Radost potřebuje překážky a překážky jsou radost!

Ufff. Minulý týden mi dal odpověď na několik záludných a důležitých otázek. Samozřejmě nezabýval jsem se tou nejdůležitější otázkou všehomíra -- Jaký je rozdíl mezi Republikány a Demokraty:), ale trápily mě dvě důležité odpovědi..

Podle klasifikace Peggy, jsem sice běžec radostný, ale taky "plnič", tedy snažím se plnit a dodržovat svůj trenýrkový plán. Nezměnilo se něco? A půjdu, tedy poběžím za týden ten maratón v Amsterdamu?

Opakuju se, ale nic není náhoda.:) A život kolem připravuje nejrůznější překvápka, pokušení, testy a rozuzlení doslova na běžícím pásu. A tak to bylo i se mnou. Jak jsem si minule poznamenal, po sobotním běhu mě celkem vykolejil telefonát z Amstru:), že prý je něco v nepořádku s moji registraci a že ji budou muset zrušit! Nejdřív jsem to bral jako znamení, jestli vlastně chci... Ale pak mi to docvaklo. SAMOZŘEJMĚ, ŽE CHCI! Těším se na to, těším se, že si užiju tu atmosféru... Bylo to najednou tak jasné a evidentní, jako když po delším tápání v potemnělé místnosti najednou otočíte vypínačem. BYLO MI TO JASNÉ!

Jenže to zjištění bylo za určitou cenu. Vzdyť já jsem vlastně zjistil, že mi ruší registraci a na můj dotaz po mailu, co se děje, mi obratem odpověděli, že mám smůlu.:( Tak jsem si v pondělí hned šel odpoledne na to zaběhat a volám Milošovi:), říkal jsem mu, co se stalo a že nevím o žádném jiném maratónu, co bych stihl na podzim běžet. Miloš zavrhnul, abych běžel na střeše v Ústí:), jednak mám šílenou závrať a jednak prý bych potřeboval normální trať, abych viděl, že jsem se zlepšil.

Abych to zkrátil, přišel jsem k závěru, že tedy nic nepoběžím a oba jsme se shodli na tom, že ale trénink, trénink, ten že jsem měl velmi kvalitní:)... Miloš se smál, říkal, že ví, že vlastně o ten závod tolik nejde, že ví, že mě jde v především o trénink. Evidentně jsem ho pobavil.

Ale nebyl by to úplné, kdyby do toho nevkročila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:). A ta mi řekla, že ona sice ráda běhá, ale ne s "lidmama":), ale když mě to tak těší a chci to, tak proč si "to" nezařídím, vždyť, když já chci, tak všechno jde. To byla zlatá slova. Hned v úterý jsem zvedl telefon a zavolal do Amstru:), vše jsme si vysvětlili, nakonec vše bylo OK, měli tam jen, řekněme "organizační neklid":). A já bych z toho dělal nějaké rozsáhle filosofické závěry!! Takže jedu!!!

Ale byla to užitečná odbočka. Potěšilo mě, že jsem se dokázal vyrovnat jak se ztrátou závodu, tak se o něj poprat. Jak říkal kamarád, že jsem s klidným srdcem dokázal "odhodit" 15-týdenní přípravu na maratón. Skutečně je to tak, jak jsem říkal... Někdy ta příprava skutečně není o tom, že se musí ve finále běžet závod. Dokážu se s tím vyrovnat:). Ale tak jsem si při tom překonávání překážek vlastně uvědomil, že párkrát za rok ty závody chci, i já duševní běžec je chci!:)

Super zjištění. Pokud to není často, už se na závody těším! Možná to teď bylo těmi překážkami, asi jako když nás nějaká holka v mládí odmítala, tak tím už byla evidentně krásnější a žádoucí:)...

PS. Místo v sobotu píšu až v neděli, ale kdo by odolal těm číslům.. 10.10.10 v 10:10? :)

Jak je to u vás? Taky jsou překážky takovým zpestřením a sladidlem?