pondělí 26. srpna 2019

Leadville 100 - Závod, aneb někdo musí věřit! (= dali jsme to!)

Jako správný matfyzák, kontroluji hodinu pí (3:14), chvili po 3:21 se začínám zvedat, přichází rozespalá Nika mi popřát štěstí... je to dojemný, připadám si jak Líza Doolittle, když jde na ples:).

Snažim se znít co nejvic optimisticky, posílám holky spát, navzájem se ubezpečujeme, že se zhruba za 5 hodin uvidíme na Fish Hatchery (Outbound station)... a razím ven.

Venku je fakt kosa. Nefalšovaně se po pár metrech klepu jako ratlík. Ne nebudu se vracet, to přináší smůlu, ale do startu zbývá zhruba 1/2 hodiny a startovní brána je téměř 100 m daleko. S úhoří hladkostí, se zkušeností profesionálního podvodníka, lezu do foaye místního hoch hotelu a úspěšně předstírám sounáležitost s hosty.. (Při vstupu procházím suveréně kolem portýra a nejbližší starší madam říkám “myslel jsem, že se venku trochu protáhnu, ale je fakt zima. Počkám radši ještě chvili tady”. Ona automaticky odpovídá, “Dobrej nápad! Nebýt závodu, nikdo mě nedostane z postele”.:) portýr vidí, že se známe, že jsem místní host:), hned se usmívá a nabízí pití, teplou kávu. ... a to jsem prosím nezalhal ani slovo!

Chvíli se sice těším ze své úspěšné podvodnické etudy, ale čas běží a musím vyrazit. Na startu se snažím držet v hloučku a využívat teplo všech kolem, ale beztak je pořád pěkná zima. Budou asi tak 3-4 C ale od hor fouká a pocitově je tak kolem 0.

Přichází organizátoři a začíná tradiční masáž:). I když ty fráze o tom, že musíme hrabat hluboko, slíbit si, že to nevzdáme.. znějí mimo prostor startu třeba falešně a prázdně... tak tady jsou opravdové. V tom ranním chladu a větru z hor si každý z nás uvědomuje svoji malost, svoje slabosti a ví, že k tomu, aby se na výzdobu startovní brány podíval i z druhé strany... se bude muset sakra snažit, že to bude bolet a bude potřeba velké úsilí, podpora a plná náruč štěstí. Sejde se to u mě?

Než se s tím stačím pořádně probrat začíná odpočítávání - a běžíme. Vim, vím.. BS potom zkušeně poznamenal, že jsem vyrazil rychlostí naznačující cíl kolem 27-28 hodin:), ale strategicky nebylo zbytí. Vzhledem k tomu, jak mi bylo včera, se dá čekat, že mě výška, únava a problémy brzo dostihnou v “plné síle”:), navíc asi po 5 mílích začíná jednosměrka kolem jezera, kde předbíhání stojí spoustu sil a proto, co naženu na “bulváru”, se bude opravdu hodit. Běžim relativně svižně, na to, že mám plný bágl, 1.5 litru vody, atd., tak rychlost kolem 5 min/km je opravdu závodní. Naštěstí je tu přechod na stezky a my zpomalíme na 6 min/km. Východ slunce nad tyrkysovým jezerem je nádherný zážitek, ale skoro vůbec ranní červánky nevnímám. Soustředím se na tempo a dech, zahánim strachy a démony od sebe dál do lesa:). Na stanici May Queen jsem za 2:22, skoro na minutu přesně, jak jsem si ve své optimistické strategii nalinkoval. Doplnim vodu, zobnu kousek tvrdého zeleného banánu (fuj), zapiju gel, doplním vodu a razím směr Fish Hatchery, kde bych se měl poprvé vidět s holkama, mít svoje první (nealko) pivo ... prostě na 24 míli, kde se v nejlehčí téměř 1/4 závodu budu moci pozdravit se svým týmem a říci jim... “Zatím žiju, zatím je to dobrý”:). V nadšení svižným indiánem vybíhám Hagerman road, pak už jen kousek na vrchol power lines a sešup dolů.

Na stanici Fish Hatchery (Outbound) mám zpoždění oproti projekci asi 5 minut, holky jsou nadšený, jak se držím:), sice jim neříkám, že se mi už několikrát spustila krev z nosu:), ale ony si toho stejně všimnou... vysvětluji jim, jak to je a že se budu snažit na Twin Lakes být tak nejdéle 15-20 minut proti projekci. Získávam postupně další minuty proti cut-offs a jako bláhový snílek, který tancuje na horní palubě Titaniku si myslím, že všechno je v pohodě, že to bude dobré, případně jenom lepší.:). V relativně dobrém rozmaru nastoupám na Mt.Elbert a prudkým seběhem mířím na stanici.

Seběhy za světla a s nezplundovaným "člověkem" už zvládám relativně slušně a tak opravdu v magickém čase 12:12 sbihám do stanice Twin Lakes, jen 12 minut později proti projekci, skoro 2h před cut-off...

Chvilku se potěším s posádkou, nacpu do sebe meloun, beru s sebou buchtu od Nikie a razím do nejhorší časti závodu. V téhle části je v podstatě vložený vertikální kilometr:), po asi 2 mílich kolem jezer, brodění řeky, říček, potoků, kalužin a zátočin... začíná brutální stoupání na Hope Pass. Z výšky cca 2.800 se musíme dostat do 3.800, seběhnout do Windfieldu, otočit se a zpátky.

Když se na úplném vrcholku "kochám" pohledem do druhého údolí, kde na mě čeká Nika, tak na moji přátelskou otázku, že teď už je to do Windfieldu "co by dup"..:)... mi maník na kopci povídá.. kdepak. Oficiálně jo, oficiálně by to mělo být odsud 4.3-4.4 míle, ale ve skutečnosti je to 6.2. No to mě v té zimě a větru oblilo horko. Nevzal jsem si víc jídla, gely už vážně nedávám a dole bude echt horko a vody není nazbyt. Tak a je to tady... v podpalubí je díra a loď se potápí!

Běžím dolů, co to jde, ale rychlost je pochopitelně omezena míjením se s běžci v protisměru. I když se všichni snažíme, občas dochází k napnutým střetům; u nás v hospodě by se řeklo, že chvílemi stačilo málo a všichni se by prali:)... Do Windfieldu se dostávám výrazně později. Velká část náskoku na cut-offs je spálena, ale už vidím Niku s pivem v ruce... Společně docházíme na stanici už jen s náskokem 40 minut na cut-off. Proti všem plánům si nemůžu dovolit tady ztratit ani minutu. V podstatě, když (optimisticky) počítám stejně, tak za současných podmínek už jsem na Twin Lakes mimo hru... protože to nemůžu stihnout.:(

Nika mi bere nějaké jídlo a pití do ruky, dává mí svůj skvělý eis tee (postupně jsem jí ho všechen vypil) a valíme pryč. Bylo to moudré rozhodnutí. Vrchol kopce zdoláváme ještě za světla na stanici pod vrcholem do sebe nacpu trochu bujónu, zapneme čelovky a zkoušíme sbíhat dolů na Twin Lakes. Seběhy v noci, při umělém osvětlení jsou moje velká slabina. Nevidím, mám špatný odhad vzdálenosti... ale (i když to podle rychlosti nevypadá), tady se snažím, co to jde. Celkem správně říkám Nice, že bychom měli být na Twin Lakes asi tak 15 minut před cut-off.  Neskutečný.

Nika telefonuje s BS a tak vím, že na nás s Bárou nervózně čekají na začátku silnice. BS potom vyprávěl, jak Bára byla nervózní, vůbec nesledovala okolní běžce, nefandila... ale jak se dozvěděla, že bychom to měli "dát", úplně ožila, začla povzbuzovat a koukat, kde jsme!!! Opravdu v prostoru stanice jsme 15 minut před jejím zavřením. Původně plánovaná "údržba" nohou, výměna ponožek, nepřipadá v úvahu, nechci se sdržet na stanici déle než 5 minut a jíst mi vůbec nejde, s pitím to také není žádná hitparáda:). Beru extra vrstvu na noc, bundu a čelovky, kouknu na Báru a slyším se jak jí říkám, "tak brzo ráno .. před cut-off .. na May Queen!!!"  Slibem nezarmoutíš, ale připadám si jako mizerný sňatkový podvodník, protože je mi jasné, že moc šancí nemáme. Je před námi ještě cca 26 mil do May Queen (39 mil do cíle), už nejím dobře, nohy jsou rozedřené a jsem na hranici cut-off. Šance, že to budu plně kontrolovat celou noc a ráno... No jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet:).

Ale společným úsilím s BS se na další vrcholek a další stanici dostáváme skoro s 25 minutovým náskokem na cut-off. Na Fish Hatchery jsem si bohužel podstatnou část náskoku doslova pros*l:). Teď přichází kritický moment. Ve velmi chladné noci musíme vystoupat přes "power lines" na vrchol Sugar Loaf, seběhnout dolů, seběhnout znova Hagerman road a přes trail kolem jezera na stanici v Queen May. Navzdory povzbuzování BS už do sebe nedokážu skoro nic dostat, úlomky sušenek, kousky preclíků jsou velkým úspěchem:(. Na začátku Hagerman road je mi jasné, že je to v háji. BS sice říká, že bychom měli mít minutu dvě šanci na cut-off, ale znám ho. On je vždy na té drsnější části.:)

Stojím tam a fakt si připadám jak sňatkový podvodník. Vždyť já to doprčic té Báře slíbil... slíbil jsem, že přiběhnu před cut-off a že poběžíme do cíle poslední úsek spolu!!! A najednou se mi to všechno přeplo do módu "no tomorrow", všechno jde stranou, rozbíhám to celkem ve velkém stylu, běžím fakt rychle dlouhé úseky, střídám je relativně krátkou rychlou chůzí a tak světe div se ... na May Queen jsme asi 10 minut před cut-off, ale v podstatě jsem už hodiny nic nejedl a skoro nic nepil. Kdybych si na chvíli sednul, tak je nebezpečí, že se rozložím na součástky:)!

Bára je nadšená! Sice asi tuší, že jsem absolutně na hadry, ale podle mě nemá ponětí, jak moc. Téměř okamžitě padáme pryč. BS mi opakuje, že ten cut-off je fakt drsný, ale že většina "zombie" běžčů se tady vypne k neskutečným výkonům a závěrečný úsek běží výrazně rychleji než například běžci, kteří byli na trati hodinu před nimi..:).

Trať se vlní nahoru dolu, hezký trail a já nemám sílu pořádně běžet. Moje průměrka je vysoko nad tím, co by mě bezpečně dovedlo v limitu do cíle a tak v mezičase, kdy se mi Bára snaží celkem marně nabízet pití a jídlo se zručností letušky záoceánských airolinek ("chicken or pasta?" ... a "kola, voda, čaj?") se jí snažím připravit na "tvrdou realitu" ... že se tam v limitu holt nedostaneme..:(

Ale reakce Báry (zocelené mými ultra "kecy") mě absolutně odzbrojila a ukázala moji slabost a její sílu... řekla.. "Nevadí. Uděláme, co půjde a až tam budem, tak tam budem. Chtěli jsme spolu běžet a zažít poslední úsek na Leadville .. a to máme. Já jsem happy!!" :)

A tak se snažím a zmítám sebou, i když tentokrát je jasné, že je to marné úsilí, že se jen snažím zkrátit čas, kdy se budeme trápit na trati..:). Jak opustíme jezero, říkám jí malomyslně -- prosím, zavolej Nice a BS, že to nestíháme, ať si jdou lehnout, odpočinout... že se nějak doplácáme pro medaily [Nutné vysvětlení: ten kdo projde posledním cut-off, když dokončí v limitu dostane medaily a přezku, ale pokud nestihne limit, a dojde do cíle, tak dokončil 100 mil a medaile ho nemine!:)].

Bára mi tlumočí, že BS říká, kde jsme a jak to zjistil, tak hned odpovídá, že je to na hraně, ale že to dáme... že nám běží s Nikou naproti do míst, odkud může být víc pacerů. Ať se držíme a zrychlíme!:)

Po chvíli už je vidíme, BS má jas v očích, jak vizionář, který vede zástupy.:). Naprosto na férovku říká. Teď jsem to běžel a počítal. Dá se to. Je to na hraně. Bude to bolet, ale dá se to dokončit! A hned nasadil pravidelného indiána, 15 bežeckých svižných kroků, proložených svižnou chůzí. OMG! Nedokážu pít, teplota stoupá ke 30 C, jsme pořád daleko... Ale BS mě informuje, že je to pod kontrolou:), že jdeme dobře a že to dáme. Poslední míli se marně zkouším koukat na hodinky. Všichni okolo mi říkají -- kašli na rychlost, na nic nekoukej, jdi.. Bláhoví netuší, že jsem se chtěl podívat, jak dlouho to ještě budu muset snášet:)...

Ale přivítání v cíli je impozantní. Už mě přemohly i problémy s rovnováhou a viditelně přepadávám na pravou stranu. Napravo vedle mě jde BS, předstírá, že mě lehce drží za ruku, abychom si všichni užili ten závěrečný triumf, ale v podstatě mi dělá opěrnou stěnu, abych nepadal na zem a neryl čumákem v zemi:).

V cíli žádné velké poskakování, zatínání pěstí, lehce chytnu hornickou mámu, projdu cílem a sednu si do křesla. Je po všem. Nenávidím číslo 15!!! :)... Necelé 4 minuty před limitem se mi díky neskutečné pomoci mého týmu podařilo úspěšně zdolat Leadville. Bez nich bych to nejen nedal, ale skončil výrazně dřiv na trati. Co víc, oni mi věřili do poslední chvíle... Já jsem byl ten, kdo ztrácel nejen sílu, ale i víru v sebe a v dokončení. Snažím se všem děkovat, nedá se to vyjádřit slovy. Sedím tam naprosto zničený, s problematickým žaludkem, neschopen polykat, kašlu ... vím, že se z toho budu dávat delší dobu dohromady... ale koukám na to jako na hollywoodský doják.

Jak praví moudří muži -- 1) Existenci hranic zjistíme jejich překročením a 2) Nic nedokáže posílit naši víru jako zázrak sám. Obojí se mi tady v Leadville podařilo a já jsem Báře, Nice a BS neskonale vděčný. Myslím, že tohle je jeden z rozměrů ultra, který si každý musí zažít a každému ho přeju!

Všemu zdar! Ultra a našim snům zdar! Našim nejlepším kamarádům... zvlášť!
PS. Opakuji si znova a znova... Věřit je třeba!
12:)

čtvrtek 22. srpna 2019

Leadville 100 - Prolog, aneb když se "daří", tak se "daří"!:)

Samozřejmě mě všichni kamarádi před odletem utěšovali, že nějaké trendy, statistiky a tak nemám brát vůbec v potaz. Jsou to totiž kamarádi! :), ale my, co s čísly pracujeme, známe jejich sílu.

Nezbývalo než se spoléhat na statistickou chybu a utěšovat se tím, že v tom není započítána existence podpůrného týmu, pozitivní aspekt znalosti trati a odhodlání, které bylo veliké...

Samozřejmě případná “pozitivní” chyba by zase nebrala v potaz efekt počasí, možné prodloužení trati v nejhorším možném úseku - mezi Twin lakes a Windfieldem - a standardní věc, že se něco nejméně vhodného prostě potento... vyvrbí a zasáhne mě ranou Vinkingské sekery.

Na druhé straně mi čísla dávala i silné signály. Například ve velmi hezkém filmu WHY ... tedy proč běhat 100 mil, který je celý natáčen na Leadville 100 (doporučuji shlédnout) má protagonista startovní číslo 803 a já mám 804, tak jsem doufal, že jako jeho "přímý číselný následovník" bych třeba mohl mít větší šanci:). Zvolené ubytování (kousek od startu) v Abbey má neskutečnou adresu -- č. 212, ZIP code Leadville začíná číslem 804...

Navíc před 6 lety jsem měl startovní číslo 501, nyní mám číslo 804, což uzavírá příběh a přináší skvělou symboliku:    
       5   0   1
     +3      +3    = 6
       8   0   4

Jak je vidět, přičteme-li k první a poslední číslici startovního čísla z roku 2013 trojku, všechno přesně sedí, 3+3=6..., ano, ano, je to přesně 6 let, kdy jsem tady běžel svoji první stomílovku. Ještě teď to ostře vidím, jak to bylo "zážitkové", jak jsem se po Fish hatchery vydal do marného boje... abych jej nakonec vyhrál:). Vzhledem k tomu, že letos mi je o šest let víc, tělo mám poničené po WSER a Vermontu (a to číslo symbolicky naznačuje silné propojení s minulou účastí), tak se opravdu bojím. Jedno je jasné -- dá se očekávat, že zážitky budou ještě silnější a celkový dojem ve finále bude umocněný tim, že jede se mnou moje dcera Bára, která se mnou chce běžet závěrečný úsek z May Queen do Leadville (21 km).

Nakonec mám optimální posádku, ve které každý běží svůj důležitý úsek. I složení posádky projde hladce vysoko nastavenou laťkou americké "korektnosti". Vedoucí skupiny je Nika, tvoří ji převaha žen a Běžící Stín se svými dlouhými vlasy a tmavší pletí ošlehanou novomexickým sluncem vypadá jako indián [tedy rozhodně víc než sen. Elizabeth Warren aka "Pocahontas":)]. Nika má logistiku a všechno plně pod kontrolou, je domluveno, že po cestě do Windfieldu mi na stanicích (Fish hatchery a Twin Lakes) pomáhají ony dvě s Bárou. Do Windfieldu (kvůli svěhu) není dovoleno zajíždět, ale bude existovat autobus z Twin Lakes. Takže jen co proběhnu, Nika bere autobus s běžeckými věcmi do Windfieldu, počká na otočce (50 míli) na mě a běžíme zpět. Zatím Bára počká na BS, který přijede na Twin Lakes a při večerním návratu do Twin Lakes si mě převezme na noc, aby mě předal brzo ráno Báře na May Queen... Holky mezitím každá sednou do jednoho auta a zkonsolidují je v Leadville. Prostě dokonalé...

Zkrátka samá pozitiva, sociální jistoty... jen jsem čekal, kdy se něco... no však víte... potento!!!:)
Ve čtvrtek večer dojíždíme do Leadville a mě je naprosto jasné, co se stalo. Myslel jsem... doufal jsem, že se mi to letos "vyhne", ale bylo to jako úder basebolovou pálkou:(. Moje "mořská" nemoc sice není nic život ohrožujícího, ale je to chuťovka:).

--- drobná vysvětlivka ---
Ve velmi ranném dětství mi operovali oboustranný zánět středního ucha, vše se podařilo, jen moje centrum rovnováhy (sídlící malý kousek vedle) přitom bylo poškozeno. Od té doby už uplynulo skoro 54 let, takže se s tím člověk přeci jen naučí "fungovat", nežehrá a čeká, až to odezní... Běhání mě z toho skoro vyléčilo, zbavil jsem se silných závratí, kdy sundávání záclon bylo téměř na úrovni balancování na střeše mrakodrapu. Ovšem, občasné silné migrény, spojené se zvracením, omdléváním a tak ... to už nějak patří ke koloritu mého života:)
--- konec vysvětlivky ---

Prostě přijíždíme do Leadville a je mi jasné, že mi bude tuhle noc a část posledního dne před ranním startem sakra blbě. Často to spouští silné vyčerpání, stres... ale nejčastěji let letadlem. Mám teorii, že je to dané rychlostí sestupu. Například na Grand Canarii jsem byl třikrát a pokaždé jsem měl "úspěch":). Vzpomínám si, jak jsem tím Martina VP, se kterým jsme jednou jeli spolu... vyděsil a jak se ptal.. a to chces po tomhle běžet 130 km?:)

Tak tenhle zásah se mi podařil v Leadville. A tak to vypadalo nadějně. Ráno se cítím na ručník do ringu:(... Holkám říkám, co se stalo a ony mě po právu vynadaly. Že jsem jim to měl říci už včera, vzít si v noci růžový prášek, abych aspoň mohl spát... prostě měly pravdu. Jedou se mnou -- pomáhat a tlačit mě do cíle a já plně nespolupracuji:). Domlouváme změnu plánu. Nika s Bárou jdou za mě na mandatory meeting, já se mezitím budu snažit dát do pořádku... Pokud se mi podaří omdlít a případně se vyzvracet... tak je vyhráno:), to je vždy dobrý "restart"... jinak budu polehávat a nabírat síly:). Potom objedou a nacvičí si cesty na stanice, pak se zaregistruji, odpoledne bych měl být schopen jíst, dáme "carbo loading" a půjdeme hned spát.

Při jejich návratu je mi už výrazně líp. Sice se mi občas spustí krev z nosu ("mořská nemoc" v kombinaci s 3.000m nadmořské výšky je opravdu mazec), ale začínám získávat potřebný optimismus. V jeho návalu se zapomínám zeptat, jak je to s délkou trati v nejtěžším úseku, byla to chyba, i když si zpětně říkám, že bych to stejně nedokázal v začátku a ve střední části jít rychleji. Trochu mě uklidňuje zvýrazněná poznámka pořadatelů:

Please note: Due to safety restrictions on the course wheelchair participation is not permitted.

Tak to mě uklidnilo. Aspoň žádné babky s chodítkem a lidé na vozíku nebudou rychlejší než já.:). Ovšem jsem si v nadšení neuvědomil, že ve finále mohu být já ta "babka s chodítkem":).


Briefing a registrace tradičně ukazují marketingovou sílu podobných akcí. Odhodil jsem svoji plachost a už "tradičně" se fotím se zakladateli závodu:), užívám si svých pár minut slávy, kdy na emblémech a tričkách závodu nacházím svoje jméno. Nicméně rychle mizíme se najíst a spát.

V symbolických 2:12 mám prvního budíka, ve 2:21 jsme s Bárou v kuchyni a já se snažím do sebe nacpat jídla, co jen jde. Oba vtipkujeme, abychom překryli vážnost okamžiku... já navíc vnímám jeho neskutečnou emoční hodnotu. Bára chtěla jet se mnou na nějaký těžký závod, pomoci mi a vidět "to" z blízka. Snažím se nedat nic najevo, ale jsem dojatý. Stejně, jako když byl se mnou syn Honza na 24h ve Švýcarsku, tak jsem si přál, abychom spolu dokázali zažít tu drsnou atmosféru náročného závodu... Aby mě viděla ve chvílích, kdy na tom budu špatně, aby vnímala ten rozměr "boje" ... a aby si třeba někdy ve své  těžké chvíli mohla říci... to dám taky!

Ovšem krása i průšvih našich velkých přání je v tom, že se mohou splnit!:)

Všemu zdar! Ultra, našim přáním, zážitkům a těm, co nás podporují ... zvlášť!
12:).

středa 7. srpna 2019

Dostat čísla na svoji stranu... aneb deset dní do (dalšího) kontaktu v Leadville


... aneb opět ve stroji času!!!

V Leadville se po šesti letech zase vracím na "místo činu". Koukám na svoje poznámky a musím si připomenout, co jsem v roce 2013 před L100 napsal Stínovi: "Čím víc na to myslím, tím víc si říkám, že je to děsná pitomost.. pitomost v tom, aby se 50 letý chlápek takhle nadchnul a zahořel.. [jak do mladé ženské:)] ..letěl kvůli tomu přes oceán.. nezvyklý na nadmořskou výšku, teploty... a přestože mám strach.. jestli budu mít dost či akorát natrénováno.. jestli budu v pořádku.. jak to všechno půjde, tak si stejně říkám... JO!!! Budu tam, dokud to nedoběhnu nebo dokud mě nestáhnou z trati..."
Nejlepší je, že moje první stomílovka byl Leadville byla přesně v tomhle duchu:
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-arizone-aneb-cesta-tam-zase.html
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-coloradu-aneb-cesta-tam-zase.html

Běžící Stín mi k tomu tehdy ještě napsal pár dobrých rad, které si teď znova čtu a ani ty pavučiny času šesti let z nich nic neubraly na síle a opravdivosti...
  • Trať může být delší. Loňská trať byla o 3-4 míle delší, než kdykoliv před tím, to znamená cca 40 minut navíc, ne-li o trošku víc. 
  • Počasí tě může rozhodit o +/- 2 hodiny. Ale když se připravuješ na nejhorší a nejlíp jak můžeš, tak je to o hlavě (víš, že bude vedro) a disciplíně (budeš správné chlastat), tak neztratíš skoro nic.
  • Ta velká nadmořská výška se zají a zaleze ti pod nehty, ale roste to kvadraticky s tím, jak to přepálíš. Když poběžíš správně, tak ti ta výška takový problémy dělat nebude... Nezapomeň, jak super ses mě držel při jetlagu a bez aklimatizace na našich technickejch stezkách. V Leadville žádný stezky nejsou !!! 
  • V podstatě poběžíme po dálnici celou dobu !!! Myslím, že právě v tomhle je Leadville strašně zrádná, že jak je trať lehká (netechnická), tak to svádí k tomu, aby to lidí tlačili. Ono to fakt chce morální sílu, aby člověk nepodlehl depresi, když se v noci bude "loudat" rychlosti 6.5-7km/h po asfaltce kousek před Fish hatchery. Prostě to neutíká, ta krajina kolem se nehejbe a ty máš pocit "povinnosti" na to šlapat, i když na to nemáš. A tak je to se 3/4 trati !!!!
  • Hlídej si pořadí. Počítání kolik lidí předbíháš je důležité - to, že se posouváš kupředu je přesně ten nejlepší znak, že se ti daří dobře, že to děláš správně, že máš dobrou strategii, že ti nohy pořád slouží, i když to už kurevsky bolí, a v neposlední řadě to, že předbíháš lidi je nejspolehlivější obrana proti defetistickejm myšlenkám, že bys to měl zabalit. Kdyby sis nalistoval můj první blogovy zápis o Leadville (Horská klasika na devět), tak se zmiňuji, že si vybírám Leadville jako svoji první stovku právě proto, že tam "umírá" tolik lidí a že já z toho budu čerpat energii ... a přesně tak to v závodě bylo ... i když to zní dost egocentricky.
Šest let uplynulo a já se vracím do Leadville. Tentokrát sice výrazně zkušenější, ale i starší a po dvou předchozích stovkách také opotřebovanější:). Před lety mi BS připomněl, že "Týden aklimatizace v 7500 stopách není ideální, ale taky to není tak málo."... Letos nebudu mít žádnou aklimatizaci:(... Není to fanfarónství, prostě to pracovně nejde jinak.

K tomu i statistiky nejsou zatím na mojí straně... S kamarádem HK jsme probírali před Vermontem historické výsledky, relace a trendy, prostě "čísla":). Já, protože se jedná o moji "víru" v sebe:), jsem neměl dostatek morálních sil, abych detailněji analyzoval data a podíval se na to "nezaujatým" pohledem. [Upřímně se trochu bojím, že by mě to nalomilo:)]


Dovolím si ocitovat pár čísel z konverzace s HK, před Vermontem a po něm. Ukazují moje šance v plné "nahotě" a to, že v Leadville budu muset sakra bojovat...

HK: "Vermont má u grandslamistů průměrný čas o 3 hodiny lepší než WSER, úspěšnost zakončení až na pár výjimek přes 90% (jen jedinkrát v roce 2010 82%, jinak vždy přes 85%), tam v podstatě, kdo ho začne, ten doběhne včas, i v roce, kdy se WSER neběžel a tedy Vermont byl první závod Grandslamu. Takže opravdu můžeš být v klidu, bude to bezpečný. Čili do Vermontu jdeš klidnější než do WSER, takže můžeš v pohodě dát i lepší výsledek než 29:36 minus 3 hodiny."

HK mi navrhoval, abych dokončil Vermont v čase kolem 25 hodin. A hned vysvětlil, proč...
"Proč se upínám k času 25 hodin? Leadville má v průměru o 4 a čtvrt hodiny horší čas než Vermont. Kdybys dal Vermont za 25, měl bys potvrzeno, že máš na to bez problémů dát Leadville pod 30. (Jedinkrát, v roce 2003, měl Leadville čas horší o 6 hodin, ale jinak to bylo maximálně o 5 hodin.) Když jsem nakousl A, doplním i B. Leadville má v průměru o 1:05 horší čas než WSER. To znamená, že v Leadville si budeš muset hrábnout víc než na WSER. A proto bude hrozně důležité, abys na Leadville byl v co nejlepší fyzické kondici. A z toho vyplývá moje závěrečné doporučení... Při dokončování Vermontu bude důležitější stav těla než výsledný čas.

Po skončení Vermontu HK přidal další zajímavá pozorování, doplněné několika čísly:
"Letošní Vermont byl podle statistik zcela mimořádný. Je to poprvé, kdy průměrný čas grandslamistů byl na Vermontu horší než na WSER (Vermont 25:55:14, WSER 25:46:30). Podotýkám, že dosud byl Vermont v průměru o 3hod 11min rychlejší, 23:08 ku 26:19. Neuvěřitelné."

"Podobně je tomu s úspěšností. Druhá nejnižší za těch 20 let, co jsem sledoval. U grandslamistů 86.36% Předtím rok 2010 82.61%, rok 2009 86.67%, roky 2000 a 2008 88.89%, jinak vždy přes 90%. Co se průměrného času týče, byl to druhý nejhorší Vermontský čas mezi grandslamisty po roce 2008, ale tehdy se neběžel WSER a Vermont byl první běh grandslamu, startovní pole ještě nebylo proseté. Z normálních roků byl jedině v roce 2016 průměrný čas Vermontu přes 25 hod (25:35), jinak vždy pod 25 hod."

A podíváme-li se na jednotlivé závodníky, kteří běželi jak WSER, tak Vermont, tak zde jsou počty těch, kteří měli lepší čas na WSER (w) a kteří na Vermontu(v). Ukazuje to zase vyjímečnost letošního roku:

2019 5w    7v
2018        16v
2017        19v
2016        30v
2015 1w  22v
2014 2w  21v
2013        26v
2012 1w  17v
2011 3w  19v
2010 2w  17v
2009        13v

============
Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). Tak tady líc
Tedy analyticky vzato... Čísla mluví celkem jasně proti mně. Leadville téměř tradičně nedokončí minimálně dva nejpomalejší z GS (a já jsem mezi nimi), je o cca hodinu pomalejší než WSER a o cca 3hodiny pomalejší než standardní Vermont. 
Jako zkušený statistik se ale utěšuji "chybou měření" a tím, že tyhle statistiky neberou v potaz moji znalost trati v Leadville, moje zkušené dokončování obou předchozích závodů a to, že jsem předtím neměl skoro žádnou pomoc a v Leadville, že ji budu mít... A navíc, nikdo nedokáže změřit moji touhu a víru v dokončení:). 
Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). A tady je rub.
Stejně jako před lety se upínám k myšlence být ve Windfield mezi 12-12.5h (tak 1.5 h před cut-off), otočit se a běžet zpátky. Věřit, že jakmile (a jestli) vystoupím podruhé na Hope Pass (3.800) v "rozumném":) stavu, tak bych měl cítit velkou morální sílu a podporu při seběhu do Twin Lakes... Poslední větší výstup na Sugarloaf Pass bych měl jít klidně a potom využít zbytek sil k seběhu do May Queen a myslet na "naše" nábořiště... Vím, že kam se podívám, vyskočí na mě vzpomínky z minulých let a doufám, že právě tohle by mi mohlo hodně pomoci.

Moc vám všem děkuji za podporu! V sekvenci GS na mě (i díky chybějící aklimatizaci) bude čekat zatím nejtěžší závod. Nejsou to výmluvy, dám tomu maximum -- ale ta pokora je opravdu na místě. Protože "papírově" to vůbec nevypadá jako malá domů, ba naopak:)... a právě to mě paradoxně silně motivuje. Musím se co nejlépe připravit a minimalizovat chyby!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a "Horské klasice na devět":) ... Zvlášť!
12:)

PS. Pro "pobavení" a inspiraci přidávám fotografii z letošního maratónu v Leadville (kus stejné trati, tohle je podle mě Hagerman (Dirt) Road), kde mezi závodníky přebíhá cestu medvěd... 
Včera mě dostal dotaz mojí D., která se mě ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby si nechala nalakovat nehty na černo? Nejdřiv jsem se divil, proč se ptá, ale pak jsem pochopil. Dělala si legraci, abych to nechápal, že se po mně opičí:) ... Hyperkorektní Američané by to chápali jako "cultural expropriation":)... tedy nemístné používání znaků a symbolů jiných kultur a skupin... v tomto případě obsazených a rezervovaných kultem ultra:).
PPS. Mám nadherný, ale symbolický číslo 804 (!), což bez ohledu, jestli to mají podle abecedy nebo podle data přihlášení ukazuje, že těch lidí na trati bude sakra hodně:) a moje strategie se na začátku vůbec neflákat:)... nakonec asi bude pro mě závazná...:)