It’s all about country … aneb běhám v Nashville

Nevím jak kdo, ale já vždy návraty k normálu prožívám patřičně silně... V jistém smyslu možná i silněji než závody. Tam je totiž je moje úsilí podpořeno tou výjimečností závodů, faktem, že je to silné, náročné, "epické":).... člověk většinou získá velkou podporu od ostatních s tím, že se trápí x hodin na trati a že je "hrdina" :), ale je to vlastně trochu blbost -- přeceňovat těch pár hodin na trati a nevidět tu hromadu hodin a úsilí, které k tomu vedly…

 Za sebe můžu říci, že si stejně, možná i trochu víc cením toho každodenního (prostého) hrdinství, kdy nám nikdo nefandí, nikoho neudivujeme tím, že je třeba (zase) řešit nedodělky v práci, domácí úkoly dětí, opravy v domácnosti, na domě a na zahradě... vyzvedávat děti ze školky nebo venčit psa:)... a při tom všem si najít čas nejen na běhání, ale i na své blízké... Prostě všichni řešíme tradiční trojúhelník, práce-rodina, zábava-běh, spánek. Den má jen 24h a jak říkají zkušení studenti -- Buď máš dobrý známky, občas se vyspíš, ale jinak nežiješ... Nebo pokud chceš zapařit s kamarády, tak je to na úkor spánku nebo známek..:). A to platí to velmi obecně... Proto všem svým kamarádům a známým -- obzvlášť těm s malými dětmi -- rozumím a snažím se všem pořád opakovat.. to naše běhání není ani o km, ani o rychlosti.. Ten rozměr boje, který každý prožíváme je v podstatě hodně podobný.. a s velkou pravděpodobností… Jitka, April nebo Ďuri (a další …a další) asi často bojují i usilovněji než já...a to mi samo o sobě hodně pomáhá.

 Uprostřed týdne jsem se přemístil do Nashville, Tenesee, kolébky country music. Služební povinnosti mě zavedly poblíž ohromného hotelového komplexu (Gaylord), který je upraven na to, aby hostoval obrovské konference (tzv. conventions).. I když jsem na ledasco zvyklý -- velikost a struktura těchto hotelů mě vždy dostane. Nejen, že mají uvnitř několik ohromných atrií, která jsou tak obrovská, že se do nich vejdou palmy, řeky, vodopády… jsou tam ale i „uličky“ domy a restaurace, bazény… prostě takový vnitřní svět. V podstatě nemusíte opustit po řadu dní hotelový komplex, i běhat by se tam asi i daloJ. V Nashville je to ještě okořeněné tím, že všude, i v tom nejobyčejnějším McDonnalds je živá country music, každý číšník umí zpívat, případně je to nějaký zpěvák čekající na svoji velkou příležitost.. K dokreslení – skoro tradičně jsem v letadle jsem chytil nějakého vira.. tedy určitě ne nic nebezpečného, ale rýma, angína jako hrom ... takže hned po příletu jsem se soustředil na práci, ale jen jsem dokončil to nejnutnější, tak jsem se v pátek po ránu hrnul ven běhat. Když už člověk věří, že pomalý běh léčí všechno jako já (v letadle mi ještě někdo pěkně „opravil“ kotník svým desetikilovým kufrem), tak by se toho měl držet.

Jenže v Nashville samotném zase tolik příležitosti k běhání není. Všude samá silnice, cesty akorát tak k baru, a pokud něco vypadá běžecky zajímavě, tak je to soukromá cesta na farmu, s obrázky psů a zbraní.. tak jsem alespoň oběhl obří hotelový komplex a navázal na malou asfaltku vedoucí souběžně s řekou.. a nakonec z toho bylo léčivých (byť nouzových) 10+km...

Další den si ale vzpomínám, že jsem od svojí nejmilejší manželky, jasné slunéčko, dostal velký úkol. Přivézt její oblíbenou americkou bezkofeinovou kávu (Taster’s choice). V recepci hotelu dozvídám, že nejbližší supermarket je asi 5 mil (8km) daleko... Pochopitelně se všichni diví, že nemám auto a když se ptám, jak se tam dostanu po svých vzbudím neskutečný rozruch. Chodí se na mě koukat podobně jako na poutích na mořskou pannu nebo jako na dvouhlavý teleJ.. „Cože? 5 mil pěšky?“… „To nemáte na taxíka?... „Když počkáte navečer, já vás tam vezmu..“ apod.. Marně jim vysvětluju, že vzít si taxi, když se tam dá doběhnout nebo žebrat o odvoz je známkou slabosti.. Navíc 8km je přeci kousek.. V tu chvíli recepční málem padá do mdlob.. Důrazně mi opakuje, že „ale to je 5 mil tam a 5 mil zpět !!:)!!!“ … přemýšlím, jak jí říci ohleduplně, že se z 16 km určitě nepotento ... i když nazpět poběžím s nákupem...a že by to dala i ona:)...

Internet v hotelu stojí za starou bačkoru a tak poslouchám "automobilové" pokyny, jak k nákupnímu středisku.. Upřímně, bál jsem se, že cesta přes křížení dálnic bude daleko šílenější, ale nakonec to byla úplná pohodička.. Nicméně vzbudil jsem takový ten světový rozruch na regionální úrovni:)... Myslím, že ve zdejších historkách o šílených Evropanech se nějakou dobu budu držet na horních příčkách:). Řadě poznámek a dotazů jsem se smál většinu cesty...

Ovšem... nejlepší zážitky nakonec... Běžím si hezky zpátky, když v tom na mě troubí auto.. zastavím.. a dávám se do řeči s dvojicí "děvčat":) řekněme o cca deset let mladších... které mě lákaly:) do auta.. Bylo sice brzo navečer, ale měly kuráž a jedna z nich říkala, že mě svezou, ať jedu s nima, že mám pěkný zadek:)...OMG! V mém věku to sice potěší, ovšem nebylo to o mojí maličkosti... Vždyť je sobota! A upřímně -- v tomhle ohledu, z hlediska průměrné zdejší populace je tady skoro každý normální chlap supermanem:).. a tak pochopitelně potěšen odmítám, vymlouvám se na kdeco a spěchám zpátky:)... 

Za chvíli jsem u hotelu. Potkávám paní z recepce.. Hned mi říká, abych se nikam nechystal, že za chvíli jede domů, že mě vezme s sebou nakoupit a že se pak můžeme stavit na kafe a na drink (??? -- nojo.. sobota!:)) ... Zarazím ji uprostřed věty a říkám, že ty pokyny na cestu byly skvělé, že jsem teď přiběhl zpátky... „Ty už jsi zpátky?“.. Ty vyděšené oči, ty rozšířené zorničky vidím ještě teď!! Že by ve zdejší kávě bylo větší než malé množství atropinu??:)

Končím s cestovní zásadou č. 1. V rámci poznávání kultur je dobré domorodce z rozvinutých zemí občas maličko překvapit a vyšokovat!

Běhu zdar!! Ultra zvlášť! 12:)