úterý 28. října 2014

Kofola a Fidorka!

... Aneb, když ji miluješ, není co řešit a když musíš, tak musíš..:)... Myslím, že reklamní slogany můj poslední týden vyjadřují naprosto přesně. Sice se v tom všem "plácám" (během počínaje a bojem s terminy konče), ale tradičně a optimisticky si říkám, že je to takové pěkné plácaní:). Když člověk věří, že "všechno" dobře dopadne … tak je jasné, že když to třeba zrovna nevypadá nejlépe, tak určitě ještě není konec:)!

V pondělí po ránu jsem s těžkými mužskými chorobami (ano, ano -- kašlík a rýmička) cestoval domů a mohl jsem byt jenom rád, že v Amsterdamu bylo velmi časně a v Praze kontroly na Ebolu zavedli až následující den..:)... A tak jsem se cítil jako král -- lidé se přede mnou rozestupovali, seděl jsem velmi pohodlně - sám na trojsedačce... prostě komfort první třídy i když jsem cestoval tradičně v té "poslední":).

Protože věřím, že.. že pomalý běh léčí všechno.. tak jsem se od úterý začal aktivně během "léčit"… tuhle 9 km s Deri, jindy se mi podařilo běžet do práce.. ale pokaždé, (možná ten boj s chorobami tříbí smysly) pokaždé jsem mel pocit udivené Alenky.. radoval jsem se z ranní mlhy a jak se začíná zvedat, když doběhneme na louku.. z Padrťských rybníků (vojensky újezd Brdy), které jsme oběhli se Slunéčkem a s Deri.. Ty jsem si obzvlášť užíval...Protože bylo chladno, tak jsem kolem svoji nejmilejší manželky různě obíhal.. kus dopředu, potom kousek za ni zpátky a zase dokola.. Věrná Deri pořád za mnou, za patami.. už poprvé se zastavila, když jsem se vracel a čekala. Když viděla, že to po chvíli otáčím, tak se přidala zase ve směru dopředu. Ale trvalo jí několik dalších km než moudře zastavovala i n mojí obtátce vpřed na půl cesty... Ale asi stejně nepochopila, proč tak běhám. Protože, když ona běhá dokola, tak běhá co nejrychleji, aby ji nikdo nechytil a ne takhle pomalu!!:)..

Ovsem asi nejhezčí moment mého léčivého běhu nastal při páteční cestě do práce. Běžím po náplavkách, u Mánesu vybíhám nahoru a čekám na semafor… Zastavím se a rozkašlu se... Vedle stojící chlápek to komentuje pro svoji ženu..."Aspoň vidíš, co tady dýcháme za svinstvo... Tady ten vyběhne od řeky a málem se udusil!":)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a pomalému (léčivému) běhu.. zvlášť!
12:)
PS. Pár náladových fotek z parku a z údolí..




 

neděle 19. října 2014

It’s all about country … aneb běhám v Nashville

Nevím jak kdo, ale já vždy návraty k normálu prožívám patřičně silně... V jistém smyslu možná i silněji než závody. Tam je totiž je moje úsilí podpořeno tou výjimečností závodů, faktem, že je to silné, náročné, "epické":).... člověk většinou získá velkou podporu od ostatních s tím, že se trápí x hodin na trati a že je "hrdina" :), ale je to vlastně trochu blbost -- přeceňovat těch pár hodin na trati a nevidět tu hromadu hodin a úsilí, které k tomu vedly…

 Za sebe můžu říci, že si stejně, možná i trochu víc cením toho každodenního (prostého) hrdinství, kdy nám nikdo nefandí, nikoho neudivujeme tím, že je třeba (zase) řešit nedodělky v práci, domácí úkoly dětí, opravy v domácnosti, na domě a na zahradě... vyzvedávat děti ze školky nebo venčit psa:)... a při tom všem si najít čas nejen na běhání, ale i na své blízké... Prostě všichni řešíme tradiční trojúhelník, práce-rodina, zábava-běh, spánek. Den má jen 24h a jak říkají zkušení studenti -- Buď máš dobrý známky, občas se vyspíš, ale jinak nežiješ... Nebo pokud chceš zapařit s kamarády, tak je to na úkor spánku nebo známek..:). A to platí to velmi obecně... Proto všem svým kamarádům a známým -- obzvlášť těm s malými dětmi -- rozumím a snažím se všem pořád opakovat.. to naše běhání není ani o km, ani o rychlosti.. Ten rozměr boje, který každý prožíváme je v podstatě hodně podobný.. a s velkou pravděpodobností… Jitka, April nebo Ďuri (a další …a další) asi často bojují i usilovněji než já...a to mi samo o sobě hodně pomáhá.

 Uprostřed týdne jsem se přemístil do Nashville, Tenesee, kolébky country music. Služební povinnosti mě zavedly poblíž ohromného hotelového komplexu (Gaylord), který je upraven na to, aby hostoval obrovské konference (tzv. conventions).. I když jsem na ledasco zvyklý -- velikost a struktura těchto hotelů mě vždy dostane. Nejen, že mají uvnitř několik ohromných atrií, která jsou tak obrovská, že se do nich vejdou palmy, řeky, vodopády… jsou tam ale i „uličky“ domy a restaurace, bazény… prostě takový vnitřní svět. V podstatě nemusíte opustit po řadu dní hotelový komplex, i běhat by se tam asi i daloJ. V Nashville je to ještě okořeněné tím, že všude, i v tom nejobyčejnějším McDonnalds je živá country music, každý číšník umí zpívat, případně je to nějaký zpěvák čekající na svoji velkou příležitost.. K dokreslení – skoro tradičně jsem v letadle jsem chytil nějakého vira.. tedy určitě ne nic nebezpečného, ale rýma, angína jako hrom ... takže hned po příletu jsem se soustředil na práci, ale jen jsem dokončil to nejnutnější, tak jsem se v pátek po ránu hrnul ven běhat. Když už člověk věří, že pomalý běh léčí všechno jako já (v letadle mi ještě někdo pěkně „opravil“ kotník svým desetikilovým kufrem), tak by se toho měl držet.

Jenže v Nashville samotném zase tolik příležitosti k běhání není. Všude samá silnice, cesty akorát tak k baru, a pokud něco vypadá běžecky zajímavě, tak je to soukromá cesta na farmu, s obrázky psů a zbraní.. tak jsem alespoň oběhl obří hotelový komplex a navázal na malou asfaltku vedoucí souběžně s řekou.. a nakonec z toho bylo léčivých (byť nouzových) 10+km...

Další den si ale vzpomínám, že jsem od svojí nejmilejší manželky, jasné slunéčko, dostal velký úkol. Přivézt její oblíbenou americkou bezkofeinovou kávu (Taster’s choice). V recepci hotelu dozvídám, že nejbližší supermarket je asi 5 mil (8km) daleko... Pochopitelně se všichni diví, že nemám auto a když se ptám, jak se tam dostanu po svých vzbudím neskutečný rozruch. Chodí se na mě koukat podobně jako na poutích na mořskou pannu nebo jako na dvouhlavý teleJ.. „Cože? 5 mil pěšky?“… „To nemáte na taxíka?... „Když počkáte navečer, já vás tam vezmu..“ apod.. Marně jim vysvětluju, že vzít si taxi, když se tam dá doběhnout nebo žebrat o odvoz je známkou slabosti.. Navíc 8km je přeci kousek.. V tu chvíli recepční málem padá do mdlob.. Důrazně mi opakuje, že „ale to je 5 mil tam a 5 mil zpět !!:)!!!“ … přemýšlím, jak jí říci ohleduplně, že se z 16 km určitě nepotento ... i když nazpět poběžím s nákupem...a že by to dala i ona:)...

Internet v hotelu stojí za starou bačkoru a tak poslouchám "automobilové" pokyny, jak k nákupnímu středisku.. Upřímně, bál jsem se, že cesta přes křížení dálnic bude daleko šílenější, ale nakonec to byla úplná pohodička.. Nicméně vzbudil jsem takový ten světový rozruch na regionální úrovni:)... Myslím, že ve zdejších historkách o šílených Evropanech se nějakou dobu budu držet na horních příčkách:). Řadě poznámek a dotazů jsem se smál většinu cesty...


Ovšem... nejlepší zážitky nakonec... Běžím si hezky zpátky, když v tom na mě troubí auto.. zastavím.. a dávám se do řeči s dvojicí "děvčat":) řekněme o cca deset let mladších... které mě lákaly:) do auta.. Bylo sice brzo navečer, ale měly kuráž a jedna z nich říkala, že mě svezou, ať jedu s nima, že mám pěkný zadek:)...OMG! V mém věku to sice potěší, ovšem nebylo to o mojí maličkosti... Vždyť je sobota! A upřímně -- v tomhle ohledu, z hlediska průměrné zdejší populace je tady skoro každý normální chlap supermanem:).. a tak pochopitelně potěšen odmítám, vymlouvám se na kdeco a spěchám zpátky:)... 

Za chvíli jsem u hotelu. Potkávám paní z recepce.. Hned mi říká, abych se nikam nechystal, že za chvíli jede domů, že mě vezme s sebou nakoupit a že se pak můžeme stavit na kafe a na drink (??? -- nojo.. sobota!:)) ... Zarazím ji uprostřed věty a říkám, že ty pokyny na cestu byly skvělé, že jsem teď přiběhl zpátky... „Ty už jsi zpátky?“.. Ty vyděšené oči, ty rozšířené zorničky vidím ještě teď!! Že by ve zdejší kávě bylo větší než malé množství atropinu??:)

Končím s cestovní zásadou č. 1. V rámci poznávání kultur je dobré domorodce z rozvinutých zemí občas maličko překvapit a vyšokovat!

Běhu zdar!! Ultra zvlášť! 12:)

pondělí 6. října 2014

MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Při cestě na svoji třetí stomílovku jsem měl vyrovnané skóre (Leadville "+", WS "-"), měl jsem takové ty "westernové" nálady...říkal jsem si tak tenhle kus rozhodne, jestli se budu dál o 100 mil pokoušet, tohle bude řešení moji stomílovkové trojčlenky:)... Buď anebo..
Velmi brzo jsem se musel opravit. Jakýpak western, bude to klasická mafinská střílečka!:)... Ve čtvrtek ráno totiž sedím v autě se Samem a s Aničkou, poslouchám jejich příhody, hodnocení různých závodů a Sam vyjmenovává, kdo všechno ze známých bude na MMT.. V ten moment mi to konečně sepnulo.. Je to klasická siciliánská "rodina", málem jsem začal Samovi říkat Done Corleone(!)... Večerní setkání české skupiny to jenom potvrzuje:)... Všichni natěšení, sice jen pár lidí znám osobně, ale většinu alespoň z vyprávění nebo z výsledkových listin:)... Všechno buď zkušení borci a závodníci, nebo obdivuhodní hobíci se spoustou cenných startů a zářezů na pažbě svých revolverů:)... Nicméně, nebo možná právě proto, pohodová nálada.. Vyprávíme jeden přes druhého, i já se zapojuji a říkám různé ptakoviny:)... Asi jsem se měl víc ptát na trať, ale nálada byla skvělá, proč se zbytečně strachovat. Sam se spokojeně rozhlížel kolem a už jsem čekal, že promluví stejně jako Don Corleonne: "„Mám pro své děti sentimentální slabost a rozmazlil jsem je, jak vidíte. Mluví, když by měly poslouchat.“ :).
Pro kamarády z "pivního kroužku" musím dodat, že jsem dobře "reprezentoval" v tričku iThinkBeer.com ... hlavně -- pil jsem pivo a to v množství a v rychlosti, jakoby mě měli každou chvíli zastřelit:). Běžící Stín to schválil, že je to velmi dobře zvolená strategie. V den závodu mi bude špatně, bude mě bolet hlava a aspoň nepřepálím začátek..:)

Asi díky včerejší pivní smršti do večerního startu jen tak různě polehávám, připravuju si bágl, tři pytle na stanice, koukám na profil trati a zopakovávám si klubové minimalistické heslo: "Co nemáš, nepotřebuješ" :). Na startu na náměstí ve Vivaro se velká část české výpravy fotí i s vlajkou, kontrolují se čísla na startu, tradičně si stoupám až naprosto na úplný konec asi 160 členné skupiny běžců. Za mnou jsou už jen tři běžci organizátoři, kteří uzavírají trať -- místo čísel mají na tričku napsáno "Scopa" (=koště) a tak vím, že jsem správně. Je odstartováno. Čelo závodu se rozbíhá pěkně svižně, nicméně trať je dlouhá a náročná a v limitu na přezku (24h) se do cíle dostává jen absolutní vítěz (!).
Na první občerstvovačku je to po rovině, ve vyschlých řečištích a cestách, které se pomalu a postupně začínají zvedat. I když to hrozně láká, běžím pomalu a nebojím se i při drobném kopci přejít na chvíli do chůze... Říkám si, bylo by dobře najít nejen sílu, ale i odhodlání běžet na konci..:).. Při mém běhu ze zadních řad nakonec potkávám několik českých běžeckých "mafiánů:), upřímně tím mi byl zdejší závod velmi sympatický, takové otevřené mistrovství republiky v horské turistice:)... Ale jakmile se dostávám na úroveň Petra H. a Moniky V., říkám si, bylo by dobré zpomalit, ti mají víc zkušenosti... Nicméně díky tomu zažiju skvělou scénku na stanici, kdy Monika prosí obsluhu o dolití vody do své malé 1/2 l lahvičky od Dobré vody. Než se stačí napít z kelímku, láhev je pryč! Ptá se, kam jste mi dali moji láhev.. Nakonec ji našla v koši, Italové jsou hodně přátelští, ovšem skoro vůbec nerozumí anglicky a tak to brali, že je to prázdná láhev k vyhození:)...
Ale v tom Monika, Petr, Milan, Kristýna... zmizí v dáli, chvíli běžím s Jardou, ale vím, že všichni mají hodně zkušenosti, výdrž jak vagón Duracellových baterií... A já se nesmím nechat strhnout.. Musím jíst, pít, pohybovat se dopředu.. a být trpělivý. A hlavně.. užívat si to naplno, hory, trail.. A taky -- kdy se mi povede, aby se všechny moje strachy a fóbie ukázaly najednou v plné síle a já měl šanci se jim postavit? Cesta sice začíná být pěkně technická, ale svoje strachy, že v noci nevidím, že špatně odhadují vzdálenosti, že mám závratě, že zabloudím, že upadnu, že si zase zrasuju nohy...:).... jsou zatím schované a jen postupně vystrkují svoje "růžky"... Ale co. Je to moje volba, chci tady být, a tohle všechno k tomu patří...
Jenže, už na první life-base se situace komplikuje. Ani na třetí požádání mi nepřinášejí můj bágl, ve kterém mám nachystanou extra čelovku... Mám s sebou v batohu ještě jednu, ale ta je úplně ve spodu batohu a mám k ní jen dvoje náhradní baterie. [Ještě jedna nejsilnější čelovka na mě čeká na poslední stanici]... Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodnu se běžet dál..:).. Věřím, že ještě doběhnu na další stanici, tam vyměním čelovky..[Každá hodina, kterou ušetřím na zbývající baterky bude cenná]. Jenže, asi v polovině vzdálenosti mezi stanicemi mi světlo odchází a ke slovu přichází nouzová ruční baterie, kterou mám v postranní kapse. Občas si chytnu světelného "stopa":), kdy se aspoň na pár minut či desítek minut zachytím za některého běžce, ale terén je natolik technický, že skoro bez světla se tahle strategie nedá dlouho provozovat. Často jsou potřeba hůlky, ruční světlo nesvítí "nejlépe":), nemá rozptýlené světlo a jeho baterie se se mnou asi také loučí:)... Zase už jsem sešel z cesty... Nevím proč, ale nepanikařím.. nicméně v rozporuplné náladě se dostávám na stanici. Tam se potkávám s Jardou, který také zabloudil a tak si říkáme, že chvíli půjdeme společně, to by mi mohlo baterky pošetřit... Začínají se hlásit problémy se žaludkem, ovšem na stanici mají (alkoholické) pivo a tak dvě malé dvanáctky do mě bleskově zasyčely.. prostě 1-2.. Ovšem zapomněl jsem si v tom nadšení připravit tu zatracenou druhou čelovku:). Asi po hodině cesty už je jasné, že musím vyměnit, Jarda mi posvítil... a najednou -- to je světla!!:).. Nálada opět stoupá do závratných výšek, za chvíli se bude rozednívat, čekají nás dva větší a rozhodující kopce. Ten druhý je úplná "lahůdka" -- taková špička, ze které máme oba trochu (oprávněné) strach.
Na cca stém kilometru organizátoři totiž do tratě vložili velmi hezký a náročný vertikální kilometr, který je následován neméně prudkým sestupem... S Jardou se shodneme, že je to taková Olafovina:) a přemýšlíme, jestli se s ředitelem závodu vzájemně s neznají, nebo dokonce nejsou příbuzní!:)... Snažím se Jardu trochu brzdit, s tím, že by bylo dobré rychleji běžet, až po té špičce a snažit se pod ní dostat v "plné síle":)... Sice stanice pod vertikálem byla podle mě asi úplně nejhorší ze všech (po relativně náročné 11km etapě neměla ani banány nebo cokoliv nesladkého, naštěstí nacházíme pár jablek).. piju zbytek teplého piva a pak už vyrazíme.
Jsou dvě hodiny odpoledne, slunce v zádech a já věřím, že nám budou bohové nakloněni a přiženou nějaký mrak.. Na vysvětlenou dodávám, že díky chybějící první life-base jsem nevyměnil tričko, nemám s sebou náhradní s krátkým rukávem a celou trasu, od startu do cíle nakonec absolvuju v jednom (černém) tričku s dlouhým rukávem... Ovšem, slunce bylo většinu času našeho výstupu schováno za mraky. Asi se nemohlo dívat, jak se deru nahoru, krok po kroku, nezastavuju se ani na srázech, sice zpomalím v problematických úsecích, ale pořád jdu.. Při vší skromnosti jsem na sebe strašně pyšnej a říkám si, že bych nikdy, nikdy.. nevěřil, že tohle dám..:)... Opouštíme srázy, ale cesta vede pořád vzhůru.. Vzpomínám si, že Sam říkal, že je to na morál, že to několikrát vypadá, že je konec, ale stoupání přechází na další kopec:)! A ono jo.. ten mizernej kopec opravdu nemá konec:)... v jednom zlomu docházíme Kristýnu a Jarda s ní v technickém terénu vesele hopká dolů ke stanici.
Mezi námi, tahle stanic byla asi nejhezčí ze všech.. krásné teplo, oheň, polévka, spousty jídla, čaj.. Přicházím sice asi hodně zpožděný, ale jím rychle a síly se mi vracejí jako zázrakem, dobrá nálada, radost z výstupu.. vybíhám ze stanice dokonce chvilku před Kristýnou a Jardou a velký kus seběhu jsem před nimi. Běží se mi parádně a než se začne znova stmívat mám pocit, že všechno je na dosah.. že poslední 1/2 maratón opravdu poběžím, co to půjde.
Druhá noc mě nakonec zastihuje zase v částečné společnosti Kristýny a Jardy, kteří jsou skvělí společníci, obdivuji jejich závody a "šílenosti":), obzvlášť účast Kristýny na Trofeo Kima mi přijde neskutečná.. No nic:)... Snažím se měnit ponožky, mazat, v sebězích s nimi držet krok.. Ale druhá noc je náročnější.. Vidím hůř, zakopávám hodně často a bolestivě a v duchu i nahlas se omlouvám svým prstům, protože je mi jasné, co bude následovat:). Ještě společně ve trojici projdeme dvěma dlouhými tunely (1.5km každý), kde je plno vody, prší ze stropu.. pěkně depresivní:).. Ale na hrázi přehrady si nakonec sedám a začnu "maličko" řešit prsty, něco zalepím a dávám si poslední suché ponožky, ale jsem rozhodnutý ty boty sundat až v cíli...
Zbytek cesty, byť se jednalo o plochou část, je epický.. na začátku oblázkového řečiště jsem zabloudil, pak jsem zpomalil, protože na těch valounech se nedalo nic.. bylo to nekonečné.. Ale pak přichází zpevněná cesta a říkám si.. Seš chlapče celkem prošitej, už vidíš i přízraky:), teď se ukáže síla morálu.. Běžet je jen o "maličko" těžší než jít a postupně se rozebíhám, držím standardní tempo.. Objevují se první pořádné halucinace:). Najednou mám úplně živý "sen"... jdu sice pořád po značkách, ale zdá se mi, že jsem minul poslední stanici.. a najednou "řeším", že mě diskvalifikovali, protože jsem tou stanici neprošel(!). Ten pocit/sen je natolik silný, že se málem vracím.. Touha nedat si to úspěšné dokončení vzít, jakoukoliv chybou je natolik velká... Naštěstí potkávám jednoho běžce a ten mi říká, že poslední stanice je asi 0.5km daleko. Na ní se už moc dlouho nezdržím a postupně se zase rozebíhám, co rozebíhám, už konzistentně běžím a pořád zrychluju.. pohledem na hodinky si říkám, ještě přidej lenochu.. mohlo by to být pod 36 hodin.. Kde se ve mně vzalo to závodní úsilí, to opravdu netuším:)... Ale jsem typický příklad, že závodit se dá i na konci pelotonu:)... Běžím jako pako, určitě už překonávám magickou hranice 6 minut za kilometr, probíhám předposlední vesničkou... už se vidím v cíli.. když v tom (asi omámen tou efourií z "přílišné rychlosti":).. jsem zabloudil. Kdyby jen zabloudil, ale zblbnul.:).. Porušil jsem nejdůležitější zásadu, otočit se a vrátit zpátky k poslední známé značce... Začal jsem se rozhlížet, pobíhat kolem, až už jsem netušil, kde jsem, odkud jsem přiběhl. Po chvíli rezignuju a beru telefon, volám organizátorům na SOS číslo.. Nikdo to nebere! Zkouším znova, pobíhám po vesnici, jako zmatený..Telefon nikdo nebere.. Říkám si klid.. Nejhorší je smrt z rozděšení:).... V tom uvidím světla auta na asi 50 m vzdálené křižovatce. Vyloženě tam dosputruju:), zastavím auto a začínám se ptát na cestu. Anglicky sice neumí, ale na můj zoufalý dotaz "Vivaro?? Vivaro??" .. je mi odpovězeno sérii pokynů "destra,.. sinestra..", což byla jedna z mála mých domácích příprav!!

A tak po necelém km jsem zpátky na trase, akorát asi 50 metrů před jednou sympatickou slovenskou dvojici. Nečekám na ně..:).. Asi ne proto, že bych tolik toužil závodit (i když kdo ví), ale potřebuju ten adrenalin ze sebe dostat.. A pak už jsem v cíli, dostávám finisher vest.. Beru si teplou polévku a razím do hotelu se vyspat. Říkám si, tak to mám za sebou, ovšem mělo to ještě malinkou dohru. Jel jsem sám a na pokoji nikdo jiný není, recepce zamčená, tmavá, žádný zvonek, telefonní čísla na hotelu, recepci, restauraci.. buď nefungují, nebo to nikdo nebere:(... Pořád jsem v tom jednom tričku a dává se do mě fest zima.. Honza mi pomáhá a jde za organizátory poprosit o jejich kontakt na majitele, ale je to k ničemu, a tak jsem se zabalil do ubrusu, co měli před restaurací, nebudu si přeci kvůli tomu ničit emergency blanket:). Nakonec se objevuje personál chystající snídani a tak i poslední zkouška je zdárně za mnou, můžu se jít umýt a na pár hodin spát... Padám na postel se slovy klasika.."Bylo to krásné a bylo toho dost":)..

Finisher vest
PS. Sice MMT j technicky pod 100 mil, ale díky zabloudění, můžu být (stejně jako Jarda) v klidu:)..
PPS. Drobná statistika, jak jsem si vedl.. Přihlášeno bylo přes 170 závodníků, vyběhlo na trať mezi 150-160.. A takhle vypadaly moje proběhy stanicemi:
1.life base - 37.8 km 72 z 142 doběhnuvších
2.life base - 79.6 km.. 61 z 124 doběhnuvších
3.life base - 102.5 km 53 z 112 doběhnuvších
4.life base - 123.4 km 60 z 95 doběhnuvších
FINISH - 158.7 km 49 z 86, kteří dokončili

PPPS. Nebyla by to ta správná mafiánská střílečka, kdyby kmotr (=Sam) neměl poslední slovo. Při cestě zpátky řekl jasně: "Příště musíš zkusit Pyreneje.. A nebo Beledonský masiv".. Podíval jsem se na Sama .. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout:)!

Všemu zdar! Mafiánskému ultra zvlášť! 12:)
Všem děkuji za podporu a milé komentáře a vzkazy!!