Před startem -- Wasatch Front 100, aneb den do odletu a 4 dny do posledního kontaktu

Wasatch Front 100 patří podle popisu účastníků mezi jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších 100 mílovek v USA. Někdo ji z hlediska náročnosti řadí mezi top 3, někdo dokonce hned za Hardrock... Ale tahle hodnocení z důvodů zachování základního optimismu... prostě nečtu a snažím se je před závodem nevnímat:). Utěšuji se tím, že je to sice nahoru dolů, ale WF má údajně běhatelné pasáže... a poskytuje navíc extra 6 hodin.

Ano, ano, limit na Wasatch Front 100 je 36 hodin.

Co se dalo promyslet a zařídit dopředu snad mám. Mám hotel asi 2 minuty pěšky od odjezdu autobusů na start, tentokrát jsem si dopředu (zuby nehty) ubránil "extra" den navíc před závodem a díky tomu, že budu brát taxíka z/a na letiště.. tak mohu hodně eliminovat i obavy z možného pozdního dojezdu na letiště po závodu...

Pauza mezi Leadville a Wasatch je fakt krátká. Obzvlášť, když se vezme do úvahy v jakém stavu jsem se dostal domů. Několik dní jsem nemohl jsem pořádně jist ani pít, poničený žaludek a sliznice...... Zařekl jsem se, napsal si to za trest několikrát na papír -- Už nebudu věřit řečem a radám o přírodních gelech:)... a gel nebo nějakou "sr*čku":) si vezmu maximálně na závody do pár hodin, když bude nejhůř. Já je stejně nemám rád a v těžkých závodech mají na mě opravdu špatný efekt, který se jejich používáním jenom zvětšuje.

Posuďte sami: na WSER jsem jich dokázal do sebe dostat 12, ve Vermontu 7 (ale pak jsem aspoň mohl něco pít a jist), v Leadville už jen 4 s totálním vyřazením žaludku... Já dodávám pro úplnost dopředu... Wasatch .. 0!:)

Pořád mi přijde lepší zvracet po americkém jídle, na které v ultra režimu nejsem sice zvyklý, než si dělat závod těžší tím, že v závěrečné fázi nedokážu vůbec jíst... a co víc.. mám potíže i s pitím..:). Ale konec dobrý všechno dobré. Naštěstí se pořád hojím téměř jako Wolverine:)...

Žaludek vyléčen, přestal jsem kašlat a mohu zase "normálně" dýchat... Můj starší organismus a hlavně jeho léčebné schopnosti jedou na maximum:). I na nohách jsem postupně oloupal tlusté vrstvy kůže, pod kterými byly zase puchýře.. snažím se to zaléčit, aby se puchýře mohly dělat v krásném prostředí nové kůže:)... a tím pádem bolest byla snesitelnější, než kdyby se udělaly úplně hluboko...

Sleduji profil závodu, učím se stanice a trať -- popis trati je opravdu impozantní a trochu me děsí... naznačuje, ze to se značením trati nebude moc valné, pokud nějaké značení vůbec bude!

------ Navigační lahůdky -------
Moje nejvyděšenějsí:

Originál: Every year runners miss the Roger’s Saddle junction coming up, so this is critical!  Look for the last power pole on your left, which is POLE 177.  This is a visible warning that you are approaching the Rogers Saddle junction.  Just after POLE 177, the power lines cross back over to the south (right side) of the trail (mile 42.65, or about 1.4 miles up from Alexander Springs).
Where the power lines pass over you from the left to the right, the road/trail also gently bends to the left giving you a clear view straight ahead to the top of the canyon.  You are only 470 feet from the critical Rogers Saddle junction.  Next, pass between two warning gas pipeline signs.  The critical junction is coming right up.  Finally, look for the single pipeline sign on your right just ahead.  There is also an old twisted, metal post alongside the single sign. (NOTE:  THESE POLES/SIGNS MAY BE ON THE GROUND!  They have been known to fall over).  Take the sharp, sudden trail on the right and leave the road.  This is Rogers Trail Junction at mile 42.75.  DO NOT STAY ON THE ROAD! If you are looking at your feet at this point, you may get lost for a long time.

Překlad: Každý rok se běžci u křižovatky Roger's Saddle ztratí, takže je to důležité! Podívejte se na poslední elektrický sloup vlevo, což je POLE 177. Toto je jasný signál/varování, že se blížíte ke křižovatce Rogers Saddle. Těsně po POLE 177 se stáčí elektrické vedení zpět na jih (na pravou stranu) stezky (pozičně je to 42,65 míle, nebo asi 1,4 mil od Alexander Springs).
Tam, kde přes cestu vedou dráty elektrického vedení zleva doprava, se silnice / stezka také mírně ohýbá doleva a poskytuje vám jasný výhled přímo na vrchol kaňonu. Jste jen 470 stop od kritické křižovatky Rogers Saddle. Dále přejděte mezi dvěma výstražnými značkami plynovodu. Kritická křižovatka se blíží. Hledejte značku vedení potrubí přímo před vámi. Vedle nápisu/značky je také starý pokroucený kovový sloup. (POZNÁMKA: TYTO POLE / ZNAČKY MOHOU BÝT NA ZEMI! Víme, že často padají k zemi). Dejte se po ostré a náhle se objevující stezce vpravo a opusťte silnici. Toto je Rogers Trail Junction na míli 42,75. NEZŮSTÁVEJTE NA CESTĚ! Pokud v tuto chvíli nedáváte pozor, můžete se ztratit na dlouhou dobu.
------ konec ukázky z navigace na Wasatch Front  -------

V navigaci každá sekce má svoje kritické místo a každé končí varováním, že pokud tady nedávate pozor, tak se můžete ztratit na hodně dlouho!

Letos, aby to na Wasatch bylo pro mě ještě zajímavější a já měl ty svoje závody "těžší", tak občerstvovací stanice Swallow Rocks .. poprvé po 39 letech existence WF nebude! Můžete se podívat na profil -- v těžké části, kde cca 11 mil mezi Session Liftoff a Big Mountains mělo v půlce vloženou "záchrannou stanici" Swallow Rock.. tak letos organizátoři nedostali povolení, aby ji mohli mít a obsluhovat. Utěšuji se svým optimistickym zaklínadlem doprd*le, doprd*le, a říkám si, že aspoň se nebudu tolik flákat:) a budu se o to víc těšit do "velké" stanice [musím si vzít s sebou na tuhle sekci extra vodu]. Je to slunci exponovaná část trati a podle všeho "teplotně" nejhorší z celého dne je úsek mezi Sessions a Lambs (45 míle).

Dobrá zpráva! Mám naprosto, ale naprosto luxusní číslo! 74

7 je neskutečně silné a významné číslo. Z mého pohledu je to součet 3 + 4, kde zároveň násobek 3 x 4 je moje dvanáctka. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo první desítky, astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze... a spousta lidí ji bere jako velmi štastné číslo. Biblický význam 7 by vydal na několik stran:)
4 je obecně brána jako číslo vesmírného řádu - čtyři světové strany, čtyři roční období, čtyři měsíční fáze a čtyři významné body v ročním oběhu slunce. Téměř vždy symbolizuje úplnost a okamžik, když jde o všechno, kdy se příběh uzavírá a vesmír má (znovu) svůj řád.
74 má nejčastější symboliku a vzkaz, že jsem na správné cestě a že se mi daří. Numerologicky je to výzva, abych pokračoval v tom co dělám. Abych udržoval své myšlenky pozitivní a soustředěné, protože podle všeho mají úskvělý vliv na můj život.:).

I když numerologicky je to nalinkované skvěle:)..., tak je jasné, že jde o hodně. Proto jsem nelenil a na radu Niky si napsal poptávku po pomoci a začal jsem hledat pacera na Wasatch... Venčím si takhle Deri, když mi pípne na mobilu e-mail od Běžícího Stína s názvem .. "Rozkaz zněl jasně..":)...

Dojatě čtu, že ho mám čekat na Big Moutains!! WTF! Říká, že si vezme si auto, přijede a poběží se mnou druhou půlku. Ozývá se mi i neznámý běžec, že chvíli přede mnou doběhl Leadville, že bydlí kousek od startu... a že mi rád pomůže...:).

Musel jsem si sednout. V hlavě se mi dojatě přehrává sestřih našich setkání s Běžícím Stínem a s Nikou... Jak jsme se vůbec neznali a já se rozhodl vyrazit pres Atlantik, abych dělal pacera BS na Leadville, jak jsme spolu tábořili, jak mě učil běhat v horách.. respektive, jak ve mně zapálil nadšení pro ultra trail, i když špatně vidím a v noci můj běh terénem je opravdu boj:)...
Naše pracovní povinnosti nám sice neumožnily zatím realizovat jeho velký plán, ve kterém mu pomáhám s přípravou na Nolanovu 14...či jiné podobné šílenosti, které většinou zazní až po x-tém pivu:)... ale teď si znovu říkám, třeba se to ještě někdy stane:).

      

Myslel jsem, že s mým věkem, s tím, že jsem o víc jak 15 let starší a s našimi eskalujícími pracovními povinnostmi, ty kamarádké vazby překryje silná "deka", ale Leadville to ukázal znovu v plné síle. Dovolím si tvrdit, že pravé kamarádství je vztah, který trvá, i když si všichni myslí, že už dávno skončil.

I když by to bylo silné, nakonec ve mě vítězí pragmatik a kamarád. Ozývá se mi další místní běžec s nabídkou pomoci a tak říkám Stínovi a Nice, aby nejezdili. Ta cesta (10+hodin čistého času v autě, plus zácpy, odpočinek..) je šílená, navíc po závodě bude ještě šílenější. Byl bych nervózní a kdyby se cokoliv nedej bože stalo, pořád bych si to vyčítal. Takže se raduji z jejich nabídky, která ukazuje kamarádství v té nejhezčí podobě a z mého odmítnutí, které odpovídá stejnou mincí. Poběžím stejně odhodlaně a stejně urputně, jakoby se mnou běžel BS a Nika!

Na Wasatch Front odjíždím natěšený. Jasně, je to neskutečně těžký závod, je to poslední závod Grand Slamu... Ale je to především krásný závod. Asi fyzicky jsem hodně daleko od svého maxima:), ale hlava? Hlava na stupnici od jedné do desíti ... je na čísle 12! Jedu si to sakra užít!!!

Držte mi palce!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a našim kamarádům... zvlášť!
12:)