neděle 23. června 2019

Jáchyme... hoď ho do stroje (času), aneb jednou nohou v kufru na WSER 100!:)

Tradiční "taháky", na hranici povoleného dopingu:)
Je to trochu jako stroj času... připravuji se na Western States a vybavují se mi různé okamžiky z roku 2014... Chystám se do "progresivní" Kalifornie a vnímám své socialistické mládí v úplně jiném kontextu:). Svoje kdysi "vtipné":) poznámky, že jsem "duší žena":) ... a různé promluvy, kdy té "ženě" v "sobě" na férovku říkám, že je kráva... protože sebou zase někde flákla, nebo si něco zapomněla na stanici... abych ji v závěru silně povzbuzoval slovy "Jani vydrž"! ..... .... Tak na tyhle vtípky a vůbec všechno musím zapomenout, přeci jen odlétám zase do země, kde nejen jako v SSSR zítra znamená již včera, ale kde (obzvlášť v Kalifornii) biologie a fyzika už dávno neplatí:). Ovšem já jsem poučen a zocelen svoji bipolárním výchovou -- Vzpomínám, když v první třídě na můj dotaz "Tatínku, jsou ti sověti opravdu nejlepší?"  Jsem dostal první jasnou a výchovnou odpověď ... "Rusové jsou hajzlové a jsou úplně v prd*eli, ale ve škole se to nesmí říkat!":)

Připravené malé dropbags na 4 stanice a dres od Pavla!
Teď v posledních cca deseti dnech jsem podle pokynů mojí trenérky Míši už jen tak poklusával, většinu času jsem věnoval buď mentální připravě, nebo dodělávání restů, abych byl připraven se aspoň den před odletem zavřít do svojí bubliny a soustředit se nejen na závod, ale i na náročnou logistiku. No posuďte sami, jak jsem si to naplánoval... [i když tady se hodí takový křesťanský vtípek: -- Pokud chcete Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech:)!]

Odlétám ve čvtrtek 27.6, přes Amsterdam, (pozor) Salt Lake City do Reno. Tam beru auto, přejíždím co nejblíž ke startu do Truckee CA , 96161 (všimněte si toho krásného zip kódu), trochu pospím, v pátek vyrazím na start, zaregistrovat se, dát si drop-bagy... poslechnout briefing a zase spát, protože v sobotu kolem 4h ráno musím už být na startu a v 5 vybíháme...

Auto si nechávám ve Squaw Valley, musím se domluvit s pořadateli, abych se v neděli dostal z cíle zpátky na start -- ke svému autu a do hotelu. Žádné velké poflakování:), protože mi v pondělí letí letadlo z Reno v 10:00 domů a bylo by dobré být na letišti tak kolem osmé ráno nejpozději.

Pravda -- moje logistika je posunutá hodně na maximum, není to sice jako u první registrace na Rondu, kdy jsem přijel do Ordina cca dvacet minut před uzavřením registrace a nechal stát auto na blikačkách na kruhovém objezdu, ale je to blízko:). Je to tím, že jinak bych fakt nestíhal svoje povinnosti v Čechách a jednak moji dobří kamarádi zlomyslně říkají, že by mě to potom tolik netěšilo:).

Nicméně v rámci mojí tradiční přípravy už jsem si udělal svoje pacing charts.. tedy rozvrhy mých průměrných mezičasů, mám i udělaný profil trati pro WSER, tady jsem musel zapojit veškeré svoje grafické znalosti, protože oficiální profil počítá s tím, že se běží z východu na západ, tedy zprava doleva.. a to já neumím!! Tak jsem si to převrátil, upravil odmazal trochu stínování, aby se mi vešly moje poznámky, mezičasy na 27 hodin (modře) a cut-off (30 hodin, červeně)... A je to tady! Výroba mých taháků, mezičasů a koukání do profilu -- Je to jednak můj pravidelný rituál a jednak mi to pomádá se trochu víc seznámit s tratí, ještě než na ni vyběhnu... I když tady bych si mohl hodně pamatovat, tedy do Cal2 (=Peachstone, cca 100km), kde jsem to minule, asi i předčasně ukončil.

Vzpomínám si, že v jednom z rozhovorů velká Ann Trason, zmiňovala své první dva pokusy (oba DNF) na WSER. Při druhé účasti prý řekla na stanici, že je úplně hotová, že zvrací posledních 20 mil a oni jí beze slova přestřihli pásku na ruce a vyřadili ze závodu. Prý tehdy netušila, že to není tak řídký jev -- zvracet delší dobu na ultra:). Upřímně, já to před lety taky nevěděl:)... a fakt mě to tehdy rozhodilo. Teď už jsem pevně rozhodnutý s tím bojovat nejen uvnitř, ale i na venek a na stanici -- i kdybych zvracel hned před pořadateli -- na otázku, jak mi je odpovídat ... "I've been better, I've been worse"... [Bylo mi líp, bylo mi i hůř]:), je to skvělá odpověď, lhát se nemá, ale zase je potřeba myslet trochu pozitivně a pokud možno prezentovat současnou situaci v tom nejlepším světle.

Neoprénové návleky na pivo - inovace č.1:)
Jedno je jasný, budu se snažit dělat, co půjde, abych se nejen zdárně dostal do cíle, ale i se přemístil 100 mil zpátky k autu, přejel do hotelu a další den se dostal včas na letiště a do Prahy:). Protože, jak si neustále opakuji, ultra závod pro mě končí, až když jsem ve sprše doma:).
Jsem teď sám sobě posádkou a spoluběžcem, proto jsem v posledních dnech pilně chodil v tričku Western States s nápisem "Crew" na zádech, abych si zvykal:) a zajištění stanic jsem posunul zase o kousek výš. Koupil jsem si neoprenové návleky na plechovky od piva, aby se opravdu bylo na co těšit na občerstvovačku:). Mám zvolené čtyři klíčové stanice, kde budu mít věci na doplnění a hlavně pivo (plus dvě piva budou čekat v cíli)! Jsou to Robinson flat (25 míle), Devil's thumb (48), Foresthill (62) a Green gate (80).

 A protože musím myslet neustále dopředu, abych stíhal další termíny, tak jsem ještě včera v deštivý den dokončil "trail work" [tedy dobrovolnické práce] v údolí (8h celkem) pro poslední závod - Wasatch front 100. Deri jsem měl s sebou, byla nadšená, unavená a mokrá (neustále jsem z nás ometal klišťata), ale i moje oblíbená kozí stezka na vrstevnici u Holyně, která téměř úplně zarostla... už je zase krásně průchozí a běhatelná.  Tady se ukázalo -- a tady se pohled může lišit -- že moje vazby na rodinné hodnoty (nebo srabáctví) jsou velmi silné.:).... Představte si -- 22.6 -- v mezinárodní den "Bez kalhotek" (!) já odmítl v prvních paprscích slunce po lehkém dešti pomoc při prostříhávání stezky od jedné starší dorostenky:), dokonce jsem zapřel druhé nůžky a upozorňoval na nebezpečná klíšťata kolem:).


 Na těchto cca 50 metrech... najděte hodinu rozdílů:).

Snad i taková maličkost pomůže k morálnímu zocelení a k úspěšnému dokončení.:)  
Děkuji vám všem za podporu! Vybíháme v sobotu, 29.6 v 5h ráno místního času, tedy ve 14:00 našeho. V cíli musím být do neděle 30.6 do 11h (tradiční 30h limit), tedy do 8 večer tady.

Pokud se ptáte na sledování, mělo by být na https://www.wser.org/, mám číslo 198, kdyby to nebylo jasné z obrázků.

 
(někdy bylo potřeba 2-3 "průchody", ale stálo to za to)

Všemu zdar! Našim snům, našemu úsilí... zdar! Ultra.. zvlášť!
Ať žije WSER 2019!!
12:)

neděle 9. června 2019

Klid...Jedno je jisté, určitě se něco pos*re, aneb 20 dní do kontaktu:)

Zbývají v podstatě poslední dva týdny tréninku před mojí první stomílovkou, WSER a teď začíná další relativně těžká, i když skrytá fáze. Western States pro ultras totiž znamená asi tolik jako pro maratonce Boston -- i když sám bych řekl, že výrazně víc, protože dostat se na Boston i teď není zase tak komplikované, stačí uběhnout rozumně maraton ve své věkové kategorii, [stáří nám v tomto směru výrazně pomáhá:)] a jste tam... Pro význam WS mluví velmi malé množství lidí na trati, takže člověk musí být buď světová špička, nebo mít neskutečnou kliku... a nebo si to "vysedět" kvalifikacemi po řadu let, než se na nás usměje štěstí v loterii.


Moje "Afrika":) je nedaleko, všude kolem se dá zachraňovat
A proto účast na WSER způsobuje neskutečný "hype", nebo jak bychom řekli mezinárodně -- excitaci všech závodníků i jejich týmů... Každý by to chtěl uběhnout co nejlépe, a proto začíná tlačit na pilu nejen od začátku závodu, ale dokonce ještě před závodem svoje úsilí neúnosně stupňuje a posunuje o úroveň výš...:). I když jsem v tomto směru velmi obezřetný:), přesto jsem se v minulém týdnu málem dostal do podobné pasti. Hodně práce, komplikované zařizování i doma, málo spánku... a najednou člověk cítí, že trénink síly ubírá, místo aby je přidával. Moje strategie:) v takové chvíli je -- opravdu dodržet odpočinek a těsně před závody se vykašlat na tempo, koukat na hodinky jen sporadicky a snažit se zase poslouchat svoje tělo a opakovat si, že musím běžet konzistentně, raději velmi opatrně na začátku... protože, když zbydou síly, dá se na WS v posledních dvaceti mílích velmi slušně běžet. Tolik moje teoretická příprava:).

Jak by v této chvíli dopověděl Běžící Stín... "Kecy, prdy, osuška:). Jedno je jisté, určitě se něco pos*re:)... a člověk s tím nějak dopředu musí počítat, pokud to jde", jak si říkám ve svém mottu: "Hlavně se z toho... ani ze sebe.. nepo..tento!:)

Nejlepší jsou reakce kolemjdoucích, kdy cítí, že by se měli "zapojit"
Na druhou stranu mě ještě čekají dva týdny tréninku, včetně mých "oblíbených" výběhů ve spodní části Prokopského údolí. Mám to naplánované na úterý a tak bohužel nebudu mít tolik šancí sbírat po cestě vzhůru amatérské cyklisty se slovy bývalých sportovních komentátorů "...nečekaně se do čela peletonu dostava Suchoručenko (Olaf Ludvig), král horských etap a odsuzuje zbytek zavodníků do role diváků. V prudkém kopci nasazuje těžký převod a během chvíle se dostává do zničujícího trháku, který možná povede k dalšímu etapovému vítězství.." :)
Ten kopec je pro mě skvělým příkladem "love-hate relationship", tedy kombinací lásky a nenávisti, kdy na jedné straně ten trénink nesnáším, ale zároveň mi to pomáhá si uvědomit svoji "jinakost" a determinaci k dokončení závodů.:)

Moje číslo na WS je skutečným (numerologickým) polaskáním na duši. Mělo by mi pomoci minimálně jako dobrá posádka a moudrý a zkušený spoluběžec (pacer).
Posuďte sami:
            198
198 =   1+9+8 = 18
18   =   1+8     =   9
Naprosto nekompromisní numerologická pecka:).  Podle klasické numerologie číslo 198 reprezentuje, přijetí života, jaký je... Je znamením nezávislosti, soběstačnosti a tendence dělat věci, jak uzná za vhodné. Co víc si přát na závod, který je legendární, kde sám sobě budu posádkou i spoluběžcem?

Do posledních dvou týdnů proto hledím s opatrným optimismem. Teď už to nezachráním nějakými šílenými objemy nebo úsilím. Teď je potřeba udělat inventuru toho co je "na skladě" a s tím se snažit udělat maximum.
Jak říkala moje (tolik zde citovaná) bavorská teta: "Hlavně klid!! ... Nejhorší je smrt z rozděšení!!":)

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

pondělí 3. června 2019

Duší pionýr, aneb vždy připraven -- tedy 27 dní do prvního kontaktu:)

Prostříháváme s Deri.. Druhý průchod:)
Pilně si držím pozici "teflon":), tedy nenechat se ničím a nikým vykolejit... snažit se pravidelně naběhat co mám.. a pokud to nejde, aplikuji Babicův postup: „Dejte tam limetku, když nemáte limetku, dejte citron a když nemáte citron, nedávejte tam nic.“:).
Tedy když stíhám a "jde to", tak se snažím běhat podle pokynů Míši, ale někdy místo 15 výběhů místního kopce stihnu jen 7.. a někdy jsem rád, že doběhnu aspoň do práce:)...

Otázky typu... "Pořád běháš?" ... Hodnotím stejně jako primář Chocholoušek..."Vás nepotěším, stále kvoče, stále kvoče..:)... Naopak, i já umím "rozdírat" rány a "nasírat" provokatéry:). Asi nejlepší jsou odpovědi: "Nic moc, tak tak se držím nad 500km měsíčně"...."Už mi to tolik nejde, teď o víkendu v sobotu jsem běžel sotva 70km a v neděli jsem byl unavenej už po 15 km...Holt stáří!":)


Ale co je důležité, splnil jsem si "trail-work requirements" ... Tedy požadavek osmi hodin dobrovolnických prací pro Western States. Tak akorát včas, protože termín byl do 1.6. Opět se ukázalo, že PokémonGo je jedna z mých nejdůležitějších běžeckých aplikací.:). Rozhodl jsem se totiž opět pro stylovou variantu "odpracovat" si hodiny na trail-work ve svém údolí, ještě v předjaří se mi při běhu do práce podařilo si domluvit s lidmi z pražského magistrátu dobrovolnickou práci... Tradičně prostříhám některé stezky, značení chráněných území a zkontroluji informační tabule naučných stezek v přilehlých končinách.

V téhle chvíli se ukázala skrytá síla pokémonní aplikace. Totiž všechny informační tabule v údolí jsou v pokémonech buď zastávky (pokéstopy), nebo bojová místa (gymy), podobně je to se značením cedulí chráněného území. A tak jsem vzal občas batoh, zahradnické nůžky, pytlík na odpadky, ředidlo, případně Deri nebo spoluběžce:) a vyrazil do terénu. Měl bych být otrlý, ale vždycky mě vytočí, když prostříhávám hustě zarostlou cestu/stezku a bezohledně se v ní objeví "cyklista" a já musím uskočit do keřů, on málem přejede mého psa... aniž by zaregistroval, že to prostříhám i pro takového pič*se, jako je on:). Několik sprostých slov na to padlo, nedržel jsem to v sobě.

Důležité je, že mám splněny dobrovolnické práce jak na Western States, tak i na Vermont. Míša mě hlídá:), abych v té přemíře práce a termínů nezapomínal běhat a připravovat se... V pátek jsem doháněl výpadek tréninku po očkování (ještě spalničky příští týden a jsem připraven) a při odpolední dvojsměrce mě všechno bolelo, z práce jsem vybíhal krokem "postřelená laň", kličkoval mezi turisty a výkopy ve Vodičkově a v Lazarské.

Měl jsem neskutečný pocit, že už to musím zatočit k Národní, sednout na metro a dojet domů:). Ale jak mi neustále opakoval Běžící Stín -- "Ultra se rodí v unaveném těla na unavených nohách", tak jsem to na nábřeží dostal na práh rozumné bolesti. Už jsem se  cítil, podobně jako když se v Leadville na "Fish hatchery" vracím do zavodu, potom, co mi spálili ponožky a zalepili hluboké puchýře tejpovací páskou:). Druhý den místo delšího běhu v údolí nakonec aplikuji "běh s něčím"... a přenáším 2T dat nejrychlejším způsobem k době do práce.. tedy na SSD disku v batůžku:). Na zpáteční cestě se ještě stačím domluvit s Lubošem, který mi od Vyšehradu dělá domů doprovod na koloběžce... Prostě, až se bude známkovat "běžecká logistika", tak si věřím na reprezentaci:).

Zatímco Kanta udivovalo hvězdné nebe nad ním a jeho mravní zákony, tak já jsem překvapen, kde se ve mně bere to úsilí a odhodlání, když (a to si přiznejme na rovinu) v podstatě běhám tužku:).

Všemu zdar! Našemu úsilí, našim snům.. zdar! Ultra zvlášť!
12:)


PS. Mám z týdne skvělý (cringe) zážitek s Američankou na nábřeží. #MístníKultura  #ToiToi #PražskéPověsti #UrbanLegend. Ale pro jistotu to sem nebudu dávat. Jen abych si pamatoval a sám se mohl pobavit...
PPS. Mám nádherné číslo na Western States... ale o tom zase až jindy:)

neděle 19. května 2019

Očistný a objevovací trénink, aneb ŠUTR, čtyři rundy

... ranní schody
Můj minule plánovaný "sociální" čtvrtek se mi upřímně řečeno výrazně vymkl z rukou (ne úplně vlastní vinou:)! ) už v první fázi. Vynechám podrobnosti, ale znáte to.. nejhorší je, když se už zvedáte k odchodu.. a při každém poposednutí to znamená další pivo a na závěr nějakého pitomce [to říkám láskyplně:), jsou to moji kamarádi] napadne objednat rundu fernetů. Jak se říkalo u nás na malém městě ... přijmout je slušnost, otočit je povinnost:) a tím pádem jsem na druhou akci už přišel ve výrazně horším stavu, ale popil i zde, protože doba je nesmírně dynamická.. a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství:).

Po krušné noci a kalném ránu jsem si uvědomil zničující efekt alkoholu.. Tedy nejen, že mi bylo děsně zle:), ale asi půl hodiny mi trvalo, než jsem našel tři živé a funkční neurony v mozku, pospojoval je:) a začal se postupně věnovat praktickým činnostem. Ještě v pozdních odpoledních hodinách při sekání trávy jsem byl rád, že jsem si nic neusekl. Jak to správně, i když pokrytecky zhodnotil můj kamarád z prvního setkání: "Nesmíš chlastat jak protrženej kýbl a musíš zdravěji žít!!":)  Je určitě skvělé, že jsem společensky náročná setkání podstoupil už teď, určitě mám šanci se alespoň krátkodobě vymanit z podobných bohatýrských akcí:).

..natažený had se přeskakuje, stočený obskakuje
Ještě v sobotu po ránu jsem jak zpomalený film, našel jsem už sice další skupinku živých a funkčních neuronů, ale upřímně čtyři kola v Šárce vidím hodně problematicky. Jen pomyslím na to, že jsem si předsevzal zkoušet jídlo, kombinaci gelů, pití a normálního jídla, tak už mi není dobře. Ale trenérka řekla jasně.. 4 kola, vyzkoušej si co potřebuješ, nezraň se, ani se neznič na doraz.. Není to tvůj závod:).

Na startu v 9:00 jsou ostřílení a zkušení běžci, většina z nich je nejen rychlejších než já, ale zároveň dobře znají trať. Jsem nejstarší ve skupině a moje otázky na značení tratě vyvolávají podobné reakce, jako bych se na svatbě ptal na předchozí partnery nevěsty:). Nicméně se při "rozpravě" dozvídám, že "trať je dobře značená, je stejná jako vloni a vždycky a nedá se zabloudit"..:). Tak na to jsem si vzpomněl při prvním zakufrování hned v prvním kole..:). Ale nebojuji o stupně vítězů a je dobré sledovat těch pár spoluběžců, co jsem před tím předběhl a zmizel, když se k nim znovu blížím po návratu na trať:).


Ostatně je potřeba vyzvednout užitečnost bloudění v přípravě na cílové závody, zejména zabloudění ve 2. a 3. kole:). tam se mi podařilo přeběhnout ostrou odbočku směrem dolů, pokračující výstupem se schody a "zkratkou" se dostávám na dohled k cíli. Je pochopitelně milé, že morálně jsem ani na chvíli nezapřemýšlel, že bych běžel rovně, ale otočil jsem to a poslušně se vrátil na trasu a užil si jak cestu dolů, tak i schody nahoru:). Součástí správné přípravy je, že běžím "se vším".. tedy táhnu 1.5 l vody, kterou pravidelně doplňuji, abych měl správnou zátěž, mám tam povinnou výbavu, dvě lékárničky, extra čepice, dva telefony, gely... Prostě kromě vařiče a stanu má s sebou všechno:). Však jsem i během závodu maličko se svojí lékárničkou mohl pomoci:).

První dvě kola ještě bojuji s intenzivním pocitem "žaludku na vodě":), ale na konci 2. kola si říkám, že tady nejsem na závodě a srdnatě otevírám první gel a nasoukám ho do sebe:)... Kupodivu to jde dobře a pak po zhruba 3/4 hodině až hodině následují další tři a musím říci, že v silné testovací kombinaci banán, kola, nealko pivo.. a žaludek drží. Tak v tomhle směru jsem obzvlášť spokojený, jednak, že jsem se odhodlal a jednak, že to vypadá, že by mi to mohlo třeba fungovat i na 100 mil.

Dělá se hezké teplíčko, ale součástí mojí přípravy je běžet oblečený, 3/4 kalhoty, dlouhé kompresní rukávy i teplý šátek kolem krku. S výrazným oteplením za poslední dva dny je to další skvělý rozměr tohoto tréninku. Přemýšlím, že bych přidal i další vrstvu, ale než znova doběhnu do prostoru startu-cíle začíná se postupně ochlazovat a i to patří do tréninku..:). V předposledním kole už odbíhám ze (skvěle zásobené!) stanice na 9 km, když k ní přibíhá Martin VP a tak na něj počkám a potom už běžíme většinu zbytek okruhu spolu, v závěru ho nechávám si povídat se synem, běžím kousek napřed a tak se mi před ním podaří znova zabloudit doslova "v přímém přenosu":)... Inu, kdo umí, ten umí!  Díky Martinovi, Jakubovi i náhodným setkáním s jinými běžci i Šutr nakonec přináší pro mě nečekaný společenský rozměr.

Při startu posledního kola je to takové řekněme morálně důležité. Beru si pár posledních kousků banánu, už došlo pivo:(, ale Radek Brunner mě utěšuje, že na stanici v půlce ještě pivo je a na moje obavy, aby mi to nevypili ti přede mnou... mě ubezpečuje, že teď už na trati žádní závodníci nejsou, jen já jsem poslední z posledních:). Uklidňuji ho, že mě se podobné řeči nedotknou, nemají šanci mě rozhodit... stečou po mně ... jako olej po teflonu:)... I obsluha časomíry se má v tomto směru hbitě k činu a odstřihnou mi čip. Já jim říkám, že je chápu, ale že já jdu ještě jedno kolo. V propozicích je, že závod končí v 6 a že to vidím, bych měl v pohodě stíhat:). Tak dostávám čip do kapsy a vydávám se na poslední okruh, který si patřičně užívám. Míša měla pravdu. Chtělo to čtyři kola. Neurony už jsou pospojované:), už nebloudím, nakonec nejsem úplně poslední v cíli, v první desítce:) na krásném devátém místě s časem 8:36:37 končím 72 km závod v naprosté pohodě, s vysokou rezervou:) na oficiální konec závodu, připravený běžet dál...

Z toho si dovolím vyvodit základní poučení pro nás pomalejší. Nesmíme se nechat se nijak zviklat, pro nás pomalejší platí zásadní pravidlo a mantra "it ain't over until it's over!" ... prostě dokud to neskončí tak není konec:), případně ti hodně pozitivní si mohou opakovat.. "A jestli to není dobré, tak ještě není konec."

.. večerní schody:)
Domů se dostávám ve skvělém rozpoložení, všechno se podařilo, i v mihotavém světle, ve kterém já špatně vidím pod nohy jsem sbíhal trailové cesty velmi zkušeně, cítím příjemnou únavu, ale v podstatě mě nic nebolí, gely super...
...prostě Hrdý Budžes! /pro ty mladší na vysvětlenou doplním vysvětlující verš..."žes neposkvrnil ústa ani hruď../ ... ano, ano.. všechno jídlo zůstalo tam, kde mělo být:)!

Všemu zdar, našemu testování, úsilí, nadšeným pořadatelům běžeckých závodů.. zdar!
Ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Díky Digimu za zachycení mých okamžiků v závodě...

středa 15. května 2019

Nalezeno v běhu = perly a útržky hovorů, aneb hlásím se k akci "odhoď svůj batoh"!:)

Moje Deri klame... Jakmile si lehnu na futon, leží se mnou...
Uvědomuji si, že jak běhám, tak často míjím, běžím okolo, nebo doslova vpadnu do nějaké zajímavé situace a často zachytím (vytržené z kontextu) určitě ty nejzajímavější části konverzace typu .."a pak mu ji ten policajt zabalil a usekl":)

Dovolím si zahájit svoji malou hitparádu letošního jara. Jsem zvědavý, jaké "úlovky" máte vy:)!
------------
... Ten pes normálně poslouchá na slovo! .. V takové chvíli mi to nedá, abych nezareagoval.. "To ten můj tady, akorát jsme, jak tak koukám, ani jeden nepřišli, na jaké to slovo poslouchají":)

podle některých se dá i bez koukání určit věková skupina (typ)..

... ten (ta) by stala za hřích..

... nic neberu! Žádný prášky! Ráno hrnek teplý vody a jdu!

... ještě včera jsem s ní mluvila, šla spát a dneska to už má za sebou. Taková krásná smrt!:)

Občas se mihnu kolem šrapnelové situace a povedou fakt perly:

... nejsem žádná prudérní fajnovka, klidně si zaš*ustám se šéfem, když z toho něco budu mít.. ale ne po práci!:)

... dávej si bacha, posledně jsi byla tak zhulená, že sis to rozdávala s každým... Jak s každým? Petr se nepočítá, bylo mi ho líto.. A co Pavel a Milan..? :)..

nebo když v dubnových teplých dnech vylejzal pár z lesa a slyším chlápka říkat... "Není nad to se v klidu vysr*t nebo si zaš*kat v přírodě!" Bohužel jsem ještě nebyl dostatečně rozběhnutý, abych se cítil bezpečně a položil doplňující otázku, která z těchto činností se mu povedla teď? :).
------------

...ale stačí chvíle nepozornosti holuba a moje.. a je to lovec:)
Asi nejčastější jarní téma hovoru co při svých přebězích dokážu zachytit se týká hubnutí. Od velmi pragmatických pohledů, že chlapi jsou radši, když je za co "chytit" a že u vysvlečené ženy muž nikdy nevytáhne metr a kaliperační kleště, aby odborně měřil procento tělesného tuku:)..., až po zoufalé výkřiky, že se dotyčná do ničeho po zimě nevejde, akorát tak do stanu:)...
Muži sice takové detaily jako kilogramy navíc, ani u sebe ani u své partnerky, v 95 procentech případů vůbec neřeší (neslyšel jsem zatím nikdy nic), ale určité náznaky potřeby se "dostat do lepší formy" zaslechnu i od nich.

Na principu, že pozice pozorovatele není v ničem výjimečná, popsal Koperník základní principy pohybu planet a já si dovolím usuzovat, že  ... tedy, ne že bych neměl být prudérní fajnovka, a ...:)...  ale že by stálo za to přeci jen ještě nějaké to kilo tuku sundat a netahat ten batoh zbytečně s sebou.

Kdysi o podobném postupu velmi metodicky a erudovaně:) psal velký Honza Bartas. V podstatě se jednalo o to přes zimu s extra kily naběhat zajímavou kilometráž, a pak před závodem.. jednoduše "odhodit ten batoh". Při správně provedeném odhození batohu, zůstane v síla v nohou a část sádla zmizí.:) Nevím jak to máte vy, ale u svých urputných kamarádů vidím neskutečnou snahu o minimalizaci kg zátěže. Řada z nich přestala jíst chleba a pečivo, někteří dokonce přestali pít.  Samozřejmě, výsledky jsou vidět. Jsou hubenější, rychlejší, ale v těch očích mají takové zombie světlo, ve kterém já jasně a zřetelně vidím půllitry s pivem!:)

Protože jedině zoufalé ženy a odhodlaní muži (nebo je to obráceně?) dělají zoufalé věci, tak i já si pro sebe vyhlašuji dvoj-akci "Důvěřuj svému sádlu!" a "Odhoď zbytečný batoh"! .. Možná to upravím na více realistické "Odsypej z batohu"..:). S běháním na hlad a důvěřováním svému sádlu už mám trochu zkušenost, to "odhazování"/"odsypávání bude náročnější, protože já dokážu odolat hodně věcem, jenom ne pokušení:) [Pro procvičení angličtiny je to skvělá fráze: "I can resist everything but temptation!:)]. O to to bude náročnější, že ve čtvrtek se uvidím s několika skupinkami lidí, každý se mnou bude chtít napít a já musím myslet nejen na to, abych nebyl po první schůzka úplně na plech (tedy abych byl v tomto stavu až samotném závěru), zároveň kvůli odhazování batohu ale musím myslet i na energetickou (kalorickou) bilanci.

Proto (až během pátku vystřízlivím) na sobotu plánuji 4 kola na Šutru, abych nějaké to sádlo dal pryč, respektive, abych spálil a vyčistil ten "společensky náročný" čtvrtek. Tak pokud budete na Šutru a budete mě předbíhat, doporučuji se držet bezpečně vlevo. [Od BS mám základní vychování, že se zvrací zásadně vpravo!] Musím také vyzkoušet nějaké to jídlo, kamarádi mě nutí do gelů, určitě musím zkusit, jaké to bude proložit gel pivem atd.:), prostě tento týden bude společensky i "gastronomicky" náročný, o to víc se těším, jestli aspoň při tom uvidím nějaké známé!

Všemu zdar! Společenským akcím, odhazování batohů a ultra .. zvlášť!
Pokud máte nějaký hezký "odposlech", tak sem s ním..:).

12:)

čtvrtek 9. května 2019

Nahoru-dolů, aneb společenským rozměrem běhu proti vyhoření

Tak po posledním běhu v dešti, 910 se loučí 
Jak se mi blíží vrchol mého tréninkového období před Grand Slamem, tak vzrůstají nároky nejen na moje staré a nedostatečné trénované tělo, na moji mysl a víru, ale také na logistiku všedních dnů. Protože běhám pomalu, tak naběhání cca 130+km týdně s nějakou přípravou, sprchou.. znamená pro mě opravdu ekvivalent vedlejšího pracovního úvazku:).

K tomu ještě vymyslet a sladit, abych mohl/stihl běžet do/z práce, abych měl s sebou/v práci patřičné věci na převlečení... I když upřímně, mám už dávno statut výstředního podivína, takže mi ledasco projde.:) . Odvrácená strana usilovné přípravy a pracovního nasazení s sebou ale přináší nepříjemný, byť očekávaný výsledek. Skoro vždy běhám sám a většinu dne jsem sám. Horko-těžko se mohu s někým s kamarádů dopředu domluvit a tak moje "společenské" běhy vznikají často na poslední chvíli, zamíchají a rozbourají mi tréninkový plán a jsem z nich často v silném stresu:). Těším se, ale zároveň netuším, jak to budu stíhat a co z těch přesunů a zmatků mě zasáhne hned a co o chvíli později.

Ještě domovský revír v údolí..
Někdy mi přijde, že moje naivita, že to nějak (dobře) dopadne je podobná tomu, když si chlápek natírá auto vodovkami a soused mu říká.. "Co blbnete člověče! Vždyť vám to první déšť smyje!" ... a na to chlápek odpovídá.. "Vy jste ale rozenej pesimista. Hned myslíte na nejhorší!":)...

O víkendu se tady mihla Nika, moje kamarádka z Nového Mexika a tak jsem zrušil svoje velmi efektivně naplánované pobíhání po údolí a navrhl, že v rámci 35+ spolu popoběhneme tradičně na Karlštejn a na Ameriku.. Musím přeci Čechoameričance ukázat, jak vypadá pravá Amerika v českých westernech..

Den před tím jsem ještě musel zaběhnout na Expo a vyzvednout si nové Garmin 935, protože moje 910 se po zhruba 10 letech se mnou rozloučily. Nejdříve mi praskl řemínek, ale vzápětí při běhu v dešti hodinky přestaly být vodotěsné:(. Všichni do mě hučeli, že musím vyzkoušet zázračné gely z Agáve a tak na Expu podlehnu a u Radka B. si koupím deset gelů (podobně jako Nika). S Nikou se domlouváme, že po je při běhu na Karlštejn vyzkoušíme -- koneckonců, když se to nepovede, tak aspoň můžeme zvracet společně.. to se taky počítá jako společenské aktivita:).

Pro Niku, oblíbený kostel sv. Kateřiny v Chotči
Možná to bylo tím deštěm, co hrozil v odpoledních hodinách.. Možná tím, že jsem tradičně vyběhl bez vody (tedy měl v báglu, ale nepoužil, záložní 0.5 neperlivé vody).. Prostě můj sobotní běh se opět nesl v duchu.. Po cestě nejím, když bude hospoda, vdechnu pivo-limonádu.. Nika se taky do zkoušení gelů nijak nehrnula a oba jsme o tom taktně mlčeli:). Tedy do té doby, než jsme doběhli a dali si v hospodě pivo a jídlo, pak jsme oba předstírali roztržitost a říkali -- Tvg, úplně jsme zapomněli vyzkoušet ty gely!! :).

Po cestě si užíváme českých reálií, tentokrát se ve Vonoklasech správně napojuji na červenou, která je součástí východní Svatojakubské cesty.. a po chvíli už přibíháme impozantně k hradu. Nika si jej fotí ze všech stran, já ji fotím s hradem:) a potom už hurá přes nádvoří na modrou/žlutou turistikou značku směr lom Velká Amerika. Kvůli Nice přibíháme symbolicky od Mexika -- bohužel od mé poslední návštěvy s Míšou je to opět nedostupnější: nový vysoký ploty, nové zábrany.. Jako správný průvodce se opatrně ptám Niky: "Jaký je tvůj postoj k autoritám a zákazům?" Nika plaše odpovídá.. "No, když bude potřeba, budeme třeba mluvit anglicky a dělat, že nerozumíme a že jsme turisté..":). Beru to jako ano a za chvíli jsme za zábradlím a fotíme..

 
Když jsme přelezli zpátky a běželi s kopečka zase zpátky ke Karlštejnu.. Tak ji říkám, víš, že pokuta za porušení toho zákazu je 15.000 Kč? Nika úplně poposkočila a protestovala, že jsem to měl říci předem:)... To víš, že jo! Neměla bys tak hezký fotky... :).



To v předvečer oslav 8.máje mi píše Petr V. (tedy TB), že bychom mohli zítra brzy spolu popoběhnout.. Něco decentního, kolem 30, velmi opatrně, opravdu pomalu vyklusat únavu z jeho závodu.. a aby nedošlo k mýlce tak hned dodává.. fakt pomalu.. tak 5:30-5:40 kilometr.!:).. LOL. Tohle tempo já při 35 km běhu považuji za slušné tréninkové tempo(!). Slabší povahy by asi v téhle chvíli na mém místě přemýšlely o prodeji běžeckých bot a o nákupu rybářských prutů... Ale já, já ne.. Snažím se udržet si status "teflon":).. tedy že podobné záležitosti po mě stečou jako .. no jako po teflonu:). Sice se večer ještě cítím drobet provinile, protože jsem měl dneska běžet "kopce", jak mi jemně, ale důrazně připomněla M.:). Kopce poběžím doufám v sobotu, ty zmatky kolem na mě nesmí zanechat stopu!

Znovu a znovu si opakuji jednu ze svých nejsilnějších manter... Klid musíš mít v sobě.. jinak ho nikde nenajdeš!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, radostem, boji se zmatky.. zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

pondělí 29. dubna 2019

60 dní do kontaktu, aneb všechno je všechno:)

Jak se ve vojenském žargonu říká.. 60 dní do kontaktu! :).. Tedy méně jak dva měsíce do prvního závodu amerického Grand Slamu (Western States 100 miles je první) -- a  já jsem správně rozložený.

Zatím při všech možných změnách, nečekaných pracovních povinnostech.. se mi díky bohu (a teď asi beru boží jméno nadarmo, i když si to poděkování víc než zaslouží) daří naběhat to, co mi Míša předepíše. Tedy občas to pochopím nebo realizuji špatně, v té horší variantě, že běžím dva těžké dny po sobě, kde by neměly být, nebo, že se týrám zbytečně a běžím sobotní dlouhou bez vody, ale to už je moje tréninková úchylka:).

Mám to v sobě vnitřně zakódované, že jako obyčejný rekreační běžec pro velké cíle musím ukázat plné odhodlání. Podle mého názoru dokončení Grand Slamu musím být schopen si sám sobě říci, že jsem udělal naprosto všechno. Ale naprosto. Není to otázka toho, jak rychle dokážu běžet, kolik celkových kilometrů jsem naběhal.. ale, že jsem tomu dal úplně VŠECHNO.:). Už jsem si tady mnohokrát zopakoval kultovní hlášku z mých oblíbených sedmi statečných.. "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno!", která rezonuje s mým přesvědčením.

A proto i v minulém týdnu jsem navzdory všem "protivenstvím":) efektivně naběhal celkem kvalitně 130+. V úterý mě čekaly poprvé silnější kopce.. Na Závist je to přeci jen celkem daleko a tak volím blízkou variantu ulice Na placích, kde rozbíhám svoji morálně vytrvaleckou show:). Míša mi doporučila 3 série po 4 výbězích (400m) do kopce, s mnalou přestávkou mezi sériemi. Říkal jsem si, že to bude těžký, než mi došlo, že 3x4=12, a to jak víme.. je moje číslo:). Sice je celkový běh naplánován pod 14km, ale to s přiblížením ke kopci z domova nedám ani náhodou:).

Přibíhám pod kopec, už se dělá celkem teplíčko, 6 km od domova dává tušit, že pod 20km to dneska nebude i kdybych se vznášel. Vodu -- jako tradičně:).. jsem nechal doma pro Deri. První druhý výběh je takové to "oťukávání", jak jsem na tom s hlavou:), ale hned se rozhoduji, že žádné pauzy mezi "sériemi" nebudu dělat. Je to prostě 12 vyběhnutí a hotovo.. to mi dává sílu a odhodlání.

Při jednom každém vyběhnutí se cítím líp. Sbírám do kopce cyklisty skoro jako pokémony:) a od druhého kola mám zaujaté diváky.:) Jeden starší anglicky mluvící pár se pomalu sunul do kopce a stačil jsem ho několikrát předběhnout a při sebězích na mě doslova zírali:). Co tady dělá? Evidentně to žádný reprezentant není... ale trénuje tady stejně usilovně, jako kdyby se snažil dostat na olympiádu..

Nakonec se usadili kousek od bufetu na cvičáku, udělali si piknik a sledovali, jak ja běhám nahoru dolu, jako křeček v bubnu:). Při předposledním výběhu jsem si dovolil je slušně anglicky upozornit, že ještě jednou nahoru a "show is over":). Takže se pomalu zvedli.. a před padající oponou jsem je ještě jednou stačil v prodlouženém kopci předběhnout (nebudu zastírat, na tváři lehký úsměv, ale cítil jsem, že mi absulutně dochází).. :), zamával jsem jim a po hřebenovce jsem se vrátil domů, přesně jak jsem to odhadl.. 1/2 maratón, žádných 14 km.. to neumím:).

Druhý den v rozrušení koukám na trenýrkový plán... Míša říká.. do práce a z práce.. (15+15) a ranní fázi zkus po rozběhnutí 4:40-4:50. OMG! Ale maminka a trenérka mají vždy pravdu a tak se po ránu snažím to postupně rozběhnout.. překvapený, že to jde.. Nakonec do práce dobíhám v "rekordu" s průměrkou 4:48, což naznačuje, že jako rekreační běžec jsem se úplně neflákal:). Pak jsem ale zjistil, že v rozrušení jsem zaměnil dny:)... popleta je moje druhé jméno. M. mi potom vysvětlila, že tohle by mi přeci jen nepřikázala:).
Ale proč to říkám. Na konci údolí mám svůj strom:). Kamarádi to vědí a třeba, když běžíme POP, tak se nezapomenu k němu vydat, maličko ho chytit, pohladit:) a poděkovat. Je to můj živý běžecký token. Tady jsem před mnoha a mnoha lety oslavolal, že jsem doběhl ze Stodůlek na "konec" údolí... A od těch dob každé přiblížení k onomu stromu má téměř rituální charakter:). Zrovna v tu (intimní) chvíli byla kolem skupinka "turistů" a jeden z nich to trefně komentoval, že jsem typický "objímač" stromů.. Prý Zemanovec!..:). Inu musel jsem mu vysvětlit, že nemám nic proti objímání stromů, nicméně, že já neobjímám stromy, ale STROM! Můj strom! Já jsem monogamní!:) Taky neříkám, když ho vidím s partnerkou, že chodí s ženskejma:)!

Jsem pevně rozhodnutý položit svoje "všechno" na jednu hromadu.. a v pravou chvíli to zapálit. Protože si myslím, že není důležité "kolik" tam je.. ale jestli je tam "všechno"!:)

Našim snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

úterý 16. dubna 2019

Stále je to boj o "prsa", aneb nejsem dobry vzor, ani vzorek:)

Poslední můj zápisek, který jsem končil tím, že "každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":)..a že .. po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk,.." .. vyprovokoval skvělou reakci na straně mojí trenérky M., která prohlásila, že je to sice veselá poznámka, ale hned dodala: "Jenom lehce doufám, že ta 15 dnes do práce byl vtip, a že den po maratonu něco takového nenapadlo ani Tebe ... :-)"

Z toho je vidět, že mě M. ještě dostatečně nezná:). Snažím se pochopitelně dodržovat její "trenýrkový" plán, ale neberu ho, že by byl vytesaný do kamene:). Prostě jsem pocitový běžec. V pondělí jsem byl nečekaně rozbitej a cítil jsem, že den bez běhu by to jenom pohoršil, možná těch 15 km nebyla úplně optimální volba, ale já to do práce neumím víc zkrátit, -- ale ty pocity, ty byly skvělý! Takže v tom rozhodnutí, den po maratónu a po víc jak čtyřech hodinách v narvaným vlaku, běžet do práce 15km -- nevidím problém:). Ale jindy, i když mám v deníku napsané něco delšího, ale po noční práci a krátkém spánku cítím, že by to nebylo ono.. tak běžím méně nebo vůbec nic.

Je jaro. Dělá se krásné počasí a noví běžci se zase rojí:). V této souvislosti mi kolegové a známí opakovaně říkají, že jsem ten jejich pravý vzor:), tak se snažím se je důsledně brzdit. Vím, je to na jedné straně pro ně motivační, protože jsem od 18 do 45 téměř nesportoval, žil velmi nezdravě, postupně se propracoval až nad sto kg:)... [To období bylo spojené s neskutečnou prací, minimem spánku, v podstatě jsem neměl žádný volný čas pro sebe, protože jsme měli dvě malé děti:)..] ... V 45, když se vše usadilo, jsem začal běhat.. shodil víc jak 20kg, po pěti měsících úspěšně uběhl první maraton, potom další maratony a propadl ultra.. A že oni to mají naplánované taky tak:)..
Znovu a znovu jim opakuji, že nejsem dobrý vzor, ale ani dobrý vzorek z běžecké populace:).

Mezi námi, není žádné hrdinství si zhuntovat tělo -- podle mě je hodně problematické, obdivovat lidi, co se vyžrali téměř až k nemocem a vážným zdravotním problémům.. a potom prozřeli a začali žít zdravě:) a sportovat.. Ne, že bych jim (stejně jako sobě) nefandil, ale je to rizikový postup. Věřit, že se to v dané chvíli všechno sejde, že člověk nejen najde dostatek vůle a odhodlání, ale že vydrží i to jeho zhuntované tělo silný nápor na změnu... To je celkem zásadní, protože v určitém nadšení a neposlouchání "signálů" svého těla se člověk snadno může zlikvidovat. Intenzivní běh s nadváhou, navíc v případě, že člověk x let nic nedělal, je nejlepší cesta k tomu si oddělat kolena, kyčle, šlachy... Je to stopka našemu úsilí o změnu. Prostě, pokud vy, nebo vaši známí se snažíte o změnu.. Dejte tomu trochu čas, nelze se měřit tím, jak to dělají jiní, ale jak to cítíte vy-oni. Tady je potřeba si zopakovat klasická slova Nikoly Šuhaje: "Jiní jsou jiní, já jsem já..:)"

Paradoxně si všichni začínající běžci myslí, že až překonají první obtíže, že svět bude jen zářivý, všechno se jim bude líbit, bavit, budou se těšit z každého poposkočení:). Asi jo, asi jsou tací, co při každém vyběhnutí hýkají štěstím.. nemohou se dočkat.. ale já.. i když opravdu běhám rád a celkem hodně.. tak mám také své dny, kdy to nejen drhne, ale i silně dře.. A pak i mně pohled na zástupy rozzářených běžců, kteří třeba začínají běhat, přijde silně demotivační..:)

Ten boj o běh, boj proti lenosti, boj o konzistenci.. ten je u mě skrytý pořád. Jednou jsem o tom přemýšlel a myslím, že je to cena za to dlouhé období, kdy jsem vůbec nic nedělal:).. Proto i teď po víc jak deseti letech, po mnoha maratonech a ultra, já také musím občas bojovat o každý běh, o každý kilometr.

Je to ale fér, i když mi můj boj přijde stejně veselý/patetický a happeningový, jako boj neznámého místního "performátora":) v našem centrálním parku ve Stodůlkách. Ten s úpornou pravidelností zakrývá a obléká obnažené suky stromů do běžeckých podprsenek vhodné velikosti. A se stejně železnou pravidelností to nějaký naturalista, nebo správa parku odstraňuje. Já jsem si původně myslel (a dokonce plánoval začínat svoje běhy průzkumným kolečkem kolem této lokality), že to je patrně akce nějakého místního běžeckého spolku, kdy na konci měsíce, nebo nějakého běhu.. místní  běžkyně odevzdávají rituálně své sportovní prádlo matce přírodě a chrání obnažené stromy..:)

Ale asi to bude jinak. Stejně jako mi to moje úsilí o ultra přijde heroicky patetické, tak se ostatním může jevit marné a legrační, stejně jako místní boj o prsa, který s neznámým performátorem opravdu prožívám:).. Je potřeba vytrvat.! Doufám, že teď lépe pochopíte, co myslím, když hodnotím svůj dnešní běh slovy.. "Dneska.. dneska to bylo o prsa!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

pondělí 8. dubna 2019

Bratislavský maratón, aneb požehnání a prokletí ultra:)

Posledně jsem končil zápisek s tím, že sice poběžím maratón, ale budu myslet na ultra.. inu téměř věštecké, dalo by se říci prozíravé/bláhové/netaktické/.. nehodící se škrtněte:).

Fakt jsem nebyl dobře naladěný na "rychlý maratón", večerní běh s TB v minulém týdnu mě sice potěšil lidsky a z hlediska tréninku na ultra, ale běh v tempu maratonu to rozhodně nebyl, vlastne na rozdíl  od podzimu, kdy jsem je běhal postupně, opakovaně a se zvyšující se kilometráží, tak teď to nebylo ani jednou. Chápu proč, cílem nebylo se pokusit o lepší čas na bratislavském maratónu, ale trochu se mnou "zatřást":), pokud to půjde navodit atmosféru závodu, podívat se, co to se mnou udělá. Dá se očekávat pozitivní efekt v každém případě. Pokud mi to navzdory všemu půjde, tak radostně naskočím do ultra části mého tréninku... a pokud mi to nepůjde, tak tam také radostně přejdu a budu se snažit usilovným tréninkem "zapomenout" na tu ostudu:).

V sobotu odpoledne už sedím ve vlaku i přes ten závoj let na mě doléhá ta federální soutěživost, respektive závist:). Vzpomínám, jak jsme sledovali třeba předpověď počasí.. a na Slovensku bylo vždycky lépe. V létě větší teplo, v zimě víc sněhu:), navíc nedostatkové zboží se jezdilo nakupovat do Bratislavy, případně s výletem přes řeku do Budapešti.
Třicet let poté já odjíždím na Slovensko -- v Praze je 1/2 maratón.. a co byste řekli.. v Bratislavě mají v neděli celý maratón! Nic se nezměnilo. Ale protože moje nejmilejší manželka se narodila v Bratislavě, tak jim to přeji:)

S Míšou krátce probíráme naše plány, já mám stejně jako ona sice podle svého posledního času zajištěný koridor A (do 3:15), krásné číslo 133, ale je mi jasné, že o ten čas 3:15 budu muset sakra bojovat. Ráno se mi chce spát, po boji se svými útrobami, nakonec beru druhé immodium a vzpomínám na rozhovor se svojí maminkou.. Té jsem říkal, že mám z městským maratónů hrůzu.. že budu potřebovat záchod.. a nikde nic nebude a já se po***.. A ona mi poradila, že můj táta v posledních letech byl take nervózní, když šel do města, proto si bral plenkové kalhotky... a ještě tu po něm nějaké zůstaly. Abych si je vzal na závod! :). Tahle vzpomínka mi zvedá náladu, když v koridoru čekám na start a říkám si povzbudivé dop*dele, dop*dele...

Honza B. při popisu svého maratónského výsledku v Drážďanech píše hezky o závodním přístupu k rekordu přes bolest, která je přítomná v tréninku a obzvlášť v závodě.. Já to strašně žeru a obdivuji, slyšet o tom vyprávět, na vlastní oči vidět kamarády a známé, kteří končí závody doslova na výpary posledních sil, kdy třeba Petr V. (TB) poslední výhru na Kladně slavil na židli a na vyhlášení ho museli přinést, protože do toho dal úplně všechno. V tomhle jsem naprostý srab, asi je to vedené i tím, že většinou běhám ultra, bez jakékoliv podpory a často rychle po závodě se musím dostat domů.. ať už autem, vlakem, letadlem.. prostě musím hned fungovat a po návratu stejně tak:).
Ale upřímně je to ve mně tak zakořeněné, že asi ani kdybych měl podporu a nemusel se o nic starat, na nic myslet, tak bych asi stejně nedokázal běžet nadoraz.

Ale už vystřelili ze startovní pistole a já to rozbíhám celkem svižně. V rámci mojí oblíbené ultra strategie -- run fast now, (maybe) die later. [tedy vyběhni rychle, umřít a zpomalit můžeš později:)]. pár prvních kilometrů se držím s vodiči na 3:00 hodiny, jejich tempo cca 4:14 mi přišlo motivační, tedy kdybych se někdy pokoušel o rychlejší maraton..:)...

Díky ultra, nedokážu úplně probíhat občerstvovací stanice (a že je jich tu jak máku), tak vodicě na 3:00 postupně ztrácím,  po 1/2 maratónu mám sice ještě slušný mezičas 1:33 (připomínající moje číslo), ale to je tak všechno. Zpomaluji a začínám svůj boj se žaludkem a jeho kamarády:). Maratón na vodu, to už tu od přípravy na Rondu nebylo, navíc ve svižnějším tempu:) -- a jak se oteplilo, tak se aspoň snažím dost pít, stanice po vzoru ultra procházím... a až po nich se postupně rozbíhám. Proto není divu, že mě na 36 km, zrovna když v klidu kráčím a popíjím pramenitou vodu Rajec(c)..:).. předbíhá houf závodníků s vodiči na 3:15. Ani to se mnou nehne. Naopak, pozvolna se rozbíhám, mám radost že se moje tělo dává do pořádku, říkám si -- ještě tak 1-2 dobré zastávky a jsem zase v závodě s plnými silami a mohl bych zkusit nějaké to jídlo...

Akorát mi při tom pozitivním plánování nedochází, že ta druhá občerstvovačka je cíl:). A tak v klidu a s úsměvem a v rozumném tempu dobíhám maratón, připraven běžet dál... Jó, kdyby na stanicích bylo pivo, tak jsem v závodě mnohem dřív(!). Plácám si s dětmi kolem tratě, koukám na ukazatel času, 3:20:50 .. téměř sestupný trend 3-2-1 potvrzuje, že to se mnou šlo dneska z kopce:), ale těch chybějících deset vteřin to zachraňuje [čistý čas 3:20:35].

Výrazně horší výsledek, než můj podzimní čas, ale přesto cítím velkou spokojenost. Jsem v podstatě v pořádku, krásně stihnu vyzvednout bágl v hotelu, umýt se, a dojít na nádraží.. protože závod končí, až když jsem doma!:).

To jsou ty moje blahoslavené i prokleté ultra reflexy:)..které do mě hustil Běžící Stín a já je svým osamělým běháním a závoděním jen posiloval:). Prostě řešit problém,  když se vyskytne, zpomalit, dát se do pořádku, protože může být ještě hůř.. a pak by náprava nemusela být možná. Z hlediska krátkých závodů, nebo i závodního pohledu to není dobrá strategie. Je většinou spojená se znatelně horším časem, ale na dlouhých tratích a v životě mi přišla úplně zásadní. Maximalizuje šanci na dokončení a pro mé další běhání -- dává větší šanci běhat bez zranění.

Po včerejších čtyřech a půl hodinách sezení v naplněném vlaku, když jsem dneska ráno rozbíhal svůj běh do práce v tempu 7:40 na kilometr, s bolestivým sykáním, jsem si říkal, co to je?:).. Ale každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":).. Po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk, ostudná průměrka se dostala na úroveň joggingu (6:30) a svět je krásný.

Maratón je sice asi král, ale ultra je ultra!
Proto našemu úsilí.. a hlavně tomu ultra v nás.. zdar!
12:)