sobota 24. srpna 2013

Zpátky...

Protože každé představení má svou oponu:), tak je skvělé, že mohu zase "zatáhnout" tu svou a říci si.. skvělý zážitek:), měl jsi chlapče i pár dobrých momentů:), ale teď je zase potřeba se vrátit do normálu...k pravidelnému pobíhání a radosti.. Zase běhat kolem dokola, jen tak, někam s něčím, někým, pro něco...protože.. protože já běhám rád:).

Dneska jsem už konečně vyběhl na svoje cestičky v Prokopáku ve společnosti mojí nejmilejší manželky, jasné slunéčko:) a Deri(vace)... Nemělo žádnou chybu a nemůžu se dočkat, kam vyrazím zítra...

Dobrá zpráva je, ze Leadville je za mnou, doslova i přeneseně... Už moje okolí mě konečně přestalo poplácávat po ramenou, litovat nebo zase ťukat si na čelo:)... Konečně i moje nejmilejší, jasné slunéčko, mě upozornila na nepořádek, odložené věci na židli... Prostě pohoda..:).. Říkám si společně s pistolníkem Hogo Fogo ... "Život pádí jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství"..:)...

Jasně.. je skvělé, fantastické, že jsem doběhl, ale teď je zase čas běhat pomalu, radostně sem a tam, do práce i na Karlštejn:).. s kamarády i sám.. prostě si užívat to "obyčejné" běhaní a pobíhání a připravit se třeba i na těch pár závodů a šíleností, které možná přijdou...:)

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

PS. Ve středu přijíždí do Prahy Běžící Stín! Pořád věřím, že kromě Baroka (maraton na pohodu:) s následnou noční 10? Ještě najdeme v jeho rozvrhu čas na bežeckou hospodu, nějaký proběhnutí:), plus Michal Vítů plánoval na středu 4.9. v novém sídle PIMu dokonce besedu s BS! Doufám, že všechno klapne, přestože BS a já většinou generujeme úplně nečekané situace.. :)

středa 21. srpna 2013

Honza v Coloradu, aneb cesta tam a zase zpátky... (část 2)

Ve Twin Lakes potkávám Niku.. pomáhá mi s drop-bagem, ptám se, jak je Stín s Michalem daleko ??... Říkám, že jsem sice běžel rychle, ale Stín tyhle seběhy umí o rád lépe a rychleji... Jak to, že nejsme na noc spolu???

Dozvídám se, že má velké problémy se žaludkem, ale Nika hned dodává, ať se nebojím, že Stín má deset životů.. Ať se o něj nestarám, že je to teď můj závod... Že na mě bude po ránu čekat v May Queen a že mě dotáhne do cíle... Dlouhý kus cesty mi to vrtá v hlavě... Přeci mě Stín dožene?? Nebo je jí jasné, že za chvíli začnu mlít z posledního:) a bude mě -- podle dohody popohánět do cíle? Jen o tom začnu přemýšlet, doslova cítím, jak mi zespoda nohy začínají růst puchýře, mega puchýře... No nic, zatím stoupám do kopečka a tak při té rychlé chůzi s občasným popoběhnutím to jde... Až na Half Pipe si znova uvědomuju košatě rostoucí bolest a už mi nejde moc běhat ani po rovinkách, cítím každý kamínek, jako by mě píchali čerti vidličkama zespoda do bot.. Kazdou chvíli čekám, že se sejdeme se Stínem a teď mě mrzí, že budu výrazně slabší článek, než bych chtěl... Zatracený puchejře!:). Taková blbost a vyřadí mě to ze závodu??

Je kolem 1h v noci, je zima, neskutečná zima... poskakuji, co nejrychleji to jde po nekonečné silnici k Fish Hatchery.. Vzpomínám, jak jsme tady loni mrzli se Stínem, jak jsem se ho snažil obveselit [naštěstí dobře všechno snášel a ani mě ničím nechtěl praštit:)]... a teď jsem tady sám, čekám, jestli se ke mně připojí a mám smíšený pocity...

Moc rád bych, abychom tu noc "běželi" spolu, ale teď, když tady tak kulhám, tak si říkám, ať mě dohoní až za chvíli..ať ještě kus nebo aspoň kousíček ujdu..:). Nejlepší by bylo se sejít na stanici ve Fish Hatchery... Ale zároveň si uvědomují, že bolest začíná být nesnesitelná a že tak se znova pokusím najít nějakého medika, aby mi ošetřil puchýře. Abych, až se sejdeme se Stínem mohl zase běžet. Bláhová myšlenka!

Za chvili je mi jasný, že to byla pěkná blbost si nechat ošetřovat puchýře... Nejdřív jsem při zouvání bot měl pocit, že zároveň odkládám i kusy kůže:), ale to jen vztlaková síla, mi dávala znát, že puchýře jsou úplně všude. Pracovník na stanici byl překvapen, evidentně sběratel kuriozit, hned mi nohy fotil svým iPhonem, měl jsem sto chutí mu říci, ať mi pošle obrázky na mail:), ale v tom se mi dotknul chodidel a navzdory velké zimě jsem pocítil tisíce rozpálených jehlic.. Doprčic! .. Povídá, že si musí naměřit náplasti a celé mi to přelepit, vydezinfikovat... Přichází druhý kolega a i on neodolá, vytakuje svůj iPhone a také si fotí moje tlapičky:)... Inu hezké nohy se nevidí každý den...:)

Kolem poskakuje mladá dobrovolnice/asistentka a chce pomáhat. Dostává tedy moje ponožky, ať je vyždímá a zkusí trochu osušit. Fascinovaně na ní koukám, asi jako kobra na králíka... bere totiž moje běžecké ponožky a pokládá je na rozpálené plynové vytápění.. A přináší mi je zpět se slovy už jsou suché... ponožky na některých místech propálené, někde seškvařené, ale má pravdu, předsedo! Jsou suché:)! A bezelstně se mě ptá, jestli chci pomoci s jejich navlečením.:) Říkám, že v tom případě tedy musím běžet bez ponožek. :) Medik se nevěřícně kouká a posílá ji s prosbou do vedlejšího stanu, aby mi přinesla nějaké náhradní ponožky.. Asistentka se omlouvá a znovu propadá nebývalé činorodosti.. pobíhá a schani ponožky. Asi za minutu přibíhá s klubíčkem v ruce a šťastné říká, MÁM! Rozbaluji šedivý pár prstových rukavic velikost asi 12, nicméně, stejně bych to na nohy neoblíknul:). Medik už neví, co by řekl, se zoufalým zvoláním.. potřebují náhradní ponožky mizí ze stanu:)...

Za chvíli se vrací s párem použitých ponožek. Jeho slova o sepsi jsou v mžiku zapomenuta:), ponožky jsou sice špinavé, mokré, ale na opakování "sušení" :) už nemám ani čas ani sílu, 20 minut v tahu...ufff.. oblíkám si ponožky a boty... Je to výrazně horší než před tím.. On mi ty puchýře neprodyšně zalepil spec. náplastí, ale nepropíchnul. U malých je to určitě dobrá strategie, u těch velkých, obzvlášť když je potřeba chodit .. no nevím.. Tohle jsem nečekal. Odmítám si lehnout na lůžko a počkat na odvoz.. Nejsem tu proto, aby mi přestřihli dobrovolně pásek na právě ruce, že?:).. A tak se vypotácím krokem opilého tanečníka, který se zúčastnil šílené fakírské taneční show... Mám pocit, že jsme nejdřív tancovali na rozpálených uhlících a pak si skočili kvapík na ostrých hřebíkách..:)

Hlásím svoje číslo, five-zero-one a opatrně šplhám pryč od stanice...Kdyby mě teď někdo viděl.. žádné úsměvy, ale zase neřvu úplně nahlas:)... Jen si říkám povzbuzující.. doprdele, doprdele..:)
Postupně si zvykám na bolest při nášlapu, hlavně nesmím zastavit, jak zjišťuju, každé zastavení násobí bolest, cítím každý kamínek, každou nerovnost, jsem jako ta správná princezna na hrášku:).

Začínám stoupat na Sugar Loaf, jedna z morálně náročných částí, kterou si z minula pamatuji.. Cesty rozbité, zvlněné, vymleté vodou.. ve světle baterek se třpytí, jako čerstvě napadány sníh.. Hůř vidím a do kopce se se nedá skoro vůbec odrážet. ..Musíš to rozejít říkám si, musíš.. Jako šnek šplhám do kopce a v tom udělám další chybu. zastavím a rozhlednu se.. jsem asi 100m od začátku stoupání, vidím před sebou (jen část!) nekonečných serpentin vzhůru, na stanici jsem zbytečně ztratil ponožky, přes 20 minut času... cut-offs na May Queen je v 6 hodin ráno.. To nedám.. Na to nemám.. Říkám si, tu bolest bych snad vydržel, ale šourám se, jak kdybych měl v kalhotech:).. v tom se pohnu a vykřiknu bolesti.. Už nezastavovat!!! Koukám dolů, udělám 2-3 kroky směrem zpátky na Fish Hatchery, abych vzdal ten marný boj..

Když v tom -- ty kamarádi -- se mi znova připomene BS a to, proč tady jsem... Jeho motivační vysvětlení ze Zane Grey se stalo moji mantrou.. "Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme... Ale o tom, že to nevzdáváme.." .. A tak jsem rozhodnutý pomalu si užívat tu masochistickou seanci až do úplného konce... Rozhodnutý tady bojovat, dokud mě nestáhnou z trati. Ve 30h limit nevěřím.. Jednak by to znamenalo dalších asi 7 hodin utrpení, navíc jsem teď přesvědčený, že se na May Queen nemůžu, nemůžu dostat včas..

Nepočítám kroky, nepočítám minuty, snažím se pořád pohybovat dopředu... Už jsem jak stroj, ale porouchaný:), ve kterém dochází olej a jen se čeká, až se zadře:)... V tom začínám vidět nebe a je mi jasné, že směr cesty se bude obracet dolů z kopce. Kouknu na hodinky a málem mě omyje.. V tuhle chvíli loni byl už Stín na cestě z May Queen a i když byl zraněný, tak se dral podle mě svižněji než já. Fakt nevím, co mě to posedlo, zkouším se rozeběhnout, bolí to bolí... cítím, jak mi vítr chladí tvář a smeju se, jak jsem to napálil:), ale ten chlad na tváří to mi teče voda z oči:)...

No zrychlené se posunuji vpřed, "běžím", ale je to takový epický běh zombiku.. Běžím celou Haberman road a potom ještě většinu trailu až dolů do May Queen... Dostávám se na stanici o víc jak 1.5h později než loni Stín. Ovšem 3/4h před cut-offs!!!

Co teď? :)... Na stanici mrzne nadšená Nika, rozhodnutá mě dotáhnout do cíle i kdyby mě měla mlátit:)... Představa, že ještě 4-4.5h se budu zmítat na cestách kolem jezera.. To je ubíjející. Nika mi hned recituje vzkazy z blogu, z LT100, aby mě povzbudila. Ale nemusí.. Jdu do toho naplno i když krůček po krůčků.. Říká, zase popoběhneme.. Odbíhá do lesa a pozor! Přináší mi dvě holé!! V tom trumfují Stíná, který belhal toliko o jedné:).. A potom už je to nekonečné, ráz-dva.. občas napít, zkusit něco sníst..

Pak už začínám mít "vidiny":) vidím dům, u kterého máme zatáčet asi o 1.5 míle dřív, pak se ale ukazuje na obzoru Stín, který nám jde naproti a poslední 1.5 míle už mám plně pod kontrolou.

Sice každý i sebemenší kamínek prověřuje můj práh bolesti, ale v téhle chvíli je to pohoda, těch posledních pár set metrů bych asi došel i po tom uhlí:).. Lidé kolem mohutně povzbuzují.. Stín si ještě dělá legraci, protože za cílem jsou semafory a svítí teď červená a říká.. už to zavřeli..musíš počkat na zelenou!:).. ale nakonec ještě se jednou vystřídají barvy na semaforu, než projdu po červeném koberci, dostanu medaily a hornická máma:) mě v cíli chytne jak Káča čerta:)!

Nemůžu říci, že to trápení je zapomenuto, naopak... Ty puchýře mě patrně stály velmi slušný čas, ale to je teď vedlejší... Asi budu za pitomce, ale nakonec jsem za ně i rád..:)...Pořád totiž vidím tu rozhodující chvíli na Sugar Loaf, kdy jsem se po chvíli váhání otočil do kopce a šel do prohraného boje.. .abych ho nakonec vyhrál!:)

Díky všem za podporu, díky svému pacerovi, Nice, Michalovi... Doufám, že to nebude znít hloupě, když řeknu.jednoduše, že hlavním strůjcem mé cesty k ultra a vůbec toho, že se mi to podařilo je BS. .. DÍKY STÍNE! Slyšel jsem, že první překonanou stovkou "něco" končí... slyšel jsem, že pricházejí krize motivace... Nevím, moc tomu nevěřím... Ke každému malému konci patří větší začátek a tam, kde jsou dobří kamarádi, tam nikdy není konec.:)

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 

Pár obrázků... 

Škrábu se do kopečka, opouštím Twin Lakes. Je 20:15..


 Želví jezero při pozdějším ranním svítání:


 "Kefalín" běží!! :)
 

"Procházka růžovým sadem:).."

 

 Na semaforu zelená!!!!


 No jo... tak teď v cíli..
PS. Slíbil jsem ještě fotky nohou:).. Tak ty už téměř uzdravené :), nekolikrát propíchané a odpočinuté po 4 hodinové cestě (BS jezdí jako ďábel). [červené partie byly všechno "tenké" puchýře. žluté jsou pro ty hluboké:)] Dole je pohled shora:), jak je musím chladit, protože mají "sloní" velikost.. 18 hodin v letadlech nebylo pro nohy uplně přátelské:), ale ... to patří k věci..


Jinak.. Samozřejmě to bolí jako mrcha ještě dneska, ale připadá mi, že se hojím .. no skoro jako Wolverine(!).. :).. Tedy doufám, protože 31.8 dělám synovi parťáka na Nike 10..:)..

Honza v Coloradu, aneb cesta tam a zase zpátky... (část 1)

Kousek po startu jsem si vzpomněl, jak jsem ve Philadelphii žertoval s jedním chlapíkem o tom, že ty kopečky na obzoru musejí být "Rocky Mountains",  používajíc neúprosnou logiku, že Rocky přeci žil ve Philadelphii...:) A najednou jsem tady a běžím... Co víc, běžím vedle svého nejlepšího kamaráda, který mě sem dostal a přeneseně za všechno "může"...

Vzpomínám si na "lekci", kterou mi na jaře smířlivě udělilo Zane Grey a jen věřím, že jsem se poučil. Bude to ale stačit? Bude to moje nadšení, pobíhání, nastavované kopce, dvojsměrky, cesty na Karlštejn a bůhví kam ještě.. bude to stačit na zdejší náročnou trať, na převýšení.. Jak dopadnu na Hope Pass? Bude pro mě stejně krutá občerstvovací stanice s příznačným názvem "Hopeless" (tedy beznadějná) jako byla "Hell''s Gate" (Brána do pekla) na Zane Grey? Tak tahle tajenka bude za pár hodin známá...:)

Zatím by se situace dala charakterizovat slovy filmu "Zatím živí, zatím spolu"..:). běžíme po široké prašné silnici, která je nazývaná "bulvár" .. opouštíme Leadville a mraky běžců se různé přeskupují, zrychlují a zpomalují, aby našli svoji optimální polohu, než přejdeme na "jednokolejku" kolem "tyrkysového" jezera a po 13.5 mílích dorazíme k našemu tábořišti na May Queen. Stejně jako loni vede trať doslova 7m od našeho stanu. Asi nejpohodlnější by bylo se převlíknout a nechat si jídlo a věci před naším stanem, ale nebylo by to úplně podle pravidel a tak všechny naše věci jsou v "drop-bags" na stanici, o které víme, že absolutně nezvládá nápor běžců, ale co...

Zatím běžíme po širokých cestách (a já poprvé odbíhám přičapnout na bobek mezi keříky... stane se tak ještě 3x během dlouhých skoro 30 hodin) tak se v duchu směju nad Stínovou charakteristikou trati... "Na začátku poběžíme kolem Hostivaře.. To ses v podstatě doma:)..Pak to občas stoupá a klesá, když to zprůměruješ, tak téměř rovina... Na to jaký tady mají možnosti (a ukazuje ty hory kolem), tak to organizátoři vyloženě odflákli.. Navíc se běží tam a zpět, takže platíš dvojnásobek startovného, protože si připravují jen poloviční trasu.."..:)

Samozřejmě podobně řeči, vtípky, postřehy .. to je celý BS. Dává mi zapomenout, že je před námi ještě spousta kilometrů, neřku-li mílí a hodin... Najednou se začíná rozednívat a my začínáme postupně předbíhat lidí i v jednokolejce kolem jezera. Chvíli je vepředu Stín, chvíli já..postupně se vždy hlásíme,.."v pohodě, už za tebou.."... jednu chvíli mě přepadne vzpomínka na trail v Los Alamos a předběhnu mimo cestu najednou asi deset lidí..Stín je za chvíli za mnou a říká.. "neblázni, jeden dva..".. vysvětlují, že jsem v tom nevinně...nějaká radost, nebo snad výron síly :)...a už zase držím tempo. Přichází Fish Hatchery, máme za sebou cca 23.5 mil a před námi je silnice s následným přechodem do kopců (na Half Pípe) a seběhem do Twin Lakes (40 míle). Pořád mám strach, že v kopcích, co přijdou budu zdržovat a tak si domlouváme jednoduchou a logickou taktiku.. Silnice je moje doména:), poběžím napřed, Stín mě po cestě nahoru či dolů seběhne.. nejdéle na prvním Twin Lakes bychom zase měli být spolu.

S Michalem a Nikou je dohodnuté, že pacer běží s pomalejším....Vyrazil jsem tedy dopředu, za chvíli se seznamuji a dávám do hromady s Rachel -- běžíme spolu, kecáme až do Half Pipe, kde jsem ji ztratil. Obsluha stanice mi až po 5 minutách přináší drop-bag, je to tady takové amatérské, až bych řekl diletantské:), ale závod je teprve v začátku, tak co se budu stresovat, že? :)... Běží se mi hezky, čekám, že se každou chvíli objeví Stín ... běžím podle pocitů a seběh na Twin Lakes je z mé strany relativně rychlý, cítím dostatecnou sílu, pohodu.. věřím si..

V Twin Lakes jsem pořád sám, doplňují si naředěný džus, beru si v pytlíčkách cracry a mango, i když už se na ně nemůžu ani podívat:) a jeden ze dvou zabalených banánů. Překračují řeku, brr ta voda je studená:), boty nezouvám, ani ponožky nevyměňují a hned začínám stoupat krpálem na Hope Pass (3.800m)... Jdeme sice svižně,ale jako had se vine celé klubko běžců... Někteří kašlají, někdo hůř dýchá, občas někdo zastaví, zvrací, jí nebo odpočívá:)... Soustředím se na to, abych pořád šel. Nezastavují.. když si myslím, že už nemůžu tak se odměním a maličko zpomalím, ale pořád jdu.. Mám pozitivní bilanci, víc lidí za mnou než mě míjí... pomalu při výstupu piju a pomalu, velmi soustředěně jim banán nebo ukusují kousíčky manga.

Polykám a podle rady Jany.. držím zuby u sebe, kdyby se mi chtělo zvracet, aby to jídlo aspoň ve mně zůstalo.:). Myslím na to úsilí, co mi to dalo dostat ten banán dovnitř:)... Ale děje se zázrak.. pořád jdu.. pořád a pořád a blížím se k hranici lesa.. vím, že pak příjde kamení a od Stína vím, že by za chvíli měla být vidět stanice (Hopeless), lidí kolem už odpočítávají metry, kdy už to bude a já si vzpomínám na rozhovor Shreka s Oslíkem.. "Are we there yet? Nope..:)"...["Už tam budeme? Ne.."]:).. a tak pořád dokola... Stejně jako Shrek chce se mi zvolat..."It is far far away" !:) [je to zatraceně daleko!], když v tom vykouknou asi 300m nad námi stany, vidím lamy!!! a po chvíli jsem na stanici.

Pořád sám, ohlížím se z kopce dolů, abych zamával Stínoví, čekám, že mě chytne při brutálním seběhu z Hope Pass do Windfieldu.. ale Stín nikde.. Stezka je příkrá a běžet ji rychle dolů do Windfieldu je fakt o ústa:), navíc, když proti postupují "rychlejší" běžci, kteří mají přednost a i když běžíme z kopce, měli bychom
zastavit a uhnout. Bohužel, ne každý tohle pravidlo zná a dodržuje a tak se několikrát stane, že když uhýbám a dávám přednost stoupajícímu běžci, za mnou běžící toho využívá, proskakuje mezi námi, málem srazí nás oba :)... Přesto běžím, co to jde, jak zjišťuju jsem jen o pár minut pomalejší než Stín.

Ve Windfieldu jsem sám.. Nika a Michal se ještě neprobojovali hadem aut na stanici a tak zase sám lovím drop-bag, koukám na maglajs v pytlíčkách (příště asi nakoupím i krabičky) a přemýšlím, co a jak do sebe nacpu:). Beru banán, dolévám pití do všech lahví, džus s vodou ve dvou, čistá voda v jedné a voda s kolou v poslední. Odhodlaně vybíhám.. Vracím se zpět, 80km za mnou a vlastně skoro půlku už jsem na trase sám, samotinký:)...

Na začátku stanice potkávám Michala v běžeckém, připraveného běžet s pomalejším z nás.. Nika mě po 300m zdraví z auta a říká, že Stín je asi 20 minut za mnou.. Tak to mě při dalším výstupu na Hope Pass chlapci mají:). Za chvíli Stína skutečně míjím a je výrazně blíž...I když mě těší, že jsem trochu napřed, přeci jen by se společnost hodila:)... Výstup na Hope Pass z Windfieldu je ještě brutálnější než od Twin Lakes. Jdeme jako v medu.. Nohy se relativně těžce odlepují od země..Jako když vidím horolezce na Everestu:)...Relativně pomalu..víc a víc lidí odpočívá, častěji zvrací..:).. ale já najednou cítím neuvěřitelnou sílu.. Tolik jsem se bál toho stoupání..je to náročné, ale pořád jdu, předbíhám, pokud se to dá tak říci.. v jedné chvíli se lidský had přede mnou zastaví a já neváhám ani chvilku. těch 20m beru vzhůru vertikálně a běžím(!).. předbíhám asi 10 lidí najednou, nezastavují, jen se odměním tím, že zpomalím a zase vytrvale mířím v vrcholku..

Nahoře, jako by se nic nestalo, sbíhám pln sil :) do stanice. A tam překvapení.. skoro žádné jídlo, malý kousek banánu si nacpu do pusy, vidím, z na dně v hrnci je ještě trocha bujónu, ale nemají žádné kelímky, jen dva plecháčky.. Poučen ze Zane Grey, kašlu na všechno, urvu:) volný plecháček a rychle do sebe dva šálky polévky naklopím, kouknu na hodinky a vyrazím..

K tomu, co se stalo dál je potřeba přidat malé vysvětlení... Doma v Praze jsem si připravil detailní "pacing chart", ale neměl jsem ho s sebou [zde se nabízí paralela s cimrmanovským příběhem o hraběti Nikoličovi, který si uložil všechny své peníze do banky na heslo, které zapomněl, že:)?]. Na stanicích nevěděli cut-offs dalších stanic, což mi taky moc nepomohlo:) a já žil v přesvědčení  (nevím proč), že další cut-off je v Twin Lakes v 20:30. Což bylo za relativně za chvíli.. Stín nikde, prudký seběh přede mnou, představa závodu o čas dává potřebný adrenalin... Ještě pro jistotu odbíhám stranou do lesa a sedám na bobek:), ale za pár minut jsem zpět a začíná něco, co jsem dosud nepoznal...

Já, ano já, který se bojím to často pustit z kopce naplno, .. tak běžím že všech sil.. [Stín mi při studiu výsledků říká, že i s mým odskočením do křoví byl můj sebeh velmi dobrý, asi 150 nejrychlejší a to jsem ještě pár minut proseděl na bobku:)]... prostě podle jeho rad a "zkušenosti" z Los Alamos se pouštím co nejrychleji dolů, věřím svým svým instiktum, věřím, že stařecká kolena a stehenní svaly všechno udrží... Přeskakují kameny, obíhám překážky včetně lidí.. jako kamení stržené z hory...:). Nádhera, kolem 90km, po dvojnásobném překročení Hope Pass, děkuji touto cestou běžeckým bohům za jejich přízeň, i když netuším, že přijde zkouška zatím že všech nejtěžších...

(vidím, že jsem se hodně rozepsal, tak pokračování příště..)

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

PS. Maličko jsem si "vypůjčil" z internetu pár fotografíí na dokreslení... Jsou z Hope Pass, z různých směrů, s běžci i bez.. Snad to lépe přiblíží, co říkám...

Hope Pass... panorama

Pohled na Hopeless station z vrcholku Hope Pass... Pohled, který potěší při návratu z Windfield

Had běžců stoupá klikatinou na Hope Pass..

Začátek seběhu k Twin Lakes.. Pohled zkresluje, je to celkem pěkný padák. Tady na začátku lesa jsem si udělal "technickou zastávku"..:)

pondělí 19. srpna 2013

Místo úvodu...

Díky našemu skvělému přístupu k životu:), jsme se Stínem při pobytu v Coloradu neměli skoro vůbec přístup na net, mně se navíc vybil telefon už za dva dny -- na tábořišti u Květnové královny těžko nabiju, že:).. Takže hned rychle po návratu z Leadville si sedám a snažím se zapsat zážitky posledních dní dříve než je překryje zapomnění nebo budou ohlazené časem či autocenzurou..

Vybral jsem si jako letošní cíl horskou klasiku na devět:).. Leadville 100M.. Slovo, které jsem se v prvních chvílích bál vyslovit.. a teď jsem tady v Los Alamos, balím věci na cestu do Colorada a uvědomují si to nejpodstatnější u podobných výzev... Mít kolem sebe nejlepší kamarády, nejen proto, aby ho podporovali v těžších chvílích, ale aby se s nimi mohl podělit o svoje pocity a prožívat to s nimi společně... Stín a Nika to pochopitelně měli z první ruky:) a já se pokusím, co nejlépe to půjde to zachytit nejen pro sebe, ale i pro Vás, co jste nemohli tady být...

Je středa, krátce po poledni a vyrazím směr Colorado. První zastávka je poněkud z ruky, Silverton. Můžete se ptát, proč Silverton? Sice je to také v Rocky Moutains, zajímavé městečko se spoustou "dolů", těžilo se tady od zlata a stříbra snad úplně všechno:), v městečku je cítit ještě duch let 1870...Ale fakt, že z Los Alamos odjíždíme o den dříve, Vlastně Stína stojí tahle odbočka další extra den dovolené (které má fakt málo), jeho skvělou ženu další den, kdy na ní leží úplně všechno..

Tradiční domečky z let 1870 v Silvertonu.... Tady na ten kopec se běhá zdejší 1/2 M, nahoru a dolů.
Převýšení .. no asi 1.500 m..:)

Poznávám všechny důvody v okamžiku, kdy přijíždíme do Silvertonu... Je to jedna z kolébek amerického ultra, místo, kde startuje legendární Hardrock a zároveň místo kde BS běhá Silvertonskou 24h. Neproběhnout se po trati 24h? Naprosto nemyslitelné..
Brzo ráno -- festovní zima, lehce nad bodem mrazu -- vyrážíme..beru si s sebou jen tričko s krátkým rukávem (hloupé) a vyrazíme z hotelu směr start Hardrocku a start jedno mílového okruhu pro Silvertonskou 24h. Stín je tradičně plný historek, ukazuje mi hardrockové kameny, ale pro jistotu si je nefotím:)... [Snažím se (zatím) zabránit myšlence na Hardrock]... Koukám, kde stojí normálně stan, kudy vede cesta vzhůru lesem. Stín říká, rozbíháme pomalu a vyrazí jako dobře namazaný stroj stezkou vzhůru. Po dvou kolečkách se obracíme (tahle "pračka" se na 24h dělá každé 3h), dokončujeme naše kroužení symbolicky -- přesně v čase, kdy slunce vychází nad hory a při posledním seběhu příjemné hřeje do zad. Jak Stín dodává, přesně v tu chvíli končí závod a každý už si jen přeje, aby byl konec:)...
Kolem okruhu je neuvěřitelně hub...

Závěrečný seběh s vycházejím sluncem..
Moc nemluvím... Není to tím, že by mi chyběl dech, i když ten "kopeček" se po pár hodinách určitě pěkně "zají":), ale vnímám tu zdejší atmosféru... Představují si ten 24h zdejší "boj" a tak před posledním kolečkem, kdy s BS probíráme svoje plány a on mi básní o Hardrocku, vykládá mi o dalších náročných horských ultra [která "nás":) podle něj čekají..:)] .. tak v tu chvíli si uvědomují, že by mě moc "bavilo" si tuhle trať užít s ním... Slovy BS, bylo by přeci skvělý se tady totálně zrušit:), užívat si to naše úsilí společně se zdejší běžeckou komunitou, která se celá motá kolem Hardrocku... Jenže, jenže tyhle všechny plány jsou vázané na to, že bych měl úspěšně doběhnout LT100 a tak rychle balíme věci a přes kopce Skalistých hor míříme do Leadville.

Jak jsem na ta znamení, tak mě potěšilo, že Leadville leží v pohoří San Juan Mountains (stále součástí Skalistých hor), ale pohoří svatého Jana? To by mi mohlo pomoci:). Přijíždíme akorát v čas... Na internetu všechna místa v tábořištích dávno vyprodána, rezervovana, ale světě zboř se.. Na May Queen je naše loňské tábořiště, ano, ano, číslo 25.. stále volné!!! Rychlé obsazujeme, Stín staví stan, já jdu v mezičase nasbírat dřevo, protože plán zní jasně.. k večeři buřty na ohni.. Vím, vím, není to úplně nejlepší strava, ale na těstoviny  máme ještě jeden den a pak.. Tradice se mají dodržovat a jak říká BS... k hezky prožitému ultra patří i malá troška bezstarostnosti:).. Tak nevím, ale má to něco do sebe..



Následně vyrazíme do Leadville se zaregistrovat a "prohlédnout" :), k čemuž patří si nechat na ruku přidělat pásek se jménem, vahou (pro kontrolu ve Windfield a v cíli), vyzvedáváme si tričko, startovní číslo a začíná se mě zmocňovat taková správná předstartovní atmosféra, která vrcholí další den, když v místní sportovní hale vidím ty davy... oproti loňsku registrovaných přes 1200 lidí, no to bude mazec, obzvlášť na "jednokolejce" .. Twin Lakes - Hope Pass - Windfield a zpět, kde se pomalejší a rychlejší běžci musejí vyhýbat v celkem náročných sebězich/stoupáních... V pátek dáváme "drop-bags"na stanoviště, doufám, že z fotografií je vidět moje pečlivá příprava.. Doma jsem přemýšlel o jídle, o věcech, které budu potřebovat a vůbec nedbal na to, co na stanicích bude... Beru s sebou Salomón pás s dvěma 0.6l lahvemi na zadku a ultra vestu s dvěma stejně velkými lahvemi pro změnu na prsou:). BS si že mě dělá legraci, protože podle reklam každá z nich by mě měla dostatečně zajistit na dlouhý běh, tím, že mám dvě, jsem vlastně "opancéřován" a připraven na vše i když potáhnu s sebou o několik kg víc..




Do drop-bagu si dáváme už i naředěný (1:1) pomerančový džus v lahvích, co kdyby na stanicích nebyla kola a ať máme něco, co je dobrá prevence proti křečím a nese s sebou nějaké kalorie..:) [Jak to bylo prozíravé nemusím říkat:)]. přidávám si v pytlíčkách sušené mango (díky Niko!), české cracry, kyselé rybičky, nějakou sušenku...Možná až moc, ale říkám si, až se mi bude zvedat žaludek, je dobře mít nějakou volbu, oči mi řeknou, co si vzít:). Mám i toaletní papír s sebou a v dropbagu na každé stanici, věci na převlečení, čelovky.. S sebou ve vestě mám ještě náhradní jídlo, náhradní baterku.. Všude mám rozmístěné šátky s 12:).. Prostě skvělá výbava.. Jen suché ponožky mám jen na jedné (a špatně zvolené) stanici..

Večer zalézáme do stanu, nastavené budíky na 2:30.. Večer mi BS dává závěrečné rady a zároveň mě svými vtípky pomáhá překonat možnou nervozitu.. [Nejhorší je, že já mu to nejdřive všechno věřil:)]..Nejdřív mě pošťuchuje, abych nezapomněl předbíhat zásadně vlevo, že za předbíhání vpravo by mě mohli diskvalifikovat:), pak abych měl s sebou průkazku, že mě můžou na stanicích kontrolovat:), a potom mi začíná vykládat o halucinacích... "Až poběžíš potom v noci, ta dehydratace v horách spolu s nadmořskou výškou dělá svoje.. Můžeš vidět hady, srnky, kojoty, medvědy... na 99% jsou to jen tvoje představy, přesto bych je nehladil a utíkal pryč"..:)

Ráno vstáváme a vše jede podle plánu. Snídám přivezenou pálivou paštiku (Advid promine) na něčem místním, co připomíná chleba, ve 3:12 sedáme do auta a v hodině PI (3:14) vyrazíme do Leadville. Zima, ale davy lidí na startu vytvářejí trošku vyšší teplotu. Domlouváme s BS strategii - když jeden zastavuje a odbíhá mezi keříky, druhý pokračuje chůzí po stejně straně.. abychom se neztratili.

A v tom je to tady.. Davy lidí se pohnuly a my vybíháme úplně poslední.. tedy ze záchůdku krok za námi vybíhá poslední běžec a my se společně dostáváme na trať... HURA!!!

V dřívějších dobách se nejlepší kamarádi dávali dohromady v bojích -- pojily je společně silné zážitky, tím, že se spoléhali jeden na druhého... společně prožívali náročné chvíle spolu.. Horolezci to určitě znají velmi dobře.. Já takový drsňák nejsem, ale domnívám se, že podobně to je i při dlouhých a náročnějších bězích... Dává mi to možnost poznat sám sebe a nacházet skvěle kamarády.

Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť!
12:)

středa 14. srpna 2013

Před startem, aneb ultra chucpe..:)... nebo-li každý máme svůj sen/kopec

Ještě jednou díky moc za milé komentáře a e-maily. Samozřejmě, že je potřeba uvést ty, co používají slova borec, pohoda, procházka růžovým sadem apod. na pravou míru... stejně tak i ty, které mluví o něčem nedosažitelném, o ufounství apod.

Co se mi na běhu líbí je je veškerá ta relativita věcí,úsilí, vzdáleností i času. Leona má třeba "neviditelné kopce":), které věřím dokáží silně potrápit... můj nastavovaný "kopec" nebo "trail" v Prokopáku by tady možná taky vypadal "neviditelně" nebo možná i směšně? Ale to si nemyslím, prostě každý máme to svoje... Jak se někdo trápí na 10km, jiný na 50 případně potřebuje ještě větší kousek cesty nebo horší podmínky. Věřím, že to nejhezčí je věřit, že se dokážeme zlepšovat, že dokážeme překonávat naše "nemožnosti" a plnit si ty nejdivočejší sny.. Ovšem k tomu je potřeba opustit ustálené ... a klidně příjmout slova o bláznech, šílencích a pokud jsme trochu starší tak i o krizi středního věku.:)

Nedávno jsem četl v "She today" [Ona Dnes] velmi trefné vysvětlení slova chucpe.. něco jako šílená drzost.. Když mladík u soudu, jenž ho soudí za vraždu jeho rodičů žádá soudce o mírnější rozsudek, protože je sirotek! :) Ano to, že jsem teď tady a za chvíli vyrazíme přes kolébku ultra - městečko Silverton - do Leadville a že v sobotu po ránu vyběhnu na trať je takové ultra chucpe.. Ultra šílená drzost..

Grilovaná žebra u Niky a Michala
Drzost  to je nejen v tom se sem přihásit, dojet, postavit se na start, ale i věřit, že to uběhnu a uběhnu ve zdejších limitech. Krásný je, že při tom člověk potkává další známé, ze kterých se stávají dobří kamárádi a z dobrých se stávají ti nejlepší. Ptáte se, jaká byla zdejší příprava? Kvůli práci na dálku jsem běžel jen jednou se Stínem a jednou chodil po kopcích s Nikou a s jejími dětmi, ale strava tradičně velmi kvalitní (viz foto z česko-slovenské party u Niky a Michala), návštěva Chilli Works, červené a zelené čili (tedy "christmass")...

Česko-Slovenská párty. Niky chybí (fotí)
Plán je zatím jasný i neurčitý zároveň. Jasné je to, že Nika a Michal nám budou pomáhat (díky moc!) z Windfieldu poběží Michal do Twin Lakes a Nika z May Quuen do Leadville (stejně jako loni). V noci bychom se se Stínem měli vzájemně spolu-podporovat... Uvidím, jak nám to poběží spolu, máme úplně jinou dynamiku běhu, kopce je rychlejší Stín, rovinky snad já:)... Ale oba to vidíme jako dobrý nápad (něco jako si skočit nahý mezi kaktusy) a nejlepší variantu... A tak se pokusíme toho držet, dokud to bude možné..
Zatím nevíme, kde budeme tábořit, všechno na internetu vypadá obsazené, ale naše společná víra ve štěstí nám jistě pomůže nalézt nějaké místo na postavení stanu, opečení buřtů a připravení drop-bags..:)

Ještě jednou moc děkuji za všechna milá přání, komentáře, maily.. Za všechny si dovolím citovat Sama Straku:

Prostě a jednoduše, je to tvůj závod, nekoukej na soupeře, běž si své tempo. Především od začátku. Nestresuj se limity, abys ve snaze vytvořit si větší náskok na ty cut off časy nepřehnal začátek. 100 mil sice není až tak dlouhých, ale s krizí od půlky to není ten správný zážitek.:).

Jdeme se Stínem do toho... Těším se na trať, ale ješte víc se těším do cíle na obětí od "hornické mámy" (ředitelky závodu) a na pivo se Stínem.

Člověk si musí dělat radost, plnit si svoje sny... Běhu zdar, ultra zvlášť, kamarádům úplně nejvíc! 12:)

PS. Abych nedával jen fotky z "Jizerek" :), tak něco hodně Novomexického... Typická Messa (mejsa).. plochý kopec se zbytky puvodních indiánských obydlí..





PPS. Věřím, že se nám podaří se v Leadville připojit na síť, dám sem naše čísla, případně i link na sledování "on-ine".. tedy stránky s tím, jak kdy kdo proběhl kterou stanicí...

pondělí 12. srpna 2013

Aklimatizace, aneb neviditelný trail...

Jak jsem psal minule, kufr se v sobotu přemísťoval (aspoň jsem doufal) z Paříže směrem do Albuquerque a jistě si užíval svoji romantiku, zatímco já jsem nemohl běhat... Ano pravda, Stín mi kamarádsky okamžitě dal běžecké tričko Jemez ultra trail run a nabídnul mi i svoje trenýrky:), jenže měl jsem s sebou jen lehké sandály... Napodobit Tarahumaras a vyrazit na zdejší stezky v sandálech? No byla by to výzva, naštěstí/naneštěstí jsem první den měl poněkud silnější reakci na americké pivo:) a tak jsem sobotní ráno ztravil nikoliv během, ale nácvikem vyprazdňování žaludku, což -- naprosto chápu -- byla další dovednost, kterou v Leadville, jako když najdu:)...


Původně mi měli doručit kufr v 9 hodin, pak před půlnoci, potom mezi 2-3 hodinnou ranní, nakonec kufr dorazil o 1/2 6 ráno..:). Ale právě v čas.. Po ránu jsme se maličko zmátořili a Stín celou konverzaci o běhu otevřel gambitem.."Chceš běžet nějakou klasiku, nebo radši něco náročnýho a dobrodružnýho?"... No zbytečná otázka, povídám, a on, že ví, ale že mi chtěl dát šanci:).

Přípravy naznačovaly, že to nebude jen tak.. Stín povídá.. "Mám v plánu něco zajímavého, náročného, technická úroveň některých partii bude hraničit téměř s debilitou to běžet":)... A hned dodal,...jo a vem si s sebou radši dvě láhve a ještě mi (on, který běhá zásadně na lačno a bez jídla) vrazil do mošničky sušenku a nějaký ovocný protlak. No tak to bude nářez:), ale těšil jsem se jako malé dítě na Ježíška..

Vybíháme po Mitchell trail vzhůru do kopce a Stín povídá, žádný šílenosti, nemusíme celý stoupání běžet.. Tedy neběželi jsme ho celé jenom proto, že Stín po cestě vysvětloval jednomu zbloudilému běžci kudy kam a Ryan potom s námi vyběhl po Mitchell trail k rozcestníku. Cítil jsem se jako hrdina a znalec. Já už totiž tenhle trail loni několikrát běžel a tak jsem ho teď "viděl" naprosto jasně a zřetelně. Věděl jsem přesně věděl, kudy vede a vzpomněl jsem si, jak jsme tady loni běhali po stezkách spolu poprvé a já jsem neměl ani ponětí, kudy běžet... všechny cesty mi připadaly stejné, viděl jsem spousty odboček.. a teď najednou v pohodě vím kudy kam.. Byl jsem skoro "místní":)... Což se za chvíli ukázalo, jako velmi dočasné a domýšlivé:)..

Stín mi ukázal něco jako vyšší úroveň trailu...Běželi jsme po cestě, kde se stezka nejen ztrácela a já ji vůbec neviděl, ale Stín znalecky říkal, aha, aha.. tady to vzala voda, tady oheň, tady to bylo jinak..:)... Ale neztrácel svůj humor a pedagogický přístup a hned mi třeba nabízel, že z kopce nemusíme běžet cik-cak mezi náletovými stromky a akáty, ale že to klidně můžeme vzít šusem dolů po gradientu(!)...:). No nic, BS! :)

Lhal bych, že to nebylo senzační...cesta byla překrásná... Viděl jsem věci, co jsem dosud neviděl, běžel jsem po "neviditelných" stezkách, běžel jsem vymletými koryty potoků... Prostě nádhera... Doufám, že alespoň něco se mi povedlo na iPhonu zachytit.. Celkově 25km, těsně pod 4h, ale vůbec jsme se neflákali...Měl jsem tři láhve vody, vypil jsem je skoro všechny (nedala se vzít voda z potoka), ale nesáhl jsem na potravinové zásoby:).... Cítil jsem se skvěle, Stín správně poznamenal, že v dalších dnech to budeme jen maličko šolichat, přeci jen se jedeme na víkend proběhnout do Colorada!

Všemu zdar! Nádherným a divokým cestám zdar! kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

neděle 11. srpna 2013

"Alenka" na cestách aneb čekání na...

Vyrazil jsem na cestu za Bežícím Stínem a za svoji první velkou 100M, legendárním během v oblacích... bojovat o Leadvillskou přezku na pásek. Obojí patří mezi záležitosti, kvůli kterým stojí za to běhat jako pako, i když u mě to zase tak velká oběť není, protože já fakt běhám rád:).

Tak jako tak jsem opravdu rozhodnutý si to patřičně užít... Okolností jsou tomu silně nakloněné. Moje nejmilejší manželka jasné Slunéčko mi kladla na srdce, ať zbytečně nespěchám... A hned to velmi logicky vysvětlila. Ať to běžím jak dlouho to půjde.. ať si užiju co nejvíc hodin na trati.. ekonomicky to prý budu mít velmi výhodné -- dívat se na útraty na hodinu běhu:)... Slíbil jsem ji, že poběžím pochopitelně rozvážně a takříkajíc "na jistotu" -- myšleno slovy vtipné poznámky Běžícího Stínu: "Poběžíme na jistotu... což v případě Leadville je podobné tomu, když člověk vezme všechny rodinné prachy, vyrazí do kasina a vsadí je na červenou":)...

Musím říci, že od samého začátku moje cesta dává tušit, že to nebude ledajaká návštěva, ani ledasjaký běh!:). Už v Praze jsem byl drobet rozrušený, když jsem zjistil, že v Salt Lake City nemám palubní letenku do Albuquerque... Snažil jsem se získat aspoň něco:), s vzsvětlením, že mám na přestup jen o něco málo víc než hodinu času. Letadlo z Paříže letí skoro 11hodin, může chytit nějaké zpoždění, musím projít přes pasovou kontrolu, vyzvednout kufr, dát ho znova ke kontrole a pak běžet na letadlo.. teď bych měl k tomu přidat následnou návštěvu tranzitní přepážky a získání palubní vstupenky???.. Paní u přepážky mě ale perfektně odzbrojila slovy, no budete muset "popoběhnout", ale vy vypadáte že to nebude problém:). To mě fakt potěšilo:). Tedy nakonec nebyl vůbec problém popoběhnout, rychle projít kontrolou, ale kde je kufr??? Kufr nikde!!!:)

Běžím tedy kousek pro lístek, pak se vracím pro kufr, ale houbelec! A tak zrychleně přebíhám terminál, ještě posílám mail Stínoví, že letadlo stíhám, ale že nemám kufr.:).. A jako jeden z posledních nastupují do letadla... V cílové stanici zjišťují, že můj kufr je v Paříži (asi si chtěl ještě užít nějakou tu romantiku), ale já tím pádem nemám skoro vůbec nic.. Tak jsem alespoň použil svoji dostatečnou výřečnost a v mezičase vyrazil z úřednice slib, že mi kufr co nejdříve, což znamene nejdříve za 24h dopraví ke Stínoví, získal jsem taštičku první pomoci:) a příslib volného nákupu věci, s tím, že mám být "rozumný":). Než přijíždí Stín, koupil jsem dvě turistická trička, mikinu místní univerzity... a jsem připraven, protože upřímně jen existovat vedle Stína garantuje poučení a zážitky... Co bych to neřekl, na WC před odchodem se mi zaseknul zip.. jiné kalhoty nemám, a tak procházím v puritánské zemi letištěm s rozeptutým poklopcem dokořán -- jako vyzývavý exhibicionista a ne jako zdrcený turista bez kufru:). Odcházíme kousek stranou k výhledu na letištní plochu, svlékám kalhoty na půl žerdi a snažím se zpravit zasekly zip. Stín jako správný kamarád se hned nabízí, že mi pomůže:)... Jjo, to zrovna! Ted můžou mě popotahovat za pobuřování a obnažování na veřejnosti -- a to bych ještě uhrál, vzhledem k okolnostem:) --, ale v naší dvojce by nás sebrali oba dva..:).

Leadvilske dobrodružství má tedy velmi slibný začátek, Stín je tradičně ve formě, svět je krásný!

PS. Vzhledem k tomu, že kufr nedorazil ještě do dnešní půlnoci, nebyli jsme běhat. Stim mi sice nabízel svoje skvěle trenýrky (kdo by odolal, že?), ale bál jsem se, že v sandálech na nohou to umí akorát Tarahumaras, že si můžu akorát tak ukopnout palec. Musím potvrdit, že je to bylo správné hodnocení situace, protože po návratu ze skvěle grilovaci party u Michala a Niky jsem si skutečně fest rozkopnul palec, navíc ten s bolavým narůstajícím nehtem. Je potřeba to ale vidět pozitivně. Zase to tak šíleně neboli a určitě mě to v začátku zpomalí, což se bude na konci víc než hodit...

Běhu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)

neděle 4. srpna 2013

Jednou nohou v ... kufru!:)

... nikoliv v hrobě:) jak by se asi nabizelo vzhledem k mému věku, který trefně můj syn dává řádově někam k e hnědému uhlí...

Začal jsem balit, tedy snesl jsem si malinově červený kufr do naší "klubovny" a začínám do něj postupně odhazovat různé běžecké věci a oblečení, píšu si na papír co všechno s sebou (abych tentokráte nenechal doma třeba bundičku, nebo něco hodně užitečného...), začínám si podrobně v duchu plánovat, co na kterou občerstvovačku si vzít do báglu, asi si i tohle budu postupně sepisovat i když možná to nechám až do letadla, protože tam bude času habaděj...

Léto je naprosto skvělý. Myslím si, tedy věřím, že díky letošním príjemně vysokým teplotám se budu lépe aklimatizovat na počasí v Novém Mexiku a v Coloradu, s tou nadmořskou výškou nic neudělám, ale aspoň se utěšuju skvělými vzpomínkami na společný běh se Stínem z loňského roku v noci z Twin Lakes do May Queen..přes obávanou Fish Hatchery, o které se v tomto směru říká likvidační,.. "eating runners"..i když to tak na první pohled nevypadá...na stoupání po Power lines..


Pro jistotu jsem si vyrobil vlastní čitelnou tabulku časů a vzdáleností, na kterou teď koukám relativně často, budu se snažit ji umět nazpamět...Ty časy jsou tzv. "cut-offs" .. po nich už zkrátka má člověk smůlu a nemůže pokračovat v závodu..Proto je dobré je znát.. Stejně jako pozice stanic..
Stanice Vzdálenost Celkem Časová vzdálenost Čas
celkem
Čas hodinky
START                -              -        0h      0h 4:00
May Queen             13.5       13.5 3.15h 3.15h 7:15
Fish Hatchery            10.0       23.5 2.45h  6.00h  10:00
Half Pipe              5.6       29.1 1.20h  7.20h  11:20
Twin Lakes             10.4       39.5 2.40h  10.00h  2:00
Hope Pass               5.0       44.5 2.30h  12.30h  4:30
Winfield               5.5       50.0 1.45h  14.15h 6:15
Twin Lakes             10.5       60.5 3.45h  18.00h 10:00
Half Pipe            10.4       70.9 3.30h  21.30h  1:30
Fish Hatchery              5.6       76.5 1.45h  23.15h 3:15
May Queen             10.0       86.5 3.30h  26.45h  6:45
FINISH            13.5     100.0 3.30h  30.00h  10:00


Tenhle obrázek jsem si taky upravil, abych si představil, kde která stanice je a mohl si v duchu probíhat trať. Bude se to doufám hodit..:)

I v tomto týdnu jsem měl hromadu hezkých zážitků, ale jak se blíží vrchol mého celoročního plánování, nedokážu myslet na nic ostatního. Vzpomínám na všechno možné, na naběhané km a úsilí i radost při pobíhání, věřím ve štěstí a přízeň (nejen) běžeckých bohů .. Tradiční předstartovní nervozita spojená s vysokou cestovní horečkou je ve vzduchu... Ale pak si uvědomím, že se moc těším.. Těším se primárně na Stína, na jeho vyprávění, pobíhání... na pivo, hlavně na pivo v cíli:)... Na jeho loňskou hlášku k Leadville ...že má nápad jít si na víkend zaběhat do Colorada.. že si radši vezmeme čelovky, kdyby se to "maličko" protáhlo:)..

A tak mě nechávají naprosto klidným otázky na téma Leadville .. kolikrát jsem uběhl 100 mil?? Jak často běhám v tak vysoké nadmořské výšce?? No jasně, je to drzost, ani ne snad odvaha, ale šílená drzost "to" běžet a chtít "to" uběhnout pokud možno v "pohodě" [v podání ultras má termín "v pohodě" velmi širokou definici]:)..

Říkám si, jasně, na podzim mi bude 50, v lednu 2009 jsem se zbláznil:), začal běhat a postupně tomu úplně propadl... Ale proč by to nemělo jít, pardon.. běžet??? A jak si tohle říkám, přistál mi ve schánce e-mail od Miloše ultra Škorpila. Obsahoval můj celoživotní trenýrkový plán:



Takže tradičně všemu zdar! Běhu, kamarádům a ultra.. zvlášť!
Věřit musím pořád věřit.  12:)