Honza v Coloradu, aneb cesta tam a zase zpátky... (část 2)

Ve Twin Lakes potkávám Niku.. pomáhá mi s drop-bagem, ptám se, jak je Stín s Michalem daleko ??... Říkám, že jsem sice běžel rychle, ale Stín tyhle seběhy umí o rád lépe a rychleji... Jak to, že nejsme na noc spolu???

Dozvídám se, že má velké problémy se žaludkem, ale Nika hned dodává, ať se nebojím, že Stín má deset životů.. Ať se o něj nestarám, že je to teď můj závod... Že na mě bude po ránu čekat v May Queen a že mě dotáhne do cíle... Dlouhý kus cesty mi to vrtá v hlavě... Přeci mě Stín dožene?? Nebo je jí jasné, že za chvíli začnu mlít z posledního:) a bude mě -- podle dohody popohánět do cíle? Jen o tom začnu přemýšlet, doslova cítím, jak mi zespoda nohy začínají růst puchýře, mega puchýře... No nic, zatím stoupám do kopečka a tak při té rychlé chůzi s občasným popoběhnutím to jde... Až na Half Pipe si znova uvědomuju košatě rostoucí bolest a už mi nejde moc běhat ani po rovinkách, cítím každý kamínek, jako by mě píchali čerti vidličkama zespoda do bot.. Kazdou chvíli čekám, že se sejdeme se Stínem a teď mě mrzí, že budu výrazně slabší článek, než bych chtěl... Zatracený puchejře!:). Taková blbost a vyřadí mě to ze závodu??

Je kolem 1h v noci, je zima, neskutečná zima... poskakuji, co nejrychleji to jde po nekonečné silnici k Fish Hatchery.. Vzpomínám, jak jsme tady loni mrzli se Stínem, jak jsem se ho snažil obveselit [naštěstí dobře všechno snášel a ani mě ničím nechtěl praštit:)]... a teď jsem tady sám, čekám, jestli se ke mně připojí a mám smíšený pocity...

Moc rád bych, abychom tu noc "běželi" spolu, ale teď, když tady tak kulhám, tak si říkám, ať mě dohoní až za chvíli..ať ještě kus nebo aspoň kousíček ujdu..:). Nejlepší by bylo se sejít na stanici ve Fish Hatchery... Ale zároveň si uvědomují, že bolest začíná být nesnesitelná a že tak se znova pokusím najít nějakého medika, aby mi ošetřil puchýře. Abych, až se sejdeme se Stínem mohl zase běžet. Bláhová myšlenka!

Za chvili je mi jasný, že to byla pěkná blbost si nechat ošetřovat puchýře... Nejdřív jsem při zouvání bot měl pocit, že zároveň odkládám i kusy kůže:), ale to jen vztlaková síla, mi dávala znát, že puchýře jsou úplně všude. Pracovník na stanici byl překvapen, evidentně sběratel kuriozit, hned mi nohy fotil svým iPhonem, měl jsem sto chutí mu říci, ať mi pošle obrázky na mail:), ale v tom se mi dotknul chodidel a navzdory velké zimě jsem pocítil tisíce rozpálených jehlic.. Doprčic! .. Povídá, že si musí naměřit náplasti a celé mi to přelepit, vydezinfikovat... Přichází druhý kolega a i on neodolá, vytakuje svůj iPhone a také si fotí moje tlapičky:)... Inu hezké nohy se nevidí každý den...:)

Kolem poskakuje mladá dobrovolnice/asistentka a chce pomáhat. Dostává tedy moje ponožky, ať je vyždímá a zkusí trochu osušit. Fascinovaně na ní koukám, asi jako kobra na králíka... bere totiž moje běžecké ponožky a pokládá je na rozpálené plynové vytápění.. A přináší mi je zpět se slovy už jsou suché... ponožky na některých místech propálené, někde seškvařené, ale má pravdu, předsedo! Jsou suché:)! A bezelstně se mě ptá, jestli chci pomoci s jejich navlečením.:) Říkám, že v tom případě tedy musím běžet bez ponožek. :) Medik se nevěřícně kouká a posílá ji s prosbou do vedlejšího stanu, aby mi přinesla nějaké náhradní ponožky.. Asistentka se omlouvá a znovu propadá nebývalé činorodosti.. pobíhá a schani ponožky. Asi za minutu přibíhá s klubíčkem v ruce a šťastné říká, MÁM! Rozbaluji šedivý pár prstových rukavic velikost asi 12, nicméně, stejně bych to na nohy neoblíknul:). Medik už neví, co by řekl, se zoufalým zvoláním.. potřebují náhradní ponožky mizí ze stanu:)...

Za chvíli se vrací s párem použitých ponožek. Jeho slova o sepsi jsou v mžiku zapomenuta:), ponožky jsou sice špinavé, mokré, ale na opakování "sušení" :) už nemám ani čas ani sílu, 20 minut v tahu...ufff.. oblíkám si ponožky a boty... Je to výrazně horší než před tím.. On mi ty puchýře neprodyšně zalepil spec. náplastí, ale nepropíchnul. U malých je to určitě dobrá strategie, u těch velkých, obzvlášť když je potřeba chodit .. no nevím.. Tohle jsem nečekal. Odmítám si lehnout na lůžko a počkat na odvoz.. Nejsem tu proto, aby mi přestřihli dobrovolně pásek na právě ruce, že?:).. A tak se vypotácím krokem opilého tanečníka, který se zúčastnil šílené fakírské taneční show... Mám pocit, že jsme nejdřív tancovali na rozpálených uhlících a pak si skočili kvapík na ostrých hřebíkách..:)

Hlásím svoje číslo, five-zero-one a opatrně šplhám pryč od stanice...Kdyby mě teď někdo viděl.. žádné úsměvy, ale zase neřvu úplně nahlas:)... Jen si říkám povzbuzující.. doprdele, doprdele..:)
Postupně si zvykám na bolest při nášlapu, hlavně nesmím zastavit, jak zjišťuju, každé zastavení násobí bolest, cítím každý kamínek, každou nerovnost, jsem jako ta správná princezna na hrášku:).

Začínám stoupat na Sugar Loaf, jedna z morálně náročných částí, kterou si z minula pamatuji.. Cesty rozbité, zvlněné, vymleté vodou.. ve světle baterek se třpytí, jako čerstvě napadány sníh.. Hůř vidím a do kopce se se nedá skoro vůbec odrážet. ..Musíš to rozejít říkám si, musíš.. Jako šnek šplhám do kopce a v tom udělám další chybu. zastavím a rozhlednu se.. jsem asi 100m od začátku stoupání, vidím před sebou (jen část!) nekonečných serpentin vzhůru, na stanici jsem zbytečně ztratil ponožky, přes 20 minut času... cut-offs na May Queen je v 6 hodin ráno.. To nedám.. Na to nemám.. Říkám si, tu bolest bych snad vydržel, ale šourám se, jak kdybych měl v kalhotech:).. v tom se pohnu a vykřiknu bolesti.. Už nezastavovat!!! Koukám dolů, udělám 2-3 kroky směrem zpátky na Fish Hatchery, abych vzdal ten marný boj..

Když v tom -- ty kamarádi -- se mi znova připomene BS a to, proč tady jsem... Jeho motivační vysvětlení ze Zane Grey se stalo moji mantrou.. "Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme... Ale o tom, že to nevzdáváme.." .. A tak jsem rozhodnutý pomalu si užívat tu masochistickou seanci až do úplného konce... Rozhodnutý tady bojovat, dokud mě nestáhnou z trati. Ve 30h limit nevěřím.. Jednak by to znamenalo dalších asi 7 hodin utrpení, navíc jsem teď přesvědčený, že se na May Queen nemůžu, nemůžu dostat včas..

Nepočítám kroky, nepočítám minuty, snažím se pořád pohybovat dopředu... Už jsem jak stroj, ale porouchaný:), ve kterém dochází olej a jen se čeká, až se zadře:)... V tom začínám vidět nebe a je mi jasné, že směr cesty se bude obracet dolů z kopce. Kouknu na hodinky a málem mě omyje.. V tuhle chvíli loni byl už Stín na cestě z May Queen a i když byl zraněný, tak se dral podle mě svižněji než já. Fakt nevím, co mě to posedlo, zkouším se rozeběhnout, bolí to bolí... cítím, jak mi vítr chladí tvář a smeju se, jak jsem to napálil:), ale ten chlad na tváří to mi teče voda z oči:)...

No zrychlené se posunuji vpřed, "běžím", ale je to takový epický běh zombiku.. Běžím celou Haberman road a potom ještě většinu trailu až dolů do May Queen... Dostávám se na stanici o víc jak 1.5h později než loni Stín. Ovšem 3/4h před cut-offs!!!

Co teď? :)... Na stanici mrzne nadšená Nika, rozhodnutá mě dotáhnout do cíle i kdyby mě měla mlátit:)... Představa, že ještě 4-4.5h se budu zmítat na cestách kolem jezera.. To je ubíjející. Nika mi hned recituje vzkazy z blogu, z LT100, aby mě povzbudila. Ale nemusí.. Jdu do toho naplno i když krůček po krůčků.. Říká, zase popoběhneme.. Odbíhá do lesa a pozor! Přináší mi dvě holé!! V tom trumfují Stíná, který belhal toliko o jedné:).. A potom už je to nekonečné, ráz-dva.. občas napít, zkusit něco sníst..

Pak už začínám mít "vidiny":) vidím dům, u kterého máme zatáčet asi o 1.5 míle dřív, pak se ale ukazuje na obzoru Stín, který nám jde naproti a poslední 1.5 míle už mám plně pod kontrolou.

Sice každý i sebemenší kamínek prověřuje můj práh bolesti, ale v téhle chvíli je to pohoda, těch posledních pár set metrů bych asi došel i po tom uhlí:).. Lidé kolem mohutně povzbuzují.. Stín si ještě dělá legraci, protože za cílem jsou semafory a svítí teď červená a říká.. už to zavřeli..musíš počkat na zelenou!:).. ale nakonec ještě se jednou vystřídají barvy na semaforu, než projdu po červeném koberci, dostanu medaily a hornická máma:) mě v cíli chytne jak Káča čerta:)!

Nemůžu říci, že to trápení je zapomenuto, naopak... Ty puchýře mě patrně stály velmi slušný čas, ale to je teď vedlejší... Asi budu za pitomce, ale nakonec jsem za ně i rád..:)...Pořád totiž vidím tu rozhodující chvíli na Sugar Loaf, kdy jsem se po chvíli váhání otočil do kopce a šel do prohraného boje.. .abych ho nakonec vyhrál!:)

Díky všem za podporu, díky svému pacerovi, Nice, Michalovi... Doufám, že to nebude znít hloupě, když řeknu.jednoduše, že hlavním strůjcem mé cesty k ultra a vůbec toho, že se mi to podařilo je BS. .. DÍKY STÍNE! Slyšel jsem, že první překonanou stovkou "něco" končí... slyšel jsem, že pricházejí krize motivace... Nevím, moc tomu nevěřím... Ke každému malému konci patří větší začátek a tam, kde jsou dobří kamarádi, tam nikdy není konec.:)

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 

Pár obrázků... 

Škrábu se do kopečka, opouštím Twin Lakes. Je 20:15..

 Želví jezero při pozdějším ranním svítání:

 

 "Kefalín" běží!! :)

 

 

"Procházka růžovým sadem:).."

 

 Na semaforu zelená!!!!

 No jo... tak teď v cíli..

 

PS. Slíbil jsem ještě fotky nohou:).. Tak ty už téměř uzdravené :), nekolikrát propíchané a odpočinuté po 4 hodinové cestě (BS jezdí jako ďábel). [červené partie byly všechno "tenké" puchýře. žluté jsou pro ty hluboké:)] Dole je pohled shora:), jak je musím chladit, protože mají "sloní" velikost.. 18 hodin v letadlech nebylo pro nohy uplně přátelské:), ale ... to patří k věci..

Jinak.. Samozřejmě to bolí jako mrcha ještě dneska, ale připadá mi, že se hojím .. no skoro jako Wolverine(!).. :).. Tedy doufám, protože 31.8 dělám synovi parťáka na Nike 10..:)..