Kladno... když řekneš Kladno, řekl jsi všechno:), aneb ty kilometry jsou skvělé, ale ten rozměr boje je důležitější!

Tak jsem si to všechno tak krásně nalajnoval, v loni jsem s mírnou podporou (dovozu vody a piva) .. s rezervou zapsal 180 kilometrů... Letos, slovy mojí bavorské tety, jsem si "strojil hubu do žebřin", tedy čekal jsem, že všechno bude o řád lepší, jednodušší, výraznější... Měl jsem domluvenou plnou podporu na celých 24h, v podstatě režim české špičky. Přesto, možná i částečně proto, že to byl tak velký skok, na který jsem nebyl připravený... se mi to nepodařilo zúročit.:(

Dobrá, mohl bych najít skvělé důvody proč ne, ale moji nejlepší kamarádi různými slovy říkají totéž.. "Nelži sám sobě"!:)... Prostě u všech nepodařených akcí/běhů má smysl si říci, co vlastně bylo špatně. Tak nebo tak ... se vždy dostávám k momentu, že to byla moje chyba:), moje hlouposti... a žádné vnější vlivy a protivenství za to nemohou, jen já sám...

Mělo být teplo, dusno.. s tím jsem počítal. Chtěl jsem to rozbíhat opatrně a konzistentně a po setmění udržet tempo, případně maličko zrychlit. Tak to se mi moc nepodařilo. Už po prvním a následně druhém kilometru jsem obsadil toi toi a při dalším odbočení jsem už měl v sobě dvě immodia... po dalších dávkách jsem sice zastavil onen nutkavý pocit:), s křečemi na dosah jsem začal doplňovat víc, než by se zdálo potřebné .. i sůl a minerály. Výsledek se brzy dostavil. Otekly mi nohy, že se mi nevešly do bot. Puchýře a vlastně jsem většinu závodu běžel po špičkách.

Ale ... v té chvíli jsem si připadal jako cestující, co tancuje na horní palubě Titaniku a nestará se o nějakou díru v lodi, natož tu, která není vidět a je pod čarou ponoru. První 100km zamykám zkušeně, jako vždy:) ... v čase kolem 11.30. Na to horko a dusno během dne, by jeden řekl.. profesorsky.

Teď bude ten pravý čas to rozběhnout.... Většinu času jsem věřil, že tentokrát.. tentokrát nad ránem nezvadnu a že budu schopen běžet celou dobu. Bohužel, jak to občas i v pohádkách bývá, se mi už nepovedlo. Tedy.. držel jsem ještě dobré mezičasy, ale bylo mi jasné, že je to takový tanec na rozloučenou...

Ale v mezičase jsem zažil spoustu příjemných setkání. Vedle mě na židli sedí Martin Š., můj spolubydlící z MFF kolejí a neskutečný sporťák, povedlo se mu 205 km, naprosto famózně... a já jen vzpomínal na naše různá dobrodružství, vedená tím, že on byl tím hybatelem a já tím nadšeným "yes!" man.. tedy chlápkem, který nakonec řekne, že i ta největší pitomost je vlastně skvělý nápad:). Při jeho přípravě na Pamir jsem s ním chodil s báglem plným skript 17 pater v Tróji, stejně tak jsem v zimě a extrémních mrazech "nadšeně" proplaval Trojský kanál... Samá pozitiva..

Ukazuje se i ultra Miloš, sice teď známý víc jako houbař:), který se marně snažil otrávit sebe a širokou rodinu...:)... kousek spolu při proběhu promluvíme... Pořád si myslím, že je chyba, když známí běžci se stáhnou... Přestanou "závodit", protože už nemohou být lepší. Všichni víme, že každý stárne, je pomalejší, měl by víc nedokončených závodů... Ale podle mě, možná naivně a hloupě... o tom je ultra. Všechny z nás to dostihne, ale ten "boj" a úsilí může být inspirativní. Třeba se mýlím, ale věřím, že by Milošovým ovečkám neskutečně pomohlo ho vidět třeba i na kolenou, ale bojovat... O ty km fakt nejde:)

Pozdě odpoledne/večer se skoro tradičně ukazuje Tomáš .. aka Malý medvěd. Má to 35 km tam a zpět:), pobíhá podle trati, povzbuzuje a mává... Nicméně si statisticky uvědomuji krutou realitu:)... Sázava, loňska 24h, letos... vždy to skončilo na mé straně průšvihem. Statistika mluví neúprosně!:)

Celý horký den byla se mnou dcera Bára. Vyškolená poslední etapou na Leadville, mi nabízela občestvení s bravurou stevardek. Co teď a co v dalším kole? Upřímně, na to nejsem zvyklý, takový komfort by mě mohl zahubit.:). Až pozdě jsem si uvědomil ten závazek si pozvat silnou podporu na 24h. Znamená to, že to bude K+M+B běh... tedy, ká-em-béčko:)... Kurňa musíš běžet!!! 

Je pozdě večer, láme se střídání mé podpory. Přijíždí na noc můj syn a vzpomíná/připomíná, jak jsem si zlikvidoval perfektní osobní rekord ve Švýcarsku ... Ale podle pokynů v mém "manuálu" mi neříká, že vypadám pod psa, že mi to nejde... Hantýrkou sportovců, ještě třepu nožičkama, ale je všem jasné, jak to skončí. Po druhé hodině v noci je mi zle... fakt zle... břicho mě bolí z "úspěšné mise" čtyř tablet immodia, řady solných tablet a amagnézia. Nohy se mi nevejdou do bot, puchýře mám i na horní části nohou! 

Při jednom z okruhů cítím nutkavou potřebu odběhnout mimo trasu, abych nezvracel na dráhu... ale v šeru špatně vidím, přehlédl jsem obrubník. Takže k tomu všemu jsem si přidal pochroumaný nárt, kotník a křeče v tříslech. Věrný své mantře a povzbuzování syna  se snažím pomalým během vyléčit všechno. Marně. První kilometr po karambolu mám za 12 minut, další za 15, později za 17 a poslední za 19. Co víc, každý bolí víc. Končím.. 

U ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Možná to bude naprd. Možná mi to zase nakope zadek, zase budu mít problémy... Ale musím mít vědět, že jdu do zase "plných", že jdu znova bojovat... Že mě nějaký neúspěch nezlomil. Jak jsem si tady napsal mnohokrát... Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a ríci .. jdi! Proto... Plzeň 25.9.!!

Nikdy to nevzdávejte! Všemu zdar.. ultra zvlášť!

12:)