Den 3 - Bežící stín v žáru slunce, aneb vysokohorské soustředení v plném proudu

Asi bych měl začít zopakovaním několika nejdůležitějších poznatků, který mě velký učitel = Stín, řekl a naučil. Především je děsně důležitý v prvních dnech vysokohorského soustředění hodně, ale opravdu hodně pít. Jak jsme vysoko.. Los Alamos je na 2,200 metrech a běháme i výrazně výš, tak je to fakt jiný = těžší, člověk lapá po dechu, dýchá rychle a přitom vlastně ztrácí spoustu vody. Tedy nejen tím, že se potí a pálí slunce [ještě díky té nadmořské výšce je ještě silnější], ale jenom tím, jak dýchá, tak ztrácí hodně vody. A jako poslušný žáček a (lama - to by se v horách mohlo hodit!) tak piju jako duha, tedy převážně vodu a taky občas i pivo:).

Stalo se skoro nemožný, pomalu se přestávám bát běhat na svahu, on i běh po vrstevnici na tenkém chodníku zaříznutém do šikmého drobícího se svahu je celkem adrenalin, obzvlášť, když jsou na cestě kamínky, kolem mladé pichlavé akátové keře a Stín to sviští a ještě říká.. "tady je to super to rozbalit co to jde.. ale dneska poběžíme na pohodu:)"

Dneska byl cíl, že oba něco dopoledne popracujeme a v ranních odpoledních hodinách si vyrazíme zaběhat, abych zažil ty ďábelské podmínky, za kterých Stín normálně funguje:) a taky, abych viděl Běžící Stín v silném odpoledním slunci, jak pádí po stezkách a jak ho slunce promítá na skály kolem. Ať už jsem měl očekávání jakákoliv, byla překonána:).

Stezky tradičně nádherný, náročný, mohl bych zdejší běhání nazvat, "jak jsem běhal naboso s navlečenými běžeckými botami":), protože ty vlnovky na trase, drobné, větší kameny, kmeny a výmoly způsobují, že vlastně se nedá běžet nějak stabilně, nohy se pořád musí nějak kroutit, běhání na patu je zde naprostý mýtus:). No vyběhli jsme kolem 1/2 2, slunce pražilo, jako kdyby to bylo naposledy [ruce preventivně natřený opalovacím krémem s faktorem 100+, ale stejně:)], Stín mi říká jak to dneska bude.. poběžíme nějakou chvíli do kopce, abych se zocelil na "falešných" vrcholech, pak bude dlouhý sebeh a pak taková hezká technická delší část.. suma sumárum 14km. Pro "rovináře" dodávám, že falešný vrchol je morální past na lidi z nížin. Běžíte do kopce najednou už si myslíte, že jste nahoře, následuje kraťouličké sedlo s dalším šíleným stoupáním.. Pokud se to opakuje třeba 3-4x za sebou tak to nejednoho běžce zlomí..:)

A tak běžíme vzhůru, Stín říká otcovským tónem, no je to do kopce, jedovka:), ale je to běhatelné, když bude potřeba můžeme občas jít, ale máme na to, abychom běželi.. A tak běžíme, slunce svítí, my ani moc (kupodivu) nepovídáme, ale to se za chvíli mění.. Stín mě začíná chlácholit jako malé děti (dělám to taky) a říká, no už tam skoro jsme, ještě kousek, takových 15-20 minut.. Povídám, že mě nemusí zahrnovat zbytečnými informacemi, až tam budem, tak tam budem.. Po 10-15 minutách říká, vedeme si skvěle, ještě tak 15-20 minut a jsme tam:). To mě dostalo a říkám, že bych měl stejně jako osel ve Shrekovi se začít ptám, už tam budem? :)

Ovšem, tady je potřeba říci, že Stín je rozený trenér s empatickými sklony. Včera, jak mě ničil dlouhým seběhem Michell trailu, tak mě ještě ráno bolely čtyřhlavé stehenní svaly a tak velmi citlivé zvolil začátek, abych v kopci po 45 minutách pro bolest lýtkových svalů necítil stehna a mohl si v dalším dlouhém seběhu zase vyměnit.:) Ne vážně neskutečný, je to krásný, náročný, běhat v žáru novomexického slunce v takové nadmořské výšce... to umí jen Stín, protože ten ke slunci neoddělitelně patří.

Přikládám pár fotek i z probíhání technické části, ty kameny v kopcích jsou neskutečný, ale náročný, skoro jako horolezectví. Člověk (tedy aspoň já) se musí pořád soustředit, kam šlápnu, kde se opřu, kudy poběžím, obzvlášť, když stezka není znát a je znát jen směr... Tady Stín i přes svou vrozenou skromnost dodává.. "jjo, tady tradičně získávám tak 4-5 minut".. naprosto mu to věřím!!! :)

Jak běháme těmi kopci, údolími, lesem, spáleništěm, kosodřevinou, .. tak si uvědomuji tu sílu. Samozřejmě požár je ničivý, ale i obrodný, a každý strom, keřík, tráva tady musí bojovat o svoji existenci. Ta síla a urputnost je tady cítit snad i z těch kamenů, co jsou vystaveny slunci, dešti a větru.. a tak určitě kus té síly přechází na všechny co tady běhají.. [Jen doufám, že si taky kousek toho s sebou odnesu]. Mimochodem, fakt spousta známých běžců z US ultra komunity tady kolem běhá a žije, hodně z nich jsme už potkali, a vůbec se nedivím, že je tady vysoká koncentrace běžců na ultra ultra vzdálenosti, myšleno 100mil (160km). Prostě tady jak se člověk vypraví vyběhnout za barák na pár mil, tak do pár měsíců už propadne ultra:). Stín a ostatní to ještě silně přiživují, čekám, až začne běhat celej jejich lab!:)

PS. Dneska byl maximální nejen běh.. Ale i potom, když jsme v rámci zařizování rodinných záležitosti odjeli na White Rock a já viděl... [vím, že mě příznivci mayovek budou nenávidět a závidět].. já viděl Rio Grande!!! DIKY!

Běhu zdar, ultra a kamarádům zvlášť! 12:)