úterý 30. června 2015

Ronda je Ronda, aneb ultra zkouška bez taháků:)

Před pár hodinami jsem se vrátil a zítra odjíždím na služební cestu do Tbilisi... Všechno je hektické, určitě nedokážu přesně časově popsat krok za krokem (a proto se o to ani nebudu snažit), ale nálada, pocity a zážitky jsou do mě vypáleny stejně pevně jako cejch značkovacího železa. Tohle se prostě nedá zapomenout. Těch zážitků, příhod a pocitů je celý ranec, tak se omezím jen na určité střípky. Stejně průběh závodu nikdo nedokáže popsat líp jak Honza Bartas, tak co se o to pokoušet:)...

Podle mého laického pohledu ultra běhání a těžký ultra trail není "něco" co se dá dělat na efekt.Vždyť i ti opravdu nejlepší naši ultras jsou "ryzí amatéři", málo kdo mimo úzkou komunitu o nich ví... Žádný hezký tělo vám to primárně nedá, domnívám se, že ani holky se na to nedají dobře balit, protože jsme maximálně "divný":). Na druhé straně to má nesporně výhody. Můžeme si být jisti, že všechny ty šílenosti podstupujeme primárně sami pro sebe.. O to je všechno jednodušší -- pokud přijde nějaká krize, nebo se věci různě zvrtnou, tak vím, že jsem tady... protože tady chci být... prostě je to mojí součástí -- běhám rád i ve chvílích, kdy to dře:)

Aktivně proti předzávodní nervozitě, aneb důležité je dostat se na start včas!
Ještě ve středu večer pilně počítám, na své pracovní stanici přehazuji terabajty dat doslova tam a zpět:), ale moudře před půlnoci usoudím, že ne všechno je potřeba (a možné) dodělat a prioritou je Ronda. Ráno prodlužuju domácí pobyt jak to jde, takže na Ruzyni stojím u přepážky v okamžiku, kdy letadlo začíná boarding, tedy asi 50 minut před odletem. Zkušení cestovatele ví, že jsem odpovědný:), a mám ještě dostatečnou rezervu.
Paní na přepážce nesdílela můj pocit, navíc začala vyžadovat, abych si svůj "kufřík" dal odbavit, že je poslední šance.. A co to mám přes rameno za "pouzdro"? To je nějaký toulec?:)
Paní jsem vysvětlil, že jsem zkušený cestovatel, že můj příruční kufřík ode mě nikdo neoddělí, neboť má požadovanou váhu a rozměry. Navíc mi jejich společnost už několikrát úspěšně zatoulala zavazadla a tentokrát si podobnou legraci nemůžu dovolit:).. A že s tím toulcem měla pravdu, jedu na důležitý závod:).

Zajímavý je, hned jsem dostal statut "reprezentanta" a všechno prošlo. Dostal jsem i lístek na nouzový východ, abych si mohl natáhnout nohy:). Paní jsem slíbil, že se budu snažit dobře reprezentovat. V národní euforii jsem ještě mimochodem pronesl i (narvanou) igelitku s jídlem, rohlíky... jako správný Čech vezu i paštiku:), buchty, tvarohový i povidlový šáteček. Honza měl na cestu do světa za princeznou vždy buchty, v pohádkách se to osvědčilo, není důvod to měnit!:)
V letadle jsem ještě dokoupil kolu, čaj a pivo, abych neztrácel čas na letišti, mohl jen vyzvednout auto a vyrazit do Andorry. Jak to bylo moudré rozhodnutí jsem zjistil za chvíli, když jsem v letištní hale marně hledal stánek společnosti Alamo. Vzpomněl jsem si, že mají často spojení s National, ale ani ty jsem nenašel. Nakonec se dozvídám, že jejich auta půjčuje Enterprice, která má v letištní hale také zavřený stánek, ale má budku na parkovišti! :).. A jak tak stojím dlouhou frontu na papíry a klíče od auta, skoro by se hodilo otrhávat lístky kopretiny a říkat si, stihnu? nestihnu? registraci v 7 h v Ordinu? Mám ještě plán B, v nejhorším případě zkusím zavolat Samovi, který je na místě a poprosím o pomoc. Taky věřím, že ve Španělsku se čas nebere tak striktně:). Trochu pravda znervózním, když na jedné odbočce (mnou nastudované cesty/obchvatu Barcelony) je havárie a já se najednou ocitám o kus dál směrem na jih.. Znovu si připomínám důležitou poučku, že nejhorší je smrt z rozděšení:) a asi po 5km se zorientuji a podaří se mi vrátit se do správného směru.. Protože čas je neúprosný, připomenu si základy italské jízdy. Jih je jih a tak je začínám uplatňovat i ve Španělsku [..1) koukáním do zpětného zrcátka se nerozptyluj, co se děje za autem není tvůj problém, 2) plná čára není zeď a hlavně 3) rychlostní značky mají pouze informační hodnotu:)]. Díky tomu se registruji v Ordinu s hlubokým předstihem v 18:40, tedy víc jak 20 minut před uzavřením registrace. Ani jsem Sama nemusel otravovat!
Radostně hned na zemi rozložím kufr, a postupně roztřídím a narovnám věci, boty, oblečení a jídlo do pytlů na obě life base. Úplný profík, říkám si:)..Těším se z atmosféry, městečko závodem žije, prostor startu a cíle je vyzdoben v oranžových barvách.. potkávám část české výpravy.. prostě. jsem tady!
Chválím se, jak jsem to všechno v pohodě stihl:), teď ještě nakoupit v supermarketu nějaký jídlo.. Jenže, jak dojedu na hotel a rychle kontroluji věci na start, tak zjišťuji, že mi nedali spínací špendlíky na číslo a já svoje náhradní nemůžu najít. Honem zpátky do auta a zpět do Ordina. Registrace se už opravdu zavírá a špendlíky už nemají, ale po chvilce je dostávám u stánku venku.. I když se snažím být rychle zpátky, tak bohužel potraviny kolem už jsou všechny zavřené. Mám radost a hned se chválím, jak bylo moudré mít koupenou kolu, pivo, atd.. a vézt si sebou rohlíky, paštiku, vařená vajíčka a buchty. Vlastně mi nic nechybí a tak v klidu jím, popíjím pivo, balím věci a připravuji si oblečení na ráno... Moje radost dosahuje výšin okolních hor:)...

Pozvolna, pozvolna...aneb poslouchám manželku, Evropu 2 a tep svého srdce:)
Před odletem mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, důsledně kladla na srdce, ať se s tím "moc nepářu"... Že ví, že Ronda je moje milenka, ale jako věrná a milující žena má pro to pochopení.. Nicméně ať si to s "NÍ" vyřeším v Andoře a netahám ji s sebou domů:). Dobrá rada, nad zlato!
Ráno vyrazí od našeho hotelu početná česká výprava, ochotně mi nabízejí, že mě vezmou s sebou, ale už mi pomoc nabídl Sam, takže nemusím 3+km do Ordina šlapat pěšky, ale pohodlně si vezu zadek v autě:). Za chvíli se začíná náměstíčko u rotundy plnit běžci, zní tradiční bubny (bože, jak já to miluju!!), ten rámus a taneční kreace bubnujících mě dostávají do varu.. Sam se dívá na to třeštění a já jen dopovídám.. jasně.. ty na rozdíl ode mě víš, do čeho jdeme:), že mě tryská ta prostinká neznalost..

V tom chumlu nabušených a zkušených běžců si připadám, jako Líza Doolittle, když jde na ples:)... Hraje La Traviata, ohňostroj, výbuchy konfet, lidé začínají odpočítávat a pak.. pak to všechno začne.. Vybíhám skoro úplně zezadu, jak jinak, že:).. a postupně (a opatrně) v Ordinu předbíhám další závodníky. Ještě na asfaltce v kopci doháním Sama a těsně při odbočce na blátivou pěšinu Martinu. Vím, že oba chtějí mít pomalejší a konzistentní začátek, a tak se neznepokojuji, že bych běžel příliš rychle...


---- Tady malá odbočka ----
Minulé jsem si napsal, jak jsem si vyrobil skvělou sadu taháku i s kontrolními mezičasy.. v několika kopiích. Ty jsem ovšem v rozrušení:) z toho, jak jsem vše skvěle v pátek stihl nedal ani do báglu na stanice, natož do běžeckého batůžku. Zase -- jak mi kamarádi říkali.. profesor a bude používat tahák?:) . Zkoušky by se měly skládat bez taháku!:)
---- konec odbočky ----

Mapky s profilem, videa, stanice, jsem měl celkem dobře naučené, dílčí mezičasy by mě asi mohly jen znervózňovat. Pamatuji si, že na první stanici (Sorteny) jsem v optimistické variantě měl být za cca 4hodiny, v konzistentně pesimistické za 5h... a byl jsem tam ve 3:50.. A tak nic neřeším. Běží se krásně, nádherná trať, v úzkém místě se zdravím s ředitelem závodu... dokonce mi přijde, že řada technických úseků je dobře běhatelná:)... i když mám před sebou spoustu tisíc metrů vystoupat a sestoupat, tak se nebojím to z kopce i trochu pustit...Jsem na legendárním běhu, tak se trochu odvážu, ne?:)... "Valar morgulis"! ["Všichni muži musí zemřít!]... A taky jo:), je horko, dost lidí kolem s tím má problémy a najednou cítím náznak křeči při seběhu, až mě zkroutí. Sakra, nějak brzo:)... Beru solnou tabletu, zpomalím a přes bolest nohy protahuji, ale nijak se to nezlepšuje.. Tak se vracím ke své mantře -- pomalý běh léčí všechno:) -- a postupně rozběhám, bolest ustupuje, ale vím, že si musím dávat pozor na horko, pití a jídlo.. Tohle není slabost nohou, proto se snažím víc poslouchat svoje tělo, a případně zpomalit nebo zrychlovat z kopečku pomalu a rozvážně:).

Hlavně se z toho.. nepotento, aneb bez "nevěsty" ani ránu:)
Na startu jsem si dělal legraci, že hlásí velmi teplé počasí na celý závod a slovy básníků se nám "pěkně prohřejí hlavové kosti":).. V dětství a v mladí mě lékaři upozorňovali na možnou "alergií" na slunce a teplo. V loni na WS mě teplo a moje hloupost stálo úspěšné dokončení závodu, proto jsem se letos i v "přípravě" [pokud se to tak dá říci] soustředil na nácvik krizových situací.. Běhání na hlad, běhání bez vody:).. [dcera, když se mnou běhala v horku, tak byla ráda, že nesu vodu i jídlo, ale všechno je jen pro ni :)], každý pobyt ve fitku končím delší saunou. Vím, že na teplo budu asi vždy citlivější, ale skoro všechno se dá alespoň do jisté míry ovlivnit a upravit.. Navíc mám na hlavě "nevěstu" (jak moje dcera nazývá můj bílý Sahara kit, který si pravidelně máčím ve vodě, případně dávám pod něj hrst sněhu). Pokud voda není stojatá, v klidu z ní piji a doplňuji zásoby.
Díky tomu přibíhám na Arcalís v dobré náladě, možné krize pod kontrolou.. vidím Aničku S., která mi nabízí pomoc, včetně jediné tablety magnézia. Úplně mě to dojalo, s díky odmítám a říkám, ať ji raději nechá pro Sama.. Cítím se silný, šťastný.. a postupně se raduji z neskutečně, ale z mého pohledu neskutečně technicky náročných a nekonečných výstupů kamenitými svahy, talusovými poli... kochám se, a v tom zakopávám, tak tak, že se nepodívám po zadku o pár set metrů níž:)... Pěkně mě to vyškolilo, platím drobný "poplatek" ve formě urvaného držáku na telefon - tedy bude v báglu a až do konce neudělám žádnou fotku - a následně vlny křečí z prudce natažené nohy při pádu.. Ale vlastně se nic neděje.. Naštěstí jsem neuvolnil žádné kameny ve srázu, okolní souputníci se v mnoha jazycích sounáležitě ptají, jestli jsem OK... Samozřejmě, že jsem, tady žádné slečinky nejsou:). A znova pomalým výstupem a pomalým během úplně zažehnávám svalové problémy..

---- Opět malá odbočka ----
Od dětství jsem trpěl poruchou rovnováhy. Metr dva nad zemí jsem prožíval závrať asi rovnocennou přechodu zábradlí mrakodrapu. Pavel VS si před lety ze mě dělal legraci, že se posunuji dál a dál, i mě vzali do Jizerek běhat po skalách.. Loňské UT4M, Magredi i letošní TGC potvrdily, že i já se mohu se svojí závrati velmi dobře vyrovnat a fungovat, a to i tam, kde běhá  "normální" skyrunner:)
---- konec odbočky ----

A tak si opravdu užívám nádherný výstup na Comapedrosu, doslova po hřebenu hory, který je v nejužším místě široký sotva pár metrů. Něco pro mě v minulých letech absolutně nemyslitelného.. Stejně tak v noci společně s Pavlem sestupujeme myslím technicky nejhorším (prudkým) úsekem klesání s řetězy do Marginedy. Kdo mě zná, tak ví, že opravdu vidím špatně, v noci obzvlášť.. nicméně.. Věřím, že i s tím se dá nějak poprat:). Úspěšně jsem vyzkoušel dvě čelovky. Jedna kolem pasu, druhá na hlavě. Prostorové vidění (aspoň u mě) se zlepšilo o 100 procent, různé úhly osvitu dodají chybějící prostorový vjem a dá se běžet o dost rychleji.

Slibem nezarmoutíš, aneb na nic se neptej:)
Myslím, že ve Španělsku i v Andoře je skrytě cítit historický vliv obsazení Araby. Ani Reconquista to neodstranila .. Prostě slibem nezarmoutíš:).. Ptáš se, jak je to daleko? Určitě kousek:).. vždyť je to téměř vidět.. 3 km z kopce, rozumný terén.. Po skoro hodině slušně rychlého cupitání narazíte na kontrolu a ta vám řekne.. no za chvíli jste na stanici! Když přidáte, tak asi 20-30 minut (ze kterých je i po přidání 40)..:)
Pochopitelně i když byly chvíle, kdy podobné informace narušily optimální pohodu, brali jsme to s humorem. Jo, když vám někdo poprvé řekne, že za 2km dole je stanice, vy dopijete zbytek vody, abyste potom zjistili, že to nebyly kilometry jen dva, ale ještě další extra hodina k tomu:).. Tak potom zase, když vidíte, že máte jít hodně přes 10km v plném slunci, tak šetříte vodou. Někdo vám říká, že za 5km by měla být "provizorní" stanice, ale na předchozí stanici ji nemají zakreslenou a tváří se všelijak:).. Tak holt nejdříve sušíme "hubu" a pak si zase hrajeme na velbloudy:).
Ovšem nejvíc mě rozrušilo, když mi na 100km pořadatel ukázal mapku, která mi říkala, že jsem na km 90 a ještě mě lámanou angličtinou upozornil, že trasa k dalšímu "cut-off" je těžká, ať se moc nezdržuji... Navzdory technickému terénu jsem doslova vyrazil z kopce.. Dobíhám dolů na stanici, abych prožil velkou radost.. Co plaším? Vždyť já jsem na 105km!:)

Druhá noc v horách... poznávání nepoznaného

Původně jsme se domlouvali s Pavlem a a Josefem, že se asi srazíme na druhé life base, na 30 minut pospíme, abychom zahnali halucinace... Ale dorazil jsem tam výrazně dřív a zkusil jsem si lehnout na chvíli na žíněnku. Už to neudělám, pokud nebude jiný důvod.:). Jen se ozvaly bolestivě nohy a v hlavě mi začalo blikat -- spát, spát, spát.. Bojím se, že mě za pár minut nevzbudí ani výstřel z děla, natož nastavený budík. Přes tři čtvrtě hodiny mi trvá, než se z 5 minutového "odpočinku" vzpamatuji natolik, abych mohl jít dál:), kluci ale ještě nedorazili a já prošustroval skoro hodinu. Pro příště nespat a ani to nepokoušet.. Neumím to!!

Proč já si vlastně zase měnil boty a ponožky? Trasa vede bažinatým svahem, drobnými potůčky a díky nevyspání asi nedávám tolik pozor, takže většinu kaluží, potoků a vody vymetu úplně zbytečně. Prostě po tolika hodinách beze spánku se nejen hůř soustředí, ale začínám mít i velmi solidní halucinace. Copak, že se klacíky na zemi mění v hady, fáborky v oběšence (to už znám!), ale já najednou vidím všude značky, (oči krav svítí úplně stejně jako odrazky na tyčkách), navíc "toužebně očekávaná" stanice se líhne z každého kusu skal.. i když to nemám plně vyzkoušené, nakonec beru trochu kofeinu v tekuté formě. A zázrak:). Zase funguju skoro normálně a vím, že tohle budu napříště používat:). V tom začíná svítat.. temné siluety skal jsou podsvícené oranžovým vycházejícím sluncem. Ano, vypadá to tak jako na propagačních záložkách z Rondy!! Tak hezký, že je to na hranici kýčovitých pohlednic..

Nakonec Japonec!
Zbytek dne je ve znamení rozumu.. Jdu konzistentně se snahou se nezranit, popoběhnu, když to jde, ale i rychlá chůze se počítá.. už vím, že jen tři, dva, nakonec jeden a poslední těžký výstup a pak už jen budeme klesat z kopce. Na Sorteny mě zdraví jeden pořadatel a říká, že je tu dost lidí z Čech a že prý jsem třetí? Není možná! A tak i přes šílený horko, doplním vodu, se všemi kolem si plácnu, protože všichni si už nějak v duchu nebo i nahlas říkáme, že těch zbývajících 12-14km dáme i po zadku.. a vyrazím.
Vím, že přede mnou je skoro o půl hodiny dvojice Japonců, kteří měli skvěle promyšlenou přípravu a pomoc na trati... Říkám si.. Hergot!! Valar morgulis! Jdu do "boje".. Běžím dolů v horku, je určitě přes 30C ve stínu, na slunci se dělají díry do hlavy a udivuji místní, že ještě po tolika hodinách (a v podstatě za půlkou startovního pole) mám "chuť" běžet a "závodit":). Vysvětluji, že já běhám rád, navíc, jsem se šetřil většinu času.. Teď kdybych doběhl odpočinutý do cíle, tak by mě známí z Čech "pomluvili":)... Japonce nakonec úspěšně sbíhám, v cíli na něj mám skoro 6 minut... Ale poslední část už nijak nervu.. Voda došla, v civilizaci se mi nechce pít z řeky, ale hlavně... Tu poslední část má cenu si užít.. "sprintem" možná získáte pár minut, ale ztratíte tu atmosféru, závodem totiž žije celé městečko, projíždějící auta troubí, všichni lidé vás zdraví, poplácávají.. Je to přesně, jak říká itinerář trasy: "Dobíháte do Ordina a víte, že jste mistři světa, jste králové". Tenhle moment má cenu si pořádně vychutnat. Tu chvíli, která vám vypálí do duše silnou značku., stejně jako rozžhavené značkovací železo.. Přibíháte k rotundě a slyšíte výkřiky.. "Finisher, finisfer".. Skoro všichni, co jsou nablízku přibíhají do prostoru cíle a oslavují s vámi ... Oslavují tu sílu a vůli, kterou musíte mít, abyste to krásné knížectví v limitu oběhli a obešli..
V tu chvíli běžím po koberci a pocity se nedají popsat.. Plácám si se spoustou lidí, zatínám vítězně pěstí.. Rondo, už jsi moje!!
U prostoru cíle je kamera. Jistě není náhodou, že zrovna, když jsem dobíhal já, tak na půl minuty vypadl signál:). Nikdo doma neviděl můj doběh.. moje vítáni i loučení s "milenkou". Radost až na kost -- tak jsem tu ultra zkoušku úspěšně složil i bez taháku:). Samozřejmě, čas 57:29:29, mi říká.. mohl jsi být o tu půl hodinu rychlejší.. Jak hezky by to znělo.. 12 HonzaDe, 34 Honza běží, 56 .. dává Rondu! :). Tak jako tak ještě není všem dnům konec!

Rondo.. jsi moje!!

Všemu zdar! Ultra a naším snům.. zvlášť! 12:)

PS. Fotky i video doplním později, možná i gramatické chyby opravím..[Video a par fotek jsou moje, jinak jsem je s dovolením vypůjčil z webu a FB Rondy]
Skvele fotky Svati a Pepy (Mitic)

PPS. během závodu jsem uvažoval o tom, že bych měl složit "zkoušku" hned na poprvé, kdoví, jestli pro náročnost trati se mi bude chtít se sem vracet. Podobně jako u Zane Grey řada lidí říká, že na útrapy je třeba zapomenout, než se postaví na start znova.. Jak jsem dosedl v cíli a pil pivo, tak mi bylo jasné ...chci se sem zase vrátit!! I když vím, že v mém věku a bez sportovní minulosti to bude zase vyžadovat pečlivou přípravu, odhodlání i kus štěstí, aby člověk mohl slyšet bubny a volání "Finisher, finisher!!!". [Valar dohearis! Je moje odpověď... pro neznalce Game of Thrones.. "Všichni muži musí sloužit":)]

PPPS. Leona mi psala, ať popisu pořádně to "utrpení" a "bolest"... Dopsal jsem střípky mých pocitů a usilovně přemýšlím a vzpomínám... Nebyla žádná krize v pravém slova smyslu, Žádné utrpení.. bolest z tradičních (ale lépe zvládnutých) puchýřů? V mém případě už mi to přijde jako jistý kolorit, strávit nějaký čas výměnou ponožek, mazáním nohou.. aby člověk ve finále řekl, že už ty boty sundá až v cíli, protože 1) by se mi nepodařilo je nandat zpátky na nohy a za 2) bych nemusel při tom udržet ani důstojnost ani moč:)..
I když to bude znít hloupě, tak přiznám, že jsem měl velkou radost a cítil jsem neskutečnou sílu..:)

PPPPS. Abych nezapomněl, moc děkuji za spoustu krásných a povzbuzujících vzkazů -- byly všude.. -- V mailech, sms, vox, whatsup.. prostě všude:). Všem vám moc děkuji, opravdu bylo na hranici dovoleného dopingu. :)

úterý 23. června 2015

Ronda -- final countdown, aneb za hranice všedních dnů a (mých) možnosti...

Svatojánská noc přede mnou. Nemusím ani hledat zlaté kapradí... Přesto ani nedokážu říci, jak moc jsem rozechvělý.. jak moc jsem natěšený.. a jak.. Ale dost. Ronda je jasný vrchol mého (nejen) letošního úsilí a snažení. Sen o kterém jsem se dlouho bál mluvit.. Další z běhů, majících statut "legendární".. Navíc jsem k němu pravidelně běhal, i posiloval.. prostě slovy neznalých neběžců šíleně "blbnul":).

A teď je to tady!

Z hlediska mé profese je patrně nepochopitelné, že nejedu na prestižní Světový kongres v Římě, kde mám přijaté dva články a místo toho se cpu do Andorry se snahou ji do 62 hodin celou oběhnout/obejít:). Věřím, že běžečtí bohové si toho nějak všimnou a budou mi nakloněni, pro jistotu jim to na sebe prásknu včas:)..

Samozřejmě, optimální by bylo se vypravit do Andorry den dva dopředu autem, aklimatizovat se, porozhlédnout a připravit se na místě podle okolností... Ale asi bych to nebyl já:)...už od jara mi bylo jasné, že budu bojovat o každou hodinu:) a tak se na cestu vydávám na poslední chvíli, ve čtvrtek kolem poledne letím letadlem do Madridu, následně najímám auto a cca za 3 hodiny bych se měl dostat do Ordina. Mám tam určitě časové rezervy, pochopitelně nedosahuji parametrů velkého Honzy Bartase (viz např. jeho Travesera), ale známí mě podezřívají, že se po něm vyloženě opičím..:).. Kdepak! Tyhle šílené nestíhačky mi (asi stejně jako HB) naplánoval sám život. Ovšem je hezké být alespoň na chvíli a přeneseně považován za odvážlivce, kdo má tu drzost dělat stejně brikule, jako The Chosen One:)...

Takže, abych to zkrátil -- pro klid v duši je potřeba všechno potřebné, náhradní boty, oblečení, povinnou výbavu. jídlo, čelovky, baterky... dostat do prostoru malého palubního příručního zavazadla a nějak přepravit i hůlky:). Nemůžu si dovolit riskovat, že by se mi po cestě někde zatoulal "větší" kufr. Každá minuta bude znát. I auto je zajištěné dopředu... Proto jsem v minulých dnech strávil čas nejen sepisováním a dolaďováním tradičního seznamu, co na kterou "life base" (kromě bot jsou obě úplně identické), ale hlavně - jak to přehledně složit/narvat do příručního zavazadla... Takže například v lahvích na vodu jsou náhradní ponožky, v botách je naskládané různé "jídlo", atd., ale všechno tam je!! :) Beru si s sebou jídla určitě výrazně víc, než budu potřebovat, ale vyzkoušel jsem si, že na klíčových stanicích je dobré mít dostatečný výběr... "Oko napoví":).. po čem se mi ještě nebude zvedat žaludek:)...A mám i nacvičený postup, jak to rychle z kufru vyndat a rozhodit do tašek, které přijdou na stanice. Lama se těžce snaží minimalizovat chyby a postupovat co nejlépe a nejúčelněji..Téměř jako profík:).

Obecně trochu problém je dostat hůlky do letadla. Ze zkušenosti ale vím, že nejtěžší je projít první kontrolou:), proto je potřeba, aby ostré hroty přímo nekoukaly ven, nasazuji tedy "koncovky" a sehnal jsem si pro jistotu a pohodlí i pouzdro na hůlky. No pouzdro... :) Klasické pouzdro je k dostání jen na internetu, ale věřte dodacím lhůtám, že? A tak jsem si koupil něco "daleko lepšího":) se stejnou funkcí v Intersportu. Tam totiž nabízejí ve výprodeji (za 190)  "pouzdro na pivní plechovky" pro skejťáky a snowboardisty... Je to určitě dobré znamení a je jedině správné, když člen týmu iThinkBeer převáží svoje hůlky ve víceúčelovém futrálu na pivo!:)

Mezi námi, i když se snažím si trasu všemožně zapamatovat, prošel jsem několikrát itinerář trasy (velmi krásné a vtipně popsané zde).. přeci jen, zvykl jsem si v poslední době si dělat běžecké "taháky".. Profil trasy s co nejvíce informacemi, co mě čeká... Když je to možné, dávám si i průměrné mezičasy lidí, kteří doběhli v určitém časovém limitu. Ne, že bych se hnal primárně za nějakým časem, ale dává mi to relativně dobrou informaci, jak si stojím a jestli to třeba neženu dopředu příliš, nebo něco jiného...

V tomhle směru se objevuje menší zádrhel:) -- U Rondy jsem žádné mezičasy nenašel a jediné existující konzistentní mezičasy jsem našel pouze u rychlíků HB a PP, kteří loni doběhli nastejno. Tak jsem si je poznamenal. Z mých kamarádů a známých to asi nejlépe komentoval Sam S., který řekl, že bez ohledu na to, kolik jsem naběhal, jsou mi mezičasy naší špičky úplně na nic:). I když mám Sama rád a vážím si jeho zkušenosí, přeci jen si dovolím drobně nesouhlasit. Zásady moji alma mater "libovolně, ale pevně"...a... "pracovat dobře s chybami měření, je základ"... byly mými věrnými průvodci:). Prostě jsem ty jejich mezičasy -- jako statistik -- nějak tvořivě:) uchopil a pomocí můstků, trojčlenky a jiných úvah použil k vytvoření "svých kontrolních mezičasů" na 52, 56 a 62 hodin, které jsou na druhé straně onoho taháku. [Podle rad svoji nejmilejší je vyroben v cca 4 exemplářích, dva mám u sebe a dva jsou na stanicích, abych měl jistotu, že je neztratím:)].

Díky téhle tabulce budu mít mezi stanicemi i náročnější intelektuální zaměstnání -- přepočítávat si očekávané časy na další stanici a pod. Protože mi s rostoucí vzdáleností při běhu silně klesá IQ, je možné, že než tu úlohu vyřeším, jak na té další občerstvovačce už budu!:)

Ve čtvrtek mi píše Sam, že ví, že nepoužívám FB a že organizátoři dali k dispozici video-průvodce trasou Rondy. Naprosto luxusní videa, vřele doporučuji (první díl, viz zde). Vzápětí mi stejnou informací píše i mapo! To fakt potěší.. DÍKY!



Věřím, že jsem připraven, líp už to nešlo, dal jsem tomu opravdu hodně... Nemůžu se na nic a na nikoho vymlouvat a to je moc dobře. Navíc díky časovému (a pracovnímu) stresu se na začátku budu muset plně soustředit, abych se do Andorry vůbec dostal a stihl se zaregistrovat, takže na nějakou předzávodní nervozitu nebude vůbec čas..:). [Pro časové labužníky... Do Barcelony se dostávám kolem 2h odpoledne, do Ordina je to víc jak 3 hodiny autem, tak s maličkou rezervou na registraci a na vyslechnutí briefingu:), rychlé pivo, na hotel, pivo a spát:)]

Příjde mi, že se v práci a kolem všichni (tradičně) úplně zbláznili... Čekají nemožné na počkání, zázraky do tří dnů:)... A tak na přibývající úkoly, šílené zmatky a dotazy, jestli to stihnu před odletem, odpovídám provokativně podle Švejka -- "Vždy povinnosti věrné spěch, byť vůkol vanul smrti dech" :)... Držte mi palce!

Všemu zdar! Ultra, kamarádům a Rondě -- zvlášť!

12:)

sobota 13. června 2015

Moje běhání je jako cringe comedy, aneb trapasy ala hollywood..

Jak zase začínáme trochu víc pobíhat se synem, tak se dozvídám spoustu novinek ze světa scifi a fantasy, od Star Wars až po Game of Thrones... A taky se díky tomu naučím spoustu užitečných slovíček:). Například bylo mi vysvětleno, že v Americe bych jistě vydělával nemalé peníze v různých "cringe commedies", jejichž hlavním rysem je, že se všichni cítí trapně, kromě hlavního hrdiny, který se děsně baví..(Přesná definice zde). Syn přesvědčoval, že jsem nechtěný král trapných scén a nemožných zážitků.. Chvíli jsem s ním polemizoval, ale přitom mi naskočila neskutečná hitparáda trapasů, které jsou ještě čerstvé..:)

Běžecký asi těžko překonám scénku z loňského června, kdy jsem na WS 100M na neustálé pošťuchování o tom jak jedině UTMB... všichni evropský ultras a hobíci by ho chtěli běžet, a ti co nemůžou o tom jenom sní.. Tak jsem té "paní", co to furt tak vykřikovala řekl, že nechápu, proč jsou všichni tak po*raní.. že podle počtu běžců na trati ve všech variantách je to děsná komerce ... A že já rozhodně z toho tak udělanej nejsem:).. Aby se pak z ní vyklubala ředitelka závodu, která se pozorně dívala na moje startovní číslo a jak se píše moje jméno... No nic..:).

Ovšem musel jsem dát synovi za pravdu. Jen během posledního 1.5 měsíce jsem získal hromadu zážitků, které se mezi trapasy velmi dobře kvalifikují, co víc, i přes jejich trapnější rozměr, jsem se neskutečně bavil. Zde jsou ve stručně formě..

Seznamovací:
1) Při probíhání neznámým terénem, sedím na bobku v "divočině", která (jak jsem později zjistil) navazovala na zadní část (neudržované) zahrady.. při opakovaném svištivém a podezřelém zvuku se otáčím a ... jedna paní zrovna seká srpem tam, kde je orientované moje odhalené pozadí:)..

Komunikační:
2) Hovořím s člověkem, který běží se skupinou děvčat.. dělám rádoby vtipné  poznámky.. a pak zjišťuji, že je to cizinec a že vůbec nemluví a nerozumí česky:)

3) Doběhnu člověka a začnu se s ním bavit.. ale až po chvíli zjistím, že se nebaví se mnou, ale že telefonuje přes bluetooth sluchátko:). Neskutečný:)... Připadám si přesně jak Halina Pawlovská, která v počínající éře mobilních telefonu na záchodku "mluvila" s telefonující sousedkou..

4) Nechtěně se objímám s proti mě jdoucím neznámým(!) pejskařem.. Jak za starých času, Brežněv hadr. Naštěstí jsme se nelíbali:).. oba krátké vousy, to by bylo jak suchý zip:). Já uhýbal nalevo, on nalevo, já napravo on napravo.. do toho ještě pes.. vzápětí jsme v "sobě".. Já ho chytám do náruče, abych ho neporazil..

Opakovaná je moje oblíbená:
5) Asi před měsícem jeden den ráno nechtěně narazím v Myslíkově do jednoho domorodce, který z ničeho nic vyrazil z krámu, omluvím se.. Po cestě zpátky z práce ještě tentýž den ho pro změnu "sejmu" v Lazarský u bufetu... Po pár dnech -- na poslední chvíli -- zabraňuji další kolizi s ním -- tentokráte pod Vyšehradem (když jsem si při běhu do práce vyzvedával nový řidičák). Chlápek děs v očích -- "To jste zase vy? Chlape, vy jste jak zbloudilá střela" :) !!!! Už jsem ho asi tři týdny neviděl, od té doby patrně zůstává v bezpečí domova..:)

A co vy, jaká je vaše "hitparáda".. doufám, že v tom nejsem sám..:)..

Všemu zdar! 12:)
PS. Dva týdny do Rondy, začínám cvičně balit!

sobota 6. června 2015

Chvála průměru, aneb míň jak "voko" do Rondy..:)

Uvědomili jste si, jak často se všichni (včetně mě) zaklínáme slovem průměr, podprůměrný, nadprůměrný? Podle posledních průzkumu, průměrní Češi tři hodiny denně sledují televizi, nejvíc se koukají na Televizní noviny na Nově, bydlí v bytě s ústředním topením, chovají domácí zvíře, nejčastěji kočky.... Já tyhle údaje jako statistik naprosto miluju... Protože neříkají většinou vůbec nic, jak víme, ... průměrný člověk totiž neexistuje:)

Ale vždycky si vzpomenu na svého kamaráda Radka, který při čtení (zkreslených) sexuálních statistik vždycky vyskakoval a vykřikoval.. "Tady píšou, že průměrný Čech v mém věku souloží 7-8x měsíčně. Hergot, to by mě zajímalo, kdo to dělá na můj účet!!".. :)

U průměru ale vždy záleží na tom, jak si definujeme náš "soubor" a metodiku výpočtu. Například já slýchám často, že to s během přeháním, že je to spousta hodin [a co to bude mít za šílené následky].. Už jsem slyšel od hodně lidí, že je to moc běhat 16+h týdne (běhám pomalu.. a upřímně, někdy na trati jsem i výrazně déle). Přesto si dovolím prohlásit, že věnuji běhu naprosto průměrně času... Chcete důkaz?

Do práce musím stejně, že? Vzhledem k mé rychlosti se čas věnovaný přemístění do práce může počítat jako "čistý" běh jen v polovině času... Psa musím venčit stejně, takže pobíhání s Deri je vedeno v kategorii venčení psa, a je tedy z hlediska "běhu" 100% zadarmo a nemá (a nemůže) se jako běh počítat:)... Večerní běhy s kamarády jsou u mě zase v kategorii společenské setkání a restaurace:), takže suma sumárum jsem přesně na běžeckém/sportovním průměru spočítaném v poslední době firmou Rajec:)..

Když jsme u té statistky.. nedávno jsem při ukázce "vychýleného" pohledu studentům dával jednu zajímavou statistiku. Při zjišťování Američané hodnotili průměrnou velikost svého mužství na téměř 10 palců (cca 25cm), zatímco ženy na stejnou otázku uváděly, že to jsou asi 4 palce (10cm)..:)..[Z toho pohledu je iPhone 6+ jasný mužský vynález, neboť obrazovka měří 5.5 palce!:)]

Průměr jistým způsobem přináší hezký pohled na život, snažím se o to nejdůležitější -- držet balanc a rovnováhu,, To jsem si vždycky přál a budu se snažit držet.. nebejt pos*anej dopředu a zase se zbytečně nevytahovat,, najít rovnováhu mezi odvahou, sebeúctou a pokorou..

Přípravu beru velmi odpovědně, postupně a konzistentně:)... V tomto měsíci jsem poprvé regulárně překonal hranici 170 km (délka Rondy) v týdenních (pohodově naběhaných) km. Na netu jsem se dozvěděl, že průměrný ultra běžec, připravující se na 100mil údajně alespoň jednou ve své přípravě překoná tuto hranici v týdenním objemu a optimálně je v tréninku někde na horní hranici 120-140km. Tak jsem v klidu.. Jsem zase krásný "průměr":)...

Suma sumárum -- do Rondy zbývá méně než 21 dní, začínám už plánovat věci do báglu... Znova čtu zápisky Honzy Bartase, v pondělí se ještě chystám vyzpovídat Sama Straku..:)... Před sebou mám svoji oblíbenou "quote", která přesně vyjadřuje jak stav mě mysli, tak i mé postoje k budoucnosti..

But it's also true that the person who risks nothing, does nothing; has nothing. All we know about the future is that it will be different. But, perhaps what we fear is that it will be the same. So, we must celebrate the changes. Because, as someone once said "Everything will be all right in the end. And if it's not all right, then trust me, it's not yet the end."

Končím se statistickým přáním.. Ať jsou budoucí měsíce pro nás průměrné... Lepší než ty minulé a horší než ty budoucí!:)
Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

PS. U Jitky proběhla skvělá diskuse o "běhání pro radost"..:).. Tak jsem nechtěně udělal jeden experiment. [Pro vysvětlení..Ať lidí zdraví nebo ne, v 99% zdravím já první (pokud si všimnu)]. Občas běhám v tričku co jsem dostal k 50 s nápisem "Run for fun", jinak většinou ve vyfasovaných tričkách z různých závodů jako Leadville, Zane Grey, Trans Grand Canaria, atd.. Zajímavý je, že když mám na sobě "trophy" tričko, naprostá většina lidí odpoví na pozdrav.. Ale když běžím pro "legraci" a potažmo pro radost, tak mi na pozdrav neodpoví skoro nikdo..:).. Je to určitě tím, že se bojí, že jim tu radost beru..:)

pondělí 1. června 2015

Úspěšná kvadratura kruhu -- aneb strategické plánování a běh na ostrově Hvar

Mezi svými známými a kamarády mám (věřím že po právu) často titul strategický plánovač - zrovna dneska LL prohlásil, že by stratégové z NATO mohli závidět.:)...
Samozřejmě, řada úkolů -- odjet na konferenci, dodělávat resty, mít dovolenou, učinit manželku šťastnou, přitom si zaběhat hezky v neznámých terénech -- zní tak trochu jako kvadratura kruhu (pro nematematiky zde). Ovšem my zkušenější víme, že se neexistencí optimálního řešení nemá cenu trápit, když víme, že se při dostatečném úsilí můžeme k ideálu velmi dobře přiblížit:)..

A tak jsem ke konci minulého týdne naplánoval svoji účast na známé ekonomické konferenci na Hvaru... Když byl z jejich strany zájem a peníze na cestu, tak jsem přesvědčil svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko.. a vyrazili jsme. Ona je sice zvyklá se mnou na ledasco, ale to, co nastalo při našem příletu bylo doslova vystřižené z filmu (taxi taxi). Naše letadlo má zpoždění, přilétáme do Splitu po 4h místního času, přímo doprostřed dopravní špičky, silnice z letiště se upravuje a díky začátku sezóny nám katamarán na Hvar odjíždí za necelých 30 minut. I v normálních podmínkách ... slovy Američanů "výzva". Nacházím sympatického taxikáře, mluvícího anglicky a vysvětluji mu problém. Pro jistotu si hned beru bezpečnostní pás:). Potvrzuje se, že 16:30 je poslední šance chytit nějakou "rozumnou" loď na Hvar.

Chlápek bravurně kličkuje mezi auty, v některých úsecích auto šíleně kvílí, jedeme místy 160km/h po městě, pak prudké kličky.. v 16:27 jsme asi 1 km od přístavu.. slovy taxikáře to není problém, problém jsou troje světla před námi!:).. v 16:30 prudce vjíždíme do přístavu a smykem na přístavní molo.. Loď je sice ještě u břehu, ale už zvedá můstek. Taxi troubí a po prudkém zrychlení neméně prudce brzdí a smykem zastavuje u (znovu spuštěného) můstku. Mohu si říci.. byl jsem "ve filmu" :).. lidé koukají, jakoby by přijel James Bond, nebo alespoň Bred Pitt, ale na loď křepce vystupuje naše "dvojka"... nemám lístek a tak "přímo" platím šťastným lodníkům a zdravím pasažéry na lodi, kteří se dívají, kdo to tak triumfálně přijel.:)... Loď odráží od břehu a teď už by to jen chtělo policejní maják a dojem by byl naprosto dokonalý:)...

Druhý den jsem šťastně absolvoval veškeré konferenční povinnosti, v mezičase moje nejmilejší objevila asi 2km vzdálenou, nádhernou (soukromou) pláž s restauraci.. takže bylo rozhodnuto. Po ranním společném proběhnutí a snídani se přesuneme na tuto pláž, kde moje Penelopa bude trpět a trpělivě čekat:).. Já se zatím půjdu maličko na 2-3h vyběhat:), abych se na pozdější oběd mohl vrátit, a i se též oddat společně dovolené na pláži, případně navečer se jít před večeři projít/proběhnout zase jiným směrem.. :)

Odběhl jsem tedy vstříc nádherným kozím stezkám podél moře, spojující další dvě vesničky, užíval si neskutečně krásného trailu, samoty občas přerušené jen nečekaným setkáním s (polo)nahou dvojicí-trojicí, která si též užívala "samoty" v nějaké opuštěné zátoce, kam si dojela motorovým člunem..:).. K mé cti budiž přičteno, že jsem většinou obíhal takovou zátoku obloukem...

Bylo neskutečný.. fakt čistá nádhera. V té chvíli jsem musel myslet na svoji nejmilejší manželku, jak tak v zátoce "Pokonji Dol" trpí.. tak, jak jen dokáže trpět oddaná manželka na lehátku (pod slunečníkem) na poloprázdné pláži s plnou peněženkou, drinkem, platebními kartami a skvělou restauraci na dosah..:)...

Moc mě proto potěšilo, když následující den se aranžmá opakovalo, což svědčí o velké obětavosti moji nejmilejší i o mém skvělém strategickém plánování..:). Navečer jsem si na obloze mohl úspěšně odškrtnout svoje pracovní povinnosti, dovolenou i tu "trochu" trailoveho pobíhání..
Co víc si přát?

Všemu zdar! Ultra a naším (trpícím) Penelopám.. zvlášť:)
12:)
PS. Moc hezký moment nastal, když jsem při hledání cest seběhl do jedné zátoky (skvělá slepá ulička) a při hledání cesty mi "místní" řekl, že sem zabloudí jen Češi nebo Švédi... pro ostatní je to moc daleko..:)
PPS. Druhý den, když jsem se dostal až na "konec" kozích stezek ve vesnici (a bývalé "komuně") Zarače, tak mě místní informovali, že všude kolem je "pusto"..:)... nechtělo se mi pokračovat po silnici a tak jsem se tedy vrátil ke své trpělivě čekající Penelopě.. beztak už jsem neměl žádnou vodu:)..