Život v běhu a běh v mém životě Prostě o mém "úspěšném boji" s leností a s nadváhou, hledáni cesty k pohodovému běhání. O cestě od neběhání k běhu a o snu běhat ultra... Hezky si to užít a hlavně se z toho (ani ze sebe) .. nepotento..:)!!!!
Moje motto: Je to v hlavě, je to v hlavě!
Drzte mi palce! "Nobody's perfect":)
Tak mi otevřeli registraci na "jeden" závod :). Je to sice naprostá troufalost, ale mám platnou kvalifikaci, tak proč ne, že? Už před lety jsem si slíbil, že se budu snažit pravidelně házet své jméno do loterie závodu. Moc rád bych prožil atmosféru šíleného ultra, snažil se doběhnout před limitem... ale upřímně musím přiznat, že výrazně víc mě váže můj slib a moje úporná snaha ho dodržet -- pokusit se sáhnout králi Leonidasovi na nohu. Zatím mi to hází chyby při registraci, ale věřím, že to překonám. Ovšem celé to dobrodružství skrývá v sobě jeden velký problém/hrozbu. Co kdybych to náhodou uběhl, co když tím uzavřu kruh, co potom, když splním svůj prapůvodní slib, co bude dál, až mystika mého začátku bude naplněna?
Utěšuji se tím, že mě stejně nevytáhnou:) a já budu mít pořád důvod usilovat o kvalifikaci, podobně jako v jiných ikonických závodech. Navíc závod je to sakra těžký, takže i tak šance na dokončení je malá. Proto jsem v podstatě v klidu.
Místo nějakého dlouhodobého plánování a snění se snažím žít a běhat tady a teď. Rozběhat se, vrátit se trochu víc do běžecké polohy a pohody. Nikdy bych nečekal, že po pěti týdenní pauze a kovidu to bude tak náročné, že budu muset znovu a tolik bojovat o cestu zpět k ultra. Tělo i duch zlenivěly, ztrácela se víra... Řvu si v duchu stejně jako islandští siláci" "Hvar er andinn"! ... "Kde je ten duch, to nadšení a boj??!!" ...
Naštěstí mi přišly na pomoc nečekaní pomocníci -- Moje hluchota a zapomnětlivost. Od dětství hůř slyším a musím přiznat, je to svým způsobem skvělý defekt. Nejsem úplně hluchý a tak ještě můžu v životě normálně fungovat,.. ale řadu posměšných poznámek neslyším, nebo aspoň mohu regulárně předstírat, že je neslyším:). A zapomnětlivost? To je základní kámen návratu k dobrému běžeckému tréninku. Ne nadarmo se u nás na malém městě říkalo, co není v hlavě, musí být v nohách. Zapomenutá peněženka, doklady... při běhu do práce, zapomenuté klíče a doba ztracená jejich hledáním posunují buď vzdálenost nebo průměrné tempo o pěkný kousek výše. Proste samá pozitiva a sociální jistoty.
Sice minulý týden, těsně před odletem na Floridu, jsem zažíval takové logistické tetris, kdy se člověk snažil do 16 hodin pracovního dne narvat 25 hodin práce, schůzí a přemýšlení. Samozřejmě, běh trpí v první řadě, ale vždy to beru jako daň, daň za to, že se mohu snažit žít jako dřív. Najít si nějakou trasu/závod a spojit ji se služební cestou. Poslouchal jsem pilně instruktáž k závodu, který mě čeká příští sobotu, 5.února. Nádhera.
Ve skrytu duše jsem se bál, že tím, že si napíšu knížku svých zážitků se mi zajímavé a neskutečné příhody přestanou stávat, ale naštěstí tomu tak není. Už jen cesta za oceán byla jako z hollywoodského filmu. Jeden můj známý chtěl, abych mu přivezl cukrářské formičky, prý do 5kg..:).. rozjíždí tady kousek od Tampy pekařství a cukrářství. Navečer před odletem mi jeho česká asistentka přivezla papírovou krabici, že prý je to krásně zabalené, aby se mi to dobře vešlo do kufru. Tak jednak krabice byla těžší než 5kg a jednak já jsem zocelen přestupy/kontrolami a proto odmítám převážet uzavřený balík. Povídám -- vím, že by M. jistě neposílal nějaký "koks" nebo problematické věci, ale já nikdy nevozím zavřené balíčky.. Otevřu to před ní a zírám. Uvnitř dva velké pytle jemného bílého prášku!!!:) Sice na nich byla drobná nálepka, že je to směs cukru, sušeného mléka jako náplň pro cukrářské zdobení.. ale rezolutně jsem to odmítl. Mě totiž kontrolují důkladně vždycky, navíc existence něčeho takového (i když by to byl cukr nebo poleva) by vedla k šílené následné kontrole a s velkou pravděpodobností bych nechytil letadlo.
Ono to stačilo tak samo o sobě. Ve Vídni mě vybrali (jako již tradičně) na extenzívní security check (tedy náhodnou hloubkovou kontrolu). Mně, právě mně budou vyprávět o náhodných kontrolách, které podstupuji téměř s železnou pravidelností:). Musel jsem úplně vyndat všechny věci ze svého příručního zavazadla, v něm čelovky, power banky, elektronika, telefony, kabely, pevné disky.. všechno muselo přes rentgen, otírali mi ruce, pas, nohy, papírky... vše skenovali, myslím, že další stupeň uz je jen extra kontrola tělních dutin! Ale letadlo jsem stihl!
Večerní dolet do netradičně mrazivé Tampy byl v režimu ultra. Vzpomínám na největší poctu, kterou mi kdy moje D řekla. Bylo to před dvěma lety, kdy jsme zde byli spolu a já ji po 19 hodinové náročné cestě posouval přes celnice, kufry, pronájem auta do hotelu... a kdy mě ona měla navigovat. Ovšem jak byla unavená, tak si vzala mapy/poznámky k cestě z hotelu na letiště, tedy obrácený směr a pořád mi říkala, že jedeme špatně... až jsem ji nakonec vysadil u hotelu. Řílala dokažu si představit, že uběhneš 100 mil, ale že po 19 hodinách na cestě, projdeš všemi kontrolami, všechno je na tobě, najmeš auto, v neznámém městě, navzdory mé špatné navigaci dojedeš na hotel,... to obdivuji:). Potěšilo mě to, protože můj "standardní režim" GrandSlamu by říkal, honem spát, zítra je registrace, musím si připravit věci, balíčky a pozítří velmi brzo ráno běžím... :)
V tomhle duchu jsem fungoval podobně tady, tedy ne co do závodu, ale obecně. Vyběhnout ven směr nejbližší park se mi podařilo až v neděli navečer, při západu slunce -- ovšm bez čelovky to může dělat jen nadšený nadšenec typu 12Honzy:)...Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude najít cestu do parku, ale potom -- ve tmě -- jsem pochopil, že najít cestu ven, je ještě o jeden level výše:)...
Obzvlášť v republikánském státě za tmy opravdu nedoporučui se snažit přelézat oplození parku v místech, kde z druhé strany je soukromý pozemek. Jako znalec amerických reálií bych takovou chybu nikdy neudělal:)..[Jak zní zásada místních.. shoot first, ask questions later... tedy nejdřív střílej, ptát se můžeš potom:)].
V dalších dnech do závodu, nebo po něm... mám plán se proběhnout po mostech, po hraně zálivu až na ostrov Clearwater...Mám už funkční místní mapy hlavních trailů, tak si na závod navigačně věřím:).
Je tady celkem fest zima, zvlášť přes noc je mráz, na pokoji (potřebuji pracovat!) je sotva 57F (tedy kolem 13 C), místní dostávají rady, aby nechali malým proudem téci vodu, aby nezamrzlo a nepopraskalo vodovodní potrubí:).. Měl jsem obavy, ale pořád se něco děje, a to je dobře!!!
Všemu zdar! Našemu úsilí o návrat k normálnímu životu, zdar! Ultra... zvlášť!
12:)
PS. Tak se v mezičase zas výrazně oteplilo a já jsem měl možnost se zase vrátit do Floridy, tak jak ji "znám" ... tedy zase tolikrát jsem tu nebyl, ale 29C, na chvili jsem sundal tričko a v mžiku jsem měl vypálené hodinky. Všechno je skoro pokaždé jinak, aby to nakonec bylo stejně.... Schůzky, konzultace atd. se mi různě ruší, aby se skoro na poslední zase vrátily do mého rozvrhu slovy klasiků - odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.:)
A tak jsem aspoň v jednom z prvních krásných a příjemně teplých dní se šel proběhnout po nejkrásnějším industriálu, nejkrásnějším a nejdelším Barandovském mostě:)... tentokrát přes záliv na ostrov Clearwater, který má nádherné (veřejné) a čisté pláže. Cesta přes celý záliv až k vodě je zhruba 20 km jedním směrem, běžel jsem jen 8 tam a 8 zpátky, jednak jsem neměl tolik času a jednak šetřím síly a volno na sobotní běh.
Organizátoři vydali update, že se zvedla voda a v okrajových částech je hodně vody a bahna, takže budou změny na trase, které se budou snažit vyznačit a rámcově popsat. To mě picni, snažit vyznačit. Já mám v hodinkách a v telefonu původní trasu, která mě neomylně povede do bažin. Ale lhal bych, že se netěším. Je to můj boj o normální svět, na Floridě žádné roušky, žádné kontroly... vše na zodpovědnosti jednotlivce. Od roušek, až po očkování. Podle novin soudím, že se to snad dostává i k nám...
Je Nový rok,... můj nejlepší kamarád Běžící Stín dobíhá 24h v Arizoně. Jeho slova, že je na tom s během bídně, že není ve formě, že přibral... ale přesto se postaví na trať a v blátě se bude pokoušet o 200 km (které sice nedal)... jsou pro mě silně motivační. Stejně jako výkon Veroniky, která v dešti, když jí to vůbec nešlo... nakonec dala přes 100 mil a zvítězila i celkově ve svém "dni"...
Přesto pozor! Motivace pomocí (výkonu) ostatních, i kamarádů jsou hrozně ošemetné, někdy by z nich člověk mohl dostat i depresi, zvlášť když jsou mezi nimi mistři republiky, že?:) Nebo takoví tvrďáci, jako je Martin Š., Jirka V., atd... atd.. Nedělejte tu chybu, abyste se s někým srovnávali. Jak říká můj oblíbenec, Jordan Peterson .. " Don't compare yourself with other people; compare yourself with who you were yesterday!", tedy "Nesrovnávej se s ostatními lidmi; porovnávej se sám se sebou, porovnávej se s tím, kým jsi byl včera".
Začal Nový rok a s ním se vyrojila zase spousta dobrých předsevzetí, lidi začínají sportovat, běhat, cvičit... ale je jasné, že na spoustu z nich (i z nás) padne únava a třeba i deprese, že ostatní už jsou ve formě, že nám to nejde, drhne... Na to je potřeba myslet... Začít běhat je stejně lehké, jako přestat kouřit. Já na škole přestával kouřit asi 15 krát, než jsem doopravdy kouřit přestal..:).
Koukám do svého tréninkového deníku za rok 2021a vidím všechny ty eskapády i boje, prokoučované 24h na Kladně a v Plzni, kde jsem si málem pomocí upínacího řemínku na čip zlikvidoval achilovku, upíří běh na Menorce, "léčebný" běh na Pražském Keltovi... zrušené závody v Anglii a ve Švédsku...
Po kombinaci zdravotních problémů s očkováním a s covidem, jsem se dostal až na úroveň téměř úplného resetu... Ale... Nic se neděje "náhodou", je potřeba se jednak poučit a jednak znovu udržet a získat ztracené pozice. První běh.. na konci izolace v pátek 10.12 byl bojem o uběhnutí 7 km, další týden jsem se dostal na 25, potom 50 km, teď už týdenní počitadlo ukazuje přes 70... I když mě to láká, vím, že bych zítra neměl jít běhat, ale odpočinout si a začít zase znova další silnější týden v pondělí...
Tohle je podle mě asi nejtěžší... Hlavně pro ty, kteří třeba před xx lety sportovali... pak dlouhou dobu nic, přibrali a teď se snaží dostat do formy... Nebo pro někoho, kdo vypadl z tréninku na měsíc a víc. Hlava si "pamatuje" nebo vysnila:) jak to všechno šlo, ale ono to nejde... Pak to může skončit depkou nebo zraněním:(.
V pondělí, 27. prosince kamarádi běželi tradiční oběh Prahy (POP, cca 65km), pořád jsem přemýšlel, jestli to neskusit s nimi, nebo třeba aspoň s nimi začít a běžet až tam, kam to půjde... Strašně jsem řešil logistiku, abych zbytečně neprochladl při návratu, abych neměl chuť to oběhnout celé... Nakonec jsem dokázal potlačit svoji touhu a vzpomínky na ultra a celou akci pojal "matematicky"... v režimu tečny:). Spočítal jsem si, kudy skupinka poběží v prokopáku, kde bych se mohl napojit... A jak řekli, tak udělali. Skupinku běžců jsem našel, kousek běžel s nimi a pak zase doběhl zpátky domů. Pravda, místo 65 km jsem běžel jen necelých 15 km, ale postupný a konzistentní nárůst kilometrů (a sebedůvěry) v dalších dnech stál za to. Někdy je asi těžší neběžet/zkrátit běh ... než v jiných dnech najít sílu a vyběhnout.
Každý den si říkám a slibuji... ultra blíž :) a chápu tu dialektiku běhu a zásadu "slibem nezarmoutíš".
Svojí doktorce jsem bez mrknutí oka slíbil (měl jsem za zády zkřížené prsty), že teď si dám s běháním dva-tři měsíce pauzu, vysvětlila mi, že je to opravdu potřeba, nebudu schopen se pořádně nadechnout a fyzická kondice bude slabá... Ale při vyšetření v motolské nemocnici mi tehdy lékař na příjmu řekl, že mám zápal plic a kovid, ale že nemám žádné jiné problémy... Nemám cukrovku, nemám nadváhu, jsem "fit"... tak mě poslal domů (jel jsem autobusem s dvojitým respirátorem) s radou, abych až mi skončí izolace s tím aktivně bojoval. Snažil se trénovat hluboké dýchání... že mně to nepůjde, že mě to bude bolet, ale že se to rychleji spraví a vrátí do normálu. Tak co jsem si vybral z těch dvou rad je asi jasné...:)
Jenže... je potřeba mít nějaký cíl. Koncem ledna, začátkem února mám naplánovanou služební cestu do US, tentokrát Florida... Rychle jsem projel všechny servery, hledal závody v okolí (pár hodin autem) a nalezl jsem podle mě naprostý skvost s názvem "Forgotten Florida", který se běží 5.února v městečku zvaném Christmas ... a já si zajistil závod skutečně o vánocích... Je tohle náhoda?
Pravda, i když je k dispozici hlavní závod o délce 120 mil (193 km), moudře jsem zvolil "dětské" ultra, trať o délce 45 mil (72km), to bych měl (za normálních okolností) být schopen standardně fungovat... Teď to bude pro mě silná motivace -- za měsíc se připravit na hezky uběhnutých 72 kilometrů. Je to Florida, krásné stezky, blátivé oblasti, palmy a exotika. Pořadatelé slibují minimum krokodýlů, hadů a všelijaké havěti... Na Floridě...LOL! Ale znáte to... "Slibem nezarmoutíš!"..:)
Těším se jako malý Honza na Ježíška, nebo jako ... little John ... na ...Christmas!:)
Všemu zdar! Našemu úsilí, radosti.. a ultra.. zvlášť!
