Rány, šoky, kuří oka... vše vyléčí (kolaloka), aneb život v ultra:)

Kdysi mě k dlouhým běhům a posunu do "nekonfortní zóny" přesvědčila slova Běžícího Stína, který mi vysvětloval, jak je to skvělý, když si člověk po závodě, ještě celý bolavý, přehrává v hlavě a na mapě, kde všude byl, co během těch x hodin prodělal/prožil/překonal/viděl a že mu to dává sílu do "běžných" dní. U mě to platí na 112 procent.

10.-18.2 jsem měl služební cestu do USA, která sama o sobě začínala ve velkém stylu. Přiletěl jsem v sobotu večer místního času, abych se trochu srovnal, byl jsem vzhůru skoro do půlnoci, brzo ráno vstal, půjčil si auto a přejel do Arkansasu, cca 5 hodin čisté jízdy, těsně před ohlašovanou silnou sněhovou bouří. Silné sněžení nakonec Fayetteville minulo, všechno fungovalo, měl jsem přednášku (a byl za drsňáka) a odpoledne jsem v silném děšti, soumraku a nakonec i ve tmě absolvoval cestu změt do Tennessee. Samozřejmě, v takové chvíli starší muž i když duší ultra, v podstatě netuší, co je za den (orientuje se pomocí hodinek a slunce na obloze) a připomíná si platnost filmových hlášek, "pokud je úterý, musíme být v Belgii, (u m2 tedy v Memphisu)". 

V pondělí večer jsem ještě do úterý vmáčkl krátký běh se spoluautorem v nedalekém parku (jsme v USA, takze 20 min autem) a ve středu a čtvrtek jsem přes oběd vyrazil k blízkému jezeru (ano, 20 minut autem), abych si trochu zaběhal a setřasl všechny stresy, v pátek závěrečná přednáška, v sobotu letadlo zpět. Přílet v neděli odpoledne a v pondělí ve 4 ráno už jsem vstával a spěchal na ranní Vindobonu do Brna.

Samozřejmě v takové konstelaci je těžké něco naběhat a natrénovat, když se všechno kolem různě mění, moji šéfové mi mění schůzky a práci... Třeba zařadit nějaký delší běh, je takový logistický oříšek. Například Pavel F. měl v sobotu narozeninový běh, skoro 60 km, těšil jsem se, že spojím dlouhý běh a společenský rozměr, ale posunutá výměna venkovních dveří mi do toho hodila vidle, takže nakonec jsem byl moc rád za 34km druhý den. 

Neříkám to proto, abych si stěžoval, nebo se vytahoval... připomínám si to, abych po čase, až všechny zmatky překryje milostivá mlha zapomnění... abych si mohl říci. Všude je něco -- je to tak, jak to je... a překonání podobných "protivenství" se vždy (jak pevně věřím) přetaví v něco pozitivního, v sílu a radost.

Například moje cesta za oceán -- samozřejmě osm dní, s přeletem, přejezdem do Arkansasu, s nabitým rozvrhem -- se dá vnímat jako výstřednost, ale ještě jsem stačil i maličko běhat a každý kilometr v podobném rozpoložení mám tendenci počítat minimálně dvakrát. Co víc, podařilo se mi dovolat Stínovi a tak moje zářijové dobrodružství v Arizoně bude mít silný společenský rozměr. Naplánovali jsme moji cestu před závodem do Los Alamos, road trip do Arizony společně s Nikou. A co víc, že poběžíme závod jako dvojka... Už jenom kvůli návratu k naší dvojce Los a Lamos (kdo je kdo, je myslím jasné) by stálo za řádově větší útrapy!

Teď ještě se co nejlépe připravit, zvládnout moje pracovní ultra v Brně, vymyslet strategii a logistiku na Balaton (nejaky dobrý tracking, aby mě syn neztratil)... a prostě se z těch zmatků kolem (ani ze sebe) nepo...tento:). Opakuji si silnou mantru: " klid je buď ve mně, nebo jej tězko budu hledat".

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra (v nás) zvlášť!

12:)   

Cesty k blogu, ven a zpět... jsou nevyzpytatelné, aneb jsem zase (umírněně) zpátky:)

Řada věcí se děje nějak dokola, v různých modifikacích. Už kdysi dávno, před víc jak 10-ti lety v práci vadilo a musel jsem řešit, že se moje univerzitní adresy díky strýčkovi Googovi spojily s mým blogem a lidé místo, aby potěšili oko pohledem na moje výzkumy a výpočty, tak se dostali na moje dřysty a zážitky z běhání. Na základě všech těch poznámek jsem zavřel blog, nechal svoje zápisky pro hrstku kamarádů a registrovaných... Jenže asi po měsíci jsem zapomněl při update nastavení sledovatelnosti blogu vypnout... a už jsem zase zůstal na netu.

Podobně letos na podzim jsem si říkal, bylo ti 60, koho zajímají nějaké tvoje zápisky, navíc změnil jsem zaměstnání, a začal čelit podobným problémům jako kdysi, tedy s tím, že se musím hlídat a i zápasit s některými svými "ovečkami"... Tak jsem si řekl, holt je čas už si nic nepsat na net. Zase si zavedu papírový deníček:) a budu si psát svoje příhody, zážitky, boje a výzvy (česky průšvihy) tam. A také se tak stalo. Poslední zápisek na blogu byl ze začátku listopadu. Podobně jako před lety, i teď mi pomohla náhoda. Při cestách do Brna jsem někde ztratil svůj deníček.

Zrovna uprostřed různých bojů, transformací a záchranných prací na mém novém působišti jsem proto situaci přehodnotil. Jasné, asi se zase chvíli budu hlídat s popisem a zachycením svých, často bizardních a sitkomových, zážitků ... ale jak se znám, nevydrží mi to dlouho. Navíc, upřímně -- sem zabloudí jen známí, znovu si opakuji svoji mantru, koho zajímají poznámky nějakého důchodce čekatele... a jsem v klidu:).

Co se stalo za ty dva měsíce? Běhám? Snažím se, co to jde. Moje nejmilejší manželka byla (tedy ještě je) průběžně nemocná s různými virózami, i já jsem teď deset dní neběhal, ale postupně se vracím zpátky. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, silné profesní povinnosti, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha Běžícího stína, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobré cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s mými plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň já v to věřím..

Říkal jsem si, že Brno, jako pevná výspa skvělých ultras, mi pomůže motivačně v přípravě, ale zatím to mělo na mě stejné devastační účinky jako záření z Kryptonu na Supermana. Brzký ranní vlak tam večerní zpět, případně přespání na univerzitě v (pod)zimních měsících mému běhání moc nepřálo, ale ... snažil jsem se. Před koncem roku se běžel 11.ročník POPu (Partyzánského oběhu Prahy) a poprvé jsem se přestal starat o závěr běžecké skupiny a běžel s těmi vpředu. Potěšilo mě, že to ve finále bylo i jednodušší a méně zničující, než kdybych běžel pomaleji, čekal a případně víc posedával v restauračním zařízení. Naladilo mě to...

Pod vlivem pozitivní nálady jsem se znova přihlásil na oběh Balatonu, rozhodnutý to dokončit i mimo časové limity, díky kamarádům (díky Jarko!) jsem stihl registraci do Kladna, v červnu si zkusím dát kratší věc na Ostrovech. Na hezkou vnitřní trasu přes Lake district jsem se moudře/zbaběle (nehodící se škrtněte) zaregistroval nikoliv jako běžec (kde to opravdu tak myslí), ale jako jogger, což mi dá pár hodin extra na limitech. Navíc je to měsíc po Balatonu. V červenci Kladno a v září? V září se chci vrátit na 100 mil do Ameriky. Arizona volá, uvidíme se se Stínem a s Veronikou... a já mám aspoň důvod se hodně bát a pilně trénovat potom i v terénu.

Celkem se dá říci, že mám pozitivní zprávy. Sice se mi zhoršily oči, ale zase teď s brýlemi, co jsem měl do dálky vidím skvěle na běhání a pod nohy. Balaton i Arizona mě správně děsí (motivují), jsou to těžké závody, každý jiným způsobem. Zkouším co jde, přihlásil jsem se zase pod ochranná křídla Míši M., která moje plány lakonicky komentovala: "Musím přiznat, že umíš překvapovat. Tvůj plán je naprosto šílený ... zda reálný, nevím. S přihlednutím k Tvé víře a schopnosti slušně regenerovat a k tomu, že se Ti již jednou podobná záležitost podařila, snad :-). Každopádně, chtělo by to opravdu kvalitní přípravu. Aby to dala nejen hlava, ale i tělo :-). "

Protože maminky a trenérky mají vždycky pravdu, rozhodl jsem se poctivě držet nejen suchý únor, ale i suchý leden... Jak víc můžu vyjádřit svoje odhodlání?  Začal jsem cvičit s vlastní vahou, i když se mi občas zdá, že to není moc cvičení, ale spíš takové zmítání se na zemi, ještě dobře, že mě při tom nikdo nevidí, mohli by si myslet, že mám nějaký záchvat a zachraňovat mě. Věřím, že příští týden už začnu běhat podle "trenýrkového" plánu od Míši a že -- byť mě čeká služebka do Ameriky a další šoky v Brně -- se mi to podaří skloubit a přetavit v sílu a odhodlání.

Všemu zdar! Našemu úsilí, zdar... ultra.. zvlášť!

12:)

Hledání cesty, aneb všude je něco a je potřeba věřit! :).

Zase je další rok za mnou, naskočil jsem do nového desetiletí a snažím se na každý den/měsíc koukat jako na první ve zbytku svého života. Často kolem sebe poslouchám (pro mě) silácká prohlášení, že věk je jen číslo a pod. – aspoň já si věk uvědomuji, ale nemyslím si, že je to špatně.

Pořád se snažím různě přetahovat se svojí pohodlností, únavou i pochybnostmi, ale i se svým nadšením, přesvědčením a vírou, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec.:). 

Pořád slýchám, že jen naprostý magor se v mém věku (tady to je) snaží ploužit někde v ultra závodě, když je jasné, že bude mezi posledními a jen bude zdržovat pořadatele. V tomto akademickém roce to dostalo další (logický) dovětek... Jen naprostý magor se v tomhle věku vzdá definitivy v hlavním městě a odejde učit/dělat vědu na vesnici a snaží se ještě něco zajímavého spočítat. No, ale aspoň jsem konzistentní,že? 

Ale všechno má svůj vývoj a já stále věřím, že když zůstanu konzistentní a vytrvalý, tak se příjemné řešení najde. Například v minulém roce jsem dělal stavební dozor na stavbě synova domečku. Na začátku to vypadalo úplně beznadějně. Jak najít nějakou hezkou běžeckou trasu ze Stodůlek k Unhošti, když je potřeba překročit Pražský okruh a případně i dálnici a tím pádem běžet určitý čas po krajnici mostů a přivaděčů (kde není ani chodník ani širší krajnice). Postupem času jsem ale našel téměř čistý trail, na kterém jsem většinu času uprostřed polí a luk, nikde nikdo. Proto i návštevy-případné práce na zahradě by se mohly odehrát v režii doběhnutí, 25(+25) už vypadá rozumně. 

Pořád je doba poznamenaná mým silným úsilím o co nejlepší logistiku, snahou stihnout takřka nestíhatelné, do přesně odpočítaných mezer vměstnat i svoje pomalé běhání a na povzbuzení si opakovat důležité mantry. Hlavně tu o klidu, člověk musí mít klid a pohodu v sobě, nikde jinde se nedá nalézt.

Poslední tři týdny byly z hlediska logistiky na úrovni plánování Grand Slam. V sobotu jsem se rozhodl oslavit svoje uplynulé narozeniny, jak jinak než během, šedesátiny, vzdáleností 60.60. V Plzni se na ovále atletického stadionu běží tradiční menu od hodinovky, přes maratón, 100km, až po 24hodin. Přihlásil jsem se na 100km, s tím, že to opravdu nepoběžím jako „závod“, i když čerstvý vstup do kategorie 60-69 sám o sobě dává šanci na stupně vítěžů... Prostě naplánoval jsem si to stejně, jako kdybych běžel někde sám. Pro jistotu jsem si vzal baťůžek (vždycky běhám s baťůžkem), jak známo, mezi stanicemi často zabloudím a stát se může cokoliv a pevné rozhodnutí běžet pokud možno stejně konzistentně, jako bych běžel 100k, ale po 60 skončit.

Moje nadšení nad naplánovanou akcí drobet narušila posunutá přednáška v Londýně, ale utěšoval jsem se, že jsem zkušený cestovatel, cesta zpátky na jedno letadlo, že? Pohoda. Mělo mě varovat, že pozdě večer mi nešla zařidit palubní vstupenka přes internet. Na letišti jsem byl sice s velkým předstihem, ale odmítli mi dát letenku, že všechna místa jsou obsazena, ani na čekací listinu mě nechtěli dát, že už je tam víc lidí z navazujících letů. Nakonec jsem přesvědčil paní na přepážce, že spechám na oslavu svých 60 narozenin, tak mi vydala prázdnou letenku, ať co nejrychleji doběhnu na přepážku, hned jak ji otevřou. Byl jsem druhý, finále bylo doslova o prsa, ale uznal jsem, že mladá žena byla rychlejší a navíc, jako stará škola – ladies first, jsem se usadil do fronty až za ní. Po chvíli ji dali letenku a já si říkal, pohoda dvacet, zase jsem šampión, ale tentokrát jsem ty závody o letadlo sledoval z druhé strany: lidi sprintující (jako vždy já) na přepážku, dobíhající opožděné přílety a čas rychle míjel. Koukal jsem... dvě minuty do kontaktu. Zahnal jsem nějaké myšlenky na to, že by bylo „dobré“, kdyby to někdo o fous nestihl a já se tam dostal. Za dvě minuty zavírají přepážku a následně i letadlo. Ne, je to tak jak to je... Někdo určitě bude mít větší zpoždění a nestihl by to. Za minutu přišla obsluha, že mám místo, ten člověk prý ještě nepřistál.

V sobotu ráno ještě venčím Deri, která se nechce rozloučit a pochopit, že „za chvíli“ budu zase zpátky. Byť je ráno, silniční práce na D5 ukrajují svoji časovou porci. Na stadionu se registruji mezi posledními, beru si svůj baťůžek, zdravím známé a jdu si stoupnout někam dozadu. Žádný závod, silný a konzistentní trénink, opakuji si pořád. Proto si neberu sluchátka, žádná muzika, žádná vnitřní bublina. Ať na mě působí ta monotónost oválu, tak jak má. Pravda, těšil jsem se na diskotéku z minulého století, kterou tam vždy V.Š. pořádá, ale jak mu ty skvělé:) fláky řada lidí kritizovala, tak už je nepouští moc nahlas a bohužel :) jsou slyšet jen v prostoru startu/cíle.

Myslím, že play list vybíral snad podle mých tělesných pocitů, kdy na začátku slyším jak Hurikán chtěl žít Non-stop, přes vztahové problémy Lásky takto líbané záhy zavane sníh, aby následně velebil italské soužití v partnerském vztahu slovy Jen se hádej a potom Stokrát chválil čas. Usmíření po překrocění hranice ultra je korunované vzpomínkou na Deri, která na mě čeká doma Snad jsem si jí měl všímat víc. Blíží se poslední kolo, navzdory slovům písně Byl by hřích se po tmě bát... Vlastík zapíná světla a já končím.

Ještě zbývá se rozloučit s pár známými, sednout do auta a dojet domů, protože každé dobré ultra končí, když jsem v pořádku doma ve sprše:).

Věřím, že motivace a hlavně radost u mě pořád je. Začínám se připravovat na novou sezónu a určitě si budu chtít zase něco delšího zkusit. Pražskou 100 jdu ale jen dětskou trasu, do terénu se teprve vracím, cvičím oči i nohy, a 80 km v prosinci mi ke štěstí bude určitě naprosto stačit.

Všemu zdar! Našemu úsilí, naší víře ve šťastné konce zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Žížala nebo muž svého slova? Marné Kladno, aneb ultra je stále ultra...:)

Vzpomínám si na svoje zápisky z biologie na střední škole o tom, že taková žížala potřebuje přes 300 elektrošoků, aby si zvolika osvětlenou místo temné škvíry... Pravda je, že moje poslední čtyři pokusy na Kladně skončily hodně pod očekáváním. Nabízí se paralela se žížalou, proč já tam pořád lezu, že?

Vím, že za šera vidím špatně, většinou to vede ke karambolům, pádům a zraněním, proto jsem se zařekl a slíbil si, že už nebudu běhat ultra s dlouhou noční částí, že se budu radovat z kratších běhů, optimálně do 80-100 kilometrů, takových které se dají absolvovat převážně za denního světla. Přesto jsem to zase porušil.

Každý máme něco, já ulítávám na číslech a určitých znameních, která pro mě mohou být až mystická. I když jsem začal běhat primárně po tequilovém impulzu na oslavě doktorátu Juraje S., tak přesto beru svůj začátek od náhodného doteku nohy krále Leonida ve Spartě. Proto, když jsem zjistil, že dotek nohy končí jeden z nejnáročnějších silničních ultramaratonů v Evropě, jsem si slíbil, že se každý rok budu snažit do Sparty kvalifikovat. Slib je slib... Stejně, jako jsem při panácích tequily slíbil, že začnu běhat a v roce 2009 uběhnu nejdříve půlmaraton a potom maraton. Tak i v případě tohoto slibu jej beru jako zásadní -- bez ohledu, jestli na něj v daném roce mám natrénováno nebo ne.

Letošní pokus oběhu velkého rybníku v Maďarsku jsem zvolil jako náhradu za Kladno, kde jsem zaspal při registraci. Oběh Balatonu sice skončil nezdarem, ale měl jsem pocit, že jsem byl relativně blízko. Svůj slib pokusu o kvalifikaci na Spartathlon jsem si tedy splnil... Nicméně, když se mi ozvali kladenští pořadatelé, že jsem se nečekaně dostal na řadu, nechtěl jsem tu šanci odmítnout, bral bych to jako špatnou karmu:). Abych se marně nepokoušel o splnění 24h limitu, zvolil jsem závod na 48 hodin, s tím, že budu i různě pospávat a v klidu prozkoumám svoje mentální limity. Naplánoval jsem si si to hezky. Každých pět kilometrů budu víc jíst, pít, obejdu kolečko nebo aspoň jeho podstatnou část volnou chůzí, nebudu zapínat hodinky, sledovat tempo, drtit se nějakými mezičasy...

Prostě, při vší skromnosti:) jsem to měl dobře promyšlené a opravdu jsem to dodržoval. Karty mi trochu zamíchalo uzavření hospody vedle trati v 9 hodin a následný soumrak tomu zasadil nechtěnou korunu. Jak hůř vidím, tak jsem na tom neosvětleném chodníčku za cilovou rovinkou zakopl a bylo vymalováno. Zkoušel jsem to ještě asi 10-12 km rozchodit, i jsem si šel na pár hodin lehnout, ale nic z toho nepomohlo, naopak se mi bolest dostávala i jinam, jak jsem ulevoval primárnímu zranění. Proto jsem to nakonec zase předčasně ukončil. 

Tady se nabízí správný okamžik pro určitou a nutnou sebreflexi. Je to samozřejmě moje chyba. Myslel jsem na to, že prostě já i na Kladně musím běhat v noci (aspoň některé části) s čelovkou. Bez ohledu, že budu úplný exot, ale budu minimalizovat podobné konce. A potom... většina mých rychlejších ultra běhů by měla být v rozsahu 80-100 kilometrů max, tak aby se daly zdolat během denního světla, nebo aby toho šera a noci bylo co nejméně. Také pro mě zajímavým poznáním bylo povídání s Pavlem U., který zapíchl Balaton výrazně dřív než já a tady také skončil dřív. Otázka motivace, když si člověk splní své nejdivočejší sny, byla takovou červenou linií, ke které jsme se spolu vraceli. 

Po těch letech si většina z nás uvědomuje ten rozměr překonávání svých pochyb i bolestí... a zejména na okruhu se potom může ztrácet motivace k dokončení, protože si člověk jednoduše může říkat... Proč? To je ta naše známá "veverkovská" otázka a její devastační účinky na běžeckou morálku. "Je to to, co děláme rádi? Jsem tady rád? Je to skutečně můj koniček?" :)... V takové chvíli by si člověk měl být schopen pozitivně odpovědět, nebo mít kolem sebe kamarády, kteří řeknou... "Ale samozřejmě, děláme to rádi, je to náš koníček... Tohle všechno zase přejde a odezní... a zůstaneš ty, silnějši!"

Já navíc neberu žádné růžové či jiné prášky na bolest a když se při nějakém zranění začnu dostávat do situace, kdy to opravdu fest bolí a zhoršuje se to, tak motivace k ukončení, je silná. Prostě v okamžiku, kdy cítím, že to hodně drhne a že by další úsilí mělo jen za následek poškození většího nebo trvalejšího charakteru... tak skončím asi o par kilometrů či desítku kilometrů dřív než bych skončil, kdybych šel na doraz, ale je to moje preference.

Radši budu poslouchat, že jsem se naučil vzdávat, že mám hodně DNF (což by snad v dalším roce na kratších závodech nemělo být úplně pravidlem), než abych nemohl pobíhat. Zní to zoufale, ale já jinou sportovní aktivitu nemám, na kole dost dobře nedokážu jezdit (určité osobní důvody), plavat sice umím, ale nemůžu potápět hlavu... Prostě jedině to pobíhání mi zbývá. Ale pozitivně. Je důležité se i na okruhu vrátit k čelovce (možná ke dvěma) a příští rok, až se mi statistiky posunou plně do kategorie 60+, se do Kladna vrátit na královskou trať 24h.

Všemu zdar! Našemu úsilí, které je sice občas marné, ale je potřebné. Ultra zdar!

12:)

Blízká setkání třetího druhu, aneb návraty ztracených synů...:)

Otevřeně jsem si přiznal, že jsem samotářský pobíhač z donucení... není to moje primární volba, a o to vic mě mrzela absence na P65 (tedy na dětské trase Pražské stovky). Človek se tam s kdekým potká na startu, v hospodě, občas i nějaký kousek či kus popoběhne... Je to takove zpestření, i když přiznám na rovinu, že lezení po rozhlednách v zimě po mokrých-namrzlých schodech není moje oblíbená činnost (nesnáším to ani v létě) -- přesto se rád zúčastňuji denní varianty. 

Letos jsem si při běhu/pádu v údolí pošramotil trochu levou ruku a nohu, copak levá ruka, stejně pišu buď pravou, nebo maximálně čtyřmi prsty, ale ta noha... Říkal jsem si nejdřív, že to zkusím, případně to dojdu, nebo v nejhorším vezmu nějaký vlak, ale celé to zase dorazila moje D., když při mém kulhavém ranním sestupu po schodech prohlásila... njn, tak já holt pro tebe zase někam pojedu, ... a dodala, jako vždycky!!:)

Chápete to? Pravda je, že mě několikrát vezla na start a dvakrát mě za těch dvanáct let někde vyzvedávala, ale jako "hrdý" Budžes jsem si řekl, že to tedy ne:), to určitě pojedu ranním vlakem tam a nějak se dopravím zpátky, nebo tam rovnou nepůjdu. Jak jsem to probíral s Míšou, tak nakonec zvítězila varianta, léčit nohu pomalým během přes zablácená místa a technické úseky v údolí. Bude to mít vzpomínací, léčebný i návratový efekt. Přenechal jsem jí za to svoje nádherné číslo 373, OMG.. a ona s tím vyhrála! Co z toho vyplývá pro mě zatím těžko říci:), ta čísla jsou silná, i když Míša by jistě vyhrála s nějakým obyčejným číslem a já bych i se 373 měl tentokrát co dělat... I když a to si přiznejme, je to fakt silné číslo, je to součet čtyř po sobě jdoucích prvočísel (67 + 71 + 73 + 79 + 83), palindrom v několika číselných soustavách (4, 8, 9 a 10). No tak příště.

Ale to důležité pro mě se odehrálo jaksi v mezičase od mého náratu ze Sparty (Sice se štítem, ale na štítu). Nerad používám silná (ženská) emotivní slova typu nikdy a vždycky:), ale samozřejmě jsem logicky a pragmaticky čekal a čekám, že to byl můj první a poslední pokus, ale zároveň mám na paměti slib, který jsem si dal, že dokud to půjde, tak se budu snažit znova postavit na start, do té doby dokud to neuběhnu, nebo dokud už nesplním kvalifikaci. 

Po dalším silném kovidu, který mě navštívil krátce po návratu, jsem se bál, že je to signál konce kvalifikací. Ale těsně před mojí (služební) cestou do Ameriky, se mi ozval Běžící Stín, že ve čtvrtek večer přilétá večerním letadlem do Prahy a v neděli hned mizí, kdy se setkáme? Vzhledem k tomu, že v pátek jsem měl být na letišti ve čtyři hodiny ráno... To bylo náročné (Slovy reklamy = polévka Knorr, tedy rychlovka, ale potěší). Naprosto skvělý -- povídání se Stínem a hlavně jeho motivační hlášky by dostaly zpátky na trail i starou babku s chodítkem, proč ne staříka, který přemýšlel o nákupu rybářských prutů:).

Zatímco jsem seděl spoustu hodin v letadle, tak jsem si přehrával v duchu Stínovo hlášky, vzpomínal na naše společná dobrodružství a moji úpornou cestu k ultra. Je potřeba číst ty signály správně! To, že jsem se dokázal znovu zvednout, to je ten správný signál:)... Ne to, že jsem po kovidu zase spadl dolů a že (občas) spadnu, natluču si, ... 

Ozval jsem se Míše a tento týden zase začínám běhat pod jejím dohledem. Nedostatek společenského kontaktu si snad vynahradím v klubové hospodě a na POP (Partyzánském oběhu Prahy), letos 28.12. Život je krásný, stejně jako ultra... i když věk nezastavíš, je potřeba se víc snažit!

Všemu zdar, našim kamarádům, našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Částečné zatmění (mysli), aneb vždycky se zvednout ze země, o to jde:)

Ač to zní divně, hned po svém návratu z Řecka jsem se nadšeně vrhl do tréninku, odběhal první dva dny, prvních 40 kilometrů, ale celkem výrazně mě srazila chřipka, aby mě o pár dní moje telefonní lékařka donutila/přesvědčila jít na test a následný pozitivní výsledek mě uvázal na dalších sedm dní doma.

Když jsem se hned po skončení izolace, minulý čtvrtek vypotácel v běžeckém ven, byl to neskutečný boj. Nejen, že mi to nešlo:), ale asi na třetím kilometru v údolí při běhu do kopce jsem si zopakoval Spartu:), motala se mi hlava, vrávoral jsem tam... s vypětím všech sil jsem to rozchodil a nakonec doklusal domů. Osm kilometrů, průměrka nad 7 min/km. Totálně vyšťavený.

Ovšem jestli něco umím (hned pro jistotu zaťukávám), tak je to vstávat ze země, vyhrabávat se z bláta a sbírat síly, kde v podstatě žádné nejsou. Postupně, postupně se zvedám, jako správný Štír, matfyzácký milovník čísel a astrologických konstelací... V úterý hned po kulminaci častečného zatmění Slunce jsem vyběhl ven a stabilním pobíháním zdolal 27 km, nutno dodat, že novoluní bylo ve teď ve Štírech, proto je všechno emočně náročnější.

Kdo by mě při mých ... řekněme zoufalých ... bězích v minulém týdnu viděl, tak by se asi zeptal, nebo aspoň v očích by měl jasně napsané Proč? I na mě ta otázka vždycky zákeřně vyskočí. Proč? Je to nadšení? Odevzdanost běhu? Zoufalost? (Nic jiného vlastně dělat pořádně nemůžu), co je za tím? A proč to dělám tak "hloupě"? Proč jsem na závodech povětšinou sám, bez podpory? 

I řada z vás se mě na to ptala. Určitě to není optimální, jet na závody sám, běžet sám, často pod možnostmi, protože jsem sám... a zase sám se vracet domů... Přitom vím, že v těžkém a dlouhém ultra mně pomocníci dokáží posunout přes krize, přinést jídlo/pivo, kde není žádné:), pomoci rychle vyměnit boty, zalepit puchýře, ošetřit urvané nehty:)... Ale hlavně povzbudit, zvednout morálku. Vždyť GrandSlam jsem dokončil jen díky podpoře Stína, Niky a Báry.

Tak proč? Dneska jsem se dostal na dosah magické šedesátky -- už jen rok -- tak budu maximálně upřimný.

Nejdříve jsem si myslel, že je to hlavně proto, že nechci být někomu na obtíž, nevím, jestli bych to dokázal hned adekvátně vrátit, protože můj pracovní rozvrh se mění rychleji než aprílové počasí, navíc řada mých běžeckých známých je o 10, 15, 20 let mladších..:). Nebo je to tím, že nemám žádný plán, spočítané kalorie, jak a co bych měl jíst, kdy a co možná budu potřebovat? Nemám žádný manuál, jak na 12Honzu, který bych pro někoho připravil:) a spoléhal na jeho pomoc.

Ne, i když určitě něco z toho platí, tak vysvětlení je jednoduché. Nejsem sportovec. Ten rozměr úsilí, zvedání se ze země, snahy "to" zvládnout sám, je patrně hlavní důvod, proč se mi ultra líbí a proč se jej snažím dělat, i tak nelogicky. Zvládnout věci sám bude čím dál těžší, tak se mi ultra přístup bude o to víc hodit.:)

Ale hned na férovku přiznám, že ten osamělý rozměr strašně rád poruším. Vždycky jsem chtěl (případně budu chtít) mít aspoň na vybrané závody někoho blízkého s sebou. Ne kvůli rychlejšímu času, nebo podpoře na trati, i když se to vždycky hodí... Ale hlavně proto, abych si na ty silné okamžiky mohl s nimi vzpomenout. Ať jsou to chvíle, kdy mi bylo úplně nejhůř, nebo když jsme společně proběhli cílem. I když je ultra v mém pojetí převážně osamělé, nezávislé, tak ty společné zážitky jsou ... prostě neskutečné!

Tak ať v důležitých chvílích máme vždycky někoho blízkého s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

12 odstínů běhu, aneb ultra v každém tónu..:)

Někdo běhá po ránu/večer, sám, s kamarády.. někdo se striktně vyhýbá lidem, někdo se drží svého rozpisu a tréninku jako písma svatého, jiný se snaží narvat doporučený trénink do dynamicky se měnícího pracovního týdne: v pondělí běhá čtvrtek, ve čtvrtek úterý, aby pátek a sobotu spojil o víkendu dohromady, čímž absolutně maže jakýkoliv efekt tréninku...[úplně se v tom vidím :)].. Jiný zase o nějakém tréninku nechce ani slyšet a běhá zásadně "pro radost", někdo běhá svých pořád stejných 5-10-x kilometrů každý den... už roky. Někdo vyběhne na kopec a na chvíli se zastaví, rozhlédne, potěší pohledem a potom teprve běží dál, jiný je naštvaný, že musel zastavit a čůrat u keře, což mu rozhodilo trénink:).

Jednak jsem řadou těchto stavu částečně prošel, jednak znám lidí, kteří běh takto praktikují, a je na tom důležité a podstatně, aby se nám to líbilo a jak se teď často připomíná, aby nás to naplňovalo.:). Je zajímavé, že čím déle člověk (hobík) běhá, tak je větší šance, že projde několika stavy, možná jimi chodí i v kruhu, nebo přestane po pár letech běhat a vymění běžecké boty za kolo nebo koloběžku.

Protože ty cykly změn, přechody mezi hlavními charakteristikami: hobik/závodník, družný/samotář jsou naprosto individuální a mají jinou frekvenci, tak i okruh běžeckých známých, souputníků a známých/kamarádů se mění. Když jsem začal běhat, byl jsem striktní samotář (určitě i z donucení), nikoho jsem neznal, běhal jsem sám na běhátku a v údolí jsem objevoval cestičky a postupně probíhal po turistických značkách přilehlé okolí. Potom se mi podařilo se seznámit s řadou lidí a následoval naprostý společenský boom... společně běhy, okoloběhy, běžecké výpravy, ... a ten kruh se zase uzavírá a vrací do stavu, kdy jsem většinou sám. Příprava na Spartu je důležitá, ale zaklínám se tím, abych "nevyhořel", aby se nestalo, že hlavním výsledkem moji přípravy bude, že mě přestane pobíhání bavit! Proto se delší běhy po cyklostezkách snažím běžet s Lubošem na kolobce, dát si pivo/párek, popovídat si... Určitě si teď dám ještě něco delšího v přírodě, abych se potěšil a měl pořád velkou radost z pobíhání, nebral to jako povinnost...

Je spousta lidí, kteří se na těžké závody připraví jen tak mimochodem, a přitom jsou třeba stavbyvedoucí na stavbě, nebo mají regulární práci od osmi do čtyř, žádné flexibilní hodiny... Tihle běžci o tom nikde nepíšou a všem nám vypravěčům (="blogerům") často natrhnou tričko i s trenýrkama..:). To se mi líbí a motivuje mě to, obzvlášť, když po těch letech mého úsilí vidím nadšení a výsledky lidí, kteří tu svou cestičku nemají zdaleka umetenou, to je ta správná vzpruha! 

Naštěstí moje nejmilejší D nijak neprožívá můj "běh". Je to můj koníček, ale je také potřeba se starat o zahradu, psa... udělat/opravit věci na baráku... Tedy samozřejmě D na mě myslí, sleduje závod z pohledu manželky, jestli jsem v pořádku a tak, ale žádná "fanynka" to není:) a tak aspoň ve svém snažení a porovnávání s těmi obyčejnými si můžu říci.. jo, snažím se podobně. Taky z toho doma není nikdo na větvi:) a taky se snažím na ty závody vydělat peníze nějak extra, aby to nešlo přímo z rodinného rozpočtu, atd.

Protože já jsem společenský typ z podstaty své povahy, tak se naštěstí v údolí hodně často s někým potkám, chvíli popoběhnu a poslouchám vyprávění a rady nadšených běžců. Jak se snaží skloubit rodinu, práci, běh a někdo občas zalituje, že ho rodina moc (dostatečně) nepodporuje, že jeho kamarádi jsou na tom o hodně líp. Jjo, taky byly chvíle, kdy mi podobně myšlenky táhly hlavou, ale není to ve finále fajn? Nepomáhá nám to (myslím těm obyčejným, nereprezentantům) k větší spokojenosti? Všechny moje výsledky a pocity, jednak odráží čas a úsilí, které tomu dávám, ale hlavně, je to můj koníček a proto bych měl být šťastný, ne? A když ne, tak proč to k sakru dělám? :)

Tady si vždycky vzpomenu na slavnou "Veverkovskou otázku"... Kdy se mě Pavel (VS) třeba na 50-60 km při nějaké krizi pravidelně s úsměvem ptal: "Hele Honzo, je tohle náš koníček, děláme to rádi, že jo? Jen se ubezpečuji, protože teď mi to není úplně jasný"..:).

Podobně si vzpomínám, když jsem po ukončení stavby a stěhování do Stodůlek běžel Brdskou stezku (50k), přijel jsem domů a pokládal jsem zbytek zámkové dlažby. Přijel kamarád (běžec), co se mnou řešil stavbu. Viděl mě tam kmitat:), podávám mu pivo a on se ptá.. Tys dneska neběžel Brdskou? Jjo, běžel. Tys to zabalil? Ne, ne.. šlo to dobře, osobák! A on pokračuje a ptá se, proč tam takhle blbnu a nelehnu si a neodpočívám?... K tomu moje D poznamenala, že jsem se víc jak půl dne věnoval svému koníčkovi a že je potřeba tohle dodělat.:). A měla naprostou pravdu. Dodělal jsem a večer si sedl a dal si pár piv... A bylo to ještě lepší, než odpočívat hned po tom závodě. Věděl jsem, že jsem byl "ultra":).

Proto teď obzvlášť se snažím držet rovnováhu. Spartu poběžím poprvé a naposledy, je to opravdu jediný "výstřel", ale zase -- pořád je běhání můj koníček. Slalom mezi povinnostmi, pobíháním, prací a rodinou se snažím řešit tak, abych si i na xx-tém kilometru v přípravě nebo na trase Athény-Sparta mohl na Veverkovskou otázku ...bez ohledu na hloubku příslušné krize... odpovědět... ANO, dělám to rád, je to můj koníček!:)

Ať se daří! Všemu zdar, našemu každodennímu ultra... zvlášť!

12:)

Proměny, úsilí a štěstí.. hodně záleží na úhlu pohledu, aneb moje radost je úplne to zásadní:)

V dětství, tedy na gymnáziu, jsem se z nějakého neznámého důvodu prokousával Ovidiovým svazkem Proměn (Metamorphoses), které ovlivnily tolik autorů, že je nemá cenu ani zmiňovat.:). Ve mně z nich uvázl silněji jen ten efekt změny a do normálního života práce s "counterfactuals", tedy co by bylo, kdyby se něco vyvíjelo/stalo jinak.

Zase se mi to připomnělo teď na jaře, když jsem dával stříhat Deri(vaci). Na pohled mám potom úplně jiného psa, ale hlavně si uvědomuji tu  neskutečnou (mentální) proměnu, která potom následuje. Obyčejné ostříhání, že? Ale, i když už je to stařenka (bylo jí už 11), tak se po ostříhání chová jako štěně. Běhá jako bláznivá, honí se za ocasem:)... nechá se přesvědčit pro občasné popoběhnutí.. prostě je to úplně jiný pes. Pro mě je to připomenutí důležitosti změn, snahy na chvíli zastavit nebo posunout čas, užít si to, co dělám a znova se radovat i z "pitomostí", které jsem před tím (už zase), míjel. 

Abych parafrázoval tetu Kateřinu ze Saturnina: "Kůň je jednou hříběten, člověk dvakrát dítětem!... A Deri každé jaro štěnetem!..:)

Děkuji moc za všechna přání k loterii na Spartathlon a k usilovnému tréninku. Tady se musím přiznat, že jsem tradičně velmi opatrný, až bych řekl srabácký. Všechno postupně, mám své roky, práci, nesmím se zrušit ani fyzicky, ale hlavně ne mentálně. Třeba předminulý týden. V úterý jsem vyšel ven, v běžeckém, připraven na trénink. Než mi naskočily satelity za silnicí, tak jsem si uvědomil, že jsem víc jak šest dní neměl pauzu, že se mi nechce.. a vrátil jsem se. Je to nekonzistence v tréninku? Je to slabost? Možná pro ty opravdu zaměřené na výkon ano... nedokážu posoudit. Sám jsem si v první chvíli nadával, pak jsem se ale pochválil:). 

Nakonec jsem zakončil týden s 90+km, další týden se 114 km, což je tak optimální, jak celkově, tak nárůstem.

Pro mě je tenhle přístup naprosto klíčový, zásadní... naslouchat svému tělu, postupně, konzistentně se zlepšovat, zvyšovat zátěž, ale nebát se .. nebát se vrátit i z plánovaného běhu domů, když cítím, že by to drhlo do budoucna. Ztratil bych tím radost a dost možná bych si ve finále uhnal i nějaké zranění. 

Takže jsem se nezměnil, i když mi to jaro a loterie dávají nové impulsy... Jsem drsoň, ale zároveň srab:)...

 --- malá osobní odbočka ---

Kdysi na Patria Finance měli a používali hanlivý výraz pro drobné investory... říkali jim "přizdisráči"..:).. protože se odhodlali k velkému riziku, podstoupili ho... ale pak to nedotáhli úplně až do konce... Já jsem v tom osobně viděl naprosté nepochopení mentality (malého) rizikového investora, řekněme hráče. Proč to nepřiznat, jsem statečný přizdisráč:). Jsem hráč, jsem ochoten vsadit na svoje karty a nést riziko, že to nevyjde (ve všem, přeneseně i v běhu, v životě). Dřív jsem hodně (a úspěšně) hrál burzu, i teď občas sjedu nějaké divoké vlny. Přiznám se, mám rád přístup "staré školy" hráčů, oslovil mě už před lety (tím nemyslím závislé gamblery, mačkající hrací automaty). Stručné zásady: Nebrečet, když se nedaří... neběhat kolem a neříkat všem, jak je to nespravedlivé, že se vám nedaří. Nebo když jste na vítězné vlně, tak zase neotravovat všechny s vaším úspěchem. Když vyděláte, dát peníze na charitu... Prostě...Vědět, že se někdy daří, někdy ne... ale že vy to můžete ovlivnit. Vzít svoje šance, dobře je odhadnout, být schopen nést riziko... a žít s tím. 

                                                 --- konec osobní odbočky ---

K té změně a impulsům -- vždy vnímám nutnost správného porovnávání. Pomáhá mi to k vnitřnímu štěstí, nebo ho to může úplně zahubit. Zažil jsem hodně lidí, kteří ... i když třeba spekulacemi vydělali spoustu peněz, tak nebyli šťastní a spokojení, protože prý to mohli udělat lépe a vydělat ještě víc.:) Místo toho, aby se radovali, že se jim něco povedlo, že spousta lidí má tak maximálně procenta z termínovaného vkladu... Tak se tím trápili. 

Je to stejné, jako když se my obyčejní hobíci budeme srovnávat s atlety, nebo kdybychom se porovnávali s Radkem Brunnerem, nebo s kýmkoliv z české ultra špičky. Hned bych mohl mít pěknou depresi:). Základ je porovnávat se s těmi, co mají problém vstát z gauče. Nebo -- a to je těžší a motivační -- se srovnávat sám se sebou pohledem do minulosti.

Je jaro, zase jsou časopisy plné zdravého životního stylu, spousta lidí zase začíná běhat, řada starších mužů (jak to vnímám kolem) má tendenci propadat depresím, dá se zhubnout do plavek? dát se do formy? ... Probíhám parkem a občas se se mnou někdo z nich dá do řeči, snažím se vtipkovat, aby to naše úsilí nebylo moc usilovný, stejně jako Trautenberkův bramborák nebyl moc bramborovej, ... abychom si to užívali. Ta naše běžecká "forma" potom s velkou pravděpodobností také přijde... a když ne, aspoň jsme si to užili:)

Po běhu s Deri (vyhodnocujeme úsilí)

Být drsoň a srab mi vyhovuje. Neustále se zlepšuji. Například v rychlosti přenosu dat dokážu konkurovat i těm nejrychlejším pražským poskytovatelům internetu. Přenést 2T za 1.5 hodiny? Slovy Jiřího Paroubka: "Kdo z vás to má, pánové?" :). Romana (April) mě upozornila, že mám dobrou šanci i na další zářezy na pažbě. Až se oprava Barandovského mostu posune do další fáze, budu jistě patřit mezi nejrychlejsí komutery na trase Stodůlky -- Barandovský most -- Václavské náměstí. 

Zase jezdím na konference a služební cesty se "společenskými běžeckými botami":), zase se mi dějí hezké příběhy a já se těším, že třeba budu ještě běhat ještě další rok(y). Mám krásný zážitek, řeknu v hospodě, nebo osobně:)... Heslo Brno, Lužánky...:). Příběh s poučením, že nic není jak se zdá.. a že má cenu si počkat na úplný konec!

Pozor na srovnávání a na jarní výzvy! Jsou horší než zápalky v rukou dětí!

Všemu zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

Plzeňská 24, aneb myslel jsem to "dobře", ale dopadlo to jako na Kladně:).

Někdy to trvá déle, ale ono to vždy vyplave napovrch, asi jako olej na vodu. Po každém závodě nebo zádrhelu si dělám vnitřní a vnější inventuru, snažím se otevřeně si přiznat, co dělám špatně, probírám se tím, co říkají kamarádi a blízcí, jestli náhodou nemají v něčem pravdu:).

Tentokrát podle mě uhodila hřebíček na hlavičku moje dcera, když se zeptala, proč to dělám, když to není "můj závod"? Musel jsem uznat, že má pravdu zejména v tom, že k 24h přistupuji jinak než k jiným ultra. Nesoustředěně,  zmateně, často na poslední chvíli ještě řeším věci, které by mohly počkat. Žádná ochranná "bublina", kterou jsem si zvykl vytvořit před velkými ultra závody. Je to chyba, která mě vyškolila v minulosti v trailu, a teď opakovaně na 24h.

Pravdivě kruté poznámky kamarádů a známých, kteří mě sledovali ... mně vždy pomůžou. "Tak jsi to zase zabalil hodně brzo...", máš "dobrou" bilanci, poslední tři 24h: 180, 131 a 122. to snad příště nedáš ani stovku! 

Ne, není třeba se bát, že jsem hodil ručník do ringu, že jsem ztratil bojovné srdce. Do Plzně jsem se připravoval o hodně cíleněji a lépe než do Kladna, ale pravda je, že mi pořád chybí to potřebné zacílení, vytržení a soustředění za závod. Musím na tom pracovat, získat to potřebné nadšení překonávat rekordy na okruhu a ne cílit na 180km a dost. Ono potom není skoro kam couvnout:). I když otevřeně, tentokrát by mi soustředění na závod asi hodně pomohlo k rychlejší první stovce, k víc uběhnutým kilometrům, ale nejsem si jistý, že by zabránilo mému odstoupení ze závodu. 

Ruda v úsilí o rekord,
 já s nezbytným kapesníkem

Posledních deset dní, intenzivně posledních pět dní před závodem, jsem bojoval s nějakou virózou, rýmou, zánětem dutin. Nejdřív jsem běhal povinně s kapesníkem, a posledních pět dní před závodem jsem neběhal vůbec. Doufal jsem si, že se mi rýma a dutiny umoudří a že pomalý běh na 24h by mě mohl vyléčit. Jenže rychlé oteplení v tomto směru šlo proti mně.

V Plzni jsem si ale znovu uvědomil, proč já, který miluje běhání v přírodě a po horách, proč já zkouším 24 hodinovou torturu na okruhu. Je to ten společenský rozměr akce, vidět staré známé, potkat nové, vidět jejich úsilí a boj. Mě to potom pomáhá v přípravě. Vidět Jardu B., který po neskutečném výkonu v šestidenním závodě přesto přijel do Plzně, protože jeho slovy... běhá rád a nechtěl rušit startovné. Po nějaké době odstoupil kvůli bolestem, ale mám pro něj velký obdiv. Rudy K., který se snažil o několik rekordů - teplé počasí nepřálo překonání světových rekordů v kategorii, ale český rekord byl překonán. Spousta kamarádů a známých, se kterými se míjíte dává kroužení dokola ten potřebný a epický smysl. Díky všem za milá setkání, strašně rád jsem vás viděl!

Už "krásně" se hojící rány
po "okovech"

Abych jen dokumentoval a připomenul sám sobě do budoucna míru svého (ne)soustředění: Moc těsně jsem si zapnul na nohu pásek s čipem a bolestivě si rozedřel achilovku a kotník do krve. Bolest jsem v závodě přisuzoval kruhovému charakteru trati a pravý stav věcí jsem zjistil až po víc jak dvanácti hodinách závodu, když jsem si rovnal ponožky. Nevzal jsem si s sebou ani spacák, ani karimatku, ani židli (ani stolek). Na půjčeném stolku jsem si rozložil náhradní trička, které jsem neměnil, ale jak se ochladilo a padla mohutná rosa, všechno oblečení bylo mokré jako z pračky. Začala mi být zima, nedokázal jsem se zahřát, začaly mě trápit dutiny, bolest hlavy, uzliny na krku mi v jedné chvili natekly, ze jsem nedokázal hýbat hlavou. Asi jeden a půl hodiny jsem chodil dokola, klepal se zimou ve čtyřech vrstvách oblečení, čekal, až mě trochu přestane bolet hlava a doufal, že se zase rozběhnu. Pokušení vzít si růžový prášek bylo silné.

Začal jsem se soustředit aspoň na metu sto mil, znova to rozběhl a i se zastávkami, jídlem a svoji údržbou jsem se dostal alespoň k 6.5-7 kilometrům za hodinu. Ale přeci jen, rýma a bolest dutin byla silnější než já. Zase jsem musel trochu zpomalit, nebo se vic zastavit, ale okamžitě jsem se začal třást zimou, šel jsem se na "chvíli" ohřát do šaten. Chvíle se změnila v několik hodin, přidal se mi chrapot a začal jsem ztrácet hlas. V pondělí mám učit čtyři hodiny v kuse, tak jsem zase zalezl do tepla a asi dvě hodiny před koncem se nechal odvézt domů.

Ačkoliv se empiricky neprokázalo, že by pomalý běh léčil všechno, tedy aspoň zánět dutin během 14 hodin nezmizel:), přesto snad věřím, že k 24h najdu svoji cestu. Musím to kroužení vzít vnitřně jako závod, který nemá hranice určené nějakými danými čísly, ale co nejlepším výkonem a stejně jako na standardní trailový závod se na něj dopředu soustředit a cílit. Bára to řekla správně, nebyl-není to "můj závod", ale mohl by být!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 

12:)

PS. Musím speciálně poděkovat Markovi Rodovi a jeho podpůrnému týmu, který mi koupil ještě další piva a přinesl i jídlo. Bylo to moc milé, jsem velkým dlužníkem!

Ultra šestinedělí, aneb je čas se vrátit a pozvednout prapor!:)

Všechno je v životě i v ultra poprvé, nebo alespoň s nějakými výraznými modifikacemi. Já, který jsem si byl zvyklý zapsat svůj deníček, svůj blog alespoň jednou za dva týdny, když už ne každý týden, najednou mám svoje šestinedělí, pauzu delší než šest týdnů. 

Co se asi stalo po Kladenské 24 hodinovce tak významného, že jsem si nezapsal ani čárku? Posledně jsem si to napsal jasně, že u ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Ovšem, k tomu vracení se zpátky také patří důkladné vnitřní poučení, co mohu změnit, co bych měl zlepšit na co se soustředit. Přiznal jsem si, že i když běhám relativně dost kilometrů, po prvních roce, kdy jsem zhubl ze 104 kg na 83 se moje váha výrazněji nepohnula směrem dolů. třeba na týden jsem se dostal niž, obzvlášť když jsem se vážil po dlouhém běhu... ale vždy se mi váha vrátila do "rovnovážné" polohy kolem 83kg. Letošní rok, i mě přinesl asi tři extra kg na víc, které jsem ještě měl na Kladně. Inspirován T-birdem a Malým medvědem, jsem zašel za odborníky. Tedy nejdřív jsem se začal trochu hlídat a dorazil na schůzku se svými 85 kg. Jinak distingovaný Michal Š., když viděl moje čísla, tak řekl... Honzo, ty na to co a jak běháš vážíš strašně moc, k*rva hodně:)! S tou zasr*nou váhou musíš něco udělat, nesmíš ztratit svaly, ale zhubnout to sádlo:).

Takže jo... Pokémonům, které už teď hraji výrazně méně, přibyla vážná konkurence -- Kalorické tabulky:). Nechal jsem se "zlákat" slibem, že i muž v 58 letech dokáže ještě dál upravit svoji váhu. Jdu dolů myslím velmi kontrolovaně, změnou stravy, něco už by mělo být na plzeňském okruhu znát, v podstatě jsem už "odhodil" svůj běžecký batoh na dlouhé ultra... jsem asi o  6 kg lehčí. Taky se snažím víc a strukturovaně běhat. Pondělí mám volno, ale zbytek týdne prostě běhám, co mám, občas si pár kilometrů i přidám. Minulý týden jsem měl v tréninku i zařazený maratón v Plasích a celkově to bylo za týden 155 kilometrů. Takhle by asi měl vypadat zárodek nového tréninku na ultra.

Baroko maratón byl tradičně hezký, horký, i pár kamarádů jsem viděl, ale doby, kdy jsme se skoro masivně scházeli na zdejších tratích, jsou asi nenávratně pryč. Stál jsem na startu a plánoval, že závod hezky odklusám, kousek před Bárou, žádný spěch. Jenže do 3-4 kilometru mě Bára asi dvakrát předběhla, v jednom kopci jsem jí předběhl, přece jsem plánoval, že poběžím před ní, ne? Říkal jsem si, že jestli mě předběhne ještě jednou, tak ji připomenu zásady slušného chování ke starším rodičům, případně zopakuji výhrůžku, že jí nebudu půjčovat auto.:). Nakonec to nebylo potřeba. Při následném seběhu jsem drobet zrychlil a řekl jsem si, proč já to vlastně neběžím trochu normálně? Na metě 1/2 maratonu jsem byl za dvě hodiny a chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou zkusit doběhnout do cíle pod čtyři hodiny, ale rozkaz zněl jasně. Rozumně běžet, další den jsem měl odběhnout 25 a ne se flákat:). Drobet jsem zpomalil, ale zase žádné velké flákání to nebylo. Nicméně do cíle dobíhám svižně, ale nejsem zkušený závodník. Doslova na cílové pásce mě přespurtoval závodník ve stejné věkové kategorii a o dvě sekundy mě odsunul z pódiového třetího místa do bramborového suterénu. Jak se to dozvěděla moje D, tak mi hned připomněla, že i v Bráníku jsem minul odměňované místo a rodina přišla o cenné věcné dary (ponožky). Je mi to souzené, neudržel jsem třetí místo v kategorii, ponožky patří rychlejším!!:)

Jeden z důvodů, proč jsem si také dlouho nic tady nenapsal, byl prostý. Hodně jsem psal v práci, zalíbily se mi moje poslední projekty, ale hlavně... rozhodl jsem se, že si napíšu knižku. Vzpomínky na cestu ke Grand Slamu. Moje zápisky na blogu jsou sice dobrým připomenutím, ale aby se to dalo číst a nestyděl jsem se za to... aby to bylo kompaktní a vzájemně propojené, tak to vyžadovalo dost práce (a ještě bude). Zatím můj plán je mít vše hotové a vytištěné začátkem prosince, abych mohl svým kamarádům a známým vnutit doslova perlu české moderní běžecké literatury. Pracovně jsem ji zatím nazval "Cestou Orla", abych vzdal poctu těm posledním, sice nejpomalejším, ale přitom usilovným běžcům a sportovcům. Vyhledal jsem i pomoc profesionálního editora, který se mnou teď napsaný text prochází a koriguje mě. Věřím, že se všechno správně sejde, už teď mám z knížky radost, protože ... přeci jen v nulách a jedničkách se hůř listuje a čte:). 

Řečí bojových jednotek -- zbývá mi devět dní do kontaktu! 25.9. budu kroužit na plzeňském oválu. Říct, že se těším asi není to správné slovo, když se mluví o 24h závodě. Možná mi to zase nakope zadek, možná zase budu mít nějaké problémy... Ale tentokrát tam zůstanu do naprostého konce, i kdybych se jen ploužil. Zase mám na všechno silnou motivaci, musím všem, ale hlavně sobě ukázat, že nejsem zlomený. Naopak. Začínám silnou přípravu na další ... skvělou sezónu. Vstříc novým a náročným ultra!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)

Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o "kilometr" dále, aneb každý den malá radost a každý týden malý Kaisen:)

--- moje poznámka pod čarou ---

Ty "salámové" metody jsou nejhorší.. nevím, jestli si to všichni uvědomujeme... Ale... Za chvíli to bude rok, co vešla v platnost různá (často velmi nesmyslná) omezení, druhý vyjímečný/válečný stav už bude zase nejméně 132 dní  a jak to vnímám kolem sebe -- lidé procházejí stavy od krátkodobého pochopení, přes naštvání (řekl bych to silněji) a rebelii až k naprosté apatii. To naštvání naprosto chápu a plně podporuji, ale ta apatie mě děsí... V rámci tolik proklamované soudržnosti a solidarity by bylo zajímavé snížit platy politikům na polovinu, stejně tak státním zaměstnancům (a výrazně snížit jejich počty), když omezili fungování úřadů, úřední hodiny, atd... a hned by bylo vidět, jak by se výrazně lépe a víc logicky řešily "zákazy" a "opatření"...

No nic, já to navíc ještě profesně nesnáším dobře, moje instituce a přeneseně i ostatní, pro které pracuji mají velký podíl na současném marasmu...:(. Připomíná mi to hořký vtip, kdy chlapec na dotaz, kde pracuje tatínek odpovídá, že dělá striptéra v gay baru... Paní učitelka se ptá, jestli je to pravda... a tak chlapec nakonec přiznává, že ve skutečnosti dělá novinařinu a reportéra pro CNN, ale že se za to hluboce stydí:)... Pro jistotu opakuji, že s mým zaměstnavatelem nesdílím jejich postoje a prohlášení...:)

--- konec mojí poznámky pod čarou ---

Nicméně, co jsem chtěl říci ... a snažím se vyloučit cokoliv s virovou tématikou... je tu opět leden, předsevzetí, umocněná tím, že se nikam nesmí, fitka zavřená... a tak běhá každý, kdo aspoň jednu nohu má:)... Možná je to jedna z mála možností bojovat s apatií v nás a kolem nás...

Na druhé straně, u mě (57+), který se snaží už víc jak deset let a upřímně sice běhá sice svoje max, ale jinak objektivně měřeno běhá "tužku":)... Tak je pro mě hodně těžké nalézt dobrou motivaci na začátku každého roku. Vidím to jako jasný problém "středu". Ti kteří jsou na začátku cesty a běhají krátce -- mají tu výhodu, že se těší na svoje zlepšení, rekordy jsou "na dohled" a všechny pocity jsou super:)... Závodníci zase mají svoje úsilí podepřené snahou se udržet mezi těmi nejlepšími... ještě jim to "ukázat", případně ještě "naposled":) uběhnout skvělý závod... My, co už se nějakou chvíli snažíme...(soudím podle sebe)... horko těžko hledáme motivaci. Tak (aspoň já) dostávám navzdory svému snažení od Garminu pravidelné vzkazy ... o neefektivním tréninku... o snižujícím se VOX max... A tak jsem se snažil:). Byla zima, jak v Charkově na nádraží, cesty uklouzané jak na pražské brusli... já po cestě oblékal nesmeky.. ale Garmina to nevidí??. No fuj!:)

Ale na druhé straně, já s tím mám pochopitelně spojenou celou řadu hezkých zážitků. Začátkem týdne jsem přesvědčil kamaráda HK a s jeho synem jsme udělali "tří-Honzovou výpravu" na vyhlídku Máj a Bednář .. na východ slunce. Původní cíl byl, že si doběhnu odtud domů (51km), ale pracovní povinnosti mě dostihly v "půlce" ... u Řitky.. (no není to symbolické??) a tak jsem vzal autobus, dojel rychle domů... a řešil pracovní "požáry":).

Mráz, uklouzané cesty a stezky v Prokopském údolí, potkávání se s turisty, maminkami s kočárky, malými dětmi, přímo přitahují rady typu .. Nejez "žlutý sníh" a nečůrej proti větru:)... Spousta vtipných pozdravů, včetně hravého využití českého jazyka. No posuďte sami. Běžím si po naprosto zledovatělých cestách kolem Dobré vody v Prokopském údolí. Před domorodci i návštěvníky se "vytahuju" a propaguji nesmeky..:). U obzvlášť zledovatělého sestupu stojí jedna "zoufalá" :) žena... řekněme v mém věku... a na moji exhibici a poskakování v nesmecích... reaguje prosbou.. "Nesvedl byste mě"?... :). Samozřejmě, jako správný gentleman ... Doplňuji, že ji nesvedu ani z cesty, natož jinak:)... Navíc v tohle mrazu, že?..:). Paní to dole naprosto zazdila obratem... "Od vás bych se někdy nechala svést!" ..:)

Je třeba si dělat radost. Dneska například byl 21. den roku 21.. 21 století... Proto říkám Lubošovovi... je potřeba společně vyběhnout (nebo vytlačit koloběžku)... a "oslavit" to... Luboš sice mlel něco o chorobách...protivenstvích.. ale nakonec se setkáváme tradičně u mostu a na 12 km připíjíme skvělou domácí slivovicí... 21.. je 21, že:)

Proto... možná navzdory tlakům .. a na vzrůstající apatii.. si říkám... bojovat je třeba! Radovat se ze všeho hezkého, co přijde a jak říkají fotbalisté... je třeba jít tomu štěstíčku trochu naproti:). Protože je doba těžká a klidně se může stát, že někdo zavelí ... "Navrhuji sníst psy, náčelníku!" ...:).. a já v rámci revolučního hnutí budu ještě muset chránit Deri... Tak je třeba si dát nějaký těžký a nereálný cíl:).

Proto, i když to zní legračně, jsem se zase začal připravovat. Sbírat síly a nadšení... i tam kde nejsou.:). Jak říká můj syn, jsem (skoro) tak starý, že ještě pamatuji turbulence na tulipánové burze v Holansku... Ale to neznamená, že jsem ztratil touhu!

... 200 je to číslo... 200 ve 24h... A udělám pro to, co půjde.

Držte se!

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům a ultra.. zvlášť!

12:)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost, aneb navzdory všemu s radostí do nové sezóny:)

Vím, vím... je to hodně nezvyklé, že takový "psavec", taková ... slepičí prdelka:) jako jsem já... by si neměl tak dlouhou dobu co napsat, co si uložit uložit na blog...

Není to tím, že by nebylo co a o čem si psát, zážitků bylo a je dostatek, ale stejně jako řadě z vás, mi současná situace nedělá dobře. Možná z jiného důvodu než druhým, přeskočím svoje názory na to jak chaoticky a nesystémově postupuje naše strana a vláda, kdy jeden den vyhlásí opatření na dalších 14 dní, s tím, že další kroky budou dělat později, aby další den řekli že něco zvažují a od dalšího dne to vyhlásili... Ne o tom jsem nechtěl mluvit, on jistě pan plukovník během chvilky příjde na to, co by se nám ještě dalo zakázat, jak ještě omezit svobodu a jak ještě víc zdecimovat ekonomiku a úspory obyčejných lidí...

Co mě asi nejvíc odradilo od mého psaní byl neustále kavárenským a pracovním okolím opakovaný "pocit viny"... Protože nešílím z toho, že bych mohl zemřít, že bych mohl onemocnět [protože stát se to mohlo a může kdykoliv z přehršle jiných důvodů], tak jsem  ten, který brání ostatním, aby byli zdraví. Pozor, tohle byl dlouho naprosto silný motiv .. abych se citíl vinný... "Co pak tobě je hej, ty jsi sice na dohled 60, ale jsi zdravý, nemáš vysoký tlak, cholesterol, cukrovku, nadváhu... to já jsem na tom hůř, já neuběhnu ani neujdu maratón, a ty běháš ještě víc". Z většiny takových rozhovorů nakonec vyplyne, že je to moje "vina", že jsem v pohodě, že jsem před 12 lety změnil svůj životní styl, začal se více hýbat a našel v tom svého koníčka... Místo toho, aby to "chtěli" taky, tak by rádi, abych já o to přišel, nebo aspoň abych cítil, jak je to vůči nim nefér... OMG!

Připomíná mi to starý vtip, jak se muž modlí v kostele a říká... Panebože, soused má krávu a já ne... A bohovi se muže zželí, a promluví k němu: "A ty bys chtěl krávu taky?". Muž odpoví, ani ne, ale ať ta jeho chcípne! :). Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím dokázal (věřím že definitivně) vypořádat.

Doslova a do písmene jsem se plácal s tím, že všichni jsou vyděšení, nebudu je nasír*t tím, že budu kolem běhat, jako by se nechumelilo (i když se zatím opravdu nechumelilo). Běhal jsem tak nějak na zapřenou, i když jsem se snažil popobíhat s Lubošem a občas u toho dělat legrácky... Lubošův komentář, když jsem na cyklostezce urval kus chmele, ... "Všude zavřeno a ty přerušíš trénink, odběhneš do křoví, přineseš chmel a řekneš... budeme vařit sami pro kamarády"!.. tak to nemělo chybu... Ty skvělé poznámky lidí, když jsem předbíhal a z batohu mi vyčuhoval trs chmelu, to mi dodávalo dobrou náladu...

Takhle ve středu končím dvojsměrkou po cestě z práce, zase mě do kopce doprovází Luboš, povídáme o všem možném, hlavně jestli dáme pivo dole v prokopáku:), když v tom přehlédnu vystoupnou dlažební kostku a nekontrolovaně sebou majznu. Bylo to podobné jako v popisu mého opilého spolužáka, který řekl.. "a pak se najednou zvedl chodník a rozbil mi brýle!" ... to bylo přesné. Tak brýle jsem nějak častečně upravil, abych aspoň trochu viděl na cestu, kousek jsme šli, dali pivo a pak jsem se sykáním ... "léčebným způsobem", tedy pomalu:).. doběhl domů.

Druhý den jsme měli s dcerou naplánovaný běh po "trase B":), kdy dojedeme na Černý most-Rajskou zahradu a potom co nejhezčí cestou doběhneme domů do Stodůlek. Snažil jsem se to s ní rozběhat, což celkem šlo, pomalý běh totiž léčí všechno:), navíc jsem měl tak potlučený ruce, že jsem ten den stejně pomalu ani nemohl psát na počítači. To bych si nikdy nepomyslel:), vždycky jsem si říkal, že i když se potluču, tak "pracovat" budu schopen. Inu všechno je jednou poprvé...

Týden na to měl být Kelt, nádherná akce, na kterou jsem se těšil i když jsem vlastně po mém líbání dlažby už moc neběhal. Nakonec díky plukovníkovým zásahům, kdy nejde ani startovat ve vlnách, byl zrušen-přesunut, ale partyzánská akce tu byla a napadlo to víc lídí a tak jsme po malých skupinkách, 2-3 vyběhli (s tichou, leč o to lepší a nečekanou podporou tvůrců trati). Tradičně mě doprovázel Malý medvěd, který je v neskutečné formě a běhá lehce, (bez závisti) koukám na něj, jak rychle a snadno sbíhá na bahnitém terénu a kamení, zatímco já opatrně poskakuji dolů stylem raněná srna:). Samozřejmě se to dalo čekat, jednak to, že se někde natáhnu a že mi to bude při běhu hodně drhnout, obzvlášť v terénu... a taky se dalo čekat, že Tomáš zpomalí a bude vedle mě pochodovat, povzbuzovat slovy, že bude se mnou, dokud budu na trati. Sice jsem ho marně posílal pryč a dopředu... bylo mi jasné, že velký skaut mě neopustí:) a že jediná šance abych neměl podobné výčitky jako na Sázavě... je zkusit to rozběhnout a když to nepůjde, tak to zatočit domů...:)

Skutečně jsem se snažil, ale bolest se začala objevovat už i na lehkých usecích, řešil jsem dilemma, jestli pokračovat s růžovým práškem nebo to ukončit. Růžová pilulka je u mě poslední instance, kterou jsem (zatím) nikdy nepoužil. A tak domů jsem dorazil po svých s necelou polovinou Kelta, ale bylo to krásné a bylo toho tak akorát dost.:)

Nemyslím to "radování" nijak falešně, trať byla nádherná, dokonce jsem za "želvu" v údolí připravil tajnou občerstvovací stanici s pivem (i nealko) a kolou -- organizátoři to udělali opravdu krásné, zbytek trasy sice znám, ale určitě si to sám proběhnu... Ale co mi opravdu pomohlo byla společná cesta s Tomášem a potom můj osamělý přesun s přískoky domů, kdy byl čas víc přemýšlet. Většinu letošního roku jsem nijak systematicky netrénoval, s Míšou jsme se v podstatě neviděli, jakýkoliv můj běžecký cíl se nejen vytratil, ale i trénink byl doslova v mlhách:). 

Je středa, brzo ráno, skoro pět dní po mém partyzánském pokusu o Kelta, moje léčebné metody jsou jistě diskutabilní, ale na mě fungují. Věřím, že všechno negativní, včetně "pocitu viny" jsem poztrácel po cestě. Začínám si plnit svůj "trenýrkový" plán na další sezónu, musím se na ni připravit sám a dobře. Naučit se méně nebo aspoň lépe padat:), nacvičit víc běh v noci a situacích, kdy vidím špatně. V bojovném duchu parafrázuji Běžícího stína.. "Nepodceňujte šeroslepého staříka"! :)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost!

Našim bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť!

12:)