Leadville 100 - Závod, aneb někdo musí věřit! (= dali jsme to!)

Jako správný matfyzák, kontroluji hodinu pí (3:14), chvili po 3:21 se začínám zvedat, přichází rozespalá Nika mi popřát štěstí... je to dojemný, připadám si jak Líza Doolittle, když jde na ples:).

Snažim se znít co nejvic optimisticky, posílám holky spát, navzájem se ubezpečujeme, že se zhruba za 5 hodin uvidíme na Fish Hatchery (Outbound station)... a razím ven.

Venku je fakt kosa. Nefalšovaně se po pár metrech klepu jako ratlík. Ne nebudu se vracet, to přináší smůlu, ale do startu zbývá zhruba 1/2 hodiny a startovní brána je téměř 100 m daleko. S úhoří hladkostí, se zkušeností profesionálního podvodníka, lezu do foaye místního hoch hotelu a úspěšně předstírám sounáležitost s hosty.. (Při vstupu procházím suveréně kolem portýra a nejbližší starší madam říkám “myslel jsem, že se venku trochu protáhnu, ale je fakt zima. Počkám radši ještě chvili tady”. Ona automaticky odpovídá, “Dobrej nápad! Nebýt závodu, nikdo mě nedostane z postele”.:) portýr vidí, že se známe, že jsem místní host:), hned se usmívá a nabízí pití, teplou kávu. ... a to jsem prosím nezalhal ani slovo!

Chvíli se sice těším ze své úspěšné podvodnické etudy, ale čas běží a musím vyrazit. Na startu se snažím držet v hloučku a využívat teplo všech kolem, ale beztak je pořád pěkná zima. Budou asi tak 3-4 C ale od hor fouká a pocitově je tak kolem 0.

Přichází organizátoři a začíná tradiční masáž:). I když ty fráze o tom, že musíme hrabat hluboko, slíbit si, že to nevzdáme.. znějí mimo prostor startu třeba falešně a prázdně... tak tady jsou opravdové. V tom ranním chladu a větru z hor si každý z nás uvědomuje svoji malost, svoje slabosti a ví, že k tomu, aby se na výzdobu startovní brány podíval i z druhé strany... se bude muset sakra snažit, že to bude bolet a bude potřeba velké úsilí, podpora a plná náruč štěstí. Sejde se to u mě?

Než se s tím stačím pořádně probrat začíná odpočítávání - a běžíme. Vim, vím.. BS potom zkušeně poznamenal, že jsem vyrazil rychlostí naznačující cíl kolem 27-28 hodin:), ale strategicky nebylo zbytí. Vzhledem k tomu, jak mi bylo včera, se dá čekat, že mě výška, únava a problémy brzo dostihnou v “plné síle”:), navíc asi po 5 mílích začíná jednosměrka kolem jezera, kde předbíhání stojí spoustu sil a proto, co naženu na “bulváru”, se bude opravdu hodit. Běžim relativně svižně, na to, že mám plný bágl, 1.5 litru vody, atd., tak rychlost kolem 5 min/km je opravdu závodní. Naštěstí je tu přechod na stezky a my zpomalíme na 6 min/km. Východ slunce nad tyrkysovým jezerem je nádherný zážitek, ale skoro vůbec ranní červánky nevnímám. Soustředím se na tempo a dech, zahánim strachy a démony od sebe dál do lesa:). Na stanici May Queen jsem za 2:22, skoro na minutu přesně, jak jsem si ve své optimistické strategii nalinkoval. Doplnim vodu, zobnu kousek tvrdého zeleného banánu (fuj), zapiju gel, doplním vodu a razím směr Fish Hatchery, kde bych se měl poprvé vidět s holkama, mít svoje první (nealko) pivo ... prostě na 24 míli, kde se v nejlehčí téměř 1/4 závodu budu moci pozdravit se svým týmem a říci jim... “Zatím žiju, zatím je to dobrý”:). V nadšení svižným indiánem vybíhám Hagerman road, pak už jen kousek na vrchol power lines a sešup dolů.

Na stanici Fish Hatchery (Outbound) mám zpoždění oproti projekci asi 5 minut, holky jsou nadšený, jak se držím:), sice jim neříkám, že se mi už několikrát spustila krev z nosu:), ale ony si toho stejně všimnou... vysvětluji jim, jak to je a že se budu snažit na Twin Lakes být tak nejdéle 15-20 minut proti projekci. Získávam postupně další minuty proti cut-offs a jako bláhový snílek, který tancuje na horní palubě Titaniku si myslím, že všechno je v pohodě, že to bude dobré, případně jenom lepší.:). V relativně dobrém rozmaru nastoupám na Mt.Elbert a prudkým seběhem mířím na stanici.

Seběhy za světla a s nezplundovaným "člověkem" už zvládám relativně slušně a tak opravdu v magickém čase 12:12 sbihám do stanice Twin Lakes, jen 12 minut později proti projekci, skoro 2h před cut-off...

Chvilku se potěším s posádkou, nacpu do sebe meloun, beru s sebou buchtu od Nikie a razím do nejhorší časti závodu. V téhle části je v podstatě vložený vertikální kilometr:), po asi 2 mílich kolem jezer, brodění řeky, říček, potoků, kalužin a zátočin... začíná brutální stoupání na Hope Pass. Z výšky cca 2.800 se musíme dostat do 3.800, seběhnout do Windfieldu, otočit se a zpátky.

Když se na úplném vrcholku "kochám" pohledem do druhého údolí, kde na mě čeká Nika, tak na moji přátelskou otázku, že teď už je to do Windfieldu "co by dup"..:)... mi maník na kopci povídá.. kdepak. Oficiálně jo, oficiálně by to mělo být odsud 4.3-4.4 míle, ale ve skutečnosti je to 6.2. No to mě v té zimě a větru oblilo horko. Nevzal jsem si víc jídla, gely už vážně nedávám a dole bude echt horko a vody není nazbyt. Tak a je to tady... v podpalubí je díra a loď se potápí!

Běžím dolů, co to jde, ale rychlost je pochopitelně omezena míjením se s běžci v protisměru. I když se všichni snažíme, občas dochází k napnutým střetům; u nás v hospodě by se řeklo, že chvílemi stačilo málo a všichni se by prali:)... Do Windfieldu se dostávám výrazně později. Velká část náskoku na cut-offs je spálena, ale už vidím Niku s pivem v ruce... Společně docházíme na stanici už jen s náskokem 40 minut na cut-off. Proti všem plánům si nemůžu dovolit tady ztratit ani minutu. V podstatě, když (optimisticky) počítám stejně, tak za současných podmínek už jsem na Twin Lakes mimo hru... protože to nemůžu stihnout.:(

Nika mi bere nějaké jídlo a pití do ruky, dává mí svůj skvělý eis tee (postupně jsem jí ho všechen vypil) a valíme pryč. Bylo to moudré rozhodnutí. Vrchol kopce zdoláváme ještě za světla na stanici pod vrcholem do sebe nacpu trochu bujónu, zapneme čelovky a zkoušíme sbíhat dolů na Twin Lakes. Seběhy v noci, při umělém osvětlení jsou moje velká slabina. Nevidím, mám špatný odhad vzdálenosti... ale (i když to podle rychlosti nevypadá), tady se snažím, co to jde. Celkem správně říkám Nice, že bychom měli být na Twin Lakes asi tak 15 minut před cut-off.  Neskutečný.

Nika telefonuje s BS a tak vím, že na nás s Bárou nervózně čekají na začátku silnice. BS potom vyprávěl, jak Bára byla nervózní, vůbec nesledovala okolní běžce, nefandila... ale jak se dozvěděla, že bychom to měli "dát", úplně ožila, začla povzbuzovat a koukat, kde jsme!!! Opravdu v prostoru stanice jsme 15 minut před jejím zavřením. Původně plánovaná "údržba" nohou, výměna ponožek, nepřipadá v úvahu, nechci se sdržet na stanici déle než 5 minut a jíst mi vůbec nejde, s pitím to také není žádná hitparáda:). Beru extra vrstvu na noc, bundu a čelovky, kouknu na Báru a slyším se jak jí říkám, "tak brzo ráno .. před cut-off .. na May Queen!!!"  Slibem nezarmoutíš, ale připadám si jako mizerný sňatkový podvodník, protože je mi jasné, že moc šancí nemáme. Je před námi ještě cca 26 mil do May Queen (39 mil do cíle), už nejím dobře, nohy jsou rozedřené a jsem na hranici cut-off. Šance, že to budu plně kontrolovat celou noc a ráno... No jsou chvíle, kdy by se optimisté měli střílet:).

Ale společným úsilím s BS se na další vrcholek a další stanici dostáváme skoro s 25 minutovým náskokem na cut-off. Na Fish Hatchery jsem si bohužel podstatnou část náskoku doslova pros*l:). Teď přichází kritický moment. Ve velmi chladné noci musíme vystoupat přes "power lines" na vrchol Sugar Loaf, seběhnout dolů, seběhnout znova Hagerman road a přes trail kolem jezera na stanici v Queen May. Navzdory povzbuzování BS už do sebe nedokážu skoro nic dostat, úlomky sušenek, kousky preclíků jsou velkým úspěchem:(. Na začátku Hagerman road je mi jasné, že je to v háji. BS sice říká, že bychom měli mít minutu dvě šanci na cut-off, ale znám ho. On je vždy na té drsnější části.:)

Stojím tam a fakt si připadám jak sňatkový podvodník. Vždyť já to doprčic té Báře slíbil... slíbil jsem, že přiběhnu před cut-off a že poběžíme do cíle poslední úsek spolu!!! A najednou se mi to všechno přeplo do módu "no tomorrow", všechno jde stranou, rozbíhám to celkem ve velkém stylu, běžím fakt rychle dlouhé úseky, střídám je relativně krátkou rychlou chůzí a tak světe div se ... na May Queen jsme asi 10 minut před cut-off, ale v podstatě jsem už hodiny nic nejedl a skoro nic nepil. Kdybych si na chvíli sednul, tak je nebezpečí, že se rozložím na součástky:)!

Bára je nadšená! Sice asi tuší, že jsem absolutně na hadry, ale podle mě nemá ponětí, jak moc. Téměř okamžitě padáme pryč. BS mi opakuje, že ten cut-off je fakt drsný, ale že většina "zombie" běžčů se tady vypne k neskutečným výkonům a závěrečný úsek běží výrazně rychleji než například běžci, kteří byli na trati hodinu před nimi..:).

Trať se vlní nahoru dolu, hezký trail a já nemám sílu pořádně běžet. Moje průměrka je vysoko nad tím, co by mě bezpečně dovedlo v limitu do cíle a tak v mezičase, kdy se mi Bára snaží celkem marně nabízet pití a jídlo se zručností letušky záoceánských airolinek ("chicken or pasta?" ... a "kola, voda, čaj?") se jí snažím připravit na "tvrdou realitu" ... že se tam v limitu holt nedostaneme..:(

Ale reakce Báry (zocelené mými ultra "kecy") mě absolutně odzbrojila a ukázala moji slabost a její sílu... řekla.. "Nevadí. Uděláme, co půjde a až tam budem, tak tam budem. Chtěli jsme spolu běžet a zažít poslední úsek na Leadville .. a to máme. Já jsem happy!!" :)

A tak se snažím a zmítám sebou, i když tentokrát je jasné, že je to marné úsilí, že se jen snažím zkrátit čas, kdy se budeme trápit na trati..:). Jak opustíme jezero, říkám jí malomyslně -- prosím, zavolej Nice a BS, že to nestíháme, ať si jdou lehnout, odpočinout... že se nějak doplácáme pro medaily [Nutné vysvětlení: ten kdo projde posledním cut-off, když dokončí v limitu dostane medaily a přezku, ale pokud nestihne limit, a dojde do cíle, tak dokončil 100 mil a medaile ho nemine!:)].

Bára mi tlumočí, že BS říká, kde jsme a jak to zjistil, tak hned odpovídá, že je to na hraně, ale že to dáme... že nám běží s Nikou naproti do míst, odkud může být víc pacerů. Ať se držíme a zrychlíme!:)

Po chvíli už je vidíme, BS má jas v očích, jak vizionář, který vede zástupy.:). Naprosto na férovku říká. Teď jsem to běžel a počítal. Dá se to. Je to na hraně. Bude to bolet, ale dá se to dokončit! A hned nasadil pravidelného indiána, 15 bežeckých svižných kroků, proložených svižnou chůzí. OMG! Nedokážu pít, teplota stoupá ke 30 C, jsme pořád daleko... Ale BS mě informuje, že je to pod kontrolou:), že jdeme dobře a že to dáme. Poslední míli se marně zkouším koukat na hodinky. Všichni okolo mi říkají -- kašli na rychlost, na nic nekoukej, jdi.. Bláhoví netuší, že jsem se chtěl podívat, jak dlouho to ještě budu muset snášet:)...

Ale přivítání v cíli je impozantní. Už mě přemohly i problémy s rovnováhou a viditelně přepadávám na pravou stranu. Napravo vedle mě jde BS, předstírá, že mě lehce drží za ruku, abychom si všichni užili ten závěrečný triumf, ale v podstatě mi dělá opěrnou stěnu, abych nepadal na zem a neryl čumákem v zemi:).

V cíli žádné velké poskakování, zatínání pěstí, lehce chytnu hornickou mámu, projdu cílem a sednu si do křesla. Je po všem. Nenávidím číslo 15!!! :)... Necelé 4 minuty před limitem se mi díky neskutečné pomoci mého týmu podařilo úspěšně zdolat Leadville. Bez nich bych to nejen nedal, ale skončil výrazně dřiv na trati. Co víc, oni mi věřili do poslední chvíle... Já jsem byl ten, kdo ztrácel nejen sílu, ale i víru v sebe a v dokončení. Snažím se všem děkovat, nedá se to vyjádřit slovy. Sedím tam naprosto zničený, s problematickým žaludkem, neschopen polykat, kašlu ... vím, že se z toho budu dávat delší dobu dohromady... ale koukám na to jako na hollywoodský doják.

Jak praví moudří muži -- 1) Existenci hranic zjistíme jejich překročením a 2) Nic nedokáže posílit naši víru jako zázrak sám. Obojí se mi tady v Leadville podařilo a já jsem Báře, Nice a BS neskonale vděčný. Myslím, že tohle je jeden z rozměrů ultra, který si každý musí zažít a každému ho přeju!

Všemu zdar! Ultra a našim snům zdar! Našim nejlepším kamarádům... zvlášť!
PS. Opakuji si znova a znova... Věřit je třeba!
12:)