(Opakované) začátky jsou asi těžší, ale stejně hezké, aneb jak je těžké býti "ledňáčkem", když jsem duší ultra:)

Pravda je, že jsem na podzim neměl náladu nejen psát, ale ke konci nebyl čas, ale hlavně duševní rozpoložení ani na běh. I když můj blog byl vždy taková kotva v pěně dní, najednou jsem ho opustil. Ono těch důvodů bylo několik, osobních i pracovních. V Brně jsem pořád hledal (a částečně pořád hledám) důvody proč pokračovat, mimo svůj "ultra" přistup:) a osobně jsem měl několik až mystických zážitků. 

Můj narozeninový běh si budu pamatovat hodně dlouho. Volal mi brácha a přál mi k narozkám, v údolí jsem byl zrovna u vojáků, špatný signál, říkám mu, že se mu ozvu, až vyběhnu na kopec, on že není důležité, jen že mi chtěl popřát, že mu není dobře... že si asi zavolá rychlou. Vyběhl jsem na kopec a už mi to nebral, zkouším volat jeho partnerce. Asi po hodině se dovolám a plačící mi říká, že brácha umřel. Den na to, moje nejvěrněší běžecká kámoška, Deri(vace) začala mít silné problémy, motala se, nevylezla na polštářek, měla evidentně i bolesti. Vyrazil jsem na veterinu, abych se dozvěděl, že bych jí neměl nechat trápit. Tak jsem s ní společně naposled vyrazil na setkání běžců do hospody, aby se rozloučila se všemi známými a druhý den jsem s ní byl až do samotného konce, dívali jsme se do očí, stejně tak jako když ke mně poprvé přilezla jako malé štěnátko. 

Strašně mě to sebralo, neměl jsem náladu se družit, ale ani běhat. Když jsem šel ven jen jsem mechanicky dával nohu před nohu, nakonec před Vánoci mě čekal ještě jeden rodinný pohřeb... A potom jsem poprvé vynechal vánoční partyzánský oběh Prahy. 

Chodily mi SMS-ky s fotkami z oběhu a já si říkal, musím začít znova, silnější, pevnější a nesmím promarnit tuhle silnou krizi. [Je to i moje silná mantra: "Never let good crises to vaste!"] a jako protože alkohol bylo to jediné, co zbývalo, začal jsem "sušit" už v lednu, s odhodláním, navzdory všem reportům, dokončování projektů... se snažit vrátit se do běhu a snad to nebude znít nadneseně a rouhačsky... do "boje" a "úsilí".

   ==================================================================

Jedna věc se (naštěstí) v mém životě vůbec nezměnila... Zůstal jsem "yes!" man:). Neměl jsem sice nijakou náladu, ani výkonnost, ale Pavel F. mi napsal, "co takhle dát si (špenát ne, ale) Olafovu tréninkovou 50?" V Českém ráji, samé omrzlé žebříky, co na to říci? Samozřejmě, že ano:). Nakonec to bylo sice pod 10 hodin, samozřejmě žádný rychlý běh, ale to drobné bloudění ve skalních městech a výstupy/sestupy pro běžce mého typu, byla výzva. Ještě jsem si to drobet okořenil tím, že jsem vyrazil ráno na cestu s brýlemi na čtení, ale Pavel brzo poznal, že jestli normálně vidím hůř, tak tentokrát je to úplná tragédie a dopředu mi hlásil v kritických místech, jestli jít vpravo/vlevo nebo středem, abych nezdržoval.

Příjemné dozvuky podobných víkendových akcí okoření velmi brzké ranní vstávání v pondělí na vlak do Brna, ale dobře mě to nakoplo. Začal jsem zase v duchu se těšit, jak budu někde zápolit se svojí nemohoucností:). Snažil jsem se vysvětlit L. proč se tolik snažím, když (má sice pravdu) se nijak nezlepšuji a uvědomil jsem si tu hloubku úvahy co by... kdyby (dovětek nechám na každém). Mně se vždy vybaví spíš dodatek, no kdybych se nesnažil, neusiloval, nebojoval, tak se budu cítit jako v čekárně na smrt:). 

 

------

Proto, když mi pár dní po vydařené akci v Českém ráji Pavel F. napsal jestli bych mu nedělal parťáka na VokoBer(g), okamžitě jsem odpověděl, že jasně, bez toho, že bych pořádně tušil o co jde. Následně jsem dohledal a Pavel mi postupně odkrýval pravdu, že se jedná o 24hodinový rogainingový (orientační) závod dvojic po Českém středohoří. 

Inu proč ne, a podobně jako hlavní hrdina v Saturninovi, který vybíhá holýma rukama a neozbrojen pomáhat chytat Marca Aurelia (což jak zjistil nebyl chovanec psychiatrické léčebny, ale lev ze ZOO), tak já postupně odhaluji o co se jedná. Já bludička od přírody, se kterou dokaží zabloudit i králové navigátoři z iTB (Malý Medvěd a Veverkovci) jsem pasován na parťáka v orientačním běhu z optimalizovanými průchody stanicemi, s daným návratem a omezeným využitím vlakových spojů:). Upřimně to potěší.

Pavla jsem varoval, po pravdě jsem mu mohl slíbit, že si to jistě užijeme:), že na zážitky se mnou nebude nouze, ale jestli obecně myslí na nějaké "nebloudění", nebo dokonce slušnější umístění... tak že v tom případě, nejsem optimální parťák. Ale pokud chce zážitky, vidět, že se může zvrtnout úplně cokoliv... V tom případě jsem já ta pravá osoba. Slovy Nikie, 12Honza je člověk zocelený blouděním natolik, že dokáže zabloudit i na okruhu ve Františkových lázních.

Samozřejmě to začalo hned na začátku, když jsem položil položil černou navigaci na černý popruh u batohu a před startem jsme ji marně hledali:). Já jsem si z mysli vytěsnil i moment, že jsem ji sebral ze stolu a (neprávem) jsme podezřívali jiné, že ji omylem sebrali a mají dvě... Památeční fotografie mě ovšem usvědčuje! [Plus Pavel aspoň na vlastní kůži poznal, že fakt ani s dobrými brýlemi nevidím plasticky]. Tu "ztracenou" navigaci jsme našli (Pavel) až  když nám pořadetelé půjčili druhou. S omluvou ji vracím a ředitel závodu lakonicky konstatoval ".. jestli si chlapi myslíte, že teď už všechno půjde, tak to jste vedle... to je jen začátek. Teď se všechno bude jenom (píp)".  Zkušený to člověk.

Natěšení na závodění moc detailně neposloucháme pokyny (navíc já výrazně hůř slyším) a hned plánujeme, že vezmeme vlak na začátku do vzdálenějších končin, na zpátek běžíme, to budeme lépe kontrolovat. Podle našich (mylných) představ je vlak je povolený použít jen jednou. Což byla pravda, ale už jsme nějak potlačili důležitou informaci, že jenom v jednom (a to opačném-návratovém) směru.

Rychle nacházím vlak do Mostu, v 9:05, ale cíleným spurtem dobíháme na nádraží v 9:04, a nastupujeme do zavírajících se dveří. Sice je nám divné, že nikdo jiný neobjevil naši "geniální" strategii. Jsme tedy vítězové ceny "první ve vlaku"!.. Radujeme se, jak všechno hezky jde, tedy do té doby, než nám za první stanicí telefonuje ředitel závodu aby nám řekl, že se musíme vrátit, že je to nepovolené použití vlaku, jinak jsme diskvalifikovaní. A tak jsme se projeli do Mostu, počkali na zpáteční vlak a o dvě hodiny později vyrazili na trať. Aby to naši soupeři měli jednodušší. 

Závod to byl krásný, samozřejmě ředitel závodu měl pravdu. Tou "ztracenou" navigací to začalo a důstojně pokračovalo. Po našem "geniálním" použití vlaku, Pavel při prvním sestupu z Milešovky, asi na cca 20 km,  ztratil jeden nesmek (ten už jsme nenašli) a mimo druhého průchodu Milešovkou, kdy jsme ztratili 1/2 hodiny čekáním ve frontě, jsme už nikde nechytili otevřený krám nebo hospodu. Vždy jsem dorazili chvíli po zavíračce. Připadal jsem si jako Jára Cimrman na patentovém úřadu.. "Teď tu byl.. Thomas A.Eddison..!"...(Samozřejmě je to naše podceněná připrava a neznalost prostředí).

Nakonec jsme končili epicky, sušili huby a ve finále s víc jak 6 hodin bez jakékoliv vody  a tekutiny se ukázala soudržnost kolektivu (nedokážu jíst bez vody, tak jsem k tomu přes 10 hodin nic nejedl). Pavel mi nesobecky nabidl svoje gelové tekuté pochoutky. Ze zoufalství jsem si zkoušel cucnout, ale bunečná paměť mého organismu byla velmi dobrá:). Okamžitě to vypadalo, že začnu zvracet. 

Jedním slovem vydařená akce! Ovšem nejlepší bylo, že to Pavel bral stejně jako já, s tím nadhledem... Když už si vzal s sebou mucholapku na zážitky, tak proč by se divil, že?

Ultra podle mě vždy končí, až když jsem doma ve sprše, když prostříhám ty nejhorší puchýře, případně sundám "nepotřebné" nehty. Tentokrát to bylo až v pondělí.. Brzo ráno v 5 hodin jsem se pomalým rozvážným krokem pajdal na vlak do Brna, našlapoval jako kdybych šel po skle... a ve vlaku si čtu Pavlův vzkaz. "Myslel jsem si, že 3x a dost... ale začíná mě ten další ročník lákat!.:)

Myslím, že ten závěrečný Pavlův vzkaz shrnuje to, co mám na ultra rád. To pozitivní se násobí a dere do popředí, to negativní se stává koloritem a centrem usměvů. Také moje nejmilejší manželka přidala tu pozitivní tečku. Sice moje hluboké puchýře po dni v Brně (a v botách) začaly mít tendenci hnisat a "zahnívat" (její slova) a ona poté prohlásila, že před 35 lety mi slibovala věrnost, ale o uhnívajících nohách tam nebyla řeč! Pro jistotu jsem tedy problematická místa "otevřel" (bez anestezie, je suchý leden!), namazal framykoinem... abych zachránil náš "mladý" vztah:). Nicméně moje D. asi za hodinu přišla za mnou a řekla pohádkovou hlášku ala Šípková Rúženka: "Láska je silnější než smrad":).

A proto všemu zdar, našim kamarádům a blízkým, co nám často pomáhají se vyhrabat z (píp)! Ultra zvlášť!

12:)

Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)

Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.

Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.

Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.

Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.

Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.

Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.

Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.

Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.

Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...

V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu taky spočítané:)

Při prvním stoupání na hřeben, zde tedy Rim, máme pozitivní bilanci, kterou do první stanice navyšujeme skoro na 10+. "Číslo v závodě/mezi stanicemi" je základní Stínova metoda, jak si měřit současnou pozici, respektive stav těla a duše. Za každého předběhnutého je plus bod, za toho, kdo nás předběhne bod ztrácime. 

Počasí je nadherné. Pohled z hřebenu do jednoho ohromných z údolí odkrývá pohled na plně zalesněnou část, na údajně největší borovicový les na světě. Doslova vybízí k tomu si sednou na okraj skal, otevřít pár piv, kochat se pohledem do údolí a povídat si o zásadních problémech, které často se Stínem řešíme: od pěstování krav a jejich počtu na akr v různých částech země, až po vliv konzumace mléka na kalcinaci zubů předškolní mládeže... Ale kdepak sednout a pivo. Dokonce využíváme rovných cestiček a běžíme 50ti krokového indiána, což byl nový trik od Stína, jak na jeho revmatické koleno a jak sladit naše rychlosti.

V mezičase Stín šíří samé pozitivní vlny. Přesvědčuje mě, že jsme nebyli ti největší lůzři na startu, že tam byli i dva chlápci ještě tlustší než my dva. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale kvůli objektivitě ho koriguju a doplňuji, že ta jejich nafouklá trička nebyla způsobena tělesným tukem, ale potravinami na cestu...

Ale Stín je nezmar, cítí, že trailově nejslabší článek (mě) je potřeba povzbuzovat a tak mi neustále připominá, že jakkoliv "nám" to vůbec nejde (ten nominativ plurál používaný pro krále mi lichotí), že ačkoliv toho v silném slunci "máme" plný zuby, tak si pořád držíme pozitivní bilanci od stanice ke stanici. Před vrcholovým stoupáním na Myrtl trail kde je důležitá stanice, zjišťujeme, že výsledná trasa (možná díky úpravám na poslední chvíli, nebo díky skutečným úpravám trailu) je asi o 1.2 míle delší,  což znamená skoro 25 minut v háji proti naší "geniálně/optimální" strategii. 

Navíc stanice jsou od sebe celkem daleko, vzdálenost na úrovni 11 mil v silném stoupání a v terénu, a v našem strejdovském tempu, znamená zhruba 4+ hodiny času. Proto asi 1.2 míle před vrcholem už nemáme vodu (ani moc žádné jídlo). Naštěstí v tu chvíli překračujeme potok, oba dva z něj pijeme s očekáváním, že případný průjem budeme mít až zítra. Je potřeba řešit okamžité problémy a nezabývat se nejistou budoucností. Na okraji stezky je sice cedule, že od potoka nahoru je to jen 100m (tedy výškových), ale na technické trati je to pořád velký časový úsek (a bylo to výrazně víc). Navíc jsem při chystání na cestu zapomněl, že karbonové hůlky co jsem si vzal jsou sice krasné, lehké, ale často se neočekávaně sklapnou. Člověk padne na zem, hůlky jsou potom kratší, kritické dílky se zarazí do sebe, nedá se o ně pořádně opřít. To moje vrávorání a pády byla cena za zapomětlivost a velkou pauzu v běhání s hůlkami.

Ovšem Stín neztratil ani na chvíli dobrou náladu. Na vrcholové stanici to opět pozitivně zhodnotil, pochválil mě, že i přes moje úspešné hůlkové cirkusové číslo (a nasledné opravy) jsme si udrželi pozitivní bilanci. Na stanici jsme se napili, najedli a natěšeně se vydali na cestu po vrcholu, kde by se opět dál praktikovat indiánský běh a já bláhově věřím, že hůlkové a výstupové manko zase stáhneme. Ale v tu chvíli se začíná obloha zatahovat a hřmít. Ptám se zkušeného BS jestli se nám bouřka a déšť vyhnou, snažím se trvrdit, že je to daleko. Stín jen mrknul na oblohu a prohlásil -- do třech minut je to tady a bude to stát za to, honem bundy. Houbelec tři minuty. Než jsem stačil sundat batoh a vyndat pršiplášť, spustilo se hotové boží dopuštění. Bouřka, ohromné kroupy a spousta vody. Stín mě ještě jako správný fyzik upozorňuje, ať tak blbě nestojím blízko u stromu, o který jsem si opřel hůlky. Rychle, co to jde, bereme věci a pokračujeme. Už ne během, ale volnou chůzi při které jsme doslova bičováni ledovými kusy a přívaly vody. Déšť a kroupy přicházeji z prava a proto asi na 15 minut stavíme na okraji široké vrcholové cesty -- ne úplně pod stromy, aleaspoň trochu chráněni z prava od největšího náporu ledových krup.

Limity jsou ovšem neúprosné, proto asi po 1/4 hodině, když velikost krup z malých kamenů klesla na úroveň hrášků, se vydáváme na cestu. Kolem nebe křižují blesky že všech stran a proto jdeme každý po jiném kraji cesty, hůlky vodorovně, s dostatečným rozestupem, jak moudře poradil Stín, kdyby to jednoho z nás trefilo, ať mu ten druhý může pomoci.

Musím přiznat, že po dešti jsem si ve svých (ne uplně optimálně) zvolených Hoka ATR připadal jak ve stroji času. Stejně jako ve zkrácenem Zane Grey jsem po vlkých a blátivých stezkách lyžoval dolů, tentokrát snad jedině využíval svoje hůlky a mohl vzpomínat na svoje špatné výkony na lyžařském výcviku na gymnáziu. Bez legrace -- v některých sestupech jsem i přes výrazné zpomalení měl pocit, že skoro létám, nebo aspoň, že jsem tomu nebezpečně blízko. Moje Hoka byly plné vody, drobných kaminků a bláta, ale tady se zase ukázala síla zkušené Niky, která mi pomohla boty sundat, bláto z ponožek a z bot otřít a zase mě vyhnala zpátky na traťse snažit.

Co je v mém ultra krásné (i nebezpečné) jsou ty vlny krizí a vstávání z popela. Po několika hodinách déšť nakonec ustal, my doslova vstali z bláta a znova získali skoro půl hodiny na cutoffs. Jenže kyvadlo má tradičně dva body zvratu a při setmění je to najednou obráceně. Tma, víc kamení na cestě, moje výrazně horší nočni vidění a i první vlna únavy v začátku noci mění situaci k horšímu. Navíc naděje na rozumnou rychlost po netechnické stezce je pryč. 

Na silnici, kde stála Nika už bylo jasné, že se mnou v technickém trailu a mým viděním a natrénovanými (0) kilometry v noci nás sejme další limit. Chvíli se snažím a přesvědčuji Stína, ať odhodí brzdu (mě) a zkusí to chytit sám. Že zůstanu s Nikou, ale oba neuprosně a kamarádsky melou do kola, že domluva zněla -- jdeme spolu, dokud nás limity nesejmou.

A tak dojatě poskakuju dolů z kopce a stejně tak se snažím vydrápat nahoru. Bohužel i nahoru mi to jde pomalu, nadávám si v duchu a na vrcholu kopce končíme. Bylo to krásné a bylo toho fakt dost, to připomenutí toho, proč se snažím o ultra. Jasné tentokrát to bylo fér, sice bouřka, mokré traily, lyzovacka na blátě... ale je to Hardrock qualifier, tedy žádná brnkačka.  Ve finále při technickém klesáni k Washington park spálím poslední náskok a při zpětném výstupu v hodně technickém trailu zakopávám i poslední naději na průchod dalším limitem a končíme. 

Holt příště výrazně lepší příprava a/nebo méně technický trail.

Se Stínem v autě (při návratu do Nového Mexika následující den) tradičně trochu závod rozebiráme a říkáme si, jestli nám naše dispozice umožní ještě něco silného běžet a nejen převážně hůlkovat:). Oba dva nahlas přiznáváme: věk nezastavíš, oči, kolena nevyměníš, ... ale pak se na sebe koukneme a já vím, že to není pravda. Že to nemyslíme vážně. Oba to budeme pořád zkoušet. Možná jinak a jinde, ale pořád nadšeně.

DNF vždycky bolí a mrzí. ale tentokrát ty pozitivní pocity jsou hodně silné. 

Bylo to loučení nebo začátek mého návratu do trailu? Kdoví, ukáže čas, určitě to byly chvíle, na které budu moc rád vzpomínat, protože Ultra je ultra a nejvíc jsou ultra kamarádi.

Díky Stíne, Veroniko a Michale za super společné chvíle, za vaše kamarádství a silný impuls do dalších dní.

Všemu zdar, ultra a kamarádům zvlášť!

12:)

Vrána k vráně sedá, Fénix k Fénixovi:), aneb Kladno je Kladno..

Znalci asi potvrdí, že pro nejlepší výkony a osobní rekordy na 24h je potřeba zajet někam jinam, protože na Kladně je velmi častá kombinace horka/dusna, následných bouřek a deště, ale má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Navíc, pokud jsem si potřeboval něco vyzkoušet, tak zdejší těžší podmínky jsou přínosem.

Pravda je, že moje situace před Kladnem byla vzdálená dobrému tréningu asi stejně jako já keňskému běžci, i doma jsem dostával samé povzbudivé otázky/rady/komentáře, proč tam jedu, když běhám málo, když se tam stejně zraním, jestli zase budu potřebovat, aby pro mě "zase/tradičně" syn dojel, atd... K tomu dobré rady, ať už si nikde nic nepíšu, že potom budu vysvětlovat, proč mi to nešlo a že budu maximálně dostávat takové ta poplácání po zádech, že jsem dobrej, že jsem v podstatě doběhl, že jsem borec a vítěz stejně. Že z lidí kolem jen Stín a já dokážeme kamarádům říci, co si myslíme, i když je to nepříjemný. 

Vlastně mi to hodně pomohlo. Ani mi nemusel L. tolikrát připomínat, že to stejně nedoběhnu:), už jsem byl rozhodnutý se zase vrátit ke svým "kořenům" a zvykům. Přiznat si, že jsem pomalý, stárnu, netahat k závodu další lidi. Soustředit se na závod a snažit se s tím, co "mám" udělat maximum, v rámci hesla "i s malým kašpárkem jde (občas) hrát velké divadlo":). Takže jen minimum věcí, rozhodně se nepřevlékat, jen jedny boty, sice jsem si bral s sebou náhradní ponožky, ale ani jsem nechtěl pomyslet na to, že bych je převlékal, jen jsem měl extra bundu do deště. Jasně absence supportu dělá hodně, například moje hledání vazelíny v tašce mě dvakrát po sobě stálo po každé tak pět minut, podobně zastávky v hospodě pro pivo, ... ale co je to proti "věčnosti" 24 hodin, že?

Moje Garminy 945, které jsem si koupil před Grand Slamem se se mnou začaly "loučit", bylo čím dál těžší je nabít a vydržely čím dál méně času. Na poslední chvíli jsem začal řešit jejich náhradu, protože nejlepší vyzkoušení hodinek je přeci na velkém ultra. Hamletovská otázka byla Forrunner 965  nebo Fenix 7 PRO? Nomen omen, obojí má dobrou symboliku ve jméně. Zatímco první zdůrazňují svoji roli pro běžce, tak ty druhé nesou v sobě symbolické vzkříšení z popela, které já tolik na ultra potřebuji a už mnohokrát jsem ho úspěšně zažil. A to rozhodlo. Tedy Fénix, vrána k vráně... snad mi to pomůže se symbolicky se vším vyrovnat a když na to příjde, stejně jako moje hodinky povstat z popela.

Když mě moje nejmilejší při cestě na návštěvu syna vyhodila na Sletišti, vyslechl jsem rady, ať nezabloudím v závodě, ať střídám nohy, nejlépe pravou před levou a potom obráceně... A že syn počítá s tím, že pro mě v noci dojede. To "pomůže":). Ale letos jsem se opravdu rozhodl nedělat hrdinu, přiznat si že v šeru vidím víc než špatně a vzal jsem si svoje dvě čelovky. Samozřejmě jsem byl za exota, snažil jsem se na cílové rovince světla vypínat, abych neoslňoval support ostatních běžců, ale ze začátku jsem občas někoho vyděsil, prý si mysleli, že na dráhu vjelo auto nebo elektro kolo.

Ale při startu jsem všechno nechal za sebou. Svoje strachy i tajná přání, pracovní nepříjemnosti v Brně, bylo jen tady a teď, přesně jak to má být. Byl to od začátku můj závod. Snažil jsem se držet konzistenci, nedělat žádné pitominy, všechno sice vyzkoušet, ale hlavně poslouchat svoje tělo. Proto, i když se mi na začátku skvěle běželo a povídalo s Lenkou Barochovou, po jeden a půl kole jsem zpomalil, protože jsem cítil, že to není ta správná rychlost v danou chvíli. Snažil jsem se běžet tak, abych mohl třeba i později zrychlit.

I tak mi kolem 10 večer moje D. napsala sms, ať zpomalím, že nejsem žádný dorostenec. Patrně na tu dálku usoudila, že mi z ledvinky kolem pasu čouhá parte. Ale k dobrému ultra, patří i silné momenty/pocity, třeba já potřebuju to "povstání z popela", které jsem si tak přál. Proto, když už to vypadalo, že první 100 bude až v jednu ráno, či později, nasadil jsem sluchátka, dopil pivo poslední záchrany (jediné z plechu a k tomu lok energeťáku) a vyrazil. Skoro hodinu jsem tam sázel kolo za kolem na sebe neskutečnou rychlostí, kolem 6:15/km, prakticky bez zastávek. jenomže pak došel efekt piva a hned potom baterky v MP3.:) Ale pocity to byly super, když jsem dokázal aspoň chvili v noci běžet jako ti nejlepší na okruhu.

Už to i vypadalo, že navzdory pauze v první průtrži bych ... tedy pokud by všechno vyšlo... mohl myslet i na spartatlonský limit. Jenomže nad ránem se přidal drobný déšť, který trval skoro dvě hodiny až do úplného rozednění. V dešti já běhám opravdu opatrně, protože skoro nevidím. Proto jsem přešel do režimu "deštné chůze" s popoběhnutím na opravdu rovných kouscích cesty. 

Po šesté přestalo pršet a i mě bylo jasno. Jednoduchým počítáním bylo evidentní, že sám 180 km nedám ani náhodou, maximálně kolem 170-172 a to bych si úplně zrasoval nohy. Nikoho jsem tam neměl, aby mi počítal čas a povzbuzoval. Ale mělo to tak být. Mohl jsem si užívat společenského rozměru běhu, popovídat si s lidmi, což při mém osamělém běhání skoro nejde. Pravda, podle posledních pokynů z domova jsem si také hlídal první místo v kategorii, abych nedopadl jako na 1/2 maratonu v Braníku, kdy mě před cílem při mém taktickém zpomalení jeden borec předběhl a já tím pádem přišel o významnou cenu ... ponožky. Vlastně doteď mi bylo připomínáno, že jsem minul skvělou šanci být užitečný a sportem získat pro rodinu ponožky(!). V Kladně jsem posledních pár hodin v klidu kroužil, těšil se, až otevřou restauraci a dám si pivo, abych měl sílu případně z plných sil bojovat o první místo v kategorii. 

Naštěstí to nebylo potřeba. Vítězství jsem výkonem 165 km uhájil a konečně získal v rodině ztracenou prestiž. Vyhrál jsem pro svoji manželku bramborové lupínky (!) a tím jsem se zařadil v podstatě mezi prestižní běžce, kteří sportem vyhrávají i něco užitečného pro rodinu. Ztracené ponožky z Braníka jsou rázem zapomenuté a já se sluním v paprscích těžké domácí popularity. Vyhrál jsem brambůrky, chápete to!! Jsem tutovej borec!:)

Svět je krásný, domácí prestiž je po létech zpátky, brambůrky vítězně vybojované a nezničil jsem nohy víc než bylo nutné, protože za měsíc mě čeká ultra v arizónských horách se Stínem a s Nikou. 

Těším se jako děti na Ježíška, jako babky na důchod, jako Honza na buchty a princeznu!

Všemu zdar, Fénixům, ultra a kamarádům .. zvlášť! 

12:)

Každý má plán... tedy aspoň do té doby než dostane pěstí do zubů, aneb DNF na Balatonu se skvělým plánem:)

Tak nějak to říkal trenér Mika Tysona... Nebo... Je to tak jak to je -- nechvalme dne před večerem, nehoda není náhoda, mladí ležáci, staří žebráci... utopenému déšť nevadí...a máš-li škodu, o posměch se nestarej...:)

Asi tak by to za mě nejlépe shrnula "teta Kateřina" ze Saturnina svými cílenými pořekadly a úslovími... Ale abych nikoho nijak nenapínal, hezky mě ten maďarský rybník vykudlal, i když to vypadalo tak dobře...a měl jsem tak dobrý plán a ještě lepší support a dostatek piva!

Proti loňsku se mi podařilo získat kvalitní support, jel se mnou Advid a můj syn Honza, měli jsme i složenou kolobku v autě na noční část, nacvičené jídlo, v přípravě jsem běhal v extra triku a zimní bundě... no samá pozitiva a sociální jistoty. Při balení se mi snažila dostat do báglů i Derina..

Přijeli jsme úplně optimálně odpoledne akorát tak 1.5 hodiny před začátkem registrací, příprava, večeře... samozřejmě prudší změny počasí, poklesy tlaky, přeháňky, a slunce s duhou trochu doslova pochroumaly moji rovnováhu, ale nic, co bych neznal a co by mělo mít nějaký negativní vliv na předčasný konec. Pravda, po ránu jsem se na trati trochu motal a bolela mě prvních pár hodin hlava... ale se supportem jsem byl domluven se potkat na 40km, takže do té doby se to usadilo. 

Naopak mělo to povzbudivý účinek, připomnělo mi to situaci na startu Leadville ve 2019, kdy mi ještě začala téct z nosu krev. Takže jsem to bral jako dobré znamení a běžel si přesně podle svých optimálních mezičasů. I když mě občas zastihla lokální průtrž, nebo přeprška a cyklostezky se někde měnily v kaluže s vody po kotníky... všechno šlo super.

Spolupráce se supportem skvělá, jídlo i pití mi šlo, běželo se mi dobře, plán byl prvních (kopcovitějších) :) 100 km zvládnout do tmy a měl jsem je o půl osmé... prostě fakt super. Z loňska jsem se bál křečí, tak jsem se vrátil po mnoha letech k používání kompresních návleků. Sice jsem je několikrát vyzkoušel na trase 30+km, ale... tady se ukázaly asi být jeden ze spouštěčů mých problémů. Ještě do 110km vše šlo dobře, ale potom se mi prudce zhoršila mobilita nohou, zejména mojí pravé odrazové nohy, najednou jsem ji nedokázal ohnout, střídal jsem chůzi a pomalý běh, pak jen chůzi a pak jsem už jen pajdal.

Když mi začaly problémy, měl jsem skoro 2.5 hodiny náskok na limity -- byl jsem v klidu a věřil, že jako hodně problémů a krizí na ultra, také tohle se také nějak rozhýbe. Nechtěl jsem si brát růžový prášek, nikdy to na závodě nedělám... Ale nakonec jsem u 132 km ještě s víc jak hodinovou rezervou na  limit nakonec skončil, ptotože ta bolest byla už skoro silnější než já. 

Při sundávání kompresních návleků jsem zjistil, že jsem si buď pravou nohu navlékl špatně, nebo že je o hodně silnější než bylapřed lety. Kolem kotníku jsem měl hlubokou rýhu-zářez a následně se mi noha proporcionálně zvětšila, zčervenala a začala pálit (bolela už před tím). No bylo to moudré skončit, v tu chvíli jsem se na ni nemohl ani postavit. Představa, že v pondělí ráno v pět "spěchám" na ranní vlak do Brna, kde musím normálně fungovat mi připadala jako sci-fi. Ale přijel jsem domů, tradiční studený odchov léčí..:)... a hned jsem musel jít venčit Deri, už jen ty dvě procházky samy o sobě byly jako návštěva nějakého sado-maso salónu, naštěstí bez nějaké cizí ženštiny a "zadarmo". Pak jsem uviděl seznam prací kolem domu dlouhý jak Lovosice, k tomu jsme ve středu po 13 letech dostavěného domku začali malovat... To by vyléčilo i mrtvolu.

Zatímco pracuji na PC a různě "odbíhám" -- tu opravit prasklou vodu na zahradě, vyměnit zahradní kohouty, tu opravit a vyzdít topeniště grilu a udírnu... posunovat nábytek v domě... tak přemýšlím, do jaké míry mi v noze dřímal nějaký zánět a já si to jen přiživil/urychlil tím kompresním stažením... do jaké míry je to dané tím, že jsem měl nejdelší běhy v tréninku jen mezi 30-40km a že nebyl čas a situace na fakultě je taková čekací... jako čekání na Godota... já čekám na eurovolby, které mi všechno zase dají do jasných kolejí, tak jako tak:).

Takže masíruji nohu, kotník a šlachy na pravé noze (do bolesti, jako správná emmo dívka), noha splaskává, bolest ustává a mizí a já se těším, že snad zítra navečer, až bude první patro v domečku vymalované... se vykopu ven, protože pomalý běh léčí všechno... 

 Sice v červnu mám nějaké konferenční povinnosti, ale Kladno je za víc jak dva měsíce... bude čas se dát do pořádku, protože dokud se běhá, ještě se neumřelo:).

Ještě jednou velké díky supportu za skvělý závod, jak to šlo, užíval jsem si to naplno. Doslova radost až na kost! Advidovi díky za vzpomínkové fotky!

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Pánubohu poručeno, aneb pět dní do kontaktu:)

Dlouho jsem si sem nic nepsal, možná je to rozsahem vnitřních a vnějších bojů, možná tím, že si drobně komentuji svoje "výběhy" v deníčku -- možná, že díky práci moje úroveň autocenzury dosáhla čísla 12 z deseti, ale optimisticky věřím, že Eurovolby vše změní ať už dopadnou v tom mém mikrokosmu jakkoliv. Vnitřně jsem se s tím (věřím) srovnal a začínám mít přístup téměř na úrovni zenového mistra:).

Balaton je doslova za rohem, v úterý se vracím večer z Brna, ve středu zabalím a ve čtvrtek ráno valíme autem směr Balaton, odpoledne je registrace, v pátek ráno v 7 je start. Letos mám skvělý support team, jede se mnou syn Honza a kamarád Advid, takže se nebudu mít šanci na co vymlouvat. Připravil jsem jim svůj "promyšlený" rozpis časů mezi hlavními stanicemi, plán A a B plus časové limity na každé občerstvovačce. Nakoupil jsem si pivo, birell, sladke vody-juice, ovocné přesnídávky, které mi zatím pomáhaly... ve středu to všechno narvu do auta. Děj se vůle boží.

Ale je nutné přiznat, že jsem se letos snažil jít tomu "štěstíčku" co nejvíc naproti. Snažil jsem se co nejvíc poučit z minula, co mě nejvíc likviduje? Support, jidlo/horko a běh v noci. Proto jsem moc rád, že se k Honzovi přidal pomáhat Advid, to by se měla většina mojí podpory dát zvládnout z auta. Problémy s jídlem jsem nacvičoval tak, že jsem buď běžel na hlad a bez vody, nebo zase nacpaný, hned po opulentním obědě a testoval svoje pocity se snahou nezvracet, nikde se nenajíst-pít až u studánky, tak po 23 km. Na běh v noci jsem se vrátil ke dvěma čelovkám, s jednou u pasu. Vidím o "řád" lépe nerovnosti pod nohama, plus pro support jsem identifikovatelný na kilometr. Při oteplení na začátku dubna jsem pořád běhal v zimní bundě s dvěma tričky, snažil se, abych zažil ten pocit horka a skoro mdlob, abych to dokázal rozpoznat a upravit svoje úsilí. Prostě dělal jsem, co šlo, i to co drhlo:).

Z hlediska objemů to podle čísel nebylo úplně ideální, ale ... znáte to. Realita je jiná. Práce, maminka, rodina a opravy kolem domu. Víc běhat už nešlo. Dům a zahradu jsem dokončil před 13 lety, takže teď se objevila spousta věcí k opravě/řešení, od výměny dvojice vstupních dveří, ovládání dveří, strukturované kabeláže, předělávání zahrady, musel jsem porazit a pořezat stromy, nové vysázet, udělat opravy na pergole... Ještě včera jsem brousil a odstraňoval staré nátěry na šesti židlích a velkém stole na pergole, v začínající noci jsem to ještě stihl nalakovat a tím definitivně dal pauzu všemu budovatelskému před závodem.

Teď už primárně (mimo práci v po-út) patří moje mysl jen a jen přípravě na závod. Tím, že mám podporu jsem zodpovědnější, dva další lidi obětují svůj čas, aby mi pomohli, proto já musím udělat maximum, abych dokončil. Oproti loňsku se snažím(e) minimalizovat pravděpodobnost minutí podpory v noci (loni to bylo kritické) - máme GPX souřadnice všech stanic, mám s sebou zásobu immodia (včetně verze rapid)... a hlavně jsem oběma pomahačům vysvětlil zásady komunikace s 12Honzou. Ať už mě uvidí v jakémkoliv stavu, je potřeba hlásit, že se s tím peru dobře (ne jako Legolas, který potlučenému Aragonovi říká - "jdeš pozdě, vypadáš hrozně")... a pokud možno navodit atmosféru pozitivního výhledu. Proto jsem zařadil do povinné přípravy svého supportu klíčovou scénku z filmu Marečku podejte mi pero:

<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/FQcseICPeD4?si=zX5jJkYNO1gD7aKe" title="YouTube video player" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>

Na otázky jestli si věřím? odpovídám sportovně.. "tak určitě"... jestli to nechci předem zabalit? ... "tak určite... ne". Moje nejmilejší manželka mě překvapila dotazem, kolik jsem toho naběhal v přípravě v terénu? No to je takový překladatelský oříšek... Na jedné straně 0, protože jsem běhal po asfaltkách a zpevněných cestách, na druhé straně skoro 100%, protože jsem to skoro celé běžel v terénu závodu, a s nebývalým podílem vodních ploch kolem - dva rybníky, Dalejský potok, Vltava a Berounka (a zpět). V posledních dnech i s nácvikem dýchání v oblacích létajícího proteinu. Takže příprava optimální. Navíc, znám lidi, co se úspěšně připravili v minulosti na velké závody pobíháním po Letné a Vinohradech... Není na co se vymlouvat. 

Jsem "skvěle" připraven (po socialisticku dodávám.. v rámci možností):).

Držte mi palce! 

Bylo by dobré mít první 100 než padne soumrak, abych měl trochu náskok na limity, po půlnoci bude 4.května a jako velký příznivce Star Wars si budu moci opakovat "Ať tě provází síla! (May the force be with you!)"

12:)

Cesty k blogu, ven a zpět... jsou nevyzpytatelné, aneb jsem zase (umírněně) zpátky:)

Řada věcí se děje nějak dokola, v různých modifikacích. Už kdysi dávno, před víc jak 10-ti lety v práci vadilo a musel jsem řešit, že se moje univerzitní adresy díky strýčkovi Googovi spojily s mým blogem a lidé místo, aby potěšili oko pohledem na moje výzkumy a výpočty, tak se dostali na moje dřysty a zážitky z běhání. Na základě všech těch poznámek jsem zavřel blog, nechal svoje zápisky pro hrstku kamarádů a registrovaných... Jenže asi po měsíci jsem zapomněl při update nastavení sledovatelnosti blogu vypnout... a už jsem zase zůstal na netu.

Podobně letos na podzim jsem si říkal, bylo ti 60, koho zajímají nějaké tvoje zápisky, navíc změnil jsem zaměstnání, a začal čelit podobným problémům jako kdysi, tedy s tím, že se musím hlídat a i zápasit s některými svými "ovečkami"... Tak jsem si řekl, holt je čas už si nic nepsat na net. Zase si zavedu papírový deníček:) a budu si psát svoje příhody, zážitky, boje a výzvy (česky průšvihy) tam. A také se tak stalo. Poslední zápisek na blogu byl ze začátku listopadu. Podobně jako před lety, i teď mi pomohla náhoda. Při cestách do Brna jsem někde ztratil svůj deníček.

Zrovna uprostřed různých bojů, transformací a záchranných prací na mém novém působišti jsem proto situaci přehodnotil. Jasné, asi se zase chvíli budu hlídat s popisem a zachycením svých, často bizardních a sitkomových, zážitků ... ale jak se znám, nevydrží mi to dlouho. Navíc, upřímně -- sem zabloudí jen známí, znovu si opakuji svoji mantru, koho zajímají poznámky nějakého důchodce čekatele... a jsem v klidu:).

Co se stalo za ty dva měsíce? Běhám? Snažím se, co to jde. Moje nejmilejší manželka byla (tedy ještě je) průběžně nemocná s různými virózami, i já jsem teď deset dní neběhal, ale postupně se vracím zpátky. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, silné profesní povinnosti, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha Běžícího stína, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobré cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s mými plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň já v to věřím..

Říkal jsem si, že Brno, jako pevná výspa skvělých ultras, mi pomůže motivačně v přípravě, ale zatím to mělo na mě stejné devastační účinky jako záření z Kryptonu na Supermana. Brzký ranní vlak tam večerní zpět, případně přespání na univerzitě v (pod)zimních měsících mému běhání moc nepřálo, ale ... snažil jsem se. Před koncem roku se běžel 11.ročník POPu (Partyzánského oběhu Prahy) a poprvé jsem se přestal starat o závěr běžecké skupiny a běžel s těmi vpředu. Potěšilo mě, že to ve finále bylo i jednodušší a méně zničující, než kdybych běžel pomaleji, čekal a případně víc posedával v restauračním zařízení. Naladilo mě to...

Pod vlivem pozitivní nálady jsem se znova přihlásil na oběh Balatonu, rozhodnutý to dokončit i mimo časové limity, díky kamarádům (díky Jarko!) jsem stihl registraci do Kladna, v červnu si zkusím dát kratší věc na Ostrovech. Na hezkou vnitřní trasu přes Lake district jsem se moudře/zbaběle (nehodící se škrtněte) zaregistroval nikoliv jako běžec (kde to opravdu tak myslí), ale jako jogger, což mi dá pár hodin extra na limitech. Navíc je to měsíc po Balatonu. V červenci Kladno a v září? V září se chci vrátit na 100 mil do Ameriky. Arizona volá, uvidíme se se Stínem a s Veronikou... a já mám aspoň důvod se hodně bát a pilně trénovat potom i v terénu.

Celkem se dá říci, že mám pozitivní zprávy. Sice se mi zhoršily oči, ale zase teď s brýlemi, co jsem měl do dálky vidím skvěle na běhání a pod nohy. Balaton i Arizona mě správně děsí (motivují), jsou to těžké závody, každý jiným způsobem. Zkouším co jde, přihlásil jsem se zase pod ochranná křídla Míši M., která moje plány lakonicky komentovala: "Musím přiznat, že umíš překvapovat. Tvůj plán je naprosto šílený ... zda reálný, nevím. S přihlednutím k Tvé víře a schopnosti slušně regenerovat a k tomu, že se Ti již jednou podobná záležitost podařila, snad :-). Každopádně, chtělo by to opravdu kvalitní přípravu. Aby to dala nejen hlava, ale i tělo :-). "

Protože maminky a trenérky mají vždycky pravdu, rozhodl jsem se poctivě držet nejen suchý únor, ale i suchý leden... Jak víc můžu vyjádřit svoje odhodlání?  Začal jsem cvičit s vlastní vahou, i když se mi občas zdá, že to není moc cvičení, ale spíš takové zmítání se na zemi, ještě dobře, že mě při tom nikdo nevidí, mohli by si myslet, že mám nějaký záchvat a zachraňovat mě. Věřím, že příští týden už začnu běhat podle "trenýrkového" plánu od Míši a že -- byť mě čeká služebka do Ameriky a další šoky v Brně -- se mi to podaří skloubit a přetavit v sílu a odhodlání.

Všemu zdar! Našemu úsilí, zdar... ultra.. zvlášť!

12:)

Žížala nebo muž svého slova? Marné Kladno, aneb ultra je stále ultra...:)

Vzpomínám si na svoje zápisky z biologie na střední škole o tom, že taková žížala potřebuje přes 300 elektrošoků, aby si zvolika osvětlenou místo temné škvíry... Pravda je, že moje poslední čtyři pokusy na Kladně skončily hodně pod očekáváním. Nabízí se paralela se žížalou, proč já tam pořád lezu, že?

Vím, že za šera vidím špatně, většinou to vede ke karambolům, pádům a zraněním, proto jsem se zařekl a slíbil si, že už nebudu běhat ultra s dlouhou noční částí, že se budu radovat z kratších běhů, optimálně do 80-100 kilometrů, takových které se dají absolvovat převážně za denního světla. Přesto jsem to zase porušil.

Každý máme něco, já ulítávám na číslech a určitých znameních, která pro mě mohou být až mystická. I když jsem začal běhat primárně po tequilovém impulzu na oslavě doktorátu Juraje S., tak přesto beru svůj začátek od náhodného doteku nohy krále Leonida ve Spartě. Proto, když jsem zjistil, že dotek nohy končí jeden z nejnáročnějších silničních ultramaratonů v Evropě, jsem si slíbil, že se každý rok budu snažit do Sparty kvalifikovat. Slib je slib... Stejně, jako jsem při panácích tequily slíbil, že začnu běhat a v roce 2009 uběhnu nejdříve půlmaraton a potom maraton. Tak i v případě tohoto slibu jej beru jako zásadní -- bez ohledu, jestli na něj v daném roce mám natrénováno nebo ne.

Letošní pokus oběhu velkého rybníku v Maďarsku jsem zvolil jako náhradu za Kladno, kde jsem zaspal při registraci. Oběh Balatonu sice skončil nezdarem, ale měl jsem pocit, že jsem byl relativně blízko. Svůj slib pokusu o kvalifikaci na Spartathlon jsem si tedy splnil... Nicméně, když se mi ozvali kladenští pořadatelé, že jsem se nečekaně dostal na řadu, nechtěl jsem tu šanci odmítnout, bral bych to jako špatnou karmu:). Abych se marně nepokoušel o splnění 24h limitu, zvolil jsem závod na 48 hodin, s tím, že budu i různě pospávat a v klidu prozkoumám svoje mentální limity. Naplánoval jsem si si to hezky. Každých pět kilometrů budu víc jíst, pít, obejdu kolečko nebo aspoň jeho podstatnou část volnou chůzí, nebudu zapínat hodinky, sledovat tempo, drtit se nějakými mezičasy...

Prostě, při vší skromnosti:) jsem to měl dobře promyšlené a opravdu jsem to dodržoval. Karty mi trochu zamíchalo uzavření hospody vedle trati v 9 hodin a následný soumrak tomu zasadil nechtěnou korunu. Jak hůř vidím, tak jsem na tom neosvětleném chodníčku za cilovou rovinkou zakopl a bylo vymalováno. Zkoušel jsem to ještě asi 10-12 km rozchodit, i jsem si šel na pár hodin lehnout, ale nic z toho nepomohlo, naopak se mi bolest dostávala i jinam, jak jsem ulevoval primárnímu zranění. Proto jsem to nakonec zase předčasně ukončil. 

Tady se nabízí správný okamžik pro určitou a nutnou sebreflexi. Je to samozřejmě moje chyba. Myslel jsem na to, že prostě já i na Kladně musím běhat v noci (aspoň některé části) s čelovkou. Bez ohledu, že budu úplný exot, ale budu minimalizovat podobné konce. A potom... většina mých rychlejších ultra běhů by měla být v rozsahu 80-100 kilometrů max, tak aby se daly zdolat během denního světla, nebo aby toho šera a noci bylo co nejméně. Také pro mě zajímavým poznáním bylo povídání s Pavlem U., který zapíchl Balaton výrazně dřív než já a tady také skončil dřív. Otázka motivace, když si člověk splní své nejdivočejší sny, byla takovou červenou linií, ke které jsme se spolu vraceli. 

Po těch letech si většina z nás uvědomuje ten rozměr překonávání svých pochyb i bolestí... a zejména na okruhu se potom může ztrácet motivace k dokončení, protože si člověk jednoduše může říkat... Proč? To je ta naše známá "veverkovská" otázka a její devastační účinky na běžeckou morálku. "Je to to, co děláme rádi? Jsem tady rád? Je to skutečně můj koniček?" :)... V takové chvíli by si člověk měl být schopen pozitivně odpovědět, nebo mít kolem sebe kamarády, kteří řeknou... "Ale samozřejmě, děláme to rádi, je to náš koníček... Tohle všechno zase přejde a odezní... a zůstaneš ty, silnějši!"

Já navíc neberu žádné růžové či jiné prášky na bolest a když se při nějakém zranění začnu dostávat do situace, kdy to opravdu fest bolí a zhoršuje se to, tak motivace k ukončení, je silná. Prostě v okamžiku, kdy cítím, že to hodně drhne a že by další úsilí mělo jen za následek poškození většího nebo trvalejšího charakteru... tak skončím asi o par kilometrů či desítku kilometrů dřív než bych skončil, kdybych šel na doraz, ale je to moje preference.

Radši budu poslouchat, že jsem se naučil vzdávat, že mám hodně DNF (což by snad v dalším roce na kratších závodech nemělo být úplně pravidlem), než abych nemohl pobíhat. Zní to zoufale, ale já jinou sportovní aktivitu nemám, na kole dost dobře nedokážu jezdit (určité osobní důvody), plavat sice umím, ale nemůžu potápět hlavu... Prostě jedině to pobíhání mi zbývá. Ale pozitivně. Je důležité se i na okruhu vrátit k čelovce (možná ke dvěma) a příští rok, až se mi statistiky posunou plně do kategorie 60+, se do Kladna vrátit na královskou trať 24h.

Všemu zdar! Našemu úsilí, které je sice občas marné, ale je potřebné. Ultra zdar!

12:)

Částečné zatmění (mysli), aneb vždycky se zvednout ze země, o to jde:)

Ač to zní divně, hned po svém návratu z Řecka jsem se nadšeně vrhl do tréninku, odběhal první dva dny, prvních 40 kilometrů, ale celkem výrazně mě srazila chřipka, aby mě o pár dní moje telefonní lékařka donutila/přesvědčila jít na test a následný pozitivní výsledek mě uvázal na dalších sedm dní doma.

Když jsem se hned po skončení izolace, minulý čtvrtek vypotácel v běžeckém ven, byl to neskutečný boj. Nejen, že mi to nešlo:), ale asi na třetím kilometru v údolí při běhu do kopce jsem si zopakoval Spartu:), motala se mi hlava, vrávoral jsem tam... s vypětím všech sil jsem to rozchodil a nakonec doklusal domů. Osm kilometrů, průměrka nad 7 min/km. Totálně vyšťavený.

Ovšem jestli něco umím (hned pro jistotu zaťukávám), tak je to vstávat ze země, vyhrabávat se z bláta a sbírat síly, kde v podstatě žádné nejsou. Postupně, postupně se zvedám, jako správný Štír, matfyzácký milovník čísel a astrologických konstelací... V úterý hned po kulminaci častečného zatmění Slunce jsem vyběhl ven a stabilním pobíháním zdolal 27 km, nutno dodat, že novoluní bylo ve teď ve Štírech, proto je všechno emočně náročnější.

Kdo by mě při mých ... řekněme zoufalých ... bězích v minulém týdnu viděl, tak by se asi zeptal, nebo aspoň v očích by měl jasně napsané Proč? I na mě ta otázka vždycky zákeřně vyskočí. Proč? Je to nadšení? Odevzdanost běhu? Zoufalost? (Nic jiného vlastně dělat pořádně nemůžu), co je za tím? A proč to dělám tak "hloupě"? Proč jsem na závodech povětšinou sám, bez podpory? 

I řada z vás se mě na to ptala. Určitě to není optimální, jet na závody sám, běžet sám, často pod možnostmi, protože jsem sám... a zase sám se vracet domů... Přitom vím, že v těžkém a dlouhém ultra mně pomocníci dokáží posunout přes krize, přinést jídlo/pivo, kde není žádné:), pomoci rychle vyměnit boty, zalepit puchýře, ošetřit urvané nehty:)... Ale hlavně povzbudit, zvednout morálku. Vždyť GrandSlam jsem dokončil jen díky podpoře Stína, Niky a Báry.

Tak proč? Dneska jsem se dostal na dosah magické šedesátky -- už jen rok -- tak budu maximálně upřimný.

Nejdříve jsem si myslel, že je to hlavně proto, že nechci být někomu na obtíž, nevím, jestli bych to dokázal hned adekvátně vrátit, protože můj pracovní rozvrh se mění rychleji než aprílové počasí, navíc řada mých běžeckých známých je o 10, 15, 20 let mladších..:). Nebo je to tím, že nemám žádný plán, spočítané kalorie, jak a co bych měl jíst, kdy a co možná budu potřebovat? Nemám žádný manuál, jak na 12Honzu, který bych pro někoho připravil:) a spoléhal na jeho pomoc.

Ne, i když určitě něco z toho platí, tak vysvětlení je jednoduché. Nejsem sportovec. Ten rozměr úsilí, zvedání se ze země, snahy "to" zvládnout sám, je patrně hlavní důvod, proč se mi ultra líbí a proč se jej snažím dělat, i tak nelogicky. Zvládnout věci sám bude čím dál těžší, tak se mi ultra přístup bude o to víc hodit.:)

Ale hned na férovku přiznám, že ten osamělý rozměr strašně rád poruším. Vždycky jsem chtěl (případně budu chtít) mít aspoň na vybrané závody někoho blízkého s sebou. Ne kvůli rychlejšímu času, nebo podpoře na trati, i když se to vždycky hodí... Ale hlavně proto, abych si na ty silné okamžiky mohl s nimi vzpomenout. Ať jsou to chvíle, kdy mi bylo úplně nejhůř, nebo když jsme společně proběhli cílem. I když je ultra v mém pojetí převážně osamělé, nezávislé, tak ty společné zážitky jsou ... prostě neskutečné!

Tak ať v důležitých chvílích máme vždycky někoho blízkého s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Dobří holubi (i netopýři) se vracejí, aneb návrat na stezku koní (Menorka)

Tak už jsem zase jednou nohou v kufru... tedy můj příruční kufr do letadla je hodně plný, že by se tam moje noha těžko vešla:)... Zase jsem si poskládal svůj "tetris" s cílem co nejlépe využít prostor v příručním zavazadle: například v lahvích na vodu jsou proteinové tyčinky a ponožky, každá vrstva a zákrut kolem batohu je zaplněný oblečením, povinnou výbavou... Bohužel velmi často na letišti existuje zvídavý pracovník, který mě nechá celý kufr vyndat a rozebrat na součástky a potom poťouchle sleduje, jestli se mi to podaří nacpat zpátky dřív než mi poletí letadlo.:). Stejně jako při vojenské přípravě, opakování sborky a rozborky jenom zlepšuje umělecký dojem a zkracuje celkový čas. Jsem připraven!

Před rokem jsem vyrazil za dobrodružstvím a ultra na Menorku, s cílem ji oběhnout. Moje zranění, ale hlavně přerušení na stém kilometru vynucené pořadateli zavedenou noční pauzou skončilo v DNF, což se někdy stává.  Ne, že bych byl letos lépe připraven, určitě nevidím lépe:) a ani nemám víc naběháno, ale to odhodlání tam je, navíc znám už prvních 100 km trasy a je opravdu moc hezká. Doporučuji se prolétnout nad trasou v google earth! Já si přitom můžu říkat.. tady jsem si fest natloukl, tady jsem taky upadl... a tady na pláži.. v postupně zapadajícím slunci jsem se bořil skoro až kotníky...:)

Je mi jasné, že to bude zase nádherně epické -- skály nad mořem, divoké, krásné pláže ... opuštěné i obsypané lidmi, horko, všudypřítomný písek a jehličí... Musím hodně zvedat nohy, protože ty ostré výčnělky, úplné krápníky na skalnatých cestách... já prostě dobře nevidím. V původním rozpisu organizátoři posunuli modifikaci z kovidového roku a dali i pro pomalejší limit na prvních 100 km na 16 hodin. Ale teď už jsem klidnější, je tam nakonec limit 18 hodin a na zbývajících 85 km nechávají 22 hodin a počítají s tím, že si my pomalejší trochu pospíme:). No ani náhodou!! :) 

V práci a kolem se všichni snad domluvili a zbláznili, ale zitra vypínám pracovní část telefonu, vypínám pracovní mail a budu se těšit na svůj oběh ostrova. Tentokrát to bude trochu náročnější, jede se mnou moje D a za normálních okolností by to znamenalo smrtící kombinaci. Když vás blízcí, manželé, manželky uvidí na stanici v dezolátním stavu, začnou vás litovat, člověk se potom hned cítí hůř, stejně jako lučavka rozleptá i zlato, tak naše odhodlání dokončit v takové situaci eroduje rychleji než železo v kyselém dešti.... Už jen krok a jsme ze závodu... Kamarádi by mohli vyprávět, já to znám z Dolomity Extreme. Sice letos jsem odhodlán na 121%, vím do čeho jdu, jsem natěšený... přesto pro jistotu nebudeme mít auto, hromadná doprava neexistuje, taxíků je minimum a tak moje D bude jako věrná Penelopa čekat na můj návrat v bezpečí hotelu a blízké pláže. Tím pádem bude dokončení jen a jen na mně.

Mám (tradičně) nádherné číslo... 282 (!)... matematicky je to po všech stránkách krásně propojené, symetrické číslo, s osmičkou symbolizující nekonečno, číselný součet 12? Tady jsem!!:)

Držte mi palce!

Všemu zdar! ... Ultra zvlášť!

12:)