sobota 7. listopadu 2020

Jak je důležité míti... pejska:), aneb 5+7=12 (!)

Jeden můj kamarád na dotaz kolik mu je let pravidelně odpovídá, že neví, protože se to pořád mění... jiný zase zdůrazňuje, že věk je jenom číslo:)... To já ta "čísla" vnímám a pokud to jde, tak se z toho raduji. Zdárně a potichu jsem u sebe "na chalupě" oslavil narozeniny a jak je vidět z číselného součtu, věřím, že bych mohl mít zase čísla na své straně. Schválně jsem dal chalupu do úvozovek, protože já mám svoji chalupu vzdálenou od domovních dveří tak asi 12 metrů...:). Moje klubovna (zašívárna), technická místnost... mužská okupační zóna, kde se permanentně může pohybovat jenom můj pes:)... je podle mě nejdůležitějším stavebním kamenem a kotvou pro šťastné manželství, obzvlášť v "zamykacím" období. 

Odsud s Deri na dálku učíme, počítáme a konzultujeme. Jako správný youtuber:), nepodceňuji přípravu na vysílání - vždycky zajdeme s Deri na delší procházku, aby při "tom" nezlobila. A jako na správné chalupě, zatopíme v krbových kamnech, sedneme-lehneme k ohni a přemýšlíme (já), plánujeme (spolu) a odpočíváme/zlobíme (Deri)... 

Po/při našem společném popoběhnutí na konci často musím Deri táhnout v parku na šňůře a tak poslouchám výtky od ostatních -- jak trápím pejska, že se mnou musí běhat v tom blátě (Deri po běhu v údolí vypadá jako polomáčená sušenka), ale tenhle pohled (většinou) majitelky gaučového pejska ukazuje na hluboké nepochopení čistých radostí "normálního" (venkovního) psa... Moje Deri zná Prokopské udolí nazpaměť, obzvlášť všechny potoky, kaluže, oraniště a vůbec všechna místa, kde se může vyválet v bahně:). To vždycky utíká napřed, skočí do kaluže-bláta a rozvalí se tam .. no jako v lázních. Prej chudák pejsek:)...

Jak jsem rád, že ji mám. Vlastně v té záplavě naprosto nesmyslných omezení, zákazů nočních vycházení s vyjímkou venčení psů už jen čekám, až se mě sousedi a známí (kteří nemají psy) začnou ptát.. Můžeme si půjčit Deri? Potřeboval bych si zajít kousek vedle ke kámošovi, večer zaběhat v parku...:)... Já bych to v Praze viděl jako zajímavý podnikatelský projekt ... "Půjčovna psů"..:)

Pro "novou sezónu" jsem se rozhodl postupovat trochu víc šíleně, než je mým zvykem:). Řeknu to kulantně ... Nevidím tak dobře, jak bych při běhu v terénu potřeboval. Stín to tehdy hezky vystihl, že mu v Ledville najednou došlo, že "slepec" houbec vidí:). No tak špatné se mnou zase není, ale třeba v noci, za šera, nebo při mihotavém světle můj běh může připomínat zatoulanou babku s nůší, případně s chodítkem:)... protože já při rychlejším běhu padám jako listí na podzim -- tedy pořád.  

Rozhodl jsem se tomu aktivně postavit. Pro běh v terénu tak střídám různé brýle, včetně i těch na čtení, které jsou asi o 3 dioptrie slabší, takže vidím o dost jinak a hůř:), oči se musí víc přizpůsobovat, ... Je to podobné jako "americká noc", když filmaři natáčejí noční filmové scény během denního světla:). Snažím se zapomenout na nějaký úsporný běh, na blátě a v terénu se snažím běhat silově, zvedat víc nohy, ve větší frekvenci, lépe držet rovnováhu. Uvidíme, až zvýším zátěž a začnu ještě víc běhat za šera a v noci, ale zatím dobrý:).

Co mi pochopitelně schází je větší kontakt s lidmi, se studenty, s kamarády... Snažím se respektovat obavy a postoje ostatních (na příkazy strany a vlády -- pokud není přítomen policista nebo hlídač -- kašlu). Nechci ať už ohrozit-vyděsit-naštvat někoho už tak dost vyděšeného, nebo naštvaného. Chtělo by to nějaký signál, třeba potápěčské OK, že já jsem ok, že kvůli mě nikdo nic nemusí.. aby, když se potkáme takoví dva, tak můžeme existovat normálně. Aby to nebylo... já myslel, že ty myslíš, že já myslím...:). Prostě kvůli mě si nikdo nemusí zamotávat hadr kolem obličeje, obzvlášť venku...  [Ostatně soudím, že to, že děti nechodí do školy, je zločin]

No, ... ale aspoň na dálku obdivuji konzistenci a výkony kamarádů na Garminu. Tohle je trochu ošemetné. Snadno se může stát (a už jsem to mnohokrát slyšel), že sledovat, jak se někomu daří, jak dobře trénuje a zlepšuje se... může mít devastující vliv:). Dívat se jak Petr V., Míša, Malý medvěd.... tam sází "easy run", výklusy ... pod 5min/km v terénu, jak sbírají km, jako děti pokémony... to může být depresivní:). Snažím se intenzivně bojovat na víc frontách, takže občas ten běh je až na páté koleji, a proto se utěšuji... Vydrž, postupně, vytrvale... a nezapomeň si pravidelně dělat radost!

V mém úkrytu za "želvou" v Prokopském údolí zůstalo po "divokém" Keltovi ještě asi 7 piv (3 z toho nealko) a tak jsem si naplánoval, že pokaždé při nějakém delším běhu poběžím okolo, "hospoda " bude stále otevřená:) a dám si pivo... Asi týden potom běžím nedaleko a těším se na pivo... doběhnu do hospody... a prázdno:). Hned jsem si vzpomněl, jak odpověděla moje bavorská teta strejdovi, když se divil, že ve sklepě není žádné pivo. "To pivo by muselo mít rohy, aby se mohlo bránit!"... :). Pro příště musím pro pivo dát i rohy:), nebo lépe schovat!

Tak ať nám to pokud možno reálně a ne-virtuálně běhá a kamarádí! Všemu zdar, ultra a pití piva... zvlášť! [Jdu si udělat lepší schovku/hospodu:)]

12:)

středa 21. října 2020

Padat se může, znova se zvednout je nutnost, aneb navzdory všemu s radostí do nové sezóny:)

Vím, vím... je to hodně nezvyklé, že takový "psavec", taková ... slepičí prdelka:) jako jsem já... by si neměl tak dlouhou dobu co napsat, co si uložit uložit na blog...

Není to tím, že by nebylo co a o čem si psát, zážitků bylo a je dostatek, ale stejně jako řadě z vás, mi současná situace nedělá dobře. Možná z jiného důvodu než druhým, přeskočím svoje názory na to jak chaoticky a nesystémově postupuje naše strana a vláda, kdy jeden den vyhlásí opatření na dalších 14 dní, s tím, že další kroky budou dělat později, aby další den řekli že něco zvažují a od dalšího dne to vyhlásili... Ne o tom jsem nechtěl mluvit, on jistě pan plukovník během chvilky příjde na to, co by se nám ještě dalo zakázat, jak ještě omezit svobodu a jak ještě víc zdecimovat ekonomiku a úspory obyčejných lidí...

Co mě asi nejvíc odradilo od mého psaní byl neustále kavárenským a pracovním okolím opakovaný "pocit viny"... Protože nešílím z toho, že bych mohl zemřít, že bych mohl onemocnět [protože stát se to mohlo a může kdykoliv z přehršle jiných důvodů], tak jsem  ten, který brání ostatním, aby byli zdraví. Pozor, tohle byl dlouho naprosto silný motiv .. abych se citíl vinný... "Co pak tobě je hej, ty jsi sice na dohled 60, ale jsi zdravý, nemáš vysoký tlak, cholesterol, cukrovku, nadváhu... to já jsem na tom hůř, já neuběhnu ani neujdu maratón, a ty běháš ještě víc". Z většiny takových rozhovorů nakonec vyplyne, že je to moje "vina", že jsem v pohodě, že jsem před 12 lety změnil svůj životní styl, začal se více hýbat a našel v tom svého koníčka... Místo toho, aby to "chtěli" taky, tak by rádi, abych já o to přišel, nebo aspoň abych cítil, jak je to vůči nim nefér... OMG!

Připomíná mi to starý vtip, jak se muž modlí v kostele a říká... Panebože, soused má krávu a já ne... A bohovi se muže zželí, a promluví k němu: "A ty bys chtěl krávu taky?". Muž odpoví, ani ne, ale ať ta jeho chcípne! :). Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím dokázal (věřím že definitivně) vypořádat.

Doslova a do písmene jsem se plácal s tím, že všichni jsou vyděšení, nebudu je nasír*t tím, že budu kolem běhat, jako by se nechumelilo (i když se zatím opravdu nechumelilo). Běhal jsem tak nějak na zapřenou, i když jsem se snažil popobíhat s Lubošem a občas u toho dělat legrácky... Lubošův komentář, když jsem na cyklostezce urval kus chmele, ... "Všude zavřeno a ty přerušíš trénink, odběhneš do křoví, přineseš chmel a řekneš... budeme vařit sami pro kamarády"!.. tak to nemělo chybu... Ty skvělé poznámky lidí, když jsem předbíhal a z batohu mi vyčuhoval trs chmelu, to mi dodávalo dobrou náladu...

Takhle ve středu končím dvojsměrkou po cestě z práce, zase mě do kopce doprovází Luboš, povídáme o všem možném, hlavně jestli dáme pivo dole v prokopáku:), když v tom přehlédnu vystoupnou dlažební kostku a nekontrolovaně sebou majznu. Bylo to podobné jako v popisu mého opilého spolužáka, který řekl.. "a pak se najednou zvedl chodník a rozbil mi brýle!" ... to bylo přesné. Tak brýle jsem nějak častečně upravil, abych aspoň trochu viděl na cestu, kousek jsme šli, dali pivo a pak jsem se sykáním ... "léčebným způsobem", tedy pomalu:).. doběhl domů.

Druhý den jsme měli s dcerou naplánovaný běh po "trase B":), kdy dojedeme na Černý most-Rajskou zahradu a potom co nejhezčí cestou doběhneme domů do Stodůlek. Snažil jsem se to s ní rozběhat, což celkem šlo, pomalý běh totiž léčí všechno:), navíc jsem měl tak potlučený ruce, že jsem ten den stejně pomalu ani nemohl psát na počítači. To bych si nikdy nepomyslel:), vždycky jsem si říkal, že i když se potluču, tak "pracovat" budu schopen. Inu všechno je jednou poprvé...

Týden na to měl být Kelt, nádherná akce, na kterou jsem se těšil i když jsem vlastně po mém líbání dlažby už moc neběhal. Nakonec díky plukovníkovým zásahům, kdy nejde ani startovat ve vlnách, byl zrušen-přesunut, ale partyzánská akce tu byla a napadlo to víc lídí a tak jsme po malých skupinkách, 2-3 vyběhli (s tichou, leč o to lepší a nečekanou podporou tvůrců trati). Tradičně mě doprovázel Malý medvěd, který je v neskutečné formě a běhá lehce, (bez závisti) koukám na něj, jak rychle a snadno sbíhá na bahnitém terénu a kamení, zatímco já opatrně poskakuji dolů stylem raněná srna:). Samozřejmě se to dalo čekat, jednak to, že se někde natáhnu a že mi to bude při běhu hodně drhnout, obzvlášť v terénu... a taky se dalo čekat, že Tomáš zpomalí a bude vedle mě pochodovat, povzbuzovat slovy, že bude se mnou, dokud budu na trati. Sice jsem ho marně posílal pryč a dopředu... bylo mi jasné, že velký skaut mě neopustí:) a že jediná šance abych neměl podobné výčitky jako na Sázavě... je zkusit to rozběhnout a když to nepůjde, tak to zatočit domů...:)

Skutečně jsem se snažil, ale bolest se začala objevovat už i na lehkých usecích, řešil jsem dilemma, jestli pokračovat s růžovým práškem nebo to ukončit. Růžová pilulka je u mě poslední instance, kterou jsem (zatím) nikdy nepoužil. A tak domů jsem dorazil po svých s necelou polovinou Kelta, ale bylo to krásné a bylo toho tak akorát dost.:)

Nemyslím to "radování" nijak falešně, trať byla nádherná, dokonce jsem za "želvu" v údolí připravil tajnou občerstvovací stanici s pivem (i nealko) a kolou -- organizátoři to udělali opravdu krásné, zbytek trasy sice znám, ale určitě si to sám proběhnu... Ale co mi opravdu pomohlo byla společná cesta s Tomášem a potom můj osamělý přesun s přískoky domů, kdy byl čas víc přemýšlet. Většinu letošního roku jsem nijak systematicky netrénoval, s Míšou jsme se v podstatě neviděli, jakýkoliv můj běžecký cíl se nejen vytratil, ale i trénink byl doslova v mlhách:). 

Je středa, brzo ráno, skoro pět dní po mém partyzánském pokusu o Kelta, moje léčebné metody jsou jistě diskutabilní, ale na mě fungují. Věřím, že všechno negativní, včetně "pocitu viny" jsem poztrácel po cestě. Začínám si plnit svůj "trenýrkový" plán na další sezónu, musím se na ni připravit sám a dobře. Naučit se méně nebo aspoň lépe padat:), nacvičit víc běh v noci a situacích, kdy vidím špatně. V bojovném duchu parafrázuji Běžícího stína.. "Nepodceňujte šeroslepého staříka"! :)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost!

Našim bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť!

12:)

pondělí 21. září 2020

Nikdy se nevymlouvat na pivo!, aneb Saar Challenge long:)

Doba je nesmírně dynamická, člověk by v té záplavě ochranných pokynů od naší strany a vlády, při přeskakování mrtvol na ulicích, sledování všech možných semaforů a varování..., snadno mohl ztratit to nejcenější, co má... svoji radost:).

Naštěstí, běžecká komunita je svým způsobem oázou klidu, míru a pokoje... případně významných pokusů o návrat k normálu. Pořadatelé běžeckých závodů v tomto období zaslouží hluboké díky, naprostý obdiv. V sobotu, v mém rodném městě, v Hlinsku, probíhal moc hezký závod Saar challenge -- Výzva Ždárských vrchů...:)

Mezi námi, moje běžecká příprava nestála za nic -- sice jsem si na Kladně dokázal, že jsem bojovné strdce neztratil, ale po těch 180 km jsem měl spoustu povinností, takže na nějaké větší "trénování" :)... nebyl zkrátka čas. Ale vynechat delší běh/závod v rodném kraji, to by byla špatná karma.
Rozhodl jsem se, že to spojím v pátek s větší údržbou zahrady u maminky, aspoň ten rozměr ultra bude podle mého gusta:). Maminka mi, jako správná čtenářka černé kroniky, ... opět připomněla všechna úskalí běhu v mém věku, barvitě mi vykreslila, jak tam někde kolabuji na trati, válím se ve svých výkalech a zvratcích... a nedej bože .. mě při tom mohou vidět třeba moji studenti:).
A abych si dal kratši trať!

Nicméně sobotní ráno v Olšinkách u stadionu mě zastihuje v dobrém rozpoložení. Už jsem tady několikrát běžel, před dvěma roky dokonce vyhrál kategorii "stařec a smrt":), což se upřimně dneska nedá ... ani v těch nejbujnějších snech ... očekávat. Vůbec mi to nevadí, je překrásný den a ředitel závodu Jakub J. správně radí nám/těm, co se nebudeme rvát o stupně vítězů, ať se na stanicích občerstvíme a potěšíme oko pohledy na ta "panoramata". To jsem mu s klidným srdcem mohl slíbit, navíc že se budu snažit občerstvit i mimo stanice.

Stojím na startu a nechtěně mi (mile i když nostalgicky) probíhají nejen okamžiky, kudy jsem běhal do školní družiny, na černo (pomocí ruky a velkého síta) chytal v řece ryby... ale i na loňský rok, kdy jsem tu nebyl, protože jsem si plnil velký Granslamový sen. Vlastně začátkem září jsem běžel poslední Wasatch, potom prožíval neskutečnou euforii a pozávodní kocovinu... a o rok později je všechno jinak, závody se ruší, Ronda navždy:(... Jak je skvělý, že u nás ne!

Až uvidíte tohohle... tak jste špatně:)
Každý rok je tu hezčí trať, ovšem pomalejší pro špatně vidiciho staříka:), víc trailu, kořenů a kamení, ale o to radši se kochám... Na startu se ještě pozdravím s kamarády, Iva, Oto a Alice se chystají na 44, Rado natěšeně podupuje kousek ode mě na startu 70 km trati. Říkám si, Honzo... žádný šílenosti... ne abys nějak spurtoval první kopec, běž a jdi.. konzistentně. Mám číslo 33 a říkám si, že i když se startovní pole rok od roku lepší (a já zpomaluji), tak třeba... třeba by to šlo dát "na par"... tedy doběhnout do 33. místa. A tak se trochu rozbíhám, v Hamrech postupně pár lidí stahuji... Kousek jsem dělal o prázdninách pravidelně pionýrského vedoucího, málem jsem zabočil na cestu ke Studnici:). Skutečně proti prvním ročníkům ubylo rychlých lesních asfaltek a přibylo lesních pěšin. V probleskujícím slunci vypadají nádherně, ale ... jak všichni víme:)... já na nich vídím h*... tedy moc nevidím.:).
Ale to není důvod, abych si stěžoval, jen si to opatrně připomínám, abych dával pozor na cestu. A tak se bavím s houbaři (jeden ... je to bída... a nese v každé ruce ohromý košík hub), s pejskaři, jestli je mají vycvičené na hledání hub...prostě překrásný den.
Na Medlově vidím otevřený stánek a tak pivo je skvělá volba. Ze závodního hlediska:) mě to sice stálo několik cenných minut, než ho paní natočila, ale vzpomenul jsem si na rady, které nám dával ředitel závodu... opatrně jsem "vdechl" pivo nadvakrát, potěšil se pohledem na vodní hladinu a rozvážně to rozebíhám...

U Pasecké skály se zase kochám... a stejně jako před dvěma lety... chybně sbíhám dolů na druhou stranu. Koukám na skálu a při zpětném návratu se mi vybaví rady na cestu z jedné komedie.."až uvidíte takový kámen, co má na sobě z jedné strany mech... manželka říká, že vypadá jako žába... Tak to jste špatně!":)... tak přesně tohle jsem si říkal... až zase uvidíš tenhle šutr, tak jsi špatně!:)

Nádherné hry světel, seběh.. ale já skoro nic nevidím:)
Ale je krásný den, závodní atmosféra ve mně je na nízké úrovni, snažím se ale v rámci možností se vůbec neflákat:). Při přibližování k Malinské skále na jedné ze zpevněných cest chvíli do kopce běžíme vedle dvou cyklistů. Tatínek s malou dcerkou statečně šlapou do kopce a tak ji povzbuzuji a chválím, znám cestu a tak slova jejího otce ... za chvíli jsme nahoře ... mě málem rozsekala:), ale holčička začala plakat, že už nemůže a zastavila. Vracím se a předávám jim svoji Kofilu, jako odměnu za statečnost a malou náplast na únavu v kopci...

Mám štěstí na spoluběžce... sice každý z nich souhlasí, že by se silně hodilo pivo, ovšem hned "ho" odkládají až do cíle, že teď by je to zpomalilo a silně zdrželo, případně že s sebou nemají peníze:). Každému nabízím, že je pozvu ... nicméně někoho jsem ztratil při své "kochací" odbočce, někomu jsem utekl:) a někdo utekl mně [ty seběhy v tom mihotavém světle fakt nedávám:)]... Nakonec znova sbíhám Petru K., která o pivu (v cíli) mluvila velmi nadšeně, pak už se posunula do stavu, že by se jí pivo hodilo i na trati, ale že zajít do hospody je velké zdržení... [to nechápu:)]. Nakonec cca 10 km do cíle, v Dědové odbíhám na zámeček pro pivo, říkám, ať jde po cestě za mnou ke dveřím hospody, že pivo hned přinesu. A jak řekli, tak udělali. Petra dochází k hospodě a já vycházím s dvěma půllitry ven. Pivo vypiju rychle, ona jen polkne tři loky a bežíme dál. Na stanici nás varovali, že nějací místní "nadšenci" o pár km přeznačili trať a tak jí uklidňuji, že já mám trasu v hodinkách a že jí v klidu dovedu přes kritické úseky a třeba i do cíle... [Kolikrát mi moji kamarádi pomohli, a tak jsem rád, že čas od času mohu zase já pomoci jako pacer někomu jinému:)].

Při vší skromnosti -- jsem specialista doběhů na poslední chvíli.. Zhruba po pár kilometrech říkám P., že když trochu zrychlíme, tak jsme před šestou v cíli a náš čas bude ještě začínat 8..:). Člověk by neřekl, jak jsou ty ženy soutěživé:). A tak u Blatna už je mi jasné, že bychom to měli stihnout, i když zatáčka k řece nás trochu zpomalí a na mě nasype zase hromadu vzpomínek. Teď jsme kousek od domu, kde jsme bydleli když jsem byl hodně malý, odtud šla moje maminka se mnou do porodnice (když těsně před tím šla pěšky cca 11km tam a 11km zpět do Svobodných Hamrů)... U pivovaru je poslední most a potom už jen závěrečná asfaltka. Cílem probíháme těsně před vyhlášením vítězů, opravdu v magické chvíli...

Co si číselný labužník mého formátu může víc přát?
Startoval jsem s číslem 33, doběhl jsem na 33. místě (! tedy na "par"), šestý v kategorii stařec a smrt, v čase...
8:55:33 (!).

Takže nádherné pocity, samá pozitiva a sociální jistoty!

Jen se musím jako zakládající člen spolku iThinkBeer ostřeji ohradit proti slovům P.K. V cíli se kamarádům vymlouvala, že přiběhla později kvůli pivu!!! Chápete to? Výmluvy v cíli na pivo? No fuj!:). To pivo jí zachránilo čas začínající 8!:)
Radil jsem jí... Mohla říkat něco originálního... musela jsem resuscitovat staříka..., honil mě jelen v říji... pomáhala jsem tlačit kočárek mladé mamince na Malinskou skálu, atd... ale vymlouvat se na pivo?
Musím na další schůzce našeho spolku prosadit rozšíření "stanov" o větu... "Nevymlouvat se na pivo!!!" ...:)

Krásný závod, nádherná atmosféra, skvělí lidé i fajn spoluběžci. Akorát jsem musel řidit domů do Prahy a tak točený Rychtář v cíli mi zase unikl!
Všemu zdar! Ultra a nadšeným pořadatelům ultra... zvlášť!
Díky!
12:)

středa 9. září 2020

Spořením k (nejen sportovním) zážitkům, mimo-závodní Monte Baldo (trail run), aneb jak jsem málem získal-oblékl dámské kalhotky:)...

Právě jsme vrátili z dovolené, kterou jsme "nezodpovědně" trávili v mé oblíbené severní Itálii u jezera Lago si Garda.
V rámci rodinné pohody jsme se s B. (dcerou) po ránu snažili probíhat nádhernými zákoutími kolem hradu v Malcesine - a v přilehlých částech jezera. I když jsme začínali "pozdě" - často až o půl deváté, užívali jsme si naprosto liduprázdných uliček a cest kolem jezera. Během našeho 8-10 km joggingu:)... [snad mě B. nezabije:), ale byl to opravdu pohodový běh] ... jsme potkávali/předbíhali tak maximálně 5-10 lidi. Ale půlka z nich při procházce pustým a opuštěným pobřežím měla celou dobu nasazenou roušku... Ne, že by ji měla jako potkávací světla:). Ne! Furt! Uvědomte si tu absurditu.. Vidíte na víc jak 100 m před sebe a přesto máte hadr přes pusu... Jako kdyby vir mohl na ně vyskočit nečekaně z vody nebo z letadla... No nic. Nechám toho...:).
Pár dalších fotek z našich běhů  třeba zde..



Musím přiznat, že běhání celou dobu po rovině, po asfaltu -- i když v překrásném prostředí -- je pro mě blízké jízdě ve staré škodovce, nebo permanentní konzumaci nudlové polévky v sáčku... prostě uspokojí, ale nenadchne.:).  Obzvlášť, když nad jezerem ze všech stran jsou nádherné hory a nad Malcesine se tyčí do nebes Monte Baldo, s výškou před 1.700 m. Hladina jezera je ve výšce menší než 100 m, tak letmý "pěší" výlet k vrcholu dává možnost lehce zdolat Sněžku od hladiny moře:).


Pořád jsem to odkládal, až nakonec se na středu mělo drobně ochladit s malou pravděpodobností drobného deště do 9 hodiny... Co lepšího si přát? Pro úplnost dodávám, že nahoru vede nádherná panoramatická lanovka (jeden přestup), zpáteční lístek bratru za 22e. Vymyslel jsem, ze vyběhnu... trasa nahoru je tak 9-10 km, zkusím trochu drsnější variantu po stopách místního závodu Monte Baldo Trail... a za cca 2-2.5 hodiny se s holkami sejdeme nahoře v restauraci. Jako malý český škudlil tam plánuji ušetřené jízdné z lanovky propít:)! Já potom seběhnu dolů, dole si dáme další jídlo. pití, prostě samá pozitiva a sociální jistoty..

Jenže -- sotva jsem vyrazil začalo maličko poprchávat... Aha.. to je ten předpovídaný ... možný... drobný...  deštík ... 0.8 mm během první hodiny... Nicméně si pro jistotu beru svoji červenou Montane [běžeckou větrovku, jistota do 10,000 vodního sloupce:)]. Nestačil jsem se posunout víc než 200 výškových metrů a začalo trochu víc pršet :), koukám na předpověď v telefonu a ejhle doba je v předpovědích velmi dynamická ... Pravděpodobnost deště se během té chvíle zvýšila na jistotu (99%) a z 0,8mm se stalo 10,8mm. Říkám si -- za chvíli přestane pršet... a statisticky jsem měl naprostou pravdu.. přestalo pršet a začalo silně lejt...:).

 

Diagonální cesta vzhůru kopcem mě v tom sílícím dešti víc a víc lákala ... nevím, kde se ve mě bralo to nadšení a víra, že najdu cestu, a že se mi mimo tu hlavní stezku nic nestane, protože, kdy by mě kdo a jak hledal? To jsem si říkal, když jsem přelézal dráty výběhů pro dobytek a následně se prodíral hustým mlázím tam, kde jsem "tušil" cestu:).

Nakonec trať místního trailového závodu, byla sice techničtější než cesta kolem, moje navrhované diagonální průzkumné "zkratky" byly ještě hezčí a náročnější:). Ve finále všude po prudkých cestách tekla voda proudem, moje Hoka (jediné boty, co jsem měl s sebou) v silniční variantě opět potvrdily firemní slogan “time to fly”... tedy více než létání mi to prokluzovalo a bylo jasné, ze dolů to v těchto podmínkách (v silničních Hokách a bez hůlek)... běžet nedokážu..:) a že to bude výrazně pomalejší a nebezpečnější než nahoru. Když už jsem si myslel, že nemůže pršet víc, tak déšť zhoustl, tedy ty kyblíky vody tam někdo nahoře začal obracet rychleji:), moje bunda kapitulovala, bylo to stejné, jako kdybych sem připlaval přes jezero:), byl jsem totálně promočený.

Najednou... asi 100 výškových metrů pod vrcholem... přestalo pršet. Najednou. Přesně, jako když se otočí vypínačem a o pár minut později černé mraky pryč a holky volají, že vyrážejí k lanovce..

  

Nahoře v restauraci u lanovky na mě koukali jako na zjevení... Lanovka ještě zavřená... Při mém příchodu slyším signál, že teprve teď začíná jezdit.. Po nohou a ze všech stran ze mě tečou čůrky vody, jako z hastrmana:). Objednávám si velkou horkou čokoládu... Na baru mě jasně zařadili do kategorie bezdomovec/chudý turista (=nejezdí lanovkou) a upozorňují mě, že to bude stát 5e. Sáhnu do příručního batohu, který je taky nasáklý vodou jako houba:) a vytahuji postupně (a potupně) drobné... Obsluha útrpně sleduje moje úsilí a nabízí menší velikost čokolády za už vysázených 2.90e.:)... Dobře dobře... Sahám tedy do druhé kapsy, kde mám igelitovou peněženku s papírovými penězi a vytahují 50e, což je uklidnilo a začínají mi vehementně nabízet další pití a jídlo:).

Za chvíli přijíždějí holky a nutí mě, abych se na společnou procházku po hřebenovce převlékl do suchého, které nemám:) a tak si od nic půjčuji jedno tričko, na WC sundávám šortky, ždímám trenýrky, ale odmítám si obléci nabízené dámské kalhotky(!)... Prostě neskutečná přehršle veselých zážitků. Nakonec vyrážím s holkami na hřebenovku v trenýrkách, v pláštěnce ala pončo, což u všech přijíždějících návštěvníků vzbuzuje údiv (možná i pohoršení) protože to vypadá, že jsem buď Skot, a/nebo naostro.:). Jediné štěstí byla absence japonských turistů... i když na druhé straně jsem zase ztratil šanci stát se hvězdou cestovatelských instagramů.


Bylo to krásné a bylo toho dost. Odměnou nám byla oblast téměř bez lidí, z hřebenovky jsme odcházeli akorát ve chvíli, kdy lanovky začaly přivážet další a další turisty lačné krásných výhledů a panoramat:)... [A ti udiveně sledovali moje nekonvenční oblečení:)]


Našim zážitkům ... zdar!
Ať nám to běhá... 12:)

čtvrtek 27. srpna 2020

JOLO, FOMO... aneb 12 po stopách cestovní inspirace ČD a MHD!:)...

Nenápadná cestička dolů z nábřeží Kapitána Jaroše...
České dráhy mají asi jednu ze svých nejúspěšnějších reklamních kampaní na domácí turistiku a cestování vlakem [úspěšností myslím tu s největší odezvou:)]. Jejich klíčový slogan: "Místo Bora Bora zlákala mě Kutná Hora" nasadí základ všem možným rýmovačkám ve smyslu Babicových dobrot... Dejte tam limetku, když nemáte limetku, dejte citron a když nemáte citron, nedávejte tam nic:) (!)

Jsme na "na hraně" břehu a přemýšlíme kudy dolů...
Nicméně... nicméně... Jak je hodně věcí zakázáno, na spoustu míst se nesmí, hodně závodů je zrušených, tak člověk "chca/nechca" :) přemýšlí o nějakém zajímavém dobrodružství, které je někde na dosah, jen ho objevit... Jen mít tu správnou vizi, ten správný pohled. A tak některé veršovánky ČD jsou vyloženě inspirativní... "Místo džunglí k Amazónce, vyrazím si do Jablonce"!!...:).

Okamžitě mi vyskočila moudrá slova ze Saturnina: " ... neuvěřitelné příhody mohou člověka potkat mnohem spíše na Smíchově nebo v Radlicích než na kaučukových plantážích ostrova Sumatry."  Člověk má buď radost, neuvěřitelné přihody a "dobrodružství" v "sobě" (a jde jim naproti), nebo je nikde nenajde:). Proto, když se mi ozval kamarád HK s otázkou, jestli si nechci zaplavat pod Niagarskými vodopády... v centru Prahy:), bylo dopředu jasné, jaká je moje odpověď.

Honza je horolezec a jde první...
YES, YES... Určitě!!

A protože mě Honza na akci lákal fotkou, na které před "Niagarou" pózuje v retro plavkách s proužkem... Bylo naprosto jasné, že si je musím též (okamžitě) pořídit. Pořád se sice nemůžu zbavit chrapotu, problémů s nosohltanem... ale přeci kvůli tomu nezruším tak skvělou akci, navíc ve středu po ránu má být podle předpovědi velmi hezké počasí. FOMO (aneb volně česky ... bojím se, že by mi něco uteklo) a navíc, žijeme jen jednou (JOLO)... Kombinace těchto dvou fenoménů mě, silně krátkozratého, neohrabaného a v podstatě velmi bázlivého člověka přivedla k mnoha nádherným situacím, zážitkům a kamarádům.

A tak vlastně pro sebe a jako poděkování HK si musím dát fotek z naprosto neskutečné akce. Dva starší, uctyhodní profesoři začnou stredeční ráno tím, že dojedou tramvají na nábřeží kapitána Jaroše, přelezou zábradlí a vydají se koupat k Helmovskému jezu, který je nejen jeden z nejdelších, ale i z nejkrásnějších jezů na Vltavě v Praze. Nutno doplnit, že HK je (stejně jako řada mých kamarádů a známých) horolezec a že cesta přes betonový břeh dolů do propusti a opět nahoru na hranu jezu není úplně jednoduchá... Obzvlášť, když s sebou máte 12Honzu, který bez brýlí (-10D) takřka nic nevidí a má do horolezce asi tak daleko, jako babka s hůlkou do keňského závodníka:).

První "slez" za námi... krátkozraký úsměv... a pokračujeme
Ex post mě trochu mrzí, že jsem si nevzal mobil v nepromokavém obalu dolů pod jez... i když se mi v silném protiproudu nepodařilo překonat oponu jezu, jako Honzovi... ale ty pocity ve mně zůstanou...

Nevím, jak Niagara... ale v duchu veršovánek od ČD dodávám...

"Marná snaha ... nejlepší je Praha" :)!

Domácím dobrodružstvím, zážitkům zdar!
Kamarádům zvlášť!
12:)

Pohled z hrany jezu je v ranním slunci velkolepý...
Na sestupu k jezu je žebřík!!! 
Pouze pro dokreslení atmosféry.. retro..
Pohled opět krátkozraký... brýle!!!

Krátkozraký stařík dělá selfie:)...