Plzeňská 24, aneb myslel jsem to "dobře", ale dopadlo to jako na Kladně:).

Někdy to trvá déle, ale ono to vždy vyplave napovrch, asi jako olej na vodu. Po každém závodě nebo zádrhelu si dělám vnitřní a vnější inventuru, snažím se otevřeně si přiznat, co dělám špatně, probírám se tím, co říkají kamarádi a blízcí, jestli náhodou nemají v něčem pravdu:).

Tentokrát podle mě uhodila hřebíček na hlavičku moje dcera, když se zeptala, proč to dělám, když to není "můj závod"? Musel jsem uznat, že má pravdu zejména v tom, že k 24h přistupuji jinak než k jiným ultra. Nesoustředěně,  zmateně, často na poslední chvíli ještě řeším věci, které by mohly počkat. Žádná ochranná "bublina", kterou jsem si zvykl vytvořit před velkými ultra závody. Je to chyba, která mě vyškolila v minulosti v trailu, a teď opakovaně na 24h.

Pravdivě kruté poznámky kamarádů a známých, kteří mě sledovali ... mně vždy pomůžou. "Tak jsi to zase zabalil hodně brzo...", máš "dobrou" bilanci, poslední tři 24h: 180, 131 a 122. to snad příště nedáš ani stovku! 

Ne, není třeba se bát, že jsem hodil ručník do ringu, že jsem ztratil bojovné srdce. Do Plzně jsem se připravoval o hodně cíleněji a lépe než do Kladna, ale pravda je, že mi pořád chybí to potřebné zacílení, vytržení a soustředění za závod. Musím na tom pracovat, získat to potřebné nadšení překonávat rekordy na okruhu a ne cílit na 180km a dost. Ono potom není skoro kam couvnout:). I když otevřeně, tentokrát by mi soustředění na závod asi hodně pomohlo k rychlejší první stovce, k víc uběhnutým kilometrům, ale nejsem si jistý, že by zabránilo mému odstoupení ze závodu. 

Ruda v úsilí o rekord,
 já s nezbytným kapesníkem

Posledních deset dní, intenzivně posledních pět dní před závodem, jsem bojoval s nějakou virózou, rýmou, zánětem dutin. Nejdřív jsem běhal povinně s kapesníkem, a posledních pět dní před závodem jsem neběhal vůbec. Doufal jsem si, že se mi rýma a dutiny umoudří a že pomalý běh na 24h by mě mohl vyléčit. Jenže rychlé oteplení v tomto směru šlo proti mně.

V Plzni jsem si ale znovu uvědomil, proč já, který miluje běhání v přírodě a po horách, proč já zkouším 24 hodinovou torturu na okruhu. Je to ten společenský rozměr akce, vidět staré známé, potkat nové, vidět jejich úsilí a boj. Mě to potom pomáhá v přípravě. Vidět Jardu B., který po neskutečném výkonu v šestidenním závodě přesto přijel do Plzně, protože jeho slovy... běhá rád a nechtěl rušit startovné. Po nějaké době odstoupil kvůli bolestem, ale mám pro něj velký obdiv. Rudy K., který se snažil o několik rekordů - teplé počasí nepřálo překonání světových rekordů v kategorii, ale český rekord byl překonán. Spousta kamarádů a známých, se kterými se míjíte dává kroužení dokola ten potřebný a epický smysl. Díky všem za milá setkání, strašně rád jsem vás viděl!

Už "krásně" se hojící rány
po "okovech"

Abych jen dokumentoval a připomenul sám sobě do budoucna míru svého (ne)soustředění: Moc těsně jsem si zapnul na nohu pásek s čipem a bolestivě si rozedřel achilovku a kotník do krve. Bolest jsem v závodě přisuzoval kruhovému charakteru trati a pravý stav věcí jsem zjistil až po víc jak dvanácti hodinách závodu, když jsem si rovnal ponožky. Nevzal jsem si s sebou ani spacák, ani karimatku, ani židli (ani stolek). Na půjčeném stolku jsem si rozložil náhradní trička, které jsem neměnil, ale jak se ochladilo a padla mohutná rosa, všechno oblečení bylo mokré jako z pračky. Začala mi být zima, nedokázal jsem se zahřát, začaly mě trápit dutiny, bolest hlavy, uzliny na krku mi v jedné chvili natekly, ze jsem nedokázal hýbat hlavou. Asi jeden a půl hodiny jsem chodil dokola, klepal se zimou ve čtyřech vrstvách oblečení, čekal, až mě trochu přestane bolet hlava a doufal, že se zase rozběhnu. Pokušení vzít si růžový prášek bylo silné.

Začal jsem se soustředit aspoň na metu sto mil, znova to rozběhl a i se zastávkami, jídlem a svoji údržbou jsem se dostal alespoň k 6.5-7 kilometrům za hodinu. Ale přeci jen, rýma a bolest dutin byla silnější než já. Zase jsem musel trochu zpomalit, nebo se vic zastavit, ale okamžitě jsem se začal třást zimou, šel jsem se na "chvíli" ohřát do šaten. Chvíle se změnila v několik hodin, přidal se mi chrapot a začal jsem ztrácet hlas. V pondělí mám učit čtyři hodiny v kuse, tak jsem zase zalezl do tepla a asi dvě hodiny před koncem se nechal odvézt domů.

Ačkoliv se empiricky neprokázalo, že by pomalý běh léčil všechno, tedy aspoň zánět dutin během 14 hodin nezmizel:), přesto snad věřím, že k 24h najdu svoji cestu. Musím to kroužení vzít vnitřně jako závod, který nemá hranice určené nějakými danými čísly, ale co nejlepším výkonem a stejně jako na standardní trailový závod se na něj dopředu soustředit a cílit. Bára to řekla správně, nebyl-není to "můj závod", ale mohl by být!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 

12:)

PS. Musím speciálně poděkovat Markovi Rodovi a jeho podpůrnému týmu, který mi koupil ještě další piva a přinesl i jídlo. Bylo to moc milé, jsem velkým dlužníkem!