pondělí 29. dubna 2019

60 dní do kontaktu, aneb všechno je všechno:)

Jak se ve vojenském žargonu říká.. 60 dní do kontaktu! :).. Tedy méně jak dva měsíce do prvního závodu amerického Grand Slamu (Western States 100 miles je první) -- a  já jsem správně rozložený.

Zatím při všech možných změnách, nečekaných pracovních povinnostech.. se mi díky bohu (a teď asi beru boží jméno nadarmo, i když si to poděkování víc než zaslouží) daří naběhat to, co mi Míša předepíše. Tedy občas to pochopím nebo realizuji špatně, v té horší variantě, že běžím dva těžké dny po sobě, kde by neměly být, nebo, že se týrám zbytečně a běžím sobotní dlouhou bez vody, ale to už je moje tréninková úchylka:).

Mám to v sobě vnitřně zakódované, že jako obyčejný rekreační běžec pro velké cíle musím ukázat plné odhodlání. Podle mého názoru dokončení Grand Slamu musím být schopen si sám sobě říci, že jsem udělal naprosto všechno. Ale naprosto. Není to otázka toho, jak rychle dokážu běžet, kolik celkových kilometrů jsem naběhal.. ale, že jsem tomu dal úplně VŠECHNO.:). Už jsem si tady mnohokrát zopakoval kultovní hlášku z mých oblíbených sedmi statečných.. "Nabízeli mi hodně, ale nikdy ne všechno!", která rezonuje s mým přesvědčením.

A proto i v minulém týdnu jsem navzdory všem "protivenstvím":) efektivně naběhal celkem kvalitně 130+. V úterý mě čekaly poprvé silnější kopce.. Na Závist je to přeci jen celkem daleko a tak volím blízkou variantu ulice Na placích, kde rozbíhám svoji morálně vytrvaleckou show:). Míša mi doporučila 3 série po 4 výbězích (400m) do kopce, s mnalou přestávkou mezi sériemi. Říkal jsem si, že to bude těžký, než mi došlo, že 3x4=12, a to jak víme.. je moje číslo:). Sice je celkový běh naplánován pod 14km, ale to s přiblížením ke kopci z domova nedám ani náhodou:).

Přibíhám pod kopec, už se dělá celkem teplíčko, 6 km od domova dává tušit, že pod 20km to dneska nebude i kdybych se vznášel. Vodu -- jako tradičně:).. jsem nechal doma pro Deri. První druhý výběh je takové to "oťukávání", jak jsem na tom s hlavou:), ale hned se rozhoduji, že žádné pauzy mezi "sériemi" nebudu dělat. Je to prostě 12 vyběhnutí a hotovo.. to mi dává sílu a odhodlání.

Při jednom každém vyběhnutí se cítím líp. Sbírám do kopce cyklisty skoro jako pokémony:) a od druhého kola mám zaujaté diváky.:) Jeden starší anglicky mluvící pár se pomalu sunul do kopce a stačil jsem ho několikrát předběhnout a při sebězích na mě doslova zírali:). Co tady dělá? Evidentně to žádný reprezentant není... ale trénuje tady stejně usilovně, jako kdyby se snažil dostat na olympiádu..

Nakonec se usadili kousek od bufetu na cvičáku, udělali si piknik a sledovali, jak ja běhám nahoru dolu, jako křeček v bubnu:). Při předposledním výběhu jsem si dovolil je slušně anglicky upozornit, že ještě jednou nahoru a "show is over":). Takže se pomalu zvedli.. a před padající oponou jsem je ještě jednou stačil v prodlouženém kopci předběhnout (nebudu zastírat, na tváři lehký úsměv, ale cítil jsem, že mi absulutně dochází).. :), zamával jsem jim a po hřebenovce jsem se vrátil domů, přesně jak jsem to odhadl.. 1/2 maratón, žádných 14 km.. to neumím:).

Druhý den v rozrušení koukám na trenýrkový plán... Míša říká.. do práce a z práce.. (15+15) a ranní fázi zkus po rozběhnutí 4:40-4:50. OMG! Ale maminka a trenérka mají vždy pravdu a tak se po ránu snažím to postupně rozběhnout.. překvapený, že to jde.. Nakonec do práce dobíhám v "rekordu" s průměrkou 4:48, což naznačuje, že jako rekreační běžec jsem se úplně neflákal:). Pak jsem ale zjistil, že v rozrušení jsem zaměnil dny:)... popleta je moje druhé jméno. M. mi potom vysvětlila, že tohle by mi přeci jen nepřikázala:).
Ale proč to říkám. Na konci údolí mám svůj strom:). Kamarádi to vědí a třeba, když běžíme POP, tak se nezapomenu k němu vydat, maličko ho chytit, pohladit:) a poděkovat. Je to můj živý běžecký token. Tady jsem před mnoha a mnoha lety oslavolal, že jsem doběhl ze Stodůlek na "konec" údolí... A od těch dob každé přiblížení k onomu stromu má téměř rituální charakter:). Zrovna v tu (intimní) chvíli byla kolem skupinka "turistů" a jeden z nich to trefně komentoval, že jsem typický "objímač" stromů.. Prý Zemanovec!..:). Inu musel jsem mu vysvětlit, že nemám nic proti objímání stromů, nicméně, že já neobjímám stromy, ale STROM! Můj strom! Já jsem monogamní!:) Taky neříkám, když ho vidím s partnerkou, že chodí s ženskejma:)!

Jsem pevně rozhodnutý položit svoje "všechno" na jednu hromadu.. a v pravou chvíli to zapálit. Protože si myslím, že není důležité "kolik" tam je.. ale jestli je tam "všechno"!:)

Našim snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

úterý 16. dubna 2019

Stále je to boj o "prsa", aneb nejsem dobry vzor, ani vzorek:)

Poslední můj zápisek, který jsem končil tím, že "každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":)..a že .. po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk,.." .. vyprovokoval skvělou reakci na straně mojí trenérky M., která prohlásila, že je to sice veselá poznámka, ale hned dodala: "Jenom lehce doufám, že ta 15 dnes do práce byl vtip, a že den po maratonu něco takového nenapadlo ani Tebe ... :-)"

Z toho je vidět, že mě M. ještě dostatečně nezná:). Snažím se pochopitelně dodržovat její "trenýrkový" plán, ale neberu ho, že by byl vytesaný do kamene:). Prostě jsem pocitový běžec. V pondělí jsem byl nečekaně rozbitej a cítil jsem, že den bez běhu by to jenom pohoršil, možná těch 15 km nebyla úplně optimální volba, ale já to do práce neumím víc zkrátit, -- ale ty pocity, ty byly skvělý! Takže v tom rozhodnutí, den po maratónu a po víc jak čtyřech hodinách v narvaným vlaku, běžet do práce 15km -- nevidím problém:). Ale jindy, i když mám v deníku napsané něco delšího, ale po noční práci a krátkém spánku cítím, že by to nebylo ono.. tak běžím méně nebo vůbec nic.

Je jaro. Dělá se krásné počasí a noví běžci se zase rojí:). V této souvislosti mi kolegové a známí opakovaně říkají, že jsem ten jejich pravý vzor:), tak se snažím se je důsledně brzdit. Vím, je to na jedné straně pro ně motivační, protože jsem od 18 do 45 téměř nesportoval, žil velmi nezdravě, postupně se propracoval až nad sto kg:)... [To období bylo spojené s neskutečnou prací, minimem spánku, v podstatě jsem neměl žádný volný čas pro sebe, protože jsme měli dvě malé děti:)..] ... V 45, když se vše usadilo, jsem začal běhat.. shodil víc jak 20kg, po pěti měsících úspěšně uběhl první maraton, potom další maratony a propadl ultra.. A že oni to mají naplánované taky tak:)..
Znovu a znovu jim opakuji, že nejsem dobrý vzor, ale ani dobrý vzorek z běžecké populace:).

Mezi námi, není žádné hrdinství si zhuntovat tělo -- podle mě je hodně problematické, obdivovat lidi, co se vyžrali téměř až k nemocem a vážným zdravotním problémům.. a potom prozřeli a začali žít zdravě:) a sportovat.. Ne, že bych jim (stejně jako sobě) nefandil, ale je to rizikový postup. Věřit, že se to v dané chvíli všechno sejde, že člověk nejen najde dostatek vůle a odhodlání, ale že vydrží i to jeho zhuntované tělo silný nápor na změnu... To je celkem zásadní, protože v určitém nadšení a neposlouchání "signálů" svého těla se člověk snadno může zlikvidovat. Intenzivní běh s nadváhou, navíc v případě, že člověk x let nic nedělal, je nejlepší cesta k tomu si oddělat kolena, kyčle, šlachy... Je to stopka našemu úsilí o změnu. Prostě, pokud vy, nebo vaši známí se snažíte o změnu.. Dejte tomu trochu čas, nelze se měřit tím, jak to dělají jiní, ale jak to cítíte vy-oni. Tady je potřeba si zopakovat klasická slova Nikoly Šuhaje: "Jiní jsou jiní, já jsem já..:)"

Paradoxně si všichni začínající běžci myslí, že až překonají první obtíže, že svět bude jen zářivý, všechno se jim bude líbit, bavit, budou se těšit z každého poposkočení:). Asi jo, asi jsou tací, co při každém vyběhnutí hýkají štěstím.. nemohou se dočkat.. ale já.. i když opravdu běhám rád a celkem hodně.. tak mám také své dny, kdy to nejen drhne, ale i silně dře.. A pak i mně pohled na zástupy rozzářených běžců, kteří třeba začínají běhat, přijde silně demotivační..:)

Ten boj o běh, boj proti lenosti, boj o konzistenci.. ten je u mě skrytý pořád. Jednou jsem o tom přemýšlel a myslím, že je to cena za to dlouhé období, kdy jsem vůbec nic nedělal:).. Proto i teď po víc jak deseti letech, po mnoha maratonech a ultra, já také musím občas bojovat o každý běh, o každý kilometr.

Je to ale fér, i když mi můj boj přijde stejně veselý/patetický a happeningový, jako boj neznámého místního "performátora":) v našem centrálním parku ve Stodůlkách. Ten s úpornou pravidelností zakrývá a obléká obnažené suky stromů do běžeckých podprsenek vhodné velikosti. A se stejně železnou pravidelností to nějaký naturalista, nebo správa parku odstraňuje. Já jsem si původně myslel (a dokonce plánoval začínat svoje běhy průzkumným kolečkem kolem této lokality), že to je patrně akce nějakého místního běžeckého spolku, kdy na konci měsíce, nebo nějakého běhu.. místní  běžkyně odevzdávají rituálně své sportovní prádlo matce přírodě a chrání obnažené stromy..:)

Ale asi to bude jinak. Stejně jako mi to moje úsilí o ultra přijde heroicky patetické, tak se ostatním může jevit marné a legrační, stejně jako místní boj o prsa, který s neznámým performátorem opravdu prožívám:).. Je potřeba vytrvat.! Doufám, že teď lépe pochopíte, co myslím, když hodnotím svůj dnešní běh slovy.. "Dneska.. dneska to bylo o prsa!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

pondělí 8. dubna 2019

Bratislavský maratón, aneb požehnání a prokletí ultra:)

Posledně jsem končil zápisek s tím, že sice poběžím maratón, ale budu myslet na ultra.. inu téměř věštecké, dalo by se říci prozíravé/bláhové/netaktické/.. nehodící se škrtněte:).

Fakt jsem nebyl dobře naladěný na "rychlý maratón", večerní běh s TB v minulém týdnu mě sice potěšil lidsky a z hlediska tréninku na ultra, ale běh v tempu maratonu to rozhodně nebyl, vlastne na rozdíl  od podzimu, kdy jsem je běhal postupně, opakovaně a se zvyšující se kilometráží, tak teď to nebylo ani jednou. Chápu proč, cílem nebylo se pokusit o lepší čas na bratislavském maratónu, ale trochu se mnou "zatřást":), pokud to půjde navodit atmosféru závodu, podívat se, co to se mnou udělá. Dá se očekávat pozitivní efekt v každém případě. Pokud mi to navzdory všemu půjde, tak radostně naskočím do ultra části mého tréninku... a pokud mi to nepůjde, tak tam také radostně přejdu a budu se snažit usilovným tréninkem "zapomenout" na tu ostudu:).

V sobotu odpoledne už sedím ve vlaku i přes ten závoj let na mě doléhá ta federální soutěživost, respektive závist:). Vzpomínám, jak jsme sledovali třeba předpověď počasí.. a na Slovensku bylo vždycky lépe. V létě větší teplo, v zimě víc sněhu:), navíc nedostatkové zboží se jezdilo nakupovat do Bratislavy, případně s výletem přes řeku do Budapešti.
Třicet let poté já odjíždím na Slovensko -- v Praze je 1/2 maratón.. a co byste řekli.. v Bratislavě mají v neděli celý maratón! Nic se nezměnilo. Ale protože moje nejmilejší manželka se narodila v Bratislavě, tak jim to přeji:)

S Míšou krátce probíráme naše plány, já mám stejně jako ona sice podle svého posledního času zajištěný koridor A (do 3:15), krásné číslo 133, ale je mi jasné, že o ten čas 3:15 budu muset sakra bojovat. Ráno se mi chce spát, po boji se svými útrobami, nakonec beru druhé immodium a vzpomínám na rozhovor se svojí maminkou.. Té jsem říkal, že mám z městským maratónů hrůzu.. že budu potřebovat záchod.. a nikde nic nebude a já se po***.. A ona mi poradila, že můj táta v posledních letech byl take nervózní, když šel do města, proto si bral plenkové kalhotky... a ještě tu po něm nějaké zůstaly. Abych si je vzal na závod! :). Tahle vzpomínka mi zvedá náladu, když v koridoru čekám na start a říkám si povzbudivé dop*dele, dop*dele...

Honza B. při popisu svého maratónského výsledku v Drážďanech píše hezky o závodním přístupu k rekordu přes bolest, která je přítomná v tréninku a obzvlášť v závodě.. Já to strašně žeru a obdivuji, slyšet o tom vyprávět, na vlastní oči vidět kamarády a známé, kteří končí závody doslova na výpary posledních sil, kdy třeba Petr V. (TB) poslední výhru na Kladně slavil na židli a na vyhlášení ho museli přinést, protože do toho dal úplně všechno. V tomhle jsem naprostý srab, asi je to vedené i tím, že většinou běhám ultra, bez jakékoliv podpory a často rychle po závodě se musím dostat domů.. ať už autem, vlakem, letadlem.. prostě musím hned fungovat a po návratu stejně tak:).
Ale upřímně je to ve mně tak zakořeněné, že asi ani kdybych měl podporu a nemusel se o nic starat, na nic myslet, tak bych asi stejně nedokázal běžet nadoraz.

Ale už vystřelili ze startovní pistole a já to rozbíhám celkem svižně. V rámci mojí oblíbené ultra strategie -- run fast now, (maybe) die later. [tedy vyběhni rychle, umřít a zpomalit můžeš později:)]. pár prvních kilometrů se držím s vodiči na 3:00 hodiny, jejich tempo cca 4:14 mi přišlo motivační, tedy kdybych se někdy pokoušel o rychlejší maraton..:)...

Díky ultra, nedokážu úplně probíhat občerstvovací stanice (a že je jich tu jak máku), tak vodicě na 3:00 postupně ztrácím,  po 1/2 maratónu mám sice ještě slušný mezičas 1:33 (připomínající moje číslo), ale to je tak všechno. Zpomaluji a začínám svůj boj se žaludkem a jeho kamarády:). Maratón na vodu, to už tu od přípravy na Rondu nebylo, navíc ve svižnějším tempu:) -- a jak se oteplilo, tak se aspoň snažím dost pít, stanice po vzoru ultra procházím... a až po nich se postupně rozbíhám. Proto není divu, že mě na 36 km, zrovna když v klidu kráčím a popíjím pramenitou vodu Rajec(c)..:).. předbíhá houf závodníků s vodiči na 3:15. Ani to se mnou nehne. Naopak, pozvolna se rozbíhám, mám radost že se moje tělo dává do pořádku, říkám si -- ještě tak 1-2 dobré zastávky a jsem zase v závodě s plnými silami a mohl bych zkusit nějaké to jídlo...

Akorát mi při tom pozitivním plánování nedochází, že ta druhá občerstvovačka je cíl:). A tak v klidu a s úsměvem a v rozumném tempu dobíhám maratón, připraven běžet dál... Jó, kdyby na stanicích bylo pivo, tak jsem v závodě mnohem dřív(!). Plácám si s dětmi kolem tratě, koukám na ukazatel času, 3:20:50 .. téměř sestupný trend 3-2-1 potvrzuje, že to se mnou šlo dneska z kopce:), ale těch chybějících deset vteřin to zachraňuje [čistý čas 3:20:35].

Výrazně horší výsledek, než můj podzimní čas, ale přesto cítím velkou spokojenost. Jsem v podstatě v pořádku, krásně stihnu vyzvednout bágl v hotelu, umýt se, a dojít na nádraží.. protože závod končí, až když jsem doma!:).

To jsou ty moje blahoslavené i prokleté ultra reflexy:)..které do mě hustil Běžící Stín a já je svým osamělým běháním a závoděním jen posiloval:). Prostě řešit problém,  když se vyskytne, zpomalit, dát se do pořádku, protože může být ještě hůř.. a pak by náprava nemusela být možná. Z hlediska krátkých závodů, nebo i závodního pohledu to není dobrá strategie. Je většinou spojená se znatelně horším časem, ale na dlouhých tratích a v životě mi přišla úplně zásadní. Maximalizuje šanci na dokončení a pro mé další běhání -- dává větší šanci běhat bez zranění.

Po včerejších čtyřech a půl hodinách sezení v naplněném vlaku, když jsem dneska ráno rozbíhal svůj běh do práce v tempu 7:40 na kilometr, s bolestivým sykáním, jsem si říkal, co to je?:).. Ale každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":).. Po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk, ostudná průměrka se dostala na úroveň joggingu (6:30) a svět je krásný.

Maratón je sice asi král, ale ultra je ultra!
Proto našemu úsilí.. a hlavně tomu ultra v nás.. zdar!
12:)

pátek 5. dubna 2019

Jak jsem (ne) "ladil" před testovacím maratonem, aneb ultra je ultra:)

Mentální příprava na závod, část 1
Po 1/2 maratónu v Braníku jsem měl ladit "formu":), ale nalinkovaný běžecký plán se u mě často neúspěšně pere s košatým stromem možností, které přináší každý den..

V minulém týdnu mi totiž napsal velký Petr V., aka TB, jestli bychom spolu neoživili naši tradici nočních pivních běhů, pevného základu přípravy (v iTB) na dlouhá ultra:). Jako tradičně, něco kolem 50+, s čelovkou a pivem:). Tím pádem se nakonec moje týdenní kilometráž posunula nad 106 km a to mám 7.4. běžet v Bratislavě maratón... Ale trenérka jen moudře pokývala hlavou a řekla, že Bratislava není závod na který trénuji, dlouhý běh (navíc s čelovkou), je přesně to, co bude potřeba -- procvičit moje chatrné noční vidění.:).. a 106 je dobré číslo.. aspoň poběžím o sto šest!

K procvičení nočního vidění v terénu došlo jen částečně, už jsem téměř zapomněl, že TB je opravdu asfaltový specialista a v rámci přípravy na svoji italskou běžeckou šílenost (290+km za plného provozu v okolí Milána) zařadil do naší trasy mimo cyklostezek, nejen okrajové a okresní silnice, ale nefalšované silnice 1.třídy.. Ale postupně:).

Mentální příprava na závod, část 2
V úterý v 17:30 přibíhá TB ke mně do práce, nalehko i bez vody, s tím, že se napije někde po cestě, že je (snad!) jisté občerstvení na 28-30 km a pak ještě jedno pro mě o cca 10 km dál (slíbil jsem, že spolu poběžíme 50+, já se někde na Černém mostě nebo ve Vysočanech.. odpojím a vezmu metro. Jako správný a zodpovědný otec od rodiny mám batoh, s sebou nesu dvě čelovky, 3/4 litru vody, nějakou tyčinku a hlavně extra triko a merino s dlouhým rukávem, abych se na cestu metrem převlékl do suchého a zbytečně neprochladl:).

TP se nejdříve diví, proč sebou táhnu "expediční batoh":), ptá se jestli mám i povinnou výbavu a vařič, když jsme "hned" doma, že? Ale co, běhat s báglem potřebuji a navíc -- já jsem nezapomněl na náš oběh Lipna, kdy nám TB slíbil otevřené hospody na druhé straně přehrady.. a pak jsme to celé obíhali na rychlé pivo a vodu z potoka.:). Hrdě táhnu batoh celou dobu, na železnou zásobu vody jsem ale nesáhl celou dobu.. ultra je ultra:).

Jak říkám, sice jsem si Lipno  živě pamatoval, ale na jiné pivní běhy, které "naklikal":) TB, jsem úplně zapomněl!! Zapomněl jsem, že základem je běh po silnicích za plného provozu, kde se Petr pohybuje s bravurou sovětského regulovčíka --  mává rukama, kličkuje mezi auty, "řídí" dopravu, světla na semaforech mu nic neříkají (domnívám se, že je barvoslepý, ale nechce, aby se to o něm vědělo) a jeho slalom na silnici připomíná vítěznou jízdu Ester na olympiádě. Já za ním zmateně poskakuji, s děsem v očích sleduji, jak přebíhá v v plném provozu (pohodě) i silnice 1.třídy. Když jsem v noci na obzoru uviděl křížení s dálnicí, tak jsem se fakt bál, že buď poběžíme v "pomalém pruhu", nebo budeme přebíhat:).

Mentální příprava na závod, část 3
Ještě teď se z té urban running sekce vzpamatovávám .. Kamiony projíždějící kolem rychlostí 100+km/h mě několikrát donutily skočit do pangejtu. Ale co bych pro přípravu kamaráda na silniční závod neudělal, že? V Hloubětíne se loučím a za chvíli lezu do metra, před půlnocí už čistý v posteli, takže opravdu "hned doma":). Ale teď zase na dlouho.. na dlouho klid od nočních běhů s TB po "kulturním povrchu":), musíme tam dát klidnější úseky a raději pěšinky..

Jak jsem si minulý týden rozběhl zase krásně k ultra, tak tento týden jsem měl napsáno trochu procvičit nohy, odpočinout, zkusit běžet aspoň kousek v tempu maratonu..:).. Což je legrační, že? Já vlastně nevím, jaké bude moje tempo maratonu, protože na něj skoro vůbec netrénuji.. A měl bych odpočívat. Nicméně všichni v práci (a v mých dalších zaměstnáních) se snad domluvili a zbláznili... Poslední dva dny jsem odpočíval a spal minimálně a ani na vyklusání mi nezbyl čas. Včera jsem měl ten známý okamžik z ultra.. Američané tomu říkají.. "lowest low" .. takové malé dno:).. už jsem málem sedl k počítači a zrušil jízdenku na vlak a psal Míše, že ani náhodou:).. Že nezvládám, nestíhám.. navíc tam nic neuběhnu, tak proč? Proč tam jet?

A jako v ultra.. je potřeba vydržet. Vtipálci říkají, že ode dna se dobře odráží vzhůru:).. a já ze zkušenosti vím, že je důležité "zůstat v závodě", věřit, že se to nějak srovná.. a skutečně -- ono často je výrazně lépe. Jako by ti běžečtí bohové mě potom odměnili za moje úsilí a urputnost. Proto dneska dodělám resty, zítra po ránu si nahraji nějaký motivační play list do MP3, nacpu věci do báglu a vyrazím vlakem směr Blava.

V neděli dopoledne zapomenu na všechno, co je za mnou a budu se snažit běžet co nejrychleji.. i když není mým cílem pokořit osobní rekord, výsledný čas bude jistě to nejlepší, co jsem teď.. v dané situaci a konstelaci.. schopen uběhnout:). Žádné výmluvy!

Maratón je pro mě těžký závod, musí se celou dobu běžet naplno a už zase není tak krátký:).. Ale ultra.. je ultra! Proto běžím maratón, ale myslím na ultra!

Závodnímu úsilí zdar! Ultra zvlášť!
12:)