úterý 23. května 2017

Jemez 50 miles – se zvonečkem na medvědy, aneb za světla!

Prolog.
Ve čtvrtek mě na letišti vyzvedla Nika, po dvou hodinách cesty z Albuquerque, nabereme vodu, praporky, fáborky a vyrážíme značit trať. Hlava se mi trochu točí, jen nevím, jestli je to z časového posunu, nebo ze zdejší nadmořské výšky. [jen zdejší základní tábor u Niky je na úrovni 2.300]. Počasí bylo exkluzivní, značíme začátek trati, kudy půjdeme/poběžíme za rozbřesku. Stoupání vypadá běhatelně, ale vím od Niky, že je to zrádné... Dávám si závazek tady speciálně v sobotu běžet opatrně, střídat běh a chůzi.. Nejlépe fotit:), aby mě to zpomalilo a nenechal jsem se strhnout k závodění. Výhledy jsou tradičně „dech beroucí“, dole sice bylo sluníčko, ve stínu 23 stupňů,  ale nahoře v severních částech je fakt kosa, bereme si rukávky a Nika i rukavice.

U mojí oblíbené Cemetry road (kde jsem před lety vyděsil dvě stařenky k smrti) potkáváme výletníky, kteří hledají, kde tady bude občerstvovací stanice. Nika jim dává cenné rady a na dotazy ohledně počasí s úsměvem říkám, že já mám většinou na závody naprosto skvělé počasí ... akorát, že to neplatí, když můj nejlepší kamarád (Běžící Stín) je toho součástí. To se potom objevují záplavy, šílená horka, sněhové bouře a tak.. Chlápek mi napůl vážně říká, abych se snažil.. jinak že si mě v cíli najde :).

Na jeho varování si vzpomínám druhý den ráno. Hustě chumelí i tady dole.. Stín se tetelí blahem, že se na Paharitu budeme brodit sněhem a že výstup na Aspen (černá sjezdovka s vrcholem 3.200m), který absolvujeme 2x bude tím pádem absolutní brutus. Naprosto soustředěně přivolávám všechny bohy na počasí.. Odpoledne se naštěstí otepluje a při registraci na závod už místní drsňáci smutně pokyvují hlavami a říkají, že to bohužel vypadá, že na vrcholcích toho sněhu bude málo.

Ve frontě na registraci můžu na „těsno“ sledovat všechny běžecké celebrity, Davida Koblenze, nebo když mi dává plakát na zdejší běh Blake Wood (ano ten, který před pár lety se Stínem vystupoval v rádiu se skvělou upoutávkou na Jemez 50, první Američan, který dokončil Barkley.. Nazývaný „Barkley beast“).

Běhá tady kde kdo a sakra dobře!! Je tu podle všeho nejvyšší koncentrace 100 mílařů a hard rockerů na kilometr čtvereční v US. Dá se dobře pochopit. Tady kolem se nedá dělat moc věcí – můžete dělat vědu, děti .. a/nebo běhat po okolních kopcích... :) Zdejší 50 mílový běh sice (údajně) patří mezi tři nejtěžší 50 mílovky v Americe, ale běh by se dal charakterizovat jako otevřené mistrovství místních laboratoří... Závodem žije celé okolí, atmosféra je neskutečně přátelská, skoro všichni se znají.. Velcí šéfové z laboratoří po boku těch „obyčejnějších“ místních značí trať, pomáhají s logistikou, jsou na stanicích.. ale především  jsou pořád usměvaví a povzbuzují.  Přitom jejich podpora a účast má často charakter ultra sama o sobě. Ono vynést několik mil do kopce vybavení stanice, jídlo a pití.. pak tam dlouhé hodiny stát (po ránu v silném mrazu, kdy se i coca cola měnila na ledovou tříšť), povzbuzovat, pomáhat.. a nakonec to -- jakoby nic -- zase všechno uklidit a snést do údolí.. Klobouk dolů!

Proto jsem byl obzvlášť rád, že jsem se s Veronikou mohl podílet na značení 11 mílového okruhu na trati. Z taktického hlediska by asi bylo moudřejší odpočívat, případně nepít pivo a víno před závodem.. ale – znáte to. Dokážu odolat všemu, jenom ne pokušení. Pokušení žít a běhat naplno.. užít si veškeré dostupné i skryté rozměry trailového ultra. Modří již vědí – zážitky, ty nám nikdo nevezme.

V protisměru dávejte pozor na medvědy!
Ráno vstávám (tradičně) hodinu před odjezdem, tedy lehce po 3 hodině ráno. Jsem tu v US krátce, intenzivní práce a náročné přelety .. prostě mám stejně problémy s časovým posunem. V Praze je o 8 hodin víc a tak si říkám -- start ultra až po poledni, nakonec proč ne?

Nevím jak vy, ale já miluji ten závodní rituál -- přípravu jídla, nohou:), .. oblékání trička, hábků, ponožek, kontrolu batohu.. . Prostě jednotlivé úkony mi připadají neskutečně „cool“... Ta rutina je jako zaklínadlo -- dodává mi sílu a jistotu. Jako rytíř, který jde do svého boje, tak si i já navlékám svoje brnění, připravuji svoje zbraně.. a hledám sílu.. hlavně tu vnitřní, protože vím, že ji budu sakra potřebovat.

Na registraci jsme v čas, zdravíme se se Stínem, společné foto... Pošťuchujeme se navzájem, Stín s Nikou jsou ve skvělé formě, navíc trať (i když je letos úplně nová a běží se v protisměru) znají do detailu... Nehodlám s nimi nijak závodit, vzpomínám si na rady od svojí trenérky .. a doufám, že je budu dodržovat přesně: Nezranit se, opatrně to rozbíhat, ale zase se moc neloudat... pokud to půjde s kopce a rovinky běžet, vyzkoušet a zlepšit se v technických úsecích a cítit „sílu“... nejít úplně na doraz a třeba v závěrečných mílích i někoho seběhnout. Vzpomínám si, co říkal Stín: „Na druhou část nepotřebuješ čelovku. Místní a silní dobíhají za světla“. Jeho rady beru s rezervou, ale ten cíl.. doběhnout za světla.. na ten budu sakra myslet!

Řadíme se na cestě roubené koňskými  ohradami. Cítím koně, uvědomuji si blízkost indiánských území a tak si zase připadám trochu jako ve westernu. Než se stačím tou myšlenkou víc zabývat, přichází ředitel závodu a v duchu Brdské stezky před 6 lety:) startuje závod. ..“Tak můžete běžet!“, zazní místo nějakého výstřelu, nehraje ani Vltava, ani žádná jiná muzika.. ale nikdo to evidentně nepotřebuje. Jsem v naprosté euforii, tak velké, že si hodinky zapínám až po 5 minutách běhu. :). Jjo.. je krásné být tady.

Nebyl bych to já, kdybych ještě před podběhnutím silnice maličko nezabloudil. Podařilo se mi strhnout i malou skupinku běžců, ale hned se vracíme a v ten jediný okamžik se na trati míjím a zdravím se Stínem, který jako správný Jedi s mistrem Yodou na zádech, rychle mizí v prachu. K první stanici je to takové táhlé a zrádné stoupání. Vypadá to jako nic, ale nadmořská výška, mrazivý vzduch po ránu vybízejí k opatrnosti. Navíc.. ve zdejší polopoušti začíná vycházet slunce. Několikrát zastavuji, kochám se výhledy a neudržím se a fotím. Sice mě to po každé stojí pár minut času, ale co je pár minut proti naprosté euforii z novo-mexického slunce?

Na Pipeline (ano ano.. trail, který vznikl při budovaní zdejšího plynovodu) mě dobíhá Nika. Upřímně mám radost, čekal jsem ji výrazně dřív, zase to nepřeceňuji, protože vím, že ona běhá neskutečně konzistentně. Je pěkná kosa. Cola na stanici už (nebo ještě?) není v tekutém stavu, je to spíš taková ledová cola-tříšť.:)

Za chvíli budeme sbíhat krátký úsek do Ski Lodge, kde mám svůj drop-bag, odtud budeme stoupat vzhůru přes Aspen (zdejší černá sjezdovka, převýšení asi 400m)... Tenhle úsek poběžíme dvakrát, vrátíme se sem zhruba po 15 sakra náročných mílích a potom už to bude poslední náročný kopec.

Až tady sundávám čelovku a nechávám si ji v záloze, až se budu vracet.  Nika je už v trapu, ale beru hůlky a vyrážím na sjezdovku. Rozvážně, ale sílu v nohou přeci jen mám, takže uprostřed sjezdovky se znova zdravím s Nikou a na konci stoupání mám aspoň šanci jí udělat fotku. Pusu má od ucha k uchu..



 


Přitom je to celkem brutus. Tedy, abych to vysvětlil. Pochopitelně, když lezete nahoru po černé sjezdovce, tak nečekáte, že to je „easy“, vrcholek je ve výšce asi 3.200 m, to se taky trochu zají..:), ale hlavním faktorem je trailová specialitka  všech ředitelů závodů – falešné vrcholy. Asi po 25 minutách celkem usilovného poskakování nahoru jsme se vyškrábali nahoru, všichni kolem potěšení, cesta se stáčí dolů, napiji se, beru hůlky do ruky a těším se, jak postupně zase rozeběhnu nohy. Kousek sbíháme, ale najednou cesta končí a před námi zase kus krpálu nahoru.. Kdybych to neznal z jiných akcí, tak mě to hodně srazí.. tady jen utřu čelo a už to „valím“ zase nahoru. Po druhé už to bude lepší? Horší?

 

Zase překrásné výhledy před námi, seběh na Nail trail po celkem technických částech, ale statečně hopkám dolů.. Fotím Niku, než uložím foťák je dávno pryč. Ona zkušeně sbíhá pár lidí před ní. Nechci se vymlouvat, ale v té trávě bylo na můj „běžecký“ styl a zkušenosti:)  příliš mnoho kamenů a tak radši opatrněji poskakuji a střídám běh s chůzí stylem Pepa Vyskoč.

Po zhruba míli vysoká tráva zmizí, kameny se zdají pevnější a tak postupně a pomalu zrychluji. Na stanici přibíhám asi 1 a 3/4 hodiny před limitem. Tady je ta volba. Tady od sebe oddělují 50km a 50 mil. Extra kolečko do Caldery (pracovně jí nazývám „Medvědín“), zvoneček proti medvědům mám už od startu a tak zamířím na tu delší odbočku...

Upřímně musím přiznat, že tady jsem měl celkem krizi. Jednak to byla druhá nejdelší trasa mezi stanicemi, jednak se začínalo dělat teplo... cesta vedla pozvolna vzhůru podle potoka. Banán, který jsem do sebe na Nail trail natlačil mi dával nepokrytě najevo, že by se rád podíval, co se tak zajímavého děje tam venku..:). A navíc.. Začal jsem všude vidět medvědy.

Černé pahýly stromů u potoka velmi sugestivně představovaly tu osamoceného medvěda, případně matku s mládětem:). Zdálo se mi, že zvoneček málo zvoní..  Najednou vedle cesty... puma. Aneb jak místní říkají mountain lion. Zastavím a čekám, co bude. Ani se nepohnula, čeká co já, mrcha.. Bodejť by, že, když je ohořelý kus pařezu.:).  Znova se utvrzuji v tom, že nejhorší je smrt z rozděšení..

Nicméně, nepostupuji tak rychle, jak bych chtěl, navíc se mi zdá, že jsem si asi kousek zašel, už jsem podle hodinek měl být za vrcholem skoro před třemi kilometry. Povzbudivě a pozitivně si říkám svoje dop*dele, dop*dele.. Tady přišla zas chvíle na moji nejsilnější mantru.. „Klid. Vys*r se na to! Až tam budeš, tak tam budeš... A ty tam budeš!“. :)

 

A taky jo... postupně sbíhám do údolí a mezi vysokou travou už svištím k malému jezírku, za kterém je kousek v kopci stanice. Jsme v rezervaci, kousek dál to znám, tady jsme se Stínem běželi.  Na stanici jsem zůstal dobře 10 minut. Mají skvělé vodní melouny, sežral jsem jich asi pět kilo:), cítím, jak se vracím do závodu. Teď to sice vypadá, že budu bojovat o 16 hodin, ale co na tom. Vím, že je potřeba žít od stanice ke stanici a že se všechno může změnit. Jednu chvíli se cítím na ručník do ringu, ale je potřeba vydržet. Vím, co mě čeká. Brutální „stěna“ zvaná Nate nemesis (Natova pomsta), v tohle roce se nesbíhá dolů, ale šplhá vzhůru opět na Pipeline.

Stejně jako se Fénix rodí z popela, tak i usilovný stařík z Povltaví má šanci se vrátit do závodu... Na vrcholku Nate nemesis jsem nadšenej. Na Pipeline mají zase melouny! Nacpu si jich spoustu do obličeje, pár kroků jdu, ale pak začínám opět konzistentně běžet. Pohled na hodinky mi říká, že kdyby, kdyby.. že by můj čas mohl začínat i číslem 15, že by to nemusel být takový výprask:).

Konzistentně podruhé sbíhám už známou cestou pod Aspen. OMG! Slunce celkem peče, ale sundávám kšiltovku, nasazuji čelenku a na ni čelovku. Navzdory předchozí krizi pořád držím při odchodu 1.5 hodiny do cut-off. Na stanici mě povzbuzují, že prý vypadám skvěle, že na (povinnou) čelovku mám skoro 40 minut náskok... Ale, je potřeba být pokorný a připravený. Začínám rozvážně druhý výstup Aspenu, nakonec jsem nahoře. Na kamenech ve vysoké trávě opět opatrně poskakuji. Vím, že přijde čas a bude možné běžet.

Najednou je to tady. Začínám běžet a cítím, že to není ani o trochu horší něž v první části.. naopak. Pohled na hodinky mi říká, sakra, to by mohlo být opravdu za světla.. A v pohodě.. Jenže, přichází technický úsek přes laboratoř (nádherný kaňony, ale nesmělo se fotit) a Quemazon. Směr přesně k pozvolna zapadajícímu slunci. Vidím naprostý kulový. Když jsem si na téma svého poloslepého běhu v legraci povzdechl BS, tak mi bryskně vysvětlil, že jsem na tom ještě dobře. Přeci mám dvě hůlky, takže jsem na tom minimálně o 100 procent lépe, než průměrný slepec:). ..

Předbíhá mě skupinka tří běžců.. a litují mě, jak jsem prošitej.. a že to snad dám v limitu.. Odpovídám, že zase tak down nejsem:), akorát, že v tom kamení a proti-slunci nemůžu běžet. Výmluvy, nic než výmluvy.. si asi mysleli.. Jenže všeho do času. Trať se otáčí a není už tak technická.. a „Kefalín“ běží.. trať se mírně vlní, ale směr je jasný -- do cíle mírně dolů..

A tak se kolem skupinky, co mě před hodinou litovala přeženu doslova jako vítr:). Oni pomalu jdou k poslední stanici a já běžím celkem svižně v průměru kolem 6:30-7:00 kilometr. Poslední stanice je luxus. Kašlu na čas, mají tam pivo i tequilu:)... beru plechovku a klopím do sebe pivo. Moc mi to nejde, ale je to Amerika. S pivem (ani v kelímku) nesmím opustit prostor stanice a tak těch pár minut obětuji a zase běžím. Už je to kousek, odbočka na moji známou Cemetry road.. a pak už se drápu krpálem do kopce. Na vrcholku stojí Stín a říká, ať koukám běžet, ať na mě zbude ještě pivo.. Vybíhám nahoru, lidi mě zdraví.. ano 748, Jan, Czech Republic!...To jsem já.. a kupodivu plný sil! K neuvěření (f.unbelievable) jsem v cíli, nic mě nebolí, zdravím se se Stínem a s Nikou.. 14:33... Za světla!! Které ještě dlouho bude..

Myslel jsem si, že běžím hodně mezi posledními, ale není to pravda. Dobíhám 52 z 87, kteří dokončili; (15 lidí nedokončilo 50 mílovou trať). Tady je potřeba dodat vysvětlení místního specifika. Relativně hodně lidí buď dobrovolně, nebo pod tlakem limitů na odbočce v Nail trail tradičně zvolilo kratší variantu a dokončili 50 km trať, která má kupodivu skoro ty samé cut-offs [proto všichni dokončí 50 km] :). Ve světle téhle statistiky jsem věřím uhájil hrdý titul „mid-pack runner“, tedy průměrného pobíhače, který odolá časovým limitům a ještě není úplně na konci výsledkové listiny. Navíc, ten zdejší prach, co ho mám úplně všude je prý sopečného původu.  Anglicky se mu říká tuff. Jsem tedy tuff runner. Čte se se to hodně podobně jako „taf“... tedy jako „houževnatý, odolný, silný“ .. „Taf runner“ .. to zní skvěle!

Bylo to krásné a bylo toho dost. Podařilo se mi všechno, co jsem si naplánoval. Pracovní věci, návštěva kamarádů a skvělý závod. Zůstane to ve mně určitě hodně dlouho. Píšu si rychle zápisky, zatímco sedím na letišti v Albuquerque.. Zrovna teď se dozvídám, že z mojí 24 hodinovky domů se (ne mým přičiněním) stává téměř 48 hodinovka, letadlo má poruchu, všechno zrušeno a tím pádem chytám spoje do Evropy až následující den. Přesně, jak říká manuál k Jemez 50 miles. „Jsou to hory v Novém Mexiku. Musíte počítat s vedrem, mrazem, sněžením, deštěm, bouřkou.. a klidně se vším najednou v jednom dni“ . Jen bych to jejich varování rozšířil i na cestu domů...:)

Všemu zdar!
Našemu úsilí, ultra a kamarádům zvlášť!
12:)
Díky Niko! Michale a Stíne! Bylo to skvělé.. a těším se zas na shledanou. Jak s oblibou říká BS.."Mohli bychom se třeba zase proběhnout v Coloradu.. Jen si vem s sebou čelovku, kdyby se to protáhlo:)"...

pátek 19. května 2017

Stín a horská žena, 3 v 1, aneb Koudelka na cestě do Ameriky

ToolTips Example Období po TP 100 bylo logisticky náročnéTechnicky řečeno, jedu jako japonská výrobna v systému "on-time delivery", kdy vlastně všechno přichází sice přesně, ale na poslední chvíli.. a v duchu pravého Kaizen, místo abych šílel a troubily na mě sirény, tak k tomu hraje uklidňující hudba:).. Tedy ne že bych z toho nebyl nervózní.. jsem úplně na hrané (to dělá stáří!).. ale pravda je, že květen je absolutně nejšílenější:) měsíc za posledního minimálně 1/2 roku. začal sice nádherným Thames Path, logisticky téměř dokonale, ale v rámci rodinného štěstí a naplánované dovolené, pokračoval hned ve středu čtyřdenním pobytem ve Vídni.. Vložena krátká rodinná dovolenáPochopitelně nic českou rodinu s nostalgických vztahem k c.k. Rakousku nepotěší, jako řízek a sachr podávaný na správných místech, procházky po parcích a c.k. palácích, káva v Albertině s jablečným štrúdlem s vanilkovou polevou/zmrzlinou..., intenzívní dokončování projektu v práci a konečně příprava na služební cestu do Ameriky. Nebylo to jednoduché, protože jsem tentokrát si dál za cíl spojit práci, návštěvu kamarádů a ultra trail v novo-mexických horách. Času je málo a tak to znamená, že na cestě za prací trávím celou neděli -- vyrazím z domova v 5 ráno a na místě v hotelu jsem po 10 hodině večer místního času, taková malá 24h:). Pochopitelně, ráno v 8 musím standardně/pracovně fungovat.. [naštěstí těsně před cestou se mi podaří s kamarády popoběhnout. Domluvili jsme se na rychlý, tím myslím neplánovaný.. ne rychlý na rychlost:),...pivní běh t-birdovým industriálem... pro moji úspěšnou aklimatizaci z c.k. Rakouska si většina týmu dává dvakrát gulášovou polévku a několik piv po cestě:). 31 km, takové příjemné navození kamarádské atmosféry, ostatně trenérka říkala jasně.. nic moc dlouhého, ani náročného teď neběhat..:)

Jak jsem otevřený všem novým výzvám a dobrodružstvím, tak se mi často stává, že zažívám scény z oblíbených filmů. Asi většina si vybaví úvodní skvělou scénu z Jáchyme hoď ho do stroje, kdy Koudelka dostává od maminky vajíčka pro tetu.. a postupně se mu vajíčka rozbíjejí a on vyndává jedno po druhém na padrť ze svého kufru, že?:)...

Jedu za kamarády a tak se jich ptám, co chcete přivézt z Čech? Veronika říká, že děti mají rádi Kinder vajíčka, čokoláda a překvapení:).. a tak beru pro jistotu celé plato.. Pečlivě zabalené, v obalu na vajíčka, ale stačí "letmá" kontrola TSA mého kufru a vše je jinak:) [v Misssouri z kufru lovím mezi zmačkaným oblečením, střípky čokolády:).. a nacházím upatlaný lístek, že můj kufr byl namátkové vybrán k důkladně kontrole, a pokud došlo k poškození zámku nebo kufru, není to jejich vína, ale moje, protože kufr nešel otevřít:)... Zkušení cestovatele nejsou překvapení, já že zásady kufr nezamykám a doufám, že mi v něm nechají další důležité dárky pro detašovanou (Novomexickou) sekci našeho clubu iThinkbeer.com, samozřejmě nadávám, že mi sebrali tajné zbraně do závodu -- paštiku, chilli v soli a slanou pastu..:)

Než se dostanu za kamarády mám nejdříve pracovní povinnosti. Ale musím přiznat, že moje pracovní mezi-zastávka v Columbus (Missouri) byla velmi inspirativní. Jednak po pracovní stránce se cítím oprašovaný jako trabant ve východoněmecké rodině, všichni se o mě starají jak o bohatou tetu, která se právě chystá psát závěť:)... Hantýrkou naší rodiny, .. pusu mám celou od medu a do zadku mi foukají práškovej cukr.. Prostě jak ve snu..:)

Navíc při letmých přejezdech, kdy mě "věnci" a vezou po nejbližším okolí na jídlo/pivo ,objevuji krásy zdejšího univerzitního města.. Mimo městečko samotné, je to především místní "Katy trail" ... což je historicky nádherná záležitost. Skyrunneři by se sice možná ušklíbali, co je tohle za trail, ale je to bývalá železniční trať Saint Louis - Kansas, na které se vytrhané pražce, náspy změnily ve zpevněné cesty a stezky, kde místní převážně jezdí na kolech.. Čistá nádhera něco takového si v Americe proběhnout.. je to snad přes celý stát Missouri a tak si svatosvatě slibuji, že příště.. příště si na to udělám čas a proběhnu si pořádný kus cesty.. aspoň 60 km..[teď jsem byl rád vždy tak za 50 minut, které jsem urval pro běh na pase :)]..






Ale zpátky k cestě...Vajíčka sice chráním vlastním tělem a oblečením, ale se ztrátami je u nich počítáno:)... To když jsem se ptal Stína, co mám přivézt jeho dětem, tak dlouho neříkal nic.. Těsně před odletem mi nechal vzkaz a řekl, že se ptal dětí, co by chtěly přivézt od strejdy Honzy. Chlapci prý přemýšleli a dokonce i hlasovali, nakonec se jednohlasně shodli, že by chtěli fernet!:). A že se ptal i svoji nejmilejší manželky.. Říkal ji, že jsem ochoten a schopen přivézt skoro cokoliv, i malý obraz nebo koberec.. A že jeho D. přemýšlela jen malou chvíli a taky řekla, že by si přála přivézt fernet... On sám si prý nepřeje nic, jen abych brzo dorazil:). Tak vedle vajíček v mém kufru sedí pečlivě zabalené dvě láhve fernetu pro děti a pro D.:).

Jsme domluveni s Nikou, že mě výzvědné na letišti v Albuquerque, dorazíme do Los Alamos a budu mít šanci ji pomoci a vyznačit s ní asi 11 mil trati.. To zase posunuje rozměr mě návštěvy do další dimenze. Je to už výrazně víc než 3 v jednom.. Služební cesta, návštěva kamarádů a účast na náročné 50 mílovce.. jako bonus k tomu dostávám i pocit místního dobrovolníka:), který se podílí na značení trati:).

Sedím v letadle a prožívám neskutečně dejavu. Vzpomínám na první návštěvu Los Alamos, na to, jak jsem v prvním roce dělal Stínoví pacera na Leadville, abych si ho rok poté úspěšně uběhl.. na svoje zážitky na Zane Grey 50 miles, trápení a křeče v prvním roce, sněhovou bouří a zkrácení tratě o rok později:)... můj neúspěšný pokus o Western States 100.. ale čas běží jako zmatená herka, už jsou to tři roky, co jsem tu byl naposledy. Jedno je jistě. Trať bude tradičně náročná, stejně jako "péče" Stíná a Niky o mě a můj pitný režim:). Dávám si proto postupně cíle..

a) před závodem se neopít [aspoň ne na plech:)], b) zdárně zvládnout místní slalom mezi chřestýši a medvědy[opakuji si Stínovo poučky o tom, že ležící chřestýš se přeskakuje, stočenej se obskakuje], doběhnout do cíle v limitu [v to doufám, protože místní cut-offs jsou relativně přátelské i když podmínky, nicméně, nadmořská výška a počasí dělají své]... c) navštívit místní pamětihodností [jako jsou obě dvě hospody v Los Alamos a stánek s místními pálivými burritos... "Chilli works". Musím zjistit, jestli si majitel na mě ještě pamatuje:)].. (d) Stín naznačil, že bychom po závodě (až odznačíme trať) mohli dát pár piv, a ráno vyrazit autem do hor, kde má svůj srub, protáhnout nohy, dát pár piv:).. to všechno bychom podle něj měli v pohodě stihnout před mým odletem domů.

Tak tak.. spolkový život je náročný, ale jako správný yes-man, odpovídám na nové výzvy a ("trochu" šílené) nápady kamarádů -- často YES, YES, YES..:). Navzdory náročnosti, zmatkům a vypětí.. to přináší eskapádu zážitků, dobrodružství a skvělých příhod..

Našemu nadšení, výzvám a ultra zdar! Spolkovému životu a kamarádům.. zvlášť!:)

12:)

PS. Počasí se v Los Alamos mění.. teď po ránu i tady "dole (cca 2.300+m.n.m.) proletuje sníh a jsou 2 stupně. Stín se tetelí blahem...Aspoň nebudou vylejzat chřestýši..:)

pondělí 1. května 2017

Jak jsem se cpal do Oxfordu, jarní K+M+B, aneb Thames Path 100:)

V poslední době jsem si sem moc nepsal.. Dokonce jsem z mnoha stran slyšel, že jsem smutnej a negativní:). To snad ne.. Ne, že by nebylo veselých zážitků, i v emočně náročnějších obdobích se vždycky najdou skvělé momenty, ale přeci jen jsem si ty různé světlé chvíle v podstatě šetřil pro sebe, abych měl sílu všechno zvládnout.:)

Při pomyšlení na stomílovku v Anglii jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně obrovské nadšení -- akce, kterou jsem si vymyslel při svém pobytu v Oxfordu na podzim roku 2015. Vloni jsem se ji díky skvělému (a šílenému) zážitku s T-birdem (na Švýcarskem tankodromu) nemohl zúčastnit.. ale letos jsem nechtěl nechat nic náhodě...




Bohužel, pod tlakem okolností a vývojem situace v poslední době se moje nadšení začalo postupně vytrácet, ale nakonec jsem použil stoletími odzkoušenou Hérakleitovu metodu.. A ta mě definitivně přesvědčila, že TP100 je skvělý nápad!:)

A také jsem se rozhodl, že se i v tomhle případě budu skálopevně držet svých zažitých postupu a pravidel. Partyzánská akce - všechno sám, žádný support.. akce SWAT: In and out in "five minutes"... No úplná pětiminutovka to nebyla -- plán zněl: v pátek odpoledne tam, v neděli večer zpátky:). U akce point-to-point.. [odněkud někam] ta logistika a kombinace přesunu a běhu v případě úspěšného dokončení obzvlášť potěší... I když jsem měl milé nabídky od kamarádů a známých, co žijí na Ostrovech, nic jsem nevyužil. Ostatně jak víme, nejsilnější jsou ty nejmenší týmy!:)

Jak se později ukázalo, logistiku jsem promyslel celkem bezchybně, počítala i s mnohem horším časem a s mnohem horším stavem po závodě:). Počasí podle předpovědi vypadalo skvěle, nicméně pro jistotu běžím v nových LaSportivach (Akasha), které teď považuji za jedny z nejlepších bot, co mám. Když se dva dny před závodem začínám chystat a snáším si věci na hromádky.. tak moje nejmilejší manželka jen tak mimochodem objeví velkou pravdu.. "Poslouchej, ty ty přípravy na závody opravdu prožíváš.. ty to máš rád, viď?".. Ano, ano..:). Zní to asi ujetě, ale mám. Dokonce věřím, že pokud chci závod úspěšně dokončit, tak jeho "mentální" přípravě musím dát alespoň tolik času, kolik mi samotný závod bude trvat.. A protože běhám pomalu.. není zase tak málo času:). 


A tak si píši a upravuji poznámky, co si kam dát, co před startem, co potom.. Rozpis, téměř jak na mistrovství světa, že? A přitom, běhám při troše štěstí uprostřed startovního pole. Ale tady je potřeba si říci, co bylo kdyby ne ..:) [tedy kdybych se tak poctivě nepřipravoval.. Nemyslím tím známé-- kdyby bylo h*vno cukr, že bychom si káleli do kafe:)]



Zkrátka, .. v pátek odpoledne sedím na Ruzyni a čekám na odlet. Letadlo už má přes hodinu zpoždění a tak vedle sedící anglická dáma kouká na můj outfit a zajímá ji co že to jedu do Británie dělat.:) Lhát se nemá a tak ji říkám, že si tam letím zaběhat. Aha 1/2 maratón v Londýně! OMG! Vysvětluji, že ke stáru se ze mě stává skrblík:) a že by mi za 21 km městem bylo těch peněz líto:). Když zmíním Thames Path, tak její sousedka, starší lady [dovolím si odhadnout] o něco "málo" starší než já.. poznamená, že je to nádherná procházka, že to [.."in my days" -- když byla ještě ve formě] šla 5 dní. A jestli jdu třídenní nebo pětidenní variantu. Začala mi hned doporučovat pár skvělých zájezdních hostinců po cestě:). Přiznávám, že je tohle běh s limitem na 28 hodin a tím pádem spaní v hostinci, alespoň při mě rychlosti, vůbec nepřipadá v úvahu:).


Anglická pohostinnost mě vždycky příjemné překvapí -- například když se domlouvám s vlastníkem B&B, kde bydlím, že bych si tam nechal přes další den a noc kufr, nadšeně souhlasí. Říká.. "Jo, já když byl mladší! Taky jme dokázali chlastat a vyvádět s ženskejma celý noci! Nač zbytečně utrácet za postel, že?" :)... S tím nelze než souhlasit. Nakonec je to i podle velkého Bartase nejlepší prevence před DNF. Prostě nemít kde spát, nemít šanci jak se dostat ke svým věcem.. To pak člověka přejdou jakékoliv srabácké myšlenky:).

V 7 ráno vstávám, všechno mám různé zabalené, z domova i na báglech napsané startovní číslo, prostě stoprocentní příprava. kolem 1/2 9 jsem v Richmondu a tak se "podobně" oblečeného chlapíka u stanice metra ptám, kde že je registrace? Povídá.. registrace? Já jdu tady vedle z charity. Aaa kolega je bezdomovec. To jsem netušil, jak tenké jsou linie mezi našimi světy:).



Naštěstí brzo se registruju, abych zjistil, že mám "trochu" jiné startovní číslo:) a tak z označení báglu strhávám izolepy s číslem a přidávám nové, tentokrát správné.:) Anglicky humor mě vždycky dostane. Však mě můj syn na cestu připravoval zhuštěnou informací z novinek z Premier league, důležitými hláškami (v původním znění) z Monty Pythons, některé z nich jsem velmi úspěšně použil. [Znalci ocení -- při poznámce jednoho tatínka, který na stanici ukazoval synkovi, jak tam tak přilétají vlaštovky.. jsem se zeptal.. "Do you mean European or African Swallow".. Čímž jsem i distingovaného otce totálně odrovnal a rozhodil .. a smál se stejně jako já:)]

Vtipný (jak jinak) byl i povinný briefing před startem. Ředitel závodu se omlouval, že pokud jsme čekali "fair value for money" (že dostaneme za zaplacené peníze dobrou hodnotu), tak jsme špatně, protože trať je o pár yardů kratší než sto mil. Nicméně mají zjištěno, že navzdory skvělému značení každý z účastníků alespoň kousek zabloudí, takže je to v pořádku.. [Naprostá pravda, taky jsem si kousek zaběhl:)].  Dostáváme rady, abychom na cestě dávali přednost starším, dětem a tak vůbec.. Počasí má být skvělé, máme dávat pozor na přechodech silnic a železniční tratě... strašně milé -- jak od maminky!:)

Pak už se startuje, stoupám si blízko ke konci, ale ne zase úplně nakonec. Vím, že trať je relativně úzká, nechci se nikomu plést, ale přeci jen předbíhání velkého počtu lidí může stát zbytečně sil. Mám z domova asi tři "taháky" [tradiční výroba na papíru, olepené izolepou], koukám se na ně a žasnu. Na prvních 17 km jsem si dal limit 2:20, na dalších 17 km už jen 1:30. Evidentně můj Excel nebyl ve formě:). A tak si připomínám rady svojí trenérky, zastrkávám papírky hluboko do kapes (nakonec jsem je stejně někde i ztratil) a .. běžím naprosto podle pocitů. No jasně, počítám si podle hodinek (a odhadů svého současného stavu) za jak dlouho asi můžu být na další stanici, ale žádné přesné plány. Jediný průšvih je, že trať je celkem rychlá. To není jako v horách, kde člověk chvíli běží, pak je kopec, nebo technický úsek.. a dá se odpočinout. Kdepak! Tady je to (s výjimkou mostů) pořád silně běhatelné.. Tady platí to K+M+B .. Ku*va Musíš Běžet! :)

I když, proč myslet na čas? Neprší, je příjemně a neskutečně si to užívám. Pravda, tolik desítek mostů, můstků, lávek, splavů.. dřevěných, kovových .. se schody, vypouklých, rovných, zatočených.. to jsem snad nepřelezl za celý život:).. Nejdřív jsem si říkal -- no teď jsme přelezli na druhou stranu a už se zase dereme zpátky:).. ale naštěstí mi hned došlo, že právě tohle je neskutečně nádherný rozměr téhle 100 mílovky..Jediný průšvih je, že trať je celkem rychlá, ale to už jsem říkal.:)


K tomu přidejte tradiční (nepřeložitelné) gentlemanské konverzační hlášky na trati a na občerstvovacích stanicích typu .. "A jak máte rád čaj, pane? Mléko, cukr?"... "Až po Vás".. "No.. když na tom trváte" :).. Jestli jsem něco potřeboval, tak to bylo tohle. Celá ta příjemná atmosféra je doplněna o nedílnou součást britského běhacího folklóru -- vrata, vrátka a různé zábrany pro krávy, ovce a psy. 

Tady bych si doporučil připomenout Stínovu intelektuální poučku.. od cca 10 km každý další kilometr ubírá jeden IQ bod. Bohužel v mém případě velmi pravdivé. V podstatě jsem se kolem 120 km intelektuálně dostal na cca úroveň těch psů, krav a ovcí:).. a protože oni to také nezvládají, tak otevírání branky se pro mě stávalo velkým rébusem. Často jsem stál před vrátky asi stejně zařazený, jako gorily před hlavolamem v pražské ZOO:). Střízlivým odhadem mě to stálo skoro 20 minut v závodě. Jestli to nestihnu kvůli tomu že jsem totálně zblbnul:), tak si to zasloužím! Naštěstí ke konci už byla jen jednoduchá vrátka .. a tak ke konci běžím velmi profesorsky.. na stanicích se snažím si vzít čaj, nezničit se úplně, kontrolovat čas a 24h přezku. Nakonec, jak my v HCiTB víme, doběhnutím do cíle závod nekončí, že?:).. Je potřeba se dostat ještě domů.. V mém případě, sebrat všechny drop-bags, umýt se, převléknout, dostat se na autobusové nádraží, přejet do Londýna, vyzvednout kufr, přemístit se na letiště, chytit letadlo a dostat se v pořádku domů..

Nemá cenu tady povídat, jak jsem běžel který kilometr nebo milí:). Koho to zajímá.. Na to jsou lepší vypravěči. Nicméně, musím aspoň krátce vzpomenout, že jsem držel prapor našeho pivního spolku vysoko.. a rozvinutý..:).. Asi v půlce závodu se seznamuji s Bryanem a ten hned říká.. Tady za řekou je jedna z mála hospod, kolem které běžíme.. Nezajdeme na pivo? No to je slovo do pranice, že? A tak vbíháme do hospody, kde jeden z místních zrovna diskutuje, které pivo si má vzít.. Netrpělivě, ale ve vší slušnosti, si dovolím přerušit, že zatímco diskutují, tak by mi barman mohl natočí dvě Plzně:) a Bryan se přidává, že on by si dál černý místní ležák:) Zatímco Bryan si ještě bere tradiční fish and chips:), já odcházím z hospody (asi 400m do kontroly) s dvěma pintami piva v rukou. Plno pozdravů a podpůrných komentářů, že konečně někdo v závodě uchopil pitný režim správně:).. Tím pádem na stanici vše proběhlo rychle, vzal jsem banán do ruky a šupky pryč.


Druhá skvělá pivní příhoda se mi stala po příjezdu z Oxfordu na Victoria. Potřebuji si dát pivo. Je brzo, lezu do nejlevnější restaurace, co má wifi s tím, že si dám nějaké pivo a vyřídím pozdravy domů a tak.. Číšník rezolutně .. "Pivo podáváme pouze k jídlu!"..:)..:).. Cha cha.. Tohle zkouší na člověka, který byl za socialismu tímhle heslem odkojen.. "Samozřejmě".. Kouknu rychle na jídelní lístek. Dětská porce denní desertní speciality .. vanilkový cheesecake za 99 p. Povídám, začal bych dezertem, vzal bych si ten speciální dortík:). A tak jsem ochutnal koláč, popil pivo, dal si další pivo.. zakousl koláč.. a pak ještě jedno.. Číšník se ptá, co si dám k jídlu.. povídám, že ten koláč byl vydatnější, než jsem si na začátku myslel..Že zaplatím..:)




Ty pocity, když jsem nakonec po méně jak 23h doběhl do cíle, získal tu skvělou přezku "One day" .. ale hlavně sice unavený, ale přesto schopny se o sebe postarat, přepravit se zpátky do Londýna a domů.. To mě vždycky naplňuje neskutečnou silou.. Po jedné hodině v noci doma vystupuju s kufry a taxikář se ptá, nějak vás bolí nohy, co? To to letadlo.. Tam se člověk rozesedí jedna dvě.. Nejlíp někam hned po ránu vyjít na procházku!:)


Samozřejmě jsme hned druhý den ráno.. a ještě několikrát během dne byli s Deri venku, posekali zahradu.. a udělali spoustu věcí, které na mě doma čekaly, když jsem se věnoval svému koníčku:). Byl to krásný víkend. Virtuálně jsem běžel se svými kamarády (Stín v Arizoně na Zane Gray, Veverkovci na Dni cesty). Nějak skrytě jsem si přál, aby ten můj výlet do Oxfordu byl taky "dnem cesty".. a všechno se povedlo!

Nejkrásnější je, že až zítra půjdu do práce..(.. pravda nepoběžím.. ) nikdo na mě nic nepozná. Zase ty svoje 4 patra půjdu během dne několikrát, protože výtahem nejezdím, pokud to není nutné:).

Pokud chcete zažít atmosféru příjemného britského ultra, tak TP 100 je jasná volba. I místní, co běželi zbytek ostatních závodu, říkají, že tenhle j úplně nejkrásnější. Ve mně rozhodně zanechal silnou stopu. Desítky útržků skvělých zážitků, nádherná atmosféra.. a co víc! Opět mám kvalifikaci na WS. Vím, vím.. Mám v záloze ještě Krakonošovu 100, ale mě potěší se kvalifikovat co nejtěžšími závody.Na stomílovku - stomílovkou.. třeba to právě proto letos vyjde.:).



Všemu zdar! Našemu nadšení.. a ultra.. zvlášť!

12:)