Ultra šestinedělí, aneb je čas se vrátit a pozvednout prapor!:)

Všechno je v životě i v ultra poprvé, nebo alespoň s nějakými výraznými modifikacemi. Já, který jsem si byl zvyklý zapsat svůj deníček, svůj blog alespoň jednou za dva týdny, když už ne každý týden, najednou mám svoje šestinedělí, pauzu delší než šest týdnů. 

Co se asi stalo po Kladenské 24 hodinovce tak významného, že jsem si nezapsal ani čárku? Posledně jsem si to napsal jasně, že u ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Ovšem, k tomu vracení se zpátky také patří důkladné vnitřní poučení, co mohu změnit, co bych měl zlepšit na co se soustředit. Přiznal jsem si, že i když běhám relativně dost kilometrů, po prvních roce, kdy jsem zhubl ze 104 kg na 83 se moje váha výrazněji nepohnula směrem dolů. třeba na týden jsem se dostal niž, obzvlášť když jsem se vážil po dlouhém běhu... ale vždy se mi váha vrátila do "rovnovážné" polohy kolem 83kg. Letošní rok, i mě přinesl asi tři extra kg na víc, které jsem ještě měl na Kladně. Inspirován T-birdem a Malým medvědem, jsem zašel za odborníky. Tedy nejdřív jsem se začal trochu hlídat a dorazil na schůzku se svými 85 kg. Jinak distingovaný Michal Š., když viděl moje čísla, tak řekl... Honzo, ty na to co a jak běháš vážíš strašně moc, k*rva hodně:)! S tou zasr*nou váhou musíš něco udělat, nesmíš ztratit svaly, ale zhubnout to sádlo:).

Takže jo... Pokémonům, které už teď hraji výrazně méně, přibyla vážná konkurence -- Kalorické tabulky:). Nechal jsem se "zlákat" slibem, že i muž v 58 letech dokáže ještě dál upravit svoji váhu. Jdu dolů myslím velmi kontrolovaně, změnou stravy, něco už by mělo být na plzeňském okruhu znát, v podstatě jsem už "odhodil" svůj běžecký batoh na dlouhé ultra... jsem asi o  6 kg lehčí. Taky se snažím víc a strukturovaně běhat. Pondělí mám volno, ale zbytek týdne prostě běhám, co mám, občas si pár kilometrů i přidám. Minulý týden jsem měl v tréninku i zařazený maratón v Plasích a celkově to bylo za týden 155 kilometrů. Takhle by asi měl vypadat zárodek nového tréninku na ultra.

Baroko maratón byl tradičně hezký, horký, i pár kamarádů jsem viděl, ale doby, kdy jsme se skoro masivně scházeli na zdejších tratích, jsou asi nenávratně pryč. Stál jsem na startu a plánoval, že závod hezky odklusám, kousek před Bárou, žádný spěch. Jenže do 3-4 kilometru mě Bára asi dvakrát předběhla, v jednom kopci jsem jí předběhl, přece jsem plánoval, že poběžím před ní, ne? Říkal jsem si, že jestli mě předběhne ještě jednou, tak ji připomenu zásady slušného chování ke starším rodičům, případně zopakuji výhrůžku, že jí nebudu půjčovat auto.:). Nakonec to nebylo potřeba. Při následném seběhu jsem drobet zrychlil a řekl jsem si, proč já to vlastně neběžím trochu normálně? Na metě 1/2 maratonu jsem byl za dvě hodiny a chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou zkusit doběhnout do cíle pod čtyři hodiny, ale rozkaz zněl jasně. Rozumně běžet, další den jsem měl odběhnout 25 a ne se flákat:). Drobet jsem zpomalil, ale zase žádné velké flákání to nebylo. Nicméně do cíle dobíhám svižně, ale nejsem zkušený závodník. Doslova na cílové pásce mě přespurtoval závodník ve stejné věkové kategorii a o dvě sekundy mě odsunul z pódiového třetího místa do bramborového suterénu. Jak se to dozvěděla moje D, tak mi hned připomněla, že i v Bráníku jsem minul odměňované místo a rodina přišla o cenné věcné dary (ponožky). Je mi to souzené, neudržel jsem třetí místo v kategorii, ponožky patří rychlejším!!:)

Jeden z důvodů, proč jsem si také dlouho nic tady nenapsal, byl prostý. Hodně jsem psal v práci, zalíbily se mi moje poslední projekty, ale hlavně... rozhodl jsem se, že si napíšu knižku. Vzpomínky na cestu ke Grand Slamu. Moje zápisky na blogu jsou sice dobrým připomenutím, ale aby se to dalo číst a nestyděl jsem se za to... aby to bylo kompaktní a vzájemně propojené, tak to vyžadovalo dost práce (a ještě bude). Zatím můj plán je mít vše hotové a vytištěné začátkem prosince, abych mohl svým kamarádům a známým vnutit doslova perlu české moderní běžecké literatury. Pracovně jsem ji zatím nazval "Cestou Orla", abych vzdal poctu těm posledním, sice nejpomalejším, ale přitom usilovným běžcům a sportovcům. Vyhledal jsem i pomoc profesionálního editora, který se mnou teď napsaný text prochází a koriguje mě. Věřím, že se všechno správně sejde, už teď mám z knížky radost, protože ... přeci jen v nulách a jedničkách se hůř listuje a čte:). 

Řečí bojových jednotek -- zbývá mi devět dní do kontaktu! 25.9. budu kroužit na plzeňském oválu. Říct, že se těším asi není to správné slovo, když se mluví o 24h závodě. Možná mi to zase nakope zadek, možná zase budu mít nějaké problémy... Ale tentokrát tam zůstanu do naprostého konce, i kdybych se jen ploužil. Zase mám na všechno silnou motivaci, musím všem, ale hlavně sobě ukázat, že nejsem zlomený. Naopak. Začínám silnou přípravu na další ... skvělou sezónu. Vstříc novým a náročným ultra!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)