pondělí 29. prosince 2014

... Hlavně si to užij..:)...

To je myslím asi nejčastější "loučící" věta moji nejmilejší manželky (jasné slunéčko), když se chystám na nějaký závod nebo na "drobnou" kamarádskou akci (=šílenost) :)... Pronesla tuto památnou větu opět v páteční pozdní večer, když jsem se chystal na opakovaný partyzánský oběh Prahy (POP2, který má ve své detailní režii Martin, známý jako Veverka pražský)...

V tu chvíli postupně snáším (skoro stejně úporně jako slepička vajíčka)... věci na hromádku do chodby, abych při ranním oblékání a balení nikoho nerušil. Plán je jasný.. skutečně si "to" užít a stylově (po vzoru Tomáše) doběhnout na start. Tím pádem mi vychází optimistická varianta vstávání na 5:05... Jenže..jenže..:).. Moje nejmilejší mi připomněla, že doufá, že ji nebudu dělat úplnou ostudu v nějakém propoceném oblečení v restauraci, ať si vezmu slušné kalhoty, zimní bundu, atd.. a tím pádem hromada "potřebných" věci kyne.. no asi jako těsto na vánočku:)...

Ještě si vzpomínám, že jsem slíbil přinést Jitce dárek (od Jany), VS jeho zapomenuté hůlky.. a tak ještě rychle volám Martinovi, aby mě omluvil, že nebudu mít s sebou (slíbenou maskovací) tenisovou raketu.. Zkoušel jsem to a upadla mi hned na dvorku:)... Sice dostávám od "velitele" výjimku, ale z hromady věci je mi předem jasné, že beru batohy dva:)... Ve finále má můj běžecký bágl (černé pivo) na zádech ještě přivázaný modrý PIM batoh, ve kterém mám věci na převlečení, bundu, hůlky, ručník.. z té hromady vyčuhují nahoru ty (zatrolené) hůlky... Pro jistotu posunuji "optimistický" čas vstávání na 4:56, abych měl nějakou rezervu:).

Velitelský čas srazu je totiž stanoven na 6:30-6:40 na Hamru v Bráníku.. venku zima, tak si říkám, buď tam včas, aby kamarádi nečekali a zbytečně nemrzli, je to přeci jen 10.5km, budeš mít dva bágly.. a .. (a to teď snad ani neřeknu) :)...

Ráno jsem se z domu vytratil jako pára nad hrncem, ani Deri si nevšimla, že jsem pryč [a tak o pár hodin později už kňučela pod oknem ložnice, kde jsem a kdy půjdu ven:). Nechápala, že ji moje D. důrazně říká, že "páník" je fuč! Že s ní půjde později někdo jiný.. Ať dá pokoj a zaleze...Zkrátka typický komunikační "blok":)]... U silnice do parku potkávám jednu paní z ulice, kouká na mě podezřívavě, co to mám na zádech -- a tak hned vysvětluju, že jsem hamoun a že mám na zádech batohy dva (!). Pro fyzikální labužníky dodávám, že při oběhu Prahy budu využívat nepříliš známý efekt relativního proudového zrychlení, kdy odhozením vrchního batohu dochází ke ztrátě hmotnosti plus získávám určité gravitační zrychlení (získané právě odhozením těžšího báglu), které bude hnacím motorem do zbývajících cca 74km.:)..

Na tuhle "výhodu" jsem usilovně myslel oněch 10+ km po cestě na Hamr, protože pohupující se vrchní batoh mě hůlkami pravidelně fackoval.. asi abych nezapomněl na manželčino rady a oběh si opravdu užíval.. Mohu říci, že tak stalo:)... Běžím kolem bránického nádraží.. v 6:29, potkávám Advida a nutím jej posledních 150m popoběhnout, abychom na místě srazu byli přesně (v 6:30), nicméně jsme první a od velitele (MVP) se dozvídám, že sraz je stanoven na 6:40(!). A skutečně - v tu dobu se bratranci Veverkovi a další objevují... Čekáme akademickou 1/4h na t-birda, který je ovšem svými pozdními nástupy známý [však jsem jej pomocí nastrčeného figuranta (MVP) musel registrovat na 24h v Kladně, kam dorazil asi 5 minut před startem], takže jsme byli úplně v klidu..:)

Všechno při starém... I já se projevuji jako (úplný) "trouba".. Dostal jsem pod stromeček krásný dárek, hračku GoPro a tak po vyzkoušení v údolí s Deri jsem se těšil, že obohatím záznam z naší akce o "pohyblivé obrázky" z trati.. Jenže.. Protože jsem měl tolik věci s sebou, tak jsem měl i narvané kapsy u bundy [v jedné z nich se mi zapnula kamera do pohotovostního režimu a v mrazivém ránu se mi za tu hodinu baterka (světě div se) vybila:)]. Beru to jako znamení, že POP2 nebylo souzeno zachytit v pohybu.. Petr s Janou nakonec dobíhají a je "odstartováno":)!

S potěšením ukazuji "přespolním" záludnosti mostu inteligence, chybějící druhou kolej... a znova se dožaduji, aby byl jako ukázkový příklad povinně zařazen do učebnic matematiky na základní školy, jako demonstrace důležitosti prostého výpočtu poloměru kruhové výseče:)... Účastníkům následně demonstruji prozkoumaný sestup z mostu a pak už si jen užívám "průchod" okrajem "svého" Prokopského údolí.

Letošní oběh byl partyzánský už od samého začátku. Totiž už na Cibulce jsme se různě rozpojili, abychom se sice ještě na Ladronce (a následně v Hvězdě) shledali, ale nebylo to úplně definitivní ...., ale postupně:). Ve Hvězdě byla naše skupina nejpočetnější, jak se přidala Leona, tak jsme si většinu cesty užívali jejich otázek a narážek na Pražskou 100:), ne nepláču, a jestli, tak jediné smíchy.:).. [Leona nám oběma dala k vánocům 100korunovou bankovku s nápisem Pražská, aby nám to nebylo líto, že ji "nemáme", atd..:)]... Protože nečtu "tvářovou knihu" tak mi hned byl tlumočen vzkaz, že se mám(e) vrátit na silnici na něco kratšího s častějšími občerstvovačkami, nejlépe se sanitkou za zády... Pavel mi slíbil, že od rodiny dostal Škorpilovu knížku pro běžecké začátečníky, takže mi bude radit, jak na to.. No sama legrace!:)

Samozřejmě podobné společenské akce jsou vždy příležitostí, aby si člověk různě popovídal, setkal se se novými i starými známými... Tady je místo na zoufalý výkřik!! Panebože!!! Já ten dárek pro Jitku táhnul celou cestu zbytečně:)! Ona se totiž nekontrolovaně "odpojila".. a na Zahradním městě ji vidím na druhé straně silnice. Ovšem, než nám padne zelená, je v daleko a nedá se dohonit...:(
Ale v mezičase si dělám drobnou radost. Na "zastávce" v Lidlu [kupuji motivačně "Bráník"!] tentokrát nezaváhám ani chvilku a nechám si vystavit na účtenku potvrzení o zpoždění a dát si na to i razítko. Ředitel závodu uznal, že by se zdržení při nákupu mělo odečíst od celkového času a tak .. přátelé.. je to úředně potvrzeno, můžete si odečíst 5 minut:)..

Vůbec.. závěr akce byl neskutečně zajímavý, jak společensky, tak lidsky. Kdy se vám povede, aby se ředitel, trasovač i navigátor zakecali natolik, že zabloudí na vlastní trase?? :)... Kdy se podaří, aby jeden z nejlepších navigátorů Tomáš zabloudil taky? [samozřejmě .. jeho cesty skrz bažiny v Jizerkach jsou pověstné, že:)..].. Prostě je to tak. Opět se ukázalo, že moje "bloudící kouzlo" je natolik silné, že ani kombinace třech nejlepších navigátorů ho nedokázala úplně odstranit.:)

Ale to nevadí, chlapci v Krči si vybíhají na Hrádek, zatímco já se snažím podporovat Dana, který statečně bojuje s krizí... V rámci "aktivního" boje jsme si asi 13km od cíle demokraticky odhlasovali, že je to jen 10, se stejnou logikou a silou demokratické většiny jsem asi 8km od cíle prosadil, že je to jen 5!:).  Částečně to pomohlo, ale Dan spěchá domů... odbočku v Libuši jsem mu ještě dokázal rozmluvit... jenže zatímco jsem v Krči odběhl ke stromku, tak si Dan v nestřeženém okamžiku zavolal domů a domluvil si odvoz.. Je to moje chyba!! Necelé 3km před Hamrem? Omlouvám se, příště se polepším:)...

Všem díky, Martinovi a všem okolo.. Odpovídám svoji nejmilejší manželce.. ano, ano.. krásně jsem si to užil.. Vybíhal jsem mezi prvními a dobíhal s posledními.. Je vidět, že mě pořád to pobíhání sakra baví!:)

Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!

12:)

PS. Hned po doběhu mi píše bývalá spolužačka že školy ... Proč běháš, když AMERIČTÍ VĚDCI ZJISTILI, že na to stačí jen myslet??? :-))) ... http://www.novinky.cz/zena/zdravi/357365-cviceni-si-staci-pri-meditaci-predstavovat-a-svaly-se-zpevni.html

Co k tomu dodat, že? Asi mě to bavi...:)
PPS. Fotky a hezká vyprávění jsou k dispozici u kamarádů, takže... Leona, Advid, Jitka, Martin VP, ..

úterý 23. prosince 2014

POP2 za dveřmi, 212 za mnou aneb systematickým děláním radosti k lepšímu běhu:)

Abych vysvětlil -- 212 je nejen krásné (zrcadlově symetrické "12"-kové) číslo, ale zároveň i telefonní předčíslí New Yorku, který mám nejen nejradši, ale i pocitově a náladově mě z cizích měst vždycky nejvíc chytne za srdce .. ten klokotající mezinárodní kotlík všeho možného i nemožného... Všeho, co jsem před rokem 89 znal jen z filmů.... Proto, když jsem přemýšlel, kam za "odměnu":) vzít svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko na výlet, tak bylo předem rozhodnuto.. Předvánoční "Nový Jork" byla jasná volba. Zkontrolovat tradiční místa legendárních amerických filmů, projít všechno od Centrálního parku, Time Square, Manhattan, Brooklyn, China Town, Little Italy, atd... Třeba i maličko popoběhnout, když "situace" dovolí:)...

Nezapomenout se zastavit u Rockefelerova centra u vánočního stromu, něco si v tom zmatku (tajně) přát, kouknout se, jestli u vánočního stromečku zase nečeká Kevin na svoji maminku..:).. Vyjet na vršek Empire State Building a stejně jako Samotář v Seattlu tam potkat ženu svého života:)... Z běžeckého pohledu je stejně nutné zkontrolovat "cyklostezku":) .. z Brooklynu přes most na Manhattan, Oběhnout stejně jako maratónec kousek jezera a Centrální park.. Případně jít kolem kavárny a jen tak nakouknout jestli někdo z Přátel zrovna neřeší něco hodně osudového:)...

Návštěva byla motivována nejen naším výročím (jjo, jsme spolu sice krátce, ale už je to přeci jen 1/4 století), ale i také trochu vychytralým tahem... Proč to nepřiznat... :)... Užít si NY a zároveň potěšit (až skoro uplatit) svoji nejmilejší natolik, aby mi zase na další rok prošlo, že nejen běhám jako pako:), ale občas na moje "závody" padne celý víkend a někdy i pár dní kolem.. Skutečnost byla -- jako tradičně -- ještě lepší než plány. Přijeli jsme a bylo zataženo, ale vítr postupně rozfoukal mraky, udělala se větší zima, ale na cestu z Brooklyn na Manhattan svítilo sluníčko a tak jsme prožívali úplnou idylu (Nemůžu si pomoci, ale pořád vidím, jak v těch mostních lanech uvázla Godzilla). Dokonce jsme spolu se slunéčkem pobíhali po Cental parku ... Posuďte sami.

Co víc, celý výlet jsem také pojal i jako trénink na horské běhy... Výstupy (sice z velké části výtahy) na Empire State Bulding a na Rockefeller Center odhalily neuvěřitelnou změnu. Fantasticky zvládám závrať. Bylo to poprvé, co jsem byl venku i na ochozech... a na samém kraji!! :)... Vím, bude to znít hloupě, ale v dětství mi při operaci uši bylo poškozeno centrum rovnováhy a tak jsem dlouhá léta zažíval šílenou závrať i necelé dva metry na žebříku. Při turistických akcích jsem vždy vystoupil tak maximálně na první stupeň a zůstával čekat na zbytek výpravy -- někde uprostřed, na bobku se zavřenýma očima:)... A teď? Byl jsem na sebe šíleně pyšný:)... Fakt kvalitní příprava, dokonce jsem byl na samém kraji výškových budov, při fotografování jsem prostrkoval telefon přes zábrany.. neskutečný pocity:)! Jjo, mohu s klidným srdcem začít pilně trénovat do nového běžeckého roku, vztříc novým (šíleně krásným nebo krásné šíleným) výzvám..

Hned po svátcích, se uvidíme s kamarády už na "tradičním":) -- ano, ano, běželi jsme jej poprvé už vloni -- Partyzánském oběhu Prahy. Pokud v sobotu 27.12 budete mít chuť se s námi proběhnout, ať už celou (cca 75-80) km nebo jakýkoliv kus či kousek trati, nebo se ukázat v hospodě.. jste víc než vítáni, poběžíme pomalu, většina z nás jinak neumí:)... Pokyny, možnost se "přihlásit":) jsou u Martina (VP).. Věřím, že to bude zase velmi vydařená akce. Partyzáni seskočí (různě se seběhnou), pak třeba různě odběhnou.. aby se následně část z nich zase sešla v restauračním zařízení -- vedeni názvem našeho "Hash club".. "iThinBeer" [= drinking club with a running problem:)] ... Ano, myslím, že celou cestu při oběhu budu zase usilovně myslet na pivo!

Ať žijí "úplatky":), ať žije "pátý advent" .. :).. Ultra v nás .. zdar! 12:)




pátek 12. prosince 2014

Adventní střípky aneb nacházení ztraceného

Dneska je skvěle datum.. 12.12, že ..:).. Těším se na "vánoční besídku" běžeckého kroužku, která navíc připadá symbolicky zrovna na konec měsíce československo-sovětského přátelství!:). Vždycky si s potěšením uvědomím, jak postupně vznikalo tohle prapodivné spojenectví - často přes "blogy", komentáře a e-maily jsme se poprvé spojili/setkali a z nul a jedniček se najednou vytvořili skuteční lidé, že kterých se postupem času stali dobří známí a často nejlepší kamarádi. Taková internetovská seznamka..:)

Ted mě sice všichni upozornili, že na starý kolena se ze mě stává úplná  "fňukna":), ale když už jsme kamarádi... tak mě (zatím) neopustí.. což je dobře:)... A vzájemně se ujišťujeme, že kamarádi bloggeři nejsou závistiví... [Před dvěma lety pro jistotu Leona zrušila svoji anketu Blogger roku, prý aby to mezi nás nezaselo zbytečnou soutěživost a nevraživost. I když my ostatní stejně víme, že to bylo hlavně proto, že její oblíbenec Běžící Stín přestal psát..:)]

My ostatní "pisálci" jsme jenom lidi a tak pořád maličko závidíme Leoně, že po ní chtěl její fanoušek, aby se mu podepsala na holé tělo (!!!)... Člověk si říká.. OMG! Tohle se mi nestane...:). Pak mi to ovšem dojde - na druhé straně, je to jedině dobře. To by mě moje (milující) nejmilejší manželka, jasné slunéčko mohla i zabít..:)... K tomu jen notička -- v pondělí mi píše Apríl, co je to za mladou kost, co jsem s ní spojeny přes blog? :) Koukám jako pako a po chvíli pátrání zjišťuji pravý stav věcí. Původní blog "Běž holka běž", který si psala Anička, známá pod finským běžeckým jménem Mrazivý vítr, byl několik let neaktivní a tak jej po letech získala úplně neznámá (anglicky píšící) mladá dívčina.. Inu to je život. Lidé nejen přicházejí, ale bohužel i odcházejí.. Vzpomínky naštěstí zůstavají... například po takové Peggy se díra v blogosféře ještě úplně nezavřela:). Ale.. třeba všechny svoje texty úplně nesmazala a někdy si je zase přečtu..

Říkám to proto, že se často objeví věci, které jsem někde ztratil a až později si uvědomil jejich "cenu":)... A tak nejen, že mi nečekaně napsala Peggy, ale také ke mě naprosto náhodně dorazilo několik mých zpráv ze služebních cest, které jsem psal po roce 2000. Věřím, že Vás jedna z nich v adventním čase potěší stejně, jako naše auditory, kteří pravidelně a důkladně kontrolovali naše služební cesty a prý si i některé zprávy kopírovali..:)..

---- zprava ze sluzebni cesty ----
Ve dnech xxx jsem se zucastnil konference Evropske Ekonomicke Asociace v Madridu.

Pochopitelne jsem navstevy vyuzil, abych se ve volne chvili poklonil pamatce Ceskych interbrigadistu, kteri padli v pamatnych bojich o Madrid. Jen pro uplnost svych kadrovych materialu dodavam, ze mezi nimi byl i muj ded (z matciny strany), ktery zde padl a moje matka vyrustala v krusnych podminkach ceskomoravske vysociny jako polovicni sirotek. 
Nicmene jsme si se spolusouputnikem s.XX pripomneli, ze v Madridu se tehdy bojovalo o Prahu!!!

Rad bych pro uplnost podotkl, ze moje mimopracovni aktivity probihaly pochopitelne az, kdyz utichl sum a hlahol konferencnich salu a utichly vecne polemiky vedcu o podstate ekonomiky. Jako by ti blahovi nevedeli, ze to byl prave Karel Marx, ktery pozvedl ekonomiku na misto, ktere ji po pravu nalezi, kdyz ukazal jasne, co jest prvotni!!!

Konference probihala v poklidnem duchu, i pres sve problemy s domorodym jazykem jsem se skupince skolaku cestujicim ve stejnem primestskem vlaku snazil vysvetlit pozitivni vliv piti kravskeho mleka na kalcinaci zubni drene (dle doporuceni sve manzelky stomatolozky) a dle jejich reakci a pochvalneho uznani od s.XX soudim, ze se mi to povedlo.

Jedinou kankou na nasem tak uspesnem vystoupeni byly nektere reakce (upozornuji neznamych) elementu na prazkem ruzynskem letisti -- nutno podotknout, ze jsme nastupovali cestu 21.8. Tito neuvedomeli jedinci se vrhali na kazdou skupinku sovetskych turistu s vykrikem "s prazdnikom!", cimz jim chteli zrejme pripomenout vyroci vstupu vojsk Varsavske smlouvy na nase uzemi v ramci aktu nejvyssi mezinarodni pomoci! Jak hanebne! Oba se s.XX jsme se od techto zpatecnickych akci distancovali a snazili jsme se privolat prislusniky sboru narodni bezpecnosti, aby zjednali poradek. Bohuzel to se nam pred nastupem do letadla nepodarilo.

Jinak jsem se behem naseho pobytu nesetkali s zadnymi projevy nenavisti k nasemu lidove demokratickemu zrizeni.

---- konec zpravy -----

Příjemný advent! Ultra zdar, našim kamarádům zvlášť!
12:)

PS. Jinak se snažím... Ted už mi doopravdy skončila sezóna, v předvánočním čase se budu snažit jen udělat radost blízkým (sobě ji dělám neustále). Při mém úsilí si opakuji klasickou hlášku z Rychlých Šípů: "Jak že to říkal Mirek Dusin? .. Přestaň kouřit, začni cvičit a brzo zase budeš chlapík!" :)

neděle 7. prosince 2014

Konec zvonec... aneb Štěchovická bromance:)

Na Pražskou stovku jsme se těšil, oba s Pavlem (VS) jsme se hodně těšili.. Hlavně já jsem si říkal, že si konečně zase společně zaběháme kolem řek, vyběhneme k vyhlídce Máj, atd.. Samozřejmě příprava nebyla úplně nejlepší -- poslední dva týdny jsem spal tak asi 5 hodin denně:), to počasí vypadalo ne příliš přívětivě  (a bylo) ...:)

Ale co, to k podobným akcím patří. Navíc při cestě na start předpůlnočním vlakem si hned vedle sedl můj kamarád a bývalý spolužák Martin (skončil nakonec 11. v neuveřitelném čase, velká gratulace a obdiv!)... paráda... S VS se rozhodujeme běžet na pohodu, konzistentně, s takovou začáteční průměrkou 7-8 km za hodinu, s tím, že cokoliv (pro nás) běhatelného poběžíme..:). Asi byla chyba, že jsme na začátku běželi a vyběhli mezi posledními... I ty moje odbočky mezi keříky rychlosti nepřidaly:)... A tak se do technických úseků dostáváme ve chvílích, kdy je boty a tretry těch před námi obrátily v oranici, případně, kdy se straně přeměnily v hodně nebezpečné skluzavky..:)

Samozřejmě si společnou cestu užíváme.. ono běžet zezadu konstatni rychlosti má také řadu výhod a přidává veselé historky. Pochopitelně, čas od času někoho výrazně mladšího předběhneme.. a pak je vidět to úsilí na jejich straně -- přeci se nedají předběhnout dvojicí staříků, že? S Pavlem si povídáme, vtipkujeme, i když.. i když jsem se na cca 30km dost ošklivě vymlel (v jednom uklouzaném sešupu jsem si narazil koleno a ruku), tak, že jsem si říkal.. a sakra.. to bude dneska epický s tímhle dokončit. Nicméně pomalý běh léčí všechno a ani náš skvělý, cca 1.8km dlouhý, kufr nám nesebral žádnou radost (trať byla dobře značená, ale my jsme se různě kochali, ve Štěchovicích tím pádem o 5km více). Co mně už potom (mentálně) vadilo bylo, že jsme se často drali oklouzanou stráni, přes větve a kořeny vzhůru, když vím, že kousek vede cesta, která by ty výškové metry nabrala stejně, ale já bych měl aspoň pocit, že můžu běžet a že se nepřizabiju:)...

Před Štěchovicemi - v úseku na který je (aspoň podle fb) Olaf obzvláště pyšný:) - myšlenka dozrála. Nejsem tady rád, nejsem tady šťastný. Vidět a projít ty úseky lesa, které jsou úplně bezúčelně poničené a následně budou zbytečně podléhat erozi (stržené velké kusy svahu, kusy kopců zbytečně ohlazené až na spodní kameny), takhle já si běhání v lese a turistiku nepředstavuji. V prudkých kopcích pak člověk vidí sám sebe a spoluběžce, jak tam různě balancujeme, dereme se vzhůru, sjíždíme dolů, zbytečně hazardujeme... Možná bych mohl mít lepší pocity, kdybychom vyrazili rychleji a ty technické úseky probíhali dokud ještě na svazích něco drželo:), těžko říci... Ale najednou zjišťujeme oba s Pavlem, že nás to vůbec netěší. I si říkám, tady se opravdu může stát nějaké vážnější zranění. A protože oba dva živíme rodiny a musíme v pondělí normálně do práce, tak ve Štěchovicích končíme. Paradoxně relativně plní sil, nic nám není, ale stmívá se a něco dalšího v tomhle duchu absolvovat po tmě ,, rozhodně nechci..:)

Po cestě nakonec opadá taková ta pachuť, že jsme něco zabalili... Já to tak neberu, běželi jsme spolu 85km, většinu trasy jsme si užívali. Jsem starší chlápek.. co dělám mě musí těšit. Ta stezka kolem Štěchovic z mého pohledu neměla ani s během ani s turistikou moc nespolečného, asi jsem na tu přírodu moc velká citlivka). Účelově nahoru a dolů v místech, která po proběhnutí stovky závodníků jsou zbytečně poničená, z hlediska běžců volají po zranění, když se to dá oběhnout po cestě...(někteří to obcházeli moudře vrchem, nebo si něco zkrátili). Prostě jsem tam nebyl rád.

Tak jako tak, radost mi to ve finále nesebralo, běželi jsme pěkných pár km, úplná "bromance"..:). Hezkých a náročných akci je hromada, tak si každý může vybrat podle sebe,,, "Závodů" si teď naplánuji jen pár do roka, určitě si povltavskou stezku "proběhnu" po svém a klidně sám .. a pro jistotu.. jsem se hned zaregistroval na něco "šílenýho", ale krásně šílenýho jen ze své podstaty:).

Běhu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!
12:)
PS. Na vysvětlení přidávám odkaz na naprosto skvělé vysvětlení (písní) termínu "bromance" ... Pro anglicky tolik nemluvící, doporučují zkouknout i vtipný text písně, který vysvětluje vztahy mezi kamarády... "If I loved you more I might be gay. ... I love you in the most heterosexual way..." (Kdybych té měl rád víc už bych mohl být gay.. Mám té rád jak nejvíc to heterosexuálně jde..:). 

úterý 25. listopadu 2014

Prvních pár dnů bojů ...


S tím fitkem jsem si dal. Známí se mi povětšinou smějí, v lepším případě kroutí hlavou:). Buď proto, že jsem se rozhodl na stará (pobíhačská) kolena zkusit cvičit -- nebo proto, že posilování rozumí a tak mi říkají dopředu, že (jistě) cvičím špatně, neefektivně.. že si akorát ublížím.. že bych měl cvičit a zápasit se stroji pod dohledem zkušeného trenéra..:)

Asi mají pravdu.. Ale, nebyl bych to já.. kdybych do nových věcí nešel s nadšením a s důvěrou. Optimisticky -- že vše dobře dopadne.. a pokud to zrovna nevypadá dobře, tak jistě není konec..:).
Co víc, já podobně šoky a změny většinou provádím ještě ve chvílích, kdy jsem už tak ve stadiu silného nestíhání a celkového stresu. Čím to asi bude? :)

A tak se zmatky a boj o každý km střídá s usilovným zápasem se stroji:)... A všechno co dělám je prokládané různými poučeními. Když jsem se zarytými běžci, tak slyším, že 70-80% je fyzická aktivita a 20-30% jídlo.. Zajímavé, že ve fitku to člověk slyší obráceně:).. Jídlo dominuje a to cvičení a fyzická aktivita je taková třešnička na dortu...

Pravda je, že po cca 2 týdnech, kdy jsem začal s nějakým tím "cvičením".. se výsledek už dostavil.. přibral jsem dvě kila(!)..:).. Což nepovažuju za příliš podnětné a užitečné.. Ale zase to asi přesně ladí s tím větším efektem stravování, než jsem si kdy byl schopen připustit. Budu se muset víc hlídat, co jím a kolik toho jím... Začít si hlídat svoji žravost:) nastavit si kvalitnější jídlo asi bude trvalejší úkol do dalších dní a týdnů:).

Nicméně, díky všemu "novému" v kombinaci s nestíháním se mi dějí neskutečné (a veselé) zážitky. Například v pátek jsem byl dávat auto moji nejmilejší manželky do servisu (reklamace - prý ji před pár dny neopravili vyhřívání sedačky). Tak tam jedu co nejdříve (abych mohl následně běžet do práce), jsem první na řadě. Dávám klíče od auta, říkám, že "to" nefunguje.. Na dotaz, jak dlouho to žena zkoušela, tak po pravdě říkám, že v úterý jela do Plzně. Chlápek se omlouvá, běží ven převzít auto a vrací se s potutelným úsměvem. Říká.. Víte, my si tady píšeme stavy tachometrů opravovaných vozů.. A na tom vašem od naší opravy bylo najeto jen asi 25km. Ať už s tím vaše žena jela kamkoliv.. do Plzně a zpět to nebylo!!! :)... Celá fronta lidí se začala tak nějak různě se odvracet, usmívat, případně pokašlávat.. Paroháč, že..:)! To ostatní potěší..:). V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje nejmilejší si brala auto dcery, ovšem (proč to vysvětlovat)... A tak jsem sebral klíče od vozu... rady od servisních techniků, abych si se ženou "opatrně" promluvil.. a zase odvezl auto domů, ovšem běžet do práce už jsem nestihl..

Vyprávěl jsem to se smíchem a slzou v oku jednomu známému a ten mi říkal.. člověče, já bych tam snad hanbou zemřel!..:)... A to je ta relativita věcí... Když už se nějaký trapas podaří, je dobré si jej vychutnat.. pobavit ostatní a sám sebe..

Jen teď přemýšlím nad tím, jak překonat špatné "a silně zakořeněné" stravovací návyky (obzvlášť, když člověk sedí hodiny u počítače). Poradíte něco? Jak to děláte vy?

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

pondělí 17. listopadu 2014

Honza v matrixu.. aneb válka se stroji:)

Přiznání je polehčující okolnost... ale často i vyšší trestní sazba:), a tak to přiznám bez mučení. Ve fitku jsem dřív tak maximálně běhal na pásu:). A často jsem si dělal legraci ze cvičení s železem.. Ano dělal:)... Přiznávám, na začátku roku jsem tam párkrát byl (doslova), zkoušel "cvičit":) .. Sliboval jsem si, že budu posilovat, abych se lépe připravil na Western States... Ale po téhle stránce jsem svoji "přípravu" nejen vyloženě odfláknul, co víc -- úplně jsem se na to vykašlal, neli něco horšího:)...

Teď s odstupem času jsem přesvědčený, že právě tohle (a ne nedostatek vody, nebo chybějící pokrývka hlavy:) .. byla hlavní příčina mého nedokončení WS... Pozor, tím nemyslím posilovnu samu o sobě, ale porušení své integrity.. Prostě jsem nesplnil svoje sliby.. a vrátilo se mi to..

A protože (v řeči horolezců) mám na Western States (přesněji na Cal2) zavěšený svůj "pytel", tak je na čase udělat, co půjde, abych se tam vrátil a ten svůj vrchol prostě "odpytlil":)... V řeči nás obyčejných pobíhačů -- doběhl v limitu do cíle ...doběhl si pro přezku..:). Na "seběh z kopce" se ovšem stojí dlouhá "fronta" a tak není moc jasné, jestli se vůbec na trať v tomhle roce dostanu... Ale to už tolik nevadí. Důležité je .. zkusit to.. Proto jsem v minulém týdnu hodil svoje jméno do klobouku a uvidíme..

Nejhorší je, že ve svém fatalistickém přístupu k běhání -- vlastně už dopředu výsledek loterie beru jako znamení. Pokud to vyjde, musím tam jet.. Pokud ne, super znamení -- už mám úplně jiný a stejně šílený program. Upřímně nevím sám, co si víc přeji a tak je skvělé, že to někdo jiný může za mě rozhodnout...

Ale zpátky ke strojům, zpátky k matrixu:). Začal jsem se cvičením už před pár dny.. a na Jizerský "dýchánek" jsem odjížděl v podobném stavu asi jako mrzáček po krátkém ozdravném pobytu v Lurdech:). Tedy trhavé pohyby na úrovni počátků animovaného filmu, výrazy v obličeji svědčící a používání svalů, o jejichž existenci jsem dříve neměl ani ponětí:). Ale pokořil jsem se.. a pokora patří (IMHO) těm silnějším:)... Mimo ty legrační (a stále se objevující scénky ve fitku) jsem objevil ten sociální rozměr, kdy přes poledni pauzu jdu cvičit s kolegou, občas po večerech se snažím zacvičit se synem... V tom socialním rozměru je fitko podobné  skupinovému pobíhání, kdy řekněme po x km se najednou člověk od sparingpartnera dozví nějakou zajímavou (niterně velmi osobní) informaci.. nebo on sám je schopen (v krátkém mezičase odpočinku) vyjádřit nějaký důležitý vzkaz pro zúčastněného nebo lidstvo typu "budoucnost patří aluminiu!":)..

Na dotazy svých kamarádů a známých proto odpovídám jednotně. Ano, ano.. stárnu!:)... Ano, ano, to moje usilování.. je .. no řekněme občas trochu víc usilovné:)... Samozřejmě, že to nedělám správně(!).. nepočítám, nesoustředím se tak usilovně na bezchybné provedení cviků.. Možná cvičím moc dlouho, určitě špatně.. Vím to. [netrápí mě to].. Ale jedno je jistě.. Teď, uprostřed těch největších průšvihů, nestíhání, časových stresů... si uvědomuji, jak je důležité plnit svoje sliby.. [a nejen o vánocích!:)... ]...

Je to nutný krok -- je potřeba získat zpátky svoji plnou integritu... Tedy, když říkám, že pro zdar jakékoliv akce dělám, co jde i nejde... tak to holt musím dělat!:) ... [Samozřejmě něco jiného by bylo, kdybych to neříkal:)]

A jak to máte vy se svými sliby/chyby? Taky se k nim vracíte, nebo se ony k Vám vrací jako bumerang?


Našemu snažení a úsilí.. ZDAR! Ultra zvlášť! 12:)

pondělí 10. listopadu 2014

Akce "Mordor" aneb Jóžin z bažin:)

Před pár dny se mi ozval Pavel Veverka Sudetský, že má takový nápad, že bychom mohli udělat přepadovou rychlou, tajnou akci.. Jen ve čtyřech, na tajnačku po pytláckých a pašeráckých stezkách Jizerských hor. Podmínkou je tmavé oblečení, nic reflexního... budeme se pohybovat na čs-polské hranici v silně chráněné oblasti, patrně i mimo hlavní cesty...

Všichni účastníci Pavel, Petr, Tomáš a já jsme natěšení.. no slovy T. jako druhostraňáci na nové číslo Tam-Tamu:). E-mail stíhá e-mail, dopravu autem zavrhujeme z klubových důvodů (to pivo bychom měli pít)...

  
Probíráme maličko logistiku... Asi dva dny před výletem vzdávám, že ve svém běžeckém "šatníku" najdu něco bez reflexních prvků (Leona by měla radost). Chci si proto koupit tmavou scotch pásku a vše reflexní přelepit.. Když svůj plán vysvětluju svojí nejmilejší manželce (jasné slunéčko), tak se mě ptá, co budeme dělat, když nás tam někdo chytne? Říkám po pravdě, že budeme předstírat, že jsme zabloudili:)... Moje nejmilejší se smála.. že prý to by chtěla vidět.... Pavel známý jako zdejší horský vůdce, znalec a spoluautor místního horolezeckého průvodce, my ostatní ověšeni chytrými hodinkami, telefony a navigacemi... a budeme říkat, že jsme "zabloudili"..:)

Nakonec ale Pavel VS usoudil, že se nebudeme skrývat ("real runners leave no trail"), poslal nám GPS trasy, včetně jednoho osamoceného bodu poblíž bažin, který budeme hledat a finální příprava mohla začít... Tradičně, balím -- teda hážu věci s sebou na hromadu až pozdě večer v pátek, motto mého běžeckého batůžku mě uklidňuje.."Co nemáš, nepotřebuješ"! A pokud přeci jen někde v koutku duše zůstávají nějaké pochybnosti, tak vím, že "Kotouč má všechno":)...

Petr na autobusové zastávce otevřeně přiznává, že autobusem nejel hromadu let, že je to jako skautská výprava. Vyškolen bratrem Martinem VP a podporován Tomášem, proto hned zahajuji tradiční skautské výletové hry (ve stylu -- kdo uvidí koně má bod, za sprostá slova se bod odečítá), i když je mi jasné, že to zase prohraju!:)

 

Chvilku po 8h jsme v Liberci kompletní, za necelou hodinku jsme na opačné straně Jizerských hor. Naše výprava mi už od samého začátku přijde dokonale vyvážená.. Pavel je naprostý znalec, z Tomáše se v průběhu výletu vyklubal zakuklený místní pašerák a historik, Petr vzpomíná na útržky místních zážitků a reálií z dětských let, takže se brzo orientuje... Jen já jsem téměř nepolíbený místními jmény, ať už vesnic, kopců, skal... Nemluvím o tom, že netuším, co je za tímhle kopcem, co je na západě, na východě.. případně, ani kde je sever..:). Přiznávám, že zařazením mojí maličkosti do této výpravy byla celková orientační a znalostní inteligence skupiny ponížená na úroveň delfína žijícího v zajetí:)..

Nechám o našem výletu hezky promluvit VS -- ideového autora a kartografa výpravy -- já si dovolím si jen zaznamenat pár postřehů, nálad a pocitů. Počasí se náramně vydařilo, výběr trati neměl chybu, zažil jsem chodníčky, zpevněné cesty, průchody bažinami a rašeliništi, dokonce i skalnaté výstupy... Ale hlavně, ta nálada a pohoda byla podávána v ohromném množství, že by se dala zavařovat na horší časy:)...

VS vyprávěl spoustu zajímavostí, pohnutou historii Jizerských hor a míst, kudy běžíme, prokládanou "veselými" horolezeckými zážitky, zakončenými většinou krátkým poučením typu ... "hlavně nesmíš spadnout!"... apod. :). Uprostřed těch všech veselých horolezeckých příhod VS mezi řeči jen tak mimochodem naznačil, že jdeme hledat jeden "kříž", který na kraji bažin označuje místo, kde během napoleonských válek utonula v bažinách ruská dvojčlenná hlídka i s koňmi...

 

A hned nabízí následné, alespoň dílčí překročení bažin.. Co na to říci? Dostal jsem nabídku, kterou nelze odmítnout:)! Když jsem se chystal na cestu, tak mi Luboš zkušeně radil, že do bažin by měli jít alespoň 4 lidí, protože když někdo zapadne, tak trojice je na záchranu optimální... Pro jistotu beru ještě i hůlky, aby bylo za co se chytit..:). VS dává důležité rady -- že tam, kde je rašeliník nejzelenější nelézt:), moc dlouho nestát na jednom místě, určitě se snažit dostat pryč, když máme bahno po pas... po tomto bezpečnostním školení zatáčíme k bažinám..:)

 

Nakonec nejen že kříž nalézáme, v bažinách nehyneme, ale i přes bažiny (tedy ty mělčí) probíháme a já si užívám opravdu nádherného dne, přírody, podzimních barev a vyprávění kamarádů (pokud jsem je pustil ke slovu).. Ovšem po překonání bažin se VS a Tomáš trumfují s nápady, co ještě.. a tak vystoupáme na rozhlednu, ať se moje závrať trochu otrká, ..

Tomáš celou dobu do nás "hustí", že bychom měli běžet na Pytlácké kameny, že je to jen malá "záběžka" -- je sice do kopce, ale za to dál a horší cestou... U poslední možné odbočky, nakonec podléháme a je jasné, že to bylo úplně nejlepší, co jsme mohli udělat..:). Tomáš roztál, úsměv od ucha k uchu. Navíc tím, že o Pytlácké kameny musel tolik bojovat, tak z výběhu k nim má opravdovou radost..

Tady bych si dovolil malou odbočku. Je zajímavé, ale s na akcích s kamarády mi často naskakují oblíbené filmové repliky, protože výlety s nimi jsou jako z filmu:)...
-- - například replika z filmu jachyme hod ho do stroje..
František Koudelka: Když myslíte teda. Do počtu jako myslíte teda? Tak, jestli jako myslíte, že v zájmu celku snad. Tak já bych to teda do počtu, kdyby to radši vzal někdo jinej... Odpověď: Tak výborně, na závody pojede Koudelka..

U nás v Jizerkách..Otázka.. Neměli bychom na ty Pytlácké kameny vylézt? 12 odpovídá: No jestli myslíte, že jaksi nemusíme, tak bychom nemuseli, ano nebo kdybychom museli, tak já bych radši počkal dole.. Odpověď: Výborně! Takže všichni lezeme na Pytlácké kameny:)..

Prostě, prvotřídní akce, VS opět těžce zabodoval, následná hospoda potvrdila naší klubovou příslušnost:). Co víc dodat? Na dokreslení skvělé atmosféry dodávám, že navigaci jsem vypnul při až vstupu do domů:).. Prostě ani mi to nepřišlo..

Všemu zdar! Kamarádům a pašeráckým výpravám zvlášť!:)
12:)

PS. Ty fotky jsem si dovolil částečně použít od dokumentaristů naší výpravy Tomáše a Petra, díky moc!

neděle 2. listopadu 2014

Průzkum bojem, aneb lama partyzánem...:)

Jak už Martin VP u sebe pregnantně naznačil -- my co spolu tak různě běháme:), jsme patrně jeden z prvních Hash klubů v ČR, tedy naše velmi volně definovaná skupina reprezentuje "a drinking club with running problem":)... A i když je Martin VP v současné době služebními povinnostmi vázán na Ostrovech, tak se vrhnul s vervou sobě vlastní do přípravy na další ročník Partyzánského oběhu Prahy. [Pro zájemce, POP2 startuje v "pátém adventu", 27.12, podrobnosti, případná "přihláška", kde jinde než u Martina.]

Ale.. Jak už jsem naznačil, vrchní partyzán je mimo území nepřítele a tak jsem dostal úkol, zjistit zdali a jak se dá nejlépe přeběhnout přes Bránický most (aka Most inteligence). Vůbec mi není jasné, kudy se leze na most (lávka pro pěší je podle fotografií uprostřed), navíc fotografie na české wiki naznačují, relativně žalostný stav panelů. Inu průzkum je na místě. V pátek kolem 16:30 proto vyrážím směrem Bránický most -- do míst, kde by údajně měl být nástup na most.. Běží se mi hezky, vždycky v těchto místech vzpomínám s dojetím a smíchem na inlinistky:)...


Přibíhám k mostu ve vesele náladě, v místě dolního pilíře golfisté šermují tyčkama.. a málem se mezi ně hrnu, abych "nastoupil" na most:). Naštěstí se před tím rozhlédnu, ale schody nikde!!! Tak se ptám všech okolo -- golfistů, domorodců, sportovců.. kudy na most.. Dozvídám se, že 1) Most je určen pro nákladní vlaky.. Pokud chci skočit do řeky, že z Barandovského je to "lepší" [skokan, znalec]... 2) Přechod byl zrušen pro žalostný stav mostu [komunální kritik]...3) Už léta se přes něj nechodí a nejde to [pamětník a kronikář]... Nicméně to nevzdávám, ani si nejdu skočit z Barandovského mostu:), nýbž se vydávám podle pilířů směrem od vody, každý pozorně prohlížím a .. pořád nic..
 
Ale jako ve všem konání, i tady důsledný postup nese své zaslouženě plody -- u Bránického nádraží, podbíhám výpadovku, první kolej a u točny tramvají konečně lezu na most..:)

 Světě div se... Lávka pro pěší, respektive její panely jsou nejen v pořádku, ale po mostě se dá krásné běžet a třeba i závodit s vlakem:).. To bude mít velitel i ostatní partyzáni velkou radost! Na druhé straně mostu se už zkušeně napojuji na cyklostezku a mířím do "rodného" údolí...
 

Mám velkou radost. Průzkumem jsem získal "zadarmo" maličko delší a zajímavější trasu do práce.. Vypadá to, že se mi z 15.3km asi stane 18-19km.. Ty 3-4 km navíc, znamenají při každých pěti cestách do práce vlastně jednu cestu "zdarma"..:).. Joj!:) A hned se mi vybaví historie mých běžeckých upgradů (vylepšení)... Například v začátcích jsem běhal po silnici v údolí tam a zpět 9km, přidáním polní cesty na začátku to bylo hnedle 10.5km, přestěhováním se.. 12.5:)... Pak přechodem na cestu do práce 15.3.. Případné dvojsměrky nebo navazující ranní (večerní) venčení Deri v běhu to posunují také kýženým směrem..

 Je to boj pro sebe udržet a urvat nějaký ten pobíhací čas a km. Srabácky přiznávám, že v boji s časem a s leností mi tyhle prodlužovací triky nakonec pomáhají nejvíc... zejména (teď) když tělo ochabuje, mysl je oslabena a je těžké sebrat znova sílu...

 Ať žijí partyzáni! Kamarádům a ultra zdar! Naším bojům, zvlášť:)
12:)

úterý 28. října 2014

Kofola a Fidorka!

... Aneb, když ji miluješ, není co řešit a když musíš, tak musíš..:)... Myslím, že reklamní slogany můj poslední týden vyjadřují naprosto přesně. Sice se v tom všem "plácám" (během počínaje a bojem s terminy konče), ale tradičně a optimisticky si říkám, že je to takové pěkné plácaní:). Když člověk věří, že "všechno" dobře dopadne … tak je jasné, že když to třeba zrovna nevypadá nejlépe, tak určitě ještě není konec:)!

V pondělí po ránu jsem s těžkými mužskými chorobami (ano, ano -- kašlík a rýmička) cestoval domů a mohl jsem byt jenom rád, že v Amsterdamu bylo velmi časně a v Praze kontroly na Ebolu zavedli až následující den..:)... A tak jsem se cítil jako král -- lidé se přede mnou rozestupovali, seděl jsem velmi pohodlně - sám na trojsedačce... prostě komfort první třídy i když jsem cestoval tradičně v té "poslední":).

Protože věřím, že.. že pomalý běh léčí všechno.. tak jsem se od úterý začal aktivně během "léčit"… tuhle 9 km s Deri, jindy se mi podařilo běžet do práce.. ale pokaždé, (možná ten boj s chorobami tříbí smysly) pokaždé jsem mel pocit udivené Alenky.. radoval jsem se z ranní mlhy a jak se začíná zvedat, když doběhneme na louku.. z Padrťských rybníků (vojensky újezd Brdy), které jsme oběhli se Slunéčkem a s Deri.. Ty jsem si obzvlášť užíval...Protože bylo chladno, tak jsem kolem svoji nejmilejší manželky různě obíhal.. kus dopředu, potom kousek za ni zpátky a zase dokola.. Věrná Deri pořád za mnou, za patami.. už poprvé se zastavila, když jsem se vracel a čekala. Když viděla, že to po chvíli otáčím, tak se přidala zase ve směru dopředu. Ale trvalo jí několik dalších km než moudře zastavovala i n mojí obtátce vpřed na půl cesty... Ale asi stejně nepochopila, proč tak běhám. Protože, když ona běhá dokola, tak běhá co nejrychleji, aby ji nikdo nechytil a ne takhle pomalu!!:)..

Ovsem asi nejhezčí moment mého léčivého běhu nastal při páteční cestě do práce. Běžím po náplavkách, u Mánesu vybíhám nahoru a čekám na semafor… Zastavím se a rozkašlu se... Vedle stojící chlápek to komentuje pro svoji ženu..."Aspoň vidíš, co tady dýcháme za svinstvo... Tady ten vyběhne od řeky a málem se udusil!":)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a pomalému (léčivému) běhu.. zvlášť!
12:)
PS. Pár náladových fotek z parku a z údolí..




 

neděle 19. října 2014

It’s all about country … aneb běhám v Nashville

Nevím jak kdo, ale já vždy návraty k normálu prožívám patřičně silně... V jistém smyslu možná i silněji než závody. Tam je totiž je moje úsilí podpořeno tou výjimečností závodů, faktem, že je to silné, náročné, "epické":).... člověk většinou získá velkou podporu od ostatních s tím, že se trápí x hodin na trati a že je "hrdina" :), ale je to vlastně trochu blbost -- přeceňovat těch pár hodin na trati a nevidět tu hromadu hodin a úsilí, které k tomu vedly…

 Za sebe můžu říci, že si stejně, možná i trochu víc cením toho každodenního (prostého) hrdinství, kdy nám nikdo nefandí, nikoho neudivujeme tím, že je třeba (zase) řešit nedodělky v práci, domácí úkoly dětí, opravy v domácnosti, na domě a na zahradě... vyzvedávat děti ze školky nebo venčit psa:)... a při tom všem si najít čas nejen na běhání, ale i na své blízké... Prostě všichni řešíme tradiční trojúhelník, práce-rodina, zábava-běh, spánek. Den má jen 24h a jak říkají zkušení studenti -- Buď máš dobrý známky, občas se vyspíš, ale jinak nežiješ... Nebo pokud chceš zapařit s kamarády, tak je to na úkor spánku nebo známek..:). A to platí to velmi obecně... Proto všem svým kamarádům a známým -- obzvlášť těm s malými dětmi -- rozumím a snažím se všem pořád opakovat.. to naše běhání není ani o km, ani o rychlosti.. Ten rozměr boje, který každý prožíváme je v podstatě hodně podobný.. a s velkou pravděpodobností… Jitka, April nebo Ďuri (a další …a další) asi často bojují i usilovněji než já...a to mi samo o sobě hodně pomáhá.

 Uprostřed týdne jsem se přemístil do Nashville, Tenesee, kolébky country music. Služební povinnosti mě zavedly poblíž ohromného hotelového komplexu (Gaylord), který je upraven na to, aby hostoval obrovské konference (tzv. conventions).. I když jsem na ledasco zvyklý -- velikost a struktura těchto hotelů mě vždy dostane. Nejen, že mají uvnitř několik ohromných atrií, která jsou tak obrovská, že se do nich vejdou palmy, řeky, vodopády… jsou tam ale i „uličky“ domy a restaurace, bazény… prostě takový vnitřní svět. V podstatě nemusíte opustit po řadu dní hotelový komplex, i běhat by se tam asi i daloJ. V Nashville je to ještě okořeněné tím, že všude, i v tom nejobyčejnějším McDonnalds je živá country music, každý číšník umí zpívat, případně je to nějaký zpěvák čekající na svoji velkou příležitost.. K dokreslení – skoro tradičně jsem v letadle jsem chytil nějakého vira.. tedy určitě ne nic nebezpečného, ale rýma, angína jako hrom ... takže hned po příletu jsem se soustředil na práci, ale jen jsem dokončil to nejnutnější, tak jsem se v pátek po ránu hrnul ven běhat. Když už člověk věří, že pomalý běh léčí všechno jako já (v letadle mi ještě někdo pěkně „opravil“ kotník svým desetikilovým kufrem), tak by se toho měl držet.

Jenže v Nashville samotném zase tolik příležitosti k běhání není. Všude samá silnice, cesty akorát tak k baru, a pokud něco vypadá běžecky zajímavě, tak je to soukromá cesta na farmu, s obrázky psů a zbraní.. tak jsem alespoň oběhl obří hotelový komplex a navázal na malou asfaltku vedoucí souběžně s řekou.. a nakonec z toho bylo léčivých (byť nouzových) 10+km...

Další den si ale vzpomínám, že jsem od svojí nejmilejší manželky, jasné slunéčko, dostal velký úkol. Přivézt její oblíbenou americkou bezkofeinovou kávu (Taster’s choice). V recepci hotelu dozvídám, že nejbližší supermarket je asi 5 mil (8km) daleko... Pochopitelně se všichni diví, že nemám auto a když se ptám, jak se tam dostanu po svých vzbudím neskutečný rozruch. Chodí se na mě koukat podobně jako na poutích na mořskou pannu nebo jako na dvouhlavý teleJ.. „Cože? 5 mil pěšky?“… „To nemáte na taxíka?... „Když počkáte navečer, já vás tam vezmu..“ apod.. Marně jim vysvětluju, že vzít si taxi, když se tam dá doběhnout nebo žebrat o odvoz je známkou slabosti.. Navíc 8km je přeci kousek.. V tu chvíli recepční málem padá do mdlob.. Důrazně mi opakuje, že „ale to je 5 mil tam a 5 mil zpět !!:)!!!“ … přemýšlím, jak jí říci ohleduplně, že se z 16 km určitě nepotento ... i když nazpět poběžím s nákupem...a že by to dala i ona:)...

Internet v hotelu stojí za starou bačkoru a tak poslouchám "automobilové" pokyny, jak k nákupnímu středisku.. Upřímně, bál jsem se, že cesta přes křížení dálnic bude daleko šílenější, ale nakonec to byla úplná pohodička.. Nicméně vzbudil jsem takový ten světový rozruch na regionální úrovni:)... Myslím, že ve zdejších historkách o šílených Evropanech se nějakou dobu budu držet na horních příčkách:). Řadě poznámek a dotazů jsem se smál většinu cesty...


Ovšem... nejlepší zážitky nakonec... Běžím si hezky zpátky, když v tom na mě troubí auto.. zastavím.. a dávám se do řeči s dvojicí "děvčat":) řekněme o cca deset let mladších... které mě lákaly:) do auta.. Bylo sice brzo navečer, ale měly kuráž a jedna z nich říkala, že mě svezou, ať jedu s nima, že mám pěkný zadek:)...OMG! V mém věku to sice potěší, ovšem nebylo to o mojí maličkosti... Vždyť je sobota! A upřímně -- v tomhle ohledu, z hlediska průměrné zdejší populace je tady skoro každý normální chlap supermanem:).. a tak pochopitelně potěšen odmítám, vymlouvám se na kdeco a spěchám zpátky:)... 

Za chvíli jsem u hotelu. Potkávám paní z recepce.. Hned mi říká, abych se nikam nechystal, že za chvíli jede domů, že mě vezme s sebou nakoupit a že se pak můžeme stavit na kafe a na drink (??? -- nojo.. sobota!:)) ... Zarazím ji uprostřed věty a říkám, že ty pokyny na cestu byly skvělé, že jsem teď přiběhl zpátky... „Ty už jsi zpátky?“.. Ty vyděšené oči, ty rozšířené zorničky vidím ještě teď!! Že by ve zdejší kávě bylo větší než malé množství atropinu??:)

Končím s cestovní zásadou č. 1. V rámci poznávání kultur je dobré domorodce z rozvinutých zemí občas maličko překvapit a vyšokovat!

Běhu zdar!! Ultra zvlášť! 12:)

pondělí 6. října 2014

MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Při cestě na svoji třetí stomílovku jsem měl vyrovnané skóre (Leadville "+", WS "-"), měl jsem takové ty "westernové" nálady...říkal jsem si tak tenhle kus rozhodne, jestli se budu dál o 100 mil pokoušet, tohle bude řešení moji stomílovkové trojčlenky:)... Buď anebo..
Velmi brzo jsem se musel opravit. Jakýpak western, bude to klasická mafinská střílečka!:)... Ve čtvrtek ráno totiž sedím v autě se Samem a s Aničkou, poslouchám jejich příhody, hodnocení různých závodů a Sam vyjmenovává, kdo všechno ze známých bude na MMT.. V ten moment mi to konečně sepnulo.. Je to klasická siciliánská "rodina", málem jsem začal Samovi říkat Done Corleone(!)... Večerní setkání české skupiny to jenom potvrzuje:)... Všichni natěšení, sice jen pár lidí znám osobně, ale většinu alespoň z vyprávění nebo z výsledkových listin:)... Všechno buď zkušení borci a závodníci, nebo obdivuhodní hobíci se spoustou cenných startů a zářezů na pažbě svých revolverů:)... Nicméně, nebo možná právě proto, pohodová nálada.. Vyprávíme jeden přes druhého, i já se zapojuji a říkám různé ptakoviny:)... Asi jsem se měl víc ptát na trať, ale nálada byla skvělá, proč se zbytečně strachovat. Sam se spokojeně rozhlížel kolem a už jsem čekal, že promluví stejně jako Don Corleonne: "„Mám pro své děti sentimentální slabost a rozmazlil jsem je, jak vidíte. Mluví, když by měly poslouchat.“ :).
Pro kamarády z "pivního kroužku" musím dodat, že jsem dobře "reprezentoval" v tričku iThinkBeer.com ... hlavně -- pil jsem pivo a to v množství a v rychlosti, jakoby mě měli každou chvíli zastřelit:). Běžící Stín to schválil, že je to velmi dobře zvolená strategie. V den závodu mi bude špatně, bude mě bolet hlava a aspoň nepřepálím začátek..:)

Asi díky včerejší pivní smršti do večerního startu jen tak různě polehávám, připravuju si bágl, tři pytle na stanice, koukám na profil trati a zopakovávám si klubové minimalistické heslo: "Co nemáš, nepotřebuješ" :). Na startu na náměstí ve Vivaro se velká část české výpravy fotí i s vlajkou, kontrolují se čísla na startu, tradičně si stoupám až naprosto na úplný konec asi 160 členné skupiny běžců. Za mnou jsou už jen tři běžci organizátoři, kteří uzavírají trať -- místo čísel mají na tričku napsáno "Scopa" (=koště) a tak vím, že jsem správně. Je odstartováno. Čelo závodu se rozbíhá pěkně svižně, nicméně trať je dlouhá a náročná a v limitu na přezku (24h) se do cíle dostává jen absolutní vítěz (!).
Na první občerstvovačku je to po rovině, ve vyschlých řečištích a cestách, které se pomalu a postupně začínají zvedat. I když to hrozně láká, běžím pomalu a nebojím se i při drobném kopci přejít na chvíli do chůze... Říkám si, bylo by dobře najít nejen sílu, ale i odhodlání běžet na konci..:).. Při mém běhu ze zadních řad nakonec potkávám několik českých běžeckých "mafiánů:), upřímně tím mi byl zdejší závod velmi sympatický, takové otevřené mistrovství republiky v horské turistice:)... Ale jakmile se dostávám na úroveň Petra H. a Moniky V., říkám si, bylo by dobré zpomalit, ti mají víc zkušenosti... Nicméně díky tomu zažiju skvělou scénku na stanici, kdy Monika prosí obsluhu o dolití vody do své malé 1/2 l lahvičky od Dobré vody. Než se stačí napít z kelímku, láhev je pryč! Ptá se, kam jste mi dali moji láhev.. Nakonec ji našla v koši, Italové jsou hodně přátelští, ovšem skoro vůbec nerozumí anglicky a tak to brali, že je to prázdná láhev k vyhození:)...
Ale v tom Monika, Petr, Milan, Kristýna... zmizí v dáli, chvíli běžím s Jardou, ale vím, že všichni mají hodně zkušenosti, výdrž jak vagón Duracellových baterií... A já se nesmím nechat strhnout.. Musím jíst, pít, pohybovat se dopředu.. a být trpělivý. A hlavně.. užívat si to naplno, hory, trail.. A taky -- kdy se mi povede, aby se všechny moje strachy a fóbie ukázaly najednou v plné síle a já měl šanci se jim postavit? Cesta sice začíná být pěkně technická, ale svoje strachy, že v noci nevidím, že špatně odhadují vzdálenosti, že mám závratě, že zabloudím, že upadnu, že si zase zrasuju nohy...:).... jsou zatím schované a jen postupně vystrkují svoje "růžky"... Ale co. Je to moje volba, chci tady být, a tohle všechno k tomu patří...
Jenže, už na první life-base se situace komplikuje. Ani na třetí požádání mi nepřinášejí můj bágl, ve kterém mám nachystanou extra čelovku... Mám s sebou v batohu ještě jednu, ale ta je úplně ve spodu batohu a mám k ní jen dvoje náhradní baterie. [Ještě jedna nejsilnější čelovka na mě čeká na poslední stanici]... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodnu se běžet dál..:).. Věřím, že ještě doběhnu na další stanici, tam vyměním čelovky..[Každá hodina, kterou ušetřím na zbývající baterky bude cenná]. Jenže, asi v polovině vzdálenosti mezi stanicemi mi světlo odchází a ke slovu přichází nouzová ruční baterie, kterou mám v postranní kapse. Občas si chytnu světelného "stopa":), kdy se aspoň na pár minut či desítek minut zachytím za některého běžce, ale terén je natolik technický, že skoro bez světla se tahle strategie nedá dlouho provozovat. Často jsou potřeba hůlky, ruční světlo nesvítí "nejlépe":), nemá rozptýlené světlo a jeho baterie se se mnou asi také loučí:)... Zase už jsem sešel z cesty... Nevím proč, ale nepanikařím.. nicméně v rozporuplné náladě se dostávám na stanici. Tam se potkávám s Jardou, který také zabloudil a tak si říkáme, že chvíli půjdeme společně, to by mi mohlo baterky pošetřit... Začínají se hlásit problémy se žaludkem, ovšem na stanici mají (alkoholické) pivo a tak dvě malé dvanáctky do mě bleskově zasyčely.. prostě 1-2.. Ovšem zapomněl jsem si v tom nadšení připravit tu zatracenou druhou čelovku:). Asi po hodině cesty už je jasné, že musím vyměnit, Jarda mi posvítil... a najednou -- to je světla!!:).. Nálada opět stoupá do závratných výšek, za chvíli se bude rozednívat, čekají nás dva větší a rozhodující kopce. Ten druhý je úplná "lahůdka" -- taková špička, ze které máme oba trochu (oprávněné) strach.
Na cca stém kilometru organizátoři totiž do tratě vložili velmi hezký a náročný vertikální kilometr, který je následován neméně prudkým sestupem... S Jardou se shodneme, že je to taková Olafovina:) a přemýšlíme, jestli se s ředitelem závodu vzájemně s neznají, nebo dokonce nejsou příbuzní!:)... Snažím se Jardu trochu brzdit, s tím, že by bylo dobré rychleji běžet, až po té špičce a snažit se pod ní dostat v "plné síle":)... Sice stanice pod vertikálem byla podle mě asi úplně nejhorší ze všech (po relativně náročné 11km etapě neměla ani banány nebo cokoliv nesladkého, naštěstí nacházíme pár jablek).. piju zbytek teplého piva a pak už vyrazíme.
Jsou dvě hodiny odpoledne, slunce v zádech a já věřím, že nám budou bohové nakloněni a přiženou nějaký mrak.. Na vysvětlenou dodávám, že díky chybějící první life-base jsem nevyměnil tričko, nemám s sebou náhradní s krátkým rukávem a celou trasu, od startu do cíle nakonec absolvuju v jednom (černém) tričku s dlouhým rukávem... Ovšem, slunce bylo většinu času našeho výstupu schováno za mraky. Asi se nemohlo dívat, jak se deru nahoru, krok po kroku, nezastavuju se ani na srázech, sice zpomalím v problematických úsecích, ale pořád jdu.. Při vší skromnosti jsem na sebe strašně pyšnej a říkám si, že bych nikdy, nikdy.. nevěřil, že tohle dám..:)... Opouštíme srázy, ale cesta vede pořád vzhůru.. Vzpomínám si, že Sam říkal, že je to na morál, že to několikrát vypadá, že je konec, ale stoupání přechází na další kopec:)! A ono jo.. ten mizernej kopec opravdu nemá konec:)... v jednom zlomu docházíme Kristýnu a Jarda s ní v technickém terénu vesele hopká dolů ke stanici.
Mezi námi, tahle stanic byla asi nejhezčí ze všech.. krásné teplo, oheň, polévka, spousty jídla, čaj.. Přicházím sice asi hodně zpožděný, ale jím rychle a síly se mi vracejí jako zázrakem, dobrá nálada, radost z výstupu.. vybíhám ze stanice dokonce chvilku před Kristýnou a Jardou a velký kus seběhu jsem před nimi. Běží se mi parádně a než se začne znova stmívat mám pocit, že všechno je na dosah.. že poslední 1/2 maratón opravdu poběžím, co to půjde.
Druhá noc mě nakonec zastihuje zase v částečné společnosti Kristýny a Jardy, kteří jsou skvělí společníci, obdivuji jejich závody a "šílenosti":), obzvlášť účast Kristýny na Trofeo Kima mi přijde neskutečná.. No nic:)... Snažím se měnit ponožky, mazat, v sebězích s nimi držet krok.. Ale druhá noc je náročnější.. Vidím hůř, zakopávám hodně často a bolestivě a v duchu i nahlas se omlouvám svým prstům, protože je mi jasné, co bude následovat:). Ještě společně ve trojici projdeme dvěma dlouhými tunely (1.5km každý), kde je plno vody, prší ze stropu.. pěkně depresivní:).. Ale na hrázi přehrady si nakonec sedám a začnu "maličko" řešit prsty, něco zalepím a dávám si poslední suché ponožky, ale jsem rozhodnutý ty boty sundat až v cíli...
Zbytek cesty, byť se jednalo o plochou část, je epický.. na začátku oblázkového řečiště jsem zabloudil, pak jsem zpomalil, protože na těch valounech se nedalo nic.. bylo to nekonečné.. Ale pak přichází zpevněná cesta a říkám si.. Seš chlapče celkem prošitej, už vidíš i přízraky:), teď se ukáže síla morálu.. Běžet je jen o "maličko" těžší než jít a postupně se rozebíhám, držím standardní tempo.. Objevují se první pořádné halucinace:). Najednou mám úplně živý "sen"... jdu sice pořád po značkách, ale zdá se mi, že jsem minul poslední stanici.. a najednou "řeším", že mě diskvalifikovali, protože jsem tou stanici neprošel(!). Ten pocit/sen je natolik silný, že se málem vracím.. Touha nedat si to úspěšné dokončení vzít, jakoukoliv chybou je natolik velká... Naštěstí potkávám jednoho běžce a ten mi říká, že poslední stanice je asi 0.5km daleko. Na ní se už moc dlouho nezdržím a postupně se zase rozebíhám, co rozebíhám, už konzistentně běžím a pořád zrychluju.. pohledem na hodinky si říkám, ještě přidej lenochu.. mohlo by to být pod 36 hodin.. Kde se ve mně vzalo to závodní úsilí, to opravdu netuším:)... Ale jsem typický příklad, že závodit se dá i na konci pelotonu:)... Běžím jako pako, určitě už překonávám magickou hranice 6 minut za kilometr, probíhám předposlední vesničkou... už se vidím v cíli.. když v tom (asi omámen tou efourií z "přílišné rychlosti":).. jsem zabloudil. Kdyby jen zabloudil, ale zblbnul.:).. Porušil jsem nejdůležitější zásadu, otočit se a vrátit zpátky k poslední známé značce... Začal jsem se rozhlížet, pobíhat kolem, až už jsem netušil, kde jsem, odkud jsem přiběhl. Po chvíli rezignuju a beru telefon, volám organizátorům na SOS číslo.. Nikdo to nebere! Zkouším znova, pobíhám po vesnici, jako zmatený..Telefon nikdo nebere.. Říkám si klid.. Nejhorší je smrt z rozděšení:).... V tom uvidím světla auta na asi 50 m vzdálené křižovatce. Vyloženě tam dosputruju:), zastavím auto a začínám se ptát na cestu. Anglicky sice neumí, ale na můj zoufalý dotaz "Vivaro?? Vivaro??" .. je mi odpovězeno sérii pokynů "destra,.. sinestra..", což byla jedna z mála mých domácích příprav!!

A tak po necelém km jsem zpátky na trase, akorát asi 50 metrů před jednou sympatickou slovenskou dvojici. Nečekám na ně..:).. Asi ne proto, že bych tolik toužil závodit (i když kdo ví), ale potřebuju ten adrenalin ze sebe dostat.. A pak už jsem v cíli, dostávám finisher vest.. Beru si teplou polévku a razím do hotelu se vyspat. Říkám si, tak to mám za sebou, ovšem mělo to ještě malinkou dohru. Jel jsem sám a na pokoji nikdo jiný není, recepce zamčená, tmavá, žádný zvonek, telefonní čísla na hotelu, recepci, restauraci.. buď nefungují, nebo to nikdo nebere:(... Pořád jsem v tom jednom tričku a dává se do mě fest zima.. Honza mi pomáhá a jde za organizátory poprosit o jejich kontakt na majitele, ale je to k ničemu, a tak jsem se zabalil do ubrusu, co měli před restaurací, nebudu si přeci kvůli tomu ničit emergency blanket:). Nakonec se objevuje personál chystající snídani a tak i poslední zkouška je zdárně za mnou, můžu se jít umýt a na pár hodin spát... Padám na postel se slovy klasika.."Bylo to krásné a bylo toho dost":)..

Finisher vest
PS. Sice MMT j technicky pod 100 mil, ale díky zabloudění, můžu být (stejně jako Jarda) v klidu:)..
PPS. Drobná statistika, jak jsem si vedl.. Přihlášeno bylo přes 170 závodníků, vyběhlo na trať mezi 150-160.. A takhle vypadaly moje proběhy stanicemi:
1.life base - 37.8 km 72 z 142 doběhnuvších
2.life base - 79.6 km.. 61 z 124 doběhnuvších
3.life base - 102.5 km 53 z 112 doběhnuvších
4.life base - 123.4 km 60 z 95 doběhnuvších
FINISH - 158.7 km 49 z 86, kteří dokončili

PPPS. Nebyla by to ta správná mafiánská střílečka, kdyby kmotr (=Sam) neměl poslední slovo. Při cestě zpátky řekl jasně: "Příště musíš zkusit Pyreneje.. A nebo Beledonský masiv".. Podíval jsem se na Sama .. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout:)!

Všemu zdar! Mafiánskému ultra zvlášť! 12:)
Všem děkuji za podporu a milé komentáře a vzkazy!!