TransGrandCanaria aneb skvělá lekce španělštiny:)

Po minulých zkušenostech s účasti v jižních zemích se ptám světa znalých kamarádů na praktická španělská slovíčka. Nemyslím si, že moje znalost westernové španělštiny je dostatečná, i když se jistě bude hodit.. Přiznávám, že se trošku obávám komunikačních problémů. Apríl mě uklidňuje, že v podstatě bych v mém případě měl vystačit se čtyřmi slovíčky: "siesta", "fiesta", "manana" a pochopitelně "cerveza" (pivo). Beru to částečně jako legraci, ovšem pro jistotu přidám velmi užitečný obrat "yo tambien" (já taky).. který se ukázal velmi efektivní při objednávání občerstvení a tak:).
Jak jsem naznačil v minulém zápisku, odlétal jsem už s drobet :) opotřebovanýma nohama, hlavně fakt, že jsem nohu kolmo zvedl maximálně asi 20cm komplikoval i zdánlivě triviální úkony, jako je navlékání/výměna ponožek nebo zavazování bot.. To přelézání svodidel se v takové konstelaci dostává na úroveň akrobatického výkonu..:)

Ale v rámci tréninku a přípravy na obávanou Rondu dels Cimps.. asi nemůžu vymyslet nic lepšího:). Paradoxně si myslím, že to z mé strany asi byla ta nejsoustředěnější a nejprofesionálnější akce. Ať už před nebo i během celého závodu. Na všechno jsem byl sám, včetně logistiky přesunu, který v minimalistické variantě nebyl vůbec jednoduchý. Začínám mít relativně jasno, jak si vhodně poskládat věci do báglu, co do které kapsičky a jak ještě upravit batoh. Snad do Rondy doladím i další detaily v jídle. Svět je krásný!:).. Ale postupně..

Přilétám na Grand Canaria ve čtvrtek pozdě večer, ještě na letišti využívám wifi zdarma, abych řešil nějaké urgence v Čechách, ale pak spěchám údajně na jeden z posledních autobusů do Maspalomas. Při domluvě s řidičem se bohužel ukazují drobné slabiny v úvodní sadě slovíček. Je tma, autobus nehlásí stanice, nikde nic není napsané:)... nervózně sleduji různá města a městečka, bojím se, že přejedu. Pak ale (díky pilnému samostudiu klasiků) si všimnu, že přejíždíme most, pod kterým je vyschlé a vybetonované řečiště.. Áááá jsem "doma":) .. tady to hezky popsal velký Honza B. to jsou ty pekelné 3km před cílem. A skutečně, na následující zastávce vystupuju a v přítmí vidím několik dalších autobusů.. jsem správné v Maspalomas! Beru taxíka k hotelu, kde mi sdělují skvělou novinu... I když jsem vše objednal a zaplatil s předstihem, nemají pro mě ubytování:). Ha! Ale jsem tu jistě na ten závod, že? Tím pádem mi nebude vadit, když budu bydlet asi 400-500m jinde a na recepci si budu docházet -- co to je pro ultra, že?.. Souhlasím, na to se nedá opravdu nic říci..:). Navíc, internet je jen v recepci a abych byl úplně přesný, občas se vyskytoval asi na 1-2m2.. u recepce ovšem mají takový minimarket, kde si hned kupuju pár piv a odcházím za pomoci personálu společně hledat, kde že to vlastně bydlím:). Dvě piva na noc a ještě znova si čtu po x-té reporty ze závodu a hlavně i rady Honzy B., které by bylo škoda nesdílet s ostatními:

Co bude asi klíčové bude dost pití. Občerstvení není tolik a já bych měl s sebou radši více než 1l. Do Tejedy dorazíš asi za plného dne a bude tě čekat nechráněný výstup na Roque Nublo a na Garanon. Tam se pořádně najíst a utíkat dolů do Tunte - ten sestup mě minule psychicky porazil. Na ten si dej pozor, je rozbitý, kamenitý, težký a Tunte je daleko. Z Tunte je jen jedno stoupání, po něm to už můžeš rozbalit.
Nejtěžší kopec tě čeká z Teroru. Tak na to mysli při těch prvních dvou.
Běžet se pořádně dá od cca 25km až do Teroru. Co nejvíc bych toho být tebou zkusil stihnout za tmy. Co jsem koukal na předpověď, tak může být opravdu vedro.
Jestli tě bude předbíhat taková menší starší Španělka - tak se jí proboha nedrž. To je moje trenérka. :)
Hodně štěstí a hlavně žádné zranění.

Takže zásada č.1: .. "Hlavně nerozšířit rady zraněných běžců" ... radši běžet jako děda Lebeda:). Ráno spím, jak to jde.. kolem 9 hodiny se vykopu, na recepci si koupím něco k jídlu a jdu do Expa (asi 2.5-3km). Úspěšně se registruju, dle rad s sebou beru pár věci do cíle na převlečení (sice jsem to nakonec nepoužil, ale byl jsem v klidu), na pokoji několikrát kontroluju batoh, čelovky, náhradní baterky.. Nakonec (moudře) volím na běh tenké tričko s dlouhým rukávem a 3/4 elasťáky.. sice obojí v černé barvě, ale bylo to správné rozhodnutí. Pichlavé keře mi v podstatě vůbec nevadily.. Rozhoduji se napevno, žádné převlíkani.. beru s sebou jen náhradní suché ponožky.. a zase se ještě chvíli jdu pospat. Do expa nakonec beru taxíka.. těch 45 minut extra polehávání mi stojí za 5 euro:). Dorazím právě v čas, s předstihem dorazily autobusy, potkávám se s Michalem V. a Jirkou Z., zdravíme se, a spěcháme urvat nějaké to místo v autobuse.

Malá výchovná odbočka. Řidic odmítá, abychom nastoupili s bágly a hůlkami, že všechno musí být v zavazadlovém prostoru. Odmítáme jako jeden muž, řidič říká, že v tom případě nikdo nikam nejede:). Taková menší vzpoura... Ale jak to konci? Jako vždy někdo vyměkne.. nakonec u nás jeden, navzdory mému přesvědčování podlehl a hned to na sebe prásknul řidiči. Je to jako protržená přehrada. Na začátku je kapka, pár kapek vody.. za chvíli mocný proud a stržena hráz:). Jako jeden z posledních rezignuji, přivazuji hůlky k báglu a deru se dovnitř. Organizátor si mě ovšem pamatuje, obzvlášť moje promluvy ke stávkokazům... Důsledně mě kontroluje a říká, že nemám zaplacenou cestu.. že nemůžu jet. Ať si dojdu do expa zaplatit cestu nebo si vezmu taxíka! Naštěstí odchází kontrolovat další bus, domlouvám se proto s řidičem a platím mu hotově za cestu. Michal s Jirkou mi naštěstí drželi místo a tak si v klidu užíváme přesun na druhý konec ostrova.

Na startu jsme s velkým předstihem. Je celkem chladno, od moře fouká silný vítr a tak chytře obsazujeme schody v jedné restauraci, kde přes hodinu čekáme v teple a v závětří. Ještě stihnu zdejší WC, rychlé pivo:), a už se jdu někam postavit na molo. Jsem sice v zadní části, ale podle rady Honzy B. městem vybíhám celkem svižně, předbíhám hromady lidí... až to půjde ostřeji nahoru, tak by i mě single track hodně zdržoval..

Jirka s Michalem jsou podle všeho výrazně přede mnou, ale na asi třetí stanici se chvilku vidíme. Říkám jim, že jsou hodní, ale netřeba na mě čekat:).. Jirka věrný svému jménu vyrazí ... no jako zajíc:) a Michal s ním.

První část závodu mi připomíná takový zdánlivě poklidný hornatý běh přes lesy, políčka a zahrádkářské kolonie:). Malebný. Zdání klame, od Honzy B. vím, že si musím dávat pozor. V hustém mlází kozích stezek není dobře vidět na cestu a údajně tady někde si Paloncý naštípl palec. Věřím tomu a i kdyby mě to stokrát hnalo dopředu, kašlu na to. Vím z vyprávění, že závod začíná zhruba po 50 km, na stanici s výstižným jménem Teror. A tak se po cestě zastavím, občas něco vyfotím.. díky svým zubům:) mi jídlo na stanicích dělá starosti.. (sice jsem připraven, ale k jídlu jen oříšky na druhé stanici... to mě fakt dostalo)...

Proto se moudře rozhodují. Po cestě se občas zastavím v nějakém obchodě, bufetu, stánku, koupím něco k jídlu, nebo aspoň pivo. U místních získávám hromadu bodů.. pravidelně jsem focen s plechovkou piva:), a znalci pokyvují hlavami.. ano, ano, strejda na výletě, nadšený hobik z Čech, ale zůstává věrný pivu a své národní identitě. Jsem sice na závodě, ale nepodceňuji společenský rozměr celé akce, užívám si to, s domorodci se snažím bavit, tancovat.. fotografovat se:).. a tak do Teroru dorazím sice s 50km náročných stoupání a klesání v nohách, ale jinak plný sil...

To co se děje ve vesničce, je pocitově mimo moje chápání a zaslouží si i krátké video. Honza B. měl naprostou pravdu. Z mého pohledu nezažit si tu atmosféru "corridy" by byla škoda. Bubny rachotí, není slyšet skoro vlastního slova... Srdce se mi ladí do rytmu bubnů a cítím, že JO!! Vím, že teď začíná závod. Ted přijdou ty nejtěžší části (ani jsem netušil, jak velkou mám pravdu)... Nálada stoupá na maximum, moje odhodlání je na stupni 12, ještě si jednou zatancuji s místními, nacpu si plnou pusu nakrájeného luncheon meat, zatnu pěsti.. a vyrazím.



Ten výstup nahoru se dere pod kůži, slunce a silný vítr začínají ukazovat svou sílu, slzí mi oči plné prachu.. při každém průchodu sedlem se otevírají nová panoramata.. Krajina se mění že zahrádek do divočejší pustiny... Jedním slovem nádhera!

Na vrcholku zhruba v půlce trasy se těším na něco k snědku, ale bramborové lupínky to nejsou milý pane:)... Z báglu vyndávám těžkou zbraň další horalku!:)...[moje doporučení pro zahraniční akce: horalky jednoznačně dominují nad poněkud úzce specializovanými tatrankami]... občasný pohled na mapu a profil dávají tušit, co mě ještě čeká, i když se znovu a znovu zjišťují, že profil má pouze ilustrativní charakter a že trasa je ve skutečnosti mnohem náročnější, než by se zdálo:)...

V jednom kopci doháním Michala... asi mu už bylo smutno a že prý čekal na stopa:).. tak chvíli jdeme a popobíháme společně, absolvujeme nádhernou pasáž před Garaňon.. fotím za odměnu i Michala, ať má památku, že na mě počkal.:)... údaje o km a vzdálenosti byly často.. no poněkud zavádějící. Michala to po chvíli vytočilo před jedním sestupem tak, že něm bouchly saze a vyrazil dolů z kopce jako utržené kamení:). Já si hopkám pozvolna, za fotografem kupuji pivo, rozmlouvám pozor polsky(!) a získávám další body pro mezinárodní česko-polské přátelství:). Pak ale i já se postupně rozbíhám z kopce, zásady dědy Lebedy berou v tu chvíli za své:), je totiž světlo, vidím relativně dobře a tak na své poměry běžím fakt super...

Na další stanici světě div se.. zase dobíhám Michala, Garaňon je moje záchrana! Normální jídlo!! Piju 3 čaje, dvě misky těstovin, už se oblíkám na noc, sahara kit mizí v báglu, čelovka nasazená.. prostě lama profesionálem:)..
Michala po výstupu na nejvyšší vrchol nechávám už vlastně běžet samotného, v blížícím se přítmí si nejsem jistý, i když bych měl sílu běžet relativně dobře, tak přecházím na zásady bezpečného provozu a rychlost upravují stavu "vozovky":).. když vidím a nejsou záludné kameny, běžím i svižně, jinak popobíhám nebo zrychleně jdu... Honza B. měl zase zatracenou pravdu.. do Tunde je to sakra daleko... Ty tatranské chodníčky mi taky moc nesvědčí, zakopávám..tady by se hodily HOKA..:).. Vlastně jen kousek před stanici zapínám bezpečnostně čelovku.

Ve stanici hodnotím situaci a vzpomínám na pokyny a plány. Honza říkal něco o "překvapení".. a když to říká on, tak to bude pěkný maso... Kašlu na čas a věnuju se dobré přípravě.. měním ponožky, což vzhledem k mě ohebnosti vykouzlí úsměvy na tvářích obsluhy stanice a přihlížejících. Taková malá etuda z cyklu Mr. Bean běží ultra:). Pak rozhodnutě přelézám ohradu u stanice a jdu neochvějně do baru. Pivo! Tohle chce určitě pivo:)..Číšník mě naviguje ke stolu, ale nenechám se odbít, že pospíchám a že si dám pivo na baru. Můj spěch dostává poněkud menší trhlinu, neboť se objeví patrně jeho manželka a začínají podle všeho řešit nějaký neodkladný (rodinný) problém... Mám sice pochopení, ale drobné se připomínám s tím pivem.. Na to si číšník všimne mého báglu a startovního čísla:)... zatímco já rychle do sebe klopím natočené pivo, číšník něco vykřikuje na lidí v restauraci. Je jasné, že jsem svým přístupem vzbudil menší světový rozruch, tedy alespoň v okolí toho baru:).

Dosti bylo kočkování, vyrazím zase vzhůru kopcem, abych mohl zase neskutečně klesat. Tady se slzou v oku vzpomenu na finského spoluběžce, se kterým jsme se několikrát předbíhali... Tedy moje nákupy, fotografování.. mě vždycky staly nějaký ten náskok..:).. vzpomínám, jak mi při sestupu do Tunde, kde jsem jej posledně předbíhal vykládal, jak teď to bude jen s kopce, pohodové a behatelne úseky!! :) A tu o Červené Karkulce, neznáš? Bláhovy cizince! :) Nečteš Honzu B.:), který ještě, aby nevyděsil svoje čtenáře, neříká zdaleka pravý stav věci:)..
Dovolím si jej pro jistotu znovu citovat : 
I když to bude vypadat, že jsi už něco nastoupal, tak teprve tam (v Teroru) začíná pořádné stoupání. Pak jsi ale opravdu v srdci ostrova a vidíš všechno, zůstaneš beze slov. Fakt. A tak bacha při seběhu na cestu. Já se tak kochal.... že to bylo nebezpečné. A hned po něm další stoupání, právě na Roque Nublo a Garañon. A potom. Jooo, chlapče, potom si užiješ. Lepší být ale psychicky připraven takže ti to povím. To klesání z Pico de las Nieves (kousek za Garañoněm) je brutální. Opravdu dlouhé, bez občerstvení. Psychicky mě týralo, že cíl už vidíš. Ale je 30km vzdušnou čarou a 50km závodu. Takže tam na tebe budu myslet.

Přesně tak.. po chvíli stojím na kraji strmého krpálu dolů.. Maximální sklon, volně velké kameny, obkroužené menšími a sutí.. občas zpevněné náletovými keři. Snažím se najít mezi tím optimální stopu v serpentinách a hlavně opatrně. Říkám si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele:).. asi budu ten nejpomalejší a budu to tady brzdit. Ale kdeže... z kopce mám nakonec pozitivní bilanci. Je to neskutečný pocit, když v unavených nohách se snažíte udržet na vratkých kamenech, člověk obchází pár spoluběžců, kteří toho evidentně mají plně zuby, případně se vyhýbá zdravotníkům snášejícím dolů zraněného.. Ufff.. Další stanice mě vítá šíleným větrem, odpadkové koše téměř poletují vzduchem, pár kostiček nakrájeného luncheon meat připomíná oschlé kostičkové zuzu:).. popiju něco vody, zbytek horalky a supky hupky dál..

Na té další stanici (podle slibu pořadatelů) jsem se těšil na slibovaný čaj, kolu nemůžu ani vidět, proto, když ji piju, už zásadně zavírám oči:).. Beru půlku poslední sušenky.. je to od moji nejmilejší "margot poslední záchrany".. už jdu prašnou cestou.. dalo by se běžet, ale bojím se, že začnu okamžitě zvracet:).. a tak rychle jdu, občas popoběhnu.. pořád na tu bídu mám pozitivní bilanci.. teda bylo by to lepší, kdybych nemusel zase držet pauzu na bobku v keřích:) ... [jak říkají trefně moji dobří známí.. Honzo, Honzo.. zase jsi si lepší čas vyloženě prosr*l:)].

Pak už se ale můžu těšit z neskutečně pakárny.. asi 3km úseku ve vyschlém a vybetonovaném korytu řeky.. tady by se zase hodily HOKA! V tom yzasla velká městská světla a já zmateně pobíhám křížem krážem korytem a hledám značky.. Ale asi jak je velký vítr a špatně vidět, tak nacházím jednu značku až po 2 km, kdy už jsem nervózní.. naštěstí na konci koryta je natažené mlíko, skupinka dorostenců, kteří říkají, že cíl je nedaleko, asi 3.5 km. Vylézám na chodník.. a v tom to přijde.. Stařík z nížin si připomene, proč tu je.. Rozběhnu to a běžím celkem svižně.. vzdaluju se skupince, která mě doháněla, dokonce předháním dalšího.. Blížím se k majáku a k pláži, kde byl doběh loni. Do expa to ještě kousek bude, že by kilometr? Až tam budu, tak tam budu..:).. Proběhnutí po pláži, vstříc temným vlnám, nikde nikdo... silný vítr zametl stopy lidí, co běželi přede mnou a já jsem vlastně první! :)
Písek promíchaný s mořskou solí v mých botách je ta správná vzpruha:). Sákryš, asi mi ty puchýře praskly:).. Zase to v rámci možností rozbíhám.. a nakonec dobíhám podle pohledu na hodiny nade mnou v krásném čase.. 27:55:24.
Ještě pochopitelně pivo v Expo, normální jídlo.. a šup spát.. za necelých 24 hodin už totiž musím být na letišti na opačné straně ostrova..Takový logistický oříšek:).
Moc děkuji všem za povzbudivé vzkazy, sms, maily..:).. Velký dík patří Honzovi B. za cenné rady a podporu...Slovy básníka -- Bylo to krásné a bylo toho dost:). Žádný světaborný výkon to sice nebyl, ale z mé strany maximální spokojenost. Hodnotím vysoko zažitky, svoji disciplínu, dodržení plánu a vůli k dokončení. To, že a jak jsem seběhl tu technickou pasáž do Artenara... je pro mě taková třešnička na dortu:).
Možná i pro vás je to inspirace a pošťouchnutí. Když může šeroslepý stařík, tak vy taky, ne??:)

Všemu zdar! Naším bojům a ultra.. zvlášť!
Vaya con Dios!!
12:)
PS. Bylo to neskutečný. Náročný, šíleně šílený:).  Samozřejmě to není závod, který bych s klidným svědomím doporučil širší veřejnosti:).. Ale slovy klasiků.. S takovým výletem na Kokořín, se to nedá vůbec srovnávat:)!