B jako "baby", aneb "dětskou" trasou B pražské stovky do budoucích dní...:)

Podobně jako v minulých letech, tak i letos jsem byl připraven tiše spolknout (a zapít nějakým dobrým vínem) :) trefné poznámky, kde to (zase) zabalím na Pražské stovce... Pravdivě drsné poznání, že jsem se naučil vzdávat a že je to potom jednoduché "zabalit"... Nechci snižovat P100, ale zatím vždy její dokončení (v posledních letech) bylo podmíněno tím, že budu naprosto v pořádku. Teď už nemusím tajit Grand Slam, ani loterie... je to úspěšně za mnou...:)

Nicméně i letos moje nejmilejší manželka jasně a razantně prohlásila, že na moje DNF není zvědavá, nechce někde jezdit po nocích, hledat a vyzvedávat nějakého zoufalce [tedy mě:)]... Uklidnil jsem ji, že ani letos není mým cílem "plnohodnotná" P100, ale spíš "pohodové" proběhnutí dětské trasy s cílem si něco vyzkoušet. Aniž bych cokoliv naznačoval, má to co dělat s často zmiňovanými čísly 180 a 24:). Zkusit skloubit tahle dvě čísla v krásné číselné kombinaci 11.1 20-20, v hektickém stavu dodělávek, psaní zpráv, hodnocení, zkoušek a hromady nesmyslností, to znamená opravdu pečlivě plánovat, naběhat poctivě co nejvíc km a velmi pečlivě vážit, jak moc se chci "zničit" na Pražské stovce... Moje představa byla, že to chci mít pohodové:), a proto ta dětská trasa...

V mezičase jsem se konečně dostal k Olafovi, abych si vyzvedl svoji ztracenou navigaci z loňské DNF na P100. [Ten loňský běh byl od začátku úplně zakletý. Velmi brzo v závodě jsem ztratil jak navigaci, tak i itinerář... Jak říká klasický vtip "Když se daří, tak se daří":).. pak jsem minul kontrolu a pak jsem hloupě upadl.. a pak jsem to v Davli zabalil:)].
Krátce po loňském závodě mi napsal Olaf, že se našla moje navigace a ať si ji vyzvednu. Měl jsem radost, že moje "Severka" nikde nehnije v roští, ale že ji budu používat. Zkrátím to. Během celého roku jsme se s Olafem marně nadháněli, kde a jak si to mám vyzvednout, nakonec týden před P100 se domlouvám, že si ji vyzvednu v Modřanech. Čekal jsem dlouho, abych ve středu zjistil, že ta nalezená navigace není moje Severka... Samozřejmě si nemůžu si vzít cizí, i když podobnou navigaci... to by byla špatná karma! :)


Druhý den při ranním běhu do práce nalézám na cestě pěkné hodinky, dávám je tam na viditelné místo a ještě obíhám na horizontu viditelné postavičky lidí a psů a ptám se, jestli neztratili hodinky:). No samozřejmě jsem nikoho nenašel.. ale ty hodinky už tam odpoledne nebyly. Tak je buď našel jejich původní nebo nový majitel:). To mě ve finále potěšilo a proto jsem žádnou tryznu za Severku nedělal. Věřím už naviguje skoro rok někoho jiného.. A tak to má být:).

Aby toho před závodem nebylo málo, navštívil jsem ve čtvrtek svoji paní pedikérku. Od poslední ráznější "sanace" mých nohou po GS utekly víc jak tři měsíce, i nehty na palcích mám skoro dorostlé... a paní pedikérka to lakonicky komentovala. "Nehty máte všechny, téměř perfektní... Vy už neběháte?" :)... "No měl byste přidat" !! :).
To mě trochu nalomilo a pak, když jsem konzultoval s trenérkou Míšou, /rýmička/ jak bych měl běžet tu dětskou trasu... Tak mi řekla, že na pohodu:), ale že bych to měl běžet a ne se někde válet v hospodě... A že klidně kousek nebo i víc poběží se mnou, že tedy má teď odpočinkový čas, kdy by neměla běhat, ale že to půjdeme pomalu, takže "odpočinek" dodrží,...:)


Tohle zadání mě dostalo to oblasti středoškolské geometrie o hledání průsečíků dvou kružnic. Pokud vzdálenost středů (střední výkonnosti) není větší než součet poloměrů obou kružnic (tedy variabilita výkonů), společné průsečíky existují... Já jsem optimisticky doufal, že v mém pojetí "nezávodění, ale rozumného pobíhání" a Míšině "neběhajícím módu" dojde alespoň k dotyku obou kružnic, i když v některých okamžicích to vypadalo, že pro společný "bod" se minimálně jedna z kružnic musela změnit v elipsu:).

Ale můj plán byl jasný. Do Modřan za světla! Míša ho ještě trochu obohatila dovětkem, ať nechám hůlky doma a že by bylo dobré, kdybych běžel pomalu, ale běžel. Ty pomalé výběhy kopečků budou mít pro mě (staříka) silný tréninkový potenciál. [Pro ni se to pořád bude držet v kategorii "neběhám/netrénuji"... Inu, když dva dělají totéž, není to totéž!:)]. Já jsem si plán na P62 rozšířil o "vědecký":) výzkum, běžet to celé na ranní snídani, s jedním pivem po cestě...

Na začátku bylo všechno v pořádku, ... idyla ...Míša poslouchala moje "kydy", já na Karlštejně vdechl pivo dřív, než bys řekl Pilsner Urquel, i než Míša stačila vypít malou kolu. Ale pak se jedna z kružnic začala měnit v elipsu:). Sice se nezávodilo, ale "jedna" z naší dvojčlenné skupiny začala vidět asociace cíle a dýňové pochoutky, která na ní čeká doma:)... Chápete to? Kdyby vidina piva, tak nic neřeknu:)...

Ale já zase tu motivaci tak silnou neměl. Už bylo jasné, že v Modřanech jsme za světla a jak znám Olafovy akce, tak pivo tam bude, obzvlášť, když tam jsme brzo, protože ti rychlí pivo moc nepijí:). ... Míša přesto běžela přede mnou tak tři-čtyři kroky, abych už nic nepovídal a raději běžel:). Pochopil jsem, že si svoje pindy musím schovat na POP či na společenské pivní běhy:), ale nepropadl jsem zádumčivosti. Ani jsem si na žádné z blízkých čerpacích stanic nekupoval benzín:).

Nicméně, Míša nějak zjistila, že nic nejím a tak mi začala nutit svoje želatinové bonbóny, abych na trati neumřel vyčerpáním a kosti mi neohlodala divá zvěř (nebo hladoví běžci v druhém sledu)...:). Čtvrtý bonbón už jsem odmítl, myslím, že jsem se na GS naučil zvracet téměř podle Gutha-Jarkovského:), s grácií blízkou ladným pohybům Běžícího Stína:) ... ale přeci jen není potřeba to testovat v Praze, kde mě pár lidí zná.:). Takže bylo otázkou, jestli do svého "hladového" výzkumu budu ty bonbóny počítat, ale asi budu muset..:).

Než si to srovnám v hlavě, tak už jsou tu Modřany, pískám a bojovým pokřikem zdravím, když míjíme dům Bartasových, ale buď mě neslyší, nebo někde pobíhají..., pak už jen nahoru-dolů a jsme v cíli. Pivo tam pochopitelně je... Piji pro jistotu hned dvě, aby to nevypadalo, že běžcům nechutná, nebo že se nějak "ofrňují":).  Fakt moc hezký proběhnutí, nakonec se podařil onen "průnik" či dotek kružnic, kdy jeden z běžců "neběžel" a druhý se snažil trénovat, ale nezávodit. Co víc. Koukám na svůj diplom a nemůžu věřit svým očím... 26. ročník Pražské stovky, 62 km ... a já? Na 26. místě dětské trasy B, prvočíselným časem 7:53:47 (!)... Slza dojetí málem ukápla:). Oni ti běžečtí bohové jistě vědí, že já si té symetrie: 26-62-26 budu silně vážit a věřím, že mě to pomůže v mém úsilí při trojité jedničce 11.1. podepřené 20-20:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, úsilí a ultra ... zvlášť!
12:)

PS. Zase jsem potkal pár kamarádů, uviděl nové známé, kteří občas zabloudí na můj blog, které tímto zdravím a gratuluji k jejich skvělým výkonům. Sám jsem se znova přesvědčil o té relativitě rychlosti a úsilí, kdy jeden se snaží a druhý neběží, ale absolutní rychlost je stejná!:)
Na závěr ještě moje oblíbená vánoční píseň .. od Pokáče.. "Nikde žádnej sníh"..:)