neděle 29. března 2015

Když to (trochu) dře..:)... aneb chvála konzistence

Minulý týden byl takový správně šokový. Moje okolí si po těch letech zvyklo, že "už" nějak běhám a tak mi zase všichni přáli hodně štěstí na víkendovém 1/2M... paradoxně v době, kdy jsem je přestal běhat..:).. Pozor, ne snad proto, že bych se povyšoval a stavěl nad masové akce a začal říkat, že nic nikdy, atd.. Ale prostě mě teď potěšilo víc si zaběhat s kamarády než na PIMu a tak jsem si přesunul plánovaný chirurgicko-dentální zákrok na tento čtvrtek. Paní doktorka byla velmi šikovná a milá, humorně naladěná... dávala k lepšímu takové ty postřehy, jako -- to je dobře, že jsme si na to dali hodně času:), jak jsem dobrý sportovec, že skvěle krvácím:)... že takhle blízko "snědení" štěpu už dlouho nebyla:).. Prostě... ultra kam se podíváš. Po zákroku mě taktně upozornila, že.. přeci jen.. se vyndávají stehy až po týdnu .. a chtělo by to absolutní klid.. Uviděla moje rozšířené zornice a vzpomněla si, jak jsem ji říkal, že jsem přesunoval a ladil termín zákroku kvůli TransGrandCanarii .. a tak jen s pochopením řekla, že chápe, že jsem jiný než průměr:), ale že bych rozhodně pár dní neměl běhat. Pár dní jsou dva dny, že..:).. Protože jak od Běžícího Stína vím, .. tři dny bez běhu, to už je špatná karma:)..

Teda, upřímně.. i ten třetí den vyběhnout nebylo úplně jednoduchý.. Deri se vůbec nechtělo, já tvář oteklou, jako bych měl v puse na tváří nejmíň půlku jablka, ale .. co.. pomalý běh, léčí všechno.. a tak se spolu vydáváme na léčivých 9 km. Víra je to, co mění pravidla.. řekli by to všichni věřící.. ovšem označuji kohokoliv, kdo věří. Pokud člověk věří, že když bude stát pravidelně při čištění zubů na jedné noze že tím posílí kotníky.. tak je jistě posílí.. Když někdo bude (stejně pevně jako já) věřit, že pomalý běh léčí všechno..:).. tak má velkou šanci, že se vyléčí.. Ze své profese vím, že existuje spousta studií, které dokazují, že když řekněte lidem, že jim dáváte skvělou pilulku na cokoliv.. tak to má velkou šanci fungovat.. i když je to placebo.. Dáváte a podáváte jim totiž naději.. A to je hodně úzkoprofilové zboží:).

A tak se vracíme navečer domů spokojeni. Deri, protože jsme to zase tolik "nervali":) a já, protože jsem si ověřil, ze se dá běhat i s "lehkým" bušením v tváři.. A ejhle.. Sice se stav mé tváře dá charakterizovat stále pomocí "ovoce", ale z jablka už je švestka a další den se otok dostává na velikost kuličky hroznového vína:).

V euforii modifikuji slova padoucha Hogo-Fogo: (alkohol podávány v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství).... Běh podávány v (po)malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství!!..:)

Proč jsem vlastně tak vysazený na konzistenci a úsilí? .. Řešil jsem v posledních dnech řadu dotazů, jak běhat, jak trénovat na maratón, jak zhubnout, jak běhat dlouhé .. jak se udržovat ve formě ve věku 50+..:). Možná je to další vzedmutou vlnou běháním, možná tím 1/2 PIMem, kdoví...

Ti kdo mě znají, ví, co odpovídám.. "Já tomu nerozumím.. nechci něco radit (vím, že komu jsem poradil, ten je možná ještě na cestě a bloudí v temnotách)... ale.." Tady se naskýtá jednoduchá odpověď v duchu konzistence a každodenního drobného úsilí... Každý to ví.. "Stačí" začít postupně běhat.. a pomalu zvyšovat/udržovat objemy.. a všechno ostatní přijde samo:). Řada lidí čeká nějaké sofistikované rady/recepty, zkratky, vylepšení, urychlení... Určitě někde jsou.. Určitě je specializovaní trenéři znají.. Ale je otázka.. Vedou skutečně k cíli?

Když nad tím přemýšlím, tak je to celé vlastně hodně jednoduché... Pokud "to" opravdu chci.. Tak "to" dosáhnu (Myslím tím na rozumné cíle). Ať je to běh, úprava váhy, osvojení si cizího jazyka, atd... Pokud "to" opravdu nechci, a nechci tomu dát potřebné úsilí, tak toho nedosáhnu.. Ale zase -- nemělo by mě to trápit, protože to vlastně nechci:).

I u svých studentů si konzistence, úsilí a pracovitosti cením víc než určitého nadání. Neskutečná spousta věci se totiž dá naučit.. ale to úsilí a boj.. musíme mít nějak v sobě:)... Proto mám rád dlouhé běhy a ultra. Učí nás vytrvalosti, úsilí a víře. Víře, že všechno dobře dopadne.. A pokud to zrovna nevypadá dobře.. Tak ještě není konec!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 12:)

PS. Pokud se chcete vědecký zkoumat, tady je překlad jednoho zajímavého testu na ambice a konzistenci zájmu. (Anglicky zde)
PPS. Zajímalo by mě v co věříte vy.. A jak "radíte" vašemu okolí?
PPPS. Určitou "metamorfózu" prodělala v posledních hodinách i Deri. Zase vypadá jako štěně:).


pondělí 23. března 2015

Částečně zatmění.. mozku aneb Trofeo Kima po česku:)

Pavel (Veverka Sudetský, VS) byl díky externím faktorům poněkud odstrčený z naší skupinky, v podstatě něco jako zapadlý vlastenec v sudetském pohraničí.. A tak jsme se již při nočním běhu do Poděbrad domluvili, že co nejdřív, jak počasí a náš čas dovolí, pojedeme za Pavlem na návštěvu. Nějak mě iniciativně napadlo, že mu řeknu, aby si připravil nějakou hezkou trasu, která by jej i nás motivovala pro nadcházející sezónu... Jenže.. Jakmile člověk má mezi svými kamarády alespoň jednoho běhajícího horolezce (a sám trpí závratí), tak má o zábavu a skvěle zážitky dopředu postaráno na řadu let, řekl bych:). Navíc když se to zkombinuje s dalšími atributy naší volné běžecké skupinky, tak se dějí neskutečně věci..

Všichni chlapci, co spolu různě tak pobíháme, jsme vášnivými čtenáři blogu Honzy Bartase.. A právě horolezecká skupinka byla nadšená jeho povídáním o Trofeo Kima, které se mi sice také moc líbilo, ale v podstatě jsem si to pročítal v klidu, nezasažen rozměrem náročnosti a nebezpečí technických a běžecko-horolezeckých vsuvek:). Stejně jako člověk, co nedoběhne na tramvaj, poslouchá v naprostém klidu dramatické vyprávění o přeběhu horského masívu a aby ukázal svoji účast, se třeba zeptá, jestli je to delší než 5km?..:).. Tak nějak podobně neznale a nezúčastněně jsem vnímal já Trofeo Kima....

Jenže Pavel nám chtěl všem udělat radost. [Toho se u svých kamarádů ostatně bojím nejvíc!:)] .. A tak hned hlásí.. Vymyslel jsem takový kratší, ale o to náročnější hezčí běh v okolí.. S nádhernými vyhlídkami, každý si přijde na své.. trochu techničtější trať:), a že ji nazval pracovně kima.cz. Tady pozor. Vůbec mi to v první chvíli nesepnulo a říkám, no to je skvělý!! Už se moc těším a určitě přijedu!

Za pár dní a několik mailů mi došlo, k čemu jsem se vlastně propůjčil a s čím jsem souhlasil. Koukám na zaslaný itinerář GPX trasy a říkám si, VS to pojal rozumně, návštěva, cca 35km, čumendo:).. jenže pak nahlédnu do google maps a google earth a udělá se mi trochu slabo... vidím kudy trasa vede a docvakne mi, že tím "kima" nemyslel žádnou (zatím) neodhalenou zkratku nebo veršovánku (zima/kima), ale vazbu na trasu motivovanou Trofeo Kima. Martin (VP) se hned ptá, jestli si má vzít s sebou do báglu lezecké boty, atd.. Jsem z toho celkem nervózní.:)... to je přeci pochopitelné.

I z hlediska přesunu na místo se nám začíná situace komplikovat, už to vypadá, že naše skupinka nebude kompletní, protože většina z nás může jen v neděli a krátce odpoledne Tomáš musí být na letišti a zmizet na služební cestu. Vždycky jsem si myslel, že jsem celkem tvrďák, co se cestování týče:), ale před Tomem všechno bledne:). Posunujeme čas odjezdu z Prahy na velmi brzo ráno v neděli, Tomáš nás různě posbírá autem po Praze a pak se sejdeme s VS už na místě. Odběhneme trasu, T. se s námi umyje v kanystru vody na parkovišti, sedne do auta a jede přímo na letiště! Mezi námi, v závěrečné části našeho běhu jsme ty motory startujícího letadla na ranveji slyšeli asi všichni:)..

Celý ten proces plánování, postupného odkrývání jednotlivých detailů trasy.. to je na dlouhé vyprávění a veselých příhod v něm není málo.. stejně tak na trase. Ale protože se o ní zasloužili nejvíce bratranci, Martin (VP) a Pavel (VS) tak je nechám o všem podstatném vyprávět... Za sebe bych jen chtěl říci, že jsem měl pocit, že jsem částečně s Cimrmanem [detailně naplánována logistika, obsahuje identifikaci dvou skupin vyrážejících automobilem, skupinu A a skupinu B... Samozřejmě, VS se spolu s cimrmany ptá...když je to jedno, proč zrovna já jsem béčko?:)...], částečně s Rychlými Šípy [ano opět počítáme za*rané koně:), lezeme do jeskyň a poznáváme naší vlast. VS jako Mirek Dušín nám vše vysvětluje, ví si se vším rady..].. Prostě tentokrát bylo nás pět, plná sestava RŠ, nebo čtyři mušketýři, kterým jsem já -- s duší ženy -- dělal tu zrádnou a proradnou Milady de Winter :).

Místo svého detailního vyprávění a nadšených výkřiků, nechám tentokrát prostor kamarádům a jen potichu do toho promluví staccato fotografií z mého běhacího telefonu.

Úvodní školení a strašení. Málem jsem dostal infarkt!

Vzhůru na Frýdštejn! 

Tak odkud že to létají ti ševci?

Čarodejnice nikde a tak mizíme.

Jako u mě v údolí.. ale o krásnější..:)

To jsou cestičky, to se to poskakuje!

Slunce a hra stínů.. Kdybz tady byl Běžící Stín!!

Ranní poezie, levá, prava, přední, zadní.. hlavně lamo.. neupadni!

Vzhůru na palubu bratři, aneb první velká žebříková..:)

Místo kachny, kachny... by se dalo říkat.. skály, skály.. skály..:)

Nekochej se a čum pod nohy..:)


Ohromuji svoji jistotou na vyhlídkách a vyvýšeninách. Holt kvalitní tréning

Každá skála kudy běžíme, má svůj příběh. Jen VS je má všechny..


VS, aka Mirek Dušín, nám vše ukazuje. Já jako Rychlonožka:) zmateně stojím stranou.

Vyhlídka, kam se jen podíváš!

Pavlova soukromá cesta (Pivo nedonesli)

Krasný výběh do skal


Žebříky moje láska...

Tyhle žebříky ještě zvládá pavlovo pes Sam

Tadz už jen horolezci a Tomáš vzhůru na vrchol

Běžecká idyla

Jako v Americe:)

Rychlé šípy hledají tajnou cestu do Stínadel

Ano, jsme zase na denním světle!

Seběh k vodě


Pavel VS pojal celý výlet, jako den splněných přání. Když jsem jej viděl, jak na parkovišti začal vyndávat lana, karabiny, lezečky.. tak jsem měl přání jediný.. v pořádku se dostat zase na parkoviště:)... klidně trochu "umazaný"... protože já moc dobře vím.. že adrenalin.. adrenalin JE HNĚDÝ! :)

Všemu zdar! Ultra a hlavně kamarádům.. zvlášť!

12:)

pondělí 16. března 2015

Osamělý a/nebo spolkový běžec? aneb .. může si jít s námi Honzík hrát?:)

Sice si občas dělám legraci z těch výkřiků na sociálních sítích typu "I ran two miles and I feel great!" (Uběhl jsem dvě míle a cítím se skvěle!:)... Ale pak se zamyslím a řeknu si, vlastně v čem je to moje blogovani jiné? V podstatě je to stejné. I když si v podvědomí říkám, že si píšu odjakživa hlavně pro sebe, jako zpětnou vazbu -- zachycení všech, pro mě důležitých okamžiků a nejlépe tak, jak je cítím v čerstvě paměti, nepřekryté autocenzurou nebo zpětnou korekci.. V podstatě není to o tolik rozdílné. Průšvih je, že si tady píšu a sdílím s lidmi kolem, kteří sem ke mně zabloudí.. asi daleko hlubší pocity a zážitky než, jak se cítím po dvou mílích :).

Ale asi nejhorší je, když moji studenti nebo kolegové z práce objeví můj blog a co víc, začnou jej od začátku číst.. a říkají mi, co a jak bylo u 89,..86kg či kolika km.. Případně mi líčí nějaké historky z dob mého ranného běhání. Nebo následně naše společná afiliace vede strýčka google k tomu, že (stejně jako před lety) se mi automaticky spojuje profesionální profil s mým blogem:)...

To mě často vede k myšlenkám o vhodné formě "autocenzury".. tedy, co vlastně si psát a co ne.. Nakonec jsem to stejně, jako před lety, zavrhnul. Slovy mého fanfarónského strýce.. "Když praskla zahrádka, ať praskne i plot"!:).. Poté, co jsem se tady v podstatě léta "obnažoval" a "polonahý" pobíhal, teď nemá smysl řešit barevný tón oblečení, že? :). Ostatně, nebýt mého exhibicionismu na internetu, neměl bych zcela jistě už celou řadu skvělých kamarádů. Jak bych je asi našel?? A tak beru na milost všechny vedlejší účinky média zvaného internet... :)

Nevím, jak vy, ale já se vždycky snažil už dopředu řešit velké dilemma. Sám nebo v davu? Sám nebo nebo ve smečce (i těch blízkých)? Naštěstí je to takové fiktivní dilemma. Běhám totiž většinou sám (pravda.. často s Deri, občas s dcerou, nebo s manželkou.. ale většinou sám). Ten rozměr osamělého běhání mě naplňuje. Nicméně v posledních týdnech jsem zpozorněl:). Už i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, mi to jasně řekla... Vždyť já jsem každý druhý víkend s kamarády někde v p*deli:)! Běžím z Poděbrad do Prahy, obíhám Londýn... Vlastně nejsem doma..
Snažím se (i sám sobě) to vysvětlit tím, že jsem vyloženě vítací typ:). slovy Tkalouna: "Vítací typ - to je chlap, kterej se svou ženou rád vítá. Těší se na ní v práci, a když přijde domů, tak volá na prahu: „Tak mě tady zase máš, ženo!“ Ovšem aby bylo vítání, musí bejt napřed loučení." To, že mě moje nejmilejší po mých provokačních slovech neflákla hadrem:), jen ukazuje sílu našeho vztahu, že?:)

Původně jsem sliboval, že o víkendu "budu doma", což se nakonec sice splnilo, i když asi jinak, než by normální člověk čekal. To zase ti kamarádi... Ještě jsem ani pořádně nevyklepal prach z bot z TGC a píše Petr (t-bird), jak je moc smutný, že kvůli nemoci nemohl běžet s námi kolem Londýna, jak jej trápí nedostatek km a jak mu chybí noční tréningy.. A prý -- co takhle v pátek navečer vyrazit do Berouna a na noc běžet do Prahy? Domů přijdeme tak akorát, jako z flámu.. budeme smrdět asi stejně.. rychlá sprcha, potichu zalezeme a ráno budeme sekat dobrotu..:). Nic náročnýho.. mezi 40-45km, pár piv po cestě, pokecáme, žádný honičky:)...
Cítím z jeho e-mailu takové to osamělé smutno, kdy osamělý běžec potřebuje společnost kamarádů.. A tak přehodnocuji plány a vysvětluji svoji nejmilejší, jak je to vlastně výhodné, když po třech nocích, kdy jsem se pořádně nevyspal, se nevyspím ani v pátek:), zato v sobotu po ránu budu doma, s Deri a se všemi.. hotová rodinná idyla:).

Nejlepší na tom všem bylo, že nakonec ve čtvrtek večer t-bird odkrývá své virové karty a přiznává, že i tentokrát bude pauzírovat.. a opět se z plánované skupiny Rychlých Šípů stává.. no přiznejme si to .. zase redukované Bratrstvo kočičí pracky:)... T-bird nás zatím sleduje přes life tracking, díky svému zánětu .. jen jako velmi zanícený divák:).

Co k tomu říci... z mé strany naprosto neskutečný výlet. Sice jsem se snažil, jak už je mým zvykem, pít pivo i za Petra, ale chlapci to pojali daleko bohatýršteji:), takže po druhém pivu piju už jen za sebe...:).. Díky spacímu dluhu v podstatě nevím kde jsem:). Vnímám ještě relativně ostře nástup do vlaku, pivo, výstup v Berouně a následnou nádražní restauraci před během.. Běh se díky pivu v mém pojetí stal něčím jako pobíháním od cedule k ceduli (po psím způsobu.. od patníku k patníku.. s následným "značkováním"). To si pamatuju naprosto přesně:)...

Chlapci spěchali plní nadšení ku Praze, až jsem je musel občas brzdit a přejít třeba na 50-100m na každém km do chůze... Na otázku, jestli jsem OK, odpovídám po pravdě a s úsměvem.. "Běží se mi hezky, je to krásný výlet.. je mi skvěle...akorát se mi teď chce blinkat:)"... A tak jsem je aspoň trénoval, jak při dlouhém nočním běhu, zbytečně nezvracet:). Ovšem, když dobíháme o 1/2 1 na Smíchov už jsem zase probuzený a plně funkční. Z nějakého důvodů jsem se úspěšně přepnul do módu "noční ultra", noc č.2:). I když cítím dostatek sil, přeci jen se nechám zavézt Martinem do Stodůlek. Ta extra hodina spánku se mi bude hodit! Skvělá volba! Ta moje Derivace!!! Už o 1/2 7 šíleně kňučela pod okny ložnice, tak že jsem samozřejmě vstal a šel s ní na dlouhou procházku.. a pak jsme ji vzali společně s moji nejmilejší se proběhnout -- není nad společný rodinný běh, nejlépe po proběhané noci:)..

Z hlediska přípravy na Rondu, asi není nic lepšího... Vděčně si připomínám, že nemám žádné velké nepřátele. Proč taky. Moji nejmilejší kamarádi mě dokážou zahubit i tak:). Na příští týden naplánovali další šílenou akci.. A já nevím, jestli se těším.. nebo děsím!:).. Naštěstí hned potom začíná závodní sezóna! Nemá chybu!! Budu zase běhat sám.. a tam mi žádné nebezpečí nehrozí! Jsem sice v chápání "normálních" lidí úplný magor.. ovšem proti kombinaci mých kamarádů? To žiju a běhám naprosto poklidně!:)

VSEMU ZDAR! Ultra zvlášť! 12:)


pondělí 9. března 2015

TransGrandCanaria aneb skvělá lekce španělštiny:)

Po minulých zkušenostech s účasti v jižních zemích se ptám světa znalých kamarádů na praktická španělská slovíčka. Nemyslím si, že moje znalost westernové španělštiny je dostatečná, i když se jistě bude hodit.. Přiznávám, že se trošku obávám komunikačních problémů. Apríl mě uklidňuje, že v podstatě bych v mém případě měl vystačit se čtyřmi slovíčky: "siesta", "fiesta", "manana" a pochopitelně "cerveza" (pivo). Beru to částečně jako legraci, ovšem pro jistotu přidám velmi užitečný obrat "yo tambien" (já taky).. který se ukázal velmi efektivní při objednávání občerstvení a tak:).
Jak jsem naznačil v minulém zápisku, odlétal jsem už s drobet :) opotřebovanýma nohama, hlavně fakt, že jsem nohu kolmo zvedl maximálně asi 20cm komplikoval i zdánlivě triviální úkony, jako je navlékání/výměna ponožek nebo zavazování bot.. To přelézání svodidel se v takové konstelaci dostává na úroveň akrobatického výkonu..:)

Ale v rámci tréninku a přípravy na obávanou Rondu dels Cimps.. asi nemůžu vymyslet nic lepšího:). Paradoxně si myslím, že to z mé strany asi byla ta nejsoustředěnější a nejprofesionálnější akce. Ať už před nebo i během celého závodu. Na všechno jsem byl sám, včetně logistiky přesunu, který v minimalistické variantě nebyl vůbec jednoduchý. Začínám mít relativně jasno, jak si vhodně poskládat věci do báglu, co do které kapsičky a jak ještě upravit batoh. Snad do Rondy doladím i další detaily v jídle. Svět je krásný!:).. Ale postupně..

Přilétám na Grand Canaria ve čtvrtek pozdě večer, ještě na letišti využívám wifi zdarma, abych řešil nějaké urgence v Čechách, ale pak spěchám údajně na jeden z posledních autobusů do Maspalomas. Při domluvě s řidičem se bohužel ukazují drobné slabiny v úvodní sadě slovíček. Je tma, autobus nehlásí stanice, nikde nic není napsané:)... nervózně sleduji různá města a městečka, bojím se, že přejedu. Pak ale (díky pilnému samostudiu klasiků) si všimnu, že přejíždíme most, pod kterým je vyschlé a vybetonované řečiště.. Áááá jsem "doma":) .. tady to hezky popsal velký Honza B. to jsou ty pekelné 3km před cílem. A skutečně, na následující zastávce vystupuju a v přítmí vidím několik dalších autobusů.. jsem správné v Maspalomas! Beru taxíka k hotelu, kde mi sdělují skvělou novinu... I když jsem vše objednal a zaplatil s předstihem, nemají pro mě ubytování:). Ha! Ale jsem tu jistě na ten závod, že? Tím pádem mi nebude vadit, když budu bydlet asi 400-500m jinde a na recepci si budu docházet -- co to je pro ultra, že?.. Souhlasím, na to se nedá opravdu nic říci..:). Navíc, internet je jen v recepci a abych byl úplně přesný, občas se vyskytoval asi na 1-2m2.. u recepce ovšem mají takový minimarket, kde si hned kupuju pár piv a odcházím za pomoci personálu společně hledat, kde že to vlastně bydlím:). Dvě piva na noc a ještě znova si čtu po x-té reporty ze závodu a hlavně i rady Honzy B., které by bylo škoda nesdílet s ostatními:

Co bude asi klíčové bude dost pití. Občerstvení není tolik a já bych měl s sebou radši více než 1l. Do Tejedy dorazíš asi za plného dne a bude tě čekat nechráněný výstup na Roque Nublo a na Garanon. Tam se pořádně najíst a utíkat dolů do Tunte - ten sestup mě minule psychicky porazil. Na ten si dej pozor, je rozbitý, kamenitý, težký a Tunte je daleko. Z Tunte je jen jedno stoupání, po něm to už můžeš rozbalit.
Nejtěžší kopec tě čeká z Teroru. Tak na to mysli při těch prvních dvou.
Běžet se pořádně dá od cca 25km až do Teroru. Co nejvíc bych toho být tebou zkusil stihnout za tmy. Co jsem koukal na předpověď, tak může být opravdu vedro.
Jestli tě bude předbíhat taková menší starší Španělka - tak se jí proboha nedrž. To je moje trenérka. :)
Hodně štěstí a hlavně žádné zranění.


Takže zásada č.1: .. "Hlavně nerozšířit rady zraněných běžců" ... radši běžet jako děda Lebeda:). Ráno spím, jak to jde.. kolem 9 hodiny se vykopu, na recepci si koupím něco k jídlu a jdu do Expa (asi 2.5-3km). Úspěšně se registruju, dle rad s sebou beru pár věci do cíle na převlečení (sice jsem to nakonec nepoužil, ale byl jsem v klidu), na pokoji několikrát kontroluju batoh, čelovky, náhradní baterky.. Nakonec (moudře) volím na běh tenké tričko s dlouhým rukávem a 3/4 elasťáky.. sice obojí v černé barvě, ale bylo to správné rozhodnutí. Pichlavé keře mi v podstatě vůbec nevadily.. Rozhoduji se napevno, žádné převlíkani.. beru s sebou jen náhradní suché ponožky.. a zase se ještě chvíli jdu pospat. Do expa nakonec beru taxíka.. těch 45 minut extra polehávání mi stojí za 5 euro:). Dorazím právě v čas, s předstihem dorazily autobusy, potkávám se s Michalem V. a Jirkou Z., zdravíme se, a spěcháme urvat nějaké to místo v autobuse.

Malá výchovná odbočka. Řidic odmítá, abychom nastoupili s bágly a hůlkami, že všechno musí být v zavazadlovém prostoru. Odmítáme jako jeden muž, řidič říká, že v tom případě nikdo nikam nejede:). Taková menší vzpoura... Ale jak to konci? Jako vždy někdo vyměkne.. nakonec u nás jeden, navzdory mému přesvědčování podlehl a hned to na sebe prásknul řidiči. Je to jako protržená přehrada. Na začátku je kapka, pár kapek vody.. za chvíli mocný proud a stržena hráz:). Jako jeden z posledních rezignuji, přivazuji hůlky k báglu a deru se dovnitř. Organizátor si mě ovšem pamatuje, obzvlášť moje promluvy ke stávkokazům... Důsledně mě kontroluje a říká, že nemám zaplacenou cestu.. že nemůžu jet. Ať si dojdu do expa zaplatit cestu nebo si vezmu taxíka! Naštěstí odchází kontrolovat další bus, domlouvám se proto s řidičem a platím mu hotově za cestu. Michal s Jirkou mi naštěstí drželi místo a tak si v klidu užíváme přesun na druhý konec ostrova.

Na startu jsme s velkým předstihem. Je celkem chladno, od moře fouká silný vítr a tak chytře obsazujeme schody v jedné restauraci, kde přes hodinu čekáme v teple a v závětří. Ještě stihnu zdejší WC, rychlé pivo:), a už se jdu někam postavit na molo. Jsem sice v zadní části, ale podle rady Honzy B. městem vybíhám celkem svižně, předbíhám hromady lidí... až to půjde ostřeji nahoru, tak by i mě single track hodně zdržoval..

Jirka s Michalem jsou podle všeho výrazně přede mnou, ale na asi třetí stanici se chvilku vidíme. Říkám jim, že jsou hodní, ale netřeba na mě čekat:).. Jirka věrný svému jménu vyrazí ... no jako zajíc:) a Michal s ním.

První část závodu mi připomíná takový zdánlivě poklidný hornatý běh přes lesy, políčka a zahrádkářské kolonie:). Malebný. Zdání klame, od Honzy B. vím, že si musím dávat pozor. V hustém mlází kozích stezek není dobře vidět na cestu a údajně tady někde si Paloncý naštípl palec. Věřím tomu a i kdyby mě to stokrát hnalo dopředu, kašlu na to. Vím z vyprávění, že závod začíná zhruba po 50 km, na stanici s výstižným jménem Teror. A tak se po cestě zastavím, občas něco vyfotím.. díky svým zubům:) mi jídlo na stanicích dělá starosti.. (sice jsem připraven, ale k jídlu jen oříšky na druhé stanici... to mě fakt dostalo)...

Proto se moudře rozhodují. Po cestě se občas zastavím v nějakém obchodě, bufetu, stánku, koupím něco k jídlu, nebo aspoň pivo. U místních získávám hromadu bodů.. pravidelně jsem focen s plechovkou piva:), a znalci pokyvují hlavami.. ano, ano, strejda na výletě, nadšený hobik z Čech, ale zůstává věrný pivu a své národní identitě. Jsem sice na závodě, ale nepodceňuji společenský rozměr celé akce, užívám si to, s domorodci se snažím bavit, tancovat.. fotografovat se:).. a tak do Teroru dorazím sice s 50km náročných stoupání a klesání v nohách, ale jinak plný sil...

To co se děje ve vesničce, je pocitově mimo moje chápání a zaslouží si i krátké video. Honza B. měl naprostou pravdu. Z mého pohledu nezažit si tu atmosféru "corridy" by byla škoda. Bubny rachotí, není slyšet skoro vlastního slova... Srdce se mi ladí do rytmu bubnů a cítím, že JO!! Vím, že teď začíná závod. Ted přijdou ty nejtěžší části (ani jsem netušil, jak velkou mám pravdu)... Nálada stoupá na maximum, moje odhodlání je na stupni 12, ještě si jednou zatancuji s místními, nacpu si plnou pusu nakrájeného luncheon meat, zatnu pěsti.. a vyrazím.



Ten výstup nahoru se dere pod kůži, slunce a silný vítr začínají ukazovat svou sílu, slzí mi oči plné prachu.. při každém průchodu sedlem se otevírají nová panoramata.. Krajina se mění že zahrádek do divočejší pustiny... Jedním slovem nádhera!

Na vrcholku zhruba v půlce trasy se těším na něco k snědku, ale bramborové lupínky to nejsou milý pane:)... Z báglu vyndávám těžkou zbraň další horalku!:)...[moje doporučení pro zahraniční akce: horalky jednoznačně dominují nad poněkud úzce specializovanými tatrankami]... občasný pohled na mapu a profil dávají tušit, co mě ještě čeká, i když se znovu a znovu zjišťují, že profil má pouze ilustrativní charakter a že trasa je ve skutečnosti mnohem náročnější, než by se zdálo:)...

V jednom kopci doháním Michala... asi mu už bylo smutno a že prý čekal na stopa:).. tak chvíli jdeme a popobíháme společně, absolvujeme nádhernou pasáž před Garaňon.. fotím za odměnu i Michala, ať má památku, že na mě počkal.:)... údaje o km a vzdálenosti byly často.. no poněkud zavádějící. Michala to po chvíli vytočilo před jedním sestupem tak, že něm bouchly saze a vyrazil dolů z kopce jako utržené kamení:). Já si hopkám pozvolna, za fotografem kupuji pivo, rozmlouvám pozor polsky(!) a získávám další body pro mezinárodní česko-polské přátelství:). Pak ale i já se postupně rozbíhám z kopce, zásady dědy Lebedy berou v tu chvíli za své:), je totiž světlo, vidím relativně dobře a tak na své poměry běžím fakt super...

Na další stanici světě div se.. zase dobíhám Michala, Garaňon je moje záchrana! Normální jídlo!! Piju 3 čaje, dvě misky těstovin, už se oblíkám na noc, sahara kit mizí v báglu, čelovka nasazená.. prostě lama profesionálem:)..
Michala po výstupu na nejvyšší vrchol nechávám už vlastně běžet samotného, v blížícím se přítmí si nejsem jistý, i když bych měl sílu běžet relativně dobře, tak přecházím na zásady bezpečného provozu a rychlost upravují stavu "vozovky":).. když vidím a nejsou záludné kameny, běžím i svižně, jinak popobíhám nebo zrychleně jdu... Honza B. měl zase zatracenou pravdu.. do Tunde je to sakra daleko... Ty tatranské chodníčky mi taky moc nesvědčí, zakopávám..tady by se hodily HOKA..:).. Vlastně jen kousek před stanici zapínám bezpečnostně čelovku.

Ve stanici hodnotím situaci a vzpomínám na pokyny a plány. Honza říkal něco o "překvapení".. a když to říká on, tak to bude pěkný maso... Kašlu na čas a věnuju se dobré přípravě.. měním ponožky, což vzhledem k mě ohebnosti vykouzlí úsměvy na tvářích obsluhy stanice a přihlížejících. Taková malá etuda z cyklu Mr. Bean běží ultra:). Pak rozhodnutě přelézám ohradu u stanice a jdu neochvějně do baru. Pivo! Tohle chce určitě pivo:)..Číšník mě naviguje ke stolu, ale nenechám se odbít, že pospíchám a že si dám pivo na baru. Můj spěch dostává poněkud menší trhlinu, neboť se objeví patrně jeho manželka a začínají podle všeho řešit nějaký neodkladný (rodinný) problém... Mám sice pochopení, ale drobné se připomínám s tím pivem.. Na to si číšník všimne mého báglu a startovního čísla:)... zatímco já rychle do sebe klopím natočené pivo, číšník něco vykřikuje na lidí v restauraci. Je jasné, že jsem svým přístupem vzbudil menší světový rozruch, tedy alespoň v okolí toho baru:).

Dosti bylo kočkování, vyrazím zase vzhůru kopcem, abych mohl zase neskutečně klesat. Tady se slzou v oku vzpomenu na finského spoluběžce, se kterým jsme se několikrát předbíhali... Tedy moje nákupy, fotografování.. mě vždycky staly nějaký ten náskok..:).. vzpomínám, jak mi při sestupu do Tunde, kde jsem jej posledně předbíhal vykládal, jak teď to bude jen s kopce, pohodové a behatelne úseky!! :) A tu o Červené Karkulce, neznáš? Bláhovy cizince! :) Nečteš Honzu B.:), který ještě, aby nevyděsil svoje čtenáře, neříká zdaleka pravý stav věci:)..
Dovolím si jej pro jistotu znovu citovat : 
I když to bude vypadat, že jsi už něco nastoupal, tak teprve tam (v Teroru) začíná pořádné stoupání. Pak jsi ale opravdu v srdci ostrova a vidíš všechno, zůstaneš beze slov. Fakt. A tak bacha při seběhu na cestu. Já se tak kochal.... že to bylo nebezpečné. A hned po něm další stoupání, právě na Roque Nublo a Garañon. A potom. Jooo, chlapče, potom si užiješ. Lepší být ale psychicky připraven takže ti to povím. To klesání z Pico de las Nieves (kousek za Garañoněm) je brutální. Opravdu dlouhé, bez občerstvení. Psychicky mě týralo, že cíl už vidíš. Ale je 30km vzdušnou čarou a 50km závodu. Takže tam na tebe budu myslet.

Přesně tak.. po chvíli stojím na kraji strmého krpálu dolů.. Maximální sklon, volně velké kameny, obkroužené menšími a sutí.. občas zpevněné náletovými keři. Snažím se najít mezi tím optimální stopu v serpentinách a hlavně opatrně. Říkám si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele:).. asi budu ten nejpomalejší a budu to tady brzdit. Ale kdeže... z kopce mám nakonec pozitivní bilanci. Je to neskutečný pocit, když v unavených nohách se snažíte udržet na vratkých kamenech, člověk obchází pár spoluběžců, kteří toho evidentně mají plně zuby, případně se vyhýbá zdravotníkům snášejícím dolů zraněného.. Ufff.. Další stanice mě vítá šíleným větrem, odpadkové koše téměř poletují vzduchem, pár kostiček nakrájeného luncheon meat připomíná oschlé kostičkové zuzu:).. popiju něco vody, zbytek horalky a supky hupky dál..

Na té další stanici (podle slibu pořadatelů) jsem se těšil na slibovaný čaj, kolu nemůžu ani vidět, proto, když ji piju, už zásadně zavírám oči:).. Beru půlku poslední sušenky.. je to od moji nejmilejší "margot poslední záchrany".. už jdu prašnou cestou.. dalo by se běžet, ale bojím se, že začnu okamžitě zvracet:).. a tak rychle jdu, občas popoběhnu.. pořád na tu bídu mám pozitivní bilanci.. teda bylo by to lepší, kdybych nemusel zase držet pauzu na bobku v keřích:) ... [jak říkají trefně moji dobří známí.. Honzo, Honzo.. zase jsi si lepší čas vyloženě prosr*l:)].

Pak už se ale můžu těšit z neskutečně pakárny.. asi 3km úseku ve vyschlém a vybetonovaném korytu řeky.. tady by se zase hodily HOKA! V tom yzasla velká městská světla a já zmateně pobíhám křížem krážem korytem a hledám značky.. Ale asi jak je velký vítr a špatně vidět, tak nacházím jednu značku až po 2 km, kdy už jsem nervózní.. naštěstí na konci koryta je natažené mlíko, skupinka dorostenců, kteří říkají, že cíl je nedaleko, asi 3.5 km. Vylézám na chodník.. a v tom to přijde.. Stařík z nížin si připomene, proč tu je.. Rozběhnu to a běžím celkem svižně.. vzdaluju se skupince, která mě doháněla, dokonce předháním dalšího.. Blížím se k majáku a k pláži, kde byl doběh loni. Do expa to ještě kousek bude, že by kilometr? Až tam budu, tak tam budu..:).. Proběhnutí po pláži, vstříc temným vlnám, nikde nikdo... silný vítr zametl stopy lidí, co běželi přede mnou a já jsem vlastně první! :)
Písek promíchaný s mořskou solí v mých botách je ta správná vzpruha:). Sákryš, asi mi ty puchýře praskly:).. Zase to v rámci možností rozbíhám.. a nakonec dobíhám podle pohledu na hodiny nade mnou v krásném čase.. 27:55:24.
Ještě pochopitelně pivo v Expo, normální jídlo.. a šup spát.. za necelých 24 hodin už totiž musím být na letišti na opačné straně ostrova..Takový logistický oříšek:).
Moc děkuji všem za povzbudivé vzkazy, sms, maily..:).. Velký dík patří Honzovi B. za cenné rady a podporu...Slovy básníka -- Bylo to krásné a bylo toho dost:). Žádný světaborný výkon to sice nebyl, ale z mé strany maximální spokojenost. Hodnotím vysoko zažitky, svoji disciplínu, dodržení plánu a vůli k dokončení. To, že a jak jsem seběhl tu technickou pasáž do Artenara... je pro mě taková třešnička na dortu:).
Možná i pro vás je to inspirace a pošťouchnutí. Když může šeroslepý stařík, tak vy taky, ne??:)

Všemu zdar! Naším bojům a ultra.. zvlášť!
Vaya con Dios!!
12:)
PS. Bylo to neskutečný. Náročný, šíleně šílený:).  Samozřejmě to není závod, který bych s klidným svědomím doporučil širší veřejnosti:).. Ale slovy klasiků.. S takovým výletem na Kokořín, se to nedá vůbec srovnávat:)!

pátek 6. března 2015

Našim Penelopám, aneb ultra je ultra

Jako kazdy spravny starik nejen, ze se opakuju, ale i delam hodne podobne chyby stale dokola. Konecne mam na to uz vek byt i castecne senilni, tak proc si to nepriznat...

Nejdrive znovu objevuji znamou pravdu. Za skvele okamziky a zazitky se plati:), a tak i kdyz obeh Londyna dopadl z hlediska velmi male unavy a opotrebeni tela .. naprosto skvele... tak na me cekaly vsude hromady a hromady ukolu, povinnosti a prace. Takze misto regularniho a narustajiciho objemu km, jsem v nasledujich dnech bojoval doslova o kazdy metr .. Deri se navic ve tme a v zime boji behat, suma sumarum pohled na moji kilometraz vzbuzuje ultra usmev:).

 Ano, byl jsem behat hned v pondeli navecer, ale pak ten tyden skoncil s mene nez 50 km, prevazne proto... protoze jsem dusi ultra:)... Moje nejmilejsi manzelka, jasne slunecko mi totiz minuly ctvrtek rekla, ze by moc rada vymenila celou nasi loznici, postele, komody, skrinky za nove.. ze uz neco vymyslela, abych se s ni na to podival, schvalil a vyhledove (az budu mit mene prace), loznici rozmontujeme, treba nekomu nabidneme, koupime novou a postupne smontujeme, pripadne si nechame privezt a smontovat..

 To bylo ve ctvrtek vecer, ze..:)... v patek jsem zjistil zajemce, domluvil na sobotu odvoz, jeste navecer koupil prvni davku krabic a v narvanem aute privezl:). V sobotu od casneho rana do pozdni noci.. ano skoncil jsem tesne pred pulnoci.. jsem rozebral, nalozil starou loznici, dovezl dalsi dve varky krabic a matraci a srouboval a sroubovat a srouboval.. :). Uprimne si myslim, ze IKEA skladaci lego dovedla na uplny vrchol, protoze dalsi stupen uz jsou jenom piliny, vterinove lepidlo a formicky na delani prkynek:).. Tedy misto sobotniho dlouheho behu bylo jeste delsi sroubovani.. Na konci neskutecne pocity.. V hantyrce tymove kompozice.. drzim nejen pozici kreativisty, ale i dokoncovace:).

Ovsem druhy den rano se nemuzu hnout... doslova! Copak, ze zada, ale kolena od dlouheho kleceni boli jako cert, nedokazu si ani obleci ponozky bez sprostych slov (nastesti optimisticke dop*dele dop*dele.. pomaha).. sedet na bobku nebo klecet po vic jak 10 hodin ... kdyz na to nejste zvykli... neni uplne dobry napad:)... ale rikam si, ze pomaly beh leci vsechno:), vecer vybiham kombinaci zombie stylu a ranene srny... do noci za sebou tahnu Deri na snure, asi jako male deti kacera...

Kamaradi me upozornuji na moji nepoucitelnost... na podobne znaky meho usili o montovani a stehovani knihovny pred mym prvnim (nedokoncenym) mamutem...:) Ovsem, jak by rekl klasik.. podobnost je to ciste nahodna, protoze tentokrat jsem se zrusil daleko vic, nastesti mam jeste par dni do startu, ktere pojimam velmi pracovne. Pracuju od casneho rana do pozdni noci, s obcasnym zombie behem:), ale z haldy nedodelku se stava hromada, z hromady nakonec hromadka... a byt odlet o hodinu pozdeji.. tak bych snad dodelal uplne vsechno!:)

 Pri informaci o dovolene pro jistotu dodavam misto pobytu a ne plnou dostupnost, coz vysvetluji pobihanim na hornate Grand Canarii... Mezi nebezci (kterych je kolem naprosta vetsina) se to setkava bud s nepochopenim, nebo zase s duvernym pomrkavanim.. (..ja vim, ze behas, ale beres tam s sebou nejakou mladou rostenku, co??:) ). Tezko vysvetlovat, ze na konci mych cest je vzdycky moje Penelopa, moje nejmilejsi manzelka, ktera na me stejne trpelive ceka...

 Nastesti ta prani jsou velmi univerzalni: .. "Tak si to hezky uzij"... "At ti vydrzi "sily":)...vem si s sebou pro jistotu barevny prasky"! ... A tak na ne stejne univerzalne, ale pritom i pravdive odpovidam:... "To si pis, uziju.. strasne se tesim!" ... "Prasky neberu, verim ve svoji vydrz:)... kdyz to nepujde, tak chvili odpocinu":)..

A tak mi drzte palce. Zacal jsem balit az tesne pred pulnoci, ale verim, ze mam nejen vsechno, ale vsechno dulezite v letadle s sebou, kdyby se mi (zase) nekde zatoulal kufr. Moc mi na tom behu zalezi, bude to skutecna dovolena a uplne stejne si ji uziju!!

Vsemu zdar! Ultra behu a ultra v nas.. zvlast!
12:)