úterý 29. září 2015

Košice v poklusu, aneb běhání je moje hobby..:)

Už jsem tolikrát slyšel z různých stran věty o tom, že kdybych dělal něco (nejlépe většinu věcí) úplně jinak, používal různé supplementy, lépe a efektivně trénoval.. tak bych.. a pak následuje seznam neskutečných úspěchů, časů, bájného popisu nově získaného těla a tak..:). Kdyby chyby! Samozřejmě, že se snažím poučit ze svých chyb a i když jich dělám pořád hodně, přeci jen můj učící proces je pomalý -- a to zejména proto, že chci, aby mě pokud možno všechno, co dobrovolně dělám i bavilo...

O prodlouženém víkendu jsme hospodařili sami se synkem, holky odjeli na dovolenou a mně zůstal v ruce Černý Petr, tedy seznam úkolů, prací na domě, v zahradě, zařizování.. plus dodělávky v práci.. Seznam dlouhý jako Lovosice, chybí na něm už jen osídlení Marsu a trvalý mír na Blízkém východě...:). K tomu takové ty tradiční domácí udržovací práce, jako poklidit (hlavně u Deri v klubovně), uvařit, vyprat...

A tak znovu po kolikáté už -- bojuji s multitaskingem, největším nepřítelem mužské části populace:). Zatímco vařím, zalévám jehličnany, štípám dřevo, opravuji dlažbu, ryji skleník, uklízím garáž... tak odbíhám k počítači nebo do klubovny něco napsat/spočítat/naprogramovat, co mě zrovna v té chvíli napadá.... Naštěstí, mě Deri, nebo syn upozorňují, že je něco špatně:)... Brambory už jsou hodně rozvařené (bude tedy bramborová kaše), zapomněl jsem posunout zalévání (naštěstí soused tu už nebydlí), Deri ve skleníku řádila jako černá ruka a pak špinavá lítala po mé klubovně (stejně jsem chtěl uklízet a všechno vyklepat)... prostě neskonalý obdiv těm, kteří dokáží úspěšně dělat několik věcí zároveň! :)

Díky obecnému nedostatku času je optimalizace heslo všech mých běhajících kamarádů.. Jenže -- aspoň u mě -- to vede k neskutečným zážitkům. Jdu venčit Deri po ránu -- jasně není čas, takže to spojíme s během, po cestě (efektivně) táhnu tašky s plasty, sklem, papírem na recyklaci. Jak už jsem v tom třídění a vyhazování, tak přitom odhodím do odpadů i vodítko na Deri! Následně provádím na kontejneru různou gymnastiku a kolemjdoucí starší paní to komentuje.."Pozor, ať si neublížíte! Rad'či si dojdete nahoru do Stodůlek na diakonii do charity!!" OMG!:)

Úspěšně tak sám vytvářím celé panoptikum Stodůleckých postaviček.. Druhý den pokračuji v roli "sportovce"... Vyběhneme (tentokrát nic neházím do kontejneru, takže bezpečno), zastavuji, abych sebral to, co z Deri "vypadlo":). Jenže, jak jsem po ránu ztuhlý, a kolem je plno jiných exkrementů, tak se nemůžu ohnout (ale ani pokleknout). A tak dvě důchodkyně s pobaveně-vyděšeným výrazem sledují, jak se s černým pytlíkem v ruce rozcvičuji, abych "to" mohl sebrat a běžet dál.. :). Navečer jsem ovšem tomu všemu dal korunu. Běžím a najednou se zarazím uprostřed údolí.. ohlížím se celý zničený, úplně mě oblil pot. Kde je Derina??? Vyrazím zpátky jako blesk, pískám... volám.. tep někde na 200/min:). Po pár minutách úprku mi dojde.. vždyť já nemám vodítko!! .. Aha.. já jsem nechal Deri doma!!!.:).., Není lepší připomenutí mezinárodního dne Alzheimerovy choroby, že? :)

Takže, když mi jeden známý říká, ty ještě tak usilovně běháš? Jak snášíš, že teď běhají takové davy? Nepřestalo té to proto bavit?... NEPŘESTALO!:)
Možná právě v těch zmatcích, kdy ještě zažívám díky tomu různé veselé historky.. si znova uvědomuji -- Běhání je můj koníček, moje hobby a jestli běhám sám nebo kolem běhají davy na tom nic nemění, stejně tak nedostatek času.. Navíc běhání venku má neskutečný kouzlo.. přesně jak říká můj "oplípenec":)  H*Y*M*A*N  K*A*P*L*A*N, je to moje hobby (houby): ... "Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty. Jak míle je venku teple a slůně... Ta oplocha! To slůničko! Ten úblněk! Ty souchvostí! Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva! A šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty. A fážíme to, my lictvo? Víme, co ušít? Cha? Né!" .. :)

Proto fšemu sdar! Ultra a čírotě sflášť.. ať je fšem eumoiricky!
12:)
PS. Do Košic jedu primárně na konferenci, ještě večer před tím se budu výrazně socializovat :) takže ráno ten maratón vyloženě odklušu, jen doufám, že stihnu vlak nazpátek...:), není to žádný závod, ale je to skvělá příležitost na víkendový dlouhý běh, no ne?

neděle 20. září 2015

Běžím po paměti -- aneb Žďárská výzva, neboli Saar Challenge


FotkaSkoro každý běžec nebo pobíhač neustále řeší otázku regenerace a "furt" se hlídá, kde ho píchá a co ho bolí -- co ta noha/koleno/palec, chodidlo/achilovka? Nemám zvýšenou teplotu/tepovku? Co ten kašlík a rýmička? Není to vážné? :)

Málem bych i já propadl podobným náladám. Pravda, když jsem před třemi týdny dostal od jedné francouzské krásky kopačky:), tak to nevypadalo moc pozitivně... Ale když se ztrácí naděje, víry je poskrovnu, je potřeba se vrátit k rituálům a mantrám... A jedna z mých nejsilnějších, které věřím jasně říká .."Pomalý běh léčí všechno" [podobně jako slzy Chucka Norrise, které léčí úplně všechno i rakovinu.. problém proti pomalému běhu je, že Chuck Norris nikdy nepláče!:)]...

Původně jsem si říkal, že bych si měl dát "pohov" a odpočívat.. Pochopitelně, to moje běhání není žádný spurt:), ale znáte to jistě sami -- na tom přeci vůbec nezáleží... Skoro vždycky se snažím běžet, co to jde:).. že to není na "vrcholná" umístění? Nevadí... I tak mám běh hrozně rád!

Na ultra v mém rodném městě mě upozornil Radek, jsem mu za to opravdu vděčný.. Obratem jsem domluvil s maminkou návštěvu, že přijedeme s dcerou a (pozor) s Deri... pochopitelně na něco dietního -- na kachnu:). Plán byl zdárně odběhnout ultra v krajině mého dětství, nikde se neztratit, v čas dorazit na kachnu, se všemi se pozdravit a zase vyrazit směrem na Prahu..

Jedeme s Deri a tak vstáváme hodně brzo, před půl devátou jsme v Hlinsku na stadiónu v Olšinkách... Kolem spousta profesionálně vypadajících běžců, potkávám Davida a Radka... Jsem trochu mimo, bezmyšlenkovitě si beru číslo (6!), za chvíli stojím na startu.

Kam se podívám, všechno mi v hlavě spouští proud vzpomínek. Vidím, jak jsme se radovali z vyřazení Baníku Ostrava v Českém poháru -- znovu čtu novinové titulky "Jak město vysavačů vysálo mistra..:)" .. vidím sám sebe jako neohrabaného brýlatého kluka, který s taškou na zádech utíká ze školy do jídelny a do družiny. Náhoda nebo osud chce, že stejně neohrabaně (a se špatnými brýlemi) běžím kolem družiny a stoupám do kopce -- jako už tolikrát... Je to cesta od paměti k srdci a od srdce k paměti...

Vybíháme nahoru k vodojemu. Bože, kolikrát jsem tudy šel k pionýrskému táboru ve Studnici.:). Běží se mi skvěle, dokonce i předbíhám lidi kolem. Snažím se nemyslet na své vzpomínky, i když to nejde:). Já se snadno dojmu, přesto si říkám, že je to pot, co mě štípe v očích. Já hlupák, hlava dubová.. jsem si nechal kšiltovku a extra šátek v autě. Důsledně se ale držím hesla, co nemáš, nepotřebuješ:)...

Na první stanici na 15km ještě dobíhám jen v několika minutovém zpoždění na čelo závodu, ovšem,.., moje delší odskočení ke stromku.. a kolem se přežene skupina závodníků, spolu s Davidem. Pořád běžíme po polních a zpevněných cestách nebo lesních asfaltkách. I přes zamlžené brýle si věřím a běžím celkem konzistentně, poskakuju radostně:)... Je nádherně. Teplé podzimní slunce dává všem zapomenout na hanlivou přezdívku Hlinecka (Opičí hory), [Vždycky je tu tak o 5-6 stupňů C méně než v "kraji", častěji prší, v některých letech jakoby úplně chybělo léto:)]. Pablesky slunce v lese jsou překrásné, nicméně já -- šeroslepý stařík -- v takové chvíli vidím, no jak to říci slušně.. kulový:).. A tak způsobně uhýbám spoluběžcům a zase když to trochu jde, tak se snažím popoběhnout a při "viditelnosti" běžet výrazně rychleji. Ale jak jednou člověk zpomalí, tak se hůř "závodí"... Z kopečka, kde většina běží dolů normálně nebo šusem, se já sunu opatrně jako babka s nůší..:). Ne, ne.. nejsem zraněný:)... Naopak, užívám si to a i když to tak nevypadá, běžím na max!:) .. Úkol zněl jasně -- doběhnout včas na kachnu, ovšem nevystrašit stařenku (=maminku) tím, že bych byl zraněný nebo kulhal.

A tak když to jde, tak závodím... když ne, tak jdu:).. Kousek za Malinovou skálou potkávám v lese mladou maminku. Překvapeně vidím, jak na kořenech nechává stát kočárek s dítětem.. Hned se s ní dávám do řeči a říkám, že to znám jen z pohádek, že tatínek odvede děti do lesa a tam je nechá na pospas... a teď vidím, že to dělají i maminky!!:). Dozvídám se, že se (zároveň) dneska běží Žďárské osmistovky, orientační pochod/závod s cílem dosáhnout všechny vrcholy Žďárských vrchu s nadmořskou výškou přes 800 m.. a teď že jde na Malinovou skálu (a že se k dítěti vrátí). Dovolím si poznamenat, že sice běžím něco jiného, ale že kontrolu na Malinové skále jsme měli před chvilkou.. že jde evidentně špatným směrem.. Třeba jsem ušetřil Mařenku nebo Jeníčka nasedání na lopatu v perníkové chaloupce.:)

Prostě nádherný den. Poslední seběh v náročnějším terénu mi zase připomíná jeden z prvních letních táborů.. Zrovna kousek odsud jsme u potoka tábořili, stavěli lávku, bránu.. před 40 lety? Je to vůbec možný? :). Polními cestami běžím kolem Chlumětína a zapínám mobil. Volám dceři, vím, že jsou s maminkou na zahrádce u Ratajských rybníků, kudy asi za hodinu můžu běžet. Bylo by nádherné vzít Deri na šňůru a těch pár kilometrů do cíle běžet spolu... Ale.. byl jsem zkrátka moc pomalý a holky už jsou na cestě domů... Zůstává motivace pro příště... být rychlejší:). Aspoň dávám "pokyny" ohledně kachny:) a běžím dál... Všechno se děje v poklidném tempu 6-6:30. Běžím mezi poli a lesními cestami směrem k Hlinsku, kolem rybníků, kde jsem jako mladý přírodovědec chránil vstavače májové, potom zadní cestou kolem pivovaru, kde jsem chytal nitěnky (a pytlačil pstruhy). Prostě dokonalý výlet do dětství.

Na stadiónu si málem dávám nostalgicky místní pivo Rychtář [škoda, že za chvíli řídím!], příště musím zůstat!! Organizátoři byli naprosto skvělí, nádherná trať, všechno dobře připravené.. V cíli pivo i malinovka. Já -- individualista -- vyrazím rychle na kachnu (což ukazuje, že jsem ani nečekal na čas 7:21:12 a prozaicky dokončil v 7:19:19, i když je to taky krásný čas), stačím se ještě potěšit se s rodiči, pozdravit bráchu.. nečekám na vyhlášení, Davidovi na dálku po telefonu blahopřeji k mému skalpu:), sedám do auta a svištím zase směr Praha.

Po cestě hodnotím svoje "působení" velmi kladně... Závodění sice nic moc, i když jsem se snažil.. Přesto jsem maximálně spokojený. Dnes v neděli koukám do výsledků a jsem příjemně překvapen! Z iThinkBeer jsme nakonec jeli dva David a já. Doslova číselná lahůdka. Posuďte sami. David skončil celkově 6, v kategorii 3, já celkově 12 (dvojnásobná radost, kde jinde bych si to jako 1-2 přál, že?), v kategorii rovněž 3 a se startovním číslem 6! Maximální číselnou bombu tak kazí jedině Davidovo startovní číslo (11). Herdek.. Ještě kdyby měl Advid 12, to byl úplný nářez! No, každý máme do příště na čem pracovat..:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, (kachně a) ultra zvlášť!
12:)

PS. Věřím, že i "cizím" by se trať a zázemí určitě moc líbilo! Fakt vřele doporučují! Ještě jednou díky organizátorům.. Fotky jsem si vypůjčil z jejich webu, doufám, že se nebudou moc zlobit..

čtvrtek 17. září 2015

Šaty dělaj' člověka, boty...

... jeho sebevědomí.. ??
... jsou králem outfitu.. ??
... odráží jeho duši.. !!! :)

Podle módní typologie, drahé boty nosí lidé, kteří chtějí ukázat, že na to mají. Kotníčkové boty údajně nosí agresivní a výbušné povahy, zatímco nepohodlné boty si nazouvají obvykle flegmatici a pohodáři. Naleštěné a výrazné boty prý nosí lidé, kterých je všude plno. Pečlivky zase musí mít vycíděné boty za každou cenu a lidé trpící úzkostmi mají na nohách stále nejnovější značky a trendy...

Dobře dobře.. Koukám, co dál přehledy a módní servery říkají o nás pobíhačích.. Údajně funkční boty nosí obvykle lidé s milou povahou (ale také praktici), levné boty, okopané, bez stylu obouvají zásadně volnomyšlenkáři, lidé, kteří nedávají na první dojem.. Světlé, pastelové a barevné boty prozrazují romantickou duši, zatímco černé nosí lidé rázní, disciplinovaní, kteří si potrpí na dokonalost a pořádek.
***

Už jsem se pevně zařadil do kategorie podivínů a výstředních "Američanů", kteří se oblékají tak, že si klidně vezmou oblek a košili od Armaniho, ale na nohách mají tenisky.. V mém případě se jedná o černé "společenské":) Asics, které s sebou nosím na různá jednání a konference, kde se objevuje nějaká alespoň minimální šance na běžeckou turistiku -- ať už se jedná o prozkoumání města, nebo objev nějakého místního trailu:). S tím trailem se to pochopitelně nesmí přehánět, protože boty nemají žádný vzorek na podrážce a i po použití musí zůstat "společenské".. ale nikdo není dokonalý, že?:)

O minulém víkendu jsem byl takový "neklidný", řekl bych téměř zádumčivý... [Málem jsem s sebou nosil kanystr s benzínem:)]... Nikam se mi nechtělo a přede mnou byla cesta na konferenci do Oxfordu. Ale ... kdo mě zná, ví, že jsem pozitivní.. skoro jako proton:) a že nakonec na všem najdu to dobré...

V pátek navečer mě Oxford zaskočil -- tradiční obsazenost všech hospod, restaurací studenty, nicméně jsme nakonec obsadili tradiční britský pub "čtyři svíčky", kde jsem měl opět provokativní možnost ukazovat rychlým pitím piva svoji klubovou příslušnost. V sobotu po ránu sice poprchávalo -- jak jinak, jsme přeci na Ostrovech:) -- ale při cestě na konferenci okukují místo, kudy chci další den běhat.. a světě div se.. narazím na historický Oxford trail:).. který vede podle kanálu a už jen těšení se na běh mě naplňuje pocitem úspěšné služební cesty-konference..:)


---------- malá odbočka -------------------
Nebyl bych to já, kdybych na společenských akcích typu "velká večeře" neprovokoval osazenstvo (věřím, že občas vtipnými) poznámkami. Večeře, jak už je na Ostrovech zvykem, za moc nestála.. Polévka byla mizerná chřestová/hrachovka s kousky slaniny, která se topila v záplavě olivového oleje. Nemohl jsem se udržet a poznamenal jsem, že .. "add a bit more oil on my plate and the US would invade it!!":) [přidejte ještě trochu víc oleje do mého talíře a Amerika ho obsadí!]... čímž jsem úplně odrovnal celý stůl mimo dvou Američanů bez smyslu pro humor..:)...
Pořád si říkám, že se musím víc kontrolovat... Ale těch nahrávek na "smeč" tam bylo tolik! Naštěstí jsem se ubránil, [i když mě to stálo mnoho sil!!:)] abych při dalším mizerném chodu neprohlásil.. "you guys cook like old people fuck!" .. toto si dovolím nepřekládat..:)..
----------- konec odbočky ------------------

Po "vydařené" večeři jsem druhý den brzo ráno vyrazil. Počáteční asfaltová cestička mezi kanály se po cca kilometru změnila ve zpevněnou cestu a následně v pěšinku podle vody. Poznávám a objevuji neskutečně rozmanitou komunitu lidí žijících na lodích a lodičkách -- od studentů, přes staré pardály, ať už rokery, buřiče, nebo přírodní pohodáře.. všichni po ránu postupně vylézají, zatápí a vaří čaj/kávu.. vyrážejí s loděmi na nákup, nebo jen tak na projížďku vyvětrat z hlavy alkohol po včerejší party..

A protože jsem společensky naladěn, zdravím se s nimi, pomáhám při průplavu systémem úzkých a malých zdymadel.. Žiju tu nádhernou nedělní chvíli, než se naplní čas a já se musím obrátit a zase běžet zpátky do Oxfordu, ještě na přednášku, na vlak do Londýna a na letadlo domů.. (v nohách kouzelných 19km).

Znovu si uvědomuji, že otevřená "duše" dokáže věci a znalosti, které se původně ukazovaly jako naprosto zbytečné, neboli k ničemu:).. plně využít a s jejich pomoci silně zazářit.. Tentokrát jsem v konverzaci s loďaři využil "během" získané znalosti od synka o premier league. .. Moje expertní poznámky o United, jak je dobře, že Dave zůstal.. O lepším využití Fellainiho ve standardních situacích, o smůle Chicharita .. prostě pomocí pár poznámek jsem vytvořil dojem velkého znalce britského fotbalu.. Proto si dovolím poznamenat -- při běhu není malých konverzačních témat! Nikdy nevím, kdy je použiji!:)


Všemu zdar! Běžecké turistice a "společenským" běžeckým botám.. zvlášť!
12:)

PS. V módních charakteristikách se říká, pokud obouváme na běžné nošení tenisky/botasky, tak nemáme styl a nejlíp bychom udělali, kdybychom je okamžitě vzali a hodili do nejbližšího otevřeného ohně.:). No fuj, to rozhodně neudělám!!



sobota 12. září 2015

Hledání.. hledání klidu, hledání plánu.. hledání trailu..

Zda se mi, že všichni -- včetně mě -- čas od času něco "usilovně" hledáme a přitom už je to s námi dlouho nebo je to na dosah... co horšího, často už "to" máme, jen o tom nevíme.. :). Může se dokonce i stát, že si toho, co máme, vůbec nevážíme (nebo na to zapomínáme). Vždycky mi přijde na mysl skvělý citát z mého oblíbeného Saturnina.
"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála."

Platí to ve všech oblastech našeho života a pochopitelně i v běhání. Po l'Chappe Belle jsem si začal (hloupě) říkat, jak je to těžké běhat náročné závody v horách, když člověk (navíc stařík) pobíhá převážně po Praze. Je to hloupá výmluva, navíc to není vůbec pravda! Mám neskutečně skvělé podmínky na jakoukoliv přípravu... Nádherné a motivující Prokopské údolí se mi rozprostírá doslova u nosu.

Proto po pár dnech (velmi pomalého léčebného běhu) jsem se konečně o minulém víkendu vydal s Deri na delší průzkum údolí.. s cílem znovu si osvěžit různé stezky, možné "traily" a zařadit si trochu náročnější okruh do "přípravy" jako odpověď staříka z Povltaví těm, co mají hory za zadkem!:). Neskutečně mě to nabilo energií, nadšením do další přípravy... Všechny obavy, výmluvy.. se rozplynuly doslova jako pára nad hrncem a dostával jsem čím dál divočejší nápady na různé cesty, které se v rámci okruhu v údolí dají běžet.

Deri se tradičně ukázala jako rozený trenér a průzkumník... poctivě se mnou prolézala "kozí" stezky, trpělivě čekala, až "vylámu" průchod i pro mě.. a když došlo téměř na lezení.. tak mě neproklínala:)...
Asi nejhezčí scénka se nám podařila na Opatřilce (Červený lom), kde jsme se rozhodli (=já) šplhat velmi strmým kopcem podle skal až na vrchol. Těsně pod vrcholem jsme (=já) zjistili, že posledních pár metrů je skála, kterou nepřelezeme. a tak jsme spolu "traverzovali" asi 20 m k lepšímu výlezu:). Svítilo sluníčko a na vrcholku seděla skupinka mládežníků a slyším jak jeden z nich křičí.. "Ty voe, poď se podívat.. tady jeden chlápek šplhá s malým čoklem! To je prča!" :)..

.. A byla:).. Deri se "statečně" zahákla za mou levou ruku, nebo očekávala, že ji zespoda podepřu, když sjížděla po zadku dolů:).. aby v posledních pár metrech, když jsem ji vystrčil, doslova vyrazila vzhůru jako raketa a spolu s "diváky" ostentativně dávala najevo, že ona "leze" lip než já:). Na vršku jsme se pochválili a vyrazili zase dál. Doma neskutečná pohoda.. Deri šťastná na polštářku, že toho svého troubu v pořádku dovedla domů a že si "svoji" misku s granulemi poctivě odpracovala:). Já nadšený, protože se můžu naprosto zodpovědně připravovat u "sebe" v údolí... V lomu "Na Požárech" se dají velmi dobře nacvičovat i kamenité výstupy a seběhy.. Kromě ledovcových polí úplně všechno:).. I když -- až se zima projeví v plně síle -- i tenhle "rozměr" bude k dispozici. Navíc už mám trochu lépe zmapováná kamenitá "moře" v okolí Prahy (díky Karle a Tomáši!) a tak je jasné, kam se dá vyrazit na nějaké hezké víkendové proběhnutí..:)

Je potřeba se radovat a vážit si toho, co máme. Kde je vůle, je i cesta...
Všemu zdar! Kamarádům, ultra a našemu úsilí.. zvlášť!
12:)







pátek 4. září 2015

Osaměle společenský rozměr běhu -- Soukromě/veřejný debriefing, aneb poučeni z ...:)

Vždycky se zamýšlím nad příčinami svých úspěchů i neúspěchů -- navzdory tomu, že jsem nadšená lama, se snažím s každým "pokusem" postupovat trochu lépe, méně zmatečně, zkušeněji.. Taky neustále kontroluji, abych pořád dělal, co mě těší.. A v podobném duchu si dávám/měním cíle a vybírám další sny, kvůli kterým má cenu se trápit v přípravě, a dělat "skoro cokoliv"..:).

Nebudu lhát, tenhle rok byl (opět) přelomový, až významný.. Zkusil jsem si neskutečné trasy a závody, o kterých bych nikdy.. nikdy.. předtím ani neuvažoval, natož čekal, že se na ne budu těšit.. Trans Grand Canaria, Ronda dels Cimps.. a poslední technická "lahůdka" l'Chappe belle, kde jsem znovu prozkoumával svoji (tenkou) hranici mezi dokončením a DNF.

O všem jsem přemýšlel nejen po cestě zpátky, ale celou dobu, včetně přesunů na služebních cestách.. Noha se mi až neuvěřitelně hojí, už jsem téměř 100% v pořádku, což má dvě hlavní možná vysvětlení.
1) Asi mě moje první trochu překvapivé i když ne nečekané poranění vyděsilo natolik, že jsem patrně předčasně vzdal [i když kdo ví, jak bych vypadal na 97 km, že?:)] a 2) Je docela možné, že se některá z žen z naší přímé linie zapletla s Wolverinem:). Nebo že by tak fungovala samo-léčící schopnost indikovaná výrobky Phiten, které mám jak na ruce, tak na krku a pravidelně je obnovuji? :)..
Tak jako tak, ke všem vysvětlení jsem zaujal neutrální pozici -- nebudu to řešit. Nezjistím, co by "kdyby" bylo na 97 km, jen vím, že příště půjdu dál..:), Nebudu nijak ověřovat, co způsobuje, že se (ťuk-ťuk) ve svých 50+ , takhle skvěle hojím.. A už rozhodně nebudu sundávat Phiten:)..

Hlavně jsem znovu a znovu přemýšlel o DNF, která jsem v posledních dvou letech měl, nebo se kterými jsem nejvíc bojoval a najednou mi všechno do sebe zapadlo jako části dětské skládačky.. Především nesmím polevit a velmi důsledně odlišovat společenské a spolkové akce [oběhy čehokoliv, běhy odněkud někam a noční běhy odněkud domů] od závodů, či náročnějších akcí, kde musím být sám za sebe.

Zatímco na společenských/spolkových akcích je skvělé si užívat kamarádů, společné cesty, hospody, pitomin kolem, tak na (těžké) závody, na kterých mi opravdu záleží potřebuji být sám. Jjo, je to smutné, ale to tak. Jako správný štír musím vědět, že jsem sám. Čerpat sílu z vědomí, že jsem "tu" jen já a cesta přede mnou. Na nikoho jiného na trati nemyslet, od nikoho nic nečekat, spoléhat se jen sám na sebe... prostě ta pravá osamělost maratónského běžce. Spolucestování a sdílení s kamarády před závodem zbytečně rozptyluje moji pozornost a zvyšuje pravděpodobnost, že udělám nějakou větší chybu, nebo že vyměknu a že nedokončím..

Musím také důkladně uvážit a naplánovat závody, kam pojedu.. Abych jich nebylo moc a udržet si potřebnou koncentraci na ně. Snad mám už úplně jasno, co bych chtěl v příští sezóně..

  • max. 3 horská ultra za rok (4 kdyby vyšla loterie).
  • určitě zařadit běhatelné závody - zkusit si rychlejší 10, 1/2M a/nebo M (50km), případně rychlejší 100 km nebo 24h.
  • v přípravě se pevně držet našich společenských akcí, oběhů, běhů na přilehlé hrady, zámky, lomy a domů.:) [a pevně dodržovat zásadu, pokud s někým jedu na závod, je to jen tehdy, když to v mém chápání není závod, ale jedná se o společenskou akci od začátku do konce:)]


Všemu zdar!
Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 12:)

PS. Věřím, že cest je mnoho a většina (pokud ne všechny) vedou k cíli... Nicméně by mě zajímalo, jak to máte Vy... Máte taky nějaké společensko/osamělé dilema u běhu?

PPS. Pro "nácvik" a lepší běhání v terénu, už mám připravenou celou řadu nových tras, včetně neskutečných trailů, které jsem objevil a brzo je zaznamenám a ukážu:), Přípravu plánuji odpovědně -- O co hůř vidím, o to silnější musím mít nohy na seběh, takže moje úsilí ve fitku bude pokračovat:).. Paradoxně si říkám, že to DNF v Savojských alpách mi fakt pomohlo:). Mám motivaci, vím co chci.. Jestli se to podaří, je věc druhá.. ale jedno je jasné. Příprava bude zase velmi krásná!

úterý 1. září 2015

l'Chappee Belle - drsná kráska, která se nedá snadno... aneb krásné a motivující DNF :)

Zatímco Sam si svůj pohled na naše společné alpské dobrodružství již napsal, já se snažím rychle mezi pracovními povinnostmi alespoň zachytit těch pár nejdůležitějších momentů, aby nezapadly, abych si je pamatoval. K debriefingu, hodnocení a plánování odvety se vrátím později..:)

Finální stanoviště :)
Dovolím si poznamenat, že Sam -- známý svoji pečlivou, propracovanou až detailní přípravou -- ve světle společné cesty se mnou podlehl kouzlu skautského výletu. A tak jsme nakonec jeli nejen na poslední chvíli, ale dokonce i pod stan.. a světě div se, Sam se mnou i před závodem pil pivo (!) [sice jen jedno, ale nějak se začít musí:)]. Stan a moje příprava na cestu nebyla vůbec ledajaká. Když jsem doma říkal, že bych rád teď jezdil na různá ultra, klidně i v minimalistickém duchu, tak mi moje nejmilejší manželka připomněla, že bych také měl trochu oprášit staré Á-čko nebo si možná raději koupit nový stan. A pro jistotu mi hned jeden levný "vteřinový":) koupila. Samozřejmě, že je skvělý.. I když April měla nevhodné poznámky typu -- že drsný ultra bude spát v puntíkovaném stanu? No co, co?? :) Já klidně budu spát i v růžovém s proužky, mně je to jedno.. Moje "drsňáctví" [o kterém by se dalo s důvěrou pochybovat:)] to ani nezvedne, ani nesníží, navíc jak je známo, jsem duší žena:)..

Domácí tréning v rozkládání a skládání stanu byl velmi užitečný a podle všeho působil velmi impozantně. Sam byl málem ochoten si okamžitě stan koupit a já si připadal jako Horst Fuchs, známý král teleshopingu:). Což teprve, když jsme díky nejasným propozicím a pokynům pořadatelů stan během pár hodin stěhovali ještě třikrát. [Sice nám bylo řečeno, že na parkovišti nemůžeme stanovat, ale vyhrál jsem a stan tam zůstal:)]. Nutno doplnit, že Sam se jako "prodejce" také nenechal zahanbit a hned mi nechal vyzkoušet nové Hoka Speedgoat, skládací hůlky....a vzhledem k tomu, že je pondělí a já už Hoka mám koupené a Sam si stan nekoupil, je jasné, kdo je lepší prodejce..:)

Po cestě se mi v hlavě honily všelijaké myšlenky. Zase jsem tradičně šturmoval jak stachanovská brigáda, ale tentokrát se mi nepodařilo všechny nutné věci dodělat před odjezdem a cítil jsem se hodně provinile. Co když se vrátím trochu víc pomačkaný a nestihnu to dodělat po návratu? To se člověk snadno změní ve slibotechnu. I říkal jsem si, jestli to bylo skutečně nutné fanfarónsky vyrazit na Belledonský masiv, místo toho, abych vše v klidu dodělal? No, jednoznačně mi z toho vyplývá do budoucna lépe plánovat čas a méně slibovat, aby si člověk ubránil svoje hezké běhací chvilky (bez záruky)....:).

Městečko u cíle je malinké jak dlaň školou povinného dítka, jedna hospoda, jedna pizzerie... všechno na dosah, ale také tmavé a zavřené po 8 hodině večer:), Nicméně horám se tu evidentně daří, skály a kamení tu kolem rostou jako houby po dešti. Hned se mi zdálo, že od rána zase pár metrů do výšky přidaly. Horko jako v peci, předpověď počasí věští na další dny, že bude ještě tepleji..

Celý rok jsem se zaklínal Rondou, pro její délku a náročnost a při Samově nabídce jsem vnímal Savojské Alpy, sice jako náročný běh, ale takovou mladší sestru Rondy...:).. HOUBELEC! O co je mladší (144km, 11.000 pozitivní převýšení) o to je divočejší, nebo chcete-li technicky náročnější.. Vše je umocněno během v cizím prostředí, kdy moje zásoba francouzských slovíček je stejně mizerná jako schopnost Francouzů mluvit anglicky.. Do toho slunce pálí tak, že by snadno nahradilo celé dva bloky Temelína..

Pořadatelé se s tím moc nepářou. Fanny, která jediná mluví dobře mezinárodním jazykem [=špatnou angličtinou] na dotaz ohledně povinné výbavy si mě pečlivě prohlíží a rozhodným hlasem mi vysvětluje, že povinná výbava je povinná.. a že nějaké počasí na tom nic nezmění a šmytec! [Ke klasické větrové nepromokavé bundě, dlouhým kalhotám, rukavicím, čepici, extra suchému tričku, extra jídlu, nehodlá diskutovat o další teplé fleecové bundě, atd.]. Moc dobře si mě pamatuje a je mi jasné, že ranní namátková kontrola výbavy bude cíleně namátková:). A tak ráno v prostoru startu vidím Fanny, jak vyhlíží ty problematické cizince, co se ptali na povinnou výbavu. Nejdříve kontroluje kolegu z Německa, a když bere na paškál jednu Angličanku, co se také udivovala nad extra fleecovou bundou, prosmyknu se dovnitř:). Za chvíli se setkávám se Samem, začínají odpočítávat a frr... Všichni vyrazíme celkem svižně vpřed.

Znáte ten pocit, kdy vás někdo pozve na party a řekne, že všichni budou neformálně oblečení.. vy dorazíte téměř v plážovém outfitu.. a všichni ostatní jsou ve smokingu?:).. Nějak tak by se dala charakterizovat l'Chappee Belle z mého pohledu. Z UT4M, respektive z "Belledonské části", co jsme loni běželi.. jsem čekal příjemný a rozumně náročný terén, ale .. jak se říká.. otevřená mysl vždy zaživá samá pozitivní překvapení..:).

A tak každý kopec poznávám, že trať může být ještě techničtější, než jsem si myslel -- a děkuji tomu, že jsem se postupně otrkával na Zane Grey, Trans Grand Canarii, Rondě.. postupně se učil bojovat se závratí, rovnováhou.. kameny. Ty jsou všude přítomné a ve všech různých podobách.. výstup/sestup, velké, malé, kulaté, ostré, šotolina nebo několikatunové bloky. Prostě každý si vybere, ode je všeho dost na opakovaný nášup...

Koukám na neustále se zvyšující náročnost tratě jako pravá rozdvojená osobnost. Ten "úchyl" ve mně se raduje a ten zodpovědný živitel rodiny si říká akorát povzbudivé dop*dele, dop*dele.. kde se to zastaví? :)... Je jasné, že můj opatrný sestup znamená vždy ztrátu v čase a tak se snažím vše nahnat a rvát to do kopce na plném slunci, co to jde... díky tomu úsilí zase většinu času "ztraceného" času získám zpět.. Bojuje ve mně japonský turista, který se snaží tu divokou krásu kolem nějak zaznamenat a matematik škudlil, který říká.. každá zastávka znamená pár minut zpoždění a může to ve finále chybět. Proto volím kompromis.

Fotil jsem jsem vlastně v okamžicích, kdy jsem čural nebo pil (nebo obojí).. Jeden z německých spoluběžců mě při trojnásobném multitaskingu viděl a se smíchem se ptal, jestli nejsem z Bavor, že takovou míru efektivity je možné vidět jen na montážních linkách německých automobilek:).. [Sam patrně všechny moje fotky už dal u svého článku na skyrunning, ale pro zájemce zde link na rajče].

Na noc už si beru vyzkoušené dvě čelovky a seběh v náročném technickém terénu mě naplňuje hrdostí.. postupně získávám další a další minuty na cut-offs, v nočním přestávce opouštím bázi dvě hodiny před limitem. Ale terén a soustředění patří k sobě. Při jednom z výstupů ve volných kamenech horní skupinka uvolňuje menší lavinu kamenů.. Různě uskakujeme (úspěšně), až na to, že soused při manévrech sklopí vedlejší kámen a pěkně mi zmáčkne ukazováček na pravé noze. Bolest.. myslím si v první chvíli, že mám poslední článek na maděru, ale podle všeho je to jen lůžko a zbytek nehtu je pryč, bota bude na odpis. Zpomalí mě to, ale stejně dorazím na 70 km bez ztráty svého "náskoku" na limit. Začínám jíst, ale během krátké pauzy mě prsty rozbolí natolik, že uvažuji, že už dál nejdu. Chápete to? Kvůli prstu?? Tak se zdržím víc, než bych chtěl, ale nakonec vyrazím.. asi po 200 m od stanice zakopnu a mysl v té chvíli zpitomělá probdělou noci a bolestí mi zavelí se vrátit.. jdu tedy zpátky, abych to vzdal, po cestě zkouším zavolat svoji nejmilejší, pro teplé slovo a povzbuzení:), ale neslyší zvonění telefonu..

Dojdu na stanici, kde udělám čelem vzad, všechno přehodnotím a jdu do toho znova.. Jenže tahle hra váhavého střelce mě stála skoro 40 minut a čeká mě jeden z nejtěžších úseků..

Vychází žhavé slunce a stoupání se blíží ke šplhání po skalách. To by se kamarádům horolezcům líbilo!:).. Ale hezky držím rozestupy na náskok na další běžce. Vyšplhám nahoru a.. nemám slov.. Je to tak, že zapomenu i fotit (i na další úkony z multitaskingu)..:). Dolů vedou neskutečně kameny, přerušované občas sněhovými poli, vidím prudký seběh s lany po úzkém hřebenu a zase ohromné šutry končící dole u dvou jezer... Cesta není moc trasovaná, občas se někde objeví vlaječka nebo hromádka kamení. Směr je jasný, ale "stopu" si musí každý najít sám. Při sestupu je to o to veselejší, že pevnost a stabilitu kamení (já) poznám až v okamžiku, kdy na něj doskočím.. Kameny jsou navíc mokré (oklouzané) od sněhu z bot běžců, kteří běželi před námi.. Dalo se to čekat... už jsem skoro přeskotačil půlku, když v tom jsem se smekl, noha mi vjela mezi kameny a já letěl po hlavě dolů.. Zlaté hůlky! Natáhl jsem je před sebe a díky nim a rukavicím jsem pád krásně zbrzdil. Koleno jen maličko odřené.. ale jak jsem padal, tak mě zablokovaná noha strhla zpět a trochu stranou.. Maminko!:)

Vstávám, snažím se sejít dolů a na dalším ledovém svahu chladit koleno. Po pádu s bolestivým došlapováním to jde super pomalu, navíc jsem teď maximální posera:). Nakonec se došourám na stanici, rozhodnuty to ukončit, protože ani na rovinaté louce s drobnými kameny jsem nebyl schopen moc běžet. Přehodnocují svoje šance, beru v úvahu rizika většího poškození při snaze dokončit (zbývá mi cca 60 km, ale dle pokynů pořadatelů si pamatuji, že se musím v případě odstoupení "nějak" dopravit dolů.. A tak končím. Dvě hodiny do cut off!! Chápete to?

Nejdříve mi řekli, že mě nějak dopraví dolů, tak čekám, za necelé dvě hodiny se objevuje potlučený a červeně pomalovaný:) Sam, který se také rozhodne to zabalit. Nakonec sestupujeme těch cca 6 km spolu na cestu-silnici, dlouho čekáme na auto.. [po cestě na korbě auta mě koleno bolelo přímo ukrutně, ale možná to byla taková ta léčivá masáž, protože od parkoviště se postupně rozcházím a jdu.. tedy téměř normálně:)..]

Pomalým krokem se zastavíme ve sprchách, na jídlo a na pivo, rychle spíme a pak už jen cesta domů, která navzdory konci prázdnin byla rychlá, díky Same! Doma až do teď jsem vlastně úspěšně dodělal veškeré resty, takže aspoň v práci a doma držím prapor zodpovědného pracovníka/otce rodiny:).

Je zajímavé, že pro svět "ultra" jsou slova běžné mluvy "trápit se" a "užívat si" vlastně synonyma, zatímco pro zbytek světa reprezentují naprostý opak. My ovšem víme, že to se jen kruh se tak uzavírá a slova a jejich význam jsou si blíž, než se na první pohled zdá..:).

Ano ano, jak jsem řekl Samovi.. takhle mě dlouho nikdo nepopleskal. Drsně, ale přitom se vlastně nic nestalo.. Připomíná mi to situaci před cca 35 lety, kdy jedna dívka na můj dotaz, jestli nepůjdeme spolu do kina, odpověděla "S tebou? To rozhodně ne!!"..:). Ovšem, právě tahle věta mi následně hodně pomohla.. a proto.. Ať žije odveta! Tím chci říci, že jsem dostatečně motivovaný... l'Chappe Belle -- bude krásná výzva na příští rok. Objevil jsem svoji hranici, tím, že jsem se ji pokusil překročit. Bude to náročné, ale věřím, že dosažitelné!

Prostě, všemu zdar! Ať žije ultra! Ať žijí naše hranice, které zjišťujeme a posunujeme jejich postupným překonáváním..
12:)