Stín a horská žena, 3 v 1, aneb Koudelka na cestě do Ameriky

Období po TP 100 bylo logisticky náročné. Technicky řečeno, jedu jako japonská výrobna v systému "on-time delivery", kdy vlastně všechno přichází sice přesně, ale na poslední chvíli.. a v duchu pravého Kaizen, místo abych šílel a troubily na mě sirény, tak k tomu hraje uklidňující hudba:).. Tedy ne že bych z toho nebyl nervózní.. jsem úplně na hraně (to dělá stáří!).. ale pravda je, že květen je absolutně nejšílenější:) měsíc za posledního minimálně 1/2 roku. začal sice nádherným Thames Path, logisticky téměř dokonale, ale v rámci rodinného štěstí a naplánované dovolené, pokračoval hned ve středu čtyřdenním pobytem ve Vídni..

Vložena krátká rodinná dovolená. Pochopitelně nic českou rodinu s nostalgických vztahem k c.k. Rakousku nepotěší, jako řízek a sachr podávaný na správných místech, procházky po parcích a c.k. palácích, káva v Albertině s jablečným štrúdlem s vanilkovou polevou/zmrzlinou..., intenzívní dokončování projektu v práci a konečně příprava na služební cestu do Ameriky.

Nebylo to jednoduché, protože jsem tentokrát si dál za cíl spojit práci, návštěvu kamarádů a ultra trail v novo-mexických horách. Času je málo a tak to znamená, že na cestě za prací trávím celou neděli -- vyrazím z domova v 5 ráno a na místě v hotelu jsem po 10 hodině večer místního času, taková malá 24h:). Pochopitelně, ráno v 8 musím standardně/pracovně fungovat.. [naštěstí těsně před cestou se mi podaří s kamarády popoběhnout. Domluvili jsme se na rychlý, tím myslím neplánovaný.. ne rychlý na rychlost:),...pivní běh t-birdovým industriálem... pro moji úspěšnou aklimatizaci z c.k. Rakouska si většina týmu dává dvakrát gulášovou polévku a několik piv po cestě:). 31 km, takové příjemné navození kamarádské atmosféry, ostatně trenérka říkala jasně.. nic moc dlouhého, ani náročného teď neběhat..:)

Jak jsem otevřený všem novým výzvám a dobrodružstvím, tak se mi často stává, že zažívám scény z oblíbených filmů. Asi většina si vybaví úvodní skvělou scénu z Jáchyme hoď ho do stroje, kdy Koudelka dostává od maminky vajíčka pro tetu.. a postupně se mu vajíčka rozbíjejí a on vyndává jedno po druhém na padrť ze svého kufru, že?:)... Jedu za kamarády a tak se jich ptám, co chcete přivézt z Čech? Veronika říká, že děti mají rádi Kinder vajíčka, čokoláda a překvapení:).. a tak beru pro jistotu celé plato.. Pečlivě zabalené, v obalu na vajíčka, ale stačí "letmá" kontrola TSA mého kufru a vše je jinak:) [v Misssouri z kufru lovím mezi zmačkaným oblečením, střípky čokolády:).. a nacházím upatlaný lístek, že můj kufr byl namátkové vybrán k důkladně kontrole, a pokud došlo k poškození zámku nebo kufru, není to jejich vina, ale moje, protože kufr nešel otevřít:)...

Zkušení cestovatele nejsou překvapení, já ze zásady kufr nezamykám a doufám, že mi v něm nechají další důležité dárky pro detašovanou (Novomexickou) sekci našeho clubu iThinkbeer.com, samozřejmě nadávám, že mi sebrali tajné zbraně do závodu -- paštiku, chilli v soli a slanou pastu..:) Než se dostanu za kamarády mám nejdříve pracovní povinnosti. Ale musím přiznat, že moje pracovní mezi-zastávka v Columbus (Missouri) byla velmi inspirativní. Jednak po pracovní stránce se cítím oprašovaný jako trabant ve východoněmecké rodině, všichni se o mě starají jak o bohatou tetu, která se právě chystá psát závěť:)... Hantýrkou naší rodiny, .. pusu mám celou od medu a do zadku mi foukají práškovej cukr.. Prostě jak ve snu..:)

Navíc při letmých přejezdech, kdy mě "venčí" a vezou po nejbližším okolí na jídlo/pivo ,objevuji krásy zdejšího univerzitního města.. Mimo městečko samotné, je to především místní "Katy trail" ... což je historicky nádherná záležitost. Skyrunneři by se sice možná ušklíbali, co je tohle za trail, ale je to bývalá železniční trať Saint Louis - Kansas, na které se vytrhané pražce, náspy změnily ve zpevněné cesty a stezky, kde místní převážně jezdí na kolech.. Čistá nádhera něco takového si v Americe proběhnout.. je to snad přes celý stát Missouri a tak si svatosvatě slibuji, že příště.. příště si na to udělám čas a proběhnu si pořádný kus cesty.. aspoň 60 km..[teď jsem byl rád vždy tak za 50 minut, které jsem urval pro běh na pase :)]..

Ale zpátky k cestě...Vajíčka sice chráním vlastním tělem a oblečením, ale se ztrátami je u nich počítáno:)... To když jsem se ptal Stína, co mám přivézt jeho dětem, tak dlouho neříkal nic.. Těsně před odletem mi nechal vzkaz a řekl, že se ptal dětí, co by chtěly přivézt od strejdy Honzy. Chlapci prý přemýšleli a dokonce i hlasovali, nakonec se jednohlasně shodli, že by chtěli fernet!:). A že se ptal i svoji nejmilejší manželky.. Říkal ji, že jsem ochoten a schopen přivézt skoro cokoliv, i malý obraz nebo koberec.. A že jeho D. přemýšlela jen malou chvíli a taky řekla, že by si přála přivézt fernet... On sám si prý nepřeje nic, jen abych brzo dorazil:). Tak vedle vajíček v mém kufru sedí pečlivě zabalené dvě láhve fernetu pro děti a jedna pro D.:).

Jsme domluveni s Nikou, že mě vyzvědne na letišti v Albuquerque, dorazíme do Los Alamos a budu mít šanci ji pomoci a vyznačit s ní asi 11 mil trati.. To zase posunuje rozměr mé návštěvy do další dimenze. Je to už výrazně víc než 3 v jednom.. Služební cesta, návštěva kamarádů a účast na náročné 50 mílovce.. jako bonus k tomu dostávám i pocit místního dobrovolníka:), který se podílí na značení trati:).

Sedím v letadle a prožívám neskutečně dejavu. Vzpomínám na první návštěvu Los Alamos, na to, jak jsem v prvním roce dělal Stínoví pacera na Leadville, abych si ho rok poté úspěšně uběhl.. na svoje zážitky na Zane Grey 50 miles, trápení a křeče v prvním roce, sněhovou bouří a zkrácení tratě o rok později:)... můj neúspěšný pokus o Western States 100.. ale čas běží jako zmatená herka, už jsou to tři roky, co jsem tu byl naposledy. Jedno je jistě. Trať bude tradičně náročná, stejně jako "péče" Stíná a Niky o mě a můj pitný režim:). Dávám si proto postupně cíle..

a) před závodem se neopít [aspoň ne na plech:)],
b) zdárně zvládnout místní slalom mezi chřestýši a medvědy[opakuji si Stínovo poučky o tom, že ležící chřestýš se přeskakuje, stočenej se obskakuje], doběhnout do cíle v limitu [v to doufám, protože místní cut-offs jsou relativně přátelské i když podmínky, nicméně, nadmořská výška a počasí dělají své]...
c) navštívit místní pamětihodností [jako jsou obě dvě hospody v Los Alamos a stánek s místními pálivými burritos... "Chilli works". Musím zjistit, jestli si majitel na mě ještě pamatuje:)]..
(d) Stín naznačil, že bychom po závodě (až odznačíme trať) mohli dát pár piv, a ráno vyrazit autem do hor, kde má svůj srub, protáhnout nohy, dát pár piv:).. to všechno bychom podle něj měli v pohodě stihnout před mým odletem domů.

Tak tak.. spolkový život je náročný, ale jako správný yes-man, odpovídám na nové výzvy a ("trochu" šílené) nápady kamarádů -- často YES, YES, YES..:). Navzdory náročnosti, zmatkům a vypětí.. to přináší eskapádu zážitků, dobrodružství a skvělých příhod..

Našemu nadšení, výzvám a ultra zdar! Spolkovému životu a kamarádům.. zvlášť!:)

12:)

PS. Počasí se v Los Alamos mění.. teď po ránu i tady "dole (cca 2.300+m.n.m.) proletuje sníh a jsou 2 stupně. Stín se tetelí blahem...Aspoň nebudou vylejzat chřestýši..:)