pondělí 26. července 2021

Kladno... když řekneš Kladno, řekl jsi všechno:), aneb ty kilometry jsou skvělé, ale ten rozměr boje je důležitější!

Tak jsem si to všechno tak krásně nalajnoval, v loni jsem s mírnou podporou (dovozu vody a piva) .. s rezervou zapsal 180 kilometrů... Letos, slovy mojí bavorské tety, jsem si "strojil hubu do žebřin", tedy čekal jsem, že všechno bude o řád lepší, jednodušší, výraznější... Měl jsem domluvenou plnou podporu na celých 24h, v podstatě režim české špičky. Přesto, možná i částečně proto, že to byl tak velký skok, na který jsem nebyl připravený... se mi to nepodařilo zúročit.:(

Dobrá, mohl bych najít skvělé důvody proč ne, ale moji nejlepší kamarádi různými slovy říkají totéž.. "Nelži sám sobě"!:)... Prostě u všech nepodařených akcí/běhů má smysl si říci, co vlastně bylo špatně. Tak nebo tak ... se vždy dostávám k momentu, že to byla moje chyba:), moje hlouposti... a žádné vnější vlivy a protivenství za to nemohou, jen já sám...

Mělo být teplo, dusno.. s tím jsem počítal. Chtěl jsem to rozbíhat opatrně a konzistentně a po setmění udržet tempo, případně maličko zrychlit. Tak to se mi moc nepodařilo. Už po prvním a následně druhém kilometru jsem obsadil toi toi a při dalším odbočení jsem už měl v sobě dvě immodia... po dalších dávkách jsem sice zastavil onen nutkavý pocit:), s křečemi na dosah jsem začal doplňovat víc, než by se zdálo potřebné .. i sůl a minerály. Výsledek se brzy dostavil. Otekly mi nohy, že se mi nevešly do bot. Puchýře a vlastně jsem většinu závodu běžel po špičkách.

Ale ... v té chvíli jsem si připadal jako cestující, co tancuje na horní palubě Titaniku a nestará se o nějakou díru v lodi, natož tu, která není vidět a je pod čarou ponoru. První 100km zamykám zkušeně, jako vždy:) ... v čase kolem 11.30. Na to horko a dusno během dne, by jeden řekl.. profesorsky.

Teď bude ten pravý čas to rozběhnout.... Většinu času jsem věřil, že tentokrát.. tentokrát nad ránem nezvadnu a že budu schopen běžet celou dobu. Bohužel, jak to občas i v pohádkách bývá, se mi už nepovedlo. Tedy.. držel jsem ještě dobré mezičasy, ale bylo mi jasné, že je to takový tanec na rozloučenou...

Ale v mezičase jsem zažil spoustu příjemných setkání. Vedle mě na židli sedí Martin Š., můj spolubydlící z MFF kolejí a neskutečný sporťák, povedlo se mu 205 km, naprosto famózně... a já jen vzpomínal na naše různá dobrodružství, vedená tím, že on byl tím hybatelem a já tím nadšeným "yes!" man.. tedy chlápkem, který nakonec řekne, že i ta největší pitomost je vlastně skvělý nápad:). Při jeho přípravě na Pamir jsem s ním chodil s báglem plným skript 17 pater v Tróji, stejně tak jsem v zimě a extrémních mrazech "nadšeně" proplaval Trojský kanál... Samá pozitiva..

Ukazuje se i ultra Miloš, sice teď známý víc jako houbař:), který se marně snažil otrávit sebe a širokou rodinu...:)... kousek spolu při proběhu promluvíme... Pořád si myslím, že je chyba, když známí běžci se stáhnou... Přestanou "závodit", protože už nemohou být lepší. Všichni víme, že každý stárne, je pomalejší, měl by víc nedokončených závodů... Ale podle mě, možná naivně a hloupě... o tom je ultra. Všechny z nás to dostihne, ale ten "boj" a úsilí může být inspirativní. Třeba se mýlím, ale věřím, že by Milošovým ovečkám neskutečně pomohlo ho vidět třeba i na kolenou, ale bojovat... O ty km fakt nejde:)

Pozdě odpoledne/večer se skoro tradičně ukazuje Tomáš .. aka Malý medvěd. Má to 35 km tam a zpět:), pobíhá podle trati, povzbuzuje a mává... Nicméně si statisticky uvědomuji krutou realitu:)... Sázava, loňska 24h, letos... vždy to skončilo na mé straně průšvihem. Statistika mluví neúprosně!:)

Celý horký den byla se mnou dcera Bára. Vyškolená poslední etapou na Leadville, mi nabízela občestvení s bravurou stevardek. Co teď a co v dalším kole? Upřímně, na to nejsem zvyklý, takový komfort by mě mohl zahubit.:). Až pozdě jsem si uvědomil ten závazek si pozvat silnou podporu na 24h. Znamená to, že to bude K+M+B běh... tedy, ká-em-béčko:)... Kurňa musíš běžet!!! 

Je pozdě večer, láme se střídání mé podpory. Přijíždí na noc můj syn a vzpomíná/připomíná, jak jsem si zlikvidoval perfektní osobní rekord ve Švýcarsku ... Ale podle pokynů v mém "manuálu" mi neříká, že vypadám pod psa, že mi to nejde... Hantýrkou sportovců, ještě třepu nožičkama, ale je všem jasné, jak to skončí. Po druhé hodině v noci je mi zle... fakt zle... břicho mě bolí z "úspěšné mise" čtyř tablet immodia, řady solných tablet a amagnézia. Nohy se mi nevejdou do bot, puchýře mám i na horní části nohou! 

Při jednom z okruhů cítím nutkavou potřebu odběhnout mimo trasu, abych nezvracel na dráhu... ale v šeru špatně vidím, přehlédl jsem obrubník. Takže k tomu všemu jsem si přidal pochroumaný nárt, kotník a křeče v tříslech. Věrný své mantře a povzbuzování syna  se snažím pomalým během vyléčit všechno. Marně. První kilometr po karambolu mám za 12 minut, další za 15, později za 17 a poslední za 19. Co víc, každý bolí víc. Končím.. 

U ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Možná to bude naprd. Možná mi to zase nakope zadek, zase budu mít problémy... Ale musím mít vědět, že jdu do zase "plných", že jdu znova bojovat... Že mě nějaký neúspěch nezlomil. Jak jsem si tady napsal mnohokrát... Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a ríci .. jdi! Proto... Plzeň 25.9.!!

Nikdy to nevzdávejte! Všemu zdar.. ultra zvlášť!

12:)

pondělí 5. července 2021

Je to boj, je to boj.. aneb "I ran 3 km .. and I feel..."

Dělal jsem si z toho občas legraci, ze sdílení na sociálních sítích příspěvků typu "I ran 3km and I feel great!" (Tedy -- běžel jsem 3km a cítím se skvěle!)... až mě to taky dostihlo...

Jak se říká, šoky, kam se podíváš, do poslední chvíle jsem se snažil se dostat na Lake District 100k, ale musel jsem to odpískat.1↩  Naštěstí při svém marném úsilí o trénink jsem čas od času doprovázen Lubošem na koloběžce, který se ujal vděčné role mého mentálního kouče, trenéra a vztahového specialisty. V detailu mi (správně) vysvětlil moje základní problémy a hned navrhoval řešení.

Například podle něj musím problémy s viděním při běhu řešit aktivně. Prý bych měl běhat skoro poslepu s páskou přes oči v kamenitém svahu v údolí. V mezičase se mi snažil sebrat brýle (-10D), abych začal hned "trénovat" i na cyklostezce. Nabízel mi bruslařské chrániče na dlaně, lokty a kolena, protože bychom mohli dobře procvičit i pády. Cvičně by mi prý mohl podrážet nohy a já bych se určitě zlepšil ve stabilitě a nacvičil tvrdší kontakt se zemí. S jídlem měl také jasno -- měl bych vybíhat přejedený, abych udržel v sobě jídlo za všech okolností a pořád tolik nezvracel. No, nezabili byste ho?

V lednu jsem o pár dní minul registraci na Kladno, na 24h, která se letos poběží 24 (!). I když jsem téměř obratem požádal o zařazení na čekací listinu, byl jsem ještě v půlce června sedmý (šest lidí přede mnou). Už jsem skoro přestával věřit, že mám šanci se tam dostat a přemýšlel jsem, jakou divočinu vymyslím místo toho... Přesto, jsem se snažil víc běhat po asfaltu, abych se v Kladnu nemohl vymlouvat a naběhat občas i něco maličko delšího. 

Například před týdnem se dcera rozhodla běžet 1/2 maraton v Milovech. Krásně jsem to naplánoval:). Navštívíme maminku v nedalekém rodném městě, odvezu B. na start a já si proběhnu kousek tratě, poběžím proti ní, pozdravím a zamířím do Hlinska, kam ona po závodě dojede ve stejnou dobu, kdy já tam doběhnu. Chápete tu nádhernou logistiku? Uvidím ji na trati, uběhnu si svých 38-40 a ve stejnou dobu se sejdeme v Hlinsku na náměstí. Tak nějak jsem počítal, že B. v terénu a teple uběhne 1/2M za 2:30, 2:40. Jenže ona mi do toho hodila vidle a ve 2:10 mi píše, že už je v cíli (!). Takže závěr jsem měl celkem hektický. Pohodový trénink se mi změnil v intenzivní honbu za "limitem", jako bych si toho už nežil dost v minulosti...:).

Říkám si, snažím se, snažím se... ale Kladno v nedohlednu. Teď v týdnu jsem kvůli povinnostem odkládal běh až do pozdního odpoledne. Nakonec beru boty a vybíhám ven, už úplně zoufalý... Po 1.5 km telefon ... a já se vracím domů. Skutečně, běžel jsem 3km. V tu chvíli jsem se cítil mizerně. Doběhnu, naštvaně začínám řešit emaily a ejhle! Jsem na Kladně!! Platím registraci rychlosti bankovního hackera. A dokončuji tu větu "správně"...

"Běžel jsem 3km ... a cítím se skvěle!!"

Vím, jako správný matfyzák ujíždím na číslech. Ten, kdo všechno řídí... to ví:)! Neříkejte mi, že je to náhoda. Tak si to zopakujme: můj první start na Kladně ... číslo 55, druhý start... 66, třetí start ... 77. Jsem počtvrté přihlášen do Kladna (z toho dvakrát jsem byl na čekací listině, nikdy jsem nežádal organizátory o speciální číslo). Jaké mám letos číslo? Modří již vědí a získávají bludišťáka. Pochopitelně 88 má řadu významů, podobně jako písmena s tím spojená. Dvojité H tvořilo odjakživa můj podpis v elektronické komunikaci.  Až v podstatě náhodou jsem zjistil souvislosti -- vždyť osm teček bylo dlouho dobu ukončovacím znakem německých radistů.:). U mě to číslo na Kladně bude znamenat dvě nekonečna.


Držte mi palce!

12:)




1 Minimálně týden karantény na každé straně hranice plus cejch nezodpovědného bacilonosiče,  který v mládí trhal mouchám křidélka a teď se snaží zlikvidovat babičky a dědečky. Můj rok odložený závod, na který vlastně stejně nemůžu, sice zamrzí, ale je to tak, jak to je. Jsou řádově horší věci. V kombinaci s progresivními kolegy, kteří by nejraději nasadili roušky i sochám a drželi lockdown na furt... je to to pravé ultra:(.