"Alenka" na cestách aneb čekání na...

Vyrazil jsem na cestu za Bežícím Stínem a za svoji první velkou 100M, legendárním během v oblacích... bojovat o Leadvillskou přezku na pásek. Obojí patří mezi záležitosti, kvůli kterým stojí za to běhat jako pako, i když u mě to zase tak velká oběť není, protože já fakt běhám rád:).

Tak jako tak jsem opravdu rozhodnutý si to patřičně užít... Okolností jsou tomu silně nakloněné. Moje nejmilejší manželka jasné Slunéčko mi kladla na srdce, ať zbytečně nespěchám... A hned to velmi logicky vysvětlila. Ať to běžím jak dlouho to půjde.. ať si užiju co nejvíc hodin na trati.. ekonomicky to prý budu mít velmi výhodné -- dívat se na útraty na hodinu běhu:)... Slíbil jsem ji, že poběžím pochopitelně rozvážně a takříkajíc "na jistotu" -- myšleno slovy vtipné poznámky Běžícího Stínu: "Poběžíme na jistotu... což v případě Leadville je podobné tomu, když člověk vezme všechny rodinné prachy, vyrazí do kasina a vsadí je na červenou":)...

Musím říci, že od samého začátku moje cesta dává tušit, že to nebude ledajaká návštěva, ani ledasjaký běh!:). Už v Praze jsem byl drobet rozrušený, když jsem zjistil, že v Salt Lake City nemám palubní letenku do Albuquerque... Snažil jsem se získat aspoň něco:), s vzsvětlením, že mám na přestup jen o něco málo víc než hodinu času. Letadlo z Paříže letí skoro 11hodin, může chytit nějaké zpoždění, musím projít přes pasovou kontrolu, vyzvednout kufr, dát ho znova ke kontrole a pak běžet na letadlo.. teď bych měl k tomu přidat následnou návštěvu tranzitní přepážky a získání palubní vstupenky???.. Paní u přepážky mě ale perfektně odzbrojila slovy, no budete muset "popoběhnout", ale vy vypadáte že to nebude problém:). To mě fakt potěšilo:). Tedy nakonec nebyl vůbec problém popoběhnout, rychle projít kontrolou, ale kde je kufr??? Kufr nikde!!!:)

Běžím tedy kousek pro lístek, pak se vracím pro kufr, ale houbelec! A tak zrychleně přebíhám terminál, ještě posílám mail Stínoví, že letadlo stíhám, ale že nemám kufr.:).. A jako jeden z posledních nastupují do letadla... V cílové stanici zjišťují, že můj kufr je v Paříži (asi si chtěl ještě užít nějakou tu romantiku), ale já tím pádem nemám skoro vůbec nic.. Tak jsem alespoň použil svoji dostatečnou výřečnost a v mezičase vyrazil z úřednice slib, že mi kufr co nejdříve, což znamene nejdříve za 24h dopraví ke Stínoví, získal jsem taštičku první pomoci:) a příslib volného nákupu věci, s tím, že mám být "rozumný":). Než přijíždí Stín, koupil jsem dvě turistická trička, mikinu místní univerzity... a jsem připraven, protože upřímně jen existovat vedle Stína garantuje poučení a zážitky... Co bych to neřekl, na WC před odchodem se mi zaseknul zip.. jiné kalhoty nemám, a tak procházím v puritánské zemi letištěm s rozeptutým poklopcem dokořán -- jako vyzývavý exhibicionista a ne jako zdrcený turista bez kufru:). Odcházíme kousek stranou k výhledu na letištní plochu, svlékám kalhoty na půl žerdi a snažím se zpravit zasekly zip. Stín jako správný kamarád se hned nabízí, že mi pomůže:)... Jjo, to zrovna! Ted můžou mě popotahovat za pobuřování a obnažování na veřejnosti -- a to bych ještě uhrál, vzhledem k okolnostem:) --, ale v naší dvojce by nás sebrali oba dva..:).

Leadvilske dobrodružství má tedy velmi slibný začátek, Stín je tradičně ve formě, svět je krásný!

PS. Vzhledem k tomu, že kufr nedorazil ještě do dnešní půlnoci, nebyli jsme běhat. Stim mi sice nabízel svoje skvěle trenýrky (kdo by odolal, že?), ale bál jsem se, že v sandálech na nohou to umí akorát Tarahumaras, že si můžu akorát tak ukopnout palec. Musím potvrdit, že je to bylo správné hodnocení situace, protože po návratu ze skvěle grilovaci party u Michala a Niky jsem si skutečně fest rozkopnul palec, navíc ten s bolavým narůstajícím nehtem. Je potřeba to ale vidět pozitivně. Zase to tak šíleně neboli a určitě mě to v začátku zpomalí, což se bude na konci víc než hodit...

Běhu zdar! Kamarádům a ultra zvlášť! 12:)