úterý 23. srpna 2016

Punk v nás, aneb skywalker míří na opravný pokus do Savojských Alp:)

Jak se z běhání stává čím dál větší business, tak se mě občas ptají v práci nebo v sousedství, co si myslím o tom či onom.. a jestli podle toho běhám. OMG! :)... Většinou se snažím velmi smířlivě se zdržet jakýchkoliv rad.. ať radí odborníci, ale naučil jsem se při jednom z dotazů neskutečný termín: "indiánská chůze":), kdy pasáže rychlé chůze jsou prokládány pomalou vycházkovou chůzi.. Panečku!! To je něco!! To už mi připomíná známý matfyzácký recept na chlebovou pochoutku, kdy se mezi dva silnější plátky chleba vloží jeden tenčí:)...

Ale co -- punkeři v nás to neřeší -- ať si to každý dělá po svém. Určitě pro to existuje nějaký důvod, stejně tak, jako já mám silné důvody pro svoje ptákoviny:)... Ve středu mi končí intenzívní výuka a semináře, sednu na letadlo do Ženevy, tam beru auto z půjčovny a hurá do Aiguibelle na l'Chappee Belle.:). Myslím, že tenhle formát "nezávislosti" mi vyhovuje ze všeho nejvíc. Na nikoho nemusím brát ohledy, musím se sám o sebe postarat.. A pokud se něco zvrtne, nebo i pos*re, je to většinou jen na mně:).





Vždycky si při přípravě na nějaký svůj "závod" říkám, že si ho po těch všech zmatcích a úsilí v práci a doma opravdu zasloužím. Ale abych to uvedl na pravou míru, ... Samozřejmě, já budu "závodit" ze všech sil.. Ovšem ten výsledný čas bude vypadat, jako když si normální skyrunner zajde na vycházku.. I když na druhé stane, co je na tom špatného.. Jsem tedy skywalker!... TO ZNI HRDĚ! :)..

Opakovaně si říkám, že na posledním závodě ty šoky a nečekané zvraty už dosahovaly vysokohorských výšin a že už se to nedá překonat. Pak si ale uvědomím ten základní rozdíl mezi optimistou a pesimistou: Pesimisté totiž říkají že už nemůže být hůř.. zatím co optimisté s úsměvem dodávají ".. ale může!!"..:).

A tak během posledních dní buď sedím celé hodiny na zadku a oponuji různé projekty, přitom se snažím (potají) psát ještě nějaké reporty, dodělávat různé výpočty, ... doma k tomu ještě opravuji závěrečné písemky studentů -- a přitom všem uprostřed noci buď kolem skáče Deri a vyžaduje procházku, nebo mi leží na kolenou, musím ji jednou rukou hladit a případně druhou občas přidržet kostičku, aby si mohla něco u mě kousat... Mrcha tuší, že zase zmizím pryč! :)

Tradičně jsem si udělal svoje mapky, profily, vzdálenosti, metry... Během přehazování dat a výpočtů jsem snášel (tedy ne vajíčka, ale) věci na hromádky. Na l'Chappe Belle mají jedno zajímavé vylepšení. Budu mít jeden bágl, který můžu poprvé použít na 64km a pak ho převezou na 98km. Nemusím tedy řešit, co na kterou stanici a to je skvělé a spoustu věcí to zjednodušuje.. V jednom mám jasno. Beru si svoje nejlepší boty -- LaSportivy, Akasha. Začínám v 10.5, na přezutí mám 11.:). Co víc, "srabácky" si beru s sebou lehké nesmeky. V případě nouze mi na těch mokrých kamenech a sněhu v technickém sestupu dodají nejen jistotu, ale možná i půl hodiny k dobru:). Musím mít pocit, že jsem pro úspěšné dokončení udělal maximum.

Prostě tak! Jsem připraven! Miluju westernové hlášky, kdy do zavírajících se dveří totálně zdemolovaného salónu prohlásí vítěz bitky.... "Neměl do mě šťouchat"..:)... Přesně tyhle věty ve mně žijí, stejně jako odpovědi mého oblíbeného Phila Marlowa.. Například na důvod našeho výletu (a oběhu Lipna) jsem dokázal odpovědět slovy PM.. "Měl jsem tam nějakou práci..".. A jakou práci?? "Byl jsem tam pít"!:)..

A jak jsem ve formě:), tak i drobné kolegiální výhrůžky typu "udělám ti ze života peklo".. dokážu odvrátit slovy .."Děkuji za nabídku, jsem šťastně ženatý a zatím nehledám žádný další vztah":)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

Ať žije l'Chappe Belle Integrale (144km)!

Držte mi palce! 12:)

sobota 13. srpna 2016

:) FOMO, základ běžeckého tréninku:)!

Už jsem minule naznačil, FOMO -- Fear Of Missing Out, tedy strach, že mi něco zajímavého uteče..je v podstatě základem mé "přípravy" na ultra:).

V neděli jsem si s dcerou užíval krásný běh na Okoř, 36+, to si nemůžu nechat ujít... V pondělí po ránu, jako obvykle, před prací si obouvám běžecké boty, abych provětral Deri a (svoji účastí) "pomohl" chytit pár pokémonů.. V tom jsem si uvědomil, že po práci vyrážíme s Malým Medvědem na Lipno, podpořit TB v jeho tréninkovém úsilí s plánem v noci oběhnout přehradu. Asi to není úplně ideální teď po ránu běžet.. Ale to bych přišel o běh se synem a svoje "vzdělávání":) .. A tak běžíme, 9 km v údolí ještě nikoho nezabilo,že?:).. Odpoledne rychle naházím věci do batohu a vyrážím na sraz s MM. Tradičně jsem tu na minutu přesně.. Ovšem vyžadovalo to velmi dynamické přesuny na metro a autobus, ale Tomáš stejně jako já ani ve velkých zmatcích neztrácí klid a pohodu.. Přesně v tomto duchu nastupuji do auta a říkám--a sakra:).. Nechal jsem doma čelovku (a bundu), Tomáš kontruje .. Nabízí vychlazenou Plzeň:) a svoji náhradní čelovku.. Nádhera.. A tak po cestě ještě dokupuji náhradní baterie, lehce před osmou večer pijeme startovní pivo (MM) a protože další pivo není, tak si my s TB dáváme víno:)..

Abych to dal do správného kontextu = TB mě nalákal na trasu lehce přes 70 km, při příjezdu je jasné, že zapomněl započítat cestu k rozcestníku a zpět, což okamžitě posunuje trasu k 80, jak jinak:). 
Mám trochu obavy, jak to bude s logistikou výpravy. Jasně, TB 80 km uběhne s jednou 1/2 litrovou lahvičkou vody a s hrstí hroznového cukru:), ale já na celou noc potřebuji rozhodně víc než dva bidony vody.. Proto se zbaběle ptám, jestli aspoň někde mimo Lipno bude možné koupit pivo (sehnat vodu). TB optimisticky vykřikuje, ze je přeci olympiáda!! Všude kolem je spousta olympijských vesniček, barů.. Rozumíš?? Tady to žije skoro celou noc!!:).. 

A tak jsme vyrazili.. Lehce kolem 10 hodiny jsme v Lipně, v hlavní olympijské vesnici. Právě zavírají, jsme tu poslední návštěvníci, je vidět, že to se zdejším nočním životem to nebude tak prudké:). Rychlé pivo a pokračujeme.. Původně jsem se těšil na pěšinky, lesní cesty.. Ale pak si uvědomuji, že s nápadem přišel Petr a tak se poběží celou cestu po "inteligentním" povrchu.. Tedy po asfaltu. Úplná asfaltová odysea--jen doufám, že se dostaneme domů dřív a snadněji než bájný král z Ithaky.

Na 50 km, už jsem vysušený jako sušenka, jazyk se mi lepí na patro:), a tak koukám spolu s MM po vhodném potůčku.. Z mokřad a z potoků u kravských výběhů (zatím) pít nechci. Upozorňuji TB, že je v nich závadná voda. Chápavě přikyvuje a říká, že obecně tady kolem je špatná voda.. Ani oni na chalupě nemají pitnou vodu..!!!..:).. Oba s MM jsme v tu chvíli trochu znejistěli. TB se ptá, já jsem vám to neřekl? Ne:), co si myslíš, že celou dobu pijeme??:).. Po téhle informaci bylo hledání vodního zdroje na pití výrazně jednodušší :). MM jako král navigací po chvilí nachází hezký malý potůček., nakonec i TB maličko svlaží jazyk:).., já si ještě doplňuji lahve, přeci jen do cíle ještě tak 30 km.. Hezky ožívám.. Svět je krásný..:).

Jenže se blíží studená fronta.. Déšť a silná bouřka. Analyzujeme vzdálenosti mezi vesnicemi a čas mezi zábleskem a zvukem hromu.. MM nás uklidňuje, bouřka je daleko., stihneme minimálně ještě jednu/dvě vesnice (2-4km). Než stačíme rozebrat, jak to je, 31s mezi zábleskem a hromem se smrsklo na 10s začíná pršet. Kde se vzal tu se vzalo pár domků, pod přesahem jedné střechy se celkem marně snažíme schovat.. MM ukazuje sílu svých zkušeností: odbíhá do deště -- objevil totiž nedalekou osvětlenou budovu WC v kempu:), kam se přesouváme i my.. U horkovzdušného ventilátoru na ruce si moudře suším svoje tričko, celkově asi hodinu čekáme .. A pak ztuhlé a trochu prochladlé tělo rozbíhám, zahřívám..kochám se ranními mlhami..

Bouřka nás zdržela, ale před sedmou jsme na základně:), rychlá sprcha, TB nás hostí teplou polévkou, čajem.. Bereme auto a střídavým řízením se relativně snadno dostáváme do Prahy..MM mi potom prozradil, že jeho efektivita během dne klesla asi na 1/3, já se domnívám, že to u mě bylo stejné a v určitých fázích i horší. Jak jsem četl nějaký delší (komplikovanější) text, tak jsem se musel několikrát vracet a pokud jsem se potřeboval zamyslet, hrozil mi vždy mikrospánek. No jo.. stáří!:)

Ale abych neztratil hlavní nit svého vyprávění.. Oběh Lipna  byla skvělá kamarádská akce i velmi dobrý noční trénink, nicméně jsem MM během noci řekl, že VS na své odloučené lokalitě trpí:), že je se vyrovnat potřeba s pragocentrismem .. prostě, vyrazit do Liberce a něco kratšího, ale zajímavějšího si tam s ním zaběhnout.. Tím spíš, když vím, že má připravenou zajímavou a divácky velmi vděčnou trasu na Ještěd. A tady se ukazuje, že FOMO je fobie, kterou trpí většina mých kamarádů:). MVP do poslední chvíle i s horečnou si pohrává se svojí účastí [pomalý běh přeci jen léčí všechno:)] a Tomáš se také usilovně hlásí:). Jednak kvůli počasí a abychom také udělali víc práce.. Odjíždíme do Liberce "až" ve čtvrtek po 5 hodině...

Tedy jedním slovem nádhera! Doufám, že tvůrce trasy o tom napíše víc, a tak se omezím jen na tradiční konstatování -- Jizerky jsou překrásné a stále z nich neznám vůbec nic! Nicméně s VS a MM, navigačními mistry, jsem se cítil v pohodě a v bezpečí.. skoro stejně jako Jane s Tarzanem uprostřed džungle. Navíc nás doprovázel Pavlův pes Sam, který se občas zastavil a jasným pohledem dával najevo, kde se couráme:). Ale mám výmluvu!! Bylo to poprvé, co jsem v podstatě viděl Ještěd. Pokaždé, když jsme tudy běželi byla mlha, pršelo.. Ještěd byl v mlze a ve sněhu:).. tentokrát krásné počasí, dobrá viditelnost a tak jsem fotil.. jako japonský turista!:). Výlet utekl jako voda, večere u Pavla, pivo (já nealko!) a lehce po 11 vysazuji MM a za necelou 1/2 hodinu jsem i já ve Stodůlkách.







Právě v čas.. za 1/2 hodiny mi totiž začíná pracovně silně intenzivních 12 dní, které ukončí můj zrychlený přesun do Aguibelle, kde poběžím l'Chappee Belle. 

Všemu zdar! Našim fóbiím, úsilí o ultra a kamarádům..Zvlášť!
Díky plantážníci! Moc hezky jste to připravili!

12:)

neděle 7. srpna 2016

Nad dopisy diváků, aneb nechci radit..:)

Často mi někdo z Vás, co sem ke mě zabloudí, napíše o radu a teď po Rondě se to nějak sešlo:).. Při svém velmi specifickém přístupu se nejen necítím povolán radit, ale bojím se i říkat, jak to dělám já:).. Moje žena vtipně podotýká, že bych akorát mohl dovézt lidi ke zraněním, do průšvihu nebo k zoufalství:).. Ono něco na tom je.. Kazdy jsme jiný a náš přístup k běhání se liší od striktně výkonnostně/závodního až po zážitkový a westernový..:).

Například, když vidím, jaké promyšlené tréninky a náročné metody používají naší závoďáci, nemusím mluvit o Danovi a Radkovi, ... ale stačí se podívat třeba na Ondru V. nebo na Petra V. (aka TB)... tak si uvědomuji, že většinu lidí by jejich trénink naprosto zlikvidoval.. Jediná záchrana je všechno výrazně přepočítat vhodným a vysokým poměrem dolů:). Ale oni mají trénink krásně promyšlený, strukturovaný, od intervalu, tempových běhů, po dva těžké běhy za sebou, perfektně naladěnou formu před závody, atd.. prostě když je sleduji-poslouchám-čtu, tak si vždycky řeknu.. Honzo, měl by ses taky se víc soustředit na rychlost, efektivitu, nácvik toho či onoho.. ale pak pod tlakem práce, potřeby starat se o psa, být se svými blízkými, stíhat práci, dům a zahradu -- to přehodnotím:).. 

A tak já nechtěně reprezentuji druhý extrém. Převážně běhám s Deri, s dcerou, se synem, do práce/z práce.. povídáme si při tom, teď sbíráme pokémony, dobýváme GYMy:)... a proto občas moje průměrná rychlost vypadá, jako kdybych byl babka a běžel s nůši trávy..:). Do toho náhodně vkládám těžce zasloužené (často noční) dlouhé, nebo nějaké "společenské-pivní-běžecké" akce s kamarády. Navenek to vypadá, jako úplná kravína -- ale nejlepší je, že moje moudrá trenérka.. to chápe, kladně hodnotí moji snahu:) a respektuje při svých radách moje specifika:).

Pevně věřím, že pro mě  -- obyčejného a staršího nadšence -- je rozumné se držet základního pravidla konzistence [běhám, jak můžu a kdy můžu .. a postupně si posunuji svoje cíle] a klidu [hlavně klid, hlavně se z toho, ani že sebe.. nepotento:)]. U mě je to základní poučka, jak na dlouhé běhy, tak i na horská ultra.

Nedávno ultra Miloš recykloval jeden svůj starší článek o běhání v horách, o potřebě aklimatizace.. a kdybych Miloše neznal, tak bych si myslel, že vlastní nějakou cestovku nebo penzión v horách:).. Pise o potřebné minimálně týdenní aklimatizaci, nutném (pravidelném) tréningu v horách, nácviku na nadmořskou výšku.. Určitě vhodné a potřebné pro reprezentanty a běžce se závodními ambicemi, ale my obyčejní -- my si to buď finančně, časově (nebo obojí) nemůžeme dovolit.. Při vší úctě k Milošovi, jako rekreační běžec takové rady musím brát s rezervou..:)

Celkem pochopitelně i moje nejbližší akce v Savojských Alpách - l'Chappee Belle - bude, stejně jako Ronda, v duchu S.W.A.T. Pokud možno nezávisle na ostatních, rychle tam, kombinace letadlo a půjčené auto, odběhnout a stejnou cestou zpět:). Žádná aklimatizace, žádné dlouhé pobyty..To, co si myslím a praktikují já, obyčejný trouba, krásně shrnuje jeden z mých nedostižných skyrunnerských vzorů, Honza Bartas. Dovolím si ho citovat: " Řečí ekonomickou, je dovolená vzácný statek a mé rozpočtové omezení mi nedovoluje s ním plýtvat. Život v Praze mě nutí na aklimatizaci nevěřit a tak pokud se závod nekoná v 5000  m n.m., nevidím žádný důvod být na místě startu dříve, než den předem. Stejně tak po závodě. S rozsekanýma nohama se sedět v kanceláři dá, opuchlí jsme tu z nedostatku spánku všichni a tak dobře zapadnu."..:)

Jen bych dodal, že jsem hluboce přesvědčený, že i obyčejný nadšený pobíhač se velmi často do cíle nějak doplacá bez aklimatizace stejně pravděpodobně jako s ní -- to usuzují podle sebe:).. a každý následně zjistí, jestli se mu to líbí a jestli je to podle jeho "gusta".. A podle toho se zařídí do budoucna, získá zkušenosti a v rámci možnosti se lépe připraví na další závody:).

Není to žádné fanfarónství, nebo nedostatek pokory. Naopak! Ale ultra a vysokohorská "turistika [tak ve skutečnosti v mém pojetí vypadá skyrunning:)] je můj koníček. Velký koníček, doslova kůň jako kráva!:) Ale neživí mě to, nikdo z mého okolí neomdlévá nadšením při pohledu na mě "výkony":)...Naprosto to chápu a snažím se proto minimalizovat ty přechody mezi "závody", prací a rodinou, tréninkem / abych všechny součástí udržel pokud možno v rovnováze.

Přemýšlel jsem, co je za tím, že běhám, tak "neefektivně" a "náhodně".Je to klasické spojení dvou mých fobií:

- 1) kilometrofobie: To si říkám, že pokud nenaběhám určitě množství km a nejsem na nohách dostatečně dlouho, tak mi to při delším ultra stoprocentně běžečtí bohové sečtou, a pěkně mě to skřípne..:)

- 2) YES man přístup s kombinaci FOMO [Fear of missing out - prostě se bojím, že něco důležitého minu:)]. Proto na výzvy blízkých a kamarádů většinou odpovídám ANO:), ale často se všechno sejde a pak je to pěkný mazec. Například dneska jsem běžel s dcerou na Okoř a zpět, počasí krásné, nedalo se jindy. Nádherných 36+km, poklidné tempo. Jenže zítra na noc mám domluvený s kamarády oběh Lipna, nočních 70+, ráno zase přesun do Prahy a potřeba pracovat na projektech.. a to se mi ještě rýsuje další krásná běžecká akce na středu/čtvrtek. V mezičase venčení Deri, běhání se synem.. To tedy uvidíme -- takhle šíleně běhá jenom TB, ale ne stařík z Povltaví:). Naštěstí dalších 10 dní budu mít hodně práce a tak před l'Chappe Belle budu zase (snad) víc odpočívat a pobíhat "s nůši"..
Prostě žádná logika, žádné velké plány, žádná sofistikovaná struktura tréninku:).

Tím jsem jen chtěl tak hromadné a obecně odpovědět na různé dotazy k běhání, na které se vlastně ani odpovědět nedá a ani na ne odpovídat není třeba. Všichni totiž určitě sami znáte odpovědi na své otázky.:) Tak jen jednu radu pro začátečníky a ultra novice -- Především všechno postupně, aby nás to bavilo... Nesnáším přístup "Rondu nebo nic":).. Případně dotazy, jak rychle a bezbolestně uběhnout Rondu? LOL. Absolutně netuším!! Já ji uběhl pomalu a stalo mě to spoustu km a hodin na nohou v přípravě. Určitě velmi neefektivně vynaložených, ale mě to netrápí. Jestli mám tréninkový plán hodně promyšlený, nebo mám jen rámcový -- má určitě vliv na celkový výkon, ale řekl bych minimální na moje pocity. A ty jsou pro mě nejdůležitější..

Všemu zdar! Našemu pobíhání a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Opravdu rady na téma optimální strava, nepít/nepít alkohol, strukturovaný trénink, aklimatizace v horách, atd.. ode mě nečekejte. Ne, že bych je nechtěl s nikým sdílet, nebo že mám nějaké "tajné" a zaručeně rady schované jen pro sebe a své známé..:).. Neběhám, ani netrénuji optimálně, jim všechno, piji pivo i alkohol, často i během dlouhých běhů nebo závodů.. na aklimatizaci moc nevěřím a většinou na ní nemám čas.:) Ale neříkám, že je to správně:). 
Prostě ptejte se těch, co to umí!!! Anka S., Míša M (je dokonce vystudovaná trenérka), ... na skyrunning.cz najdete seznam našich opravdu skvělých a zkušených běžců. 
PPS. Zkuste třeba v komentáři přidat pro ostatní typ na dobrého trenéra, se kterým máte dobré zkušenosti. 

čtvrtek 28. července 2016

Návraty, aneb běhání s pokémony:)...


Vždycky návrat z říše euforie do běžného života je pro mě náročný, zejména v tom, že je potřeba udržet potřebnou rovnováhu mezi mírou nadšení z dosaženého výsledku -- a určitě reflexe, co se dalo udělat lépe.. a jak se zase dokopat k tomu, aby člověk myslel na další cíle..:). Balancovat mezi chválou od kamarádů, pohledem do výsledkové listiny a tvrdou realitou, že v mém podání absolvování Rondy nemá s během zase tolik společného..:).

Nejlépe to vystihuje otřepaná hláska padoucha Hogo-Fogo, který jasně říká.. "Život pádí vpřed jako splašená herka -- a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství!"... A tak už dva dny po návratu začínám nesměle popobíhat, abych se co nejdříve vrátil do svého úsilí.. Žádné posvícení netrvá dlouho, navíc... za měsíc (28.8.) běžím náročných 144 km (10.900D+) v Savojských alpách.. Je to můj "zavěšený" pytel -- na eChappeBelle je potřeba odčinit loňské DNF!

Pozvolna, ale ve své víře v konzistenci se znova snažím, znova od začátku, znova jako by to bylo poprvé... Ale není to tak obyčejný návrat, něco se změnilo. Nintendo totiž uvedlo jednu ze svých nejúspěšnějších virtuálních her Pokémon Go a najednou přibyli v údolí chodci/běžci všech věkových kategorií, v ruce mobil a v pohybu "loví" pokémony, dobývají "Gym" a svým pohybem líhnou vajíčka.. A já si připadám -- no jako na safari..:)

Takhle si běžím s kopečka, najednou kousek vedle mě šílený výkřik "Magmar!!" :)... dva kluci s mobilem okamžitě zastavují a proti keři posunují prsty po displeji.. "Zůstaň v tom pokébalu, ty mrcho"!! .. "Petře, hoď mu ještě jedno candy, já už ho mám.."..:)...

Jsou to nádherný zážitky, díky tomu, že běhám s neméně nadšeným a zkušeným trenérem pokémonů, tak vím v údolí, kde co je.. tady u rybníka se objevuje "Magic Carp", na louce je Dratini, támhle se občas ukáže něco silného .. atd. Takže i bez nainstalované aplikace dokážu lovcům, co zabloudí do naší části poradit.. ano, támhle v kopci je Eevyy:).. Svoji domácí adresu bych mohl hráčům snadno popsat, bydlím mezi Igglybuffem a Bulbasaurem, kousek od permanentně obsazeného (RED-tedy červený týmem) Stodůleckého Gym. Syn ho momentálně pomáhá bránit se svým Vaporeonem (cp1350)...:).. Vím všechno!

A tak jsem dnes a denně svědkem zajímavých setkání a rozhovorů.. Třeba jdeme na metro a Honzu zastaví teenager s dívkou a ptá se "Neviděl jsi tady někde pikačua"?:).. Holka červená jak ředkvička, ovšem junior neztratil glanc a říká, kdepak, ten je dneska o kus dál.. Já ho chytil asi 6km vedle v údolí.. ale támhle mezi baráky je skvěle místo, tam se objevují vzácní a silní..:)..

Sice neznalí věci říkají, jaká je to pitomost.. přiblblá hra a tak.. Naopak, já třeba nevidím rozdíl mezi pokémony a geocachingem:).. Geniální hra! Podle mě, Nintendo udělalo pro boj s dětskou obezitou v posledních pár týdnech řádově víc, než Michell Obama ve své masivní kampani za poslední čtyři roky:)!

Třeba včera -- běžím do práce a v Hlubočepech míjím na autobusové zastávce dva cca desetileté "lovce", oba trochu kulatější.. a ten jeden povídá.. "Tak zítra určitě vyrazíme dřív! Potřebuju vychodit silné desetikilometrové vajíčko!"..:)
[Syn prohlásil, že z hlediska pokémonů bych se svými kilometry byl ideální líheň vajíček:), že bych se mu je mohl líhnout ve velkém:).. Pak se ale zamyslel a řekl.. kdepak! Svoje pokémony si musím vychodit a vyběhat.. sám! :)]

A tak našemu úsilí, návratům a ultra zdar!
12:)

Svět je krásný. Plný přítulných a kamarádských pokémonů. Přiznávám, že i já mám jednoho! ... při našich průzkumech se sice občas chameleonsky přeměňuje na polomáčenou sušenku, ale je to pořád ona
....
.. Deri!:).

úterý 19. července 2016

Game of mountains, aneb Ronda podruhé..:)

I když si myslím, že na podobné zážitky nemohu zapomenout i kdybych žil sto let, přeci jen si to tady musím zaznamenat. Můj druhý boj o Rondu přinesl tolik silných zážitků, pocitů a analogií, že je to jako pravá "Cims magic", čistá magie, nebo Dokonalý trik, či ještě lépe po anglicky "Prestige".

The Pledge (Příslib)
V pondělí volám trenérce pro poslední rady a potřebná povzbuzení... Jedna rada z nejcennějších odpovídá naturelu A. S. a toho jak běhá ona.. Při závodu "zadarmo" části (nepříliš technické úseky z kopce a po rovině) pokud možno běžet.. I když to bolí:). Končí s kouzelnou poznámkou, že snad tentokrát nepřijedu úplně na poslední chvíli.. Ujišťuji ji, že vloni jsem odlétal po 11 hodině a tentokrát mám let na 9 hodinu..

Jdu to zkontrolovat a málem upadnu! Mám sice odlet na 9 hodinu, ale večer!!! A letenku, která normálně nejde změnit. Naštěstí můj cestovní status, výmluvnost a zkušenosti mi zajistily změnu letenky na první ranní let v 10:40 ráno a pokuta 1.000 Kč je přijatelným popleskaním za moji hloupost:).
Protože při první fázi každé pravé magie se na stole objevují karty, ani já neodolám a nechám si "on-line" vyložit tarot. Neskutečně silná karta! (posuďte sami.. a "hvězda" nakonec, jak říkají znalci -- Jedna ze tří ochranných karet, zásadně ovlivňující příznivý průběh nějaké události.).
 



Skvělé karty mě sice uklidňují, nicméně, dostávám upozorněni, že tento let má často zpoždění.. Tím pádem jsem zpět v loňském velmi detailním časovém managementu... Budu muset mít vše jen do letadla, do malého palubního zavazadla budu muset dát nejen bágl, bidony, čelovky,  výbavu, oblečení, ale i dvoje boty, které sami o sobě vyplní většinu kufříku:). Stejně jako v loni musím praktikovat TETRIS.. A tak v botách, v bidonech a ve všech volných skulinách jsou zastrkané ponožky, čelovky, tuby.. Ale jo!! Díky skládací verzi hůlek se mi daří do toulce:) narvat na letišti ještě dvě třetinky piva:).

Zkušeně procházím všemi kontrolami a v Barceloně si v duchu gratuluji, jak jsem byl prozíravý.. Jsme tu totiž o víc jak 20 min později, a v půjčovně aut jsou jen dva obsluhující... Vlastně správně je to méně než jeden člověk, protože dochází k "zaučování". Uklidňuji se pozitivním doprdele, doprdele -- ještě, že jsem na okruhu kolem Barcelony zabloudil už loni, to si moc dobře pamatuji a tak věřím, že všechno klapne:). A samozřejmě dojíždím do Ordina v šest navečer, hodinu před zavřením registrace. /proti loňsku asi o 30 minut dříve/ Vidím se se Samem a s významnou částí silné české skupiny. Chlapci jdou na briefing ~ to si já bohužel časově nemůžu dovolit:). Místo toho rozkládám kufr, rozebírám svoji pečlivě poskládanou TETRIS .. Rychle vytvářím dva drop-bags na Marginedu a Passa dela Cassa..

Tady s tím se váže veselá historka.. Diky závodům jsou všichni místní ještě přátelštější než jindy. Všude hromady lidí.. Není kde zastavit a tak zapnu blikačky, nechávám auto na hranici kruhového objezdu:) a chci jít hledat registraci. Jeden z místních policistů mi dobrou angličtinou laskavě říká.. Tady ale nesmíte stát.. Odpovídám, že jsem před pár hodinami přistál, letadlo mělo zpoždění.. Teď jsem dojel, musím se rychle zaregistrovat, odevzdat bágly na stanice.. Koukal na mě jako na mořskou pannu, dvouhlavé tele .. Prostě pouťová atrakce..:).  Ne není se mnou nikdo, kdo by mi mohl popojet s autem.. Přijel jsem sám, odběhnu to sám a zase sám odjedu... Policista se usmál a řekl -- V tom případě..v tom případě tady můžete stát celou dobu než si všechno vyřídíte... a že mi na auto dohlédne:)..

Jídlo na večer a na ráno, včetně koly do bidonů, mám zase moudře připravené už z Prahy... Tentokrát nebydlím v La Massana, ale opět ve 2.5 km vzdáleném hotelu na druhé straně Ordina. Letos volím plně nezávislou variantu. Na start i z cíle pěšky, přemýšlel jsem, co je lepší jestli jit na start do kopce, nebo obráceně..Naštěstí můj loňský hotel (populární mezi Čechy) je už vyprodán a tak nemusím nic řešit.. Na start z kopce.. Potom se už nějak do hotelu doplácám.. Tedy věřím.



The Turn (Proměna)

Proti loňsku to vidím náročnější. Asi poprvé přijíždím na těžké ultra už nevyspalý. Dnešních 6.5 hodiny to bohužel nezachrání:).. Představa, že po probuzení budu víc jak 60 hodin muset fungovat mě opravdu děsí.. Příště určitě určitě.. určitě.. skončím s finišováním v práci na začátku týdne a budu spát do zásoby:).. Je to o to horší, že teď už vím přesně, do čeho jdu. Ale použiji kultovní hlášku z GoT "Valar morgulis"... Přesně tak to chci, chci tady být, ani na chvíli toho nelituji.. Po cestě na start natěšeně do sebe cpu český chleba s paštikou a se silnou vrstvou chilli v soli:). Prožívám naplno nádhernou atmosféru na startu.. Bože Rondo -- jak jsi těžká, tak jsi pro mě jedinečná a krásná..

Bubny na startu ve mě probouzejí bojovníka. Vidím se s Jardou K. a dovolím si poradit, že má cenu na začátku běžet trochu svižněji, že se potom trať zúží a ucpe.. A člověk zbytečně ztrácí čas v pomalejším "vláčku".
Moje znalost trati je výhodou i nevýhodou zároveň. Chci se zlepšit, ale celkem detailně znám svoje loňské mezičasy, kdy jsem se vůbec nešetřil.. Navíc letos různé krize přicházejí nečekaně dřív:) a pohled do tabulky a zhoršující se tempo to ještě umocňuje.. Ten slabší ve mě říká.. A je to v prdeli!! :)... Ale jak všichni víme, hlavně se z toho nepotento..:).

Letos je zajímavou novinkou, že se na trati střídalo horko s ledovými pasážemi, kdy ostře foukal ledový vítr, jak v tunelu.. Hodně lidí kvůli tomu skončilo.. Měli silné problémy s průduškami a s dýcháním. Ani já nemůžu pořádně polykat, bolí to, hlavně když vyženete tepovku při stoupání do nebeských výšin:). Ovšem pojí se s tím krásná historka, dokazující fenomén Game of thrones. Lezu takhle v tom pařáku vzhůru kopcem.. Horko, leje ze mě... malinko odbočíme do takového zastíněného koryta, teplota klesne tak o 20C a začne silně foukat. Nedá mi to, jako vrozenému provokatérovi a říkám ke skupince, co ji předcházím.. "Winter is coming!"..:). Ten jeden málem upadl smíchy, druhý ve skupině s vážnou tváří odpověděl.. "...Father always promised!"..:).

Peru se s tím, jak se dá. Zase poučen, co lépe příště:)... bojuji s časem a se nádhernou tratí. Na řadě vrcholů a hezkých místech "ztrácím" čas:)... fotím, co víc natáčím i video sekvence pro svoji nejmilejší manželku, aby se případně na všechno mohla podívat z bezpečí domova:). Sice jsem říkal, že jí nebudu volat, (telefon je v leteckém módu), ale prosila mě, ať zavolám, jak se chystám na noc. [První noc se mi to nepodařilo, ale při druhé už vím, že ona se bere pro jistotu i moji peřinu, protože má být zima:)]

Sestup na první life-base Marginedu (73km) je pro mě fyzicky a hlavně emočně náročný.. Obzvlášť, když znáte trasu. Nejdřív uvidíte krásně osvětlenou stanici přímo proti sobě.. Doslova na dosah. Ale najednou trať odbočuje a začíná stoupat a otáčet pryč! Když už nakonec horu Bony de la Pica (Honza Bartas po právu přidává háček) obejdete, pořad je stanice hodně hluboko pod námi a začíná brutální sestup..


The Prestige (Vrchol)
V mém chápaní a přístupu k ultra (a k životu) to platí bez rozdílu.. Mnohokrát se věci různě poserou, (s)hořím jako papír.. Nezbývá věřit a jako Fénix se pokusit znova zrodit z popela.. Vrátit se zpět do závodu. Na Marginedě se hlavně snažím uklidnit rozbouřený žaludek a zbavit se na chvíli bolesti v krku. Na zemi leží Jarda K., sice přiběhl před víc jak dvěma hodinami, ale po konzultaci s doktorem a zralé úvaze to zabalil. Nemůže pořádně dýchat, kašle jak stálý abonent tuberkulózní léčebny. Trochu mě to nalomilo, ale heslo dne -- hlavně nekašlat!

To byl asi nejtěžší úkol při výstupu na Pic Negro, kde jsem symbolicky zažíval pocity afrických domorodců ... Kolem jezdí hromady čtyřkolek, které víří oblaka prachu... ještě po chvíli vykašlávám ze sliznic hnědo-černé bahno:). No fujtajbl, vaše velebnosti:).

Letošní opravdu těžký časový management se podepsal asi ne jedné z největších chyb, co jsem udělal. Přehodil jsem boty. Začal jsem v pohodlnějších La Sportivách a pak jsem obul sice skvělé, ale výrazně užší, Hoka Speed Goat. Po pár kilometrech mi bylo jasné, že do 130km, kde mám přichystané o něco širší Hoka, to bude pěkné utrpení... Ale nádhera a náročnost trati pomáhá částečně zapomenout, co se mi líhne v botách.. Ale na Illa (115) už se to skoro nedá snášet a tak položím lékaři kontrolní otázku...jak ošetřují puchýře?:). No pry je propíchnou stříkačkou napuštěnou jódem, tekutinu odsají a překryjí náplastí/tejpem. To zní skvěle:)

Chlapec sice trochu nervozní, že už tam mám infekci a že by to chtělo lépe ošetřit.. jestli pokračuji dál? ... Zde se znova ukázal fenomén GoT. Navlékal jsem na už teď "růžově" zbarvené zatejpované prsty špinavé a mokré ponožky. Beru si hůlky, vycházím ze stanu a na dotaz odpovídám "Valar morgulis"! [Všichni muži musí zemřít]... Chlápek vedle na lehátku, kde mu tejpují koleno, zvedá ruku na pozdrav a odpovídá.. "Valar dohearis!" .. No Hollywood!!!..:)

Letos mě dostaly drobné modifikace trati... Myslím, že ředitel závodu to letos opět posunul o kousek dál, s minimalizací zpevněných cest. Například v loni u Pasa dela Cassa, na 130 km, se do stanice šlo od sky resortu i kousek městem. Mělo to výhodu, že jsem si mohl v nočním baru koupit pivo. Těšil jsem se na to jako malé dítě... Jenže, ouha, sestupujeme zadem, v době kdy jsem tam já tam nikdo není, od větru popadané vlaječky se snažím postavit, nicméně tak asi deset minut bloudím, překračuji několik potůčku tam a sem.. Nikde žádná značka a kravské/ovčí oči ve tmě svítí stejně jako odrazky.:).

Na stanici informuji organizátory a hned tam někdo vyráží přidat světla a značky. Prostě Ronda.. ti lidé kolem a celá organizace je fakt neskutečně precizní a skvělá. Sice mi pivo na bolest v krku a na žaludek teď nepomůže:), na čaj se musí čekat deset minut.. ale rád nakonec skoro půl hodiny obětuji tomu, abych se zase dal do pořádku. Do Incles se ještě dostávám tak tak..tedy za cenu velkého úsilí stahuji čas obětovaný ošetření nohou, mokré a špinavé ponožky "prorostly" s tejpy a nedají se vyměnit. Přecházím na klasický scénář, boty sundat až na hotelu! Mám úplně živé vidiny, při přeběhu na Coms de Jan, špatně odbočím a sbíhám z kopce.



Vidím živě pod sebou dole chatu, jezírko a lidi kolem... Po chvíli mi opadne vlčí mlha:).. pořád vidím chatu dole, jezírko, ale žádné lidi a žádné značky. Zastavím se a nahlas nadávám. Nejde jinak. Pak se otočím, dopiju zbytek zředěné koly a vyrazím těch x výškových metrů vystoupat zpátky. Nevím, kde se to ve mě nakonec vzalo, ale z Coms de Jan na Sorteny jdu (na své poměry) ve velkém stylu. Trať se nakonec začíná stáčet dolů, je horko, nohy bolí v každém nášlapu. Pohled na můj mezičas je tristní. Jsem na tom skoro stejně jako v loni a dělám pro to maximum. Inu stáří!!:).. Ovšem jak já se podívám trenérce do očí? Jak to říkala? Zadarmo úseky je třeba běhat!! A tak to postupně rozbíhám, každý došlap bolí.. uvědomuji si, že i nahlas říkám.. au, au, au.. i jsem si několikrát maličko cvrknul do kalhot [stařík/prostatik]..:). Ale pak se ta bolest otupila a já běžel.. a proti loňsku seběhl víc jak 1.5h. Jsem zase zpátky!


Samozřejmě na Sorteny je možnost běžet dolů a zkusit dostat čas pod 55 hodin, ale je horko, chce se mi silně zvracet a tak jdu a pokud to jenom trochu jde, tak popoběhnu. Po cestě potkávám Míšu na tréninku, pak se ještě vrací a na posledních asi 1.5km mi dělá milou společnost a v cíli nosí pivo! Díky moc!!!

Jak jsem si už dřív uvědomil, nebudu mimo svoje kruhy o běhu povídat. Nejkrásnější a nejsilnější zážitky jsou ty, o kterých se moc nemluví..Možná je to dané i tím, že v tom svět za zdí:) může vidět jen exhibicionismus nebo touhu imponovat ženám.. WTF!! Říkám to na rovinu, co si o mě kdo myslí je mi šumák, je mi 53, žádný ženský nelovím..:)...

Jak to říkal ten loňský průvodce závodem...Přibíhám do Ordina a cítím, že jsem král.. Není to klišé.. Vidím jednotlivé střípky svého úsilí.. Kdy jsem mohl vynechat, zatočit, zkrátit si trénink.. Jak jsem bojoval se svými krizemi na trati.. Asi nejsilnější moment pro mě zůstane můj "návrat" do závodu při cestě na Coms de Jan. Poté, co jsem přeběhl a hloupě seběhl mimo trať.. Stejně jako mnohokrát během těch minulých 55 hodin ten silný ve mně řekl jasně.. "Klid! To zvládneš.." A nasadil tu absolutně nejsilnější mantru.. "Zapomeň na to, co se stalo, jak ti je, jak je to daleko.. Až tam budeš, tak tam budeš.. A ty tam budeš!!"

Děkuji za milé vzkazy a podporu!!
Všemu zdar! Rondě a ultra zvlášť!
12:)

PS. Mám neskutečně fotek a snad i použitelných videí, tak časem zkusím z toho něco vytvořit.

pátek 8. července 2016

Proč mluvím "málo" o běhání... aneb potichu na Rondu...:)

Stejně jako všechny velké příběhy mají společný základ, tak i příběhy běžců jsou si podobné jako vejce vejci.. Vzpomínám si na vyprávění jednoho známého lékaře, který se smál, že si každý myslí, jak ten ten jeho příběh, jeho "zraněni" je nějak výjimečné...Například na pohotovosti lidé rádi popisují "neuvěřitelný" úraz, jak si poranili oko o ostrý list palmy.. Přitom poranění o list palmy, agáve, atd. je nejčastějším poraněním oční rohovky.. :).

Podobně jako všechny cesty vedou do Říma, tak naše cesty k běhání se různě kříží a potkávají. Hodně z nás začalo běhat, protože jsme chtěli zhubnout.. Případně nás k běhu přivedl partner, chlast nebo sázka v hospodě..:)... Překonali (jsme) pár těžkých měsíců.. A pak je (nás) to chytlo a už (jsme) běhali dál a dál.. A jestli nedoběhli do cíle, tak běhají dosud:)..

Musím tím reagovat na několik mailů a rozhovorů, co jsem měl v poslední době. S vlnou popularity běhání roste zástup lidí, co si chtějí o běhání povídat a vyprávět všem zrovna ten svůj výjimečný příběh..:)... Zajímavé je, že základ všeho -- i toho jejich běžeckého "štěstí" a "spokojenosti" je často svázán s výjimečností jejich začátku běhání.. Oni jsou totiž jiní, než ty davy masových běžců a  "já" bych to měl pochopit a potvrdit:)..  A přijde mi to úplně jedno a trochu legrační. Výjimečný nebo tuctový? OMG, já začal běhat úplně nejobyčejněji, jako asi 99% všech ostatních pobíhačů.. A moje pocity to nijak nezasáhlo. "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!:)

Ale proč to říkám... Mám v posledních letech úplně obrácený přístup. Pochopitelně, kolegové v práci, široká rodina a známí vědí o mé "úchylce" a tak často hovor se mnou se stočí na běhání. Asi jako když si s lékařem všichni touží vyprávět o chorobách...:). Dostal jsem se k tomu, že se (mimo okruh kamarádů) snažím co nejméně mluvit o běhání.. Jako správný statistik jsem empiricky zjistil, že když povídám lidem o svém běhání, jak a co, a proč a kdy, a jak se mi to líbí.... Tak mi to potom, ale vůbec nejde, nebo se to nějak "zvrtne":(.. Jako bych se rouhal a trest přišel okamžitě .:). Hned se běh stává náročnější a nějakou chvíli to trvá než to odezní. Mám zjištěno, že i taková pitomost, jako moje odpověď, že dneska běžím domů zpátky -- zcela určitě povede k tomu, že se na zpáteční cestě budu pořádně trápit:)... Nevím, jak je to u Vás, ale já už na dotazy o běhání teď odpovídám, jak cudná panna z přelomu století.. Lehce se "zardím":), "zajíkavě" něco nesouvisle zakoktám.. A to je tak všechno. Vypadám sice jako úplný debil, ale moje "tajemství", můj intimní rozměr běhu je zachráněn a bude se mi dobře běhat a probíhat.. Navíc moc dobře vím, že ani můj příběh, ani můj pohled nejsou nijak výjimečné.. On jim to určitě někdo jiný řekne taky a líp - a mě to nebude nic "stát":).

V podobném informačním embargu prožívám posledních pár týdnů před Rondou.. Moje nejmilejší mi často připomíná.. "Koho to prosím tě zajímá??".. A má pravdu, předsedo!:) a tak rozhodně ani letos nevyužiji nových technologií (včetně speciálních rondových ios a android aplikací), aby moji blízcí věděli, kterými body jsem kdy proběhl, případně měli k dispozici "live tracking"...Navíc jsem rozhodnutý pro letecký mód mého telefonu po většinu závodu.

Stejně jako vloni, i letos doufám, že se mi podaří dát Rondu jako akci S.W.A.T.. Rychle tam, splnit misi a rychle zpět.. Ve čtvrtek dopoledne sednu na letadlo, odpoledne jsem v Barceloně, půjčím si auto, navečer před zavřením registrace jsem na místě. Rychlá večeře, ráno v 7 se běží.. A stejně zpět.. V neděli končí Ronda, rychle se maličko prospím, v pondělí ráno sednu do auta, zpátky do Barcelony a domů:). Tenhle rozměr "nevýjimečnosti" mě hrozně naplňuje. Prostý boj staříka z Vysočiny ve španělských horách.

Upřímně -- nemůžu se na nic vymlouvat.. Zdraví, příprava..super.. Asi se dalo trochu víc běhat, ale moc  ne:). Dokonce i teď na rodinné dovolené jsem přes poledne v největším žáru italského slunce běhal.. Myslím, že epický rozměr mého snažení dokumentuje veselá příhoda...

Lehce před třetí hodinou, zbrocený potem (tradičně bez vody) běžím ve sluneční výhni celkem svižně (na staříka 5.30 průměrka na 12km) kolem přístavu.. Skupinka lidí sedících u baru to (česky!) vtipně komentuje.. Tvl, to je magor! Určitě Američan.. Běží v plným slunci a má do ruda spálený kolena.. :).. Debil!.. Toho za chvíli klepne! :).. Nedá mi to.. Zastavím se a plynou češtinou odpovídám.. Pánové, nadšení a úsilí není výsadou jen Američanů -- i Češi dokážou blbnout .. a fakt hodně..:). Užívám si jejich překvapené reakce a s pusou od ucha k uchu běžím dál..

Ronda bude určitě mazec, obzvlášť v mém podání...:). Ale těším se a to fakt silně. Procházím si loňské poznámky, mezičasy, opakuji si strategii a rady, které mi dala moje trenérka. Ještě jednou děkuji Ance za její cenné rady, povzbuzení a pochopení. Budu mít extra důvod se snažit!

Všemu zdar! Rondě a ultra.. zvlášť! 12:)

PS. Přeci jen pro moje kamarády a pro Vás, co sem zabloudíte a podporujete mě.. Budu mít krásné číslo 208. Ještě jednou díky za podporu!

PPS... Ze vzkazu MM jsem pochopil, že bych to měl říci na plno, aby nedošlo k nedorozumění. Sice se neběhajícímu světu:) snažím se svým koníčkem "vyhýbat" a pokud možno nemluvit o běhání, nereagovat na narážky, dotazy, atd. Nicméně, s kamarády, známými, "pobíhači" a lidmi, kteří zabloudí sem do mého virtuálně běhacího prostoru všechno rád proberu a prásknu na sebe, kde co.:).
Taky.. i když vím od své nejmilejší, že to nikoho nezajímá:)... přesto tady nechávám svoje číslo (208) a tajně doufám, že mi budete držet palce! Na vaše vzkazy se těším, rád si je na stanicích přečtu, ale volat nikam, ani domů nebudu a na všechno moc rád odpovím, z cíle:). Ještě jednou díky moc za podporu!

neděle 26. června 2016

Mobil: přítel nebo ďábel našeptavač?... aneb nerouhat se, ale nepřítel naslouchá!:)

Nevím, jak je to u Vás, ale já od samého začátku běhání nosím s sebou mobil jako jistotu. Dřív jsem se bál, že třeba někam nedoběhnu, nebo že se něco stane.. Ted už v převážně většině případů tahám s sebou mobil jen jako foťák nebo jako "prevenci" -- abych se nerouhal, jako určitou pojistku:). Abych si pořád uvědomoval, že i při obyčejném popoběhnutí v údolí se věci mohou nepříjemně zvrtnout. A pak, jako správný statistik věřím, že "pojištěním" se daný jev stává téměř automaticky méně častým..:).Doporučuji (ze statistického hlediska) pojištění chápat jako "výpalné":). Tedy tím, že se pojistím, výrazně zmenšuji pravděpodobnost "čerpání" pojistky:).

--- statistická odbočka
Pravděpodobnost, že v letadle je bomba je "x" (řekněme cca 1:100.000). Pravděpodobnost, že v letadle jsou dvě (nezávislé) bomby, je součinem těchto pravděpodobností, tedy cca 1:10.000.000.000 tedy o mnoho řádů menší! Proto snadná statistická obrana proti bombě v letadle je: Vzít s sebou do letadla bombu vlastní!:)
--- konec statistické odbočky

V poslední době jsem si začal uvědomovat rostoucí význam mobilu na ultra a jeho možný vliv na dokončení závodu, Na většině akcí a závodů je mobil součástí povinné minimální výbavy -- a teď, když na Vás známí/rodina někde čekají, tak se hůř bojuje s případnou krizí.. Vždyť zabalit je to tak snadné, že? To kdyby se člověk měl ještě někam trmácet do civilizace, čekat na autobus.. Tak šance, že daný závod nebo běh dokončí budou výrazně větší, že jo? :). Ale z definice máme mobil, můžeme jim zavolat, domluvit se.. a nechat se z nějaké stanice odvézt:(.

Zajímalo by mě, co si o tom myslíte, znám řadu lidí, kteří během své krize zavolají kamarádům, přítelkyni, manželce -- a získají pozitivní energii na dokončení. Jiní si zase uvědomí svoje "rizika" a možná předčasně ukončí závod. Moje DNF v Savojských Alpách i v Dolomitech jsou toho skvělým příkladem. Neříkám, že by to třeba nedopadlo stejně:), ale bez mobilu bych asi bojoval jinak. Asi bych počkal, až "krize" (zranění, špatné počasí, atd.) odezní.. Proto modifikuji rady velkého Járy Cimrmana -- pokud volat, tak jen brzo po začátku závodu.. Když se něco "pos**re", tak rozhodně nevolat... A pro jistotu přepínám mobil do leteckého módu:)..

--- Cimrmanovské vysvětlení
K druhé změně nás vedla Cimrmanova ručně psaná poznámka na titulním listě hry: "Nedělat přestávku, jinak utečou." My tomuto nebezpečí čelíme tím, že přestávku sice děláme, ale zařazujeme ji hned za třetí obraz hry, což je tak nečekaně brzy, že se děj nestačí ani jak se patří rozběhnout. Podle odhadů našeho psychologa dr. Kláska se publikum o přestávce rozdělí na dva tábory. Jedni by rádi odešli domů, ale je jim líto, že vynaložili tolik peněz za tak krátký čas zábavy. Druzí, ti by také rádi odešli domů, ale ti zase setrvávají že zvědavosti, zda bude druhá část představení stejně slabá jako první. A kromě toho zamykáme hlavní dveře...:)
--- Konec vysvětlení

V tomhle směru teď znova vzpomínám, jak jsem před lety běžel v dešti s rozbitým zipem na bundě.. Studený déšť mě doslova bičoval. Byl jsem kousek od vesničky Kuchař a přemýšlel jsem, že bych zavolal svoji nejmilejší manželce (jasné slunéčko), aby pro mě přijela. V okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že to neudělám, že se domů dostanu nějak po svých, třeba promzlej.. najednou déšť i vítr ustal a dokonce na chvíli vyšlo slunce, které mě trochu zahrálo. Bral jsem to jako velkou symboliku, kterou si teď rád připomínám.. Zároveň rád vzpomínám na skvělou odpověď moji nejmilejší manželky, když jsem jí to potom doma vyprávěl. Říkala, to jsi udělal moc dobře, že jsi mi nevolal.. Já bych pro tebe stejně nejela:). Neznám cestu, ještě bych zabloudila, To by děti mohly přijít nejen o tatínka, ale i o maminku:)...

Opravdu by mě zajímalo, jak to máte Vy... Já už jsem si pro jistotu:) na nastávající závody upravil svoji "telefonní morálku". Jako bývalý spojař vím, že nepřítel naslouchá a mezi "nepřátele" počítám i ty pochyby v sobě.. A proto moje heslo do závodů zní -- "rádiový stín":). Dokud jsem na trati, tak pokud možno nevolat. A když, tak jen když jsem 100% v pohodě:), dobojovat si svoje krize a pochybnosti sám se sebou.

Všemu zdar! Naším bojům a ultra.. zvlášť! 12:)

středa 15. června 2016

Hádala se duše s tělem, aneb učím se na DXT 103...:)

Plán by jasný. Vyrazit společně do Dolomit s nejmenovanou osobou:), uběhnout si zdejší nejdelší trať, která se otevírala v prvním ročníku a na zpáteční cestě se ještě zastavit v Niedernsillu na detašované základně českých skyrunnerů a kamarádů z iThinkBeer.

Jenže po celou dobu cesty střídavě prší nebo šíleně leje:). Navigace, u nás důvěrně známá jako Teta Garmína, nás k tomu ještě táhne těmi největšími serpentýnami, ale nakonec těsně před půlnoci, o den dříve, jsme na místě. Norské předpovědi počasí děsí prudkými dešťovými přeháňkami během sobotní části závodu. Pořád věřím, že v pátek během dne vše oschne a po dolomitském vápenci se bude dát rozumně běhat. Jak se ukáže později, moje oblíbené Saucony jsou skvělé boty akorát tak do Prokopáku:), mají tvrdou podrážku s úzkým vzorkem, který se na blátě rychle zanáší a na vápenci jsem se neskutečně smekal...


To jsem ale v pátek ještě nevěděl. Po očku jsem sledoval jak zatím organizátoři ve Val di Zoldo krásně překreslují mapky; už je všem jasné, že minimálně jeden úsek se běží jinak, nicméně nikdo mi není schopen říci, jaké (a kde) na něm budou občerstvovací stanice... Takže zase běh s překvapením.:)



Par hodin rozdíl, při pohledu z okna:)

-- malá odbočka --
Ne že bych byl nějaký šťoura, chápu, že Francouz umí jen francouzsky, Ital povětšinou jen italsky:), ale nechápu, proč na každou stanici nedají jednoduše vytištěnou A4 (zalaminovanou, aby ji déšť neponičil), se jménem stanice, kilometrem, nad.výškou, obrázkem profilu, případně informací o metrech nahoru a dolů do další stanice, pokud je na další stanici jen voda, tak i tahle informace je skvělá.. Je to jednoduché, dá se připravit dopředu a ušetří to tisíce zbytečných otázek a ještě větší přehršel zmatených a nesprávných odpovědi:)..
[Bylo by skvěle, kdyby to postupně někdo dokázal mile a hezky říci všem organizátorům, aby se nikdo neurazil -- protože ty závody jsou fajn a oni dělají neskutečně moc práce -- ale pokud by přidali takovou maličkost, úroveň závodu, celkový dojem a pocity a hlavně i šance na úspěšně dokončení řady závodníků se neskutečně zvýší :).]
-- konec poznámky --

V pátek skutečně přestává pršet, vypadá to, že cesty budou mít snad i šanci do večerního startu trochu uschnout. Přehodnocuji strategii -- jsem rozhodnutý nejít úplně až na konec startovního pole, ale aspoň pár míst od konce. Vzpomínka na TGC, na jejich kozí stezky a jak bylo dobře se rychlým během po silnici probojovat někam doprostřed startovního pole. Že bych to zkusil i tady?

Technický briefing v italštině zní sice nádherně a melodicky, ale informací mi to moc nepřineslo:), Naštěstí se brzo potom začíná odpočítávat a to já v italštině umím:).. a vyrazili jsme...
Nevyšlo mi to úplně podle plánu, protože po minutě zrychlení musím odběhnout ke kraji.. na okraj parku k plotu:).. Jsem sice rychlík, ale než jsem zpátky na trati, už jsou i poslední organizátoři přede mnou.. A tak je vidět, jak já spurtuji na hranici svých možností s batohem cca 4:20 na km a postupně dobíhám závodníky. Než přijde jednokolejka, tak jsem někde 70-100 míst od konce. Do kopců mi to většinou jde a tak postupně předbíhám další a další.. Bude se to hodit, cut-offs -- tedy limity na dokončení -- jsou pro pobíhače celkem přísné a nemají velkou rezervu na "coby-kdyby":).

Ale zatím jsem natěšený a postupně se raduji z překonávání sama sebe v nočních "horolezeckých" etudách, seběhy mi zatím jdou a tak i když nad ránem začíná sedat mlha (i na moje brýle), tak jsem sebou zatím ani pořádně neplácnul. Ale jak se správně říká .. všeho do času:). Začíná se mi to hezky smekat a na jednom z vrcholků se potkávám s Jerrym;). Čekám ve frontě na vodu, která pomalu odkapává úzkou trubičkou a Ital přede mnou už plní asi 9 láhev....:)... Proboha! Nech mě natočit jeden kalíšek a půjdu:)... Konečně je pryč, a já vybíhám. Po chvíli na kraji u cesty sedí Jerry a říká, že špatně šlápnul a že to balí, jen dojde na další stanici.. Nabízím bandáž, ale nakonec trochu zpomalíme aby to rozešel jdeme spolu. Ovšem Jerry je tvrďák, stejně jako kočka má asi devět životů:), ožívá, nohu rozběhá, postupně zrychlujeme a na první časovou kontrolu sbíháme asi s 1/2 hodinovou rezervou na limit. Než bych řekl Pilsner Urquell už má nohu zabandážovanou.. a společně vyrazíme.. asi po hodině, celkem správně Jerry zrychluje a nasazuje k trháku:). Italská dvojice mě zabrzdí a tak už dál jdu, respektive vrávorám:),  sám...

Cesty jsou mokré, s trochou blátíčka, mokré hlíny na ohlazeném vápenci.. Vzorek mých bot se nějak rychle zanesl a stabilita je na bodu nula, přesně řečeno -- pohybuju se jak koza na bruslích:). Nahoru to ještě jde, dá se to urvat silou a hůlkami, ale dolů jsem jak babka s chodítkem:)... Musím si pomáhat hůlkami, když na to zapomenu a zkusím popoběhnout, tak najednou sjedu pár metrů dolů.. Uff. Tentokrát mě chytla kosodřevina, podruhé mi klacek (naštěstí) propíchnul botu a tím ne zadržel:).

Myslím, že zrovna v té chvíli mě to přestalo bavit. Tedy -- přestalo mě bavit riskovat a štvalo mě, že se deru nahoru jako pako, honím čas a předbíhám lidi.. abych dolů šel, krok-sun-krok v tanečních variacích s krasobruslařskými prvky. Říkám si, tak teď už jsem absolutně mimo limity. Opatrně to sejdu dolů na stanici a tam to zapíchnu:). Duše ženy/bojovníka to nechce vzdát a snažím se zrychlit. Ve skalnaté sekci u vodopádu sjedu zase pár metrů dolů a moje nadšení zase ochladne:). Konečně jsem na stanici v náhradní trase, která má "velitelskou" kilometráž 35. Tak svoji strategii ještě přehodnocuji. Na rozhodujici cut-off  je to 17 km, převážně do kopce, to bych mohl dát:)... Seběh je nakonec veden po zpevněné cestě, kde získávám neskutečné:) "zrychlení" a i několik míst k dobru. Sbíhám na mezistanici, za které by to podle informací mělo být 8 km na klíčovou stanici v polovině (Staulanza). Vypadá to nadějně, ovšem po zhruba 3-4 km se objevuje další stanice (která by tam už neměla být) a z ní je to kupodivu opět 8 km na Staulanzu. Ještě se to dá stíhat, ale nějak ztrácím motivaci. Vidím před sebou víc a víc promoklou trať, další dlouhý úsek technického klesání a déšť. Tedy zatím jen tu a tam kápne, ale vím, že předpověď nelže.. Čeká nás silný slejvák a kopce dolů se v mém vybavení přemění v tobogan:). Jak se k tomu postavit?

V tu chvíli si vzpomenu na nás rozhovor s Jerrym, když se mě ptal, jestli bych s poraněným kotníkem, který se "rozešel", pokračoval dál... Slyším svoji odpověď. Pokud by to byl můj vrchol sezóny.. tak jo:), ale protože mám za pět týdnu Rondu, tak bych neriskoval..

A přesně v tomhle duchu jsem se rozhodl. přicházím velmi volným krokem na stanici asi 6 minut po (původním) limitu,.. nějak se implicitně dozvídám, že jsem ještě v pohodě (posléze limit posunuli asi o 1.5h), ale v prudkém dešti to skutečně končím..

Slovy básníka -- bylo to krásné a bylo toho dost:)...

Pořád jsem si psal, že se ultra se rodí .. při smekání a balancování na trati hned mi došla ta krása podobné fráze.. Vzpomněl jsem si na svoji státnici z marxismu-leninismu a hned mi naskočila ta správná [Leninova] věta.. "Doba byla těhotná revolucí":).. Tak tedy před odjezdem do Dolomit, doba byla těhotná zajímavými zážitky, ovšem ve světle své M-L přípravy jsem nezapomínal na poučení z krizového vývoje (ve straně a společnosti)..:). Tak tady je pro mě, abych nezapomněl.

Lekce číslo 1. 
Na nic se radši neptej, informace je potřeba brát s rezervou.. Je to můj závod!! Nespoléhej se na organizátory:).
Mapu oblasti, nebo aspoň závodu s sebou, aspoň v telefonu. Zejména u změny trasy je to fajn, člověk aspoň tuší, kde je (v horách) a kde by mohla být další stanice (v údolí nebo v průsmyku)..:). Organizátoři často neřeknou nic, případne informace jsou zavádějící.. Například u Staulanzy... "Na 9 km je jediná stanice s vodou.. Pak už jen 8 km do průsmyku":) .. Pochopitelně to nebylo celkem 17, ale cca 20 a stanice tam byly dvě:), což když bojujete o cut-off tak to drobet rozhodí..
Především v Evropě limity na průchod stanic nejsou tolik závažné a často se mění .. Myslím nahoru (pro nás příznivé).. Ale pozor! Většinou to nikdo cizincům neřekne. Věřím, že moje duše statistika se s tím už faktem smířila a do budoucna mě to nijak neovlivní:)

Lekce č. 2
Na stanicích se starat primárně o sebe, hlídat si svoje věci (!), vykašlat se na start z posledního místa.. Naopak být někde rozumně uprostřed a po běhatelných cestách to nešetřit. Předcházet vláčky na single track stojí zbytečně extra síly..
Co mě tentokrát dostalo, byl fakt, že mi málem jeden Ital čórnul hůlky!! Podle zvyku, podobně jako většina lidí, odkládám hůlky u vchodu a stojím postupně ve frontě.. Jak se snažím "vdechnout" polévku, tak vidím, že se jeden závodník z italského páru rozčiluje, že nemá hůlky! Po chvíli si spokojeně nese červené trailové Leki -- tedy spokojeně... rozčiloval se, že mu někdo z nich sebral "rukavice".. Blb! :)... nenapadne ho, že vzal někomu jinému hůlky.. Koukám pro jistotu po svých a jsou v tahu!! Vždyť od mi je bez ostychu vzal! Okamžitě jdu k němu, ukazuju mu svoje rukavice a říkám. Tohle jsou moje hůlky! Támhle byly! A ty si vzpomeň, kam jsi si odložil svoje.. To nejde vzít si první podobné, jako kus-za-kus:). Chvíli se se mnou chtěl přetahovat, v tom přichází jeho parťačka a nese mu "jeho" hůlky s rukavicemi. Nemusím mluvit plynně italsky, abych pochopil, že je nechal někde úplně jinde, ovšem.. koukal jako by se nic nestalo:), popadl jsem svoje a pádil pryč.
Do příště už budu mít označené hůlky svojí izolepou.

Lekce č. 3
Boty a klid:). Už si beru s sebou na příští závody jen v náročných podmínkách odzkoušené boty! A kašlu na limity. Prostě budu tam, dokud mě nestáhnou, postupně třeba od někoho zjistím pravý stav věcí a nebo se v mezičase dostanu do cíle:).

Prostě tak. Je to hezky závod. Pro mě náročný sám o sobě i za slunečného počasí, ovšem za mlhy a deště v druhé půli startovního pole se dostává na hranici, či až za hranici. Nebuď posera! Proto si říkám společně s Františkem Halasem.."Já se tam vrátím"!:)

Všemu zdar! Našemu rozumu, nadšení a ultra .. zvlášť!

12:)
PS. Jak jsem závodil o limity, tak jsem nestíhal fotit. Fotky si sem postupně dodám..