sobota 23. května 2020

Bohatýr a narušitel (státní hranice)... aneb pitím piva a během k čistým radostem..:)

Advid (David K.) pod průhlednou záminkou návštěvy fyzioterapeuta nás nečekaně vyzval k běžeckému setkání, Jarka zajistila obratem rezervaci v zahradní restauraci v Braníku... A protože je to jen kousek od mostu, tak jsem si naplánoval do hospody běžet a z hospody taky. Jedna cesta cca 10k, dvojsměrka dává 20 a dvacet km mít nebo nemít.. to je 40k rozdíl:).

Znovu jsem se přesvědčil o pravdivosti popěvku... "Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, to je ten důvod, má milá, že já tam raz, dva, tři jsem. Z té naší hospody stoupají tři schody, to je ten důvod má milá, že se jde tak těžko ven...!":)
Samozřejmě ... snažím se v zájmu normality udržovat svoji "bohatýrskou" pověst:) a tak během necelých dvou hodin "vyváženě" konzumuji tři plzně a tři kozly, dvě polévky... jako přípravu na ultra mód. Když se potom pozvolna rozbíhám krokem "postřelená srna" a ještě před Barrandovským mostem mě předjíždí Jarka na koloběžce, není mi úplně volno, ale mám s sebou mp3, nový silný playlist... a výběh na most už je ve velkém stylu:).
Modern Talking ve španělských rytmech burácí do sluchátek... !go, go, go! .. a jejich No name no face no number... se přesně hodí. Nakonec kopeček zdolávám ještě ve slušné průměrce 6 min/km, po té, co jsem absolvoval s kamarády v hospodě bych mohl říci, že to byl ekvivalent 4:30:).



Rychle ještě řeším pracovní záležitosti, dávám si novou trasu do mobilu a hodinek, protože si s dcerou bereme na pátek volno a vyrážíme do nejzápadnějšího výběžku (za Tachov, směrem k Rozvadovu), tématicky po stopách narušitelů státní hranice - teď v době virových omezení a uzamčených hranic je to znovu ideově nosný běh:). Máme v plánu přitom proběhnout naprosto opuštěným krajem, starých (zrušených) sudetských skláren a sídel, potěšit se samotou, zavzpomenínat na železnou oponu a tak.:).

Trasu jsem naplánoval jako okruh, autem dopoledne dojedeme kousek za Tachov do vesnice Lesná, kde je široko daleko jediný obchod (!).. Trať cca 35 km s převýšením asi 800m slibovala nádherné zážitky, pršet má až kolem 5-6 hodiny, tak nás to aspoň maličko bude popohánět:).
Bára natěšená, hned se přepne do "dětských" otázek typu.. "tatínku a bude se mi to líbit?" ... "tatínku a zvládnu to?" ..:).  No hned si připadám o dvacet let mladší, skvělá pohoda. Opatrně a s rozmyslem se vydáváme po turistických značkách přes neexistující osídlení Sudet; hledáme zbytky skláren, které se zavřely koncem 19.století. Krajina je naprosto opuštěná, nikde ani živáčka. Chtěl jsem říci, ani mrtváčka:), ale když jsme asi po 15 km potkali kousek od hřbitova manžele s kočárkem... tak jsem usoudil, že jsou to patrně zombie a jak bylo dobře, že jsem včera v běžecké hospodě měl česnačku:).
[Hned mi to připomnělo starý dětský vtip, jak jde holčička kolem hřbitova a potká babičku. Říká babičko, můžu jít kousek s vámi? Já se moc bojím... Babička odpovídá, ale to víš, že jo... Já jsem se taky bála, když jsem byla ještě živá:) ]

Bára pravda trochu znejistěla, když jí u Zahájí říkám, tady jsme asi kilometr od německé hranice a bylo by dobré ji překročit a kousek pokračovat podle hranic z německé strany. Turisticky je to velmi pěkné jít přesně podél hranic, na kole vede hezká cyklostezka kousek mimo... Říkám, kdyby nás chytli:), ať nic neříká a nechá mluvit mě... U hranic, na cestě u závory:) je šikmo zaparkované policejní auto, magický čas 12:34 a příslušníci sedí patrně v pár metrů vzdálené hospodě... krásně se prosmýkneme, jen štěkot psa za rohem nás trochu zrychlí:)... Okamžitě využiji dobrodružné atmosféry a Bářino adrenalinu k rychlému výstupu do kopečka a odbočení na cestu podél hranice.


Po pár kilometrech jsme zase zpátky na modré a začínáme pozvolna stoupat na Havrana. U B. se začíná projevovat "japonský turistický syndrom"... tedy, že věci, které se nám později při prohlížení fotek a vyprávění ... zdají naprosto skvělé, úžasné a my si říkáme, jak to bylo maximální... tak v té chvíli tak určitě skvěle nevypadají:). Naopak. Člověk si říká, už nikdy... tohle nemám zapotřebí:) a tak. Naštěstí jsme už opravdu za chvíli na vrcholu Havrana, prozkoumáváme zbytky ženijně technického zabezpečení státní hranice a vyzývám B., aby si "železnou oponu", neboli "dráty" .. zkusila přelézt:) a porovnala dnešní přechod hranice s minulostí. Na vrchol rozhledny nakonec nevylezeme:)... asi ve třetím patře jsme usoudili, že to ani jednomu z nás nedělá dobře:)... Obloha se začíná nebezpečně kabonit a do Lesné to přeci jen ještě tak dvě hodiny může být...

Seběh z kopce a pak vlnitými cestičkami k Lesné už drží dobrou náladu v celém týmu... Už znova slyším od B. svoje hlášky, jako ... "z kopce je to zadarmo"... "teď ještě kousek popoběhneme, odpočineme si do kopce"... A je mi fajn. Je mi skvěle, vlastně si uvědomuji, jaké to musí být pro zpěváky a kapely, když jim na koncertě publikum zpívá ty jejich texty:).

Nakonec, navzdory drobným krizím, sebepoznání jsme v čase pod pět hodin zpátky v Lesné. Koupím nějaké pití a jedeme domů. Byl to skvostný výlet... i když to technicky vzato nebylo ultra, přesto ho někteří z nás prožili:). Jako japonští turisté se znovu těšíme z fotek. Pochopitelně, celá naše výprava se jednomyslně shoduje na tom, že to bylo prostě skvělé:).

Ať se nám daří... běhat, užívat si to... nenechat se ovládat nesmyslnými zákazy, dělat blbosti... a radovat se ze "svých ultra" ... i když třeba nemají tu potřebnou kilometráž:).
Protože ultra... to je přeci v nás!
12:)

neděle 17. května 2020

May the force be with you... Ať tě provází síla... aneb, když se mine konec:)...

Doba je taková surrealistická...
Přes šílenosti zákazů, jejich vnitřní nekonzistenci  a vysokou frekvenci neustálých změn, se snažím většinu věcí vnímat podobně jako v "divadle" (kde sedím v první řadě a občas přeběhnu přes scénu)..:). Dává mi to potřebný odstup a pohled "nezúčastěného" pozorovatele... Pravda, moje nutkání veškeré dění okolo sebe (rádoby "vtipně") komentovat mě scela jistě zase přivede do průšvihu, ale nemůžu si pomoci... Já totiž dokáži vzdorovat (skoro) všemu, jenom ne pokušení:)...

A tak jsem v tomto týdnu na pokračující omezení u nás v ústavu reagoval poznámkou, že by mě zajímalo, jestli otevřeme dřív než budou oficiálně povolené swingers party... nebo až potom..:).
To jsem zvědav, jestli mi vedení od září povolí oficiální studijní volno po šesti letech..:).

Navzdory svému předdůchodovému věku jsem tak patrně jediný rebel u nás... Moje "přenosy" dat:), kdy do baťůžku dám pár SSD disků s víc jak 4T zpracovaných dat jeden den přenesu do práce, zapojím a na dálku roztřídím, zkonsoliduji... a v dalších dnech přenáším v obráceném směru... jsou už pověstné, stejně jako běh do práce, abych nahodil server:). To mi přijde jako vrchol aktivního home office. Ale zase... v minimalistickém případě je to 15km, když je čas, nebo jsem obzvlášť vytočený, tak hned běžím zpátky... a je to 30. A logikou mojí bavorské tety i pro jednosměrku.. 15km mít nebo nemít... to je 30km rozdíl:).

---- malá vágně související odbočka ----
Četl jsem na několika místech, údajně jako starou japonskou moudrost, která se hodí pro tyto dny. Já to sice beru jako výbornou a moudrou lidovou tvořivost, která se pro svoji větší pravdivost odkazuje na východní a exotické zdroje, (které se nedají snadno ověřit)... ale přesto, tady je:
Jak udělat lidi šťastné:
1. Všechno jim seberete
2. Všechno jim zakážete
3. K smrti je vyděsíte
4. Vezmete jim všechny jistoty, přeházíte návyky
5. Zhruba polovinu toho, co měli, jim vrátíte
6. Přesvědčíte je, že jste je uchránili před nebezpečím, které jste si dříve vymysleli
7. Zhruba polovinu toho, co jste jim zakázali, jim povolíte
Lidé si budou připadat neskonale bohatí, volní a šťastní. Do smrti vám budou vděční.
---- konec odbočky ----

Ale co je zajímavé, pozoruji kolem sebe efekt "žáby pomalu ohřívané v hrnci"... jednak si lidi na všechny ty šílenosti zvykají, jednak v řadě věcí rezignují... A jednak.. tak trochu plíživě:), přichází ty zákeřné vnitřní otázky i na nás... Proč bychom my "průměrní" a obyčejní se měli víc snažit... takové nihilistické (gretovské) úvahy, že všechno je pryč, dobré už bylo, dětství a budoucnost nám ukradli naši rodiče, rychleji a dál už běhat nebudeme..:)... Do toho se postupně odkládá a ruší jeden závod za druhým.. některé "navždy":(.
Třeba takové zrušení ikonické Rondy ... to mi přijde obzvlášť síla. (v detailu viz zde). Docela mi to zkazilo den, protože jsem pořád nějak žil ve své "bublině" věříc, že ultra dělá lidi lepšími:)... ale bohužel to není pravda:(

A tak je potřeba mobilizovat své vnitřní síly, radosti a rituály... Začátkem května jsem měl v kalendáři napsanou přípravu na Menorku, tedy začít běhat "výrazně teple oblečen", abych si zvykal na lokální podmínky [Co na tom, že ji zrušili, že?:)]... Bylo teplo i tady a tak v zimní bundě jsem udivoval i v parku, kde i důchodci vyrazili v krátkých rukávech... Byl svátek, 4.5., den Hvězdných válek ["May the force be with you", tedy ať tě provází síla... v angličtině zní podobně jako 4.května..:)], ... a já nabalený jako cibulka jsem vyrazil na delší běh do údolí.

A najednou se to stalo. Přeskakuji hady a potkávám divoká zvířata. Pravda nejdřív zachraňuji pár slepýšů na cestě (za sebou vidím skupinku na kolech, která bych z nich udělala placky), potom krásná užovka, původně jsem si podle její (malé) velikosti myslel, že je to zmije:)... Zajíci, bažanti... ale nakonec to přišlo taky... divoká prasata. OMG! To je v podstatě stodůlecký ekvivalent medvěda:)... U studánky potkávám jednoho známého domorodce, který vtipně komentuje moje oblečení ... prý že se má rád muže pevných zásad a zvyků... že mě celou zimu viděl v téhle bundě a že jsem ji pořád ještě nesundal..:). Odpovídám, že kvůli pár trochu teplejším dnům nehodlám dělat drastické zásahy do svého šatníku. Vyrůstal jsem na Vysočině a tam pojem "léto" a "teplo" byl tak specifický, že místní věděli, že například loňské léto bylo na Petra a Pavla, mezi 2-4 hodinou, v závětří na opěru slunce u Dívčí školy...:)...
Předevčírem jsem ho potkal zas... zdravil a vykřikoval, že jsem měl pravdu, že je pořád zima..:).

Musím se přiznat. Plánoval jsem letos, že po 12-ti letech svého běhání ... nějak ukončím ta svoje "velká" ultra... Měl jsem to hezky namalované, oběh Menorky, 100k krajinou Boba Grahama, Vassův běh v létě, podzimní naročné ultra v Itálii... a pak sbohem a šáteček. Potom otevřeně přiznám sám sobě a vám všem, že je to ve finále bolavý a že se mi už nechce "trpět":)... a že budu běhat jen ty kratší trasy, případně ultra bez limitu, která se dají dojít pěšky, když budu chtít...

No jo, ale jak jsem teď minul "plánovaný konec" svého velkého ultra snažení... Tak jsem najednou bez konce a budu "muset" běhat dál...:)... Budu muset znovu najít motivaci usilovněji běhat a i trénovat. Minul jsem konec a tak jsem znova na začátku... A tak logicky:) je přede mnou minimálně dalších 11 let, než se znova přiblížím k cílovému praporku:).

Jako úvodní/testovací běh jsem zvolil svůj místní 1/2 maratón, kdy od domu běžím dolů z kopečka asi 500 m za most Inteligence, otočím to a kopečkem se vracím do Stodůlek. Rozbíhám pomalu, uvážlivě, (jsem starší muž) lehce pod 6 minut km, v duchu si říkám, že pokud nejsem úplná coura, tak bych se měl pokusit být zpátky v průměrce pod 8 minut na míli (tedy 5 min/km). 

Postupně to rozbíhám, chvíli běžím před a za skupinkou tří rekreačních cyklistek, které v téhle chvíli už také zatočily na cyklostezku u vody... Když jsem je potřetí předbíhal, rychle nasedly na kola a slyším jak jedna z nich povídá, ... "on běží podle vody, rychle odjedem a odbočíme... S ním nebudeme závodit. Ten by nás zničil všechny" :)... Myslím, že z téhle hlášky budu žít hodně dlouho... až bude nejhůř, vzpomenu, že jsem v přípravě byl schopen "zničit" i tři ženy:).

Inu, nikdy neříkej nikdy, nikdy neříkej konec:), aneb vždycky "to" skončí dobře... a pokud to dobře nevypadá, tak ještě není konec:). Sice si připadám jako auto, kterému přetočili tachometr... Ojeté, ale přitom "zánovní", zničené, ale pořád ještě jede:) ... Ale když už jsem zase na začátku, tak žádné výmluvy a musím se sakra snažit!

Všemu zdar! Našemu úsilí, začátkům a ultra zvlášť!
12:)

pondělí 27. dubna 2020

Hledači pokladů, aneb hravý Veverka si hraje a my s ním..:)

Jak už je ve zdejším kraji zvykem, na jedné straně (řekněme "na venek") jsme poslušné ovečky, co poslouchají příkazy a nařízení, nosí roušky pomalu i doma a nutí si mýt tlapky bakteriálním mýdlem i svého psa:), ale "uvnitř"... uvnitř je každý z nás ...husita!:)...

Ten vnitřní boj včetně projevů všech možných (rozumných i nesmyslných) omezení se i se mnou různě pere, nestandardní podmínky v práci k tomu přidávají další stres a napětí. Jak to asi musí vypadat u rodin s dětmi v panelákovém bytě?
To moje -- sice malá, ale -- zahrádka, moje dílna (a trucovna/pracovna) vytvářejí věřím dostatečný prostor/nárazník pro rozumnou rodinnou pohodu... Ale jak říkám, mám neskonalý obdiv pro rodiny s dětmi, které v těchto dnech nemají dostatek "životního prostoru" ...

Běh-pobyt venku je potom asi jediná možnost, jak z toho všeho utéci, jak se zbavit všech napnelismů a cukatur:)... Paradoxně cílené běhání a náročný trénink nemusí být nutně to pravé ořechové, spíš naopak. Já to beru tak, že ani běh nesmí být v mém případě spouštěč stresu... [aneb, ono se to nepo..tento:), když se mi nepodaří běžet přesně podle plánu, když se nezlepšuji]. Navíc je klidně možné, že při logistickém oříšku letošního jara (tedy pomoci při přemísťování syna ze školy z ameriky domů) se mi nepodaří vyhnout se povinné karanténě.
Většina závodů je zrušených a tak naběhat cíleně a strukturovaně své tréninky, tempa, intervaly... všechno plus mínus osamoceně... dokáží jen reprezentanti a ti nejtvrdší z nás.

Proto se mi moc líbí nové bojovky[i vědomostní soutěže], které se objevily i v našem Prokopském údolí, hafo otázek pověšených na stromech kolem hlavních cest a na druhé straně správná odpověď. I tak se dá zabavit s dětmi na krátkém výletu přírody.

Podobně mě a většinu kamarádů nadchl Martin Veverka Pražský, toho času "Ostrovní", který mezi nás přinesl hezkou (anglickou) běžecko-turistickou hru, která teď doslova zuří na našem klubovém FB:).  Vy, co jsem zabloudíte a (zatím) nejste součástí naší volně definované skupiny iThinkBeer (.com) -- tedy těch, co sice běhají, ale při běhu myslí na pivo a na setkaní v hospodě s kamarády -- tak vám o tom musím něco říci.

[Chvíli jsem čekal, jestli Martin, se stylem britského gentlemana, něco sám nenapíše o "Treasure Hunt Run" ... tedy Běžeckém hledání pokladů. Ale Martin nic nepíše a je škoda, aby to zapadlo, obzvlášť v téhle době, tak tedy ...]

Treasure Hunt Run
Je určeno 10 věcí, které je potřeba v rámci výběhů, výletů najít a vyfotit spolu se sebou samým (či alespoň s nějakým klubovým atributem).
Už první sada byla velmi inspirativni (S01):
1. Neuvěřitelná díra
2. Divoce žijící zvíře
3. Číslo 82
4. Něco oranžového a fialového
5. Most
6. Historický pohled
7. Lavička
8. Houby
9. Ztracena věc
10. Něco hodně chutného

Druhá sada (S02) posunula laťku o kus výš:
1. Kostel
2. Roubenka
3. Napajedlo
4. Telefonní budka
5. Výstražná cedulka
6. Něco krásného
7. Něco tvrdého
8. Něco rychlého
9. Něco šokujícího
10. Něco tichého

Třetí, přemýšlivá sada, (S03):
1. Úl
2. Pták v letu
3. Nesprávný nápis
4. Pěkná brána
5. Den v týdnu kromě neděle
6. Vyrobeno/založeno v..
7. Ztracený míč
8. Něco na nesprávném místě
9. Něco kde se dá schovat
10. Zajímavá pěšinka

Ošem Nika z Nového Mexika přinesla další level, (S04):
1. Něco hlubokého
2. Něco pichlavého
3. Hydrant
4. Vlajka
5. Něco kulatého
6. Loď
7. Vyhlídka
8. selfie+zajímavé pozadí
9. Velkej hmyzoun
10. Sníh

No, sledoval jsem naše vedoucí hledače, taková Romana (April), ta to často dokáže dřív než bys řekl Pilsner Urquell:), ale většina úlovků od kamarádů je neskutečně vtipná, dokážete si představit, jak se dá uchopit úkol SO4E8: selfie+zajímavé pozadí, že? Nebo sníh v Čechách v dubnu, když tady skoro nebyl přes celou zimu... No nádhera! Kvůli práci jsem nejen nestíhal v týdnu moc běhat, ale ani sbírat poklady, až to bylo takové smutné... Ale v sobotu jsem se rozhodl, kdyby všechno mělo "padnout" a [vždy, když je nejhůř] běžel na Karlštejn a zpátky... S tím, že po cestě zkusím "všechno splnit":)... tedy 1-3 sérii. Neudělal jsem si poznámky, ale pamatoval jsem si opravdové "špeky".

Falešný policista monitoruje cyklostezku!
Doba je nesmírně dynamická.. myslel jsem si, že telefonní budka v "mých" vesničkách kolem údolí bude v pohodě.. v Holyni jsem ji viděl jako hotovou věc:), ale už je pryč! Je to výrazně těžší oříšek.. Dokonce ta na Řeporyjském náměstí, kterou jsem bral jako "home-run" už není telefonní, ale je to knihobudka:). Podobně číslo 82, to jsem si věřil, že snadno po cestě na Karlštejn ulovím, ale kdepak. 12, nebo i krásná 13 ... o 28 nemluvím... to by všechno bylo, ale 82? Když tak "orlím zrakem" pátrám v Chotči, tak se mě jedna "domorodkyně" ptá, co hledám.. Vysvětluji, že máme hru a že potřebuji vyfotit číslo 82. Hned se mi nabízela, že mi jej napíše na krajnici:), ale to mi přišlo nečestné a nesportovní:)... Dokážete si představit tu děsnou radost, když jsem ji našel ve Zvonoklasech...

Je to skvělá, i když čertovská hra! Myslel jsem si, že mám "ztracený míč", když v tom se objevili čutálisti a vzali si ho do hry... Prostě, zdaleka nemám všechno, ale moc hezky to zase probudilo moje pobíhání, člověk se najednou víc kouká kolem sebe a objevuje spoustu zajímavých věcí, nejen ty hledací poklady...

Prostě cesta mi utekla ... jedna-dvě:)... málem jsem při zpáteční cestě v Letech minul Petru, která proti mě prosvištěla na kole a za chvíli jsem byl v Radotíně, čas se nachýlil, i když jsem nenašel všechno, tak jsem vzal po 47 km MHD nahoru do Stodůlek... Práce a rodinná pohoda volaly:). No ty chybějící "kusy" musím dohledat jindy... Nedá se nic dělat. Příště musím vyběhnout někam dál..:).



Všemu zdar! Ultra zvlášť!
... protože, kdo běhá a hraje si... nezlobí (se)!

12:)

úterý 21. dubna 2020

Zákazy, příkazy, roušky a náhubky... aneb volnost běhu...proti všemu:)!

Otevřeně... je mi líto těch mladých, kteří se na můj vkus až moc snadno vzdali a vzdávají svých svobod, své odpovědnosti ... Přenášejí hodně věcí na stát a skoro všemu věří:)...A stát? Ten si lebedí... Velký bratr se připravuje definitivně všechno sledovat, deficit se zvyšuje stejně, [jak vtipně poznamenal Aston (O.Neff)] jako váha salámu u řezníka... "O sto miliard víc? Můžu to tak nechat?"... OMG!

Z pozice sice aktivního, ale staříka:)... Nemám touhu, ani se necítím být povolán, abych jim radil.. Ale nemám rád situaci, kdy stát někoho (v tomto případě střední stav) téměř zlikviduje a pak se ho snaží s velkou pompou zachraňovat... Jen se raduju z toho, že jsem žil velkou část svého života v relativně normálním světě, kde slovy Ozzyho.. Člověk klidně mohl sežrat netopýra, aniž by tím způsobil Armagedon..:)... [Ozzy Osbourne " There was a time when you could eat a bat and not cause armageddon."].

Ale pozitivně -- ten běh mi dává naději... Po minulých týdnech, kdy jsem hodně potkával a viděl na dálku běžce v polích s šátkem přes obličej... [OMG!]... Tak teď už registruji povětšinou jen "potkávací světla"... kdy si přidržíme šátek jen na okamžik setkání... a s některými pomocí pantomimy či jen pohledem do oči usoudíme, že ani tuhle komedii nebudeme hrát:).
[Nicméně vzhledem k odhodlanosti strany a vlády by to chtělo, aby někdo vymyslel a sjednotil běžecko/turistický pozdrav... Navrhuji potápěčské Ok, kdy O je vytvořené palcem a prostředníčkem a "k" přirozeně zbývajícími prsty... abychom si dali najevo, že já jsem Ok, kvůli mě si ten hadr nemusí nasazovat:)].

Když jsme u těch zákazu a překážek. Nevím, co vedlo sedláka u Řeporyj, aby zoral (veřejnou, značenou) cestu mezi poli a natáhl tam mlíko se zákazem vstupu... aby mu tam nechodili/nelezli lidí? :)... Kolik mu jich tam může projít? No nevím jak koho, ale mě to neodradí. Tak holt ty původně rychlejší úseky běžím v oranici, taky dobrý:)... Když jsem tudy po "zorání" běžel poprvé, tak jsem si myslel, že na mě sedlák "mává" na pozdrav, ale když jsem obíhal to mlíko se zákazem vstupu:) tak jsem usoudil, že v tom "pozdravu" možná byla i nějaká "výhrůžka":)... Inu, až mě začnou nadhánět, tak aspoň budu mít Míšou tolik prosazovaný fartlek..:)

Vždycky se mi v té chvíli vybaví rady mého dědy a bavorské tety... "Hanzi, nikdy neorej po kopci a nikdy neorej cesty..:)... To dělají jen hloupý jézéďáci -- oře se vždy podél kopce a cesty nenič. Má svůj důvod proč tam jsou odjakživa ... Jenom si zničíš pole!"

Ale možná právě ty zákazy a příkazy mě inspirují. Za normálních okolností bych kolem těch výběhu krav běžel maximálně 2-3x do měsíce... Takhle mám touhu tam běhat 2x týdně:). Stejně tak mám silné nutkání každému, koho vidím v polích/v lese s rouškou říkat .. "neblázni... jsi tu sám... užij si to naplno":)




Běhu zdar! Ultra a boji s blbostí.. zvlášť!
12:)

PS. Než se to "ztratí":). S dcerou jsme se udělali takový soukromý "We Run Prague"... Ty fotky jsou z toho "výletu"... Přes Ladronku, Strahov, Pražský hrad, Petřín, Cibulku... do Stodůlek. Naprosto luxusní ráno. Za celou dobu jsme nepotkali vic jak deset lidí. Vřele doporučuji!
PPS. Abych to dokázal... zoraná cesta.

                   

pátek 10. dubna 2020

Důvěřuj svému sádlu! Aneb bojuji s omezeními a protivenstvím:)...

Asi všichni znáte ty různé "dobré" rady: ... Nauč se každý den 10 slovíček... do roka umíš cizí jazyk. Využij krizi k pravidelnému cvičení, do měsíce uděláš klik na jedné ruce, do dvou měsíců máš skvěle vypracované břišní svaly... To ani nemluvím o akcích typu.."zhubněte do plavek"..:), které z kohokoliv za necelé dva měsíce udělají nejen ozdobu pláží, ale i potenciální hvězdu remaku seriálu Pobřežní hlídka:)... u všeho přeci stačí "jen" být trpělivý a vydržet...
[Neříkáte si někdy to klíčové.. Bože dej mi prosím trpělivost.. Ale hned!!!:)]

Koneckonců, kdo by nechtěl vypadat dobře, ... umět nový cizí jazyk, ... ohromovat svými vědomostmi, že?:)... Stačí k tomu vlastně tak málo, stačí pravidelně "něco" dělat, vydržet u toho a úspěch je zajištěn. Vlastně pro řadu rekreačních běžců, co běhají/usilují o ultra by to mělo být jako houska na krámě... Přece pro ně je jednoduché pravidelně naběhat svoje porce kilometrů, tak stačí tu svoji konzistenci přenést do dalšího "oboru"...
[Vzpomínám si, že obecná konstanta, kdy se člověk má šanci přehoupnout z amatérské na vyšší úroveň byla poblíž 10.000 hodin, to zase není jen tak:)]

Ze stejného soudku jsou rady na hubnutí... změňte svůj jídelníček... Různé diety z mého pohledu nepoužitelné, protože jsou komplikované a vyžadují povětšinou, abych si "něco" buď nosil s sebou, nebo "něco" nejedl, případně jedl jenom "něco"... Vím, chcete říci, že běh sám o sobě je zárukou toho, že člověk zhubne. Určitě ano, obecně to má velkou pravdu... ale ...
Například já jsem začal běhat a hubnout z mety cca 104 kg a řádově během roku jsem se dostal na úroveň 82-83 kg a tu jsem navzdory různým pokusům se změnou jídelníčku držel dlouhých devět let. Občas jsem se nějakou dietou dostal k 80 kg, ale zhruba po týdnu se moje váha ustálila zase v okolí 83 kg..:)
Jasně je to velký úspěch zhubnout 20 kg a dostat se do rozumné formy, běhat ultra... Ale váha, jakoby byla zakletá. Navíc po Grand Slamu se mi začalo stávat, že po těžkém ultra mi tělo začalo nabírat vodu a váhu, které jsem se (navzdory celkem pravidelným cca 100 km týdně) těžko zbavoval...

Chvíle vánočních svátků mě bohužel posunula ze "zakleté" zóny 83 kg o víc jak 3 kg výš.:(... No tragédie! Přemýšlel jsem, co dělat, co vyzkoušet a vzpomněl jsem si, že v období přípravy na moji první Rondu jsem o víkendech praktikoval přerušovaný půst, nacvičoval "hladové" běhy, tedy běhal jsem 30 km a víc ve vrcholu své postní fáze.. asi měsíc, abych poznal a připravil svoje tělo a mysl, že ... jídlo na ultra není to nejdůležitější... Jako vedlejší účinek jsem se dostal s vahou tehdy na 80 kg.

Nakonec volba byla jednoduchá. Potřebuji něco, co vydržím praktikovat dlouhodobě. Něco u čeho mohu pít pivo, víno... nemít nějaké speciální dietní požadavky... A tak IF (intermittent fasting, česky přerušovaný půst) byla jedna z mála použitelných věcí ... a taky jedna z mála věcí, kde jsme si s trenérkou Míšou nerozuměli. :).... Aniž bych metodu nějak prosazoval ... napíšu pár poznámek z mých 3.5 měsíců ... Na rozdíl od ostatních "keto" a jiných speciálních diet, nevyžaduje žádné preparáty, nepotřebujete žádné speciální pomůcky... a dá se relativně snadno (bez velkých společenských omezení) dlouhodobě držet.

Podstata je velmi jednoduchá...[Pokud jste ve stejné kategorii a chcete zkusit, doporučuji lehce pročíst na internetu, včetně rad a omezení, ale pro obyčejného člověka je to fakt jednoduché. Říká se, že obecně na muže to funguje výrazně lépe/rychleji než na ženy]. Den jsem si rozdělil na dvě části... Na jídelní okénko (které může být od 4-6 až 8 hodin. já se snažím standardně 4-5, občas poruším...), kdy můžu jíst a na zbytek dne, kdy panuje půst a člověk nepije ani kafe s cukrem, ani pivo, ani sladké limonády. Optimálně čaj (černá káva) a čistá voda. Nejlépe je v postní fázi provozovat nějakou sportovní aktivitu, včetně rychlé chůze...

Aspoň mě výsledky velmi potěšily. [Vím, že jak o tom něco napíšu, tak to hned bude !horší dodržet a posunout, ale nešť:)] ... Něco s vámi budu sdílet, ale nebojte se.. žádné fotky břicha, nebo já před zrcadlem v tangách.. to nehrozí... Takové průkazné a neosobní se mi jeví fotky váhy:).
Syn mi věnoval svoji chytrou "americkou" váhu, která nejen přesně váží:), ale pro kalibrovanou výšku a věk pomocí elektrických impulsů odhaduje procenta svalů, tuku, vody... Nastavil jsem si experiment, začal jsem se vážit pravidelně po běhu --- a mohl jsem sledovat vývoj...
Na displeji jsou vidět čísla /velké je váha, vedle ní je procento tuku, pod ní z leva do prava.. procento vody, procento svalů, odhadovaná váha kostí. Výhoda je, pokud se vážím ve stejných podmínkách.. po běhu, na lačno... tak všechna čísla jsou principiálnš zatížena stejnou chybou, proto se dá celkem dobře posuzovat trend...

Ostudný začátek... Silvestr po ranním běhu

31. ledna


29. února

28. března

9. dubna

Tedy z 85.6 kg a 21.2 procent tuku na 73.5 kg a 15.5 procent.
Co je na tom ještě zajímavé, je přesně to, o čem psal jeden z propagátorů [Hugh Jackman, alias Wolverine:), který držel na začátku filmování 4 hodinové okno, údajně dlouhodobě drží 8 hodin mimo trénink.. a používal ji, aby nabral svaly a nezískal žádný tuk]... zejména u starších mužů dochází (mohu potvrdit pocitově) k lepší regeneraci organismu, atd..:)...

Upřímně, takovou váhu (ani pocity) si nepamatuji, protože už od prvního ročníku gymnázia jsem byl pěkná kulička... jedině jednou jsem se dostal s váhou pod 80 kg a to když jsem byl na letní škole v Itálii bez peněz a většinu času jsem držel půst:). Do budoucna bych chtěl bych udržet, případně 2-3 kg dolů a možná i nabrat nějaké drobné svaly při cílovéváze... Zkusím se zas po pár měsících ozvat:).

Doba je nesmírně dynamická, normálně nesleduji noviny, ale teď musím každé ráno otevřít idnes.cz [tedy ne abych sledoval pochybné výkazy statistik COVID-19, ale..] abych nastudoval, kdy budu moci jít do obchodu a necpal se tam v době vyhrazené pro seniory. Vláda nás udržuje v bdělosti, časy mění, stejně tak zajímavé jsou výsledky "vládního matesa" ... tedy, co zase naši velitelé vytáhnou z "osudí" a kterou službu, nebo obchod nám vláda povolí... [OMG!].

Jak jsem se pochválil, že jsem zhubl jednu velikost, tak moje nejmilejší manželka to moje úsilí "zabila" poznámkou, že já nemusím ty časy pro seniory vůbec sledovat! Chodím totiž do krámu s Derinou v tašce, šedivej jsem... tak stačí, když budu dostatečně šourat nohama (jako po ultra)... pro jistotu můžu v ruce žmoulat kus housky... a mluvit na Deri v tašce (to dělám stejně)... a pak mi nikdo nebude hádat míň než 65:)... No nezabili byste ji?:)

Ale se zákazy a omezeními je potřeba bojovat (v rámci možností) ze všech sil. Proto jsem si minulý víkend naplánoval bojovný "Běh naděje"... tedy z Bojova do Řitky a domů:). Symbolické po všech stranánkách... když se člověk přes Dobříchovice škrábe Krásnou strání nahoru tak si uvědomuje, že do Řitky to šlo snadno a rychle, ale dostat se odtamtud ... to bylo náročné:).

V týdnu jsme provedli záchranný koloběžko-běh (zachraňovali jsme pivovar Kácov) s Lubošem z našich domovů přes Prokopák podle vody k mostu Závodu míru... a nacvičovali používání roušek-šátků v režimu potkávacích světel:). Podobně jako při potkávání protijedoucího auta ztlumím světla, tak tady nasadím roušku nebo šátkem zakryji nos a pusu... a hned jak se mineme... Zapnu světla:), tedy sundám hadry z nosu a obličeje:)

Pro případnou kontrolu, že běžíme spolu jsme byli připraveni -- jsme rodinní příslušníci, jako medvědi u Kolína... my jsme v podstatě bráchové!:)
A tak... ať nám to běhá... Protože, my vlastně neběháme pro sebe... My běháme pro své blízké! Abychom se (obzvlášť v téhle době) vzájemně nezabili!

Všemu zdar! Ultra a "spiklencům" běhu .. zvlášť!:)
12:)

neděle 29. března 2020

Doba šátková, nikdy neříkej nikdy, aneb zahraniční závody v Babicově provedení:)

Chudák Márquez :) -- variant na jeho Lásku za časů cholery se objevuje v každém oboru na tucet... každého to svádí k použití v "době viru"... Nicméně, mě současná situace vrací k obecným moudrům typu .. "Nikdy neříkej nikdy!" :)...

Vzpomínám si totiž, jak jsem letos uprostřed zimy, v jednom obzvlášť mrazivém ránu, na poznámku/dotaz jedné běžkyně, že já neběhám se šátkem přes pusu?... Namyšleně odpověděl: "Já? Nikdy!" ... No, a už je to tady...:)

Poctivě, jako zodpovědný občan, když je požadováno, abychom při ochraně ostatních nosili roušky a šátky přes pusu a nos, tak to pochopitelně pevně dodržuji. Jako statistik si o řadě věcí a opatření můžu myslet svoje, ale v podobných situacích dodržuji obecná pravidla. Možná tím spíš, že chápu, že svým šátkem alespoň drobně chráním ty kolem sebe. Moje nejmilejší manželka je zubařka, která až do začátku tohoto týdne musela pracovat téměř bez jakékoliv ochrany, ... já se sice [...v rámci možností:)] chráním a přestože jsem čuně, si myji ruce:), ale o tom, že buď jsem už tuto nemoc prodělal, nebo ji mám, případně ji v nejbližších dnech dostanu... vůbec nepochybuji. Ale opravdu ten pohled a používání šátku u mě je veden ohleduplností, ne strachem o sebe. 

--- drobná odbočka do dětství ---
Tady se nabízí vesele zmínit moje dětství, kdy jsem jen tak tak unikl přezdívce "bacilonosič":), protože můj doktor byl fascinován, že jsem v raném věku nejen zdárně unikl spále a záškrtu, ale i úspěšně je roznášel. Když se potom objevila ve městě vlna úplavice, tak už bylo celkem jasné, že jsem velký kandidát na bacilonosiče... a taky ano:)... Když  jsem těsně před státnicemi dostal po druhé příušnice a relativně rychle se z nich dostal (a dokončil školu v řádném termínu), tak místní doktor pokýval hlavou, že je to můj standard... a jen ověřoval, jestli to ještě nešířím..:)
--- konec drobné odbočky ---

Moje zásoby v případě izolace
Jak poznamenala správně moje trenérka M., šátek/rouška působí na intenzitu běhu... Nicméně můj Garmin mi po běhu skoro vždycky říká... že se flákám!!!:). Ale to nevadí. Jak se mi potí brýle a mizerně vidím, tak mám i pří pár kilometrech aspoň velmi dobrý pocit dokonalého tréninku na druhou noc v ultra:).

Jediný, trochu společensky komplikovanější, aspekt šátkového-rouškového běhání se u mě projevuje v tom, že díky šátkům a svým zamlženým brýlím nepoznávám lidi. V tom jsou mi sympatické inovace (možná to má seznamovací efekt?) u některých lidí v parku, kteří mají přes roušku něco namalované, nebo dokonce napsané svoje jméno... (Dáša, Soňa... Lenka... ale viděl jsem i Honzu!). Proto jsem sáhl ke svým "signature" šátkům, které mi kdysi udělal Pavel, Veverka Sudetský -- a dávám si je kolem pusy a přes nos.  Jsou v různých barvách a jsou plné 12 (!)..:)... Takže pokud se někde uvidíme, je to jasné... jsem to pořád já... Slovy Američanů: "business as usual", tedy pořád se snažím běhat.

Mám to ohromné štěstí, že většinu své práce mohu dělat i v této době, bez jakýchkoliv omezení, takže o "drobných" komplikacích nečekané výuky a konzultací na dálku nemluvím, nestojí to za řeč... I když upřímně by se hodilo, pokud by se na Alze dal koupit nějaký "modem", který by za mě dal některým studentům pár facek:)...

V sociální izolaci se ukazuje velká výhoda ultra:). Všichni ultra běžci se totiž "mají rádi" :) ... dokáží v samotě "se sebou" v pohodě vydržet spoustu hodin, takže nás nějaká sociální "izolace" hned tak nerozhodí... [Tedy, ne, že bych se netěšil do běžecké hospody a na pivní běhy... ale na všechno dojde a jak říkala moje bavorská teta.. odříkaného chleba největší krajíc:)...]

Nechci, aby to vyznělo, že v turbulentních dobách mě maximálně zajímá moje pobíhání... to ne... ale jsem přesvědčený, že právě pobíhání mi umožňuje udržet pocit "normálnosti". Určitě to platí obecně pro každého -- když slábne víra, je potřeba držet rituály! 

Na postupné rušení svých naplánovaných závodů jsem si zvykl, je to v duchu starého moudrého vtipu ... Pokud chcete pobavit pánaboha, seznamte ho se svými plány:)... Nicméně, já už mám v záloze řadu naplánovaných "zahraničních závodů" v Česku.  Třeba takový "balkánský výlet", aneb přeběh Srbska... tedy přes Sv.Jana Pod Skalou... To se dá ze Stodůlek proběhnout v pohodě za jeden den. Pro náročnější cestovatele (fajknšmery) se dá ode mě z domu zvládnout Amerika společně i s Mexikem.:)
Každý si něco najde -- třeba jihočeši to mohou vzít od podlahy a rovnou běžet kolem Světa [... tedy kolem rybníku Svět..:)...]

Na příští týden, jako podporu, že se vše v dobré obrátí ... mám naplánovaný krásný symbolický okružní běh: "Do Řitky a zpět"... což je ve finále nádherných 54 km, kolem Karlíku a Vonoklas. A tak bych mohl pokračovat:). 
[Známá píseň Jojo bandu hned navrhuje další místa poblíž Řitky... Pro zájemce dodávám, že například takový Pičín je nedaleko:)... necelých 31km]. Myslím, že i červnová, lehce nastíněná, klubová akce, kterou pracovně nazývám(e) "Trans-Avamuš" ... tedy Trans-Šumava:)... má také šanci se zapsat zlatým písmem do našich srdcí.

A proto... Ultra zdar!
Jen už prosím otevřete ta nákupní centra... Pokud chci dodržovat nějaká distanční pravidla, tak abych ty lidi obíhal hustým křovím!:)
12:)
PS. Příště už snad i o té IF... intermittent fasting (aneb přerušovaném půstu).

neděle 15. března 2020

(Zrušené) Brdské hvozdy, 100+km , partyzán a vlhké sny výrazně staršího matfyzáka...:)

Minule jsem si tady napsal, jak jsem postupně "vyšokoval" a nakonec "úspěšně" přesvědčil  trenérku Míšu... že tedy "stovku" na pohodu... uprostřed tréninku... zkusím:). U nás v mezičase zavřeli školu a já rychle přecházel na on-line režim, což paradoxně je v první fázi výrazně časově náročnější a tak jsem bohužel od středy neběhal:(.

Samozřejmě tsunami zákazů a regulací smetlo s sebou nejen mainstreamové akce a sporty, ale i malé komorní ultra "Brdskými hvozdy", kam jsem se těšil jak malej. Jarka mi sice napsala, že aspoň trenérka bude klidnější:), ovšem z její reakce je poznat absolutní neznalost individuí typu 12Honzy. To je podobné, jako očekávat, že nějaký popis, program, procedura... bude blbovzdorná... protože blbci jsou nesmírně vynalézaví!:)

Okamžitě jsem se rozhodl, že to poběžím sám, jako partyzán. Jednak ten western:) je hluboko ve mně a jednak to přináší řadu výhod. Ze sportovního pohledu je to předem zajištěné vítězství nejen v kategorii, ale i v celkově! To už se mi nikdy nepovede... Ale hlavně -- v principu nepotřebuji zástupy lidí na trase, stejně jsem tam ve finále sám nebo s jedním dvěma (spolu)běžci, tak o co jde? Jen promyslet, kde vzít vodu (a pivo)... a aspoň mám zase možnost - takříkajíc z bezpečí domova  - poznat tu pravou a nespoutanou volnost přespolního běhu...:).

Proto jsem hned sedl k mapce a začal přemýšlet, jak by se to dalo uběhnout partyzánským způsobem...:). Ten rozsáhlý vojenský prostor výrazně komplikuje logistiku --  městečka, vesnice či osady na okrajích nejsou moc dostupné autobusy, jen v pár z nich je krámek a/nebo hospoda... Označil jsem si studánky, v prostoru bych se nebál pít z potoků, to ten závěr v obydlených končinách bude z pohledu vody horší a komplikovanější.

A když jsem to měl všechno "promyšleno", tak ještě zkrátili provozní dobu hospod do 20:00:). A tak nakonec po konzultacích s Karlem B., organizátorem volím trasu B, "dětskou 108", B jako baby:), pro děti, starce a těhotné ženy..., se startem na zastávce Teslíny. Ve finále to bude o něco kratší, protože není důvod zabíhat do Nepomuku, kde v té době bude všechno zavřeno. Do Teslín mi jede autobus v 8:30 ráno ze Spáleného Poříčí. Tam si nechám auto, ke kterému se brzo po ránu další den, dáli bůh, vrátím a odjedu domů. Cílem bude druhý den "dělat" jako by nic.. a v neděli se vrátit do tréninku... lehkým poklusem v údolí s Deri a s B, tak jak jsem slíbil.

Jak už je (bohužel) mým zvykem, všechno dělám na poslední chvíli, tím pádem pravděpodobnost chyby nebo nějakého zapomenutí je výrazně větší, ale snažím se pevně držet klubové zásady .."Co nemáš, nepotřebuješ!..:). A tak například chybějící nabíjecí kabel na iPhone znamenal, že jsem později omezil fotky, protože extra powerbanka mi byla na no... na... nic:), vytisklý itinerář trasy zapomenutý v tiskárně sice zamrzí:)... ale jak jsem na trati poznal, stejně navigačně nejvydatnější se ukázaly úseky ve vlastním značení, takže mi nic nechybělo...

Start jsem zvolil moudře na pátek 13, dobrá výchozí kombinace, proč to měnit, že? Číselně se mi otevřela tím pádem silná motivace.. ala "sen matfyzáka"... dokončit na dvojité pí... 3.14 pod 3.14 ráno... :). Nakonec se mi ozval ještě Karel B. s kamarádskou nabídkou, že se mnou poběží noční úsek ze Strašic, zbývajících cca 40 km. A tak s předstihem asi 15 minut před odjezdem autobusu parkuji na náměstí ve Spáleném Poříčí... neklidně si beru zbytek věcí a jídla, nealko pivo z auta a odcházím na nedalekou stanici.

Rozhodnutý pokud možno nikoho z rodiny neobtěžovat s odvozem nebo s nějakou "podporou":). Je to moje akce, můj koníček... Jsem rozhodnutý se nějak dokopat do cíle, případně poprosit domorodce o vodu,  přejít do úplné chůze. Najednou se cítím naprosto v pohodě. Všechny "strachy" a obavy... starosti z práce, vyšilování kvůli viru... všechno je pryč. Jsem tu jen já a trasa v telefonu a v mých hodinkách:). ..[Takže to zase taková úplná volnost nebyla:)].

Už v autobusu to začalo. Koupě lístku do Teslín, vyvolává úsměv na tváři řidiče... "Co tam? Tam chcípl pes!" ... Jeden ze tří zbývajících pasažérů se přidává se slovy.. ba ne, znal jsem tam jednu lufťačku :)... a výrazně se odmlčel:). Nahrávku ihned využívám... Přesně kvůli tomu tam jedu. Ten výron energie a volnosti.. Ať už s "lufťačkou" nebo bez..:)...

V nadšení začínám běh špatným směrem, ale po chvíli už jsem na trase a navzdory ranním telefonům z práce si užívám neskutečné pocity. Blížím se k Padrťským rybníkům... sice po civilní zpevněné cestě, ale ráz krajiny a naprostá opuštěnost, liduprázno... zažívám skvělé pocity. Samota je po chvíli přerušena setkáním s lesními dělníky, stromy pokácené na všechny strany a těžkou technikou zasekané cesty... vody až po kolena... no paráda.:)

Začínám si zvykat, že nikde nikdo, v tom přeběhne v mé blízkosti větší skupinka divokých prasat, pak druhá ... Po pravdě trochu mě to rozhodilo i kvůli tomu, že každou chvíli vidím podle cest posed... a i když mám z divokých prasat respekt, ještě větší ho mám z "divokých" hajných:). Kdo z nich by tady čekal nějaké běžce, že? To bude nějaké větší prase...:)

Stačí jeden dva vzdálenější výstřely a říkám si, jestli moje červená běžecká bunda, na zádech krytá černým báglem, je dostatečně odlišná od "kabátu" běžného divokého prasete..:). Ale svítí slunce a ten pocit volnosti nad vším jasně vítězí. Pravda, zvedá se silný vítr, v lese praskání stromů a popadané kmeny přes cestu nejen komplikují navigaci, ale i zvyšují moji opatrnost. Vzpomínám si na "rady" organizátorů Ledopádů, kteří upozorňovali, ať na nás nespadne nějaký ten strom:)... Tak jsem dával větší pozor...
Krásná zákoutí, kamenité pole u Kazatelny mě trochu svedly z cesty, ale to malé bloudění, ten úkrok stranou stál za to. Nikde nikdo, seběh z kopce po cestách, které nebyly úplně v plánu, mě naplnil adrenalinem a štěstím... po cca 200 m jsem se napojil na původní trasu...

Vítr na pláních a na pastvinách byl tak silný, že k Obecnici se nedalo skoro běžet. I když to bylo s kopce, při běhu mě to odfukovalo zpátky a to nejsem zase žádná sušinka:). Asi bych to zatočil hned do lesa, ale potřeboval jsem se zastavit na první "kontrole" v místním COOPu si koupit něco k pití, a třeba i k jídlu. Ukazuje se slabá stránka virového období, nákupní panika... Nákup trvá déle než bych chtěl a zatímco se snažím zprovoznit igelitový pytlík, abych si vzal jeden rohlík, předbíhá mě jedna místní babka a zkušeným pohybem (jako smrt) bere všechno. Ptám se nesměle, jestli bych si jeden rohlík nemohl vzít.. a ona trumfuje, ze je potřebuje všechny, ať si vezmu něco jiného... Tak jsem si vzal pivo:)... Aspoň vidíte, jak je těžké nebýt alkoholikem...:)

Asi navigačně nejzajímavější část byla kousek od Ťoku [tedy některé sekce ve vojenském prostoru silně připomínaly Spartan Race... brodil jsem se vodou a bahnem... na některých cestách by se dalo i plavat:)]. Zrovna na mojí navigaci v hodinkach mi došel limitovaný počet bodů a tak jsem neviděl, doleva/doprava... takova malá paseka plná vody.. z ní asi čtyři "jezírka", zárodky budoucích cestiček.. navigace skáče... a kolem ty povzbudivé cedule, nepohybujte se mimo hlavní cesty, nebezpečí života, prostor není pyrotechnicky sanován, apod. ... Tak jsem si zařval svoje pozitivní doprd*le, doprd*le ... [ze skautského pohledu dva koně v háji, ale po cestě jsem na farmách jich pár viděl, takže jsem na pozitivní straně:)...]. Ulevilo se mi. Hned druhé jezírko se po pár desítkách metrů ukazuje být ta správná cesta a tak zase popoběhnu...

Po cestě se různě pomocí SMS informujeme s Karlem o očekávaném času kontaktu... Domluvena hospoda Na Beránku ve Strašicích. Upřímně říkám, že pátou hodinu nestíhám, ale že pro 17:30 udělám, co půjde, respektive, co (mi to) poběží... Nakonec jsem v hospodě ve 25, akorát stačím objednat piva, seznámit se s místními... Navrhuji, že si sednu dozadu, abych jim jako cizinec nezpůsobil virový šok:), ale hned jsem pozván k jejich stolu, hned se vítáme... Fakt, že jsem deset let měl chalupu v nedalekých Cheznovicích se ukazuje být silná výhoda. Tady zůstat o chvíli déle, tak jsem na plech:)... Bereme čelovky, nabíjím hodinky a vyrážíme z hospody.

Jak moc to bylo moudré rozhodnutí se ukazuje hned v Kamenném újezdě, kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, ve 3/4 na osm. Paní výčepní snadno přesvědčujeme, že za 15 minut... kdyby na to přišlo..., dokážeme vypít i tři piva..:).. [aspoň já dvě ano:)].. a skutečně, i s její rozvážnou obsluhou a nákupem extra džusu .. odcházíme tři minuty před osmou.

Karel se naštěstí domluvil s bráchou, že se u něj (v Měšno) pozdě večer zastavíme na čaj... takže drobné bloudění v lese, přelézání stromů už nevede k žádnému závodnímu překážkovému spurtu. Karlovi se omlouvám, že zatím nehodlám opravdu závodit, že zase popoběhnu víc, až k tomu budou podmínky... začínám mít silný chrapot a strach, že v dalším týdnu při mých on-line konzultacích budu tak akorát chrčet, ale půlnoční čaj v Měšnu stál za to. Ještě si užíváme pohled na měsíc, buddhistický stánek a před 2 hodinou jsme na náměstí ve Spáleném Poříčí, trochu se snažím převléci, vypít nealko pivo a red bull... a vyrazím... Doma parkuji, uklidňuji Deri, která mě vítá, jako bych se vracel z válečné výpravy, přitom to byl jen vojenský prostor:)... Lezu do horké vany ve 3.14.. ve dni i v hodině pí jsem doma...

V neděli už s Deri a B. vyklusávám v údolí... sice postupně, ale M. jsem slíbil, že v tréninku:)... a sliby se mají plnit nejen o Vánocích..:). Doba je ustrašená, zmatená... a je třeba si dělat radost!

Všemu zdar! Našemu boji, osamělému běhu a ultra.. zvlášť!
Bylo to epické, až epidemiologické! Díky Karle za doprovod a skvělou trať!
12:)
PS. Zbytek fotek je na rajčeti zde...