pondělí 17. února 2020

Drž se svého Valentýna, aneb Brtnické ledopády 2020:)

Tak letos se nám posunuly Ledopády na 14.února, čímž mi samozřejmě naprosto zkomplikovaly logistiku všeho ostatního, ale zase Tomáš O., aka Malý medvěd (MM), se stačil vrátit z Ameriky a mohli jsme jeho "návratovou" stovku běžet společně...

Ačkoliv všichni z turistických a ultra kruhů pochvalně poplácávají organizátory po ramenou ... Přiznejme si to na rovinu -- Marketingově to organizátoři nezvládli:), protože úplně opominuli rozměr Valentýna. Každému je jasné, že upoutávka na L100 s použitím klíčových slov "Nezapomenutelný Valentýnský víkend" by jistě posunuly návštěvnost stránky ledopádů o několik řádů výše a zcela jistě by vytvořily nový rekord v účasti. Ale už je pozdě:).

Jak jsem říkal MM se vracel v týdnu před závody ze služební cesty přes Atlantik, já jsem byl tradičně zavalen prací... a tak jsme se ještě vzájemně ujišťovali, že se oba moc těšíme --navzdory tomu, že se L100 posunula do nepříliš vhodného termínu... prostě, že to bude maximální... no, jako vždycky:)...

Už ten začátek, kdy jsem si v plátek nemohl vzít dovolenou a dorazil domů až těsně před pátou opravdu naznačoval, že to bude [zmatené] jako vždycky:). Nějak jsem zabalil, pro jistotu (velmi moudře) jsem se oblékl už do běžeckého, čelovka i náhradní baterie naštěstí nabité, cestovní telefon se tvářil stoprocentně:), tak jsem udělal co bylo potřeba doma, vyvenčil Deri a před 8 hodinou jsem v Kobylisích a jedeme směr Mikulášovice. Ne, že bychom měli málo času, ještě jsme se stačili i vyfotit v Německu:)... Parkujeme asi 300 m od startu a cíle, bereme důležité věci s sebou..

Lehce kolem 22.22 jsme v Lidovém domě, rychle se zaregistrujete a prohlížíme mapy, kontroly a já se přehrabuji v tom, co mám s sebou a podle klubového hesla "co nemáš, nepotřebuješ!":) jsem se spontánně rozhodl, že poběžím ve "venčících" botách (jsou to moje staré a "tvrdé" Salamon). Do startu zbývá necelých 10 minut, nezúčastněný pozorovatel by asi řekl, že tak tak stíhám, ale MM uznale pokyvuje hlavou, že na své poměry mám ještě dostatečnou rezervu.:)
Má pravdu, moudrý muž... nejhorší je smrt z rozděšení:) a tak si ještě v klidu vyměním pletené ponožky za dvoje tenké běžecké... Všichni už jsou sice venku, ale do startu jsou ještě asi 2-3 minuty, tedy naprostá pohoda, ještě se stačím pozdravit s Martinem Š., společně vzpomenout na moje první Ledopády s ním ve sněhové bouři, jak mu vytekla kola na záda:)... A s MM v naprostém klidu vybíháme. Tentokrát nemám rukavice v puse, ani hůlky pod paží, ani klíče od auta navlečené na palci:).

MM mi podobně jako vlk také sliboval, že v noci už nebude pršet..., mlha v lese v kombinaci s mým "orlím":) zrakem byla mistrovská navigační kombinace, doslova smrtící koktejl. Když mi na 21 km umřely hodinky (tak ty jsem měl nabíjet o dni volna) a o 3 hodiny později se se mnou rozloučil i můj mobil... tak jsem usoudil, že kapacitu svojí powerbanky budu šetřit na navigaci MM a jeho hodinky:). Ne, že bychom se chtěli s MM roztrhnout, ale bez navigace, bych tak akorát doběhl do nějaké civilizace... a po svých do Mikulášovic:). Díky vichřici a kůrovci byla spousta stromu pořezaných, pokácených (pochopitelně i těch se značkami), cesty neznatelné, všude větve:), prostě bez navigace by některé úseky byly ještě větší hardcore:)...

Ovšem tentokrát moje bloudící kouzlo bylo obzvlášť silné, celkově snad asi 8 km a některé návraty byly i výškově zajímavé... Jak to pregnantně zhodnotil jeden z běžců, když už jsme je podruhé doběhli v jiném směru (a následně se dolů vraceli pro kontrolu) ... "Chlapci, chlapci.. vy musíte mít pořád něco extra!" :)... I rozhovory s domorodci a s účastníky kratších tratí dobře oživovaly atmosféru závodu. MM je v tomto směru moje krevní skupina:), těší ho navazovat rozhovory a tak například na jeho úvodní gambit "Vy máte čisté boty, zatímco vaši pejskové mají úplně špinavé tlapky, jak to?" mladá paní obratem odpověděla, že to je logické, protože jejich pejskové jsou pěkný čuňata! To byla nahrávka na smeč pro mě, abych upozornil na naše boty s překrásnou blátivou polevou:) a na kalhoty zablácené až po kolena... S otázkou..., To nám chcete naznačit, že jsme také čuňata?:) ... Když jsme ale o kilometr později absolvovali okruh k jedné z vyhlídek (a kontrol) v protisměru [pro mě, člověka s poruchou rovnováhy o to významnější "zpestření"] .. a potkali tu samou skupinku na dolních žebřících.. tak jsme vyslechli vtipné pokračování.. "Nejen čuňata, ale i debilové s odkrveným mozkem, co lezou v protisměru"!:)... LOL..

Tady by se hodila malá vysvětlující vsuvka. Většina mých kamarádů to moc dobře ví... copak, že vidím špatně v noci, ale od dětství mám po operaci uší poškozené centrum rovnováhy, takže závratě jsou mé nerozlučné kamarádky, ale boj s nimi jsem nikdy nevzdal. Naopak, v důsledku běhání v horách, ultra a "působení" mých horolezeckých kamarádů ... mám sice závrať pořád, ale jak by řekl odborník.. už s tím umím "lépe pracovat":).

Proto jsem se na začátku akce rozhodl pro (z mého pohledu) revoluční přístup k L100. Pro posílení nohou a sebevědomí:) nebudu používat hůlky (celou cestu je pro jistotu potáhnu s sebou v toulci na zádech)... a co víc... všechny sestupy po schodech a žebřících půjdu po předu.. tedy budu se "statečně":) dívat do prostoru pod sebou. No... abych to trochu odlehčil, zbavil zbytečného "patosu":).. tak MM podobně, jako závodní koně získávají "handicap", aby ten závod byl víc vyrovnaný... na to reagoval tím, že si vzal naprosto hladké "silniční" boty, aby mi z kopce tolik neutíkal:).

Při mém "tréninku výšek" :) se 32 metrová (desetipatrová) "vzdušná" rozhledna Wachberg v denním světle a sílícím větru ukázala jako více než důstojná překážka. Tentokrát jsem se sice nepřesvědčil, jestli je adrenalin stále hnědý, ale bylo to o fous:). Po sestupu už MM nemá velkou touhu běžet a tak rychlou chůzí postupně zdoláváme zbývající km do Mikulášovic. [tedy ne, že já bych jinak závodil, ale byl jsem relativně na lehko]. Začal se zvedat silnější vítr a já jsem pochopil, že ani moje "kvalitní zimní síťovina":), jak kamarádi v legraci označují moje vrchní tenké síťované tričko, mě neochrání před zimou. A tak jsem si vzal aspoň extra šátek kolem krku, vrazil ruce do kapes, odmítl od MM nabídku aluminiové fólie [může být ještě hůř a pak se bude hodit:)]... Nejdřív jsem chtěl myslet na horký grog, svařené víno v cíli... než mi došlo, že držím suchý únor(!)...:). OMG!

A tak jsem zbytek cesty vzpomínal, jak mi bylo děsně horko ve Vermontu, jak jsem si přál se pořádně ochladit... a že se mi to konečně povedlo:). Tak jako tak jsme v dobré náladě kolem půl osmé v Lidovém domě, kde nás vítá samotný Olaf a s trefnou poznámkou..."Konečně zase jedna dokončená stovka":) mi předává diplom... Inu má pravdu. Předloni jsem nedokončil P100 a letos jsem běžel jen dětskou trasu...

Snažím se zkonsolidovat na cestu zpátky, aby to pro MM nebylo úplné hardcore, trochu jsem si při sestupu pohmoždil levé rameno a jak řídím unavený jenom jednou rukou, tak víc vandruji po silnici... začátek byl těžší, ale jak po půlnoci vysadím MM, tak jsem obživl. Znám to sám... tělo už to vzdalo, už akceptovalo, že ultra pokračuje do další noci a bude mě obtěžovat s potřebou spánku až zase ráno:)...

L100 byla letos zase velmi vydařená akce. Já podobné "závody" neprožívám jako závodník... ne není to výmluva, asi bychom při větší snaze a úsilí mohli být v cíli i víc jak dvě hodiny dřív, (ono i těch 8 km bloudění navíc také za něco vydá), ale... Stejně by to bylo efektivně to samé umístění v někde v horní třetině pole, asi bych byl z toho závodění celý vystresovaný... Takhle jsem úspěšně bojoval se svými strachy a defekty:), užíval si "seběhy" v technickém terénu a na blátě bez hůlek, sestupy na žebřících "po předu".

Ten společenský rozměr má pro mě i neskutečnou lidskou hodnotu... Kdy po těžké noci, osmi hodinách běhu vám kamarád řekne.. Tak teď si musím vzít prášky na srdce, na chvíli půjdeme, měl bych je brát v klidu:)... Nebo, když bez sebemenšího zaváhání volá na ty za námi, aby se vrátili, že my jsme špatně a ještě je dopředu naviguje kudy... Asi bych to udělal taky, ačkoliv někteří v té skupince nás nechali klidně přeběhnout čipovou kontrolu:), kterou jsme při jejich předbíhání minuli...Ale určitě bych aspoň chvilku "váhal":)... To byly ty správné momenty, to správné prošťouchnutí, abych se hezky snažil bojovat se svými defekty:)... Hodně lidí (i běžců) je na tom o dost hůř a zvládá to s naprostou bravurou a grácií.. a MM k tomu dodal i ten skautský přístup a správný nadhled.

Inu hned jsem mu odpustil ten výstup a sestup na vyhlídku v obráceném směru. Myslel jsem si, že to udělal schválně, aby mě víc "zocelil":).

Díky pořadatelům! Tak by se hodilo tam zůstat, popít, odpočinout a užít si to... Ale ten zatracený suchý únor!:)

Všemu zdar! Kamarádům a ultra... zvlášť!
12:)
PS. Díky MM (telefon mi odešel uprostřed noci) mám i pár fotek z nádherné atmosféry. Fotku rozhledny jsem vzal z webu, snad mi to odpustí:).

úterý 4. února 2020

Leden za mnou, aneb vidím pisoár, ale myslím na strop!:)

Skončil leden, měsíc nových začátků, výzev a nadějí. V údolí a při probíhání parkem vidím evidentně nové tváře, přeji jim, ať jim to vydrží a sobě, ať nenechávají kapesníčky a toaletní papíry v údolí [kdo to má pořád uklízet:)]. Tradičně mám s řadou z nich hezké krátké rozhovory ... jestli jsem se také začal "snažit", povzbuzují mě, nebo mi říkají o různých lednových výzvách na podporu... Upřímně přiznávám, že se také snažím, i když moje snaha je částečně vedená tím, abych přesvědčil trenérku Míšu, že jsem to nezabalil... že navzdory různým hláškám, že 12Honza ztratil srdce... se snažím zdůraznit, že jsem neztratil rozum:) a že moje "srdce" je pořád bojovné a doufám na správném místě:)...

Ale reakce okolí je povzbudivá. Kolega se vrátil z dlouhodobé stáže... A hned první den po ránu mě uviděl s ojíněnou čepici dobíhat do práce.. a hned to komentoval.. OMG! Ty pořád ještě běháš? To mě dostalo. Co bych měl asi dělat? Hrát piškvorky?:). Nebo ve středu, když jsem ráno dobíhal v hustém dešti do práce, mokrej jako hastrman, tak poznámky o smyslu mého pokračování v běžeckém tréninku [když /pravda/ já zase nic moc neběhám] jsou všudypřítomné:).

Samozřejmě mi naskočí automatická odpověď ze starého vtipu, kdy se potkají cvrček a prcek ... a prcek se, ptá jestli cvrček pořád cvrká.. a na otázku a co ty? Odpovídá.. ale.. už mi to tak nejde:)... Ale řeknu to slušně, slovy Chocholouška.."Vás nepotěším, paní Horáčková. Stále kvoká, stále kvoká...", a já tím jen potvrzuji, že se pořád se snažím běhat...

Obecně mě (často lednové) výzvy k soutěžím, kdo uběhne za měsíc víc km, nechávají chladným. Předběhnout takového TB znamená buďto mu zlomit nohu, nebo pro jistotu raději obě dvě:)... nebo se rozvést, případně ztratit většinu svých zaměstnání:). Je to taková... no podobná soutěž, jako kdo dočůrá výš:)...

V této souvislosti jsem si vzpomněl na skvělou [a jistým způsobem silně motivační:)] reakci jednoho majitele restaurace... "Copak soutěžit, kdo dočůrá výš... Pánové.. posr*t strop, to je výzva!!! :)

A tak se snažím, co to jde... a myslím na ten svůj "strop":)! Ale o tom radši příště!

Všemu zdar! Ultra... ultra zvlášť!
12:)

PS. Rozměr úsilí je vidět i v tom, že jsem pořádně neoslavil světový Palindom day... 02/02/2020... navíc to byl 33 den v roce a do konce roku zvývalo 333 dní. Tak příště:) .. [03/03/3030..:)]

úterý 28. ledna 2020

Čelem vzad... poklusem klus... aneb "neznámým" trasám vstříc:)

Dal jsem si chvíli pauzu od psaní na blogu, aby na mě ta "ostuda":) chvíli koukala, abych se jí zbytečně brzo nesnažil zakrýt svými veselými zážitky...Přitom už v Řecku jsem se při procházkách a popoběhnutí zase dostal do hezkých situací, kdy jsem zažil v lednovém slunci na pláži skotačící dívčiny v plavkách, pózující u palem před kamerami a fotoaparáty... Pochopil jsem, že tady se rodí ty propagační fotografie v měkkém světle s liduprázdnými plážemi... potom si nejeden z nás nakonec řekne.. ale jo, tady je to hezké, málo lidí, tak tam pojedeme!:)

Přemýšlel jsem, proč si ani nepíšu o setkání se skřítkem v Prokopovském údolí -- asi ta pachuť po rezignaci v Aténách byla přeci jen větší, než bych si na začátku myslel... :). Znovu to uzavírám s tím, že jsem si měl přečíst svůj loňský aténský report.... to bych se tam vůbec nehlásil:).

Tradiční nepříjemné "reportovací" lednové práce mě také odvedly od mých poznámek na blogu, i když já se při psaní "zpráv" snažím najít a uplatnit kouzlo nechtěného. Vzpomínám si, že moje (tehdy) povinné zprávy ze služebních cest patřily k nejoblíbenější četbě našich auditorů:)...Ve zprávách o výzkumu je asi nejtěžší nakonec zdůvodnit dobré a zajímavé výsledky, které jsem v loni nenaplánoval, než napsat, proč něco, co jsem si myslel, že během roku vyřešíme ... ještě nemám:). Různé obraty ve výzkumných zprávách a oslí můstky připomínají doslova skoky z macaráta na kočku, nebo obraty v kriketovém gambitu Goodbodyho ve slavném románu "Jak jsem vyhrál válku" [...váš argument mě zastihl v postavení s nohou vpřed! ??? No jako před čarou -- při kriketu.. a kriket je hra...]:).
Při jejich "tvorbě" si vždycky vzpomenu na svého otce. Ten po léta psal velmi podrobné roční zprávy o kontrole jakosti sportovní obuvi. Pravidelně na náhodné místo doprostřed zprávy dával větu..."Kdo to dočetl až sem, má u mě flašku"... Pro úplnost dodávám, že za téměř dvacet let se nikdy nikdo nepřihlásil:).

Leden byl a je ve znamení ... učit se říkat ne... ale bohužel, v tomhle ohledu jsem jako Pierre Richard - ano, jsem nesmělý, ale léčím se:). Moje nejmilejší manželka si ze mě dělá legraci, že moje posedlost a odhodlání lidem pomáhat mě na jedné straně zničí... protože se to o mně ví a lidé toho často zneužívají ... a na druhé straně, já ničím ty kolem sebe... protože pomáhám, i když to oni vůbec nechtějí...:). A tak se musím inspirovat u zdravotníků a naučit se rozlišovat pomoc a první pomoc.

Snad v tomhle a příštím týdnu dokončím nečekanou "pomoc" na poli výzkumném... před koncem února se zbavím svých samaritánských úletů v pedagogické oblasti a ve zpracování dat:).

Připomíná mi to poučný starý židovský vtip, který tady opakovaně zazněl už několikrát..., kdy si Roubíček stěžuje Rabimu, že má malý byt a Rabi mu "radí" aby si postupně pořídil kozu, psa a kočku. Následně, když už je Roubíček úplně zoufalý, tak mu Rabi ve finále poradí, aby tedy prodal kozu, psa i kočku:)...

Takže práce asi budu mít do konce května víc, než bych chtěl, ale až ke konci února "prodám" kozu, psa a kočku, tak mi bude hej...:).

Při té mojí lednové/únorové samaritánské misi se přesto snažím běhat, jak to jde... Po těch 11 letech je pochopitelně těžké přijít na něco nového a objevného... ale přeci... Udělal jsem čelem vzad a řadu svých běžeckých tras běhám obráceně, jinak. Věřte nebo ne, je to silně objevné a v sobotu jsem málem špatně odbočil v údolí, protože jsem to tam "neznal":)...

Našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!:)
I když máte skautské sklony... nepřehánějte to s pomocí a s modrými okénky!:)
12:)

neděle 12. ledna 2020

A jako Atény, B... nikoliv jako blbec:), ale jako my Big (Fat[/Failed]) Greek Running..:)

Odjížděl jsem do Atén ve spěchu a snaze na poslední chvíli ještě dodělat zbytek různých ročních hlášení a restů [stejně se mi všechno nepovedlo:)], z hlediska závodu jsem byl v pozici téměř nezúčastněného pozorovatele:). Ta tam byla velmi důkladná příprava mých předchozích závodů, věci jsem bez velkého přemýšlení naházel do kufru, vzal si svůj kilometrový rozpis z loňska... a vyrazil s myšlenkou, že ono se to ve finále doufám "nějak" sejde. Říkal jsem si, že hodně meditačních technik silně doporučuje pozici nezúčastněného pozorovatele, tak třeba i pro "meditační" kroužení v prostoru starého aténského letiště ... to bude to pravé.

Normálně svoji mantru "Je to můj závod, jsem tady, protože tady chci být" ... mám v sobě pevně uloženou, tady jsem cítil, jako bych neuměle odříkával cizí text. Přemýšlel jsem, čím to je? Možná je to proto, že jsem se rozhodl sem jet, abych splnil limit na Spartathlon, s myšlenkou Spartathlonu delší dobu vnitřně bojuji. I když pro můj pokus o doběh do Sparty "mám" svoje opodstatnění"), svůj příběh... tak ta motivace vzít všechno a položit to na oltář Spartathlonu... tak ta tu bohužel není:(.

Navzdory všem mýtickým signálům, skvělé atmosféře... to pro mě (zatím) je pořád jen nehezký těžký silniční závod, který je na hranicích mých možností. Musel bych se všeho ostatního vzdát, soustředit se celou sezónu jen a jen na tenhle jediný závod. Utěšoval sem se tím, že i kdybych splnil limit, tak mě zase s velkou pravděpodobností nevylosují a budu v klidu:). Myslel jsem si, že na podobné úvahy vyzraju tím, že jsem slíbil sám sobě -- OK, už jsi tady, tak sakra uběhni ten limit, hlásit se tam nemusíš!:).

Ale jinak se celý výlet vyvíjel skvěle, samé numerické lahůdky, číslo 37 (prvočíslo se součtem 10, což spolu s datem 11.1.2020 a doběhem 12(!) dávalo pozitivní signály), na místě jsem nepodcenil připravu a zajistil "českému" týmu stůl a dvě židle, pro sebe s neskutečným číslem 21-12. Na stůl jsem vyrovnal baterii piv (což vedlejší řecký a kyperský tým úplně rozsekalo), moudře jsem dal do pohotovostní polohy roličku toaletního papíru a vazelínu, pozdravil se s Jardou B. a závod mohl začít.

Když na krátký okruh vyrazí najednou dalších 99 lidí, tak v prvních hodinách člověk myslí tak akorát na to, aby buď co nejméně překážel, nebo aby co nejefektivněji předbíhal. To mě tak do 40 km pilně zaměstnávalo a tak jsem držel hezké tempo 6 min/km a 4 hodiny byly v trapu. Jenže v tu chvíli se všichni rozptýlili, někteří začali odpočívat a tak jsem v rámci úsilí musel vytáhnout MP3, abych nemyslel na ten okruh a zbývajích 20 hodin na něm:). Většinou si beru muziku až výrazně později v závodě, 20 hodinová diskotéka?, to tu ještě nebylo, říkal jsem si...

Ani jsem nestačil vybít baterky na první MP3, když za necelé 4 hodiny na mě sedla těžká motivační krize. Ten zdejší okruh je obzvlášť ubíjející. Proběhnete halou, kde se ve vzduchu viří rozedřená stěrka z podlahy a ten drobný prach je ve všem, ve vlasech, na botách, v jídle a i v pivu!:)... Pak vyběhnete ven a do mírného kopečka se obloukem dostáváte k bodu obratu a po stejné trase... maličko z kopce bežíte do haly.

Tak po těch dalších čtyřech hodinách moje hlava přišla s neskutečnou otázkou... Proč?... Proč tady jsem? Vždyť mě to vůbec nebaví, závod pro mě nemá žádný smysl, nepotřebuji ho uběhnout kvůli žádné kvalifikaci...Proč?

Ještě pár kol jsem s tím bojoval. Snažil jsem se vzít si motivaci od ostatních, kteří srdnatě bojovali, někteří skoro už od začátku kulhali, ale přesto byli na trase... Ale nefungovalo to. Dokážu bojovat, když vím proč, nebo když vidím smysl a důvod svého boje. Tady jsem to nenašel. Asi byla z tohoto důvodu chyba si sám sobě dopředu přiznat, že po kvalifikaci na Spartathlon netoužím, tím pádem kroužit po opravdu ubíjejícím okruhu mi nedávalo žádný smysl (Aby nevznikla mýlka - organizátoři byli skvělí, o tom žádná). A tak jsem svoji aténskou misi ještě po nějakém sezení na židli... po 85-6 km ukončil.

Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem nedoběhl aspoň 100 mil (vyšlo by to i s chůzí), že jsem se nesnažil až do konce... V podstatě mi nic nebylo, rozběhnuté to nebylo špatně... Ale i hlava má někdy svoji hlavu:) ... a bohužel tentokrát musím říci, že mi to není ani líto. Uvidím, jestli se dokáži na běh na okruhu po dobu delší než 10-12 hodin (brzo) vrátit, možná tam, kde to je veselejší, nebo je to blízko... Kladno? Bolevák? Možná to byla moje poslední 24h, kdoví...:)

Moc děkuji za podporu, ale tu si budu šetřit na jindy. Teď mi to přišlo zbytečné. Musím volit závody moudřeji:).

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

PS. Asi nejlépe mi vynadal a vyčinil Běžící Stín...Samozřejmě je to v širokém kontextu ultra slabost a tak je to potřeba hodnotit. Naprostý souhlas. Než jsem to zabalil, tak jsem si sedl a přemýšlel i o tom, "co by tomu řekli lidi", jak jsem doma slýchaval hodně často:). Jenže nejsem žádný guru, jsem obyčejný Honza a tak bych neměl zbytečně předstírat. Ani před lidmi, ale tím spíš ani před sebou. Jasně, mohl jsem říci, stalo se mi to a to, nešlo to... a lidi by mě ještě litovali. Houbelec. Šlo to celkem dobře, do poslední chvíle jsem držel 8km/h (ten poslední okruh odráží moje balení, odchod a předání čipu pořadatelům), standardní průběh 24h. Jen mě to nebavilo natolik, že představa, že to budu dělat dalších 15-16 hodin byla tak depresivní a závod naprosto ztratil smysl. Navíc, upřímně ... bál jsem se, že když to "zlomím" a budu pokračovat, tak ničeho nedosáhnu. Spíš naopak, vezme mi to radost a chuť do dalších závodů, možná i přivodí nějaké to zranění z "nechutenství"... abych měl "důvod" skončit.:).
Píšu si sem co nejpřesnější a čerstvé zážitky, reflexe, sice hlavně pro sebe, ale vy, co sem chodíte si zasloužíte upřímnost. Ono poznání, že i po epických bojích na Grand Slamu se objeví velmi slabá chvíle na okruhu... může třeba někomu pomoci s vlastním bojem.