neděle 14. října 2018

(Ultra) Maratónská super-kompenzace, aneb maratón ve Stromovce jako průzkum bojem:)

Když se mě před několika měsíci Míša M. ujala:), tak jsem byl běžecky skoro zlomený. Ronda v háji, větší ultra už jsem v duchu odpískal a začal slovy Veverky Sudetského vážně přemýšlet o nákupu prutů, abych se místo běhu dal na rybaření:)...

Navíc při řešení GDPR -- tedy při pohledu na své rodné číslo :) -- člověk moc optimismu nezíská:), ale bojovat je třeba (!). Listoval jsem si proto svými zápisky tady na blogu z doby před 8-9 lety a snažil se vzpomenout na svůj každodenní boj, na cílený "trénink" a hlavně se znova přesvědčit, že to funguje:). A tak jsem se snažil (v rámci možností) připravit na maratón, i rychlejší běhy, tempa, výběhy do kopců.. Nadšení a zoufalí muži dělají často zoufalé věci, že?

Můj nejlepší maratónský čas má hodnotu 3:03:35, ale je z roku 2012 (Stromovka), po padesátce jsem většinou hladký maratón běžel v rozmezí 3:30-3:27.. ale má to všechno takový zhoršující se trend.:). Takže letos, když jsme po mém utra-maratónském extempore v Irsku s Míšou plánovali Stromovku jako "poznávací" maratón (průzkum bojem), tak Míša věřila v čas kolem 3:25, já si po Irsku upřímně říkal, že cokoliv pod 3:30 bude naprosto skvělý...

Týden před maratonem (minulý pátek) jsem s Míšou běžel něco delšího v Břežanském údolí (26km), kdy jsem od ní sice slyšel, že týden před maratonem to není úplně optimální, ale že si s tím jistě poradím..:). A při běhu jsme probrali moje šílené plány na další rok i "strategii" na Stromovku, slyším sám sebe, jak říkám, že bych chtěl rozbíhat pod 4:30 na kilometr -- a na co se M. dívala divně, protože moje tempové běhy byly cílené na 4:40 plus mínus.. Ale jak vtipně podotkla, zvyky z ultra se hodí.. Pokud to dobře rozběhnu, tak nějaké píchání v boku nebo jiné bolístky mě moc nezpomalí:).

Večer se chystám takový rozechvělý:) na závod.. přemýšlím jaké si vezmu boty ("růžovky, adidas boost), tričko.. a moje nejmilejší manželka to komentuje slovy, ty naděláš.. vždyť je to jen 42 km..:). Snažím se jí vysvětlit, že bych to ale rád běžel rychle.. pod 3:30.. Na to mi říká, 3:30? Já myslela, že poběžíš na 3:12! Dvanáctka je přeci tvoje číslo, ne? Potřeba vysvětlit, moje D. neběhá a vůbec tomu nerozumí:), nicméně se velmi často trefí do mých výsledků, viz například poslední Irsko.. Během pár minut jí velmi sofistikovaně vysvětluji, že tentokrát.. tentokrát je ale úplně vedle, jak ta.. borovice:). Před měsícem těžké ultra, po krátké regeneraci jsem to postupně rozbíhal.. trénoval jsem tempa zhruba na 3:25...Vyslechla mě, ale zopakovala, že když se budu snažit, tak že doběhnu 3:12 a zase si začala číst knížku. No nezabili byste ji?:)

Ale trochu mě to nahlodalo, říkal jsem si, všichni mluví o maratónské super-kompenzaci ve smyslu, že například po regeneraci po maratónu si běžec střihne třeba velmi rychlou desítku.. No já jsem měl náročných 200 v Irsku, tak by maratón (v tomto pohledu také 1/4 vzdálenosti) mohl být dobrou "super-kompenzací":).. A tak jsem rozhodnutý to rozběhnout co to půjde, v rámci možností:).

"Trochu" mi to kazí moje ultra zvyky. Velmi vydatná snídaně (tři vajíčka na sádle se škvarky) se při rozklusání ve Stromovce velmi silně snaží podívat ven z mého žaludku, aby zjistily, co tak zajímavého se tam venku děje.. Nechávám D. vzkaz, že je mi blbě, že nevím, jestli budu zvracet teď, nebo až na trati. Ale vím, že jsem v sobě dokázal udržet jídlo i horší situaci.:). Vítám se s Míšou (a s Petrem) a dávám jí do úschovy svoje dvě Kofily. Míša vtipně glosuje, že netušila, že se na tohle běhá.. Možná ultra?:)  Stačím ještě na sebe prásknout vajíčka, vidím oči v sloup:) .. a jdu na start.

Já, jako číselný labužník, dokážu ocenit svoje startovní číslo 43, stojím až moc vzadu.. Ale pak mi uvědomím, že M. se sem speciálně táhla, aby mě povzbudila a aby mi pomohla... To nejde běžet první půlku nějak opatrně. "Valar Morghulis" ! .. A vyrazím ze všech sil. Moje hloupá výchozí pozice na startu mě sice stojí trochu extra sil, ale brzo si najdu svoje místo v závodu a postupně točím kilometry.

Tak, tak... I ve starých kamnech můžou občas bouchnout saze:). Prvních 10 kilometrů pod 43 minut.. Říkám si, herdek, to nemůžeš moc dlouho vydržet.. Na takovýhle sprinty:).. nejsi připravenej.. ale půl maratón 1:32:23. Začíná mi pomáhat Míša.. natěšená tím, že se fakt snažím.. tak se mnou pobíhá a doslova mě táhne, stejně jako malé děti táhnou za sebou dřevěného kačera na provázku:). M. moudře 2-3 kroky přede mnou (říkám si, až budu zvracet, aspoň jí nezašpiním), ona mi potom vysvětlila, že když běžela vedle mě, tak jsem měl tendenci něco furt povídat.. Cílem bylo, ať nemluvím a běžím, co to jde..

Po každém okruhu přecházím do chůze.. Těch pár potenciálních ušetřených minut mi teď nestojí za riziko ztráty sil. Stejně jako velcí běžci uvažují o optimálním gelu, tak i já zpytuji svědomí a přemýšlím, že příště asi zkusím chleba s paštikou/chilli a chleba se sádlem a na trať Jesenku/Piknik/Pikao :). Ale konec se rychle blíží.. V závěru posledního kola je mi jasné, že to bude skvělý čas.. Zpomaluji, abych nedobíhal v poblitém tričku:).. Na oválu profesorsky:) kontroluji čas na hodinkách a dobíhám v neuvěřitelném čase..

3:11:59

O vteřinu dříve než řekla moje D... 55 místo, 8. v kategorii .. "téměř důchod":).


Možná si pamatujete na skvělou reklamní hlášku z minulého tisíciletí: "Jsem holčička Vendulka.. Poslouchám maminku a Evropu 2" :)... Tak já musím přiznat, že Evropu 2 sice neposlouchám, ale svoji nejmilejší manželku evidentně ano.:). Typický běžec pod pantoflem.. Žena řekla 3:12, běžím na 3:12..:).

Všem za podporu, TB trénoval ve Stromovce a v protisměru mě několikrát zdravil a povzbuzoval, Niki s kočárkem v zatáčce.. Ale hlavní dík patří samozřejmě Míše M. Tedy, co ta ze mě dokázala dostat? Klobouk dolů. Jsem přesvědčený, že kdyby měla v péči babku s chodítkem, tak do roka je z toho maratón pod 4!:)

Všemu zdar! Našim kamarádům, trenérům a ultra.. zvlášť!
12:)

úterý 9. října 2018

Stromovka přede mnou, aneb moje hitparáda nepříjemných běžeckých otázek..:)

Neměl jsem teď bohužel dost času, abych se vrátil k pravidelným zápiskům .. i když chuť a příhody by jistě byly:).. Jen občasné tréninky s Míšou, jsou plné veselých zážitků -- třeba když jsme posledně běželi do kopce, tak ráno dávala krev (což jsem pochopil, protože jinak bych nebyl schopen za ní "vlát") -- na příště, až bude v plné síle už mám připravenou modifikaci.. Může mě táhnout do kopce na gumě, stejně jako sprinteři za sebou tahají pneumatiku:). Nebo páteční delší, kdy  jsme "na pohodu" běželi bez vody 26 km po práci (kolem Závisti a v Břežanském údolí) -- přeci jen deset dni do maratonu -- tak jsem pochopil, kde se ta vytrvalost a rychlost rodí.. Běžící stín by jistě přihodil svoji moudrost, že ultra se rodí v unaveném těle a na unavených nohách.. :)

Ale doba je nesmírně dynamická:).. a tak si ve sbírání sil na maraton ve Stromovce cvičně sestavuji svoji hitparádu nejšílenějších otázek které dostávám ohledně běhání... Vezmu to postupně:

1) Ty běháš? Pokud je pronesená ještě s patřičným údivem v hlase, tak je to asi jedna z nejhorších otázek, kterou si pro rekreačního běžce dokážu představit.. V hitparádě žahavých dotazů úplně nahoře, 5 medúz:). Jasně, nejsme žádní Keňané, ani nevypadáme, že bychom bojovali s anorexií.. Spíš "rozumná":) zásoba tuku naznačuje, že jsme anorexii úspěšně porazili!:)... Tak jako tak, tahle otázka je zdrcující stejně jako rána Torovým kladivem.

2)  A už jsi to uběhl(a)? Taky skvělý gambit pro někoho, kdo se třeba připravuje na svůj první maraton nebo něco "nového":).

3) Proč běháš? Případně doplněné alternativní otázkou -- Proč neděláš nějaký jiný sport? 
Pravda řada mých kamarádů a známých mezi sporty různě migruje.. Triatlon, kolo, koloběžka, (zimní) plavání, lyže, skialpy... a to nemluvím o jiných alternativách, kolektivních sportech... Já jsem typický typ zoufalce:).. Nic jiného než běh nemám, takže moje věrnost pobíhání je nezávislá na módní vlně běhu. Nesnáším odpovědi, že běhám pro radost -- líbí se mi provokativní odpovědi jako.. "pro nasr*ní těch ostatních"... nebo "běžci mají lepší sex"..:).
Z rubriky .. Američtí vědci zjistili.. si dovolím nabídnout naprostou perlu. Není potřeba běhat, stačí jen myslet na to, že běháte a tělo se zpevní..:). Odkaz zde.

4) Ty ještě běháš? Paralela č. 1) s tím, že tázající je buď udiven tím, že ještě žiji, nebo že jsem schopen se ještě pohybovat:). No fuj!:). Tady stejně jako odpovídal jeden náš příbuzný, který ve svých 90 letech si sám přerovnával střechu a lakonicky to hodnotil se slovy.. "ale už to nestojí za nic.. už i hlava se mi zatočí:)"... tak i já otevřeně přiznávám nastupující stáří a demenci -- viz například Kerry Way Ultra (KWU), kde jsem už po třiceti hodinách v blátu, vodě a dešti měl exkluzivní halucinace, sbíhal z cesty, pletl si běžce s beranem.. inu stáří:).. ale furt bojujeme..

5) .. pro ultra v těžkém terénu/v horách .. Ten poslední závod, to bylo takový pochoďák, co? Odpovídám, jjo, byla to taková turistika:). Ony průměrné rychlosti jsou zavádějící, že? Třeba KWU jsem měl průměrku lehce lepší než 5km/h.. což je pravda pochodové tempo:)... dává pro toho, kdo nikdy nic delšího neabsolvoval zkreslenou informaci.. před půlnocí jsme na jedné stanici strávili skoro hodinu (najedli se, napili.. skoro do bezvědomí), ale byl to skvěle investovaný čas.. protože potom dalších šest-sedm hodin nikde nic nebylo:).. Nebo si okolí neuvědomuje, že jste skákali taky v technickém terénu nahoru dolu.. kde závodníci jako Honza B., Anka S. ,, Míša M... to drtí rychlostí 3km/h..:). Ale mě to nakonec těší. Je to důvod nebrat se nijak vážně:).

6) Co zranění? Asi máš v háji kolena/kyčle, co? Tohle je na zabití. Lhát se nemá.. Když řeknete po pravdě, že je to v podstatě super (potřeba brát v úvahu svoje rodné číslo).. Tak máte pocit, že se rouháte, že na sebe akorát můžete přivolat nějakou pomstu bohů.. Proto na tyhle otázky reaguji nějakým úhybným manévrem.. Například.. "Nechme sport stranou.. budeme se bavit o ženských.. taková Fibingerová.. ta měla vrh/vrch, co? :)..."

Sám za sebe vidím největší nebezpečí v těch nevyslovených otázkách, které si klade asi každý z nás.. Jak jsi na tom? Zlepšuješ se? Nezhoršuješ se moc? ..
Koukal jsem, že přístup ostatních je fakt různý. Někdo volí variantu .. "nezměřitelný běžec" .. tedy hlásí se jen na (těžká) ultra .. většinou v horách, kde čas záleží na tolika faktorech, štěstí i počasí.. že porovnání není skoro možné. Jiný jde do sluníčkového extrému, který bych nazval "radostný běžec" .. tedy běhá čistě a jen pro radost, nejlépe bez hodinek:). OMG! Guru ani zenový běžec nejsem, takže nepřipadá do úvahy:). A tak zbývá varianta "běžec alkoholik" .. který prosazuje.. nalijme si čistého vína:).

Proto jdu tuto sobotu (13.10) na maratón do Stromovky. Kde jinde si nalít čistého vína, že? :) Zdejší maratón se zrodil v roce 1963, stejně jako moje maličkost, takže o důvod víc tam být. Moje forma není žádná hitparáda:), místo tempových běhů a ideální rychlostní přípravy jsem si střihl Irsko:) a následně dodělával hromady nakumulované práce... Ale není to výmluva. Pokud jste začínající maratonci (nebo starší ročníky) a chcete můj skalp:).. tak se sejdeme na startu... Ještě mají volná místa:)...

Tak jako tak poběžím, co to půjde. Je to pro mně správný výchozí test. Žádné výmluvy.. "Check and balances", ..."nastavení zrcadla" .. nebo, jak my alkoholici říkáme.. pití čistého vína :). Co víc, Míša říkala, že mě přijde podpořit a třeba část posledních kol popoběhne se mnou:). To je sakra závazek..

Držte mi palce..
Všem, co se nebojí se postavit hodinkám.. a bojovat proti času.. zdar!
12:)

PS. Jaké jsou vaše nepříjemné (běžecké) otázky.. a jak jim čelíte? :)

středa 12. září 2018

Všechno můžeš, ale bojovat.. musíš:) -- Kerry Way Ultra -- závod

To, že jsme hned pár kilometrů po startu (ještě v hodně semknuté skupině) byli schopni různě bloudit v Killarney National Parku, mě mělo vést k trochu větší ostražitosti:). Samozřejmě, po bitvě je každý generál a po pitvě ví doktoři všechno naprosto přesně:)...

Když jsme asi po 5 kilometrech opustili zpevněné cesty, tak jsem si poprvé pořádně nabral do bot. Ale nabuzen očekáváním věcí příštích jsem se cítil, jako bych pil dobrý koňak.. a slovy mojí oblíbené knížky zjišťoval, že "... ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. ":)

Na první stanici (cca 20 km) jsem si ani nedával drop-bag. Tam mi místní prozradili dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá byla, že brzy přestane pršet a ta špatná, že začne lejt:)...Na běh jsem si vzal ATR HOKA, žádné boty na výměnu na stanice, jen několik párů ponožek v igelitových pytlících bylo na několika stanicích připraveno pro jistotu ... (just in case)... Nevím proč, ale myslel jsem si, že většina trasy je krásně běhatelná a že vysoká podrážka bot HOKA mě ochrání od vlhkého podkladu a vyváží jejich naprostou nevhodnost pro mokrý terén. Ano, jejich slogan "Time to fly" plně vystihuje jejich stabilitu na mokru a blátě:).

Vzal jsem si předpověď místních o dlouhotrvajícím dešti k srdci a rozběhl jsem se, co to šlo.. A šlo to celkem hezky, i s naplněným baťůžkem jsem z kopečka svištěl po zpevněné cestě 5:30 za minutu, stále zrychloval a těšil se, jak budu předbíhat závodníky přede mnou. Ale nikde nikdo.. Že bych nikoho nestáhl? Pro jistotu zastavím a koukám do navigace.. a sákryš.. jsem asi přes kilometr dole mimo trasu, ohlédnu se a vidím ostatní stoupat šikmo vzhůru. Všude kolem jsou ale ohrady pro ovce s elektrikou a ostnatým drátem, bez žádných přechodů.. a kdoví jestli by mě nakonec nediskvalifikovali:). A tak jsem si zanadával a hezky, i když už ne tak svižně :), jsem se vrátil na trasu. Koukám na hodinky, přes dvacet minut v háji. [Byla tam značka odbočení, ale chudinka se bála toho frmolu a schovávala se nesměle za vzrostlým stromem:)]. Rozhodl jsem se zjistit, kdo už to běžel.. a pokud to jen trochu půjde, držet se lidí, co znají trasu.

Pravda je, že lidí, kteří trasu znají je určitě většina. Odhaduji, že téměř 90% účastníků je z Irska a většina ostatních cizinců jsou zkušení matadoři.. Hned se z každým bavím a tak třeba Christoph H. z Rakouska má seznam dokončených extrémních ultra dlouhý jako Lovosice, od stovek mil v pouštích, za polárním kruhem, po pralesy, včetně neskutečných adventure šíleností. Při dotazu na moje "zářezy" na pažbě po pravdě přiznávám, že jsem takový rodinný typ:) [family guy:)], občas sem tam 100k nebo 100 mil, pár kopečků, ale hned zase domů:). Jak si povídáme, vidím před sebou v dálce nějaké běžce, statisticky usuzuji, že to určitě bude někdo místní (konečně moje šance je zhruba 9:1) a tak zkusím zrychlit, Christopha nechávám za sebou a za chvíli už se těším z mého oblíbeného irského přízvuku.

Většina místních nejde pro silnější slovo daleko, jako u nás kdy každé druhé slovo může být "voe" a ("pi*a") -- záleží na regionu..:) -- tak zdejší "fokin'g" a "fok" znějí naprosto přirozeně, protože holt ve foking dešti člověk nemůže dělat nic jiného než bojovat foking tvrdě:).

Velký kus cesty a noci jsem běžel s Rayem, Jamesem a Thomasem... A tak se různě dozvídám o tom, co nás čeká, je mi jasné, že navigačně to bude pro mě chuťovka, mlží se mi brýle, v dešti mám sice telefon v igelitovém pouzdře, ale jak jsem s sebou několikrát fláknul, tak se mi asi roztrhl a voda kolem telefonu, spolu s oblačností a deštěm způsobují, že navigační bod mi různě poskakuje a vede mě to potom blbě. Ale zatím se držím, na stanicích nic neměním, abych s nimi udržel tempo a krok. Upozorňují mě ať si dávám pozor na "hnědé cesty".. při silných deštích části pastvin silně promoknou cesty se rozmočí na úplnou kaši do které se dá snadno zapadnout až po zadek. Základ je mít pevně zavázané boty, aby člověk o ně nepřišel..:)

Zatímco já jsem se snažil usilovně přesvědčovat místní počasí, aby se umoudřilo, tak moji spolu-běžci si v té slotě vyloženě lebedili:). Vysvětlili mi, že už několikrát žádali ředitelku závodu Eileen, aby se tahle trasa běžela ještě jednou třeba v lednu. To hodně prší, voda je fakt studená a vítr má ty správné grády. Ale že dneska je to taky f. hard.. skoro jako lednový běh:)... Počasí se ale díky silnějšímu větru začalo měnit trochu k lepšímu... Na pár minut i vykukovalo slunce, pak se zase přehnaly mraky s deštěm a my si uprostřed toho všeho užívali i opakované duhy. Fotil jsem ale relativně málo, v tom dešti jsem se bál vytahovat telefon, takže většina mých fotografií zobrazuje několik chvil, kdy buď nelilo, nebo pršelo jen drobně:). Věděl jsem, že musím šetřit baterku na navigaci, bloudil jsem i na můj vkus celkem dost.:).



 


Teď když to píšu, tak si uvědomuji, že za podstatnou část mého nočního-ranního bloudění může Olaf a můj reflex vypěstovaný na jeho tratích Pražské stovky... Ano, to je ta známá rada z P100: "Když nevíš kudy, určitě to vede do kopce!" :). Tady je dobré si všimnout, že na KWU z cizinců jediný 12:) má tuto úchylku.. Pozice bludičky (č.63), tak jak mi to fotila moje nejmilejší manželka na mobilu to jasně dokazuje..


Po rozednění už je mi fakt zima. Jen jednou jsem měnil ponožky a jednou tričko, Bylo by dobré se pořádně najíst, nedostatek energie způsobuje, že se fakt klepu jako ratlík, na totálně rozmočeném povrchu se co chvíli válím v blátě a plácám se tam jako kapr při podzimním výlovu:). Normálně mám halucinace až později:), ale tady už po cca třiceti hodinách beze spánku mám neskutečný vidiny. Jedna z nich mi ukáže značku trasy na kopci, ke kterému vede taková úzká cestička. Bořím se ve vodě a blátu, ale držím se jednoho zarostlého běžce.. jsem nahoře. Dvakrát se otočím, když ho hledám... a v tom ho vidím! Není to ale žádný běžec, ale mohutný beran! A jak jsem se otáčel, tak netuším, z kterého směru jsem se dostal nahoru. V dešti a mlze není teď vidět o moc dál, než na 20-30 metrů. Opatrně vytahuji igelitové pouzdro a zkoumám off=line mapy a poskakující navigaci.

Tak teď jsi Honzo v prd*li, říkám si klidně. "Seš relativně blízko od cíle.. už se to dá ujít, jen je potřeba jít tím správným směrem.. debile!" :) ...  vždycky k sobě mluvím laskavě:), není nad povzbudivé slovo, že? IQ vzhledem ke kilometráži téměř na nule, ale nakonec v zápalu "geniality" usoudím, že musím být na jednom z lokálních vrcholků, a už vím kudy.. Při zpáteční cestě sice jdu víc vodou než cestou, dalších nejméně 30 minut vyhozeno z okna... ale nějak jsem v klidu.

O to víc se potom dozvídám, jak moje bloudění znervózňovalo moji ženu. Co víc, návrat přes Killarney National Park -- ano tou cestou, kde jsme úspěšně bloudili v pátek ráno -- je opravdu paměťový oříšek. Jednak už je moje IQ opravdu hodně nízko, ale hlavně silné deště a rozvodněná jezera změnily cestu k nepoznání. Potoky a potůčky, které jsme v pátek ráno překonávali pomocí hůlek téměř suchou nohou... Jsou teď divoké řeky široké několik metrů, které je potřeba normálně po kolena brodit.. Občas se přidržovat provazů, aby nás silný proud nestrhl.


 

A tak posledních cca 12 km překonávám víc jak 4 hodiny. Marně se snažím se dostat na trasu k jezeru, kudy jsme běželi v pátek. Park je protkán množstvím cestiček a já se vždy nakonec vracím na silnici, která vede do Killarney... Při dalším pokusu o hledání cesty mi zvoní telefon. sice mám už jen pár 15% baterky, ale zapnul jsem on-line mod, abych měl co nejpřesnější navigaci. Volá mi moje D. a říká mi laskavě.. Nikam nelez (debile).. můžeš se držet silnice, je to povolená varianta.. :)

Zbytek už jen mazácky kontroluji, aby můj čas v cíli ještě začínal 37, za tři čtvrti hodiny se už vítám s Eileen, která se na mě směje a říká, že jsem neskutečný zlatíčko a koblížek:). Že mě sledovali, jak jsem bloudil a nevěděl cestu, že už mi chtěli volat... ale ona věděla, že si poradím sám..
V cíli beru pivo, za chvíli na hotelu vlezu do horké vany a jako japonský turista se raduje z fotografií po návratu z dovolené:), tak já si v té vaně přehrávám opravdu silný záznam mých zážitků z posledních 38 hodin.
Bylo registrováno 63 závodníků, doběhl jsem 26, dokončila jediná žena, která doběhla za mnou, Christoph přišel ještě hodinu po mně a 21 lidí nedokončilo...

Než jsem stačil odpovědět Míše na blahopřejnou SMS, jsem na chvíli jsem zavřel levé oko, které mě pálilo. Nevím, co se stalo:), ale podařilo se mi jej otevřít až ve 4 ráno :). Jo, tohle taky patří k ultra... Ty jednoduché úkony, které normálně trvají pár minut, ale po závodě s nimi člověk může strávit hodiny:). Správné ultra pro mě končí, až když jsem v pořádku doma, proto ještě aspoň tři hodiny spát, ať zvládnu autem cestu vlevo na letiště..

Mám ze sebe radost. Nohy přes 30 hodin permanentně v ledové vodě a blátu, několikrát jsem si hodně natloukl, nikdo mi na trase nepomáhal, měl jsem jen miniaturní drop-bagy, zlobila mě navigace.. ale přesto jsem stejně jako většina věřil, že se dostanu do cíle a bojoval "fokin'g hard".:)..

Nějak odpočinu, vyléčím nohy a zase se zkusím rozběhnout, aby to v té Stromovce nebyl úplný propadák:).

Všemu zdar! Našim šíleným nápadům, bojům .. a ultra.. zvlášť!:)

12:).

PS. Díky všem za virtuální podporu, díky organizátorům za skvělou akci a díky, že mi přálo štěstí!
Tři fotky s běžci (a s duhou) jsem si vypůjčil z FB závodu. Fotografka byla skvělá! 

pondělí 10. září 2018

Když musíš, tak musíš -- Kerry Way Ultra -- Prolog


Původně jsem si jako dárek ke svým nadcházejícím 55 narozeninám naplánoval epické ultra v Irsku, ale už v březnu jsem o tom přestal přemýšlet a po Rondě jsem to "definitivně" zabalil s tím, že nemá cenu někam jet a zkoušet navigačně náročný běh mezi elfy a irskými trpaslíky, kolem Kerry, nejdelší, nejkrásnější a nejnáročnější turistickou trasu/běh v Irsku ... ano -- Kerry Way Ultra, sledující tzv. "Ring of Kerry".

Hned mi přitom vyskočilo v hlavě varování z Pána prstenů.. :

One ring to rule them all, Jeden prsten vládne všem,
one ring to find them jeden jim všem káže,
one ring to bring them all jeden všechny přivede,
and in the darkness bind them do temnoty sváže.

(překlad Stanislava Pošustová)

Kerry Way Ultra (KWU) není podle mě v Čechách a ani v ostatních okolních zemích tolik známý běh a ani na vás odnikud hned nevyskočí, tedy pokud důkladněji nehledáte.. Žádné ceny, žádné medaile, ale je považován za jeden z nejtěžších a nejkrásnějších běhů v Irsku. Na startu se schází silná konkurence, často úplná irská špička, ještě s tou příchutí, že často ti úplně nejlepší první noc slouží na stanicích a ráno vyběhnou na kratší trasu “Lite”, která měří asi 58 km. Je dobré na vysvětlenou dodat, že je to cílené pro plně nezávislé a drsné běžce:).. tedy, že trať není speciálně značená, běží se po turistickém okruhu, kde ale řadu značek zničil zub času, nebo je trpaslíci, trollové či jiná místní pohádková havěť, schovala, spálila nebo v zoufalství snědla:)

Ředitelkou závodu je neskutečně příjemná paní Eileen, která mi při osobním setkání připomínala moji bavorskou tetu;). Když jsem jí řekl, že nemám žádnou posádku, neznám trasu.. Tak mi slíbila, že si na každou stanici můžu dát malý drop-bag, a že se můžu spolehnout na vodu..:). Oficiální GPX neexistuje, trasa se může drobně:) měnit podle podmínek a i podle nálady farmářů, kteří mohou při opravě výběhů zrušit nebo výrazně přesunout přechody přes ohrazení.:)... ale ať se podívám do mapy a někde si stáhnu GPX Kerry Way.. že to bude dostatečně blízké, nejsem malá holka, nějak si poradím:)... trať je prý krásná, drsná a náročná.. nevím proč, ale věřil jsem jí každé slovo:)

Jak jsem už naznačil.. KWU jsem na nečisto odpískal v květnu, pak jsem nějak marně doufal, že se to změní, abych si to “definitivně” přiznal koncem června.. A po DNF na Rondě jsem si to jenom potvrdil.. Kam se ser*eš.. na těžké trati, kterou znáš, se skvěle zásobenými stanicemi to odpískáš při první bolístce:).. tady budeš opravdu sám, nikde nikdo, navíc najít cestu v irských pastvinách, kde může být občas mlha nebo drobně pršet:).. to může být daleko za hranicemi tvých fyzických možností a morálních sil..

Takhle nějak jsem si hrál na pravdu a sypal do ran sůl s pepřem. Jenže jsem měl (zkušeně) pojištěnou letenku, její zrušení by nic nestálo a tak jsem to z nedostatku času oddaloval.. Ale hotel, který jsem si našel 150m od startu(a cíle) jsem zrušil hned, abych neplatil penále..

Jenže v ten večer to najednou na mě dolehlo — je to fakt krásný a těžký běh, pro mě nejtěžší, co jsem kdy plánoval. Z mého pohledu vrchol nezávislosti, vrchol boje s mými strachy -- Když to nezkusím teď, tak za rok o něm třeba už vůbec nebudu přemýšlet :(.. Seděli jsme takhle s Deri v naší pracovně .. Tedy ona ležela na stoličce po mé pravé ruce, abych ji při počítání /přemýšlení mohl hladit.. A já - jako správný alkoholik - jsem při tom popíjel červené víno.:)

V tu chvíli jsem si uvědomil tu skrytou paralelu mého váhání, podobně jako když jsem se před lety chystal na svoje první ultra.. Váhal jsem naprosto stejně jo/ne -- nakonec jsem odvolal, co jsem odvolával a slíbil, co jsem sliboval.. Brdskou uběhl, překročil Rubikon, zažil neskutečné věci a zase získal další rozměr v mém pobíhání.

Prostě ještě ten večer jsem sedl k počítači a hledal znova ubytování, ale všechno v rozumné vzdálenosti od startu bylo už obsazené .. Jak už je mým zvykem, píšu srdceryvný osobní dopis majitelce hotelu, kde jsem měl původně bydlet. A ona mi obratem nabídla poslední volný pokoj, který ji někdo jiný před malou chvílí zrušil. Není to znamení? :). Proto obratem píšu ředitelce závodu Eileen, ze přijedu a ať mě drží v závodě !! :)...

Při posledním společném běhu to probírám s Míšou a omluvně jí říkám, že vím, že poctivá příprava na maratón mi přinese zpátky vytrvalou rychlost.. že jsme sice plánovali takový společný výkop:) na podzimní Stromovce.. Jenže se mi stalo něco neuvěřitelného.. Do vrcholné formy:)..:).. mám sice hodně daleko, ale začal jsem si zase věřit a dostal jsem neskutečnou chuť se s něčím poprat "ve velkém stylu" :). Když jsem jí řekl, o co jde, tak mi to Míša nejen odsouhlasila, ale dodala, že maratony budou, ale k tomuhle kroku už třeba příště nenajdu čas a třeba ani odvahu...:)

A tak tradičně s dokonale vyladěnou logistikou:) jsem na místě ve čtvrtek odpoledne, akorát vyzvednu startovní číslo, donesu drop-bagy a jdu rychle spát. Teď jsem na startu. Drobně prší, během dne má spadnout přes 70mm srážek a v noci a začátkem dalšího dne to samé. Ale bundu nechávám zatím optimistický v báglu.. Sedím ve dřepu na společné fotce se 63 statečnými -- mám symbolicky úplně to poslední číslo, které zobrazuje jak můj rok narození, tak i úroveň mého váhání:). Sedím tam a sbírám odvahu, vím, že jakékoliv moje předpovědi a očekávání budou mimo.. Ale slibuji si sám sobě.. Že budu tvrdej jako Ir a budu bojovat "foking" hard!

12:)

PS. O závodě napíšu hned zítra-pozítří, jen jsem si musel tohle zaznamenat hlavně pro sebe..:)

čtvrtek 23. srpna 2018

Jak jsem běžel přes "kopečky", aneb Panevropský 1/2 maraton, poprvé.. a třeba ne naposledy:)

Patřím ke generaci, která si hodně silně pamatuje "železnou oponu", pohraniční stráže, pohraniční pásma, a s tím související dobová specifika jako byly výjezdní doložky a devizové přísliby... Takže žádný div, že většina z nás různě snila o tom, že se dostane "za kopečky":)...


Před nedávnem jsme navštívili příbuzné mojí nejmilejší manželky (jasné slunéčko) v Poběžovicích.. a protože moje běhací úchylka je v širokém okolí našich blízkých velmi dobře známá.. tak nám hned nabízeli... Nechcete přijet na pouť? Honza by si mohl zaběhnout místní 1/2 maraton:).. Představa, že úprkem překračuji státní hranice (sice v opačném směru) mě vrátila do dětství a hned jsem se přihlásil...

Ovšem.. jak jsem vyhledával 1/2 maraton na internetu, tak jsem omylem vyplnil loňský registrační formulář.. V té chvíli jsme se vraceli z dovolené.. a dostal jsem hned e-mailové upozornění od pana starosty, že mám špatnou registraci, SMS a následný telefonát.. :).. Bylo to moc milé, jak mě nadháněli a tak jsem si říkal, že to bude velmi "komorní" záležitost, D. jsem  říkal, že to tipuji, že běží tak akorát starostové, možná zbytek obecního zastupitelstva, pár místních a já budu dělat delegaci z Prahy. Hluboce jsem se mýlil...:)

Nicméně -- s tímto očekáváním jsem ještě před půlnocí na sobotu natřel a usadil plot u souseda (kde jsme porazili vzrostlý smrk) a v sobotu ráno jsem si říkal -- vyrazíme pozvolna.. Spousta času:). Moje nedoslýchavost způsobila, že jsem rozuměl svojí D., že cesta trvá 1.15, zatímco ona říkala, že 1.50.. Když jsme vyjížděli, tak mě upozorňovala, že už teď mi navigace ukazuje, že přijedu na start v čase, kdy bude zavřená registrace:)...  V tu chvíli mě to drobet rozhodilo a ve snaze stihnout semafor při nájezdu na výpadovku, jsem málem způsobil dopravní nehodu...Ale hned jsem uklidnil sebe i svoji nejmilejší manželku tím, že tam stejně budeme včas, že je to komorní závod a že registraci  mi udělají i 1/2 hodiny před startem.. a když ne.. poběžím podle značek.. bez čísla:), o co jde, že?

Samozřejmě, pět minut po desáté jsme na místě.. skoro hodina do startu (!), na obrubníku sedí RID v iTB tričku:) a tak si říkám, jak ten svět je malý:).. Nakonec na startu skoro 130 závodníků.. mám čas si všechno rozmyslet a po náročné a psychicky vyčerpávající cestě:).. si dávám místní pivo a s místní kapelou si notuji, jak ten jetelíček roste u vody (německá verze druhé sloky mi tedy moc nejde)... ale jdu se rozklusat, neboť mám od Míši nakázáno běžet  a moc se nešetřit:)... Obíháme fotbalový stadion s Romanem.. Pravda, sice si vyměňujeme klasickou před závodní běžeckou latinu (nemám naběháno.. únava, práce, choroby..), ale RIDovi na férovku říkám, i když to není u mě žádná hitparáda, tak že poběžím, co to půjde... Fakt, že se budu snažit. [Mezi námi -- s Romanem se nemá smysl porovnávat co do objemů, jeho ročních cca 7.000 km je impozantních a naznačuje tím tréningové metody dle Hegela ("kvantita se mění v kvalitu"), se silným důrazem na Ferrariho ("objem ničím nenahradíš") ..:).]. Přiznal jsem mu, že v posledním měsíci jsem získal skvělý impuls od Míši M., která se mě snaží (věřím úspěšně) rozběhat .. a rozebrali jsme moje vazby na "Modrý život" a Míši trenýrkový plán:)...

Pro závod samotný jsem se rozhodl jsem použít T-birdovu taktiku (koneckonců je to náš nejúspěšnější reprezentant a nový mistr ČR na 24h)  a vytvořil jsem si svojí osobní bublinu:). Beru si sluchátka, pouštím si do nich oblíbenou muziku a po startu vybíhám skoro stejně rychle jako jako hasič k ohni, ve kterém hoří stodolarové bankovky:). Na startu se evidentně sešla místní sprinterská špička, protože první kilometry se nesou v průměrce kolem (či dokonce pod) 4 min/km, co tohle má znamenat? Já očekával poklidný běh s hrstkou nadšenců, jisté umístění v první dvacítce.. Tohle jsme si nedomluvili:)...Ale zatím běžím co to dá.. a jsem (podle svých pocitů) někde lehce v první půlce, tedy kolem 60 místa.

Ale jak začne hrát muzika 80 let, tak omládnu a valím to s Haničkou Zagorovou, která mě ubezpečuje, že byl krásný tvůj nápad.. :), co to dá -- mám pocit, že dneska by to šlo:). Bohužel v táhlejším stoupání se mi do sluchátek dostávají naprosto nevhodné písně -- V nohách mám už tisíc mil ... no uznejte, to na rychlosti nepřidá.. Navíc, na 11km na mě vyskočí vedle cesty od pořadatelů 10 km cedule. Teda.. to mě dostalo na kolena:)... v půlce trasy 1.2 km chyba měření.. To je na reklamaci Garmina, že?:) .. Po chvíli jsem se s tím nějak popasoval, nejdřív mě Miluška Voborníková uklidnila, že ráda silné muže má, a Hanička Z. mi důvěrně říká, že když holky líbaj neslyšej.. Pln optimismu to zase rozbíhám, abych na 16 km minul ukazatel 5km a zjistil, že ty cedule od pořadatelů říkají počet kilometrů do cíle (!). Ó já hlupák, hlava dubová.. Ovšem nastupuje Michal David a notuji si s ním, že skutečně už nejsem dítě mejdanů.. a že chci žít nonstop..:).. A proto seběh do Poběžovic beru v (relativně) velkém stylu..

Postupně sbíhám mladíky přede mnou i zdejší borce (myšleno na obou stranách hranice). V mírném kopci to valím dolů, co můžu.. Garmina na mě pípá 3:40 kilometr.. a já jsem vděčný Míše za její posun k rychlosti a k úsilí.. [Ti, co znají "Modrý život":) .. si se mnou mohou říkat -- není jednoduché být proletářem v třídně rozděleném světě:) a/nebo mít 55 křížků na krku v běžecké komunitě:).. ale bojovat je třeba] ... Pravda je, že toho posledního závodníka jsem stahoval skoro kilometr.. a pak jsem ho předběhl, abych při výběhu na náměstí hloupým odbočením do kopce ztratil důležitých 20m, sprint s ním jsem nakonec vzdal a tak jsem do cíle dobíhal relativně v klidu...

Ačkoliv jsem mojí D. řekl, aby mě čekala kolem 1:50-2:10, tak ona vyrazila s příbuznými k cíli s tím, že určitě přiběhnu kolem 1:35.. Jak na to ta holka přišla, to by mě zajímalo(!) :).. Dobíhám nakonec za 1:37, 24.místo, 4. místo v kategorii, což moje D. pregnantně komentuje.. No to jsi mohl trochu přidat, aspoň to 3.místo:)... Švagr se švagrovou pochopitelně nemají žádnou představu, co znamená jaký čas na 1/2 maratón.. ale když odcházíme od cíle k nim domů.. Tak je slyšet velký aplaus.. Přibíhá místní legenda Beroušek.. A švagrová kontruje.. Ty jsi předběhl Berouška? [Je to o to pikantnější, že je to manžel její sestřičky v místní stomatologické ordinaci:)] ... Předběhnout Berouška v místním měřítku znamená, téměř, jako kdybych vyhrál olympiádu!! :).. V té chvíli jsem se stal rodinou běžeckou legendou:)...

Odjíždíme domů pozdě večer.. "Rodina" ve finále pyšná, že "jejich" Honza.. málem získal princeznu (no dobře 4. místo v kategorii), ale že předběhl Berouška.. z toho budou žít asi dlouho.. a to je dobře:).. Protože v dalším závodě mi onen jmenovaný může natrhnout tričko i s trenýrkama...ale to je život a je třeba s tím počítat:)

Musím přiznat, že změny za posledních par týdnů.. a hlavně, že jsem si zase srovnal hlavu.. dobře uběhnutý závod.. budou mít jistě silný efekt do nejbližších dnů a týdnů.. říkám na rovinu stejně jako Stanislav Neumann (starý král, otec princezny Krasomily).. "Odvolávám, co jsem odvolal.. a slibuji, co jsem slíbil!:)..

Takže se můžete těšit na určitý pozitivní veletoč v nejbližší budoucnosti.. Aneb, jak se neustále opakuje.. Nikdy neříkej nikdy!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Fotky jsem vzal z internetu.. Snad se na mě nebudou autoři zlobit.. nechal jsem jejich vodotisk na fotkách a nehlásím se k autorství.. jsou tu jen na dokreslení atmosféry..:)

středa 15. srpna 2018

Modrá okénka, Modrý život, aneb trenýrkový plán je kotva:)

V poslední době si možná zase trochu víc uvědomuji ten cyklický charakter života -- korporace pravidelně mění open space na kukaně a uzavřené kanceláře, aby se opět vrátily do království open space:), všechny změny jsou pokaždé podpořené nejmodernějšími studiemi na výkonnost a produktivitu. Nicméně se domnívám, že velká část sledovaného vlivu by se dala snadno shrnout do kategorie "efekt změny":).

--- malá odbočka ---
Pan Roubíček si ještě v socialistickém zřízení požádal o vystěhovalecký pas do Izraele. Po dvou letech tahanic ho dostal, ale za dva roky byl zpátky a za rok zase žádal o vystěhovalecký pas.. Když se ho soudruzi ptali proč (?) a vyzývali ho, aby se konečně rozhodl, kde chce žít, tak pan Roubíček odpověděl .. "Vědí,, ono to stoji za ho*no tady i tam, ale ten přestup ve Frankfurtu.. to dává člověku naději:)
--- konec odbočky ---

Mezi témata, která občas sleduji v běžecké komunitě patří běžecký trénink, plán, trenér ano/ne a případně jeho vliv na výkonnost běžce amatéra..:). Stejně mě vždycky neskutečně široký rozsah názorů jak překvapí, tak i rozesměje. Například diskuse nad tím, že pokud trenér není prvotřídní reprezentant, tak ve vytrvaleckém světě nemůže být moc užitečný. Jak třeba takový Cukrátko:) může trénovat vytrvalce na 24h, když jeho výkony nebyly nic moc.. Nebo jak Škádlil:) může dávat různé přihlouplé rady běžcům a otevřeně tvrdit, že je běžecký guru, když ani nepatřil mezi běžeckou špičku a teď třeba jeho oslnivě nejlepší výkon z doby slávy překonal starší otec od početné rodiny..:)...

--- malá odbočka ---
Vzpomínám si na jednu hezkou povídku, tuším od Stephena Leacocka, mého oblíbence .. Řeknu to velmi stručně-nepřesně.. Bylo nebylo -- byl jeden velmi úspěšný plavecký trenér, měl hromadu olympijských vítězů, až při jednom závodě nešikovně spadl do bazénu a přišlo se na to, že on vůbec neumí plavat!:). Jeho svěřenci ho sice naučili plavat, ale on jako plavecký trenér už potom nestál za nic... Po čase se objevil znovu, tentokrát jako fenomenální trenér dostihových koní -- než se zase ukázalo, že neumí jezdit na koni... Atd... Prostě, závěrečné poučení -- kdybyste na nějakého skvělého trenéra narazili, tak buďte natolik moudří, že po něm nechtějte, aby vám dokazoval, že to, co umí trénovat, také sám dobře ovládá:).. 
--- konec odbočky ---

Samozřejmě mě vtipné postřehy, že M. Škádlil si nechává platit za tréning podobné sazby jako pražské prostitutky a že má i podobnou slevovou politiku (=kamarád v ceně)..:).. mě vždycky rozesmějí, ale je fakt, že ultra Miloš má zcela jistě velký podíl na současném běžeckém boomu v Čechách... -- A že má velmi "dobrou" obchodní strategii a dokáže na tom slušně vydělávat a že za peníze napíše dobrou recenzi na cokoliv??.. Inu, proč ne, podle známého žij a nech žít.. Každý si musí sám před sebou obhájit, kam až je ochoten dojít ve své "prostituci" ..:).

Ale měl jsem na mysli něco trochu jiného. I obyčejný hobík řeší neméně závažné:) otázky tréninku stejně, jako lidé na vrcholu vytrvalecké pyramidy... Tedy -- jak se připravovat? Někdo to řeší pomocí různých počítačových aplikací,. Existuje spousta knížek a internet je plný tréninkových plánů.. a někdo si třeba i domluví profesionální pomoc-konzultace-trénéra (trenérku).

Protože já mluvím a píšu v "zákrutách" a "odbočkách", tak se vlastně až teď dostávám k těm otázkám, které se na mě sypaly.. (a to jak od neběžeckého, tak běžeckého okolí):
  • Nač potřebuješ trenéra, nějaký přísný plán... Copak jedeš na olympiádu? (Tím se nám patrně snaží jemně naznačit, že tak jako tak běháme kulový, tak proč se trápit a utrácet peníze)
  • Nestačí ti běhat jen tak pro radost? Když máš chuť a čas tak se jít proběhnout, když ne, tak ne. žádný stres. (Znova ta známá mantra běhání pro radost)
  • Stačí prostě jen tak běhat, poslouchat svoje tělo a občas běžet něco intenzivnějšího. Hlavně mít z toho radost a dobrý pocit. (To zní pochopitelně skvěle, ale hůř se to praktikuje nám obyčejným, co máme den obsazený na zhruba 40 hodin)
  • Když nestíháš běhat a máš honičky, žádný tréninkový plán ani trenér to nezachrání.. 
Musel jsem si znovu všechno promyslet, zdůvodnit především sám sobě. Každá z těchto poznámek byla takovým malým hřebíčkem do rakve mého úsilí, ale ten poslední bod, to byla úplná rána Torovým kladivem:). Nicméně svědčí o nepochopení. Jako většina lidí, kteří mají den přeplněný povinnostmi, používám diář, kalendář a systém upomínek. Jak všichni víme, co je v systému na prvních místech, tak na to se čas najde:), obzvlášť když to má měnící se strukturu (v případě tréninku -- intervaly, kopce, fartlek, volný běh), která neumožňuje jednoduchou záměnu, přesuny nebo dokonce rušení:).

Asi dva poslední roky jsem běhal bez jakéhokoliv plánu, s cílem jen tak běžně běhat. Nějakou dobu to šlo, ale pochopitelně v hektickém období nejasně definované povinnosti a rituály postupně erodují, až se mohou vytrácet. Vzpomněl jsem si, jak mi tréninkový plán (který jsem nazýval trenýrkovým plánem) byl kotvou. Ve starém bytě visel v centru veškerého dění (na lednici:) ) a odvíjel se od něj celý den. Ještě teď se usmívám, když vzpomenu na jedno deštivé ráno před lety, když jsem v běžeckém odcházel do slušného deště a moje D. se mě ptala, kam jdu? .. Povídám.. (a koukám přitom na lednici)... v plánu je běžet 13 km, jdu běžet 13 km..:).

Přesně tak. Trenýrkový plán byl zákon, stejně jako kolaloka..:). Byl pro mě i určitou vzpomínkou na Rychlé Šípy a dětská skautská léta, kdy jsem se snažil žít správně, tedy nejen se pravidelně mýt:), ale mluvit slušně, dělat i malý dobrý skutek denně a nezapomenout na radost sobě.:).


Tak tohle je zpátky! Trvalo mi to chvíli se k tomu rozhodnout, ale už teď, po pár týdnech vím, že to bylo skvělé rozhodnutí... Na skříni mi visí můj plán, zprovoznil jsem Garmin, zase všechno měřím, zapisuji.. a "vybarvuji" .. Stejně jako Láďa (ve Foglarově knížce Přístav volá) ..jsem si vytvořil takový vzorný Modrý (běžecký) život a snažím se ho žít:).

A co vy? Jak to máte se svým úsilím, tréninkem (trenérem)?

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra... zvlášť!
12:)

úterý 7. srpna 2018

Hledání cesty...aneb jak je důležité míti Vegvizir:)..

--- úvodní vysvětlující odbočka ---
Poslední rok a půl jsem se (nejen) běžecky trápil víc, než bych si byl ochoten přiznat. Pořád jsem před sebou tlačil tu svoji kuličku hov*n:) a doufal, že zrovna tenhle "kopec" je ten poslední... Nevím jak vy a vás, ale mě dokáže hodně nalomit, když se kýžený cíl pohybuje pořád přede mnou -- jako když běžím 20 km a v "cíli" zjistím, že ještě 5, pak že ještě 4, abych potom už unavený a bez vody zjistil, že jsem sotva v půlce trati... Tak takhle nějak to u mě poslední skoro dva roky probíhalo.:)

Nakonec jsem nasadil svoji nejsilnější mantru .. "Nemysli na to, kolik ještě.. až tam budeš, tak tam budeš.. a ty tam budeš..":)... Pomalu jsem odmazával, snažil se řešit jednu věc po druhé.. a nakonec už jsem z hustého lesa  (skoro úplně) venku.. Udělal jsem celou řadu výraznějších změn, určitě si o tom napíšu.. a taky se rozhodl, že si budu psát zase pravidelně, protože se mi zase dějí veselé historky jako například, jak jsem málem účinkoval v pornofilmu:)... ale o tom všem snad někdy příště..
--- konec odbočky ---

Krátce poté, co mi Ronda tak roztomile nakopala zadek:) jsem vyrazil se synem na Island a užívali jsme si plnými doušky údajně nejhorší islandské léto za posledních sto let.. Ale vůbec to nevadilo, Island je Island...navíc dostal jsem hrnek s kouzelným runovým znakem Vegvisir, málem jsem podlehl a byl jsem skoro připraven si ho nechat společně se synem vytetovat.. Protože, jak říká známá kniha islandských kouzel, "kdo nosí tento znak u sebe, nikdy neztratí svoji cestu v bouři, ve špatném počasí, ani když cesta není známá".. No uznejte.. to je krásné a přenesený význam má pro mě neskutečnou symboliku..

I když, já jako provokatér jsem alternativně nabízel si nechat vytetovat na levou půlku zadku run označující "happy marriage and family":)... Nakonec jsem stále nepotetován:), asi jsem nebyl dostatečně opilý, nebo si konzervativně uvědomuji, že od důchodu mě dělí jen bežecky velmi krátká vzdálenost:).

Nicméně, začal jsem zase cíleně od začátku.. běhat a trénovat, snažit se najít a neztratit svoji cestu. S Vegvizirem je to snadnější.. to musím otevřeně přiznat:).

Navíc jsme konečně s mojí nejmilejší manželkou asi našli ideální profil společné dovolené. Inspirován mojí oblíbenou romantickou komedií jsem zvolil délku dovolené na šest dní a sedm nocí:).. a tentokrát jsme ji situovali k jezeru Lago di Garda. Já jsem sice na začátku různě prozkoumával pobřeží jedním či druhým směrem, až mě při jedné ranní procházce moje nejmilejší naprosto dostala s dotazem.. A proč si nevyběhneš tady do těch hor? Snažil jsem se vymlouvat na téměř neexistující internet v hotelu, moje spotřebovaná data.. nemám papírovou mapu s sebou.. nevím, které cesty, uličky vedou z města a které nakonec končí někde u vrátek jednoho z domků, nebo mezi olivovníky.. Prostě chabé výmluvy:)..


Moje D. najednou ukázala na jednu tabuli a řekla.. tak si vyběhni podle těch tras, co tady mají vyznačené! :)...

Velmi vtipně pak (po právu) všude prohlašovala, že mi musela najít trasy, kde běhat, všechno mi vysvětlit... jen to pobíhání už nechala na mně..:). Její hláška, když jsem kolem poledne vybíhal do kopců mě potěšila. Říkala, hezky běž.. v šest bych chtěla jít na večeři, bylo by fajn, kdybys do pěti doběhl, pokud se neukážeš do šesti, volám policii:)..

Kolem jezera byl sice ten pravý polední žár, ale jen co jsem během první hodinky vystoupal první 4-5 km a získal výškových 900 m bylo kolem příjemných 30 C :) a moc hezky se pobíhalo.. Tedy občas jsem těch "chodníčků" měl už dost, ale někdy se ukázala i zajímavá technická vsuvka, která potěšila. Tu a tam vykouklo jezero mezi stromy-skalami..

Měl jsem s sebou jen pásek s 0.8 litrem vody, nikde žádný potok:), tak jsem se vždycky snažil po dvou hodinách seběhnout kousek dolů do civilizace, doplnit tekutiny (=dát si pivo a dolít vodu). Tedy tyhle trasy miluji.. navíc nikoho jsem nikde na stezkách nepotkal, takže mohu víc než doporučit a jsou celkem dobře značené.

A pivo? Upřímně, když jsem se dostal ke zdroji, neřešil jsem takové podružné detaily, jaká je to značka, jestli je to birra locale nebo něco z Čech:)... Jediná charakteristika, na které jsem zásadně trval, byla, aby to pivo bylo "Grande"..:).
Inu alkoholik se nezapře ani na dovolené..

  

 


  


Dovolená to byla nakonec naprosto ideální. Vrátil jsem se sice ještě do dílčích zmatků, ale posílen na těle (už se mi zase lépe běhá) a hlavně na duchu.. Odvážně jsem se přihlásil na podzimní maraton ve Stromovce.. Býval to dřív můj tradiční neúprosný před-narozeninový test:). Vrátím se k tomu -- nebude na co se vymlouvat, zkusím se na standardní trati pořádně kousnout a třeba se i trochu zlepšit.. nebo aspoň se zhoršit co nejméně. Bude to skvělý impuls pro cestu k novým ultra:). Budu přitom inspirativně vzpomínat, jak si jednou dal Chuck Norris závod s časem. Čas ještě pořád běží...:).

Našemu boji a úsilí zdar! Ultra zvlášť!J
12:)