedna místní paní.. Povídá - "Vy jste takovej aktivní.. Pořád běháte.." .
Odpovídám skleslým hlasem a po pravdě. "Kéž by! Já teď běhám strašně málo!... Kdoví, jestli se mi podaří vůbec naběhat aspoň 80-90 km za tento týden.." .. Paní málem upadla, neboť vše jest relativní:)... A já doma koukám do svého záznamníčku a ejhle.. vždyť já běhám o 106 [km] :).. a ještě mám neděli před sebou.

Takže -- běhám pomalu a málo... ale snažím se!! Příští týden sice budu pracovně pár dní v Londýně a pak mi začne asi nejhorší (pracovní) šestinedělí.. ale na jeho konci -- jako na konci tunelu svítí jasné světlo [a není to protijedoucí vlak:)]...Je potřeba ve zdraví a při nezměrném úsilí [nejlépe pomocí závazkového hnutí] přečkat měsíc Československo-sovětského přátelství.. a pak už budou jen sama pozitiva a sociální jistoty:)..

Všemu zdar! Našemu úsilí... a ultra..zvlášť!

12:)

PS. Zážitky z Vegas, moje cesty podle městských dálnic.. Interakce s místními turisty, zážitků-chtivé ženy.. chytání pokémonů v kasinu..:).. To se těžko popisuje. Jak říkají znalci. "What happen in Vegas - stays in Vegas", tedy co se stane ve Vegas, tak tam také zůstane:).
Samozřejmě, osamělý starší muž ve Vegas - to znalci vědí - je zajímavá kategorie:). Pro jistotu má každý hotel svoje vlastní velké kasino, neustále otevřený tetovací salón a kapli pro případ svatebního obřadu. Místo zážitků, které není radno sdílet na netu:)...pár fotek..
Chtěl jsem koupit pro svoji nejmilejší manželku její oblíbené kafe:) a tak jsem se vypravil dle rad místních do supermarketu.. (ale ten je šíleně daleko.. :)...asi 1.8 mil), kam nevede - údajně žádná cesta, nikdo tam "nikdy" nešel pěšky:)..

Vstup do haly mého hotelu

Vycházím z výtahu ... .:)

Další kousek cesty halou hotelu, ještě stolky s ruletou a kartami.. 

Začátek mé "krátké" cesty do obchodu..
8 pruhů mimo světla nepřecházím. :)

Postranní ulička.. jen 6 pruhů..ucpaná.. tady v klidu přejdu:)

Městská dálnice má na mé straně normální chodník!

sobota 15. října 2016

Běhám s pokémony II, aneb, až natrénuji, tak se přihlásím na nějaký závod:)!

Každý rok to znova zjišťuji.. Začátky jsou krásné, ale těžké -- nebo taky, že začátky jsou těžké, ale krásné! :)... Hlavně -- jak člověk stárne, tak mi přijde čím dál těžší najít tu správnou motivaci pro tréninkové úsilí, obzvlášť, když nepatřím mezi nějaké reprezentanty a jak to mile řekla moje trenérka.. "Letos se zaměříme, abys to co natrénuješ lépe zužitkoval na závodech.. Hlavně žádné tankodromy na 24h a tak"..:).

Abych se při svých začátcích nenudil a byl i něčím "užitečný":), tak mi syn na telefonu nainstaloval pokémon-go a kudy běhám, tak líhnu vajíčka a chytám různé "potvory". Úplnej Ash Ketchum:).

Nicméně se znova utvrzuji v tom, že je to velmi zajímavá aplikace, která opravdu vede "hráče" a nejen děti:).. k tomu, aby různě chodili, pobíhali.. prostě byli venku a lovili pokémony. Navíc má v sobě schované celkem zajímavé motivační nástroje.. Představte si.. Jeden z nejhorších/nejslabších pokémonů je  MagicCarp, nemá žádnou sílu, vlastně nemá ani žádný útok. [pro znalce -- má útok "splash!", ale po něm se vůbec nic se nestane;)], Ovšem pokud těch "kapříků" nachytáte strašně moc.. tak se tohle neužitečné zvířátko vyvine v šíleně silného vodního draka Giradose!:).

Proto, i když mám tendenci se teď vidět na úrovni MagicCarp(a), tak věřím, že když se budu pilně snažit, trénovat a "sbírat ty svoje candy".. tak mám šanci!

A tak jo.. Doma sice různě řádila chřipka, trochu mi teče z nosu, ale pravidelně s sebou beru v zapnutém telefonu pokémony a postupně, velmi postupně a pomalu začínám běhat. Tradičně je s tím spojena řada veselých zážitků a příhod. Oproti minulým sezónám, běhá čím dál tím víc lidí, v podstatě, co Čech, to běžec:).. Takže o vesele a motivující setkání není nouze.

Zrovna takhle v úterý se vracím z údolí. Ruce i displej telefonu jsou studené a tak ovládání (byť jednoduché hry) vázne. U jedné "zastávky" proto přejdu do chůze, snažím se něco "chytit", dýchám si na ruce a display.. V té chvíli probíhá dvojice běžců, která krouží kolem rybníka v centrálním parku. Jeden z nich říká druhému: "Vidíš, teď běhá úplně každej, hlavně aby tohohle nekleplo -- abysme ho nemuseli zachraňovat!":).. Potěšila mě jejich starost o moje zdraví, je vidět, že běh nás dělá lepšími.:)... Nakonec jsem "tu potvoru" chytil a běžím domů.. Těsně před tím, než mizím z parku je potkávám znova.. Ted ten druhý ke mně promlouvá a říká.. "Výborně! Hlavně pomalu a postupně!" ... Potěšilo mě to, pozdravil jsem je a usmál se. Přidal dobrou řadu, že až natrénuju, tak se mám přihlásit na jaře na nějaký závod!

Tak jsem jim to slíbil! :)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra .. zvlášť!
12:)

PS. V úterý mizím služebně do města hříchu a tak plánuji, že snad ve velmi brzkých ranních hodinách bych mohl pobíhat po bulváru kolem kasína Bellagio -- ale nebudu přemýšlet jestli by se to nedalo jednoduše vykrást nebo aspoň udělat bank. Doma mi říkali, že peníze kazí charakter:).

pátek 7. října 2016

Začátky jsou těžké.. ale krásné..:)

Skončila mi "sezóna"..:).. nevím, jak to máte vy, ale vždy po určitém vypětí, snažení se.. cítím potřebu vypnout -- která je navíc ještě vedená neskutečným, ale opravdu šíleným objemem práce v práci. A tak veden Paretovým principem 80/20 :) celou dobu přemýšlím, jak odřezat ty zbytečnosti, které mi nic nepřinášejí a věnovat se věcem, které mi dávají maximum radosti [nebo aspoň maximum financí:)].

--- malá odbočka ---
Pokud neznáte princip 80/20 stačí prokonzultovat s internetem. Statistický vzato není Paretovo rozdělení o nic zajímavější než jakékoliv rozdělení exponenciálního typu:), ovšem ten příběh k tomu je inspirativní. Ať už jej používáte na příjmy, volný čas nebo sociální nerovnosti.. dá se říci, že k vydělání 80% svých příjmů používáme maximálně 20% svého času:).. Tedy neskutečný prostor pro zvýšení efektivity a námět pro zamyšlení. [Existuje nepřeberné množství knížek, které to využívají v aplikacích na denní situace, viz např. zde]
---konec odbočky ---

Jak říkám.. něco končí, něco začíná:). Sedím a přemýšlím o tom, jak a co zlepšit, pochopitelně si doma moje nejmilejší ze mě dělá legraci a říká že jsem horší než nějaký olympionik..:). Naštěstí syn to vždycky dostane na správnou úroveň, nejlépe nějakou svoji hláškou o tom, kde jsem co zapomněl.. co popletl.. a posledně prohlásil, abych si uvědomil svoje slabiny, ale i možné rezervy.. A hned mi doporučil, abych si v rámci sebepoznávání udělal test, kam by mě v Bradavicích poslal kouzelný klobouk..:).. Syn se sice smál a říkal, že u mně je to předem jasné .. seděl nade mnou a pak se smál jako blázen.. Pochopitelně mi vyšel Hafflepuff (česky Mrzimor), tedy ti absolutně největší packalové, kteří tedy mají jen tu "morální sílu" :).

Poučen -- se tedy začínám připravovat s ohledem na svoji kouzelnickou kolej a svého patrona (černá klisna!) ..:). Dělám si z toho sice legraci, ale vážně je to inspirativní -- musím zase postupně a vážně přemýšlím nad modifikacemi podle Mrzimoru:).

Tedy víc využít hlavu:) a důsledný plán. Je dobré přestat doufat.. je jasné, že nejsem z Nebelvíru a je třeba ze svých slabostí udělat přednost. Jak běhám občas se synem [je velmi upovídaný, netuším po kom:)] -- tím pádem jsem i velký odborník i na japonskou mangu:). Vyprávěl mi jednu zajímavou mangu, příběh, ve které jeden chlapec v dětství přišel o levou ruku.. Nicméně měl velký sen. Získat černý pásek v karate a vyhrát mistrovství. A tak šel za mistrem a ten ho učil celou dobu jeden chvat. A on jej nakonec zvládl na jedničku. A co víc. Postupně porážel všechny soupeře, až vyhrál celé mistrovství...

Když šel za svým mistrem, poděkovat.. tak se jej ptal, proč .. Když ten chvat je tak skvělý, proč ho nepoužívají i ostatní?? A mistr odpověděl. Víš, ten útok je sice skvělý, ale existuje proti němu jednoduchá obrana -- chytit soupeře za levou ruku!!:)

Proto.. zahájil jsem přípravu na další sezónu především tím, že jsem dodělal neskutečně práce, která na mě čekala z minula [a v rámci Cimrmanovského "nic nového nerozjíždět":)] a snažím se minimalizovat případy, kdy mě práce a starosti doháněli na mých "závodech":). Začal jsem pilně veslovat:).. Příští týden mám poradu s trenérkou, První dva závody jsou dané.. Zbytek záleží na loteriích. Nicméně, uvidíme, kam se příští rok vrtne. Tak jako tak -- mám v plánu zase něco běžet se Stínem v Americe. Ať už to bude nejdelší seběh na světě, něco ve Skalistých horách, nebo nějaký závod z US granslamu.. Když nic nevyjde, tak klidně přijedu na jeho místní závod mezi chřestýši, spojený s útěkem před medvědy (= Jemez 50 miles)..

Ovšem hlavní je jasné.. Úsilí v tom dalším roce bude muset být ještě víc než letos!:)

Ať nám to běhá! Přípravě, kamarádům a našemu úsilí zdar!

12:)

úterý 27. září 2016

Vánoční rodinný běh ve Švýcarsku, aneb 24/12 Brugg:)

Před časem mě nadchla odpověď jednoho velmi starého houslisty, kterého se ptali, co ho pořád nutí, aby tolik hodin denně usilovně cvičil -- a on s vážnou tváří a nadšeně odpověděl, že stále vidí prostor pro zlepšení.. jen toho úsilí je potřeba do toho dávat každý rok výrazně víc:)..



Letos jsem zahájil svoje "závody" pěkným zlepšením na TGC -- a na vrcholu své jarní přípravy jsem zamířil na 24h do Švýcarska. Na jejich "tankodromu" :) jsem celkem zbytečně vystřílel svoje náboje a už to vypadalo, že letos nebude žádná šance na nějakou opravu, na překonání.. Jenže, jenže.. Ta moje romantická a westernová duše to nemohla nechat jen tak... "Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci abych utíkal..". Navíc práva westernová odveta musí být stylová -- kde jinde než ve Švýcarsku!!:)

Vím, vím.. takhle se neplánují osobní rekordy. Navíc, před důležitými závody bych neměl dělat žádné punkové akce, typu Trans Tatras apod. -- ale to my, pocitoví pobíhači vůbec neřešíme:). Jednou to krásně shrnul Běžící Stín, když viděl moji "přípravu", tuším před nějakým maratónem. Řekl moudře "Chápu, že skvělé pocity a ryzí punk mají pro tebe často větší hodnotu než výraznější zlepšení v cíli"... Je to tak:).

Prostě, přiznám to otevřeně -- pokus o "vrácený" úder, pokus o zlepšení na 24h v Aare-Insel Brugg jsem pojal punkově (jak jinak).. :).. Navíc v kombinaci pánské jízdy se synem, který se ve slabé chvilce nabídl mi pomáhat.. A jako správný syn také podlehl kouzlu nechtěného a (ještě ve slabším momentu) souhlasil, že od půlnoci poběží 12h, takže v závěrečném zombie kroužení budeme trpět spolu:). Měl jsem tajné a velké přání. Chtěl jsem, aby můj syn viděl moje krize, aby mě viděl na kolenou, aby viděl, jak se (snad i úspěšně) s tím vším peru.. a jak se snažím do poslední chvíle bojovat... a třeba mi přitom pomohl..

Jak každý asi ví -- u velkých přání často člověka vyděsí fakt, že se do detailu splní..:)

Všimněte si skvělého čísla .. "4 Jan", aneb česky .. "Pro Honzu":)

Ve čtvrtek jsem ještě pilně pracoval a s organizátory po e-mailu řešil logistickou hádanku, že dva lidé stejného jména běží dva různé běhy. Dovolil jsem si upozornit na drobnou odchylku:) v datu narození, která by nás -- tedy na dálku -- mohla pomoci rozlišit:). Nakonec je všechno OK, na booking.com jsem na poslední chvíli zařídil ubytování asi v 7km vzdáleném Badenu a v pátek ráno jsme nadšeně vyrazili.

Přijíždíme k místu ubytování, bereme si klíč a jdeme se ubytovat. Otevírám dveře a slyším, jak říkám.. "A hele, někdo si tady zapomněl věci.. a ručník..":) .. A pak mi došlo, že i když jsme měli mít samostatný pokoj, tak nás ubytovali s dvěma dalšími lidmi.. Pochopitelně jsou volné jen horní palandy:). V téhle chvíli se ozvala ta plánovací žena ve mně. V posledních dnech mám silný spánkový deficit, je potřeba se vyspat. Plán je jasný, jedeme obhlédnout trať (jak se na ostrov dostaneme, kde zaparkujeme a tak) a při té příležitosti někde najdu normální hotel. Spát je třeba!:)

Obojí se podařilo, nacházíme kousek v centru (s parkováním zdarma) útulný hotel. Stařík-majitel sice vypadá, že na něčem těžce jede:), protože jakákoliv věta, kterou řekl on nebo my v něm probouzela neskutečně veselí, ale bylo to hezké ubytování. "Vy se chcete ubytovat?" .. hoóóó hó, ha ha.. "Samozřejmě máme volno".. Cha cha cha.. "Společný pokoj?" Hyhýýý.. ha ha.. Jen jsme do poslední chvíle si nebyli jisti, jestli je to tráva, houbičky, nebo jestli neolizuje nějaké žáby (v recepci měl totiž několik terárií)...:)

V sobotu ráno se přesunujeme na místo činu. Moc hezky okruh, kvalitní asfalt.. TB by se tetelil radostí:).. parkujeme pod jednou pouliční lampou. V noci to bude super místo a začínám se postupně chystat na závod. S Honzou si dohadujeme, jak se budeme dorozumívat, když v tom se zarazím a říkám.. "Hele.. já slyším koně!" Syn mírně vyděšený okamžitě reaguje. Kdepak. To pustili do reproduktorů muziku "We are the champions..":). Je mu hned jasné, že původně dohodnutá dorozumívací taktika bude mít na mojí straně určité trhliny:). A tak jsme během závodu víc mávali rukama, ukazovali, než pokřikovali:).

Začátek závodu mě zastihl v neskutečné pohodě. Jsem tu, se svým synem, který ještě ani netuší, co je to maratónská distance:) a poté, co ho v dětství srazilo auto, má problémy s kolenem.. Přesto ale bude prvních dvanáct hodin pobíhat kolem mě na rovince, pomáhat mi .. a pak se přidá i na okruhu. Cvičně tak odhaduji, že než mu začal závod, tak se mnou spolu s odběhnutím na nákup udělal určitě 15-20 km navíc:).

Běží se mi krásně.. Dělá se horko, sice piji hodně (příště víc piva s sebou!!) ale stejně se nezastavuji na WC dříve než po 4-5 hodinách.. Běží se celou dobu v jednom směru, na co se také musím lépe připravit. [Neběžet zbytečně blízko u kraje, levá noha/kotník zbytečně dostávaly víc zabrat na nakloněném asfaltu a v drobných kamíncích]. Vlastně všechny rychlé mezičasy, které jsem měl z loňska, když jsem běžel na Kladně.. jsem postupně překonával s lehkostí. První 100 za 10:26, před půlnoci téměř 112 km.. Nádhera. Už jsem si říkal, kde jsou ty krize?:). Na 120-130km už mám hodinu a víc náskok proti svému osobnímu rekordu a svět vypadá krásně..

[Sice mě už od 55 km trápí občasná křeč v levém lýtku a kotníku (okraj dráhy), ale -- nejsem žádná modelka:), protáhnu, vezmu sůl, magnézium a běžím dál.]

No, jak si tak přemýšlím o těch krizích, musím si dojít sednout na WC. Jak tak usilovně tlačím:) tak mě těžce zkroutí křeče do celého těla, do nohou.. co víc, nemůžu se odtud dostat:), takže se tam v křečích kroutím dobře 10 minut. Vylézám totálně down.. Nemůžu se pořádně pohnout, aniž by mě chytly křeče, je mi šílená zima.. Tak je to tady! Tolik sis to přál, tak teď máš krizi jako svinja:).. Říká ten škodolibec ve mně. Syn zastavuje, pomáhá mi do lehké bundy a kolo se mnou jde, kdy se snažím zprovoznit tělo a ducha, protože v téhle chvíli je to téměř na ručník do ringu.

Ovšem western je western:) a tak spolykám nějakou sůl, další magnézium, křeče se dostanou na zvladatelnou úroveň.. a zase se postupně -- jako Fénix -- rodím z popela. Už to zase vypadá dobře, zdá se, že konzistentně //síla je pořád se mnou a křeče na úrovni zvladatelnosti// bych mohl relativně v pohodě dosáhnout na výrazné zlepšení. Prostý odhad naznačuje, že bych mohl stále myslet na 192-194km.. jen udržet rozumnou rychlost. Honza má radost, že jsem zpátky:), ovšem jak jsem si přál.. Ten rozměr epického boje mě nemine..

Za nějakou dobu se totiž ukazují (mně dobře známé) vedlejší účinky přemíry solí -- je mi děsně špatně.. chce se mi zvracet -- a co víc, už nemám žádný pivo!! :) Nedá se běžet, přecházím do chůze a snažím se svižnou, ale opatrnou chůzí uklidnit žaludek a zase začít běhat. Při jednom kole nedávám v zatáčce pozor a špatně došlápnu levou nohou. Cítím, jak mi otéká kotník. A v té chvíli // víc jak pět hodin do konce //, kdy bych normálně ještě pobíhal, nebo střídal chůzi s během -- tak od teď budu už jen chodit. Co chodit.. budu chodit pomalu:), 5km/h bude moje maximální rychlost o kterou se budu snažit velmi usilovně. Na 190+ už dávno můžu zapomenout, budu těžce a opravdu těžce bojovat o překonání svých 182 km..

Posledních pár hodin, ba i desítek minut bylo epických. Nakonec poslední dvě kola jdeme spolu s Honzou.. do poslední chvíle kroužíme a končím s kouzelným číslem 184,597km. Dopajdám k autu, na chvíli sednu, pak na chvíli omdlím:) .. a moc si to užívám..

Nejhezčí zážitky jsou ty, o kterých nebudu tady mluvit:).. a nejhezčí na našich šílených snech je.. že se často splní! Zatím chodím velmi opatrně -- kotník ještě fest bolí -- přesto už se těším na první vyběhnutí. Pomalý běh léčí všechno:)...  A přemýšlím, co zlepšit, na co se víc soustředit. Jak to říkal ten urputný stařík-houslista? Pořád vidím prostor pro zlepšení.. Jenom toho úsilí bude potřeba zase trochu víc přidat:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, naším chápajícím dětem.. a ultra zvlášť!

12:)

pondělí 12. září 2016

Skautská akce - Devítkový poker, aneb Trans Tatras:)

Mapa/Hlaváček ve velikosti kupé:)
Původně jsme plánovali výlet do Tater a překonání hřebenu na pozdní jaro, ale sněhová nadílka nás donutila odložit skautskou akci na začátek září... i když nás to na jaře chvíli mrzelo, z dnešního pohledu musím říci, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ale postupně..

Uvnitř naší užší skautské skupinky (bratranci Veverkové, Malý medvěd a já) létaly e-maily tak prudce, skoro jako koule u Králového Hradce:)... Nakonec polovina oddílu si nechává poslat do cíle balíček šatstva na převlečení, druhá polovina se rozhodne to pojmout úplně punkově, tedy všechno si nést s sebou, i těch pár věcí na převlečení.. Bohužel tradičně bojuji s časem a tak popoběhnutí z Náměstí Republiky to jistí, přibíhám na hlavní nádraží akorát v čas, abychom se sešli v magický moment 9.9 v 9:09. Jsme čtyři a devítkový (časový) poker slibuje úspěšnou akci. Rychle nakupujeme před cestovní a cestovní piva, tradiční veselá skautská nálada, chlapci se různě kočkují:).. Martin Veverka Pražský přichází s návrhem, že se nejedná o žádný závod, tedy, že by nechtěl na chatách "vdechovat" ani pivo, ani polévku:), že by je chtěl normálně pozřít. Dovolil jsem se připojit s prosbou, že až bude Pavel Veverka Sudetský vyprávět svoje neskutečné (místně-příslušné) horolezecké příběhy, tak že bych prosil jen ty veselé, se šťastným koncem.. Slibem nezarmoutíš, že? :)..

MVP, ukazuje nový hit, běžecko-lezecké pantofle
VS má na každou akci připravené nějaké překvapení. Stejně tak jako na Sněžka-Hřensko, neváhal s sebou táhnout staré lyže, které prohlásil za skialpy.. Stejné to bylo i teď. Sotva se usadíme v kupé, téměř neznatelným pohybem ruky, který by mu záviděl leckterý falešný hráč karet -- vytáhl z batohu ohromnou mapu (Hlaváček) Tater, velikosti vlakového kupé .. a jedním trhnutím ji rozvinul. A hned zahájil přednášku, kudy běžíme, s místopisem kde se kdo, kdy a jak (při)zabil..:) ..


Ráno se budím, jakoby mě někdo celou noc mlátil do hlavy. Copak někdo? Průvan!! Hlava mě bolí, je to na mě i vidět, sice jsme v noci velký kus zpoždění smázli, ale nevypadá to, že stíháme následný autobus. MVP -- nevím kde se v něm probudil ten voják -- najednou velitelsky vykřikne: "Dvě minuty do kontaktu"!! Popadne bágl a vyskočí z vlaku! A tak i my vyskakujeme z vlaku a pádíme na nedaleké autobusové nádraží, podle pokynů hledáme stanoviště č.6. Jen já přemýšlím, jestli se pozvracím teď nebo až v autobuse..:).. Dobíháme včas, dle pokynů manuálu pro prvorodičky - se rychlým, mělkým dýcháním snažím zabránit kontrakcím v jakékoliv části břišní dutiny..:)




Asi po hodině jsme na místě, Tatry na dosah .. rychle se dělíme o vodu a potraviny, co se nevejde do báglů, rychle dojídáme. VS zavelí -- rovinky běžíme!! a vyrazí ... do kopce:). Pořád tomu nedokážu uvěřit.. Já zde.. Musím svoji radost dávat najevo obezřetně, přeci jen jsem ve skupině dvou ostřílených horolezců, plus Malý medvěd je navíc.. řekněme horolezec nadšenec, takže jsem v úplné menšině. Pavel při pohledu na jakýkoliv kopec a hrbolek okamžitě říká jak se jmenuje (a proč), koho tam zachraňoval a kudy to sjel na lyžích... A tak vlastně zjišťuji, že Vysoké Tatry jsou plné sjezdovek:), na kterých nejsou turisté, ani vlek a jsou rolbované akorát tak lavinami..:). Se zaujetím lyžařského instruktora nám ukazuje, jak sjel na lyžích německý žebřík -- moje zděšení dosahuje maxima, když druhý den ukazuje rýhu na Satanovi.. Tam to prý bylo extrémní, v některých místech se mu vešla do spáry akorát tak jedna lyže.. Při otázkách na Priečné sedlo a Prielom mě dopředu uklidňuje, že to sjeli i s Martinem a úplně střízliví!! To mě fakt uklidnilo:). ..

Počasí je naprosto luxusní. Jen občas na chatách a v blízkosti lanovek potkáváme větší skupinky turistů, jinak se pohybujeme poskoky y kopce a velmi svižnou chůzí do kopce. "Chrti vpred!" .. tak to mě dostalo, že mě někdo bude nazývat chrtem?:) Jako správní skauti na výletě vše pozorně sledujeme a potom to probíráme s naším vedoucím. Chlapce zaujal fenomén přemísťovaného oblečení, kdy si děvčata (slovy hlavního výzkumníka VS) odkládají bundy a zavazují si je kolem pasu, aby jim chlapci nečuměli na zadek:). V rámci dialektického myšlení si s MM dovolujeme oponovat, že při "přemísťování" oblečení dochází zákonitě nejen k zahalování, ale též k odhalování, ale vzhledem k tomu, že jsme po zbytek dne jen děvčata předcházeli ze zadních pozic, zůstal tento názorově stimulující myšlenkový proud zcela opomenut:).

 

Ještě zajímavější bylo ale sledovat anatomii párových vztahů při cestě na vrchol a se vzrůstající obtížností trasy. Od pláče na krajíčku, po vyčítavé pohledy typu -- vůbec mě neposloucháš, nevnímáš, že tam nechci -- až po temný výraz, který naznačuje drobné váhání nad typem pomsty... mám ho zabít, nebo bude stačit, když se s ním rozejdu a řeknu všem kolem, že ho má takhle malýho?? :)..

 

Z toho hlediska jsem velmi oceňoval postupný, řekl bych detailně propracovaný přístup bratranců Veverkových, kteří mě před třemi lety při letmém proběhnutí v Jizerkách vytáhli na Lysou skálu... Byl to šok, vedený ovšem velmi citlivě -- skalpelem neurochirurga:) --  řekl bych po mojí "hranici", kterou chlapci postupně a cíleně posunovali.. Sice jsem ještě dlouho nervózně vzpomínal na jejich horolezecké hlášky, že materiál je brzda výkonu, že dolů se leze lépe než nahoru, apod.:)... a několikrát jsem si uvědomil tu známou poučku, že adrenalín je hnědý:).... Do toho byly proložené různé jednoduché "řetízkové" vsuvky na závodech, tu v Dolomitech, tu na Rondě:) .. takže když jsme v sobotu dorazili na Priečné sedlo, které bylo ověšené turisty na stupni provozu č. 5 (zácpa) .. tak jsem nezaváhal a následoval Martina a řadu pasáží jednoduše překonal volným lezením. Nikdy, opakuji .. nikdy bych si nepomyslel, že tady a touto cestou půjdu a že ještě budu na skále předbíhat:)...

Plný příjemných pocitů, piju na další chatě naši velkou dvojkombinaci (pivo a kofola), vzhledem k tomu, že je to poslední dnešní chata, přidáváme jako jistotu ještě malé pivo:). Soused u stolu se dává do řeči s Pavlem, našim horským vůdcem, odkud jdeme a kam.. Pavel naznačil naši trasu a vyvolal drobný poprask, protože čeští turisté v Tatrách, to je skoro stejná kategorie, jako česká učitelka na Jadranu:)... soused zkušeným výpočtem odvodil, že zbytek naší trasy vyžaduje minimálně 7 hodin, je to celodenní výlet, řetězy a my na něj vyrážíme ve 4 odpoledne.. Pavel ho uklidňoval, že to zná, že o řetězech ví, a že budeme v hotelu tak za 3-3.5 hodiny. Trochu mě to nalomilo, ale v klidu dopíjím pivo a už jsme na cestě.

Nahoru sice moc řetězů na přidržení nebylo, ale budiž.. ale ten sestup na druhé straně.. OMG! Opět to chlapci posunuli o výrazný kus dopředu. Tentokrát jsem je už vážně požádal, aby už dál nešponovali:). Pravda je, že jsme potom krásně seběhli, v celkovém denním čase 12:12:12 [to aby mi udělali radost, když mě mořili na těch řetězech:)] Dobíháme do sanatoria, důchodci a lázeňští hosté jsou už po večeři, ale přesně v Pavlovo odhadu.. za 3:10... Teda, ale na ty řetězy, kramle a Pavlovo povzbuzování k přímé cestě srázem .."Pojď se mnou tudy, je to takové vzdušnější"..:).. tak na to budu myslet ještě nějakou dobu..

Nicméně, oba tvůrci trasy už mě uklidňují, že zítřek už je jen přesun k vlaku, dvě-tři malá sedla, takové "rovinky podle zubačky", "louky (s občasným řetízkem)".. no nezabili byste je? :)..
Ale i druhý den je překrásné počasí, uznávám, že i trasa je kratší, malebná.. Všichni máme klubová trička a tak když při jednom sestupu poskakuji za klukama, tak rád odpovídám na otázky -- Tu sú nějaké preteky? No, tak máme tady mezinárodní otevřené klubové mistrovství..:).. Aj! A dobre obsadený závod? Tak určitě:), třeba v kategorii 50+ nejsem úplně špatný a tady bojuji o třetí místo..:)..

 

Ovšem asi nejlepší zásek v (nechtěné) komunikaci s domorodci se povedl VS. Při jednou sestupu mě znova ubezpečuje, že to, co běžíme je nejtěžší trasa z "české" strany Tater. LOL! Čekal jsem, že nás domorodec, který to slyšel a zbystřil.. napíchne všechny na jednu hůlku..:). Ale smířlivě se usmál, ten duch federace tady pořád ještě je:)..

Závěr přechodu Tater připomíná nechtěnou zkomoleninu našeho klubového názvu. Když jsem podruhé dobíhal Silvu, tak Štěpán Škorpil říká a dobíhá borec z týmu "i tink bér" .. A skutečně při doběhu do civilizace jsme v těch lesích víc mysleli na medvědy, než na to pivo:)..Pavel to ještě přiživoval různými detaily o výskytu medvědů v Tichej dolině:), ale zase medvěd medvědovi bratrem:) a když na čele naší skupinky běžel Malý medvěd.. cítil jsem se v bezpečí.

V hotelu Permon chlapci vyzvedávají batůžky s čistým oblečením a na základě klubového hlasování (4:0) je rozhodnuto, že je lépe 10e utratit za pivo než za sprchu, a tak očista nakonec probíhala v řece, která slovy MM byla "řezavě svěží"..:)...

Při haluškách a pivu v hospodě musím přiznat, že to byl nádherný výlet. Místopisně si skoro nic nepamatuji, snažím se zapomenout, kde koho chlapci vyhrabávali, a odkud kam kdo koho nesl:). A to mi říkali jen ty veselé příběhy s dobrým koncem.. To jsem rád, nedokážu si představit, kdyby tam byl špatný konec!:)... Ale však si počkejte na jejich krásná vyprávění, mapky, GPX trasy...

Všemu zdar! Ultra, skautům v nás a kamarádům.. především!
12:)
Zbytek mých náborových fotografií je k dispozici zde.