neděle 31. října 2010

Narozeninové ohlížení


Tak už je to tady, jako každý rok na oslavu mých narozenin pan prezident dává vyznamenání a dokonce i vyhlásil státní svátek!:) Ten sváteční duch mě vždy dostane a vzpomínám, že před 20+ lety mi to umožňovalo se "hrdinně" zúčastnit různých demonstrací, protože jsem věděl, že když by došlo na lámání chleba (a policisté začali různě lidí rozebírat) tak jsem vždy mohl zbaběle předstírat opilost a vykřikovat, že mám narozeniny...:)

JJo, doba se mění, ale státní svátek zůstává.

Každý má nějak tendenci hodnotit a ohlížet se zpátky, asi abychom nezapomněli odkud a kam jdeme, udělám to dneska taky. Na prosbu LL a dalších snad z popudu, abych jiné začínající (a přitom ne nutné mladé věkem) běžce povzbudil, přidávám pár milníků na své běhací cestě. Myslím, že je z toho vidět naprosto průměrný, ale takový poctivý přístup k trenýrkovému plánu, což vlastně ukazuje, že to funguje téměř na každého, když to fungovalo na moji maličkost, že? :)

Ted když se zastavuju a listuju proto ve svém zdejším zápisníčku, až mě to to příjemné "vyděsilo". Před dvěma roky jsem na jedné party se nechal Durim (za což mu budiž vesmírný dík) vyprovokovat a začal se připravovat na PIM 1/2 maratón. Ještě před začátkem roku 2009 jsem téměř nebyl schopen souvisle uběhnout víc jak 400m (a to na pásu!) a vážil jsem dnes neuvěřitelných 104 kg.

Začal jsem na svůj věk opravdu zostra, každý druhý den jsem maličko přidával, zrušil jsem výtah v práci a snažil se běhat a běhat. Žádnou dietu jsem nedržel, ale ono když jdete běhat, tak se před tím nějaký čas nedá jist a potom se taky nelze úplně nafutrovat:). Celý leden jsem běhal na pasu, jako veverka v kleci:), občas mi v mém úsilí pomáhala přítomnost žen:), ale i teď s odstupem času musím říci, že co mi při tom všem pomáhalo byl pocit, že si to nesmírně užívám, což je určitě pravda Asi ten, kdo sem přišel a zalistoval v mých starších záznamech potvrdí.

Pár souhrnych čísel za první rok, protože ten letošní už byl opravdu běžecký a ještě neskončil, i když se postupně pripravuju na další sezónu..


Měsíc Celkem Váha
December 2008 0 0 104
January 2009 91 91 93
February 117 208 91
March 162 370 89
April 222 592 87
May 171 763 87
June 225 988 86
July 178 1166 86
August 260 1426 85
September 291 1717 84
Oktober 218 1935 84
November 237 2172 83
December 2009 316 2488 83

Prostě ke konci prvního měsíce (ledna) jsem překonal 10km na pasu ve fitku za 67 minut a pokusil se překonat rychlost 9km/h! :) V březnu jsem dál 1/2 maratón za 1:56h tedy pod 2 hodiny a moc jsem se z toho radoval... Můj první maratón PIM v květnu, tedy po 4 měsících usilovného treningu jsem "dal" za 4:20, dodnes vím, (co jsem si vyslechl) jak se běžci dívají na časy začátečníků začínajících 4, ale bylo to tam!

Miloš mi udělal můj první detailní treninýrkový plán a já podle něj běhal celé léto a na podzim 2009 pražská Stromovka se radovala se mnou ze zlepšení skoro o 40 minut! Maratón za 3:41 byl mým druhým závodem na 42km distanci a já pokořil hranici 4hodin hned v prvním roce mého běhání. [loňské TESCO bylo za 47 minut, letošní pod 41, jinak já závody moc nevyhledávám].

Tož tak, zatím i letošní rok mi přinášel také celou náruč běžecké radosti. Po usilovném zimním pobíhání jak venku, tak i na pásu, jarní Brdská stezka (4:40) znamenala pro mě zdolání 50km hranice, před pár dny jsem si udělal radost v Amsterdamu časem 3:23:33, tedy 17minut zlepšení od loňského podzimu...

Prostě, běh jako takový mi spoustu věci dal, něco vzal -- mimo jiné oněch zmíněných cca 25kg a asi je to Milošovým vlivem, ztratil jsem velkou část svého orientačního smyslu, velmi snadno zabloudím (asi jak se kochám v přírodě) a vede to k humorným situacím:). A taky jsem asi větší mimoň:). Jako například nedávno jsem při přípravě na maratón dobíhal po 32km domů a teď si říkám, herdek jednosměrka a už jsem to otáčel, že to oběhnu, když jsem si uvědomil, že nejedu v autě, ale běžím.. Zase jindy, dostávám rodinu a kamarády tím, nechtěně při plánování výletu uvažuju ve vzdálenostech, co oni berou za děsnou celodenní túru jako dopolední procházku, příjemné 1.5-2hodinové proběhnutí.. Sice nejsem žádný Škorpil ani Orálek, ale prostě 5 km není žádná míra, to bych nijak neřešil :).

A tak nám všem přeju radostné a veselé pobíhání! Ať si to hezky užijem a furt nás to baví!

12:)

pondělí 25. října 2010

Není Centrální park jako Centrální park, aneb sám v přeplněném kupé



U toho našeho Centrálního parku ve Stodůlkách je hned Prokopské údolí a i když jsem často v neděli odpoledne hlavní cestu nazýval Václavákem, hluboce se omu mlouvám!!!! Užil jsem si ješte dnes běhání v tom svatostánku zdejších rekreačních běžců. Jak fotka naznačuje i běhání ve vzdálenějších částech témeř připomíná hustotu pražského maratonského pole, prostě nic pro moji maličkost. Už se nemůžu dočkat, až vyrazím zase do Prokopáku, kde obzvlášt ranní čas a i pokročilejší podzim dodávají mému běhání ten potřebný rozměr. Rozměr klidu, pohody a určité osamělosti, kterou mám při běhu tolik rád.

Koukal jsem, že naprostá většina místních tu "osamělost" získává pomocí sluchátek v uších a nějaké vhodné hudební kulisy, asi čím hlasitější, tím lepší, řekl bych... NYC je fenomén, který se nedá minout, rozhodně stojí za to vyzkoušet, já si pak třeba o to víc uvědomuju na čem mi záleží a už se nedokážu dočkat, až budu doma, ale asi je to stářím:), možná těm mladším by víc imponovala anonymita a silný tep velkoměsta.

I když jsem už za ta léta hodně zvyklý, ta typická americká přezíravost mě vždycky dostane.. Asi znáte z filmu Moje tlustá řecká svatba, kdy se budoucí tchán snaží říci, že vlastně taky někoho zná z Řecka, nebo poblíž a říká.... vlastně ta moje sekretářka byla z Řecka, tedy ne přímo, bylo to kousek, Arménie? ... A ne bylo ještě kousek dál.. byla z Venezuely!!!! :) Proč to říkám? Včera jsem zažil úplně stejnou story v bleděmodrém. Jeden týpek mi povídá, že on měl taky několik známých z Jugoslavie a z Jižní Afriky, což je sice kousek dál, ale v podstatě stejná země.:) Samozřejme, v legraci si říkám, že jsme taková banánová republika, ale nikdy jsem netušil, jak moc se moje legrácky můžou krýt s viděním některých (i vzdělaných) američanů.

Obecně, pobyt v NYC je vždy zajímavá kulturní zkušenost. Tím spíš, že já jsem rozený provokatér...Například, potřebuju si koupit paměťovou kartičku a hned se dávám s místními "mafiány" do řeči.. žádám slevu/nabízím platbu v hotovosti:). V ruce nesu víno (v hnědým pytlíku samozřejmě)... Začínáme se sázet. Chlápek říká, co je to za víno, vsadil bych se, že to máš zbytek zašpuntovanej z restaurace a neseš si to do hotelu. Povídám, špatně, prohráls, vidím,že mi musíš dalších 5$ slevit..:) je to neotevřený víno, ze kterýho zátka kouká, protože nemám otevirák! (Taky se na mě v alkoholovým obchodě koukali, když jsem to chtěl otevřít:) ). Povídá, slevím ještě, když mi dáš skleničku a napiješ se mnou. Povídám proč ne, dostal jsem i kus jejich masa na ochutnání.. Prostě mě někde nechat:)...

Taky jsem se dneska přimotal k jedné reklamní akci na Time Square... Nabízeli lístky na jednu z těch show na Brodway a myslím, že si to nějak točili.. Taková míň oblečená dívčina se tam podivně svíjela a když jsem šel okolo, povídala, jestli pak jsem poznal, co ona je za známou postavu? Povídám jí schválně nahlas.. No nevím, nejsi ty ten "nahej kouboj" z Time Square? Tomu chlápkovi málem vypadla kamera, jak se řechtal:), ovšem ta dívčina jeho nadšení tolik nesdílela..

Prostě, i když ameriku moc nemusím, NYC je NYC, hodně neopakovatelný, já si připadám jak ve filmu tak i občas na scéně, prostě sám v narvaném kupé...

Teď už snad sedím v letadle na cestě domů, doufám, že opět sedím na nouzovém východu -- ten často získávám tím, že na letišti tvrdím, že jsem zkušený cestující a že už jsem absolvoval i speciální cvičení na trenažeru při nouzovém přistání. Prostě lepší člověk u nouzového východu může být jediné Chuck Norris!:)




A jak vy? Taky u vás platí (bez vyjímky) pravidlo, všude dobře, doma nejlíp? Zatim, 12:)

pátek 22. října 2010

Jak se mi běha ve Velkém Jablku, ve stopách filmového "Maratonce"


New York, aneb jak říkáme my Češi, Nový Jork má přízvislo BIG APPLE. Koho to zajimá, tak existovalo spousta různých vysvětlení, jak to vzniklo, mně se nejvíc líbilo to nesprávné... tedy, že to bylo odvozeno z jednoho místního bordelu, jehož "mamá" se jmenovala Eva:) ... I když je to hoax, mě se to líbilo výrazně víc než oficialní verze..

Nicméně, když už jsem služebně tady, tak jsem si řekl, že jak jen to půjde, vyběhnu do Centrálního parku, svatostánku rekreačních a kondičních běžců. Je to taková paralela, protože vlastně v Čechách běhám taky v Centrálním parku...I když jsem si myslel, že ráno to jistí, přeci jen si nejsem jistý zdejšími pozicemi záchodků:) a neznalost by mohla mít katastrofální následky. Proto jsem vyběhl až později navečer.

Jak člověk běží přes či kolem Time Square, je potřeba aspoň vyfotit nebo se zastavit se známým "nahým" kovbojem, tedy upřímně ti američané mají nějak divně definovanou nahotu. No ale prý chce být příštím prezidentem, tak to nás čekají zajímavé věci...

Hned jak vbíhám do parku, tak je dobře. Přes vysoké stromy sice ještě a stále probleskují siluety vysokých budov, ale jste v přírodě. Hned se dostávám na známýokruh z filmu maratonec:) a jako hobík maratonec ho dvakrát oběhnu ve velmi slušném tempu. Získávám totiž hned běžeckého kamaráda, kecáme spolu, on mladý zajíc s oblíbenou 10k tratí mě hezky žene chvílemi i 4:30/km, ale jak si člověk povídá, ani mu to nepříjde.. Při druhém okruhu se odpojil domů a já se kochám...

Nojo, jenomže jak jsem se kochal, tak jsem mezi vysokými stromy ztratil naprosto orientaci, kde jsem, začíná se rychle stmívat. Tedy jasně, jsem v Centrálním parku v NY, to je zřejmé. Velmi přesná, jednoduchá informace, ovšem naprosto k ničemu:). Vybíhám proto radši ven a než se drobet zorientuju, říkám si, ještě, že jsem se kochal jenom chvíli, že jsem běžel jen 10km, takhle je jasné, že do 15-16km se dostanu do hotelu:). Taky jsem si říkal, co kdybych vyběhl hodně blízko Harlemu, tak by se rychlost ještě mohla hodit:). Ale nebylo to tak hrozné, někde u 89 ulice, to ještě pohoda.. Jinak NY, jako většina amerických měst má přesný rastr Street a Avenue, takže když znáte svoje souřadnice, tak se tam dostanete i z úplně neznámého místa.
Konec dobrý, všechno dobré:), dobíhám kolem Carnegie Hall ke svému hotelu, příjemných 12km za hodinku a ríkám si, to jsem se mohl ještě "kochat".

Prostě můj "trenér" a guru velký Miloš na mě zanechal i bloudící stopu. O něm se říká, jak se začne kochat, tak je schopen zabloudit a naběhat 20km na 5km okruhu. V tomto směru jdu naprosto neomylně v jeho stopách:).

středa 20. října 2010

Je to všechno jen náhoda?




Většinou se o svém "závodění" moc nerozepisuju, jako bych se hobicky styděl, ale tentokráte musím aspoň pár poznámek. Zase se mi potvrdilo, že nic není náhoda a že život kolem je velmi barevný a zajímavý (a jak dodává jeden můj dobrý známý, kdybych nebyl pako, tedy lama, tam mám ještě lepší časy)...

Už se tady několikrát ve mně pral hobík se závoďákem a nakonec moje touha po závodění a splnění si limitu na Boston zvítězila a já navzdory všem zmatkům vyrazil na neděli do Amsterdamu. Měl jsem takové smíšené pocity (asi jako když se Váš úhlavní nepřítel zabije ve Vašem novém nepojištěném autě), prostě těšil jsem se, ale zároveň jsem si nadával, že jsem mohl zůstat doma, takhle ten závoďák vyhrál.

Nojo, ale když už jsem se rozhodl závodit, tak závodit, že? Dali mi pásku, která mě opravňovala do vstupu do zóny F, což je nad 4hodiny, tam odsud jsem si říkal na osobák budu o dost hůře útočit. Řekl jsem si, že se dostanu na stadion hned po otevření a pokusím se dostat do zóny C (3:00-3:30) a že tím pádem, protože nerad lžu, budu mít děsnou motivaci, abych skutečně do 3:30 doběhl. Horní fotky potvrzují moji strategii a ukazují slunce nakukující do stadionu.

Tradičně, nic není zadarmo. Byl jsem tam absolutně sám, takže jsem potřeboval s sebou mít doklady, peníze, telefón... Navíc po ránu bylo kolem 0C a tak jsem vyrazil ve vestičce a dlouhých rukávech i dlouhých elasťákách. (PAKO!) Po ránu to bylo přijemné, nebyla taková zima, i prvních 10km to šlo super, chladno, foukal vítr, vesta naprosto paráda.. Ale pak se vítr utišil, vyšlo výš slunce a s ním se přehoupla teplota přes 12C a měl jsem hned problémy s horkem a s tepovkou. Prostě místo, abych to ze sebe strhnul/serval a nějak si to uvázal nebo silnější povahy by to zahodili.. tak jsem nabalenej běžel (jedinej) až do konce.

Než se víc oteplilo, tak jsem měl rozběhnuto možná i na 3:15 (běžel jsem hodný kus před balónkama, jak jsem později zjistil), ale pak už to šlo, jak říkáme my zahradníci, úplně do kytek, v posledních 30m(!) jsem dostal i křeč do stehen, prostě lama jsem nafurt.:), na stadionu jsem pobavil diváky.

Ale upřímně. Děsně jsem si to užil. Sice jsem na začátku běžel jako blázen (pro úplnost 3x zastavoval u stromečků), ale i tak jsem si plácal rukama s malejma dětma, no pohoda. Ke konci už jsem si říkal těch 3:30 ubráníš a o to jsem byl pyšnější. Asi se příští rok na podzim, když mi vše vydrží a bude stále přát pokusím o něco bližšího ke 3:15, ale to musím ještě skousnout..(myslím toho závoďáka v sobě)

Co je zajímavý, já jsem docela "pověrčivý" na čísla, tentokrát vyšla plně nádherná. Odměnou za to, že jsem prokoučoval asi i výrazně lepší čas, ale aspoň je co zlepšovat ne?
No schválně...
první pětka... 23:23
druhá pětka...22:23
...
čistý čas? 3:23:33 !!!!!
Je to jen náhoda? A co vy, jak vy a čísla? Taky máte rádi hezká čísla? Taky vás to "potěší", navnadí?

pátek 15. října 2010

Když cíl se (zatím) ztrácí v mlhách...


Vážení a milí, co jsem ke mne občas zabloudíte. Děkuji za slova podpory.. Tak v neděli se chystám na svůj podzimní maratón a prožívám opět to, co můj oblíbený Hal Higdon (Marathon: The Ultimate Training and Racing Guide) nazývá "taper madness" :), kdy vlastně při ladění formy na den "D" nadšenci i prý zkušenější dělají nejrůznější chyby... Ti co údajně naslouchají pokynům svých trenérů (počítám se mezi ně), tak by měli výrazně míň běhat.

No jo, jenže nedostatek běhu má zase za následek deficit endorfinů:), což vede k úzkostlivým stavům, až strachu... Jestli to ten či onen běžec doběhne, jestli poběží rychle, dostatečně a tak. Všichni kolem trpí a prožívají "předstartovní" stavy spolu s běžcem. Aspoň u mě je to taky trochu tak.. Ne, že bych úplně zmatkoval, ale přeci jen si říkám, poběžím v neznámém prostředí, pro jistotu u sebe potáhnu doklady, platební karty, nějaké peníze:)...

Tak mi na chvíli připadá, jako by se ten cíl ztrácel v mlhách, stejně tak jako velmi brzké úterní ráno, pokryté jinovatkou v Prokopském údolí. Jenže co je cíl? Není to přeci čas, je to přeci si to užít, hezky si to zaběhnout a mít z toho radost.

Proto do toho půjdu sice s pokorou, ale i s odhodláním a beze strachu.

A hned se mi vybaví moje oblíbená "mantra" z Duny of Franka Herberta...

Litanie proti strachu:
Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já.

neděle 10. října 2010

Radost potřebuje překážky a překážky jsou radost!


Ufff. Minulý týden mi dal odpověď na několik záludných a důležitých otázek. Samozřejmě nezabýval jsem se tou nejdůležitější otázkou všehomíra -- Jaký je rozdíl mezi Republikány a Demokraty:), ale trápily mě dvě důležité odpovědi..

Podle klasifikace Peggy, jsem sice běžec radostný, ale taky "plnič", tedy snažím se plnit a dodržovat svůj trenýrkový plán. Nezměnilo se něco? A půjdu, tedy poběžím za týden ten maratón v Amsterdamu?

Opakuju se, ale nic není náhoda.:) A život kolem připravuje nejrůznější překvápka, pokušení, testy a rozuzlení doslova na běžícím pásu. A tak to bylo i se mnou. Jak jsem si minule poznamenal, po sobotním běhu mě celkem vykolejil telefonát z Amstru:), že prý je něco v nepořádku s moji registraci a že ji budou muset zrušit! Nejdřív jsem to bral jako znamení, jestli vlastně chci... Ale pak mi to docvaklo. SAMOZŘEJMĚ, ŽE CHCI! Těším se na to, těším se, že si užiju tu atmosféru... Bylo to najednou tak jasné a evidentní, jako když po delším tápání v potemnělé místnosti najednou otočíte vypínačem. BYLO MI TO JASNÉ!

Jenže to zjištění bylo za určitou cenu. Vzdyť já jsem vlastně zjistil, že mi ruší registraci a na můj dotaz po mailu, co se děje, mi obratem odpověděli, že mám smůlu.:( Tak jsem si v pondělí hned šel odpoledne na to zaběhat a volám Milošovi:), říkal jsem mu, co se stalo a že nevím o žádném jiném maratónu, co bych stihl na podzim běžet. Miloš zavrhnul, abych běžel na střeše v Ústí:), jednak mám šílenou závrať a jednak prý bych potřeboval normální trať, abych viděl, že jsem se zlepšil.

Abych to zkrátil, přišel jsem k závěru, že tedy nic nepoběžím a oba jsme se shodli na tom, že ale trénink, trénink, ten že jsem měl velmi kvalitní:)... Miloš se smál, říkal, že ví, že vlastně o ten závod tolik nejde, že ví, že mě jde v především o trénink. Evidentně jsem ho pobavil.

Ale nebyl by to úplné, kdyby do toho nevkročila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:). A ta mi řekla, že ona sice ráda běhá, ale ne s "lidmama":), ale když mě to tak těší a chci to, tak proč si "to" nezařídím, vždyť, když já chci, tak všechno jde. To byla zlatá slova. Hned v úterý jsem zvedl telefon a zavolal do Amstru:), vše jsme si vysvětlili, nakonec vše bylo OK, měli tam jen, řekněme "organizační neklid":). A já bych z toho dělal nějaké rozsáhle filosofické závěry!! Takže jedu!!!

Ale byla to užitečná odbočka. Potěšilo mě, že jsem se dokázal vyrovnat jak se ztrátou závodu, tak se o něj poprat. Jak říkal kamarád, že jsem s klidným srdcem dokázal "odhodit" 15-týdenní přípravu na maratón. Skutečně je to tak, jak jsem říkal... Někdy ta příprava skutečně není o tom, že se musí ve finále běžet závod. Dokážu se s tím vyrovnat:). Ale tak jsem si při tom překonávání překážek vlastně uvědomil, že párkrát za rok ty závody chci, i já duševní běžec je chci!:)

Super zjištění. Pokud to není často, už se na závody těším! Možná to teď bylo těmi překážkami, asi jako když nás nějaká holka v mládí odmítala, tak tím už byla evidentně krásnější a žádoucí:)...

PS. Místo v sobotu píšu až v neděli, ale kdo by odolal těm číslům.. 10.10.10 v 10:10? :)

Jak je to u vás? Taky jsou překážky takovým zpestřením a sladidlem?


úterý 5. října 2010

Reálně a/nebo virtuáně?



Sobotní delší vyběhnutí mi sice nedalo žlutou záři slunce, ale žlutá na polích, včetně velkého pole slunečnic u Kuchaříka prozářila sobotních dopoledních 31km, deprese naštěstí nikde, nicméně mi závěr běhu zase zasel nejistotu do duše. Při doběhu mi volají z organizace amsterdamského maratónu, že prý nedostali moji platbu za registraci!!! Protože, já jsem ochoten řadu věci brát jako znamení a tak i teď jsem poněkud znejistěl a moje pochybnosti, jestli ten Amsterdam byla dobrá volba jsou tady zas.

Prostě pořád nějak řeším, jestli moje občasné běhání na čas je či není dobrý nápad. Tím spíš, když mám na svůj běh/věk a hobický status celkem dobrý časy, jak říkají kamarádi, co se v běhání vyznají. A ponoukají mě k častějším "závodům" a lepším výkonům... Ale bojím se, že je to něco jiného, než co mě primárně těší. Ještě tak Stromovka a závody tady.. Ale asi PIM maratón nahradím trvaleji Brdskou stezkou, případně Silva Nordica. Podzimní maratón budu plánovat do Kladná či Stromovky, méně velkých závodu bude asi přínosem!

Ted mě čím dál tím víc zajímá střet reality a její virtuální sestry:). Jak jsem starší chlápek, tak si víc uvědomuju, že dřív jsme se se spolužáky a kamarády vídali osobně, teď se mi na můj vkus zdá, že až moc všeho potkávání probíhá ve světě nul a jedniček, že žijeme na síti, o těch mladších ročnících ani nemluvím...

Mám pro to takové jednoduché vysvětlení. V matrixu (ve virtuálním světě) je všechno jaksi jednoduší. Holky místo návštěvy holiče či šlechtění před zrcadlem updatují profil na facebooku:), pro dámy i pány photoshop dokáže neuvěřitelně divy a to ani nemluvím o tom, že se starší muži velmi snadno vydávají za vyvinuté nedočkavé blondýnky:)... Moje jediná obrana je to celé nějak přehlížet, nerozlišovat svoji identitu ve virtuálním a skutečném světě. I když je to asi naivní. Ostatně, neříkám o sobě žádné nepravdy, ale pro jistotu jsem úspěšně zrušil profil na facebooku, co jsem měl vytvořeny kvůli své práci. Jedině malá skupina běžců na virtuálním sportovišti zvaném RunSaturday (teď asi RunFree), kde mám svůj treningovy deníček a pak tenhle můj poznamníček jsou mojí branou do virtuální reality.

Navíc párkrát jsem se sešel s virtuálními kamarády v restauračním zařízení, abychom probrali detailní problémy našeho běžeckého hnutí:) a bylo to moc příjemné. Tedy "zde" je taková staromilská jednota virtuálního a skutečného světa:)

Jak vy to prožíváte? Reálný a virtuální svět? Matrix v nás a kolem... Co hrozba virtuální existence? :)

Jinak syn mě upozornil na velmi pěkný video, jak správně dělat profilové fotky na facebooku, věřím, že pobaví..:). 12:)


sobota 2. října 2010

Návrat ztraceného


Zatímco Miloš na BŠMŠ píše celé září o návratu ke kořenům, tak já jsem se pod tlakem počasí a nestíhání vrátil do fitka. Ano, ano.. byl jsem v tomto týdnu už dvakrát dupat uvnitř ze všech sil na pásu, i slušné tempo jsem že sebe dostal a ani to nebolelo:) [4:30 aneb 13.3km/h ukazoval můj pásek] Ale o tom nechci primárně psát..

Co mě zaujalo, připadal jsem si jako štamgast, který se objeví po čase ve své hospůdce, potkává známé kumpány a kouká, kde je něco nového nebo, co se nezměnilo.. Tak i já jsem koukal na (krásné) nové stroje a bez uzardění a zaváhání zamířil ke svému pasu [a potom na C2, aneb na veslařský trenažér, abych si připomněl, co mě čeká v zimě].

Zase jsem viděl nové přírůstky ve fitku se svými trenéry, většina těch co si pamatuju, že tu byla s trenéry na jaře zmizla, ale třeba se ještě někdo ukáže. Jeden takový podsaditější třicátník mě vesele zdravil a říkal, sákryš, žes ještě zhubnul? Já cvičím 5x týdně jako blázen a za celou dobu asi 3 kg dole... Tak jsem ho pochválil, řekl mu to, co chtěl slyšet, že svaly váží víc než sádlo:), povzbudil ho, protože každé úsilí si zaslouží podporu a šel běžet, jako když mě honí medvěd..

A zase to několikrát prožité -- jak při té mé intenzitě - kdo by to do toho strejdy:) řekl, že tu bude hodinu běhat na pasu jako uprchlej trestanec a pak veslovat jak při útěku a Alkatrazu, že? -- zase ty dotazy lidiček na svého trenéra.. "Tohle běhání vypadá fakt intenzívně, nebylo by to na zhubnutí lepší?" .. Kdepak vy potřebujete zpevnit a ta silová práce a formování postavy, zhubnete přitom, žádný strach..:)

Prostě prožil jsem pravý a nefalšovaný návrat ztraceného syna! Jednou a mnohokráte prožité. Vlastně protože jsem začal běhat ve fitku, tak to byl taky takový návrat ke kořenům. Herdek, on ten ultrák měl zase pravdu..

Nedovolím si hodnotit, co je lepší, někomu imponuje a vyhovuje silový trening, někdo rád běhá... Nerozumím tomu, ale ta zarputilost, s jakou většina těch narážek na intenzívní pohyb ve fitku je ukončena s tím, že je to jaksi mimo, mě vždy pobaví. Připomíná mi to ideologické etudy na hodinách marxismu leninismu:). Ale jsem rád součástí toho cirkusu, myslím toho fitka. Tak jako každá větší vesnice měla svého pohodného či blázna, tak i moje maličkost zapadá do zdejšího koloritu a je už mi tam příjemné. už se na mě dívají pobaveně a jaksi s pochopením, když po cca 10 min [odpovídá cca 2 km a Johny's na kraji Prokopáku:)] odbíhám evidentně na WC, v mžiku se vracím ke stroji...Což teprve, až budu při delším pobíhání zase převlíkat trika:).

Koukal jsem, je teď nějak víc depresi a krizí kolem. Asi je to tím, že jak jeden nedává chvíli pozor, už mu hned nějaká skočí za krk:(. Někdy to souvisí s přetrénováním a ztrácením radosti z pobíhání, někdy osobní problémy.. ALE TO CHCE KLID!!!A NEPODLÉHAT TOMU!!!

Tady taky není úplně vše růžové:). Občas mě něco vytočí a jsem míň šťastnej, ale pak naštěstí zafunguje nějaká ta zpětná vazba (zejména pokud se dojdu proběhnout) a už se opět bezostyšne raduju že života.

Co nám starším mužům prý také zbývá, že? Přeci si každé ráno můžeme říci, že je to první den zbytku našeho života:). Tak ať si to hezky užijeme...

Jak u vás?

PS. Ty fotky nahoře mě usvědčují, že ráno se snažím držet, ale ve čtvrtek jsem si nevzal čelovku a bylo to fakt dobrodrůžo. Obzvlášť, když jsem minul poslední lampu v ulici K Nové vsi.