pátek 31. srpna 2012

Zase skáču do kaluží...:)

Včera celou noc pršelo a ráno taky provázky deště visely z oblohy .. no snad jen s malými přestávkami celý den pršelo a mžilo... Voda získala znovu ztracenou moc. Potůčky v údolí nabraly na síle a začaly se roztahovat po cestách a loukách..

Když jsme vyběhli po ránu s dcerou a s Deri, bylo super je pozorovat. Jako ve stroji času. Zatímco Deri ostříleně a zkušeně vymetla každou kaluž, dcera se jim obloukem vyhýbala, šlapala na špičky, opatrně, jakoby měla strach, že v mokrých botách může nastydnout. Bylo to hrozně milý, najednou jsem viděl sebe se svými obavami, nezkušeného, když jsem se před pár lety (jako by to včera bylo) poprvé setkal s vodou venku.


Povídám, neboj se, bota má sudý počet dírek, vždy jednou nateče a druhou vyteče ven...:) Jen chvilku to zastudí a potom zase budeš mít v botách teplo.. a ten pocit, až poběžíme vodou po loukách, bude to kolem cákat, Deri bude radostně štěkat, ten musíš poznat... Samozřejmě, první "namočení" bylo jako křest:), ale pak už jsme zkušeně cachtali cestou necestou, smekali se do kopečků a užívali si zase nových pocitů.. Pocitů pravých "drsňáků" :), kterým vůbec nevadí, že jim teče do bot, kteří běží a cítí tu skoro zapomenutou radost malých dětí, které radostně skočí do každé kaluže....protože to přeci tak krásné cáká!

V hlavě a na obrazovce počítače mi probíhaly podzimní termíny závodů a akcí a přemýšel jsem, kam dál a čím si udělat radost, na co se zaměřit. Vím, vím, už jsem si letos zase zlepšil svůj (nepřekonatelný) :) osobák na maratón, nechce se mi teď trénovat rychlost a závodit.. [jsem lenora! asi se bojím, že poběžím moc pomalu?:)] ..Ale nechci si připustit, že bych neměl běžet jubilejní Pražský maratón. Vždyť máme společně narozeniny(!), na podzim v roce 63 se běžel v Praze vůbec poprvé...

Jak jsem dneska běžel v tom dešti s nadšenými spoluběžci, tak bylo rozhodnuto. Stromovka, jako vždy a co nejlíp!! Vím, že se asi už nemusím (vůbec nikdy?) zlepšit, každý mi to pořád říká -- nejde se jen zlepšovat:)... ale vzpomenu si na kamarády Machyho a Stína s jejich úporným bojem a šílenými akcemi... Vím, že s časem -- myšleno doslova i obrazně -- se nedá nikdy vyhrát, ale bojovat by se mělo. V rámci pravé řetězovky bez výmluv zahajuju přípravu na maratón, ať je vidět, že i starší "sedláci":) ctí ten epický rozměr boje a udělám, co půjde abych se zase maličko zlepšil. Co kdyby se to podařilo, tak ať jsem připravený a kdyby ne, tak aspoň budu vědět, že jsem bojoval a šel do toho naplno:).

Hlavní je, že mě (zase) správně nahlodal Stín. Říkal jsem si, že bych zkusil uběhnout ještě na podzim něco delšího, jenže se mi nic časově nehodilo... Přemýšlel jsem, hledal, ..., chtěl jsem i vzít batoh a vyrazit po vzoru Machyho někam dál a pryč, ale Stínem zmíněná "Pražska 100" zůstala viset přede mnou jako výzva... Nejhorší bylo, že já ten víkend 7.12 ještě pracuju... Měl jsem připravenou skvělou výmluvu, já vlastně nemůžu!!! Rád bych, ale nemůžu!!! :)...

Ale najednou se to zlomilo. Tím nadšením spoluběžců a jejich účastí na závodech. Začal jsem proto děsně akčně plánovat a napadla mě šílená konstrukce, jak by se to dalo zvládnout, jak bych to mohl udělat... Kdyby všechno klaplo, tak bych technický vzato stihl těch 100km uběhnout. V pátek do 8 večer v práci, přesun na start, "uběhnu" :) a v neděli do posunuté práce... Jen mi ještě musí povolit přesun soboty na neděli, ale zatím to vypadá dobře. I velký Olaf organizátor mě ubezpečil, že kritická místa mají fáborky a tak žádné výmluvy neplatí...:)

Mám v sobě určitě pokoru, 100+ (115?) km v prosinci, z toho velký kus v noci není žádná legrace... i když proč by nemohla být? :) ... Přeci se z toho nepo.. tento.. a když? Tak papír s sebou!

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)

pondělí 27. srpna 2012

Sláva nazdar výletu..

Vrátil jsem se a přes hromadu navršené práce se snažím zase dostat k dřívějšímu "normálu", ale bude to všechno jako dřív? Určitě ne, protože výlet za hranice snů mě silně ovlivnil v celé řadě věcí... běžecky i lidsky. Asi kdyby byl Stín ženská, tak by asi moje nejmilejší, jasné slunéčko, byla nervózní, protože by cítila, že mi obrazně kus srdce zůstal za mořem:), ale takhle se to dá shrnout chlapsky jednoduše.. hergot bude mi to společný běhání, pivo, ... neskutečný rozhovory a akce sakra chybět!!! :)... [ale už teď si říkám, určitě není všem dnům konec:)]

Kamarádi mi píšou, proč jsem o závodě nenapsal podrobněji a proč jsem psaní o běhu v Leadville tak rychle ukončil? To už pro mě noční dlouhý běh v horách moc neznamená, že jsem jej odbyl pár řádkami? :) Opravdu není tomu tak.. Ale především, byl to Stínův běh a co bych to byl za kamaráda, kdybych i nechtěně prozrazoval něco víc z příběhu, který by primárně měl vyprávět on a potom jsem natolik soudný, že vím, že on to dokáže popsat o hodně hodně hodně líp než já...Tak to prosím neberte, že jsem o závodě nepsal, protože bych byl namyšlený, že můj noční maratón v Leadville je něco, co nestojí za zmínku, naopak berte to jako výraz moji pokory před kultovním během a možností nechat jej vyprávět někomu, kdo si to právem zaslouží a kdo je navíc i povolanější.:). Stínova série už začala a já se spolu s vámi těším z Leadvilskych zážitků..

Dneska, jak jsem běžel do práce, tak se mi vybavily různé postřehy=pitominy, co jsme řešili se Stínem a znovu jsem si uvědomoval jejich univerzální platnost. Ještě pod vlivem Los Alamos jsem na naproti běžícího běžce vykřikl "Hey" a zamával rukou. Pak jsem se hned opravil a řekl Ahoj.. Ale to mávání rukama je skvělý a univerzální pozdrav. Jeden můj známý říká, že to používá i v autě, mává rukou a říká "No chocolate" :).. nemám ruce zapatlaný od čokolády:).. a skutečně, ti běžci, co běhají v údolí kolem potoku a pramene si tam určitě častěji myjí ruce, protože si je často ukazujeme, čistý dlaně.. žádná čokoláda nebo kečup.. to ti, co běhají v centralním parku si asi něco koupí ve večerce nebo u stánku s rychlým občerstvením a pak ty ruce mají špinavý a stydi se je druhým ukázat:)!

Vysvětloval jsem Stínovi svoji fungl novou teorii o šíření běžeckých aktivit v rodině. Stručně řečeno, společné praní běžeckého oblečení je prvním krokem ke společnému běhání.. Je to takové homeopatické působení na ostatní příslušníky rodiny, aby běhali s námi.. Vypozoroval jsem to u rady známých.. kde nejdřív se po silných prohlášeních, že někdo nebude (nikdy) běhat nakonec vyběhne, ale samozřejmě jinam a v jinou dobu.. později se začíná i ve stejnou dobu, ale na jiná místa.. ale pozor, jakmile se poprvé vyběhne, nastupuje trik se společným praním běžeckého oblečení... po této fázi následuje další, kterou bych nazval "plaché" společně běhání.. kdy jeden ze spoluběžců se necítí být dostatečně atletický/rychlý/zdatný.. a tak se nechá přemlouvat ke společným výběhům.. aby následně se to dostalo do fáze.. dneska neběžíme spolu? :) :)..až po přerod, že se nejmenovaní rozhodnou zúčastnit prvních "závodů". A to všechno jen díky tomu, že se to běžecké oblečení prohánělo spolu v pračce.. Vím o čem mluvím a z čeho se mohu radovat. Nike i Tesco běhy jsou ve znamení rodinné účasti a mám z toho děsnou radost. Slovy jednoho známého zarputilého závodníka.. " si děsně pokazím svoje časy a tabulky na 10km.." :)... ale každý normální pobíhač se raduje. To je nářez! Dělám totiž rodinného vodiče!

Ohlédnutí za mým výletem provedla nejlíp moje nejmilejší, zřítelnice mých očí, když to lakonicky zhodnotila slovy... Chybí ti to, co? Nedělej se, že to vydržíš celý rok! Copak tam nejsou žádný závody na jaře?:)

Běhu a ultra zdar! Naším kamarádům a manželkám zvlášť.

Výlet je u konce. Je třeba se připravovat na další! ...Tak abych už začal pořádně trénovat...:)

12:)

úterý 21. srpna 2012

Den 9: Závod - pohled zvenčí a zevnitř

Je velmi brzo ráno, 2:45 (budíka jsem z číselné nostalgie chtěl dát na 2:34, ale zvítězila pragmatičnost a boj o každou minutu spánku...). Venku zima.. podle teploměru v autě asi 34F (1C), ale na předním okně se dělá námraza. Startujeme a zahříváme auto a rychle se snažíme připravit na den D, který zhruba za hodinu začne. Stín tradičně v pohodě:), snídá kafe, něco pečiva, jen ty noviny.. ty noviny, to jsem nezvládl:)... Od stanu už je vidět probouzející se stanici May Queen a na pár místech na parkovišti už vyrážejí posádky na trať a vezou "svého" běžce ke startu.

[mimochodem to se mi tady moc líbilo, posádky mluvily "nás" běžec, ... čekáme na "svého" běžce..]... a tak jsem usedl vedle "našeho" běžce, který se sám vezl do Leadville a domlouvali jsme plán B.

Pokud vše půjde dobře, odvezu auto zpět na tábořiště, hned jak uvolní cesty z Leadville... pokud to nestihnu, Stín jak poběží kolem stanu shodí teplé věci a celovku a pokračuje na další stanice, kde si ho dohoníme..:)

V Leadville naadherna atmosféra.. Na startu je tolik elektriky ve vzduchu, že by se dala vyrábět!! Cítíte to napětí, nadšení, hraje emotivní hudba, organizátoři vykřikují různá hesla, která normálně znějí banálně, připomínají vymývání mozku:)... ale v téhle atmosféře sedí. Jsou skutečná, protože ti "naší" běžci jsou skuteční a tak za chvíli vybíhají na trať, aby všem a sobě především dokázali, že jsou ještě lepší, než si mysleli, že mají ještě větší sílu, než kdy doufali a že je hned tak nic nezlomí... protože my, protože my na ně budeme všude čekat a hlavně na něbudeme čekat v cíli!!! ..

Následuje série výkřiků " I wan't quit, I commit! Dig deep!! You can do it!" a výbuch neskutečně energie...a asi 800 běžců se vydává na jeden z nejnáročnějších (dostupných) 100 mílových běhů....

Ještě si všímám, že Stín vybíhá na trať mazácky až fikaně:) mezi posledními, překračuje startovní koridor v poslední lajně, mezi 5-10 posledními běžci.. Pískám a řvu, skáču a všem přeju jen to nejlepší, i když vím, že jich přiběhne sotva polovička...

V tom si uvědomuju, že tady nejsem na koukání a spěchám k autu, abych se dostal do cca 2h zpět na tábořiště a do první kontrolní stanice May Queen. Zaparkovali jsme sice chytře, ale i tak z Leadville a okolí vyrazí skupina dobře 600-700 aut k první stanici a řada aut už tam stojí. pomalý vláček červených zadních světel jednotlivých aut se vleče asi 10 mil kolem jezera a v podstatě poslední km před stanici se všichni snaží různě parkovat na jedné a druhé straně, zepředu, zezadu stanice..celkem zmatek. Říkám si, abych se tady teď ještě s někým sťuknul, to by tak chybělo:), ale nakonec vítězi povinnost a celkem nekompromisně postupuju dopředu, až se dostávám na dohled May Queen.. Zastavuje mě první hlídka a upozorňuje mě, že všude přede mnou stojí auta a že na druhé straně za stanici je fronta dlouhá skoro míli a že by bylo lepší to otočit a hledat parkování na druhé straně.. Říkám, že jedu na tábořiště, protože tam kempujeme na místě 25 a tak mě v tom celkem hlasitém rámusu poušti dál se slovy .. teď tu táboříte? tak to si to užijte!!:)

Znova mi dochází genialita volby tábořiště:). Hladce se dostávám asi 150m od stanice, parkuju auto, připravuju věci pro Stína a jdu okouknout cvrkot na stanici. Mám ještě asi 3/4-1h čas...

Na stanici šílený zmatky. Přeci jen dobíhá po hromadě velké množství lidí, dobrovolníci na stanici skoro nic nestíhají, nestíhají podávat "drop bags" a tak po chvíli vyzvedávám Stinovo bágl a držím ho v ruce, čekám připraven ho obsloužit až doběhne.

Nedočkavě čekám, i když vím, že Stín moudře rozebíhá pomalu, zezadu a že cesta je úzká, tvoří se vláčky.. konečně!!! Přibíhá Stín, čepuju vodu s kolou půl na půl, dávám medvídky a preclíky, tepláky a čelovka už je prý u stanu, upozorňuje mě na baterky do čelovky a povolenou svítilnu. Hergot nesmím na to zapomenou!!! Rychle se loučí a vyrazí dál, já mizím ke stanu nasnídat se, připravit si svoje běžecké hábky, boty, láhve.. a čekat na Michala a Veroniku, až mě vyzvednou, abych ještě koupil baterky.. propočítávám mezičasy, interpoluju:) a jsem připraven vyrazit, v tom akorát se objevují parťáci z našeho podpůrného týmu IthinkBeer.com :) a vyrazíme... moudře kupujeme pro sebe jídlo a pití na celý den, ještě baterie, pomoci centové mince opravuju a upravuju čelovky:) a mastíme na Twin Lakes.

[Stín je zkušený a nenáročný, proto jsme vynechali Fish hatchery a Half Pipe. v tomto směru má ještě plno sil a nazpátek doufám poběžíme spolu, takže klídek:)]

Twin Lakes a následná Windfield jsou naše klíčové občerstvovačky. Jednak na Twin Lakes uvidíme Stína po zhruba 40 mílích, uvidíme, jak si vede, jak poběží před šíleným stoupáním na Hope pass a jednak pro mě je to klíčová stanice, protože tady začíná moje noční směna:)..

Slunce celkem fest peče, navíc díky nadmořské výšce mi připadá, že se mi snaží udělat díry do těla. Ochranný faktor 100+, je asi základ a ten Stín i já máme na sobě:). S Veronikou a Michalem jsme dohodnutí, okamžitě po odběhnutí Stína spěchat na Windfield, protože tam musíme dostat Michala, aby mohl spoluběžet, optimálně se tam musíme dostat všichni tři. Zavrhují myšlenku zůstat na Twin Lakes a trochu spát.. Stejně bych neusnul a pak, kdy to člověk může prožít takhle intenzívně, co? :)

Stín přibíhá a říká co a jak [tady si dovolím nic nepsat a nechat Stinovo vyprávění a detailní report, nekazit mu jeho vyprávění], rychle se domlouváme, já míchám energetický nápoj pracovně nazvaný "Stínová bomba" ... varianta temná síla:) =.. kola, pivo "blue moon" a voda ve třetinách. Docela náročné, aby to nepěnilo, dostat to lahví, aby Stín mohl co nejdříve opustit stanici a vydat se zase na cestu. Epický!!!

Ted rychle k autu a po jedné z nejprašnějších cest, kterou jsem kdy jen poznal (ještě teď kašlu:), a dlouho jsem ze sebe dostával její prach] tak se pozvolna blížíme k Windfieldu a sledujem 4 ticicove vrcholky kolem a obzvlášť koukáme na průsmyk mezi nimi nazvaný Hope pass, ano pro nás je to taky průsmyk naděje. Ted ale se dostat co nejbliz ke stanici.. Máme štěstí, vyrazili jsme v čas a postupně se přibližujeme, až se nám podaří parkovat na stanici. [tady poznámka. z fotek je vidět, že Windfield je v naprostém dolíku, žádný signál, nedá se nijak domluvit, koordinace je naprosto nezbytná, abychom Stína chytli a nasadili Michala na trať...]


...přibíhá Stín.. v nohách 50 mil, které rozhodně nepatří k nejlehčím, ve vysoké nadmořské výšce... všichni z týmu cítíme to napětí a začíná naše další role.. být posádkou je skvělá věc, být spoluběžcem a tedy pacerem je (aspoň to tak cítím) výrazem pocty, cti a kamarádství. Míchám Stinovo nápoj ve variantě světle strany síly (sprite, pivo a voda) chlapci vyrážejí směr Hope pass a Twin Lakes. Veronika a já mizíme k autu a rychle směr Twin Lakes, hledat místo k zaparkování co nejblíže stanici..



Pár fotek že stanice.. Slunce rychle zapadá a ochlazuje se... převlékám se do běžeckého, beru dlouhý rukáv, Stinovo tričko z běhu Michiganského ultra které se běhá v městečku Hell (ano skutečně se městečko jmenuje Peklo), které má na zádech napsaný běžecký ultra slib.. "vím, že běžím na vlastní nebezpečí a že se mužů vážně zranit nebo i zabít..".. Čtu si ten nápis na zádech a už znova cítím, jak mě myšlenka ultra běhu získává a prostupuje. Jsem rozhodnuty udělat co půjde i nepůjde, abych Stínoví pomohl.. Slunce nakonec zapadá, je zima a já si rovnou na sebe beru Stinovu větrovku [já hlava dubová, svoji červenou bundičku jsem si nechal doma, což se později ukázalo jako celkem silná chyba:), ale síla je v nás...]

Konec těšení.. vybíháme, tedy nejdřív stoupáme do šíleného krpálu a pak začínáme střídat chůzi a běh.. Možná uslyšíte, že Leadville je masová akce, možná se vám někdo bude snažit říci, něco špatného.. Ta atmosféra, ten běh v noci, kdy běžec (v mém případě i pacer) už 17-24 hodin nespí, kdy přes matný svit baterek je špatně vidět na cestu, kdy prach a kamínky se různými cestami dostávají do bot a vy se drápete nebo sbíháte cestou necestou... Pak si asi každý řekne.. Díky, že jsem tady!!!!!!, je to kultovní záležitost, navíc, když běžíte s kamarádem, tak všechny pocity jsou ještě silnější a ostřejší...

Já lama tradičně něco musím vyvézt.. relativně krátce po té, co jsme vyběhli, když jsem si sahal do pasu pro kolu s vodou padám na relativně rovné cestě [na kamenité bych si nelajznul sahat za běhu pro láhev], padám na zem, levé koleno bolí, no jak svinja:), jsou v něm zařazené i nějaké drobné kamínky, ale to se vyřeší později:), akorát že to koleno je hodně naražený.. kolem běžci spolu se Stínem se ptají, jestli jsem ok... Snažím se rychle vstát a co nejrychleji říkat, jasně, jsem ok.. naštěstí je tma jako v pytli a Stín nevidí moje grimasy, když se rozbíhám. Adrenalin pomáhá to rozběhat, s kolenem budu bojovat celou dobu, ale přeci jsem sem nepřijel jen jist chilli, že? :)

Naštěstí se profil trati mění a my se škrabeme na "cukrovou homolí" , cesty jsou pokryté drtí a prachem z rozpadlých kamenů, vymleté, s velkými výmoly.. Vypadají ve světle našich celovek opravdu jako z cukru.. Už už to vypadá, že jsme na vrcholu, ale je to falešná radost... po chvilce se cukrová:) cesta zase zalomí nahoru a my před sebou zase uvidíme pár lucerniček. Čas od času se Stínem uvažujeme, jestli ta světýlka ve výšce před námi jsou už hvězdy, nebo jsou to běžci stoupající zákrutami k vrcholu. Ano, B) je správné:)... ale jak už to bývá ve chvíli, kdy jsem si v duchu řekl, že mi je to jedno, cesta se najednou zlomí a je před námi zase klesání a technické cesty s kamením, které Stín s bravurou běží.

Nechci prozradit nic z průběhu závodu mezi stanicemi, jen bych chtěl říci, že cesta dolů z "kopce" k May Queen zůstane dlouho, dlouho v moji myslí jako něco neskutečně krásného, něco co si myslím, že mě určitě poznamenalo. Sbíháme dolů členitou cestou plnou různého kamení, ve tmě, koleno mi připomíná, že jediné zakopnutí a může být konec mému spoluběžectví... musím se soustředit, adrenalin doslova i ve vlasech..:)

Tady je potřeba dát další vsuvku..

Pacers, aneb spoluběžci jak jsem zjistil relativně pozdě:), by neměli na stanicích jíst žádné jídlo, které je primárně určené pro běžce a z tekutin brát maximálně vodu. Snažím se to dodržovat, vybíhám s dvěma 0.4 litrovými lahvemi v opasku a s jednou litrovou v batohu, v nich voda s kolou v poměru 1:2. postupným upíjením a doléváním vody ve finále piju "homeopatickou" kolu:), tedy vodu se stopovým množstvím koly. Běžel jsem už maratón na vodu, ale nikdy ještě noční horský maratón na vodu s malým množstvím koly. Pod neprodyšnou větrovkou jsem zpocený jako myš, nedostatek cukru, dává se do mě zimnice, naštěstí běžíme z kopce cestou necestou. Držíme dobře tempo, říkám si, jestli to Veronika nestihne, musím běžet i závěrečný úsek a to se budu muset najíst, shodit bundu a vzít si z báglu nějaké suché Stinonvo věci, snad je nebude potřebovat:). Dobíháme do May Queen a vlády se ujímá Veronika. zdravím se se Stínem a zastavuju. Za pár sekund se do mě dává taková zima, že bych mohl sypat rohlíky mákem.. musím různé poskakovat, abych se nerozpadl na součástky:), stan nemůžu rozepnout:), naštěstí Michal nastartoval auto a tak se na minutu zkouším rozehrát.. Ouha, kouknu na tachometr, dojezd pod 30 mílemi a topení zrovna jednu milí zase ukouslo. Soukám se ven, snažím se vzít Stinovo věci že stanu.. Musela to být groteska, klepu se jako sulc, nemůžu kleknout na jedno koleno a s rozklepanýma rukama balancuju na pravém koleně a sbírám věci na převlečení.. Uff, hotovo soukám se do auta a jedu za Michalovým autem k jejich hotelu, využívám nabídku si dát horkou sprchu, převléci se do suchého a dát si horké kakao..

Pak už Michal pro mě doplňuje benzín a jedeme k cíli čekat na Stína a Veroniku. Ve sprše jsem sice největší kamínky z kolena vydoubal:), ale naražení bolí výrazně víc, kulhám a říkám si, jak poběžím poslední kus se Stínem... jdu pomalu od cíle, posílám Michala napřed, s tím, že mě bolí noha.. Ale když se objeví Stín s Veronikou je to tak silný, že si říkám, poběžím s nima, kdyby mě ta noka měla upadnout:)... naštěstí cíl je blízko, všichni uhýbáme, zastavujeme a Stín po koberci vbíhá do cíle!!!!

PS. teď už sedím na letišti v Atlante, koleno je "naprosto" :) v pořádku a těším se na výběh v údolí... Když ale zavádím o sedadlo, nebo se rychle zvednu, tak mi koleno připomene, že to nebyl sen, že to bylo všechno neskutečně živý a skvělý!!!!

Kamarádům, Leadvillu, běhu zdar a ultra obzvlášť!!!

Stín je stín! :) Vyčkejte na jeho report, nechci nic prozrazovat, co byste neznali.

12:)

Den 7-8: Hotel Květnová královna pod Prsatou horou u Olověnic

Jak jsem psal pomocí zbytku baterky v hospodě, dorazili jsme v pořádku a ještě v pohodě (asi 28 minut) stihli registraci. Když nás ll a ostatní tak nabádali, tak jsme hned připravili tábořiště a udělali buřty, když výlet, tak výlet.:)


Jak už jsem říkal, bydlíme v hotelu Květnová královna u Tyrkysového jezera, pod prsatou horou (Název hory je Stínův, hora vskutku tak vypadá). Jezero a tábořiště:


Z druhé strany, prsatá hora:)


Stín vybral moc hezky pokoj:), nádherný výhled i ten odstín kachliček v koupelně se mi líbil (viz foto).

Šli jsme spát a ráno jsme zaspali, tedy vzbudili jsme se jen tak tak, abychom stihli "briefing" před závodem a pokyny pro posádky. Stín mě budí se slovy, vstávej, zaspali jsme.. Odpovídám, to je paráda!! On se směje, že ten můj optimismus je zabíjející:). Vysvětluju, že naopak, že je dobře, že jsme téměř zaspali, protože to znamená, že jsme spali dlouho a zítra se nám to bude tuze moc hodit, každá hodina spánku bude mít hodnotu zlata.. Rychle se přesunujeme do Leadville, akorát v čas, za pár minut začíná informační schůzka pro běžce a podpůrné týmy.



[Třeba se k tomu někdy dostanu to pro kamarády a zájemce někde napsat, ale myslím, že jsem se díky Stínoví drobet naučil a pochytil jak dělat správnou posádku, co je potřeba připravit na americkém ultra.. Navíc v Leadville se teď docela dobře vyznám i autem a spojení mezi jednotlivými stanicemi zvládám i triky s parkováním a tak. Takže pokud se tam chystáte, asi něco maličko užitečného mužů říci, než to teda zapomenu:)]

Tělocvična, kde celá akce probíhala připomínala včelí úl. Všude plno běžců, známých neznámých, plno podpůrných týmu. Natěšená atmosféra... Přitom je jasné, že zhruba 1/2 z nich do cíle nedoběhne, my navzdory našemu poněkud chaoticko-nadšenému přístupu věříme, že Stín do cíle dorazí v čas a vyzvedne si stříbrnou pásku za dokončení pod 30h. Stín mi postupně ukazuje známé postavy z amerického ultra. Vidím "reálného" Tony Krupičku i řadu ostatních, kteří vypadají "podobně", záleží na tom, jak moc dlouhý fousy si Tony v daně chvíli nechává.. Pro znalce... pacera pro Tonyho nedělal nikdo jiný než známý rychlík Dakota Jones. Prostě i pro troubu, jako jsem já a neznalce neskutečná atmosféra.

Jak jinak než na poslední chvíli připravujeme balíčky na jednotlivé stanice (tzv. drop bags) a rychle je dopravujeme do Leadville. (z obrázku je určitě jasné, proč se říká "upuštěnené balíky"..")
Večeříme tábornicky a poněkud chaotický (jak jinak), Stín stejně jako Geoff Roes před Western States si dělá v kotlíku těstoviny, jíme placky a opékané buřty a s ostatními členy týmu (Veronikou a Michalem) si dohadujeme základní strategii jak se starat o Stína, co bude asi pít, kam pojedeme, kdo a v jakém pořadí s ním poběží.. Tady musím říci, že Veronika a Michal byli naprosto skvělý tým a neznalec by netušil, že celá příprava vznikla ve Stínové hlavě a vytryskla tak nějak mezi naším 5-6 pivem a smaženými brambůrkami:). Na stanicích jsme byli sehraní no jak posádka F1.:)... Prostě, start je ve 4 ráno. Já vstávám a starám se o Stína od rána, jedu s ním na start, dávám pozor, aby se najedl a tak, odvezu ho, převážím auto na naše tábořiště a první stanoviště, čekám na něj a starám se.. zjisťuju mezičas projektuju kdy na další stanice. Chystám s sebou něco (optimálně všechno) :) na zbytek dne i svoje běžecké s sebou.. Pak přijíždí Veronika a Michal a začíná naše celodenní túra po stanicích (aid stations), s tím, že Michal běží první úsek z Windfield do Twin Lakes, já beru noc z Twin Lakes do May Queen (našeho tábořiště) a Veronika poslední etapu z May Queen do Leadville...

Je kolem desáté hodiny a chystáme se spát... vždyť vstáváme ve 3/4 na 3 a to začne náš skvělý den... Zítra napíšu, jak jsme běželi přes noc a pohled na Leadvill 100 z venčí, atmosféru závodu a detailní report nechám samozřejmě na Stínovi:)!

Běhu zdar! Leadville, Stínoví a ultra zvlášť! 12:)

pátek 17. srpna 2012

Den 6 - Los a Lamos v Leadville

Mame jen slabou baterku a jeden ipad a tak budeme psat spolecne pres pivo, stin a ja:

RS: Dorazili jsme pred par hodinama do Leadville. S Honzou je to fakt absolutni pohoda, zadnej stres, cestou semeleme politiku, ultra, pocasi, optimalni mnozstvi krav na jeden akr pudy, a taky si porad slibujem ze jeste proberem taktiku pro zavod ... ale nejak na to nezbyva cas:)
Nasli jsme paradni misto primo v campu May Queen u Tyrkysoveho jezera. Trat vede asi sest metru od stanu, tak doufam ze az pobezim kolem sedme rano kolem budu mit pripraveno teply kafe, nejakou koblihu a dnesni noviny ... kdyz pacing, tak pacing :)
V kempu samozrejme netece zadna voda ... ale proc by konec koncu mela ... kdyz je tam jezero ... a tak si asi slehneme Machyho ranni kryovlozku pro zoceleni tela i ducha.

12|:
Myslim si, ze Stin dela vsechno jenom pro to, aby mi udelal radost. Asi to neni standardni se na prvni sto mil chystat jako na vylet s kamaradem, kdy si jdete tak nejak zabehat na vikend do Colorada a berete s sebou celovky, protoze by se to mohlo protahnout:)... Normalni lidi si dopredu studuji tailne logistiku, objednavaji a zjistuji hotely.. ovsem nase dvojka Los a Lamos ta jde na to od lesa.. vecer jsme zjistili, ze kupodivu zadny ubytovani mimo tech za nekrestansky ceny, coz my krestane nemuzeme trpet:) neni a tak, ze bume bydlet v kempu. Da se cekat, ze vetsina kempu bude obsazena, ale co, rikame si, najdeme nekde neco, radsi s hezkym vyhledem a s dobrou atmosferou nez s elektrikou a teplou vodou:).. no a vyrazili jsme..
V Leadville stihame asi s 1/2h velkou rezervou registraci jeste dnes a odjizdime hledat ubytovani.. v jednom kempu pobliz nachazime posledni volne misto, ale nelibi se nam to.. je to takove nehezke, malo mista, hodne lidi kolem, zadny vyhled, tepla voda a elektrika :).
Odjizdime hledat dal a nachazime presne na prvni stanici Leadvilskeho behu posledni volne kempovaci misto, Stin stavi stan, ja koukam jak alenka:), protoze to neumim, ale pomaham s dulezitymi ukony jako je podavani koliku a piva! Nadherny misto kousek od brehu jezera a trat vede doslova par metru od naseho stanu. ...

čtvrtek 16. srpna 2012

Den 5 - Leadville před námi

Dnešní den byl bez běhu fyzického, ale v duchu jsme se naběhali docela dost:). Navíc vrcholem večera byla moje účast na zasedání pivního/pivovarského družstva, tedy coop, které se zde v Los Alamos formuje:), v rámci plamenných řeči, mozkových bouří (brainstorming), myšlenkového tankování (think tank) jsem vystoupil i já a podpořil zdejší myšlenku vařit kvalitní pivo uprostřed divočiny (in the middle of nowhere)..:). Stín stihne snad úplně všechno, tedy kromě plavání ve zdejších lázních (Jemez Spring).:). Místní ví, o čem mluvím, vy oceníte Stinovo smysl pro humor, když mě vezl nádhernýma skálama (jak jinak) do "Jarních Varu", aby mi ukázal, že na jednom místě jsou vedle sebe dva baráčky. Jeden nese honosný název radnice, druhý je policejní stanice a soud spolu s veřejnými záchodky (suchý záchod). Nemá chybu.

Proslavené lázně jsme nestihli, jedna se o dvě velké vany, kterými protéká horká (fakt vařící) voda z místních pramenů.. Zastávky v legendárním motorkářském saloonu, pro jistotu jsem nefotil:). No Stín:), co budu povídat, samy legrácky. Povídá, dneska jsme si odpočali, co kdybychom si na víkend zajeli zaběhat do Colorada, něco delšího..:)... Pro jistotu si vem čelovku, kdyby se to protáhlo:)...

A tak zítra ráno sedneme do auta a vyrazíme směr Leadville (Colorado). Různé jsem koukal na rady, reporty a profil trati -- no kopce, co s tím udělám... No vysoko -- Shadow je zvyklej (já se snad drobet aklimatizoval)... no daleko... Já běžím jen část "dětské trasy":) a Stín je bojovník, navíc zocelen pravidelným režimem..:). Myslím, že při jeho životním stylu každý dítě vydá za 50 mil a tak je na leadvillske 100M v pohodě, takže odjíždíme v dobře náladě a těším se na Stinovo historky po cestě.:)

Na Leadville jsem získal tolik touženou roli noční světlušky. Budu dělat parťáka od cca 60 míle na zajímavém úseku kolem twin lakes přes noc. Tady malá odbočka. Stín mi řekl, že ve zdejší ultra komunitě je zajímavá diskuse o tom, jestli pacers (=parťáci) ano nebo ne. Uznávaný Karl Melzer je výrazně proti ním a jako hlavní a jediný důvod udává, že běžec v noci získává jedno světlo navíc! Já teda vidím těch důvodů o několik víc, hlavně si myslím, že pacing (tedy spolubezectvi) má neuvěřitelný náboj a je užitečné pro všechny. Samozřejmě běžec má parťáka na cestu, kterej ho může povzbuzovat, třeba mu i něco maličko nést, hlídat cestu, hlídat, aby nezapomněl jist a pít... Ale ten efekt je i na druhou stranu. Vodič parťák možná získává daleko víc. Zkušenosti, skvelej pocit sdílení běhu, radosti i možných krizí a samozřejmě nesmím zapomenout na efekt učení. Prostě při spolubezectvi se člověk řadu věci naučí, pochytí, dozví, jaksi mimochodem se naučí věci, které by daleko hůře a bolestivěji objevoval sám. Proto si myslím, že pacing je skvělá věc a z hlediska ultra má tolik pozitivních efektu, že nějaký drobný pochybnosti top běžců to nemůžou změnit.:)

Věřím, že Stín umístí u sebe na blog ještě odkaz na sledování on-line, kde se zrovna nachází a jak běží,, Tak ho podpořte, beru s sebou jeho telefon a myslim, že někde třeba bude signál a paní D. mu Vaše vzkazy vyřídí..

Mimochodem, jak jsem pročítal reporty že závodu, tak píšou, že v Leadville jsou všude kolem lamy!!! A já k tomu.. navíc v triku týmu iThinkbeer.com ...to nemá chybu.:)

Tedy ultra a Leadville zdar! Stínovi zvlášť! 12:)

středa 15. srpna 2012

Den 4 - Běháme v centru města!

Dneska jsme měli v plánu "lehčí" běh, přeci jen Leadville se blíží, je třeba se připravit a ne zničit. Na to bude dost času v Leadville.:)... co se týče "nespaní" a obecně výdrže má Stín spolehlivě natrénováno. Jeho denní dlouhodobý režim počítá tak s 4.5-5 hodinami spánku max. ještě přerušovaného dětmi. Vždycky jsem si myslel, že jsem "držák", ovšem tady v záři novomexickeho slunce všechno bledne:), ale zase je to velká pocta a legrace být stínem Stína.

Tak jsme dopoledne něco popracovali, tradičně v největším žáru je Stín nejvíc potřeba:) a tak jsme vyrazili běhat. Stín to nádherné uvedl slovy, "no dneska dáme něco lehčího v centru po chodníčkách", tak vědom si jeho žoglování se slovíčky jsem si nepředstavoval, že budeme pobíhat kolem pražské severojižní magistrály, ale čekal jsem, co se z toho vyvine...

Zkrátím to, Stín tradičně nezklamal:), sice jsme byli uprostřed, vlastně v samém centru Los Alamos, ale v Pueblo canyon a Walnut canyon to naprosto jistily. Stín mi řekl, že mám extra kredit, jestli uvidím baráky:), no neviděl jsem nic, jen, když jsme probíhali kolem tuším golfového hřiště, tak se stromy drobet rozestoupily a viděl jsem malou chatičku. To bylo všechno..

Tak tahle "civilně" vypadá parkoviště v centru u plaveckého bazénu a pohled do "parku" na začátek "cestiček"..

Jenže po pár metrech všechno dostane tradiční Los Alamovský ráz... Dech beroucí krása kamenů, kamínků, prachu a borovic... To mě dostane a srazí až na kolena.


Pak k tomu dodá Stín svoje patřičné historky.. Ovšem ty jsou často nejen nesdělitelné pro jejich obsah ale především pro jejich epickou šíři. Oba máme rádi různé odbočky a detaily ve vyprávění a tak často jednoduché sdělení typu byl jsem tam a tam, potkal jsem toho a toho já nemám ho rád:)... se dostává svým rozsahem k bájné Odyssea, kdy je potřeba sdělit, kudy dotyčný běžel, kdo byl za ním, co vedlo k tomu že běžel ten závod a jak se jmenovala dotyčného přítelkyně se kterou se před tím rozešel, jak reagoval na přeměnu Geoff Roes(e) po jeho vítežství ve Western States.. Zkrátka potřebná epická šíře.. Představte si to živě, děsně zajímavý vyprávění se spoustou živých detailů, já za Stínem vlaju po "cestičkách" v parku a snažím se poslouchat, aby mi nic neuniklo..

To, že jsem s sebou dneska nikde nešvihl pokládám za malý zázrak. Nicméně alespoň jedna zkrácená verze zajímavých informací, co jsem se dozvěděl, ať nejste tolik ochuzeni..

Stín mě upozornil, že jeden že zdejších skvělých ultramaratonců Blake Wood má krásnou teorii, dokonce i vědecký podloženou, o tom, že běhání ultramaratonu je vlastně vedeno touhou po poznání porodních bolesti:)... Většina ultra jsou muži nebo bezdětné ženy, u těch co děti mají, se dá vypozorovat touha po daleko větší rodině..:). Matky děti jsou ideálními pomocníky na ultra díky svým "porodním" zkušenostem a schopnosti empatie pro ultrabězce.. Myslím, že znalci ocení:).. http://microserf.lanl.gov/bpw/ChildbirthEnvy.pdf

Běhu zdar, ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

PS. Něco takovýho bych potřeboval u nás v centru na běhání..:)

pondělí 13. srpna 2012

Den 3 - Bežící stín v žáru slunce, aneb vysokohorské soustředení v plném proudu

Asi bych měl začít zopakovaním několika nejdůležitějších poznatků, který mě velký učitel = Stín, řekl a naučil. Především je děsně důležitý v prvních dnech vysokohorského soustředění hodně, ale opravdu hodně pít. Jak jsme vysoko.. Los Alamos je na 2,200 metrech a běháme i výrazně výš, tak je to fakt jiný = těžší, člověk lapá po dechu, dýchá rychle a přitom vlastně ztrácí spoustu vody. Tedy nejen tím, že se potí a pálí slunce [ještě díky té nadmořské výšce je ještě silnější], ale jenom tím, jak dýchá, tak ztrácí hodně vody. A jako poslušný žáček a (lama - to by se v horách mohlo hodit!) tak piju jako duha, tedy převážně vodu a taky občas i pivo:).

Stalo se skoro nemožný, pomalu se přestávám bát běhat na svahu, on i běh po vrstevnici na tenkém chodníku zaříznutém do šikmého drobícího se svahu je celkem adrenalin, obzvlášť, když jsou na cestě kamínky, kolem mladé pichlavé akátové keře a Stín to sviští a ještě říká.. "tady je to super to rozbalit co to jde.. ale dneska poběžíme na pohodu:)"

Dneska byl cíl, že oba něco dopoledne popracujeme a v ranních odpoledních hodinách si vyrazíme zaběhat, abych zažil ty ďábelské podmínky, za kterých Stín normálně funguje:) a taky, abych viděl Běžící Stín v silném odpoledním slunci, jak pádí po stezkách a jak ho slunce promítá na skály kolem. Ať už jsem měl očekávání jakákoliv, byla překonána:).



Stezky tradičně nádherný, náročný, mohl bych zdejší běhání nazvat, "jak jsem běhal naboso s navlečenými běžeckými botami":), protože ty vlnovky na trase, drobné, větší kameny, kmeny a výmoly způsobují, že vlastně se nedá běžet nějak stabilně, nohy se pořád musí nějak kroutit, běhání na patu je zde naprostý mýtus:). No vyběhli jsme kolem 1/2 2, slunce pražilo, jako kdyby to bylo naposledy [ruce preventivně natřený opalovacím krémem s faktorem 100+, ale stejně:)], Stín mi říká jak to dneska bude.. poběžíme nějakou chvíli do kopce, abych se zocelil na "falešných" vrcholech, pak bude dlouhý sebeh a pak taková hezká technická delší část.. suma sumárum 14km. Pro "rovináře" dodávám, že falešný vrchol je morální past na lidi z nížin. Běžíte do kopce najednou už si myslíte, že jste nahoře, následuje kraťouličké sedlo s dalším šíleným stoupáním.. Pokud se to opakuje třeba 3-4x za sebou tak to nejednoho běžce zlomí..:)

A tak běžíme vzhůru, Stín říká otcovským tónem, no je to do kopce, jedovka:), ale je to běhatelné, když bude potřeba mužeme občas jít, ale máme na to, abychom běželi.. A tak běžíme, slunce svítí, my ani moc (kupodivu) nepovídáme, ale to se za chvíli mění.. Stín mě začíná chlácholit jako malé děti (dělám to taky) a říká, no už tam skoro jsme, ještě kousek, takových 15-20 minut.. Povídám, že mě nemusí zahrnovat zbytečnými informacemi, až tam budem, tak tam budem.. Po 10-15 minutách říká, vedem si skvěle, ještě tak 15-20 minut a jsme tam:). To mě dostalo a říkám, že bych měl stejně jako osel ve Shrekovi se začít ptám, už tam budem? :)

Ovšem, tady je potřeba říci, že Stín je rozený trenér s empatickymi sklony. Včera, jak mě ničil dlouhým seběhem Michell trailu, tak mě ještě ráno bolely čtyrhlavé stehenní svaly a tak velmi citlivé zvolil začátek, abych v kopci po 45 minutách pro bolest lýtkových svalů necítil stehna a mohl si v dalším dlouhém seběhu zase vyměnit.:) Ne vážně neskutečný, je to krásný, náročný, běhat v žáru novomexickeho slunce v takové nadmořské výšce... to umí jen Stín, protože ten ke slunci neoddělitelně patří.

Přikládám pár fotek i z probíhání technické části, ty kameny v kopcích jsou neskutečný, ale náročný, skoro jako horolezectví. Člověk (tedy aspoň já) se musí pořád soustředit, kam šlápnu, kde se opřu, kudy poběžím, obzvlášť, když stezka není znát a je znát jen směr... Tady Stín i přes svou vrozenou skromnost dodává.. "jjo, tady tradičně získávám tak 4-5 minut".. naprosto mu to věřím!!! :)



Jak běháme těmi kopci, údolími, lesem, spáleništěm, kosodřevinou, .. tak si uvědomuju tu sílu. Samozřejmě požár je ničivý, ale i obrodný, a každý strom, keřík, tráva tady musí bojovat o svoji existenci. Ta síla a urputnost je tady cítit snad i z těch kamenů, co jsou vystaveny slunci, dešti a větru.. a tak určitě kus té síly přechází na všechny co tady běhají.. [Jen doufám, že si taky kousek toho s sebou odnesu]. Mimochodem, fakt spousta známých běžců z US ultra komunity tady kolem běhá a žije, hodně z nich jsme už potkali, a vůbec se nedivím, že je tady vysoká koncentrace běžců na ultra ultra vzdálenosti, myšleno 100mil (160km). Prostě tady jak se člověk vypraví vyběhnout za barák na pár mil, tak do pár měsíců už propadne ultra:). Stín a ostatní to ještě silně přiživují, čekám, až začne běhat celej jejich lab!:)

PS. Dneska byl maximální nejen běh.. Ale i potom, když jsme v rámci zařizování rodinných záležitosti odjeli na White Rock a já viděl... [vím, že mě příznivci mayovek budou nenávidět a závidět].. já viděl Rio Grande!!! DIKY!



Běhu zdar, ultra a kamarádům zvlášť! 12:)

neděle 12. srpna 2012

Den 0 - Den 2: aneb Hra světel, hra Stínu.. :)

Den 0
Myslím, že jak barva mého kufru, tak i ranní vstávání ovlivňovalo celé moje cestování... Hned na prvním přestupu ve Frankfurtu mi prohledali a kompletně vyložili příruční zavazadlo, že jsem se bál, že tam buď něco nechám nebo tu skládanku nesložím zpátky. Vezu s sebou totiž v letadle mimo tradičního laptopu a ipadu:), vlastně náhradní sadu běžeckého i civilního oblečení a trailové asics, zatímco já mám na sobě (jak jinak) černé společenské (univerzální Asics Pulse 2). Drobné bezpečnostní komplikace způsobil zbytek vody v jednom z mých bidonu v běžeckém pasu, kdy bezpečák už přemýšlel, že mi to celé vyhodí, nabídl jsem mu, že je to voda, že to můžeme vylejt, nebo jestli na tom trvá, tak to mužů vypít. Prošel jsem, ovšem jen na další/vyšší úroveň kontroly, :) kdy jsem si cca 10 minut do odletu užíval konverzaci na téma, co tam budu dělat, proč tam jedu, proč tam jedu teď.. pro jistotu už jsem nezmínil Los Alamos, což by asi v jejich podání mohlo znamenat, že jsem zahraniční špión a další prohlídky... i tak mi dali nálepku "kontrolovat" protože chtěli vidět číslo mého kufru a ověřovali, jestli prošel důkladnou bezpečnostní kontrolou, a jestli letí se mnou do Atlanty...
Vzhledem k věcem, které jsem vezl s sebou jsem byl zvědav, jak to bude v Atlantě na přestupu vypadat. Měl jsem pochopitelně připravené hluboké vysvětlení...Velké balení hořčice není potravina, ale masážní gel na přírodní bázi, který používáme na unaveně nohy, větší než povolené množství fernetu:) jsem hodlal vysvětlovat sponzorstvím firmy a nutnosti cílové fotografie s lahví:) a faktem, že v akoholu je rozpuštěné velké množství přírodních látek, které používáme na slézající nehty a jsem ochoten klidně jednu nohu ukázat:)...

Stín prohlásil, že pro jistotu bude sledovat zprávy o letadlech a letištní kontrolu z Atlanty, hlášení o podezřelých osobách pašujících alkohol a potraviny..;) a že má ve mě důvěru. Když tak mám přebytek alkoholu vypít a podezřelé věci snízt, vždyť mám kachní žaludek:) ještě že vynechal rady typu run forest run!.. no rychle vypít přes litr fernetu, to bych byl našrot:).

Nakonec jsem kontrolama prošel dobře, i když to bylo veselé.. Americká letuška mi na DL letu nejdříve nechtěla dát papír na víza, že nepotrebuju:), pak mi dvakrát přinesla německý formulář, když jsem ji pokaždé vysvětlil, že sice němčinu miluju, mám totiž kouzelný přízvuk a slovní zásobu na úrovni Alles Gute! třetí lekce:), ale že bych přeci jen rád dostal anglicky psaný formulář, tak se mi omluvila a přinesla za 3 minuty opět německý papíry(!) ..:) a tak jsem kapituloval a vyplnil německý formulář...

V Atlante můj cejch "kontrolovat" posunuli zase o kousek dál a level výš, pro změnu mi otřeli ruce, vyluxovali počítač, zajímali se i o moji elektroniku... jestli nevezu něco podezřelého:), kdyby byl ještě jeden přestup, tak čekám prohlídku tělesných dutin:)...Prostě očekávaný mazec a zážitky ještě jsem ani nevyběhl ven..

V Los Alamos konečně vidím Stína a breptajícícho Stínka, který dělá čest svému jmému.. Setkaní pochopitelně nemá chybu, byť už je u nás 2 hodiny ráno, tak lačně po cestě poslouchám kouzelná slova jako pueblo, Rio Grande, Santa Fe.. /taky je potřeba dodat, že jsem v rámci přípravy zařadil Mayovky Poklad na Stříbrném jezeře a Duch Lana Estakáda... povídání a plány neberou konce, už je sice po půlnoci, pro mě 8 hodin ráno, já na cestě už 25hodin, ale ultra je ultra:)... Domlouvám si cca 6 hodin spánku, Stín tradičně jako čert skoro vůbec nespí.. ráno plánujeme vstát brzo a kolem 7 vyrazit na cituji "něco lehčího". Vyhledem k mému časovému přetočení a nadmořské výšce 2.200m to bude jak jinak "mazec".:)

Den 1

Rano jsme vstali podle plánu, tedy já, protože Stín podle všeho nešel spát vúbec nebo upadl do krátkeho spánku mezi 1:30 a 3:45, protože evidentně byl většinu času vzhůru, ukázal mi krajinu kolem a zase spustil téměř plynnou španělštinou jména pohoří, řek kolem a kudy poběžíme, kudy se co běhá, kde si zlomil jednu ruku, kde si zlomil druhou.. /nekecám:)/ a tak jsem byl napnutý a v očekávání..

V běžeckém jsme vylezli kousek dál, Stím pronesl památnou větu, budem rozbíhat v klidu a poběžíme pomalu, načež mi zmizel v prachu!!! :) Běželi jsme po kouscích jemez stezkách, pokud žádnou steyku na fotkách fotkách nevidíte, tak jste na tom asi jako jako já:), ovšem stezka to je a naprosto zřetelná, ovšem až na druhý pohled.


Třeba zrovna tahle kamenitá pasáž byla součást zasvědcení:), rady byly užitečné, jako tady pozor, tady jsou divný tři kameny uprostřed cesty..LOL.. Tam byly divný všechny.. ALE POZOR nádherně divný, tohle byl úvod do trail a mě to pochopitelně nadchlo. Nemůže to nechat nikoho klidným.

Krajina kolem nádherná, neskutečně jiná, než na co jsme zvyklí, silná, ono ta nadmořská výška je fakt znát a podle rady jsem aklimatizaci zahájil pitím vody a piva, abych zabránil dehydrataci organismu... po chvíli Stín skutečně spomalil a já trochu chztil dech a tak jsem mohl bežet ya ním a sledovat, jak se "plave" v maličko techničtějších částech na kamenech.. Samozřejmě je mi jasné, že dneska mi ukázal "dálnici". Nemůže přeci výletníky vyděsit hned první den. Zítra ráno ale prý to bude o hoooodně lepší a zajímavejší.. Těším se na to, ovšem jestli o tom budu moci v klidu napsat, to neslibuju, taky nevím, jestli stihneme dost rychle utíkat.:). Mam skoro vybitou baterii, tak vic zitra..
PS. Zapojil jsem baterku a tak jen dodávám, že jsme po cestě potkali legendárního zdejšího běžce Davida Kobletze. .. Je mu 49 (!) fakt třída, Stín o něm jistě bude zasvěceně vyprávět.. Při krátkém zastavení slyším jména závodů, kudy běželi, kudy poběží.. a je jasné, že se ještě pořád zlepšuje, sympaťák. Po royběhnutí se jen tak mimochodem se dozvídám, že Los Alamos má nejvyšší koncentraci 100 milářů na obyvatele, moc mě to nepřekvapuje.. :). Koukám se na Davida a vidím Stína za pár let.. Na Hardrocku, na velkých závodech..

Den 2 - jak jsme ušetřili 200 dolarů

Dneska to bylo pochopitelně náročnější a ještě barevnější a dobrodružnější než včera. jen doufám, že to nebude mít takové pokračování, protože to bychom asi museli zítra skákat z padáku.. no postupně.
Tentokrát jsme začínali náš běh ve výšce asi 2.500m s tím že nějakých 300m ještě nastoupáme, zase sestoupáme a yase nastoupáme..:), konečně je třeba se aklimatizovat na Leadville. Začínáme běhat uprostřed spáleniště, za chvili se ráz lesa mění k nepoznání.. Jak kdzbych byl doma, akorát že jsem o 2.500m výš..

Měli jsme v plánu se vypravit do krásných zakázaných oblastí a zase běžet kus po jemezských stezkách (čte se jako hejmez), zejména si užít proslulou Natovu pomstu, což je děsný padák, kamenitý svah, fotky přikládám. Stín vyloženě pedagogicky vysvětloval, že musím držet momentum, jak poběžím rychle, tak že sebou nefláknu, že to ustojím.. a zmizel se zvukem padajícího kamení.. No snažil jsem se, ale Stín z kopce má velmi málo lidí, co mu můžou konkurovat..:).

Takhle to vypadá zezhora, kdy je vidět hrana "pomsty" a takhle to vypadá asi od nějvětšího padáku zespoda..


Seběhli jsme dolů a hned překročili hranice zakázaného vstupu, všude cedule, ostnaté dráty... Prý si park na sebe musí vydělat a tak se dá vysvětlil zvýšené usilí strážců, aby chytili odvážné návštěvníky..

Tak si v klidu běžíme, překračujeme drobnou terenní vlnku a Stín hned, k zemi, auto.. .. opatrně zpátky a do lesa..:), adrenalin stříká ušima, jak běžíme se skrýt do lesa a vracíme se, abychom to oběhli.. V tom lese slyšíme další hlasy strážců.. a tak ve velmi slušném tempu zpětně zdoláváme výběh do kopce k hranicím zákazu. Co teď, vrátit se na parkoviště by jednak zkrátilo náš běh a jednak zvýšilo pravděpodobnost získání pokuty a tak Stín citlivě :) vybírá zlatou střední cestu, trať v celkové délce asi 18km vedoucí až k jeho domu, s tím, že pro auto se pro jistotu vrátíme autem později..
Ilustrativně dávám ukázku, jak ostrá je hranici mezi zmarem (na uhel spáleným lesem) a zdravým lesem.. často je to cesta, někdy je to i náhodně uprostřed lesa..


Na závěr našeho putování jsme se napojili na Mitchell path, tady je to ta klikata stezička, která se táhne horou až dolů. Na jejím začátku mi Stín povídá, že by si to chtěl zkusit naplno dolů (tady jsem si zlomil ruku:), což mi nepřidá), že na mě dole počká, aby se utvrdil, že má dost síly a rychlosti /má!!!/. No a vyrazil. Chtěl jsem si ho nafilmovat na kameru, protože jeho seběhy jsou fakt drsný a poučný... Jenže než jsem vytáhl iPhone a zapnul kameru byl v prachu, doslova..

A tak jsem se poctive v nejvyšší rychlosti, co jsem byl schopen se vydal za ním.. No myslím, že i když jsem se snažil, tak na mě čekal dost dlouho.. V dolní části trati už jsme běželi spolu a jak si tak povídáme, tak jsem nezvládl zatáčku a letím dolů.. naštěstí jsem to vybral ještě hezky (měl jsem tu potřebnou hybnost) ale odřel jsem si decentně nohu, co Stín správně komentoval.. "Super!!! Pokud se nevracíš z kopce od krve, nebyl to pravý trail!" ..:)

Já bych k tomu dodal, že mi jemezské stezky podepsaly křestní trailový list s razítkem "Running Shadow approved" :). Trail je trail!!!!



Běhu zdar, ultra zvlášť. 12:)

středa 8. srpna 2012

Vzhůru do Topolčan!

Tak už je to tady! Modři již tradičně (a dávno) vědí, že nastává u mě něco, co se dá porovnat se závěrečným ujídáním čokolád z adventního kalendáře..:), ano .. nastávají závěrečné hodiny před moji cestou za Stínem...

Přijde mi to neuvěřitelně nepravděpodobný, ale přitom zase naprosto jasný a očekávaný. V pátek brzo ráno našeho času sednu do letadla a s několika přestupy zamířím směr Los Alamos, které jsem si pracovně pokřtil na Topolčany a abych si na to zvyknul, ráno při cestě do práce běhám kolem topolů v horní části údolí:). [pro vysvětlení dodávám, že Los Alamos v angličtině znamená Cottonwoods, což jsou topoly a pro znalce dodávám, že během projektu Manhattan se vůbec jméno města nepoužívalo a kvůli utajení se používala pro všechny lidi jediná adresa: PO Box 1663, Santa Fe, NM. (Site Y)]

Už teď je všem kolem mě zřejmé, že i když neudělám vůbec nic, absolutně nic, bude to běžecky a hlavně i sociálně a lidsky naprostý happenning a vrchol minimálně celého mého pobíhacího období:). Mít možnost běžet s člověkem, který mě získal a motivoval pro ultra, navíc na části legendární leadvillské trati? Nemá chybu... jak řekl tučňák ... celý to bude jeden velkej ultramazec :)). Něco jako setkání dvojic Pat a Mat, ... nebo Buda a Pest:)

Samozřejmě dá se čekat, že veškeré zážitky kolem budou velmi silné a značně povedené, protože jak jeden, tak druhý je nechtěně přitahujeme. Myslím, že i cesta a samotné setkání na letišti v Albuquerque bude zážitek. Pro jistotu abych byl snadno k poznání budu oblečen v červeném mamutím tričku s nápisem Ultra Silva Nortica Finisher [mám nejasné pocity, že se to ještě po cestě s celníky bude hodit:)], kufr jsem jako správná blondýna zvolil v růžové barvě, tedy abych se vyjadřoval jako duší žena -- v lehce tmavějším malinovém odstínu -- a ve vlasech případně v puse budu držet růžové poupě! To kvůli snadnější identifikaci..:)

Těším se pochopitelně úplně na všechno a všechno kolem je extra bonus. Možnost se proběhnout na zmiňovaných částech jemezkych stezek, navštívit muzeum v Los Alamos, jet autem do Leadville a vidět všechna ta místa, ze kterých dýchá ultra běh.. A při tom všem celou dobu prokecat s Běžícím Stínem? Myslím, že je to jak v tom vtipu, kdy propouští dvě trestankyně, co spolu seděly v base pět let a ta jedna povídá té druhé, hele, víš, co? Přijď k nám večer domů a já ti to dopovím!!! :)

Taky moje příprava byla maximální v rámci možnosti... Běhal jsem jak to šlo a s kým to šlo:), lidi široko daleko kolem jsou získáni pro běhání, i starší paní vrátná u nás v práci už začala chodit rychle do práce a teď už kousky cesty popoběhne.. [na jaře vidím, že ji přihlásíme na závody!:)], Deri má neuvěřitelnou formu a na veterině při pravidelném očkování udivuje svými svaly:)... Prostě všechno je tak, jak má být!

V rámci přípravy začínám víc sledovat zvířata a dění kolem sebe.. Přeci jen jedu do divočiny, že.. A tak v úterý po ránu by ze mě měl BS velkou radost.. Běžím po nábřeží, přemýšlím si, ale podvědomě si přehrávám jeho pokyny ohledně zvířat...

"Jedovatý hady máme jenom dva. Oba to sou chřestýši. To poznáš. A pak platí, že nataženej chřestýš se přeskakuje, srolovanej se obskakuje. Vlky nemáme a s kojotama je to jednoduchý - dva a méně kojotů utíká před tebou, tři a více kojotů utíká za tebou. Černý vdovy už jsme vystříkali a medvědy zajímají víc popelnice. Když nad sebou uvidíš kroužit supy, tak si z toho nic nedělej. Jsou to takový zlomyslný potvory, dělaj to skoro každýmu. A když si ještě zapamatuješ, že kaktus před Tebou neuhne, tak budeš v pohodě"...

V tom jako bych měl vlčí tedy kojotí mlhu! Přes cestu chřestýš! :) .. Teda skoro!!! Vidím, že leží, rychle přeskakuju.. pak si uvědomím o co jde a fotím do sbírky...

Držte nám palce, asi se neudržím a budu pravidelně psát co internet snese:) a připojím asi i víc fotek.

Tradičně běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Už jen jedna poznámka v jeho mailu, na kterou se budu taky hodně těšit.. Cituju "mám v plánu jeden z nejkrásnějších běhů.. ale když nás chytí dostanem 200$ pokutu :))) ... myslim, že je mi jasný co si o tom myslíš, ... šance být dopaden je na úrovni 5% ". Pro modré jen dodám, že jsem pro jistotu dal dvě zelené bankovky stranou, .. kdyby nás náhodou chytli, tak tohle já nepovažuju za pokutu, ale za VIP vstupenku nebo za skvělou investici:).