sobota 6. listopadu 2021

Udělal jsem si radost, aneb papírová verze mých zážitků se tiskne:)

CESTOU ORLA

12HONZA → Z DENÍKU POMALÉHO ULTRAMARATONCE

Stalo se to asi před rokem. V atmosféře uzavírek, omezení normálního života (a také velkého množství zrušených závodů) jsem díky přetížení sítí měl asi den dva problémy se dostat na blog, něco mi zlobilo, údajně nějaké problémy spojené s přechodem na vyšší verze a zabezpečení. Blog se ode mě z domova tvářil nedostupný/ zavřený/ nefunkční.

Docela mě to vystrašilo, protože blog si čtu asi nejvíc ze všech čtenářů já sám:). Vracím se k některým (pro mě) klíčovým okamžikům, připomínám si, jak jsem co tehdy prožíval, případně se těším ze šťastných konců. Proto, jakmile se všechno uklidnilo, udělal jsem si okamžitě zálohu celého webu, ale zároveň jsem si řekl, že bych si pro sebe a svoje blízké vybral/doplnil/přepsal a spojil vybrané části webu, abych jim přiblížil jak ultra prožívá obyčejný Honza, průměrný běžec, který měl to štěstí, že se mu povedlo běžet na několika legendárních závodech, zažít neskutečné věci...

Nicméně, moje hlavní motivace byla -- pokusit se pomocí svého vyprávění ukázat, že možná přísnou logikou moje posedlost dlouhými ultra, nedává moc smysl: Nevidím dobře, z hlediska sportovní výkonnosti jsem maximálně průměr... Ale že o to v rekreačním ultra vůbec nejde. Chtěl jsem svoje zážitky vyprávět tak, aby i neběžci kolem nás pochopili, že dorazit po závodě domů s nohama nadranc a žaludkem naruby, a přesto absolutně šťastný, nemusí být projevem bláznovství.

Mám na svém blogu přes 700 zápisků, šíleně šílené, že? Většina z nich je napsaných pár hodin po závodě, se spoustou překlepů, občas k jejich pochopení je třeba znát velkou část mojí běžecké historie... Takže jsem nemohl vzít jen kus blogu a zformátovat jej do knižní podoby. Bylo potřeba vzít hlavní kameny/milníky mého příběhu, přepsat je a pro ostatní je zasadit do kontextu.

Chtěl jsem získat nestranného a dlouhým během "nepolíbeného" člověka, který by mi pomohl se zpětnou vazbou, dotazy, tlačil by mě k tomu, abych se snažil držet nejen správné pády a slovesný čas, ale i posloupnost příběhu. Lukášovi R., který se ujal redakce knížky za to patří velký dík. Můj skromný projekt knížky, sice profesionálně vytvořené, ale v malém množství kopií se začal měnit s postupnou editací, s každým dalším přepsáním. Známí (i neznámí testeři), kteří ukázky četli mi říkali, že bych se měl zkusit knížku dát k posouzení nějakému většímu vydavatelství, mezi mými kamarády a známými je několik lidí, kteří mají dobré kontakty a nabízeli, že pomohou, aby si to někdo opravdu přečetl...

Jenže... jsem díky Romaně potkal Jardu V., a nakonec jsme se rozhodli, že knížku vydáme společně v jeho malém vydavatelství. A z mého pohledu to byla šťastná volba. Jarda mě donutil udělat detailní inventuru mých fotek za posledních cca 12 let, sám knížku při sazbě určitě víc jak 5x přečetl... a přesto prý se mu pořád líbí, pořád se v některých místech usmívá a jinde je dojatý.

Doufám, že se snad bude líbit i vám.

Aspoň dvě příhody z "natáčení", jak říkají herci... Při prohlídce mých fotek Jardu zaujala naše společná fotka s Gordym, s "otcem/zakladatelem" amerického ultra, s prvním člověkem, který tehdy ještě společně s koňmi uběhl Western States. Jarda říkal, .. "to je skvělá fotka na obálku knížky!" Jenže.. tehdy v roce 2019 jsem Gordyho potkal osamoceně před olympijskou budovou ve Squaw Valley. Zdravil jsem ho a říkal jsem mu, jak jsem rád, že jsem tady a že ho můžu pozdravit. On hned mi řekl, tak pojď uděláme si společnou fotku! Máš foťák nebo aspoň mobil? Podal jsem svůj iPhone a ten okamžik mám navždy zachycený.

Něco jiného je ale mít fotku ve svém archivu a těšit se s ní a něco jiného je použít ji na obalu knížky, byť ve vzdálené banánové republice. Snažil jsem se různě psát Gordymu, žádal jsem ho o souhlas... bez odpovědi. Už se blížil termín, kdy se musíme rozhodnout, v té chvíli jsem byl na služební cestě, kolega řídil auto stylem, že jsem se bál, že skončíme na ARO nejbližší nemocnice... Vzal jsem telefon a po několikáté se snažil vytočit číslo do Gordyho fyzioterapeutické ordinace...

Papír pro "Orla"!

Nikdo to nebral a tak jsem nakonec nechal vzkaz na záznamníku... Uprostřed mého vzkazu se ozval na druhém konci hlas.. "Hello, Gordy here...!" A tak jsem mu mohl říci o své prosbě, také o tom, jak mě motivovalo, že on před svým rozhodnutím běžet WS neuběhl ani maratón... A jak moc mě pobavila jeho reakce, když mu říkali, že nejen, že on to nemůže uběhnout, ale že to nikdo nedokáže... A jeho slovy.. To udělalo celou věc ještě zajímavější.:). Dostal jsem jeho souhlas, s tím, že mu určitě musím knížku poslat! A dal mi svou domácí adresu...

Druhá příhoda se váže k současné ekonomii nedostatku. Nevím, jestli jste to zaznamenali, ale samozřejmě není ani tiskařský papír a jeho cena se vyšplhala do nebeských výšin. Ovšem Jarda je nejen vydavatel, ale i zásobovač, který .. podobně jako za socialismu... věci zajišťuje a shání... takže na knížku máme papír, bude mít kartonové desky, 256 (!) stran .. a cenu z doby před covidem:).

Knížka by měla být vytištěna a fyzicky být i v Praze 1.12, distribuovaná v ten samý den... ještě před vánoci. Jarda pochopil moji úchylku pro hezká čísla, proto web ke knížce (s možností objednání přes jeho vydavatelství) bude spuštěn 

https://www.cestou-orla.cz/

10.11 ve 12:13

Moc rád bych křest knížky udělal 2.12 (chápete, že... 12 zepředu/dozadu/zrcadlově), dám vědět...

Na web jsme se rozhodli dát plnohodnotnou ukázku jedné kapitoly, obálky... proto ji dám už rovnou i sem. (UKÁZKA) Jak říkám, věřím, že se vám i vašim blízkým trochu netypická knížka o ultra .. těch obyčejných... bude líbit.

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)