Den 9: Závod - pohled zvenčí a zevnitř

Je velmi brzo ráno, 2:45 (budíka jsem z číselné nostalgie chtěl dát na 2:34, ale zvítězila pragmatičnost a boj o každou minutu spánku...). Venku zima.. podle teploměru v autě asi 34F (1C), ale na předním okně se dělá námraza. Startujeme a zahříváme auto a rychle se snažíme připravit na den D, který zhruba za hodinu začne. Stín tradičně v pohodě:), snídá kafe, něco pečiva, jen ty noviny.. ty noviny, to jsem nezvládl:)... Od stanu už je vidět probouzející se stanici May Queen a na pár místech na parkovišti už vyrážejí posádky na trať a vezou "svého" běžce ke startu.
[mimochodem to se mi tady moc líbilo, posádky mluvily "nás" běžec, ... čekáme na "svého" běžce..]... a tak jsem usedl vedle "našeho" běžce, který se sám vezl do Leadville a domlouvali jsme plán B.

Pokud vše půjde dobře, odvezu auto zpět na tábořiště, hned jak uvolní cesty z Leadville... pokud to nestihnu, Stín jak poběží kolem stanu shodí teplé věci a celovku a pokračuje na další stanice, kde si ho dohoníme..:)

V Leadville nádherná atmosféra.. Na startu je tolik elektriky ve vzduchu, že by se dala vyrábět!! Cítíte to napětí, nadšení, hraje emotivní hudba, organizátoři vykřikují různá hesla, která normálně znějí banálně, připomínají vymývání mozku:)... ale v téhle atmosféře sedí. Jsou skutečná, protože ti "naší" běžci jsou skuteční a tak za chvíli vybíhají na trať, aby všem a sobě především dokázali, že jsou ještě lepší, než si mysleli, že mají ještě větší sílu, než kdy doufali a že je hned tak nic nezlomí... protože my, protože my na ně budeme všude čekat a hlavně na ně budeme čekat v cíli!!! ..
Následuje série výkřiků " I wan't quit, I commit! Dig deep!! You can do it!" a výbuch neskutečně energie...a asi 800 běžců se vydává na jeden z nejnáročnějších (dostupných) 100 mílových běhů....
Ještě si všímám, že Stín vybíhá na trať mazácky až fikaně:) mezi posledními, překračuje startovní koridor v poslední lajně, mezi 5-10 posledními běžci.. Pískám a řvu, skáču a všem přeji jen to nejlepší, i když vím, že jich přiběhne sotva polovička...

V tom si uvědomuji, že tady nejsem na koukání a spěchám k autu, abych se dostal do cca 2h zpět na tábořiště a do první kontrolní stanice May Queen. Zaparkovali jsme sice chytře, ale i tak z Leadville a okolí vyrazí skupina dobře 600-700 aut k první stanici a řada aut už tam stojí. pomalý vláček červených zadních světel jednotlivých aut se vleče asi 10 mil kolem jezera a v podstatě poslední km před stanici se všichni snaží různě parkovat na jedné a druhé straně, zepředu, zezadu stanice..celkem zmatek. Říkám si, abych se tady teď ještě s někým sťuknul, to by tak chybělo:), ale nakonec vítězi povinnost a celkem nekompromisně postupuji dopředu, až se dostávám na dohled May Queen..

Zastavuje mě první hlídka a upozorňuje mě, že všude přede mnou stojí auta a že na druhé straně za stanici je fronta dlouhá skoro míli a že by bylo lepší to otočit a hledat parkování na druhé straně.. Říkám, že jedu na tábořiště, protože tam kempujeme na místě 25 a tak mě v tom celkem hlasitém rámusu poušti dál se slovy .. teď tu táboříte? tak to si to užijte!!:)

Znova mi dochází genialita volby tábořiště:). Hladce se dostávám asi 150m od stanice, parkuji auto, připravuji věci pro Stína a jdu okouknout cvrkot na stanici. Mám ještě asi 3/4-1h čas...
Na stanici šílený zmatky. Přeci jen dobíhá po hromadě velké množství lidí, dobrovolníci na stanici skoro nic nestíhají, nestíhají podávat "drop bags" a tak po chvíli vyzvedávám Stínovo bágl a držím ho v ruce, čekám připraven ho obsloužit až doběhne.

Nedočkavě čekám, i když vím, že Stín moudře rozebíhá pomalu, zezadu a že cesta je úzká, tvoří se vláčky.. konečně!!! Přibíhá Stín, čepuji vodu s kolou půl na půl, dávám medvídky a preclíky, tepláky a čelovka už je prý u stanu, upozorňuje mě na baterky do čelovky a povolenou svítilnu. Hergot nesmím na to zapomenou!!! Rychle se loučí a vyrazí dál, já mizím ke stanu nasnídat se, připravit si svoje běžecké hábky, boty, láhve.. a čekat na Michala a Veroniku, až mě vyzvednou, abych ještě koupil baterky.. propočítávám mezičasy, interpoluji:) a jsem připraven vyrazit, v tom akorát se objevují parťáci z našeho podpůrného týmu IthinkBeer.com :) a vyrazíme... moudře kupujeme pro sebe jídlo a pití na celý den, ještě baterie, pomoci centové mince opravuji a upravuji čelovky:) a mastíme na Twin Lakes.

[Stín je zkušený a nenáročný, proto jsme vynechali Fish hatchery a Half Pipe. v tomto směru má ještě plno sil a nazpátek doufám poběžíme spolu, takže klídek:)]

Twin Lakes a následná Windfield jsou naše klíčové občerstvovačky. Jednak na Twin Lakes uvidíme Stína po zhruba 40 mílích, uvidíme, jak si vede, jak poběží před šíleným stoupáním na Hope Pass a jednak pro mě je to klíčová stanice, protože tady začíná moje noční směna:)..

Slunce celkem šíleně peče, navíc díky nadmořské výšce mi připadá, že se mi snaží udělat díry do těla. Ochranný faktor 100+, je asi základ a ten Stín i já máme na sobě:). S Veronikou a Michalem jsme dohodnutí, okamžitě po odběhnutí Stína spěchat na Windfield, protože tam musíme dostat Michala, aby mohl spolu běžet, optimálně se tam musíme dostat všichni tři. Zavrhují myšlenku zůstat na Twin Lakes a trochu spát.. Stejně bych neusnul a pak, kdy to člověk může prožít takhle intenzívně, co? :)
Stín přibíhá a říká co a jak [tady si dovolím nic nepsat a nechat Stínovo vyprávění a detailní report, nekazit mu jeho vyprávění], rychle se domlouváme, já míchám energetický nápoj pracovně nazvaný "Stínová bomba" ... varianta temná síla:) =.. kola, pivo "blue moon" a voda ve třetinách. Docela náročné, aby to nepěnilo, dostat to lahví, aby Stín mohl co nejdříve opustit stanici a vydat se zase na cestu. Epický!!!

Teď rychle k autu a po jedné z nejprašnějších cest, kterou jsem kdy jen poznal (ještě teď kašlu:), a dlouho jsem ze sebe dostával její prach] tak se pozvolna blížíme k Windfieldu a sledujeme 4 tisícové vrcholky kolem a obzvlášť koukáme na průsmyk mezi nimi, nazvaný Hope Pass, ano pro nás je to také Průsmyk naděje. Teď je ale potřeba se dostat co nejblíže ke stanici.. Máme štěstí, vyrazili jsme v čas a postupně se přibližujeme, až se nám podaří parkovat na stanici. [tady poznámka. z fotek je vidět, že Windfield je v naprostém dolíku, žádný signál, nedá se nijak domluvit, koordinace je naprosto nezbytná, abychom Stína chytli a nasadili Michala na trať...]

...přibíhá Stín.. v nohách 50 mil, které rozhodně nepatří k nejlehčím, ve vysoké nadmořské výšce... všichni z týmu cítíme to napětí a začíná naše další role.. být posádkou je skvělá věc, být spoluběžcem a tedy pacerem je (aspoň to tak cítím) výrazem pocty, cti a kamarádství. Míchám Stinovo nápoj ve variantě světle strany síly (sprite, pivo a voda) chlapci vyrážejí směr Hope Pass a Twin Lakes. Veronika a já mizíme k autu a rychle směr Twin Lakes, hledat místo k zaparkování co nejblíže stanici..

Pár fotek že stanice.. Slunce rychle zapadá a ochlazuje se... převlékám se do běžeckého, beru dlouhý rukáv, Stínovo tričko z běhu Michiganského ultra které se běhá v městečku Hell (ano skutečně se městečko jmenuje Peklo), které má na zádech napsaný běžecký ultra slib..: "Vím, že běžím na vlastní nebezpečí a že se mohu vážně zranit nebo i zabít..".. Čtu si ten nápis na zádech a už znova cítím, jak mě myšlenka ultra běhu získává a prostupuje. Jsem rozhodnuty udělat co půjde i nepůjde, abych Stínoví pomohl.. Slunce nakonec zapadá, je zima a já si rovnou na sebe beru Stínovu větrovku [já hlava dubová, svoji červenou bundičku jsem si nechal doma, což se později ukázalo jako celkem silná chyba:), ale síla je v nás...]

Konec těšení.. vybíháme, tedy nejdřív stoupáme do šíleného krpálu a pak začínáme střídat chůzi a běh.. Možná uslyšíte, že Leadville je masová akce, možná se vám někdo bude snažit říci, něco špatného.. Ta atmosféra, ten běh v noci, kdy běžec (v mém případě i pacer) už 17-24 hodin nespí, kdy přes matný svit baterek je špatně vidět na cestu, kdy prach a kamínky se různými cestami dostávají do bot a vy se drápete nebo sbíháte cestou necestou... Pak si asi každý řekne.. Díky, že jsem tady!!!!!!, je to kultovní záležitost, navíc, když běžíte s kamarádem, tak všechny pocity jsou ještě silnější a ostřejší...

Já lama tradičně něco musím vyvézt.. relativně krátce po té, co jsme vyběhli, když jsem si sahal do pasu pro kolu s vodou padám na relativně rovné cestě [na kamenité bych si nelajznul sahat za běhu pro láhev], padám na zem, levé koleno bolí, no jak svinja:), jsou v něm zaříznuté i nějaké drobné kamínky, ale to se vyřeší později:), akorát že to koleno je hodně naražený.. kolem běžci spolu se Stínem se ptají, jestli jsem ok... Snažím se rychle vstát a co nejrychleji říkat, jasně, jsem ok.. naštěstí je tma jako v pytli a Stín nevidí moje grimasy, když se rozbíhám. Adrenalin pomáhá to rozběhat, s kolenem budu bojovat celou dobu, ale přeci jsem sem nepřijel jen jist chilli, že? :)

Naštěstí se profil trati mění a my se škrabeme na "cukrovou homolí" , cesty jsou pokryté drtí a prachem z rozpadlých kamenů, vymleté, s velkými výmoly.. Vypadají ve světle našich čelovek opravdu jako z cukru.. Už už to vypadá, že jsme na vrcholu, ale je to falešná radost... po chvilce se cukrová:) cesta zase zalomí nahoru a my před sebou zase uvidíme pár lucerniček. Čas od času se Stínem uvažujeme, jestli ta světýlka ve výšce před námi jsou už hvězdy, nebo jsou to běžci stoupající zákrutami k vrcholu. Ano, B) je správné:)... ale jak už to bývá ve chvíli, kdy jsem si v duchu řekl, že mi je to jedno, cesta se najednou zlomí a je před námi zase klesání a technické cesty s kamením, které Stín s bravurou běží.

Nechci prozradit nic z průběhu závodu mezi stanicemi, jen bych chtěl říci, že cesta dolů z "kopce" k May Queen zůstane dlouho, dlouho v moji mysli, jako něco neskutečně krásného, něco co si myslím, že mě určitě poznamenalo. Sbíháme dolů členitou cestou plnou různého kamení, ve tmě, koleno mi připomíná, že jediné zakopnutí a může být konec mému spoluběžectví... musím se soustředit, adrenalin doslova i ve vlasech..:)

Tady je potřeba dát další vsuvku..
Pacers, aneb spoluběžci jak jsem zjistil relativně pozdě:), by neměli na stanicích jíst žádné jídlo, které je primárně určené pro běžce a z tekutin brát maximálně vodu. Snažím se to dodržovat, vybíhám s dvěma 0.4 litrovými lahvemi v opasku a s jednou litrovou v batohu, v nich voda s kolou v poměru 1:2. postupným upíjením a doléváním vody ve finále piji "homeopatickou" kolu:), tedy vodu se stopovým množstvím koly. Běžel jsem už maratón na vodu, ale nikdy ještě noční horský maratón na vodu s malým množstvím koly. Pod neprodyšnou větrovkou jsem zpocený jako myš, nedostatek cukru, dává se do mě zimnice, naštěstí běžíme z kopce cestou necestou. Držíme dobře tempo, říkám si, jestli to Veronika nestihne, musím běžet i závěrečný úsek a to se budu muset najíst, shodit bundu a vzít si z báglu nějaké suché Stinovo věci, snad je nebude potřebovat:). Dobíháme do May Queen a vlády se ujímá Veronika. zdravím se se Stínem a zastavuji.

Za pár sekund se do mě dává taková zima, že bych mohl sypat rohlíky mákem.. musím různé poskakovat, abych se nerozpadl na součástky:), stan nemůžu rozepnout:), naštěstí Michal nastartoval auto a tak se na minutu zkouším rozehrát.. Ouha, kouknu na tachometr, dojezd pod 30 mílemi a topení zrovna jednu milí zase ukouslo. Soukám se ven, snažím se vzít Stínovo věci že stanu.. Musela to být groteska, klepu se jako sulc, nemůžu kleknout na jedno koleno a s rozklepanýma rukama balancuji na pravém koleně a sbírám věci na převlečení.. Uff, hotovo soukám se do auta a jedu za Michalovým autem k jejich hotelu, využívám nabídku si dát horkou sprchu, převléci se do suchého a dát si horké kakao..

Pak už Michal pro mě doplňuje benzín a jedeme k cíli čekat na Stína a Veroniku. Ve sprše jsem sice největší kamínky z kolena vydloubal:), ale naražení bolí výrazně víc, kulhám a říkám si, jak poběžím poslední kus se Stínem... jdu pomalu od cíle, posílám Michala napřed, s tím, že mě bolí noha.. Ale když se objeví Stín s Veronikou je to tak silný, že si říkám, poběžím s nimi, kdyby mě ta noha měla upadnout:)... naštěstí cíl je blízko, všichni uhýbáme, zastavujeme a Stín po koberci vbíhá do cíle!!!!

PS. teď už sedím na letišti v Atlantě, koleno je "naprosto" :) v pořádku a těším se na výběh v údolí... Když ale zavádím o sedadlo, nebo se rychle zvednu, tak mi koleno připomene, že to nebyl sen, že to bylo všechno neskutečně živý a skvělý!!!!

Kamarádům, Leadville, běhu zdar a ultra obzvlášť!!!
Stín je stín! :) Vyčkejte na jeho report, nechci nic prozrazovat, co byste neznali.
12:)