Zase skáču do kaluží...:)

Včera celou noc pršelo a ráno taky provázky deště visely z oblohy .. no snad jen s malými přestávkami celý den pršelo a mžilo... Voda získala znovu ztracenou moc. Potůčky v údolí nabraly na síle a začaly se roztahovat po cestách a loukách..

Když jsme vyběhli po ránu s dcerou a s Deri, bylo super je pozorovat. Jako ve stroji času. Zatímco Deri ostříleně a zkušeně vymetla každou kaluž, dcera se jim obloukem vyhýbala, šlapala na špičky, opatrně, jakoby měla strach, že v mokrých botách může nastydnout. Bylo to hrozně milý, najednou jsem viděl sebe se svými obavami, nezkušeného, když jsem se před pár lety (jako by to včera bylo) poprvé setkal s vodou venku.

Povídám, neboj se, bota má sudý počet dírek, vždy jednou nateče a druhou vyteče ven...:) Jen chvilku to zastudí a potom zase budeš mít v botách teplo.. a ten pocit, až poběžíme vodou po loukách, bude to kolem cákat, Deri bude radostně štěkat, ten musíš poznat... Samozřejmě, první "namočení" bylo jako křest:), ale pak už jsme zkušeně cachtali cestou necestou, smekali se do kopečků a užívali si zase nových pocitů.. Pocitů pravých "drsňáků" :), kterým vůbec nevadí, že jim teče do bot, kteří běží a cítí tu skoro zapomenutou radost malých dětí, které radostně skočí do každé kaluže....protože to přeci tak krásné cáká!

V hlavě a na obrazovce počítače mi probíhaly podzimní termíny závodů a akcí a přemýšel jsem, kam dál a čím si udělat radost, na co se zaměřit. Vím, vím, už jsem si letos zase zlepšil svůj (nepřekonatelný) :) osobák na maratón, nechce se mi teď trénovat rychlost a závodit.. [jsem lenora! asi se bojím, že poběžím moc pomalu?:)] ..Ale nechci si připustit, že bych neměl běžet jubilejní Pražský maratón. Vždyť máme společně narozeniny(!), na podzim v roce 63 se běžel v Praze vůbec poprvé...

Jak jsem dneska běžel v tom dešti s nadšenými spoluběžci, tak bylo rozhodnuto. Stromovka, jako vždy a co nejlíp!! Vím, že se asi už nemusím (vůbec nikdy?) zlepšit, každý mi to pořád říká -- nejde se jen zlepšovat:)... ale vzpomenu si na kamarády Machyho a Stína s jejich úporným bojem a šílenými akcemi... Vím, že s časem -- myšleno doslova i obrazně -- se nedá nikdy vyhrát, ale bojovat by se mělo. V rámci pravé řetězovky bez výmluv zahajuju přípravu na maratón, ať je vidět, že i starší "sedláci":) ctí ten epický rozměr boje a udělám, co půjde abych se zase maličko zlepšil. Co kdyby se to podařilo, tak ať jsem připravený a kdyby ne, tak aspoň budu vědět, že jsem bojoval a šel do toho naplno:).

Hlavní je, že mě (zase) správně nahlodal Stín. Říkal jsem si, že bych zkusil uběhnout ještě na podzim něco delšího, jenže se mi nic časově nehodilo... Přemýšlel jsem, hledal, ..., chtěl jsem i vzít batoh a vyrazit po vzoru Machyho někam dál a pryč, ale Stínem zmíněná "Pražska 100" zůstala viset přede mnou jako výzva... Nejhorší bylo, že já ten víkend 7.12 ještě pracuju... Měl jsem připravenou skvělou výmluvu, já vlastně nemůžu!!! Rád bych, ale nemůžu!!! :)...

Ale najednou se to zlomilo. Tím nadšením spoluběžců a jejich účastí na závodech. Začal jsem proto děsně akčně plánovat a napadla mě šílená konstrukce, jak by se to dalo zvládnout, jak bych to mohl udělat... Kdyby všechno klaplo, tak bych technický vzato stihl těch 100km uběhnout. V pátek do 8 večer v práci, přesun na start, "uběhnu" :) a v neděli do posunuté práce... Jen mi ještě musí povolit přesun soboty na neděli, ale zatím to vypadá dobře. I velký Olaf organizátor mě ubezpečil, že kritická místa mají fáborky a tak žádné výmluvy neplatí...:)

Mám v sobě určitě pokoru, 100+ (115?) km v prosinci, z toho velký kus v noci není žádná legrace... i když proč by nemohla být? :) ... Přeci se z toho nepo.. tento.. a když? Tak papír s sebou!

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)