Wasatch Front 100, aneb zázraky se dějí!

Tentokrát přeskočím tradiční předmluvu:) k mojí výpravě, protože podle vaší podpory v komentářích, sms, emailech — vám všem, co sem občas zabloudite a čtete ty moje “dřysty”:), vám dlužím aspoň drobný, pokud možno nefiltrovaný náznak toho, co se odehrálo v Big Mountains. Podle mé stupnice to byl čistý a nefalšovaný zázrak, který si ještě ani teď, o den později, kdy čekám na letadlo domů, nedokážu plně uvědomit.

—- alespoň malá poznámka k cestě a k přípravě na závod —-
Cesta byla už téměř standardně dramatická, kdy jsem dobíhal letadlo v Amsterdamu, a u stojánky jsem byl v okamžiku, kdy se chystali zavírat nástupní dveře, ale nakonec mě pustili dovnitř, naložili můj kufr a díky tomuto zpoždění to podle mě stihl ještě zbytek asi pěti pasažérů. Úspěšné logistice včetně výběru tranzitního letiště a hotelu podřizuji skoro všechno. Konečně si po příletu zařizuji americké telefonní číslo, což se při mých předchozích závodech nedalo zvládnout - většinou to byla kombinace nedostatku času nebo neexistence operátora/prodejce, co jsem potřeboval v blízkém okolí. Nebo to, co jsem si koupil on-line nefungovalo:).

Druhý den (ve středu) potkávám svoje pacery a znova se ubezpečuji o tom, ze hard-core ultra běžci, to je na 99.9 procenta jiný svět... (zatím jsem tu 0.01% nepotkal)... milí, přátelští, a ti zdejší — Justin a Graham — byli už od začátku rozhodnutí mi ze všech sil pomoci, abych si mohl splnit svůj sen. O síle, podpoře a přátelství Běziciho Stina netřeba mluvit, to je mimo jakoukoliv stupnici!
—- konec drobné cestovní poznámky—-

Při tom všem povídání a informacích od Justina a Grahama si naplno uvědomuji pravý stav věci... Wasatch Front 100 je skutečně překrásné ultra, ale jedno z nejtěžších... Místní běžci o něm mluví s láskou a chvějícím se hlasem, což podporuje moje smíšené pocity. Ta první vlna pocitů mi říká, tak a tvůj boj o Grand Slam je totálně v háji... Na druhé straně se uklidňuji tím, že stejně nikdo nevěřil, že bych to mohl dát... Obzvlášť, pokud viděl video/fotky z doběhu Leadville, 5 minut před koncem závodu a znal pravý stav věcí..

Upřímně, úroveň devastace těla a řekněme cílená sebedestrukce během závěrečných mil v Leadville by asi každého přesvědčila o tom, že by bylo lepší zůstat doma:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), se mě zeptala na férovku, jak se cítím psychicky, jestli si navzdory stavu nohou, žaludku (začal jsem normálně jíst a pít asi až po 3 dnech po návratu z Leadville)... jestli si aspoň trochu věřím, jestli tam jedu bojovat, nebo jestli jsem to už dopředu vzdal.

Po pravdě jsem odpověděl, že to sice “z venčí”:) nevypadá na dobrou šanci, ale že jsem stále optimista, tím spíš, že se Běžící Stín nenechal odradit mými kecy a zopakoval svoje “Rozkaz zněl jasně..” a že mi tím pádem přijede dělat pacera z Brighton do cíle (32 mil). V kombinaci s Justinem a Grahamem mi to dávalo aspoň nějakou naději.

Justin zná trať doslova do detailu, dával mi a Grahamovi (později i Stinovi) spoustu užitečných informací, že jsem začal pomalu věřit, ze máme i férovou šanci na dokončení... s nedoléčenýma nohama, se žaludkem poničeným “gelovým” dobrodružstvím”... jsem se díval na Wasatch okem pravé blondýnky, věřící, že šance je pořád padesát procent:).

Ale to plánovací já bylo neklidné a vzhledem k (pro mě) trochu nestandardní organizaci, se připravuji obzvlášť pečlivě. Z hotelu to mám na stanoviště autobusů kousíček, méně než 5 minut. Jsem tam s předstihem v magický čas 3:45 a než vlezu do autobusu, tak se ohlásím zero-seven-four, což mi vydrží na dalších skoro 37 hodin...

Cesta autobusem na start trvá asi 35 minut a já mám celou dobu takový divný pocit, nezůčastněného pozorovatele. Nedokážu pochopit, že jsem tady... že mám šanci zkusit si splnit svůj nejtajnější sen... Dokázat si, že i úplně obyčejný nadšený příznivce ultra může snít o svojí účasti v Grand Slamu. Bez ohledu na výsledek vím, že už jsem si všechno splnil... Nicméně, posunout se na zbývající políčko v Grand Slamu je strašně lákavé. Je to výzva i otázka, jestli zůstanu na úrovni číslování nástupiště v Harry Potterovi (3/4), nebo jestli se posunu na osudový stupeň 4/4.

Stoupání do kopce na start mě definitivně probouzí do reality. Podle rady Justina se řadím do poslední třetiny závodníků, ale zase ne úplně na konec. Je to důležité, protože hned od startu vede v podstatě jednokolejka hodně prudce vzhůru. Nechci nikoho zdržovat, ani se nechat uhnat, nebo zase šíleně ztratit. Na startu je nás něco přes 300, přestože jsou to povětšinou velmi zkušení závodníci, nedá se čekat, že cílem v čase pod 36 hodin proběhne vice než 2/3 z nás. Budu mezi nimi? Je jasné, že pokud ano, budu úplně na chvostu, proto ta poslední třetina ve startovním poli:).

Wasatch není vůbec komerční závod a jak byste asi čekali, startovní bránu tvoří jen kus provazu nataženého přes odbočku v parku na začátku trailu. Sotva si stačim utáhnout boty a sestavit hůlky, začíná se odpočitavat a vybíráme!!!

Zopakovávám si v duchu naši strategii. Věříme, že pokud neznáš trať, nejsi dobrý běžec, případně nejsi v dobrém stavu — (všechy body si za sebe můžu zaškrtnou) — tak jediná úspěšná strategie je běžet relativně volně začátek. Tedy běžet ho moudře... Většinou se udělá velký horko, slunce žhne, jak rozpálené pláty kamen, snadno se to dá přepálit. Výsledkem je úžeh, přehřátí organismu, ztráta sil... většina lidí potom začne zvracet a donutí je to odstoupit ze závodu.

Lyžovačka..:)

Proto jsem se snažil držet naší strategie: Přežít a dostat se v dobrém stavu na 45 míli, kdy by měl žár polevit. Raději trochu později, ale přežít. Během noci si dát do pořádku žaludek a tělo zdevastované horkem. Plán byl být na Lamb´s Pass kolem 7 hodiny a strategii jsem plnil tak nějak “napůl” :). Chybějící stanice Swalow Rocks, spolu s Leadville se na mně podepsaly víc, než bych chtěl. V podstatě od cca 23 míle jsem začal pravidelně zvracet.

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Po ránu se zatáhlo, začalo drobně pršet, déšť sice postupně sílil... ale já měl radost. Představoval jsem si, jak tu otevřenou část, které se ne nadarmo říká “hell”, tedy peklo, jak jí projdu v příjemném deštivém počasí. Ó bláhoví jsou optimisté:)! Zatímco se prašné cesty změnily v blátivé sešupy z kopce, na kterých jsem si mohl vzpomínat na lyžařský výcvik na základní škole — kde jsem taky často nevěděl jak, ale věděl jsem, že s pomocí hůlek a dolů:)— tak se po pár hodinách mraky rotrhaly, ukázalo se modré nebe, zářící slunce, překrásné výhledy (v téhle části se běží hodně po zvlněných hřebenovkách, prostě nádhera. Jen jsem si to nedokázal plně užívat, protože v téhle části závodu není nikde žádný potok, ani potůček... A slunce navzdory čepici se mi snažilo vypálit díru do hlavy.:(

Na 32 míli (Big Mountains) se setkávám s Justinem. Moudře se vyzvracím před stanicí a obětuji skoro deset minut drahocenného času, dostanu do sebe dostatek kalorií, skoro litr ředěné fanty, bereme s sebou eis tee s ledem a vodu s ledem. Začal jsem věřit, že “počínající” krizi mám pod kontrolou a že ji zvládnu (jsem optimista a zvracel jsem “jen” čtyřikrát během posledních čtyřech hodin). Ale v pokračujícím horku se mi problémy vrací s větší intenzitou a začínám si “čistit” žaludek nejen před stanicí, ale téměř hned po odchodu.

Justin mě utěšuje, že dorazime celkem rozumně na Lambs Pass, kde mě převezme Graham a kde se také poprvé uvidíme i se Stínem. Skutečně, po 7 hodině večer tam jsme a můj tým už ví, že dneska by jídlo v mém žaludku neudrželo ani silné vteřinové lepidlo:). Graham mě přebírá na noc, je rozhodnutý mi pomoci zpravit žaludek a v pořádku mě předat Stínovi nad ránem na stanici Brighton. Má ale hodně těžkou pozici. O nějakém zlepšení žaludku ani optimista mého formátu:) nedokáže mluvit, navíc se zpomalujeme... Já v noci díky problémům s viděním, únavě a v tomhle případě ještě nedostatku kalorií — vždy zpomalim, navíc, když je terén technický (to na Wasach v řadě míst opravdu byl — je zpomalení výraznější.

Mezi běžci v Americe podle mě převažuje většinový názor, že se nedá uběhnout stomílovka, když běžec delší dobu permanentně zvrací. Proto Justin i Graham byli nervózní, nabízeli mi k jídlu kde co, ale situace byla jako přes kopírák... Něco jsem snědl, zapil to a během pár minut vyhodil:).... Snažil jsem se zůstat pozitivní — Vermont jsem také doběhl jen na tekutiny a Běžící Stín mi potom připomenul, že on sám běhal tři roky s rovnátky a taky nic při ultra nejedl:).

Ovšem, když jsme se blížíli k Brington, tak i já jsem měl celkem jasno, že je to pryč. Náš plán s cut-offs počítal s tím, že musíme nejpozději odejít ze stanice před 5 hodinou, jinak se ten další limit nedá fakt stihnout. Za stanicí začíná velmi příkrá, kamenitá sekce nahoru, to samé dolů, pak ještě vložený 20 minutový kopec... a relativně krátký seběh na stanici. Prostě nulová šance v okamžiku, když s Grahamem vcházime do stanice v 5:25... Navíc já naprosto zrušený...

Omlouvám se celému týmu — na stanici je i Justin, který tu pomáhal jednomu svému kamarádovi. Všichni se mě snaží motivovat, říkat, že už je to v podstatě jen z kopce a běhatelné... Vím, že to není pravda, ale jsem dojatý z jejich úsilí. Snaží se mi přinést kde co k jídlu, ale Stín mě zná, jak své boty. :) Podařilo se mu uvařit pro mě čaj s medem, jednu 1/2 litrovou dávku jsem pomalu vypil na stanici a poslouchal jeho strategii... Musím se trochu zkoordinovat, nic nejíst, jen pít, zklidnit trochu žaludek, dát se do pořádku, vyrazíme, až to půjde:), OMG! ... Nejlépe před 6:)... BS zůstává v optimistickém módu, i když naše současné šance podle předchozích propočtů jsou skoro nulové:)...

Stín sám potom přiznal, že i když mě zná a ví jak tvrdej dokážu být, tak, že ani on tomu nevěřil... Nevěřil, že nás nesejme hned následující cut-off. Ale znovu mi připomněl naše společné moto... Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme;). Konec konců můj sen a můj tým si zaslouží epický boj a nevzdávání se. Se Stínem jsme se rozhodli, že se budeme snažit zůstat v závodě tak dlouho, dokud nás tam budou chtít:), dokud nedoběhneme do cíle, nebo nás nesejme časový limit.

Ta první sekce se Stínem překonala řadu mých očekávání. Především, už jsem nejedl spoustu hodin, ale přesto jsem nad ránem dokázal velmi svižně poskakovat po kamení nahoru:) a stylem běhu dolů z kopce připomínal známého běžce Honzu Bartase, který tomu říká “no tomorrow”:). Na kamenitých “běhatelnějších” úsecích mi Stín hlásil dopředu terénní nerovnosti a velké volnější kameny mi odkopával z cesty. Doběhli jsme pár minut před limitem a získali další asi 3 hodiny v závodě. Ale podmínkou postupu dál bylo, že se musím ještě víc a výrazněji zlepšit a zrychlit.

Tady by stálo přidat podrobnější vysvětlení systému cut-offs na Wasatch. Jsou na začátku velmi volné, v podstatě dávají o víc jak hodinu extra času, než má většina lidi, kteří závod doběhli. V té chvíli jsme bojovali jsme o měkké technické cut-off jako lvi. A proti nám se tlačila stěna zpřisňujících se limitů. :(

Na stanicích nám lidi moc fandili, Justin s Grahamen nám posílali povzbuzující SMS, ale všichni to brali jako marný boj:). Jako labutí píseň, jako poctu ultra. My zatím se Stínem bojali o každou vteřinu, stejně jako dříve zemědělci o zrno. Aniž bych šel do detailů, tak jsem stanice probíhal, Stín nabral pití a led... všechno se odehrávalo za běhu nebo za chůze. Stejně jako ve Slunce, seno, jahody... Stín podobně jako průvodčí hlásil “nezastavujem, máme zpoždění” a tak jsem využíval i genderové výhody a močil za chůze... Stinovy povzbuzující hlášky typu... zvracíš pěkně, nezastavuj, umíš to i za běhu:)... To mi opravdu pomáhalo, připomínalo mi to ty nejsilnější společné zážitky z našeho seznámení, kdy jsme si říkali Los a Alamos (určitě snadno poznáte, kdo byl/je kdo).:)

Na poslední stanici před cílem ... Straton... dobíháme opravdu ve velkém stylu. Celou dobu se nám dařilo se zlepšovat nebo držet predikce do další stanice. Potkáváme při běhu do kopce (v téhle chvíli a v tomhle stavu držíme stále kilometr kolem 9 minut, co může vypadat jako rychlá chůze, ale v podmínkách Wasatch, s “odpocinutým” sluncem je to pro mě hard core)... Tak ten chlápek nás varuje, ať makáme, že ten cut-off na další stanici je už ve 2:15. Stín mi v klidu odpovídá, že jdeme dobře, ale v zápětí se opravuje, že to zase bude o prsa:), je to totiž o míli dál než si původně myslel.

Před stanicí jsem díky vyššímu úsilí znova silně zvracel, tentokrát jsem ale zpomalil do chůze. I v té napnuté atmosféře BS nezapomněl na svoje vtípky — že si myslel, že on je větší tvrďák, že jeho rekord je 5-6 krát za závod... ale, že mě už přestal počítat a že zavádí novou jednotku pro moje zvracení... jeden furt:). Na stanici nakonec přibíháme ve 2:06, skoro deset minut na zdejší cut-off. Chtěl jsem si aspoň vypláchnout pusu vodou, ale obsluha na stanici už je po právu unavená, za pár minut končí... všechno jde pomalu a Stín říká ... vůbec se nezastavuj, vodu přinesu... běž běž...

Myslel jsem si, že jsme se konečně dostali do trochu bezpečnějším vod, ale BS mi hned říká krutou pravdu. Justin s Grahamem nám děsně fandí, ale zároveň nám říkají, že v posledních 2-3 letech nikdo nestihl limit v cíli, pokud nebyl na stanici dřív než ve 2 hodiny. Jsou na trati ještě nějaké terénní “vlnky”, bude i “trocha” kameni... nesmíme se zdržovat. Stín to říká jasně. Do cíle se dostaneme, už je to jen 10.5 míle... ale je otázka, jestli tam budeme před pátou. V minulých letech to nikdo před námi nedokázal... tak to zkusíme my!! A hned počitá za kolik musíme běžet kilometr, jaké jsou tam úseky a přitom mi dává za triko spousty ledu, abych v tom ještě nekončícím vedru mohl běžet, co to jde a možná ještě rychleji:).

Po cestě postupně sbíháme další běžce a Stín mě chválí, že je to potvrzení naší strategie, že to děláme dobře:). — “..všichni jsou prošitý a vypadá, to že budou každou chvíli zvracet..”:). LOL, copak já dělám něco jiného posledních cca 15+ hodin? :)

Ale najednou se ukáže jezero a od BS vím, že náš čas v cíli předpovídají na 16:42, patrně podle famózniho doběhu přes Straton, ale stále nic není jisté. Jsem nervózní jak dívčina na první schůzce... takový úsilí... a teď, aby to nevyšlo? :) Stín mě uklidňuje, ale i on sám cítí, že zdaleka není konec. A tak cokoliv je aspoň mírně z kopečka... běžíme. Naposledy potlačím nutkání čaje v mém žaludku se podívat ven, co se tak zajímavého děje:), když v tom uvidíme parkoviště, kde má Stín auto a kde je i cíl, u kterého vlaje česká vlajka!!

Na běh v cílové rovince cíli už nemám morální sílu, už to není potřeba, ale Stín říká ... je to nutný... ta vlajka!!! A tak společně popoběhneme a v cíli se zmůžu ještě na vítězné gesto. Přichází mi gratulovat ředitel závodu a s nim i strážce Grand Slamu. Otevřeně říká, že měl o mě strach a že tomu vůbec nevěřil...:)

Našim ultra snům, ať jsou jakkoliv bláznivé... zdar!!

Pořád mi to nedochází, jak strašně malá šance to byla, ale kde jsou dobří kamarádi, tam je i malá šance o několik řádů vyšší!! Musím poděkovat znovu Mikovi, který mi pomohl na Western States, Báře a Nice za Leadville, Grahamovi a Justinovi za Wasatch! Jak by řekl Palacký ... Jako rudá niť se mým úsilím o Grand Slam proplétá Běžící Stín, který ještě při tom dokázal udržet svoji “lajnu”:) a být vtipný, i když to všechno občas vypadalo na Píkaču, nebo dokonce na toho menšího:)!

Dík patří všem, mojí trenérce a kamarádce Míše M., hodně lidí mi drželo palce... Dík patří pochopitelně i vám, co čtete moje zápisky... Moc mě potěšilo, že všichni, co nás sledovali na Wasatch — i když to vypadalo, že je to naprosto marný boj — to brali jako naši poctu ultra. Samozřejmě největší dík patří skromnému Stinovi, který na všechny moje díky a reflexe závodu (při pití piva během noci u mě na pokoji) odpovídal v duchu... “Ty máš konečně velkého ptáka a já jsem aspoň nejel zbytečně!!!”:)

I když jsem si ty nejsilnější zážitky sice nechal jen pro sebe, i tak se bojím si to dát na blog:), ale utěšuji se tím, že jsem přijdou a zabloudí jen nadšenci a ti pochopí moje dojetí a moji posedlost pro šťastné konce.

Všemu zdar! Našim snům, ultra a kamarádům ... zvlášť!

12:)

PS. Ty nádherné fotky jsem si "vypůjčil" na FB Wasatch, tak snad mi to odpustí. :)