Honza v Coloradu, aneb cesta tam a zase zpátky... (část 1)

Kousek po startu jsem si vzpomněl, jak jsem ve Philadelphii žertoval s jedním chlapíkem o tom, že ty kopečky na obzoru musejí být "Rocky Mountains",  používajíc neúprosnou logiku, že Rocky přeci žil ve Philadelphii...:) A najednou jsem tady a běžím... Co víc, běžím vedle svého nejlepšího kamaráda, který mě sem dostal a přeneseně za všechno "může"...

Vzpomínám si na "lekci", kterou mi na jaře smířlivě udělilo Zane Grey a jen věřím, že jsem se poučil. Bude to ale stačit? Bude to moje nadšení, pobíhání, nastavované kopce, dvojsměrky, cesty na Karlštejn a bůhví kam ještě.. bude to stačit na zdejší náročnou trať, na převýšení.. Jak dopadnu na Hope Pass? Bude pro mě stejně krutá občerstvovací stanice s příznačným názvem "Hopeless" (tedy beznadějná) jako byla "Hell''s Gate" (Brána do pekla) na Zane Grey? Tak tahle tajenka bude za pár hodin známá...:)

Zatím by se situace dala charakterizovat slovy filmu "Zatím živí, zatím spolu"..:). běžíme po široké prašné silnici, která je nazývaná "bulvár" .. opouštíme Leadville a mraky běžců se různé přeskupují, zrychlují a zpomalují, aby našli svoji optimální polohu, než přejdeme na "jednokolejku" kolem "tyrkysového" jezera a po 13.5 mílích dorazíme k našemu tábořišti na May Queen. Stejně jako loni vede trať doslova 7m od našeho stanu. Asi nejpohodlnější by bylo se převlíknout a nechat si jídlo a věci před naším stanem, ale nebylo by to úplně podle pravidel a tak všechny naše věci jsou v "drop-bags" na stanici, o které víme, že absolutně nezvládá nápor běžců, ale co...

Zatím běžíme po širokých cestách (a já poprvé odbíhám přičapnout na bobek mezi keříky... stane se tak ještě 3x během dlouhých skoro 30 hodin) tak se v duchu směju nad Stínovou charakteristikou trati... "Na začátku poběžíme kolem Hostivaře.. To ses v podstatě doma:)..Pak to občas stoupá a klesá, když to zprůměruješ, tak téměř rovina... Na to jaký tady mají možnosti (a ukazuje ty hory kolem), tak to organizátoři vyloženě odflákli.. Navíc se běží tam a zpět, takže platíš dvojnásobek startovného, protože si připravují jen poloviční trasu.."..:)

Samozřejmě podobně řeči, vtípky, postřehy .. to je celý BS. Dává mi zapomenout, že je před námi ještě spousta kilometrů, neřku-li mílí a hodin... Najednou se začíná rozednívat a my začínáme postupně předbíhat lidí i v jednokolejce kolem jezera. Chvíli je vepředu Stín, chvíli já..postupně se vždy hlásíme,.."v pohodě, už za tebou.."... jednu chvíli mě přepadne vzpomínka na trail v Los Alamos a předběhnu mimo cestu najednou asi deset lidí..Stín je za chvíli za mnou a říká.. "neblázni, jeden dva..".. vysvětlují, že jsem v tom nevinně...nějaká radost, nebo snad výron síly :)...a už zase držím tempo. Přichází Fish Hatchery, máme za sebou cca 23.5 mil a před námi je silnice s následným přechodem do kopců (na Half Pípe) a seběhem do Twin Lakes (40 míle). Pořád mám strach, že v kopcích, co přijdou budu zdržovat a tak si domlouváme jednoduchou a logickou taktiku.. Silnice je moje doména:), poběžím napřed, Stín mě po cestě nahoru či dolů seběhne.. nejdéle na prvním Twin Lakes bychom zase měli být spolu.

S Michalem a Nikou je dohodnuté, že pacer běží s pomalejším....Vyrazil jsem tedy dopředu, za chvíli se seznamuji a dávám do hromady s Rachel -- běžíme spolu, kecáme až do Half Pipe, kde jsem ji ztratil. Obsluha stanice mi až po 5 minutách přináší drop-bag, je to tady takové amatérské, až bych řekl diletantské:), ale závod je teprve v začátku, tak co se budu stresovat, že? :)... Běží se mi hezky, čekám, že se každou chvíli objeví Stín ... běžím podle pocitů a seběh na Twin Lakes je z mé strany relativně rychlý, cítím dostatecnou sílu, pohodu.. věřím si..

V Twin Lakes jsem pořád sám, doplňují si naředěný džus, beru si v pytlíčkách cracry a mango, i když už se na ně nemůžu ani podívat:) a jeden ze dvou zabalených banánů. Překračují řeku, brr ta voda je studená:), boty nezouvám, ani ponožky nevyměňují a hned začínám stoupat krpálem na Hope Pass (3.800m)... Jdeme sice svižně,ale jako had se vine celé klubko běžců... Někteří kašlají, někdo hůř dýchá, občas někdo zastaví, zvrací, jí nebo odpočívá:)... Soustředím se na to, abych pořád šel. Nezastavují.. když si myslím, že už nemůžu tak se odměním a maličko zpomalím, ale pořád jdu.. Mám pozitivní bilanci, víc lidí za mnou než mě míjí... pomalu při výstupu piju a pomalu, velmi soustředěně jim banán nebo ukusují kousíčky manga.

Polykám a podle rady Jany.. držím zuby u sebe, kdyby se mi chtělo zvracet, aby to jídlo aspoň ve mně zůstalo.:). Myslím na to úsilí, co mi to dalo dostat ten banán dovnitř:)... Ale děje se zázrak.. pořád jdu.. pořád a pořád a blížím se k hranici lesa.. vím, že pak příjde kamení a od Stína vím, že by za chvíli měla být vidět stanice (Hopeless), lidí kolem už odpočítávají metry, kdy už to bude a já si vzpomínám na rozhovor Shreka s Oslíkem.. "Are we there yet? Nope..:)"...["Už tam budeme? Ne.."]:).. a tak pořád dokola... Stejně jako Shrek chce se mi zvolat..."It is far far away" !:) [je to zatraceně daleko!], když v tom vykouknou asi 300m nad námi stany, vidím lamy!!! a po chvíli jsem na stanici.

Pořád sám, ohlížím se z kopce dolů, abych zamával Stínoví, čekám, že mě chytne při brutálním seběhu z Hope Pass do Windfieldu.. ale Stín nikde.. Stezka je příkrá a běžet ji rychle dolů do Windfieldu je fakt o ústa:), navíc, když proti postupují "rychlejší" běžci, kteří mají přednost a i když běžíme z kopce, měli bychom
zastavit a uhnout. Bohužel, ne každý tohle pravidlo zná a dodržuje a tak se několikrát stane, že když uhýbám a dávám přednost stoupajícímu běžci, za mnou běžící toho využívá, proskakuje mezi námi, málem srazí nás oba :)... Přesto běžím, co to jde, jak zjišťuju jsem jen o pár minut pomalejší než Stín.

Ve Windfieldu jsem sám.. Nika a Michal se ještě neprobojovali hadem aut na stanici a tak zase sám lovím drop-bag, koukám na maglajs v pytlíčkách (příště asi nakoupím i krabičky) a přemýšlím, co a jak do sebe nacpu:). Beru banán, dolévám pití do všech lahví, džus s vodou ve dvou, čistá voda v jedné a voda s kolou v poslední. Odhodlaně vybíhám.. Vracím se zpět, 80km za mnou a vlastně skoro půlku už jsem na trase sám, samotinký:)...

Na začátku stanice potkávám Michala v běžeckém, připraveného běžet s pomalejším z nás.. Nika mě po 300m zdraví z auta a říká, že Stín je asi 20 minut za mnou.. Tak to mě při dalším výstupu na Hope Pass chlapci mají:). Za chvíli Stína skutečně míjím a je výrazně blíž...I když mě těší, že jsem trochu napřed, přeci jen by se společnost hodila:)... Výstup na Hope Pass z Windfieldu je ještě brutálnější než od Twin Lakes. Jdeme jako v medu.. Nohy se relativně těžce odlepují od země..Jako když vidím horolezce na Everestu:)...Relativně pomalu..víc a víc lidí odpočívá, častěji zvrací..:).. ale já najednou cítím neuvěřitelnou sílu.. Tolik jsem se bál toho stoupání..je to náročné, ale pořád jdu, předbíhám, pokud se to dá tak říci.. v jedné chvíli se lidský had přede mnou zastaví a já neváhám ani chvilku. těch 20m beru vzhůru vertikálně a běžím(!).. předbíhám asi 10 lidí najednou, nezastavují, jen se odměním tím, že zpomalím a zase vytrvale mířím v vrcholku..

Nahoře, jako by se nic nestalo, sbíhám pln sil :) do stanice. A tam překvapení.. skoro žádné jídlo, malý kousek banánu si nacpu do pusy, vidím, z na dně v hrnci je ještě trocha bujónu, ale nemají žádné kelímky, jen dva plecháčky.. Poučen ze Zane Grey, kašlu na všechno, urvu:) volný plecháček a rychle do sebe dva šálky polévky naklopím, kouknu na hodinky a vyrazím..

K tomu, co se stalo dál je potřeba přidat malé vysvětlení... Doma v Praze jsem si připravil detailní "pacing chart", ale neměl jsem ho s sebou [zde se nabízí paralela s cimrmanovským příběhem o hraběti Nikoličovi, který si uložil všechny své peníze do banky na heslo, které zapomněl, že:)?]. Na stanicích nevěděli cut-offs dalších stanic, což mi taky moc nepomohlo:) a já žil v přesvědčení  (nevím proč), že další cut-off je v Twin Lakes v 20:30. Což bylo za relativně za chvíli.. Stín nikde, prudký seběh přede mnou, představa závodu o čas dává potřebný adrenalin... Ještě pro jistotu odbíhám stranou do lesa a sedám na bobek:), ale za pár minut jsem zpět a začíná něco, co jsem dosud nepoznal...

Já, ano já, který se bojím to často pustit z kopce naplno, .. tak běžím že všech sil.. [Stín mi při studiu výsledků říká, že i s mým odskočením do křoví byl můj sebeh velmi dobrý, asi 150 nejrychlejší a to jsem ještě pár minut proseděl na bobku:)]... prostě podle jeho rad a "zkušenosti" z Los Alamos se pouštím co nejrychleji dolů, věřím svým svým instiktum, věřím, že stařecká kolena a stehenní svaly všechno udrží... Přeskakují kameny, obíhám překážky včetně lidí.. jako kamení stržené z hory...:). Nádhera, kolem 90km, po dvojnásobném překročení Hope Pass, děkuji touto cestou běžeckým bohům za jejich přízeň, i když netuším, že přijde zkouška zatím že všech nejtěžších...

(vidím, že jsem se hodně rozepsal, tak pokračování příště..)

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

PS. Maličko jsem si "vypůjčil" z internetu pár fotografíí na dokreslení... Jsou z Hope Pass, z různých směrů, s běžci i bez.. Snad to lépe přiblíží, co říkám...

Hope Pass... panorama

Pohled na Hopeless station z vrcholku Hope Pass... Pohled, který potěší při návratu z Windfield

Had běžců stoupá klikatinou na Hope Pass..

Začátek seběhu k Twin Lakes.. Pohled zkresluje, je to celkem pěkný padák. Tady na začátku lesa jsem si udělal "technickou zastávku"..:)