Bratislavský maratón, aneb požehnání a prokletí ultra:)

Posledně jsem končil zápisek s tím, že sice poběžím maratón, ale budu myslet na ultra.. inu téměř věštecké, dalo by se říci prozíravé/bláhové/netaktické/.. nehodící se škrtněte:).

Fakt jsem nebyl dobře naladěný na "rychlý maratón", večerní běh s TB v minulém týdnu mě sice potěšil lidsky a z hlediska tréninku na ultra, ale běh v tempu maratonu to rozhodně nebyl, vlastne na rozdíl  od podzimu, kdy jsem je běhal postupně, opakovaně a se zvyšující se kilometráží, tak teď to nebylo ani jednou. Chápu proč, cílem nebylo se pokusit o lepší čas na bratislavském maratónu, ale trochu se mnou "zatřást":), pokud to půjde navodit atmosféru závodu, podívat se, co to se mnou udělá. Dá se očekávat pozitivní efekt v každém případě. Pokud mi to navzdory všemu půjde, tak radostně naskočím do ultra části mého tréninku... a pokud mi to nepůjde, tak tam také radostně přejdu a budu se snažit usilovným tréninkem "zapomenout" na tu ostudu:).

V sobotu odpoledne už sedím ve vlaku i přes ten závoj let na mě doléhá ta federální soutěživost, respektive závist:). Vzpomínám, jak jsme sledovali třeba předpověď počasí.. a na Slovensku bylo vždycky lépe. V létě větší teplo, v zimě víc sněhu:), navíc nedostatkové zboží se jezdilo nakupovat do Bratislavy, případně s výletem přes řeku do Budapešti.
Třicet let poté já odjíždím na Slovensko -- v Praze je 1/2 maratón.. a co byste řekli.. v Bratislavě mají v neděli celý maratón! Nic se nezměnilo. Ale protože moje nejmilejší manželka se narodila v Bratislavě, tak jim to přeji:)

S Míšou krátce probíráme naše plány, já mám stejně jako ona sice podle svého posledního času zajištěný koridor A (do 3:15), krásné číslo 133, ale je mi jasné, že o ten čas 3:15 budu muset sakra bojovat. Ráno se mi chce spát, po boji se svými útrobami, nakonec beru druhé immodium a vzpomínám na rozhovor se svojí maminkou.. Té jsem říkal, že mám z městským maratónů hrůzu.. že budu potřebovat záchod.. a nikde nic nebude a já se po***.. A ona mi poradila, že můj táta v posledních letech byl take nervózní, když šel do města, proto si bral plenkové kalhotky... a ještě tu po něm nějaké zůstaly. Abych si je vzal na závod! :). Tahle vzpomínka mi zvedá náladu, když v koridoru čekám na start a říkám si povzbudivé dop*dele, dop*dele...

Honza B. při popisu svého maratónského výsledku v Drážďanech píše hezky o závodním přístupu k rekordu přes bolest, která je přítomná v tréninku a obzvlášť v závodě.. Já to strašně žeru a obdivuji, slyšet o tom vyprávět, na vlastní oči vidět kamarády a známé, kteří končí závody doslova na výpary posledních sil, kdy třeba Petr V. (TB) poslední výhru na Kladně slavil na židli a na vyhlášení ho museli přinést, protože do toho dal úplně všechno. V tomhle jsem naprostý srab, asi je to vedené i tím, že většinou běhám ultra, bez jakékoliv podpory a často rychle po závodě se musím dostat domů.. ať už autem, vlakem, letadlem.. prostě musím hned fungovat a po návratu stejně tak:).
Ale upřímně je to ve mně tak zakořeněné, že asi ani kdybych měl podporu a nemusel se o nic starat, na nic myslet, tak bych asi stejně nedokázal běžet nadoraz.

Ale už vystřelili ze startovní pistole a já to rozbíhám celkem svižně. V rámci mojí oblíbené ultra strategie -- run fast now, (maybe) die later. [tedy vyběhni rychle, umřít a zpomalit můžeš později:)]. pár prvních kilometrů se držím s vodiči na 3:00 hodiny, jejich tempo cca 4:14 mi přišlo motivační, tedy kdybych se někdy pokoušel o rychlejší maraton..:)...

Díky ultra, nedokážu úplně probíhat občerstvovací stanice (a že je jich tu jak máku), tak vodicě na 3:00 postupně ztrácím,  po 1/2 maratónu mám sice ještě slušný mezičas 1:33 (připomínající moje číslo), ale to je tak všechno. Zpomaluji a začínám svůj boj se žaludkem a jeho kamarády:). Maratón na vodu, to už tu od přípravy na Rondu nebylo, navíc ve svižnějším tempu:) -- a jak se oteplilo, tak se aspoň snažím dost pít, stanice po vzoru ultra procházím... a až po nich se postupně rozbíhám. Proto není divu, že mě na 36 km, zrovna když v klidu kráčím a popíjím pramenitou vodu Rajec(c)..:).. předbíhá houf závodníků s vodiči na 3:15. Ani to se mnou nehne. Naopak, pozvolna se rozbíhám, mám radost že se moje tělo dává do pořádku, říkám si -- ještě tak 1-2 dobré zastávky a jsem zase v závodě s plnými silami a mohl bych zkusit nějaké to jídlo...

Akorát mi při tom pozitivním plánování nedochází, že ta druhá občerstvovačka je cíl:). A tak v klidu a s úsměvem a v rozumném tempu dobíhám maratón, připraven běžet dál... Jó, kdyby na stanicích bylo pivo, tak jsem v závodě mnohem dřív(!). Plácám si s dětmi kolem tratě, koukám na ukazatel času, 3:20:50 .. téměř sestupný trend 3-2-1 potvrzuje, že to se mnou šlo dneska z kopce:), ale těch chybějících deset vteřin to zachraňuje [čistý čas 3:20:35].

Výrazně horší výsledek, než můj podzimní čas, ale přesto cítím velkou spokojenost. Jsem v podstatě v pořádku, krásně stihnu vyzvednout bágl v hotelu, umýt se, a dojít na nádraží.. protože závod končí, až když jsem doma!:).

To jsou ty moje blahoslavené i prokleté ultra reflexy:)..které do mě hustil Běžící Stín a já je svým osamělým běháním a závoděním jen posiloval:). Prostě řešit problém,  když se vyskytne, zpomalit, dát se do pořádku, protože může být ještě hůř.. a pak by náprava nemusela být možná. Z hlediska krátkých závodů, nebo i závodního pohledu to není dobrá strategie. Je většinou spojená se znatelně horším časem, ale na dlouhých tratích a v životě mi přišla úplně zásadní. Maximalizuje šanci na dokončení a pro mé další běhání -- dává větší šanci běhat bez zranění.

Po včerejších čtyřech a půl hodinách sezení v naplněném vlaku, když jsem dneska ráno rozbíhal svůj běh do práce v tempu 7:40 na kilometr, s bolestivým sykáním, jsem si říkal, co to je?:).. Ale každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":).. Po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk, ostudná průměrka se dostala na úroveň joggingu (6:30) a svět je krásný.

Maratón je sice asi král, ale ultra je ultra!
Proto našemu úsilí.. a hlavně tomu ultra v nás.. zdar!
12:)