Místo úvodu...

Díky našemu skvělému přístupu k životu:), jsme se Stínem při pobytu v Coloradu neměli skoro vůbec přístup na net, mně se navíc vybil telefon už za dva dny -- na tábořišti u Květnové královny těžko nabiju, že:).. Takže hned rychle po návratu z Leadville si sedám a snažím se zapsat zážitky posledních dní dříve než je překryje zapomnění nebo budou ohlazené časem či autocenzurou..

Vybral jsem si jako letošní cíl horskou klasiku na devět:).. Leadville 100M.. Slovo, které jsem se v prvních chvílích bál vyslovit.. a teď jsem tady v Los Alamos, balím věci na cestu do Colorada a uvědomují si to nejpodstatnější u podobných výzev... Mít kolem sebe nejlepší kamarády, nejen proto, aby ho podporovali v těžších chvílích, ale aby se s nimi mohl podělit o svoje pocity a prožívat to s nimi společně... Stín a Nika to pochopitelně měli z první ruky:) a já se pokusím, co nejlépe to půjde to zachytit nejen pro sebe, ale i pro Vás, co jste nemohli tady být...

Je středa, krátce po poledni a vyrazím směr Colorado. První zastávka je poněkud z ruky, Silverton. Můžete se ptát, proč Silverton? Sice je to také v Rocky Moutains, zajímavé městečko se spoustou "dolů", těžilo se tady od zlata a stříbra snad úplně všechno:), v městečku je cítit ještě duch let 1870...Ale fakt, že z Los Alamos odjíždíme o den dříve, Vlastně Stína stojí tahle odbočka další extra den dovolené (které má fakt málo), jeho skvělou ženu další den, kdy na ní leží úplně všechno..

Tradiční domečky z let 1870 v Silvertonu.... Tady na ten kopec se běhá zdejší 1/2 M, nahoru a dolů.
Převýšení .. no asi 1.500 m..:)

Poznávám všechny důvody v okamžiku, kdy přijíždíme do Silvertonu... Je to jedna z kolébek amerického ultra, místo, kde startuje legendární Hardrock a zároveň místo kde BS běhá Silvertonskou 24h. Neproběhnout se po trati 24h? Naprosto nemyslitelné..
Brzo ráno -- festovní zima, lehce nad bodem mrazu -- vyrážíme..beru si s sebou jen tričko s krátkým rukávem (hloupé) a vyrazíme z hotelu směr start Hardrocku a start jedno mílového okruhu pro Silvertonskou 24h. Stín je tradičně plný historek, ukazuje mi hardrockové kameny, ale pro jistotu si je nefotím:)... [Snažím se (zatím) zabránit myšlence na Hardrock]... Koukám, kde stojí normálně stan, kudy vede cesta vzhůru lesem. Stín říká, rozbíháme pomalu a vyrazí jako dobře namazaný stroj stezkou vzhůru. Po dvou kolečkách se obracíme (tahle "pračka" se na 24h dělá každé 3h), dokončujeme naše kroužení symbolicky -- přesně v čase, kdy slunce vychází nad hory a při posledním seběhu příjemné hřeje do zad. Jak Stín dodává, přesně v tu chvíli končí závod a každý už si jen přeje, aby byl konec:)...

Kolem okruhu je neuvěřitelně hub...

Závěrečný seběh s vycházejím sluncem..

Moc nemluvím... Není to tím, že by mi chyběl dech, i když ten "kopeček" se po pár hodinách určitě pěkně "zají":), ale vnímám tu zdejší atmosféru... Představují si ten 24h zdejší "boj" a tak před posledním kolečkem, kdy s BS probíráme svoje plány a on mi básní o Hardrocku, vykládá mi o dalších náročných horských ultra [která "nás":) podle něj čekají..:)] .. tak v tu chvíli si uvědomují, že by mě moc "bavilo" si tuhle trať užít s ním... Slovy BS, bylo by přeci skvělý se tady totálně zrušit:), užívat si to naše úsilí společně se zdejší běžeckou komunitou, která se celá motá kolem Hardrocku... Jenže, jenže tyhle všechny plány jsou vázané na to, že bych měl úspěšně doběhnout LT100 a tak rychle balíme věci a přes kopce Skalistých hor míříme do Leadville.

Jak jsem na ta znamení, tak mě potěšilo, že Leadville leží v pohoří San Juan Mountains (stále součástí Skalistých hor), ale pohoří svatého Jana? To by mi mohlo pomoci:). Přijíždíme akorát v čas... Na internetu všechna místa v tábořištích dávno vyprodána, rezervovana, ale světě zboř se.. Na May Queen je naše loňské tábořiště, ano, ano, číslo 25.. stále volné!!! Rychlé obsazujeme, Stín staví stan, já jdu v mezičase nasbírat dřevo, protože plán zní jasně.. k večeři buřty na ohni.. Vím, vím, není to úplně nejlepší strava, ale na těstoviny  máme ještě jeden den a pak.. Tradice se mají dodržovat a jak říká BS... k hezky prožitému ultra patří i malá troška bezstarostnosti:).. Tak nevím, ale má to něco do sebe..



Následně vyrazíme do Leadville se zaregistrovat a "prohlédnout" :), k čemuž patří si nechat na ruku přidělat pásek se jménem, vahou (pro kontrolu ve Windfield a v cíli), vyzvedáváme si tričko, startovní číslo a začíná se mě zmocňovat taková správná předstartovní atmosféra, která vrcholí další den, když v místní sportovní hale vidím ty davy... oproti loňsku registrovaných přes 1200 lidí, no to bude mazec, obzvlášť na "jednokolejce" .. Twin Lakes - Hope Pass - Windfield a zpět, kde se pomalejší a rychlejší běžci musejí vyhýbat v celkem náročných sebězich/stoupáních... V pátek dáváme "drop-bags"na stanoviště, doufám, že z fotografií je vidět moje pečlivá příprava.. Doma jsem přemýšlel o jídle, o věcech, které budu potřebovat a vůbec nedbal na to, co na stanicích bude... Beru s sebou Salomón pás s dvěma 0.6l lahvemi na zadku a ultra vestu s dvěma stejně velkými lahvemi pro změnu na prsou:). BS si že mě dělá legraci, protože podle reklam každá z nich by mě měla dostatečně zajistit na dlouhý běh, tím, že mám dvě, jsem vlastně "opancéřován" a připraven na vše i když potáhnu s sebou o několik kg víc..




Do drop-bagu si dáváme už i naředěný (1:1) pomerančový džus v lahvích, co kdyby na stanicích nebyla kola a ať máme něco, co je dobrá prevence proti křečím a nese s sebou nějaké kalorie..:) [Jak to bylo prozíravé nemusím říkat:)]. přidávám si v pytlíčkách sušené mango (díky Niko!), české cracry, kyselé rybičky, nějakou sušenku...Možná až moc, ale říkám si, až se mi bude zvedat žaludek, je dobře mít nějakou volbu, oči mi řeknou, co si vzít:). Mám i toaletní papír s sebou a v dropbagu na každé stanici, věci na převlečení, čelovky.. S sebou ve vestě mám ještě náhradní jídlo, náhradní baterku.. Všude mám rozmístěné šátky s 12:).. Prostě skvělá výbava.. Jen suché ponožky mám jen na jedné (a špatně zvolené) stanici..

Večer zalézáme do stanu, nastavené budíky na 2:30.. Večer mi BS dává závěrečné rady a zároveň mě svými vtípky pomáhá překonat možnou nervozitu.. [Nejhorší je, že já mu to nejdřive všechno věřil:)]..Nejdřív mě pošťuchuje, abych nezapomněl předbíhat zásadně vlevo, že za předbíhání vpravo by mě mohli diskvalifikovat:), pak abych měl s sebou průkazku, že mě můžou na stanicích kontrolovat:), a potom mi začíná vykládat o halucinacích... "Až poběžíš potom v noci, ta dehydratace v horách spolu s nadmořskou výškou dělá svoje.. Můžeš vidět hady, srnky, kojoty, medvědy... na 99% jsou to jen tvoje představy, přesto bych je nehladil a utíkal pryč"..:)

Ráno vstáváme a vše jede podle plánu. Snídám přivezenou pálivou paštiku (Advid promine) na něčem místním, co připomíná chleba, ve 3:12 sedáme do auta a v hodině PI (3:14) vyrazíme do Leadville. Zima, ale davy lidí na startu vytvářejí trošku vyšší teplotu. Domlouváme s BS strategii - když jeden zastavuje a odbíhá mezi keříky, druhý pokračuje chůzí po stejně straně.. abychom se neztratili.

A v tom je to tady.. Davy lidí se pohnuly a my vybíháme úplně poslední.. tedy ze záchůdku krok za námi vybíhá poslední běžec a my se společně dostáváme na trať... HURA!!!

V dřívějších dobách se nejlepší kamarádi dávali dohromady v bojích -- pojily je společně silné zážitky, tím, že se spoléhali jeden na druhého... společně prožívali náročné chvíle spolu.. Horolezci to určitě znají velmi dobře.. Já takový drsňák nejsem, ale domnívám se, že podobně to je i při dlouhých a náročnějších bězích... Dává mi to možnost poznat sám sebe a nacházet skvěle kamarády.

Běhu zdar! Ultra a kamarádům zvlášť!
12:)