Leadville 100 - Prolog, aneb když se "daří", tak se "daří"!:)

Samozřejmě mě všichni kamarádi před odletem utěšovali, že nějaké trendy, statistiky a tak nemám brát vůbec v potaz. Jsou to totiž kamarádi! :), ale my, co s čísly pracujeme, známe jejich sílu.

Nezbývalo než se spoléhat na statistickou chybu a utěšovat se tím, že v tom není započítána existence podpůrného týmu, pozitivní aspekt znalosti trati a odhodlání, které bylo veliké...

Samozřejmě případná “pozitivní” chyba by zase nebrala v potaz efekt počasí, možné prodloužení trati v nejhorším možném úseku - mezi Twin lakes a Windfieldem - a standardní věc, že se něco nejméně vhodného prostě potento... vyvrbí a zasáhne mě ranou Vinkingské sekery.

Na druhé straně mi čísla dávala i silné signály. Například ve velmi hezkém filmu WHY ... tedy proč běhat 100 mil, který je celý natáčen na Leadville 100 (doporučuji shlédnout) má protagonista startovní číslo 803 a já mám 804, tak jsem doufal, že jako jeho "přímý číselný následovník" bych třeba mohl mít větší šanci:). Zvolené ubytování (kousek od startu) v Abbey má neskutečnou adresu -- č. 212, ZIP code Leadville začíná číslem 804...

Navíc před 6 lety jsem měl startovní číslo 501, nyní mám číslo 804, což uzavírá příběh a přináší skvělou symboliku:    
       5   0   1
     +3      +3    = 6
       8   0   4

Jak je vidět, přičteme-li k první a poslední číslici startovního čísla z roku 2013 trojku, všechno přesně sedí, 3+3=6..., ano, ano, je to přesně 6 let, kdy jsem tady běžel svoji první stomílovku. Ještě teď to ostře vidím, jak to bylo "zážitkové", jak jsem se po Fish hatchery vydal do marného boje... abych jej nakonec vyhrál:). Vzhledem k tomu, že letos mi je o šest let víc, tělo mám poničené po WSER a Vermontu (a to číslo symbolicky naznačuje silné propojení s minulou účastí), tak se opravdu bojím. Jedno je jasné -- dá se očekávat, že zážitky budou ještě silnější a celkový dojem ve finále bude umocněný tim, že jede se mnou moje dcera Bára, která se mnou chce běžet závěrečný úsek z May Queen do Leadville (21 km).

Nakonec mám optimální posádku, ve které každý běží svůj důležitý úsek. I složení posádky projde hladce vysoko nastavenou laťkou americké "korektnosti". Vedoucí skupiny je Nika, tvoří ji převaha žen a Běžící Stín se svými dlouhými vlasy a tmavší pletí ošlehanou novomexickým sluncem vypadá jako indián [tedy rozhodně víc než sen. Elizabeth Warren aka "Pocahontas":)]. Nika má logistiku a všechno plně pod kontrolou, je domluveno, že po cestě do Windfieldu mi na stanicích (Fish hatchery a Twin Lakes) pomáhají ony dvě s Bárou. Do Windfieldu (kvůli svěhu) není dovoleno zajíždět, ale bude existovat autobus z Twin Lakes. Takže jen co proběhnu, Nika bere autobus s běžeckými věcmi do Windfieldu, počká na otočce (50 míli) na mě a běžíme zpět. Zatím Bára počká na BS, který přijede na Twin Lakes a při večerním návratu do Twin Lakes si mě převezme na noc, aby mě předal brzo ráno Báře na May Queen... Holky mezitím každá sednou do jednoho auta a zkonsolidují je v Leadville. Prostě dokonalé...

Zkrátka samá pozitiva, sociální jistoty... jen jsem čekal, kdy se něco... no však víte... potento!!!:)
Ve čtvrtek večer dojíždíme do Leadville a mě je naprosto jasné, co se stalo. Myslel jsem... doufal jsem, že se mi to letos "vyhne", ale bylo to jako úder basebolovou pálkou:(. Moje "mořská" nemoc sice není nic život ohrožujícího, ale je to chuťovka:).

--- drobná vysvětlivka ---
Ve velmi ranném dětství mi operovali oboustranný zánět středního ucha, vše se podařilo, jen moje centrum rovnováhy (sídlící malý kousek vedle) přitom bylo poškozeno. Od té doby už uplynulo skoro 54 let, takže se s tím člověk přeci jen naučí "fungovat", nežehrá a čeká, až to odezní... Běhání mě z toho skoro vyléčilo, zbavil jsem se silných závratí, kdy sundávání záclon bylo téměř na úrovni balancování na střeše mrakodrapu. Ovšem, občasné silné migrény, spojené se zvracením, omdléváním a tak ... to už nějak patří ke koloritu mého života:)
--- konec vysvětlivky ---

Prostě přijíždíme do Leadville a je mi jasné, že mi bude tuhle noc a část posledního dne před ranním startem sakra blbě. Často to spouští silné vyčerpání, stres... ale nejčastěji let letadlem. Mám teorii, že je to dané rychlostí sestupu. Například na Grand Canarii jsem byl třikrát a pokaždé jsem měl "úspěch":). Vzpomínám si, jak jsem tím Martina VP, se kterým jsme jednou jeli spolu... vyděsil a jak se ptal.. a to chces po tomhle běžet 130 km?:)

Tak tenhle zásah se mi podařil v Leadville. A tak to vypadalo nadějně. Ráno se cítím na ručník do ringu:(... Holkám říkám, co se stalo a ony mě po právu vynadaly. Že jsem jim to měl říci už včera, vzít si v noci růžový prášek, abych aspoň mohl spát... prostě měly pravdu. Jedou se mnou -- pomáhat a tlačit mě do cíle a já plně nespolupracuji:). Domlouváme změnu plánu. Nika s Bárou jdou za mě na mandatory meeting, já se mezitím budu snažit dát do pořádku... Pokud se mi podaří omdlít a případně se vyzvracet... tak je vyhráno:), to je vždy dobrý "restart"... jinak budu polehávat a nabírat síly:). Potom objedou a nacvičí si cesty na stanice, pak se zaregistruji, odpoledne bych měl být schopen jíst, dáme "carbo loading" a půjdeme hned spát.

Při jejich návratu je mi už výrazně líp. Sice se mi občas spustí krev z nosu ("mořská nemoc" v kombinaci s 3.000m nadmořské výšky je opravdu mazec), ale začínám získávat potřebný optimismus. V jeho návalu se zapomínám zeptat, jak je to s délkou trati v nejtěžším úseku, byla to chyba, i když si zpětně říkám, že bych to stejně nedokázal v začátku a ve střední části jít rychleji. Trochu mě uklidňuje zvýrazněná poznámka pořadatelů:

Please note: Due to safety restrictions on the course wheelchair participation is not permitted.

Tak to mě uklidnilo. Aspoň žádné babky s chodítkem a lidé na vozíku nebudou rychlejší než já.:). Ovšem jsem si v nadšení neuvědomil, že ve finále mohu být já ta "babka s chodítkem":).


Briefing a registrace tradičně ukazují marketingovou sílu podobných akcí. Odhodil jsem svoji plachost a už "tradičně" se fotím se zakladateli závodu:), užívám si svých pár minut slávy, kdy na emblémech a tričkách závodu nacházím svoje jméno. Nicméně rychle mizíme se najíst a spát.

V symbolických 2:12 mám prvního budíka, ve 2:21 jsme s Bárou v kuchyni a já se snažím do sebe nacpat jídla, co jen jde. Oba vtipkujeme, abychom překryli vážnost okamžiku... já navíc vnímám jeho neskutečnou emoční hodnotu. Bára chtěla jet se mnou na nějaký těžký závod, pomoci mi a vidět "to" z blízka. Snažím se nedat nic najevo, ale jsem dojatý. Stejně, jako když byl se mnou syn Honza na 24h ve Švýcarsku, tak jsem si přál, abychom spolu dokázali zažít tu drsnou atmosféru náročného závodu... Aby mě viděla ve chvílích, kdy na tom budu špatně, aby vnímala ten rozměr "boje" ... a aby si třeba někdy ve své  těžké chvíli mohla říci... to dám taky!

Ovšem krása i průšvih našich velkých přání je v tom, že se mohou splnit!:)

Všemu zdar! Ultra, našim přáním, zážitkům a těm, co nás podporují ... zvlášť!
12:).