pondělí 17. února 2020

Drž se svého Valentýna, aneb Brtnické ledopády 2020:)

Tak letos se nám posunuly Ledopády na 14.února, čímž mi samozřejmě naprosto zkomplikovaly logistiku všeho ostatního, ale zase Tomáš O., aka Malý medvěd (MM), se stačil vrátit z Ameriky a mohli jsme jeho "návratovou" stovku běžet společně...

Ačkoliv všichni z turistických a ultra kruhů pochvalně poplácávají organizátory po ramenou ... Přiznejme si to na rovinu -- Marketingově to organizátoři nezvládli:), protože úplně opominuli rozměr Valentýna. Každému je jasné, že upoutávka na L100 s použitím klíčových slov "Nezapomenutelný Valentýnský víkend" by jistě posunuly návštěvnost stránky ledopádů o několik řádů výše a zcela jistě by vytvořily nový rekord v účasti. Ale už je pozdě:).

Jak jsem říkal MM se vracel v týdnu před závody ze služební cesty přes Atlantik, já jsem byl tradičně zavalen prací... a tak jsme se ještě vzájemně ujišťovali, že se oba moc těšíme --navzdory tomu, že se L100 posunula do nepříliš vhodného termínu... prostě, že to bude maximální... no, jako vždycky:)...

Už ten začátek, kdy jsem si v plátek nemohl vzít dovolenou a dorazil domů až těsně před pátou opravdu naznačoval, že to bude [zmatené] jako vždycky:). Nějak jsem zabalil, pro jistotu (velmi moudře) jsem se oblékl už do běžeckého, čelovka i náhradní baterie naštěstí nabité, cestovní telefon se tvářil stoprocentně:), tak jsem udělal co bylo potřeba doma, vyvenčil Deri a před 8 hodinou jsem v Kobylisích a jedeme směr Mikulášovice. Ne, že bychom měli málo času, ještě jsme se stačili i vyfotit v Německu:)... Parkujeme asi 300 m od startu a cíle, bereme důležité věci s sebou..

Lehce kolem 22.22 jsme v Lidovém domě, rychle se zaregistrujete a prohlížíme mapy, kontroly a já se přehrabuji v tom, co mám s sebou a podle klubového hesla "co nemáš, nepotřebuješ!":) jsem se spontánně rozhodl, že poběžím ve "venčících" botách (jsou to moje staré a "tvrdé" Salamon). Do startu zbývá necelých 10 minut, nezúčastněný pozorovatel by asi řekl, že tak tak stíhám, ale MM uznale pokyvuje hlavou, že na své poměry mám ještě dostatečnou rezervu.:)
Má pravdu, moudrý muž... nejhorší je smrt z rozděšení:) a tak si ještě v klidu vyměním pletené ponožky za dvoje tenké běžecké... Všichni už jsou sice venku, ale do startu jsou ještě asi 2-3 minuty, tedy naprostá pohoda, ještě se stačím pozdravit s Martinem Š., společně vzpomenout na moje první Ledopády s ním ve sněhové bouři, jak mu vytekla kola na záda:)... A s MM v naprostém klidu vybíháme. Tentokrát nemám rukavice v puse, ani hůlky pod paží, ani klíče od auta navlečené na palci:).

MM mi podobně jako vlk také sliboval, že v noci už nebude pršet..., mlha v lese v kombinaci s mým "orlím":) zrakem byla mistrovská navigační kombinace, doslova smrtící koktejl. Když mi na 21 km umřely hodinky (tak ty jsem měl nabíjet o dni volna) a o 3 hodiny později se se mnou rozloučil i můj mobil... tak jsem usoudil, že kapacitu svojí powerbanky budu šetřit na navigaci MM a jeho hodinky:). Ne, že bychom se chtěli s MM roztrhnout, ale bez navigace, bych tak akorát doběhl do nějaké civilizace... a po svých do Mikulášovic:). Díky vichřici a kůrovci byla spousta stromu pořezaných, pokácených (pochopitelně i těch se značkami), cesty neznatelné, všude větve:), prostě bez navigace by některé úseky byly ještě větší hardcore:)...

Ovšem tentokrát moje bloudící kouzlo bylo obzvlášť silné, celkově snad asi 8 km a některé návraty byly i výškově zajímavé... Jak to pregnantně zhodnotil jeden z běžců, když už jsme je podruhé doběhli v jiném směru (a následně se dolů vraceli pro kontrolu) ... "Chlapci, chlapci.. vy musíte mít pořád něco extra!" :)... I rozhovory s domorodci a s účastníky kratších tratí dobře oživovaly atmosféru závodu. MM je v tomto směru moje krevní skupina:), těší ho navazovat rozhovory a tak například na jeho úvodní gambit "Vy máte čisté boty, zatímco vaši pejskové mají úplně špinavé tlapky, jak to?" mladá paní obratem odpověděla, že to je logické, protože jejich pejskové jsou pěkný čuňata! To byla nahrávka na smeč pro mě, abych upozornil na naše boty s překrásnou blátivou polevou:) a na kalhoty zablácené až po kolena... S otázkou..., To nám chcete naznačit, že jsme také čuňata?:) ... Když jsme ale o kilometr později absolvovali okruh k jedné z vyhlídek (a kontrol) v protisměru [pro mě, člověka s poruchou rovnováhy o to významnější "zpestření"] .. a potkali tu samou skupinku na dolních žebřících.. tak jsme vyslechli vtipné pokračování.. "Nejen čuňata, ale i debilové s odkrveným mozkem, co lezou v protisměru"!:)... LOL..

Tady by se hodila malá vysvětlující vsuvka. Většina mých kamarádů to moc dobře ví... copak, že vidím špatně v noci, ale od dětství mám po operaci uší poškozené centrum rovnováhy, takže závratě jsou mé nerozlučné kamarádky, ale boj s nimi jsem nikdy nevzdal. Naopak, v důsledku běhání v horách, ultra a "působení" mých horolezeckých kamarádů ... mám sice závrať pořád, ale jak by řekl odborník.. už s tím umím "lépe pracovat":).

Proto jsem se na začátku akce rozhodl pro (z mého pohledu) revoluční přístup k L100. Pro posílení nohou a sebevědomí:) nebudu používat hůlky (celou cestu je pro jistotu potáhnu s sebou v toulci na zádech)... a co víc... všechny sestupy po schodech a žebřících půjdu po předu.. tedy budu se "statečně":) dívat do prostoru pod sebou. No... abych to trochu odlehčil, zbavil zbytečného "patosu":).. tak MM podobně, jako závodní koně získávají "handicap", aby ten závod byl víc vyrovnaný... na to reagoval tím, že si vzal naprosto hladké "silniční" boty, aby mi z kopce tolik neutíkal:).

Při mém "tréninku výšek" :) se 32 metrová (desetipatrová) "vzdušná" rozhledna Wachberg v denním světle a sílícím větru ukázala jako více než důstojná překážka. Tentokrát jsem se sice nepřesvědčil, jestli je adrenalin stále hnědý, ale bylo to o fous:). Po sestupu už MM nemá velkou touhu běžet a tak rychlou chůzí postupně zdoláváme zbývající km do Mikulášovic. [tedy ne, že já bych jinak závodil, ale byl jsem relativně na lehko]. Začal se zvedat silnější vítr a já jsem pochopil, že ani moje "kvalitní zimní síťovina":), jak kamarádi v legraci označují moje vrchní tenké síťované tričko, mě neochrání před zimou. A tak jsem si vzal aspoň extra šátek kolem krku, vrazil ruce do kapes, odmítl od MM nabídku aluminiové fólie [může být ještě hůř a pak se bude hodit:)]... Nejdřív jsem chtěl myslet na horký grog, svařené víno v cíli... než mi došlo, že držím suchý únor(!)...:). OMG!

A tak jsem zbytek cesty vzpomínal, jak mi bylo děsně horko ve Vermontu, jak jsem si přál se pořádně ochladit... a že se mi to konečně povedlo:). Tak jako tak jsme v dobré náladě kolem půl osmé v Lidovém domě, kde nás vítá samotný Olaf a s trefnou poznámkou..."Konečně zase jedna dokončená stovka":) mi předává diplom... Inu má pravdu. Předloni jsem nedokončil P100 a letos jsem běžel jen dětskou trasu...

Snažím se zkonsolidovat na cestu zpátky, aby to pro MM nebylo úplné hardcore, trochu jsem si při sestupu pohmoždil levé rameno a jak řídím unavený jenom jednou rukou, tak víc vandruji po silnici... začátek byl těžší, ale jak po půlnoci vysadím MM, tak jsem obživl. Znám to sám... tělo už to vzdalo, už akceptovalo, že ultra pokračuje do další noci a bude mě obtěžovat s potřebou spánku až zase ráno:)...

L100 byla letos zase velmi vydařená akce. Já podobné "závody" neprožívám jako závodník... ne není to výmluva, asi bychom při větší snaze a úsilí mohli být v cíli i víc jak dvě hodiny dřív, (ono i těch 8 km bloudění navíc také za něco vydá), ale... Stejně by to bylo efektivně to samé umístění v někde v horní třetině pole, asi bych byl z toho závodění celý vystresovaný... Takhle jsem úspěšně bojoval se svými strachy a defekty:), užíval si "seběhy" v technickém terénu a na blátě bez hůlek, sestupy na žebřících "po předu".

Ten společenský rozměr má pro mě i neskutečnou lidskou hodnotu... Kdy po těžké noci, osmi hodinách běhu vám kamarád řekne.. Tak teď si musím vzít prášky na srdce, na chvíli půjdeme, měl bych je brát v klidu:)... Nebo, když bez sebemenšího zaváhání volá na ty za námi, aby se vrátili, že my jsme špatně a ještě je dopředu naviguje kudy... Asi bych to udělal taky, ačkoliv někteří v té skupince nás nechali klidně přeběhnout čipovou kontrolu:), kterou jsme při jejich předbíhání minuli...Ale určitě bych aspoň chvilku "váhal":)... To byly ty správné momenty, to správné prošťouchnutí, abych se hezky snažil bojovat se svými defekty:)... Hodně lidí (i běžců) je na tom o dost hůř a zvládá to s naprostou bravurou a grácií.. a MM k tomu dodal i ten skautský přístup a správný nadhled.

Inu hned jsem mu odpustil ten výstup a sestup na vyhlídku v obráceném směru. Myslel jsem si, že to udělal schválně, aby mě víc "zocelil":).

Díky pořadatelům! Tak by se hodilo tam zůstat, popít, odpočinout a užít si to... Ale ten zatracený suchý únor!:)

Všemu zdar! Kamarádům a ultra... zvlášť!
12:)
PS. Díky MM (telefon mi odešel uprostřed noci) mám i pár fotek z nádherné atmosféry. Fotku rozhledny jsem vzal z webu, snad mi to odpustí:).

úterý 4. února 2020

Leden za mnou, aneb vidím pisoár, ale myslím na strop!:)

Skončil leden, měsíc nových začátků, výzev a nadějí. V údolí a při probíhání parkem vidím evidentně nové tváře, přeji jim, ať jim to vydrží a sobě, ať nenechávají kapesníčky a toaletní papíry v údolí [kdo to má pořád uklízet:)]. Tradičně mám s řadou z nich hezké krátké rozhovory ... jestli jsem se také začal "snažit", povzbuzují mě, nebo mi říkají o různých lednových výzvách na podporu... Upřímně přiznávám, že se také snažím, i když moje snaha je částečně vedená tím, abych přesvědčil trenérku Míšu, že jsem to nezabalil... že navzdory různým hláškám, že 12Honza ztratil srdce... se snažím zdůraznit, že jsem neztratil rozum:) a že moje "srdce" je pořád bojovné a doufám na správném místě:)...

Ale reakce okolí je povzbudivá. Kolega se vrátil z dlouhodobé stáže... A hned první den po ránu mě uviděl s ojíněnou čepici dobíhat do práce.. a hned to komentoval.. OMG! Ty pořád ještě běháš? To mě dostalo. Co bych měl asi dělat? Hrát piškvorky?:). Nebo ve středu, když jsem ráno dobíhal v hustém dešti do práce, mokrej jako hastrman, tak poznámky o smyslu mého pokračování v běžeckém tréninku [když /pravda/ já zase nic moc neběhám] jsou všudypřítomné:).

Samozřejmě mi naskočí automatická odpověď ze starého vtipu, kdy se potkají cvrček a prcek ... a prcek se, ptá jestli cvrček pořád cvrká.. a na otázku a co ty? Odpovídá.. ale.. už mi to tak nejde:)... Ale řeknu to slušně, slovy Chocholouška.."Vás nepotěším, paní Horáčková. Stále kvoká, stále kvoká...", a já tím jen potvrzuji, že se pořád se snažím běhat...

Obecně mě (často lednové) výzvy k soutěžím, kdo uběhne za měsíc víc km, nechávají chladným. Předběhnout takového TB znamená buďto mu zlomit nohu, nebo pro jistotu raději obě dvě:)... nebo se rozvést, případně ztratit většinu svých zaměstnání:). Je to taková... no podobná soutěž, jako kdo dočůrá výš:)...

V této souvislosti jsem si vzpomněl na skvělou [a jistým způsobem silně motivační:)] reakci jednoho majitele restaurace... "Copak soutěžit, kdo dočůrá výš... Pánové.. posr*t strop, to je výzva!!! :)

A tak se snažím, co to jde... a myslím na ten svůj "strop":)! Ale o tom radši příště!

Všemu zdar! Ultra... ultra zvlášť!
12:)

PS. Rozměr úsilí je vidět i v tom, že jsem pořádně neoslavil světový Palindom day... 02/02/2020... navíc to byl 33 den v roce a do konce roku zvývalo 333 dní. Tak příště:) .. [03/03/3030..:)]

úterý 28. ledna 2020

Čelem vzad... poklusem klus... aneb "neznámým" trasám vstříc:)

Dal jsem si chvíli pauzu od psaní na blogu, aby na mě ta "ostuda":) chvíli koukala, abych se jí zbytečně brzo nesnažil zakrýt svými veselými zážitky...Přitom už v Řecku jsem se při procházkách a popoběhnutí zase dostal do hezkých situací, kdy jsem zažil v lednovém slunci na pláži skotačící dívčiny v plavkách, pózující u palem před kamerami a fotoaparáty... Pochopil jsem, že tady se rodí ty propagační fotografie v měkkém světle s liduprázdnými plážemi... potom si nejeden z nás nakonec řekne.. ale jo, tady je to hezké, málo lidí, tak tam pojedeme!:)

Přemýšlel jsem, proč si ani nepíšu o setkání se skřítkem v Prokopovském údolí -- asi ta pachuť po rezignaci v Aténách byla přeci jen větší, než bych si na začátku myslel... :). Znovu to uzavírám s tím, že jsem si měl přečíst svůj loňský aténský report.... to bych se tam vůbec nehlásil:).

Tradiční nepříjemné "reportovací" lednové práce mě také odvedly od mých poznámek na blogu, i když já se při psaní "zpráv" snažím najít a uplatnit kouzlo nechtěného. Vzpomínám si, že moje (tehdy) povinné zprávy ze služebních cest patřily k nejoblíbenější četbě našich auditorů:)...Ve zprávách o výzkumu je asi nejtěžší nakonec zdůvodnit dobré a zajímavé výsledky, které jsem v loni nenaplánoval, než napsat, proč něco, co jsem si myslel, že během roku vyřešíme ... ještě nemám:). Různé obraty ve výzkumných zprávách a oslí můstky připomínají doslova skoky z macaráta na kočku, nebo obraty v kriketovém gambitu Goodbodyho ve slavném románu "Jak jsem vyhrál válku" [...váš argument mě zastihl v postavení s nohou vpřed! ??? No jako před čarou -- při kriketu.. a kriket je hra...]:).
Při jejich "tvorbě" si vždycky vzpomenu na svého otce. Ten po léta psal velmi podrobné roční zprávy o kontrole jakosti sportovní obuvi. Pravidelně na náhodné místo doprostřed zprávy dával větu..."Kdo to dočetl až sem, má u mě flašku"... Pro úplnost dodávám, že za téměř dvacet let se nikdy nikdo nepřihlásil:).

Leden byl a je ve znamení ... učit se říkat ne... ale bohužel, v tomhle ohledu jsem jako Pierre Richard - ano, jsem nesmělý, ale léčím se:). Moje nejmilejší manželka si ze mě dělá legraci, že moje posedlost a odhodlání lidem pomáhat mě na jedné straně zničí... protože se to o mně ví a lidé toho často zneužívají ... a na druhé straně, já ničím ty kolem sebe... protože pomáhám, i když to oni vůbec nechtějí...:). A tak se musím inspirovat u zdravotníků a naučit se rozlišovat pomoc a první pomoc.

Snad v tomhle a příštím týdnu dokončím nečekanou "pomoc" na poli výzkumném... před koncem února se zbavím svých samaritánských úletů v pedagogické oblasti a ve zpracování dat:).

Připomíná mi to poučný starý židovský vtip, který tady opakovaně zazněl už několikrát..., kdy si Roubíček stěžuje Rabimu, že má malý byt a Rabi mu "radí" aby si postupně pořídil kozu, psa a kočku. Následně, když už je Roubíček úplně zoufalý, tak mu Rabi ve finále poradí, aby tedy prodal kozu, psa i kočku:)...

Takže práce asi budu mít do konce května víc, než bych chtěl, ale až ke konci února "prodám" kozu, psa a kočku, tak mi bude hej...:).

Při té mojí lednové/únorové samaritánské misi se přesto snažím běhat, jak to jde... Po těch 11 letech je pochopitelně těžké přijít na něco nového a objevného... ale přeci... Udělal jsem čelem vzad a řadu svých běžeckých tras běhám obráceně, jinak. Věřte nebo ne, je to silně objevné a v sobotu jsem málem špatně odbočil v údolí, protože jsem to tam "neznal":)...

Našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!:)
I když máte skautské sklony... nepřehánějte to s pomocí a s modrými okénky!:)
12:)

neděle 12. ledna 2020

A jako Atény, B... nikoliv jako blbec:), ale jako my Big (Fat[/Failed]) Greek Running..:)

Odjížděl jsem do Atén ve spěchu a snaze na poslední chvíli ještě dodělat zbytek různých ročních hlášení a restů [stejně se mi všechno nepovedlo:)], z hlediska závodu jsem byl v pozici téměř nezúčastněného pozorovatele:). Ta tam byla velmi důkladná příprava mých předchozích závodů, věci jsem bez velkého přemýšlení naházel do kufru, vzal si svůj kilometrový rozpis z loňska... a vyrazil s myšlenkou, že ono se to ve finále doufám "nějak" sejde. Říkal jsem si, že hodně meditačních technik silně doporučuje pozici nezúčastněného pozorovatele, tak třeba i pro "meditační" kroužení v prostoru starého aténského letiště ... to bude to pravé.

Normálně svoji mantru "Je to můj závod, jsem tady, protože tady chci být" ... mám v sobě pevně uloženou, tady jsem cítil, jako bych neuměle odříkával cizí text. Přemýšlel jsem, čím to je? Možná je to proto, že jsem se rozhodl sem jet, abych splnil limit na Spartathlon, s myšlenkou Spartathlonu delší dobu vnitřně bojuji. I když pro můj pokus o doběh do Sparty "mám" svoje opodstatnění"), svůj příběh... tak ta motivace vzít všechno a položit to na oltář Spartathlonu... tak ta tu bohužel není:(.

Navzdory všem mýtickým signálům, skvělé atmosféře... to pro mě (zatím) je pořád jen nehezký těžký silniční závod, který je na hranicích mých možností. Musel bych se všeho ostatního vzdát, soustředit se celou sezónu jen a jen na tenhle jediný závod. Utěšoval sem se tím, že i kdybych splnil limit, tak mě zase s velkou pravděpodobností nevylosují a budu v klidu:). Myslel jsem si, že na podobné úvahy vyzraju tím, že jsem slíbil sám sobě -- OK, už jsi tady, tak sakra uběhni ten limit, hlásit se tam nemusíš!:).

Ale jinak se celý výlet vyvíjel skvěle, samé numerické lahůdky, číslo 37 (prvočíslo se součtem 10, což spolu s datem 11.1.2020 a doběhem 12(!) dávalo pozitivní signály), na místě jsem nepodcenil připravu a zajistil "českému" týmu stůl a dvě židle, pro sebe s neskutečným číslem 21-12. Na stůl jsem vyrovnal baterii piv (což vedlejší řecký a kyperský tým úplně rozsekalo), moudře jsem dal do pohotovostní polohy roličku toaletního papíru a vazelínu, pozdravil se s Jardou B. a závod mohl začít.

Když na krátký okruh vyrazí najednou dalších 99 lidí, tak v prvních hodinách člověk myslí tak akorát na to, aby buď co nejméně překážel, nebo aby co nejefektivněji předbíhal. To mě tak do 40 km pilně zaměstnávalo a tak jsem držel hezké tempo 6 min/km a 4 hodiny byly v trapu. Jenže v tu chvíli se všichni rozptýlili, někteří začali odpočívat a tak jsem v rámci úsilí musel vytáhnout MP3, abych nemyslel na ten okruh a zbývajích 20 hodin na něm:). Většinou si beru muziku až výrazně později v závodě, 20 hodinová diskotéka?, to tu ještě nebylo, říkal jsem si...

Ani jsem nestačil vybít baterky na první MP3, když za necelé 4 hodiny na mě sedla těžká motivační krize. Ten zdejší okruh je obzvlášť ubíjející. Proběhnete halou, kde se ve vzduchu viří rozedřená stěrka z podlahy a ten drobný prach je ve všem, ve vlasech, na botách, v jídle a i v pivu!:)... Pak vyběhnete ven a do mírného kopečka se obloukem dostáváte k bodu obratu a po stejné trase... maličko z kopce bežíte do haly.

Tak po těch dalších čtyřech hodinách moje hlava přišla s neskutečnou otázkou... Proč?... Proč tady jsem? Vždyť mě to vůbec nebaví, závod pro mě nemá žádný smysl, nepotřebuji ho uběhnout kvůli žádné kvalifikaci...Proč?

Ještě pár kol jsem s tím bojoval. Snažil jsem se vzít si motivaci od ostatních, kteří srdnatě bojovali, někteří skoro už od začátku kulhali, ale přesto byli na trase... Ale nefungovalo to. Dokážu bojovat, když vím proč, nebo když vidím smysl a důvod svého boje. Tady jsem to nenašel. Asi byla z tohoto důvodu chyba si sám sobě dopředu přiznat, že po kvalifikaci na Spartathlon netoužím, tím pádem kroužit po opravdu ubíjejícím okruhu mi nedávalo žádný smysl (Aby nevznikla mýlka - organizátoři byli skvělí, o tom žádná). A tak jsem svoji aténskou misi ještě po nějakém sezení na židli... po 85-6 km ukončil.

Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem nedoběhl aspoň 100 mil (vyšlo by to i s chůzí), že jsem se nesnažil až do konce... V podstatě mi nic nebylo, rozběhnuté to nebylo špatně... Ale i hlava má někdy svoji hlavu:) ... a bohužel tentokrát musím říci, že mi to není ani líto. Uvidím, jestli se dokáži na běh na okruhu po dobu delší než 10-12 hodin (brzo) vrátit, možná tam, kde to je veselejší, nebo je to blízko... Kladno? Bolevák? Možná to byla moje poslední 24h, kdoví...:)

Moc děkuji za podporu, ale tu si budu šetřit na jindy. Teď mi to přišlo zbytečné. Musím volit závody moudřeji:).

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

PS. Asi nejlépe mi vynadal a vyčinil Běžící Stín...Samozřejmě je to v širokém kontextu ultra slabost a tak je to potřeba hodnotit. Naprostý souhlas. Než jsem to zabalil, tak jsem si sedl a přemýšlel i o tom, "co by tomu řekli lidi", jak jsem doma slýchaval hodně často:). Jenže nejsem žádný guru, jsem obyčejný Honza a tak bych neměl zbytečně předstírat. Ani před lidmi, ale tím spíš ani před sebou. Jasně, mohl jsem říci, stalo se mi to a to, nešlo to... a lidi by mě ještě litovali. Houbelec. Šlo to celkem dobře, do poslední chvíle jsem držel 8km/h (ten poslední okruh odráží moje balení, odchod a předání čipu pořadatelům), standardní průběh 24h. Jen mě to nebavilo natolik, že představa, že to budu dělat dalších 15-16 hodin byla tak depresivní a závod naprosto ztratil smysl. Navíc, upřímně ... bál jsem se, že když to "zlomím" a budu pokračovat, tak ničeho nedosáhnu. Spíš naopak, vezme mi to radost a chuť do dalších závodů, možná i přivodí nějaké to zranění z "nechutenství"... abych měl "důvod" skončit.:).
Píšu si sem co nejpřesnější a čerstvé zážitky, reflexe, sice hlavně pro sebe, ale vy, co sem chodíte si zasloužíte upřímnost. Ono poznání, že i po epických bojích na Grand Slamu se objeví velmi slabá chvíle na okruhu... může třeba někomu pomoci s vlastním bojem.

úterý 31. prosince 2019

A na závěr 2019... Vám poděkování... a lásku Vám..:)


Mohl bych říci bylo to mezi Skylou a Chalybdou... Chtěl jsem původně si psát o jiných věcech, pak jsem chtěl zápisek nechat prázdný:), protože... světe div se... tohle je přesně 666 (!) můj zápisek na blogu. Je to šílené a i trochu ďábelské:).

Deri se bojí krokodýla
Na jedné straně si uvědomuji, že jsem horší než nějaký magazín:), s téměř železnou pravidelností si sem píšu ty svoje dřysty:) a co víc... zabloudí sem nad moje očekávání "spousta" lidí [spousta ve smyslu.. orchestr= harmonikář a dirigent:)] ... s některými se tu a tam setkám na různých akcích, někdo mi napíše komentář, někdo e-mail, někdo se dokonce připojí do našeho "spolku", zajde na pivo,...
A já v tom osamělém rozměru přespolního běžce mám tím pádem možnost se cítit velmi společensky:), zatímco je dokázáno, že standardně muž po 40 svoje kamarády jen ztrácí, tak já jsem jich hodně našel...

Proto můj poslední letošní zápisek po zásluze patří jako poděkování vám všem, co jsem přijdete/zabloudíte, napíšete, podpoříte... nebo jen prostě jste:). Samozřejmě si všechno píšu primárně pro sebe, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě vaše podpora nejen těší, ale i pomáhá!

Já, na oplátku doufám, že vás může potěšit a třeba i trochu inspirovat boj a úsilí SOS (=Staršího Opotřebovaného Strejdy), který se snaží jít těžce proti proudu času, svojí lenosti a profesním výzvám, které na muže v předdůchodovém věku číhají všude:).

Po tréningu "se specialistou":), strach zahnán

Z tohoto pohledu byl POP (partyzánský oběh Prahy) úplná lahůdka... Martin VP, jako hlavní duchovní otec akce, sice rozehrával takové ty "ženské" hry... jako, že už je to skoro stereotyp, že se z toho může vytrácet ta původní myšlenka a forma, že to asi zrušíme... ale nevěděl, že proti němu stojím já:), zkušený matador partnerských gambitů:), který ví, že ON potřebuje jen ubezpečit, že i po těch letech to nic neztratilo na svojí "síle" a "vášni":)... A jak se následně ukázalo v hospodě na Hamru... měl jsem pravdu:).
Takže -- příští rok si nenechte ujít naprosto unikátní akci, kde se zatím sešla špička českého ultra s naprostými nadšenci a "lůzry":)... a nikomu to nevadilo!

Nedokážu bez slzy v oku:) hodnotit nějak rok 2019. Můj přístup k běhání lze vidět z pozice hráče velmi riskantně. "Někdo" vzal rodinné "úspory", zatížil dům hypotékou... sebral všechny "peníze".. odjel do Vegas a vsadil všechno na červenou sedmičku:). Jak několikrát vtipně poznamenal Běžící Stín... většina lidí, co se snaží o Grand Slam se hlásí, jen tehdy, pokud je si víc než jistá, že "to" dá... Ne jako 12Honza:)... Který dokáže vzít to, co má, položit vše na kámen... a v pravou chvíli všechno zapálit. Možná jako oběť, možná po vzoru starých bojovníků, kteří zapálili svoje lodě, aby bylo jasné, že se musí bojovat do poslední chvíle, do posledního muže...:)

Já tradičně nejsem vidět:), ale jsem tam!
Hodně z vás se mě ptá, jaké šílenosti si chystám na 2020? Starší muž stojí s dojetím v očích na konci roku 2019... a pořád věří, že je "tam" prostor pro zlepšení:). Není to samo o sobě šílené?:)

Jak jste asi pochopili, nevzdal jsem svůj boj o účast na Spartě a znovu jsem to obnovil... proto za pár dní (mezi výukou) odskočím:) do Atén, abych 11.1.2020 (to datum je úplně mysteriózní)...se pokusil o kvalifikační limit. Mezi námi je úplně jedno, jestli mě vytáhnou do Sparty... ale ten další pokus znovu získat kvalifikačních 180 km ve 24h závodě je otázka běžecké karmy:). Vím, že někteří budou skloňovat Miloše Škorpila... ale opravdu mi nejde o to se s ním nějak porovnávat. Ať si to každý dělá, jak uzná za vhodné... Tohle je můj přístup k ultra... žádné výmluvy, žádné odbočky, žádné "přerušované" 24h:).

Budu tam sám... Myslet na svůj příběh, na svoji "pohádku" a při tom všem pokušení to zabalit:) si opakovat... Seš tady, protože tady chceš a musíš být... Stejně jako moji hrdinové si budu opakovat svoji litanii proti strachu...
Ať v roce 2020 neztratíte správný směr!
"Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já."

Všemu zdar! Našim bojům, odhodláním... a ultra zvlášť!
Ještě jednou díky za podporu! Ať se daří ve 2020!
12:)

pátek 20. prosince 2019

Advent v nás, aneb Partyzánský oběh Prahy za dveřmi!:)


O (Prago) centrismu se toho dá říci hodně, i v běžeckých kruzích:). Možná to z venku vypadá, že z Liberce, Ústí, z Opavy ... je to do Prahy mnohem blíž než z Prahy k nim, protože kamarádi z odloučených lokalit se tady objevují častěji než my(já) u nich. K tomu se ještě jednou omlouvám, letos jsem témeř veškeré svoje volno  "spálil" při posedávání v letadlech a zvyšování uhlíkové stopy (neřeknete to Grétě!, chudáka, tu už by kleplo:) )... Ale věřím, že v příštím roce se mi povedou nějaké návštěvy s proběhnutím, nebo aspoň taková rychlá "kontrola z ústředí":).
Letos se utěšuji a věřím, že se nás zase hodně sejde na tradičním Partyzánském Oběhu Prahy (POP 7!) a snad ještě i víc v hospodě na Hamru navečer..
I když se třeba ještě s nikým neznáte, pokud máte chuť, nebojte se přijít a běžet z námi. Je možné se přidat-odpojit kdekoliv, případně přijít jen do hospody. Viz propozice dole.

(7.) POP 28.12.2019, HAMR BRÁNÍK, 8:00

Jak správně poznamenal velký otec akce, Martin VP, sice je vše po tolika letech známé a neměnné, nicméně pro nové potenciální zájemce a nové známé jen stručný sumář: Start a cíl Hamr Bráník, večerní hospoda tak rovněž.  Ráno na Hamru většinou nic nepotřebujeme, všichni stejně přijedou již převlečení a věci se dají do auta (aut), kterým(i) vždy někdo přijede.
Sraz 7:45-7:59, start centrální skupiny v 8:00, případně v numericky vhodném čase 8:08. Takže start centrální skupiny lze nechat v 8:00, rychlejší se domluví, pomalejší také a večer od cca 18:00 lze zasednout v místní restauraci (rezervace na 25 míst). Případné (varianty) koupání ve Vltavě po doběhu domluvíme během akce:). Změny v itineráři nejsou, vyzkoušené jsou jak tradiční 75km, tak i kratší verze cca 55km, která se odpojí v Hostivaři na Pražské vpravo a vede po červené značce kolem Toulcova dvora a Sadů zahradnické mládeže v Záběhlicích a dále po A222 přímo do Krčského lesa k metru Roztyly. Dále již po trase. Variability se odehrají aktuálně dle počasí a chuti, též jako každý rok.
U Martina najdete odkazy na přihlašovadlo (můžete se připojit kdekoliv), itinerář, GPX i drobné zajímavosti...


Na POP se moc těším... Jak jsem (okolnostmi donucen být) osamělý běžec, o to raději se družím v restauračním zařízení, při POPu, při komutačních bězích a podobných příležitostech, případně i rád pomáhám, když stíhám:). Proto jsem s nadšením nabídl pomoc Bartasovým na jejich Trailové závisti. A dostali jsme s Míšou (která trať velmi dobře zná) jednoduchý úkol -- těsně před začátkem trať proběhnout, zkontrolovat značení, případně někde trať doznačit. Moc mě to potěšilo, byl jsem "před-běžcem" na akci, kde si chrti z Babického oddílu udělali otevřený klubový trénink, ovšem naše detailní značení jim zcela jistě překazilo plány:). Díky většímu než dostatečnému množství šipek a fáborků i přespolní (a trati neznalí běžci) neztráceli, nebloudili a tak se nebojím říci, že to bylo díky brilantnímu značení trati, na kterém mám(e) malý a nevýznamný podíl:).

Nic není náhoda a to, že jsem já vyfasoval mouku a Míša žlutou pásku, by si každý mohl vykládat po svém:), Za sebe věřím, že volba odpovídala známému říkadlu "Jedna-dvě Honza jde, nese pytel mouky":).... Možná to bylo proto, že vrcholoví běžci mouku nejedí a případné její vdechnutí by mohlo zničit jejich křehký metabolismus:)... Kdežto já, stará (a pomalá) struktura... jím a piji všechno, takříkajíc od piva, přes zelenou, po červené a bílé víno. Žádná diskriminace na základě barvy nebo stupně obsaženého alkoholu:).

Vyfasoval jsem dva "pytle" mouky do baťůžku, jeden do ruky...Míša řekla na pohodu to proběhneme a doznačíme.. a zmizela v prachu. Podobně, jako když Pavel, Veverka Sudetský, před stoupáním na Ještěd poznamenal.. "rovinky běžíme".. a zmizel taky:)...

Přiznávám, že jsem v některých místech byl asi silná brzda, křížení a odbočky jsem posuzoval optikou notorické bludičky, která dokáže zabloudit i na okruhu v Kladně:)...a přidělával šipky a škrtal špatné odbočky. Každou chvíli jsem čekal, kdy Míša pronese svůj nejlepší běžecký bonmot... "No jestli ještě trochu zpomalíme, tak už budeme couvat"..:). Ale do cíle jsme naštěstí doběhli včas, před vítězem závodu!

Trailová závist byla ve všech směrech adventně pozitivním potkávacím místem. Viděl jsem se s některými čtenáři mého blogu a připadal si jako celerbryta:)... Mohl si popovídat s dvojnásobným vítězem Euforie; tedy vůbec mě nepřekvapilo, že je to naprosto skromný chlápek, který si z toho ještě dělal legraci, že to nebylo tak těžké, protože tam zase moc silná konkurence nebyla...:).

V adventním čase je potřeba zdůraznit rozdílné vidění světa. Například vyprávění některých mých zážitků, hodnotí moji známí a kamarádi slovy: "To bych nedokázal, já bych si tam (při tom) připadal jako blb:)!" To je ovšem ošemetná reakce, protože "blb" je podle mě kategorie, kterou si definujeme my sami:). ... Já se například v podobných (pro ostatní i silně trapných) situacích zařazuji do kategorie, chápající... tolerantní.. muž.. s nadhledem:)

Na Trailové závisti mi Honza B. ještě jednou gratuloval ke GS -- a já jsem si dovolil odpovědět jeho nádhernou hláškou.. "No když to dokázal Honza, tak už každej:)", u které se HonzaB. bránil, že to tak nemyslel:). Snad se mi konečně podařilo mu vysvětlit, jak skvělá je to hláška.. a že jsem ji pochopil přesně tak, jak byla kdysi míněna... Že překážky jsou většinou jenom v nás... a že když starší, obyčejný rekreační běžec ... ale silný nadšenec... dokáže dokončit Rondu, uběhnout Grand Slam... tak jsou jakékoliv podobné mety dosažitelné téměř pro každého. Záleží to jen na tom, jak moc to chceme, je samozřejmě potřeba mít štěstí (pořádnou kliku), zdraví a být připraven v danou chvíli tomu dát všechno.

Kdybych byl kouč a motivační trenér, tak bych to heslo marketingové využil..:)... Podobně jako když doktor Skružný z Vesničky mé střediskové na trampoty svých pacientů odpovídá .. "To mám taky", případně.. "Co tam máš dál?":)... Tak by správný kouč a motivační trenér mohl říkat: "Když jsem to dokázal já, tak to může dokázat každej!":).

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar, ultra... ultra zvlášť!
12:).
Na záběr vhodná a čerstvá písnička od mého oblíbence:).. Měkké dárky. Snad vás navnadí "perly" z refrénu:
             "... Ježíšku pověz mi, co z toho máš,
                   že místo ajfouna jim svetr dáš
                   snad na nich se mstíš, že furt nemáš dívku,
                   že svoje dětství strávil jsi v chlívku..."



Hezký vánoční čas.. a třeba na shledanou na POPu!

neděle 8. prosince 2019

B jako "baby", aneb "dětskou" trasou B pražské stovky do budoucích dní...:)

Podobně jako v minulých letech, tak i letos jsem byl připraven tiše spolknout (a zapít nějakým dobrým vínem) :) trefné poznámky, kde to (zase) zabalím na Pražské stovce... Pravdivě drsné poznání, že jsem se naučil vzdávat a že je to potom jednoduché "zabalit"... Nechci snižovat P100, ale zatím vždy její dokončení (v posledních letech) bylo podmíněno tím, že budu naprosto v pořádku. Teď už nemusím tajit Grand Slam, ani loterie... je to úspěšně za mnou...:)

Nicméně i letos moje nejmilejší manželka jasně a razantně prohlásila, že na moje DNF není zvědavá, nechce někde jezdit po nocích, hledat a vyzvedávat nějakého zoufalce [tedy mě:)]... Uklidnil jsem ji, že ani letos není mým cílem "plnohodnotná" P100, ale spíš "pohodové" proběhnutí dětské trasy s cílem si něco vyzkoušet. Aniž bych cokoliv naznačoval, má to co dělat s často zmiňovanými čísly 180 a 24:). Zkusit skloubit tahle dvě čísla v krásné číselné kombinaci 11.1 20-20, v hektickém stavu dodělávek, psaní zpráv, hodnocení, zkoušek a hromady nesmyslností, to znamená opravdu pečlivě plánovat, naběhat poctivě co nejvíc km a velmi pečlivě vážit, jak moc se chci "zničit" na Pražské stovce... Moje představa byla, že to chci mít pohodové:), a proto ta dětská trasa...

V mezičase jsem se konečně dostal k Olafovi, abych si vyzvedl svoji ztracenou navigaci z loňské DNF na P100. [Ten loňský běh byl od začátku úplně zakletý. Velmi brzo v závodě jsem ztratil jak navigaci, tak i itinerář... Jak říká klasický vtip "Když se daří, tak se daří":).. pak jsem minul kontrolu a pak jsem hloupě upadl.. a pak jsem to v Davli zabalil:)].
Krátce po loňském závodě mi napsal Olaf, že se našla moje navigace a ať si ji vyzvednu. Měl jsem radost, že moje "Severka" nikde nehnije v roští, ale že ji budu používat. Zkrátím to. Během celého roku jsme se s Olafem marně nadháněli, kde a jak si to mám vyzvednout, nakonec týden před P100 se domlouvám, že si ji vyzvednu v Modřanech. Čekal jsem dlouho, abych ve středu zjistil, že ta nalezená navigace není moje Severka... Samozřejmě si nemůžu si vzít cizí, i když podobnou navigaci... to by byla špatná karma! :)


Druhý den při ranním běhu do práce nalézám na cestě pěkné hodinky, dávám je tam na viditelné místo a ještě obíhám na horizontu viditelné postavičky lidí a psů a ptám se, jestli neztratili hodinky:). No samozřejmě jsem nikoho nenašel.. ale ty hodinky už tam odpoledne nebyly. Tak je buď našel jejich původní nebo nový majitel:). To mě ve finále potěšilo a proto jsem žádnou tryznu za Severku nedělal. Věřím už naviguje skoro rok někoho jiného.. A tak to má být:).

Aby toho před závodem nebylo málo, navštívil jsem ve čtvrtek svoji paní pedikérku. Od poslední ráznější "sanace" mých nohou po GS utekly víc jak tři měsíce, i nehty na palcích mám skoro dorostlé... a paní pedikérka to lakonicky komentovala. "Nehty máte všechny, téměř perfektní... Vy už neběháte?" :)... "No měl byste přidat" !! :).
To mě trochu nalomilo a pak, když jsem konzultoval s trenérkou Míšou, /rýmička/ jak bych měl běžet tu dětskou trasu... Tak mi řekla, že na pohodu:), ale že bych to měl běžet a ne se někde válet v hospodě... A že klidně kousek nebo i víc poběží se mnou, že tedy má teď odpočinkový čas, kdy by neměla běhat, ale že to půjdeme pomalu, takže "odpočinek" dodrží,...:)


Tohle zadání mě dostalo to oblasti středoškolské geometrie o hledání průsečíků dvou kružnic. Pokud vzdálenost středů (střední výkonnosti) není větší než součet poloměrů obou kružnic (tedy variabilita výkonů), společné průsečíky existují... Já jsem optimisticky doufal, že v mém pojetí "nezávodění, ale rozumného pobíhání" a Míšině "neběhajícím módu" dojde alespoň k dotyku obou kružnic, i když v některých okamžicích to vypadalo, že pro společný "bod" se minimálně jedna z kružnic musela změnit v elipsu:).

Ale můj plán byl jasný. Do Modřan za světla! Míša ho ještě trochu obohatila dovětkem, ať nechám hůlky doma a že by bylo dobré, kdybych běžel pomalu, ale běžel. Ty pomalé výběhy kopečků budou mít pro mě (staříka) silný tréninkový potenciál. [Pro ni se to pořád bude držet v kategorii "neběhám/netrénuji"... Inu, když dva dělají totéž, není to totéž!:)]. Já jsem si plán na P62 rozšířil o "vědecký":) výzkum, běžet to celé na ranní snídani, s jedním pivem po cestě...

Na začátku bylo všechno v pořádku, ... idyla ...Míša poslouchala moje "kydy", já na Karlštejně vdechl pivo dřív, než bys řekl Pilsner Urquel, i než Míša stačila vypít malou kolu. Ale pak se jedna z kružnic začala měnit v elipsu:). Sice se nezávodilo, ale "jedna" z naší dvojčlenné skupiny začala vidět asociace cíle a dýňové pochoutky, která na ní čeká doma:)... Chápete to? Kdyby vidina piva, tak nic neřeknu:)...

Ale já zase tu motivaci tak silnou neměl. Už bylo jasné, že v Modřanech jsme za světla a jak znám Olafovy akce, tak pivo tam bude, obzvlášť, když tam jsme brzo, protože ti rychlí pivo moc nepijí:). ... Míša přesto běžela přede mnou tak tři-čtyři kroky, abych už nic nepovídal a raději běžel:). Pochopil jsem, že si svoje pindy musím schovat na POP či na společenské pivní běhy:), ale nepropadl jsem zádumčivosti. Ani jsem si na žádné z blízkých čerpacích stanic nekupoval benzín:).

Nicméně, Míša nějak zjistila, že nic nejím a tak mi začala nutit svoje želatinové bonbóny, abych na trati neumřel vyčerpáním a kosti mi neohlodala divá zvěř (nebo hladoví běžci v druhém sledu)...:). Čtvrtý bonbón už jsem odmítl, myslím, že jsem se na GS naučil zvracet téměř podle Gutha-Jarkovského:), s grácií blízkou ladným pohybům Běžícího Stína:) ... ale přeci jen není potřeba to testovat v Praze, kde mě pár lidí zná.:). Takže bylo otázkou, jestli do svého "hladového" výzkumu budu ty bonbóny počítat, ale asi budu muset..:).

Než si to srovnám v hlavě, tak už jsou tu Modřany, pískám a bojovým pokřikem zdravím, když míjíme dům Bartasových, ale buď mě neslyší, nebo někde pobíhají..., pak už jen nahoru-dolů a jsme v cíli. Pivo tam pochopitelně je... Piji pro jistotu hned dvě, aby to nevypadalo, že běžcům nechutná, nebo že se nějak "ofrňují":).  Fakt moc hezký proběhnutí, nakonec se podařil onen "průnik" či dotek kružnic, kdy jeden z běžců "neběžel" a druhý se snažil trénovat, ale nezávodit. Co víc. Koukám na svůj diplom a nemůžu věřit svým očím... 26. ročník Pražské stovky, 62 km ... a já? Na 26. místě dětské trasy B, prvočíselným časem 7:53:47 (!)... Slza dojetí málem ukápla:). Oni ti běžečtí bohové jistě vědí, že já si té symetrie: 26-62-26 budu silně vážit a věřím, že mě to pomůže v mém úsilí při trojité jedničce 11.1. podepřené 20-20:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, úsilí a ultra ... zvlášť!
12:)

PS. Zase jsem potkal pár kamarádů, uviděl nové známé, kteří občas zabloudí na můj blog, které tímto zdravím a gratuluji k jejich skvělým výkonům. Sám jsem se znova přesvědčil o té relativitě rychlosti a úsilí, kdy jeden se snaží a druhý neběží, ale absolutní rychlost je stejná!:)
Na závěr ještě moje oblíbená vánoční píseň .. od Pokáče.. "Nikde žádnej sníh"..:)

sobota 30. listopadu 2019

Statistika kolem a v nás... sám sobě kontrolním bodem, aneb je třeba to brát "politicky":)

Se svým "interview" pro matfyzak.cz jsem si dal:), pochopitelně moje původní profese statistika dostává neustále (možná i díky politikům) pořádně zabrat. Jak to řekl kdysi Winston Churchill "Věřím pouze těm statistikám, které jsem sám zfalšoval" :), tak lidé mají tu (nesprávnou?) představu, že jsou tři druhy lží: lži, zatracené lži a statistika (Benjamin Disraeli, britský premiér).

Ale správně nadšený statistický rekreační běžec se samozřejmě čas od času koukne na nějaké ty "statistiky", aby se poměřil:). Tady je na místě ostražitost. Není úplně optimální si statisticky poměřovat například reportovanou sexuální výkonnost [vždycky slyším spolužáka Radka B., který na podobné statistiky reagoval slovy... "Tak to by mě zajímalo, kdo to "dělá" na můj účet!":)]

Ale, jak je většina z nás vybavená Garminem či jiným měřičem, tak nás statistiky a porovnání neminou. Člověk, ať chce nebo ne, po očku koukne, jak ostatní, jak běhá průměr... Může to potěšit, ale zase i trochu demotivovat. Na druhé straně, lidová pořekadla a statistiky směrem ke zdraví mě většinou potěší: "Čistota půl zdraví, dobrý spánek půl zdraví, veselá mysl půl zdraví!"... V téhle chvíli už mám naděláno na 150%:).

Ovšem jak říkala moje bavorská teta... Na podzim a v zimě nechodit k doktorovi! Tam člověk akorát chytne ještě to, co nemá:)... Tak já pro jistotu dodávám, že základem je omezit i cestování v MHD! Držel jsem to dlouho, ale ve čtvrtek a v pátek jsem musel aspoň v jednom "směru" porušit a poté, co jsem si kýchání spolucestujících otíral ze svých brýlí:)... mi to bylo jasné... boj s rýmičkou se dá čekat. Lékařsko-statistická rada: "Jezte ovoce a zeleninu, nebudou k vám chodit nemoci...", bych si dovolil doplnit poznámkou své bavorské tety... "Jez cibuli a česnek a nebude k tobě chodit nikdo!":).

Bojuji s tím, pochopitelně, velmi vesele, uvědoměle:) a soustavně. Tenhle týden byl hodně hektický.
Spal jsem málo, (přeci jen časový posun Ameriky dělá svoje), stačil jsem sotva doběhnout do práce a často až do 6 do večera jsem seděl na prezentacích, schůzkám a seminářích. O půl sedmé vycházím z baráku, s nasazenou čelovkou, s báglem a chystám se běžet dvojsměrku domů... Jeden můj americký kolega mě při tom vidí a upozorňuje, že "Existuje velmi tenká linie mezi úsilím, dedikací a mezi pomatením..." ... a že už mi to už dávno říkal (ano, říkal!) a dodává..."Teď jsem si ale jistý, že ty jsi tu hranici dávno překročil..." :)...

Když už tak "blbneme":), obzvlášť mluvím o nás, kteří sice tomu dáváme děsné úsilí, ale ty "výkony" nikde moc vidět nejsou:). Sice se můžeme utěšovat slovy velkého Ferrariho, že "Objem ničím nenahradíš!", ale obávám se, že on to myslel jenom na závodní auta, ne na naše pobíhání...:).

Nicméně, když už všechno selže, je dobré brát to "politicky"... Podívat se na tu "kontrolní" skupinu kavárenských povalečů a říci si nahlas... (doplňte si svoje xxx)... "Pátek dopoledne... 105km.. Pánové, kdo z vás to má?" :)

Všemu zdar! Našemu úsilí, jalovým kilometrům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Po zařazení komentáře "Miroslavy Němcové":).. s kouzlem "láska":) [po té, co se jí muž přestěhoval do jiné ženy:)] do spamu mi bohužel úplně automaticky zmizel celý  řetěz vtipných komentářů, nedalo se to vrátit.. za což se všem omlouvám...
Uvedomil sjem si, ze nemám, žadný obrázek, nic.. tak aspoň písnička... Pokáč pro trailové běžce... "V lese!

čtvrtek 21. listopadu 2019

Ztraceno a nalezeno (nejen) v překladu, aneb jednou nohou vpřed...:)


Tak to na mě přece jen prasklo, že jsem se snažil dostat do médií:). Dostal jsem i pár (veselých) e-mailů, jestli se za poskytnutý rozhovor stydím, nebo jestli jsem to chtěl přejít a hrát roli mrtvého brouka nebo Zagorky:), tak, že mám smůlu, protože na internetu se nakonec stejně všechno najde....

Tak se pro jistotu přiznávám... Řádově před měsícem jsem způsobil "mediální rozruch":) na celosvětově sledovaném periodiku "matfyzak.cz":), kterému jsem, jako bývalý absolvent, poskytl rozhovor v souvislosti s mým Grand Slamem. Nedalo se odmítnout, navíc, když otázky klade kamarád, který mě při GS podporoval a čirou náhodou:) je děkanem mé Alma mater, tak není cesty zpět. Aspoň jsem se se snažil s jeho pomocí, pokud možno bez úhony, projít tou uličkou pětiminutové "slávy":)...  Sice později, ale přece -- sem dávám odkaz, aby bylo vidět, že se nestydím a neskrývám svoji mediální prezentaci:).

Nicméně, ani moje skvělé PR nezměnilo absolutně nic na mé (téměř) dokonalé anonymitě. Občas si moji jinou identitu spojí pejskaři, kteří mě nejdřív vidí s Deri a za chvíli s běžeckým baťůžkem na cestě do práce. Když ale jindy přejdu kolem nich v obleku, tak mě nikdo z nich nepozná. Naopak, když se při venčení s Deri dostaneme mimo centrální park do bližšího kontaktu s bezdomovci, tak já ve svém outfitu (ala Diakonie Broumov) mám takové mimikry, že se mě jeden z nich ptal, kde přespávám..:).

Nebudu si hrát na schovávanou. Snažím se jako pako.:). Doháním svoje resty a přitom se postupně snažím zvyšovat kilometráž, úsilí a občas i trochu rychlost. Nevím, jak to máte vy, ale já trpím silnou formou "kilometrománie", ... tedy jsem neskutečně nervózní, když to vypadá, že přes týden nenaběhám řekněme 100plus... To jsem nervózní, jak pes.... moje nejmilejší manželka říká, že mám absťák, ale je to hrubé nepochopení mojí "kilometrománie":). Jsem nervózní z toho, že běhám tužku:) a proto musím opravdu ty kilometry naběhat a nacpat do své běžecké banky.

Navíc, v rámci internetového hrdinství jsem se zaregistroval na všechny závody, které jsem si vymyslel a vysnil na následující rok. Aniž bych prozrazoval nějaké detaily, jsou tam dva 100 km závody v Anglii, jeden v délce 90 km na Severu a jeden 185 km v teplých krajích. Asi bych se rád přidržel loňské struktury, kdy jsem se snažil kopírovat polo-fiktivní přípravu na jarní maratón. I když proč ne? Najít zase "odvahu" se podívat do nastaveného zrcadla a zkusit zaběhnout maratón nebo něco rychlého na silnici. Kde je ta 24h, kde bych mohl zkusit těch 180+, že... ptáte se, kde to je:)?

Odpovědí je moje "drobná" partyzánština. Vím, vím, trenérka Míša mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o možném zařazení nějaké 24h do mého seznamu závodů...:), nicméně jsem využil toho, že byla mimo republiku a tak jsem zaplatil nejen registraci na 24h, ale i hotel a zajistil si cestu, abych z toho nemohl vycouvat. Podobně, jako drsní vojevůdci zapálili lodě, aby nemohli jednoduše z bojiště prchat, ale museli bojovat do úplného konce.:). Ale otevřeně si přiznávám, je to naprostá pitomost, nemá to jiný důvod, než můj dobrý pocit, že se pořád snažím a na nic se nevymlouvám:).
V souvislosti s 24h se přede mnou objevuje náročný úkol -- obměnit můj play list... seznam písniček na závody, kdy potřebuji pomoci, typicky noc a ráno na 24h, nebo nějaké ty spurty:). Přistoupil jsem k tomu kreativně a začal si skládat vedle sebe pohodové písničky, často při tom kombinuji českou a anglickou verzi a moc se mi líbí sledovat odlišnosti a jak moc česká slova se mi líbí v porovnání s anglickým originálem. Například Grossmannův vtipný text "Ano pane Jiří" si v ničem nezadá s originálem "Yes, Mr. Petters", české verze "Asi, asi" (orig. Honey, honey), "Byl krásný tvůj nápad..." (orig. Everybody's rockin') jsou víc zamilované a pozitivní v české verzi... inu Zagorka:)... Ale i Ewa F. se svojí "Mám boky jako skříň" mě potěší i víc než originál...
Nicméně, 24h je dlouhá doba, tak uvítám vaše tipy na příjemné fláky:), pomalé i rychlé, tuzemské i zahraniční. Jen ten rap mi nějak nejde k mému hopkání:) a v jazzu jsem ustrnul u dixielandu a New Orleanse:). Díky předem!

Také jsem propadl kouzlu občasného sledování Netflixu, kde nadšeně koukám na české filmy s anglickými titulky. Naprostý nářez! Řada z nich tím získává další rozměr. Například "Padesátka" (angl. Chasing 50), kde tříkrálová symbolika K+M+B v češtině vysvětlená jako "K*rva, musíš běžet" se v anglické verzi objevuje jako "Kick mountains butt!" (Nakopej horám zadek!), nemluvím o pohádkách a romantických komediích... Tak to jsou drobné radosti současnosti...

Na Pražské 100 jsem přihlášený na denní závod, na "dětské ultra":), na 62+km trasu B. Myslím, že vzhledem k mým budoucím plánům je to moudrá volba. V sobotu brzo ráno vyvenčím Deri, dorazím na start, v noci se vrátím a v neděli od časného rána budu předstírat, že jsem byl celý víkend vlastně doma:). A moje nejmilejší manželka se bude tvářit, že tomu tak skutečně je... Taky mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o tom mém "běhání"... i když nedávno se zamyslela a pravila, že jsem mohl před 11 lety propadnout daleko horším věcem, než je nějaké moje bláznivé pobíhání. Je to moudrá žena!:)

Jako každý rok plánujeme i letos POP (Partyzánský Oběh Prahy), Martin VP určitě, co nevidět dá na svůj blog odkazy na přihlášení, informace a tak.. Nicméně... POP je 28.12 v sobotu ráno vybíháme od Hamru v Bráníku... Pokud vám to vyjde na celý okruh, nebo jen na kousek, budeme se těšit!
odkaz: http://veverkavzadveri.blogspot.com/2019/11/okolobeh-prahy-pop-posedme-2019.html

Společenskému rozměru běhu zdar!... Ultra... zvlášť!:)
12:)
PS. Ty fotografie jsou přebrané jako free z FB jednoho z mých budoucích závodů...
PPS. Jako poctu svojí školy přidávám písničku z mého nejoblíbenějšího kanálu (Pokáč), ... a jasně.. Matfyzák na disku! Písnička správně chytlavá, video neskutečný, včetně pravdivé účasti na přednáškách:), slova? Luxus..
..."..Já jsem jal se Newtona číst.. učil jí pí na sto míst... Pak jsme měli třikrát sex, teď jdu na cviko housku jíst!"...

pondělí 11. listopadu 2019

Kdyz ultra miluješ, není co řešit, aneb moje vyznání:)


Diskuse, kterou vyvolal Miloš Škorpil na svém FB mě posunula zpět v čase a hlavně k tomu, co pro obyčejného běžce/pobíhače znamená ultra. Strašně mě to mrzí, ale rozhodně to není to, co (teď a v posledních x letech) reprezentuje Miloš. Říkám to otevřené, sice pro "sebe":), ale na blogu a tak vím, že se to nakonec někteří jeho fanouškové dozví a budou mě nenávidět.

Miloš, respektive jeho vysvětlení, proč něco nešlo, nebo udělal jinak mě před lety zasáhly víc, než bych si dokázal přiznat. Například při jeho pokusu o start na Leadville v roce 2012 jsem byl tomu dění asi nejblíž ze všech zúčastněných -- Miloše jsem dokonce i registroval na závod a vyřizoval formality po mailu, řešil jeho kvalifikační běhy s ředitelem závodu, atd. Plánoval jsem tam jet (a taky si to 100% užil) za svým nové nalezeným kamarádem z internetovské seznamky:).. za Běžícím Stínem a těšil jsem se, že budu součástí jeho podpůrného týmu [přesto jsem nějak v duchu rozmýšlel, jak případně pomoci i Milošovi].

Miloš nakonec do Leadville nejel, vysvětlil mi to vysokou cenou letenek těsně před odletem (??) a tím, že si vlastně našel jiný "těžší" závod ve Švýcarsku... ano, o něm se také trefně píše na Běžecké škole a v jedné z jeho knížek (viz recenze zde) .... Ten závod ve Švýcarsku byl podle Miloše lepší a náročnější než Leadville. Dokážete si představit, jak mě to po návratu z Colorada štvalo.??? Byl jsem tam, zažil tu atmosféru a náročnost závodu na vlastní kůži, dělal Stínovi pacera přes noc a tady jsem poslouchal a četl Milošovo řeči a výmluvy, že Leadville 100 je zprofanovaná trať a že nějaký obyčejný trail ve Švýcarsku, který má ~80 km je těžší než stomílovka v Coloradu, v nadmořské výšce cca 3.000m? [Pro vysvětlení je potřeba doplnit, že ani tento náhradní závod Milošovi nevyšel, zmeškal start a nestihl limity].

A já pořád -- asi díky obecné slušnosti a pocitu, abych nijak neurazil "posvátného" -- jsem bojoval s tím otevřeně říci a přiznat i sám sobě, že je to všechno jinak. Že Miloš buď evidentně netuší, o čem mluví, nebo že se zaplétá do svých výmluv a vysvětlování. Vlastně ten konec mayského kalendáře v prosinci 2012 nějak definitivně označil i konec mého sledování Milošových rad a moje vymezení v ultra.

Možná to bylo proto, že v té době "horská klasika na 9", aka Leadville, byl můj velký sen. [Hned v roce 2013 jsem se tam vrátil jako závodník a dokončil ho]. Možná to bylo proto, že jsem v té době poznal Běžícího Stína, který se sice nenazýval guruem;), dělal si že všeho legraci, ale zapálil ve mně nadšení pro ultra s poznámkou "Každý může běhat ultra":) ... Od něj jsem pochopil, že na ultra se nepodvádí a nevymlouvá. Protože člověk podvádí jenom sebe a lže především sám sobě:).

DNF patří k těžkým závodům - je ale potřeba si vždy udělat dobrý "debriefing"... přiznat si všechno, co jsem udělal špatně a hledat, co jsem mohl udělat lépe... Hlavně se zbytečně nevymlouvat na ty okolo, na pořadatele, atd. Postupně člověk pochopí, že pro nadšeného rekreačního běžce je to v (ultra) závodě podobné jako v bance. Najdeš tam jen to, co jsi tam v tréningu naspořil, ať už je to výkonost, morál nebo chuť se s tím rvát až do samého konce.

Na začátku jsem věřil, že maratónská a ultra komunita obecně představuje vybranou společnost - myšleno především mezi rekreačními běžci - mezi námi, co často běháme tužku:), ale přesto se snažíme na delších tratích dokázat (především sobě), že ten povětšinou osamělý boj a úsilí nás dělá lepšími:). Ale potom jsem z různých příběhů [tu někdo fixluje na maratónu, tady se někdo nechá popovézt kus autem i na stomílovce, tu někdo bere pilule na výkon, atd.] pochopil, že ta "aura" nebo ten odškrtnutý status absolvované náročné trati přitahuje jako magnet i lidí, kteří udělají to, co by 95% ultramaratonců nikdy nenapadlo... Stejně tak někdo z "piedestalu", s ultra ve jméně, by se neměl chovat a hlásat věci, které jsou podle mého, asi "idealistického", pohledu neslučitelné s ultra.:(

Nicméně, já pořád věřím v ultra!:) Vy, co chcete běhat daleko a "být ultra":) ... Neposlouchejte, že jsou běžci a Běžci! Jste jen vy a váš ultra sen:)! A rozhodně si neberte příklad z Miloše. Pokud opravdu toužíte si splnit kvalifikaci a dostat se na nějaký "snový" závod, ať už je to Western States, UTMB, Spartathlon, nebo cokoliv jiného... Jdete za tím. Poctivý trénink, žádné výmluvy, žádné kecy o tom, že si nechcete/nepotřebujete nic dokazovat. To říkám já, obyčejný čučkař:)...

Protože pokud a dokud je ultra v nás, tak si pořád budeme chtít a potřebovat něco dokazovat. Především to, že chceme a budeme bojovat, se svoji leností, se zdravotními problémy, s věkem, se vším, co přijde... Bez ohledu na to, kolik a jak rychle běháme:).

Prostě tak!

Ultra je ultra! Na to mi nesmí nikdo sahat! Ani kdyby si stokrát říkal ultra (Miloš).

Všemu zdar! Našemu úsilí, naším snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

PS. V posledních dvou letech jsem neusiloval o kvalifikaci na Spartathlon, nebyl důvod. Před tím mě nevylosovali a v loni jsem jiné "urgentní" sny:)... Navíc český tým měl stoprocentní úspěšnost, přeci jen by moje potenciální účast jim mohla pokazit statistiky:). Letošní závod hodně lidí nedokončilo, stoprocentní statistiky jsou v hájí:), a proto se znova pokusím na registrované trati a během jednoho dne, během 24h si zaběhnout kvalifikační B limit.

Koneckonců... v případě mých běžeckých začátku hraje socha Krále velkou, takřka mystickou roli:).

PPS. Je 11/12, 12:34 a zjišťuji, ze oba inkriminované příspěvky a celá diskuse zmizela z Milosova FB. Možná bych měl také smazat i svůj zápisek, protože jeho zdroj je pryč. Ale nechám si ho tady, jako memento, jako svoje připomenutí. Snad ho brzo překryji nějakým jiným zápiskem..

pondělí 4. listopadu 2019

Heslo mých letošních návratů je... 2v1 nebo nejlépe 3v1!!:)


Tak jsem zase zvětšil o jedničku věkové počítadlo na blogu, 56:). Ten nedělní večer před narozeninami a před 1/2 maratonem v Braníku byl takový zvláštní. Vnitřně jsem bojoval ... dával pro a proti, jestli ráno běžet 1/2M. Na jedné straně to vypadalo, že jsem srab (to nastavené zrcadlo, že?)..:)... Proti tomu stála železná logika, kolik to bude extra času, sotva jsem začal trochu zase běhat a že se kvůli svému hloupému úsilí můžu ještě zranit... Takže i z té druhé strany vyplynulo, že jsem srab:).

Ne nadarmo Limonádový Joe říká: "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!". Ta jednota mého srabáctví (a chybějícího hrdinství) mě uklidnila, na závod jsem nejel a zůstal doma. Dodělával slíbené a dokončoval nedokončené. Myslím, že to platí všude, ale já si to uvědomuji dvojnásob. Posledních 10% práce mě většinou stojí 90% času:(.
Inspirován budovatelskými obrazy z dětství, kdy se vzorný stachanovec prací na několika soustruzích zároveň snažil splnit pětiletku už za dva roky:), jsem také "zaklekl". Poctivě jsem odmazával resty, snažil jsem se v rámci hesla "nemožné na počkání, zázraky do tří dnů..", lopatou odházet hromady úkolů, které si myslím mi tam někdo tajně navozil náklaďákem:)...


I když narozeniny nijak neslavím, tak pozdě odpoledne už jsem byl na ručník do ringu:), ale naštěstí jsem si vzpomněl, že jedno z hesel sovětských úderníků bylo též .. "dohnat a předehnat":) a tak jsem si oblékl běžecké hábky a vyrazil ven do údolí a svých 25 si tam nakličkoval.:)

Ten Grand Slam ve mně přeneseně doznívá pořád, ještě teď za něj platím, ani ne penězi, ale nejdražší měnou, svým časem... Ještě nějakou chvíli to bude trvat si vyčistit stůl od věcí, které jsem kvůli GS nestačil/nestihl/...nebo prostě neudělal... Ale přesto vím, že to stálo za to.

Samozřejmě ty návraty k obyčejnému běhání, k postupnému zpětnému budování "nějaké té rychlejší vytrvalosti a pevné základně na další rok" (chudák trenérka Míša) jsou hodně podobné tomu, když se chlápek, který vyhrál jackpot ve Sportce zase snaží chodit každý den do práce:). V podobné chvíli mám svoje mantry a svoje rituály... a když časově jsem na tom teď špatně, tak jsem našel inspiraci v kosmetickém průmyslu: aplikuji 2v1, nebo lépe 3v1... Místo sprchového gelu, šamponu a kondicionéru, já v tom vidím: večerní běh s kamarádem v málo známém prostředí, pobíhání s dcerou při kterém venčíme ještě Deri, zážitkovou běžeckou turistiku s během "pro něco":), atp.

V tomto duchu jsem teď poslední dva pátky popoběhl s Tomášem do Kobylis (vzpomenul na MFF koleje v Tróji a restauraci Na krásné vyhlídce, kam jsem vždy chodil po zkouškách za tmy a potácel se dolů ... nadranc, cesta za světla po letech byla pro mě úplná novinka) a s Machym z Dolních Počernic (objevil při tom nově upravený Suchý poldr - to byla bezpečná volba, podle Rokytky? To bychom se určitě koupali:)... ). 

Když jsem běžel s kamarády nechtěl jsem je fotit, ani jejich revír, znáte to... domorodci věří, že jim fotografie může vzít kus duše:) a tak aspoň pár ilustrací z večerních venčících běhů či z pátečních návratů.
Musím i po těch letech a při svých letech:) pořád vypadat jako nadšený začátečník, protože mi kde kdo radí (díky za to!, vážně, já jsem společenský typ), abych se nebál jít na závody, jak běhat, jak vydržet... Například při mém čtvrtečním běhu do práce (už ve Stodůlkách -2C a v údolí úplná klandra) se mě ptala jedna běžkyně, omotaná šálou a šátkem... Proč nemám šátek přes pusu? Inu, potily by se mi brýle ... a pak...já dýchám nosem:).

Nadšeným začátečníkům (bez ohledu na tisíce naběhaných km)... zdar! Ultra zvlášť!
12:)