Padat se může, znova se zvednout je nutnost, aneb navzdory všemu s radostí do nové sezóny:)

Vím, vím... je to hodně nezvyklé, že takový "psavec", taková ... slepičí prdelka:) jako jsem já... by si neměl tak dlouhou dobu co napsat, co si uložit uložit na blog...

Není to tím, že by nebylo co a o čem si psát, zážitků bylo a je dostatek, ale stejně jako řadě z vás, mi současná situace nedělá dobře. Možná z jiného důvodu než druhým, přeskočím svoje názory na to jak chaoticky a nesystémově postupuje naše strana a vláda, kdy jeden den vyhlásí opatření na dalších 14 dní, s tím, že další kroky budou dělat později, aby další den řekli že něco zvažují a od dalšího dne to vyhlásili... Ne o tom jsem nechtěl mluvit, on jistě pan plukovník během chvilky příjde na to, co by se nám ještě dalo zakázat, jak ještě omezit svobodu a jak ještě víc zdecimovat ekonomiku a úspory obyčejných lidí...

Co mě asi nejvíc odradilo od mého psaní byl neustále kavárenským a pracovním okolím opakovaný "pocit viny"... Protože nešílím z toho, že bych mohl zemřít, že bych mohl onemocnět [protože stát se to mohlo a může kdykoliv z přehršle jiných důvodů], tak jsem  ten, který brání ostatním, aby byli zdraví. Pozor, tohle byl dlouho naprosto silný motiv .. abych se citíl vinný... "Co pak tobě je hej, ty jsi sice na dohled 60, ale jsi zdravý, nemáš vysoký tlak, cholesterol, cukrovku, nadváhu... to já jsem na tom hůř, já neuběhnu ani neujdu maratón, a ty běháš ještě víc". Z většiny takových rozhovorů nakonec vyplyne, že je to moje "vina", že jsem v pohodě, že jsem před 12 lety změnil svůj životní styl, začal se více hýbat a našel v tom svého koníčka... Místo toho, aby to "chtěli" taky, tak by rádi, abych já o to přišel, nebo aspoň abych cítil, jak je to vůči nim nefér... OMG!

Připomíná mi to starý vtip, jak se muž modlí v kostele a říká... Panebože, soused má krávu a já ne... A bohovi se muže zželí, a promluví k němu: "A ty bys chtěl krávu taky?". Muž odpoví, ani ne, ale ať ta jeho chcípne! :). Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím dokázal (věřím že definitivně) vypořádat.

Doslova a do písmene jsem se plácal s tím, že všichni jsou vyděšení, nebudu je nasír*t tím, že budu kolem běhat, jako by se nechumelilo (i když se zatím opravdu nechumelilo). Běhal jsem tak nějak na zapřenou, i když jsem se snažil popobíhat s Lubošem a občas u toho dělat legrácky... Lubošův komentář, když jsem na cyklostezce urval kus chmele, ... "Všude zavřeno a ty přerušíš trénink, odběhneš do křoví, přineseš chmel a řekneš... budeme vařit sami pro kamarády"!.. tak to nemělo chybu... Ty skvělé poznámky lidí, když jsem předbíhal a z batohu mi vyčuhoval trs chmelu, to mi dodávalo dobrou náladu...

Takhle ve středu končím dvojsměrkou po cestě z práce, zase mě do kopce doprovází Luboš, povídáme o všem možném, hlavně jestli dáme pivo dole v prokopáku:), když v tom přehlédnu vystoupnou dlažební kostku a nekontrolovaně sebou majznu. Bylo to podobné jako v popisu mého opilého spolužáka, který řekl.. "a pak se najednou zvedl chodník a rozbil mi brýle!" ... to bylo přesné. Tak brýle jsem nějak častečně upravil, abych aspoň trochu viděl na cestu, kousek jsme šli, dali pivo a pak jsem se sykáním ... "léčebným způsobem", tedy pomalu:).. doběhl domů.

Druhý den jsme měli s dcerou naplánovaný běh po "trase B":), kdy dojedeme na Černý most-Rajskou zahradu a potom co nejhezčí cestou doběhneme domů do Stodůlek. Snažil jsem se to s ní rozběhat, což celkem šlo, pomalý běh totiž léčí všechno:), navíc jsem měl tak potlučený ruce, že jsem ten den stejně pomalu ani nemohl psát na počítači. To bych si nikdy nepomyslel:), vždycky jsem si říkal, že i když se potluču, tak "pracovat" budu schopen. Inu všechno je jednou poprvé...

Týden na to měl být Kelt, nádherná akce, na kterou jsem se těšil i když jsem vlastně po mém líbání dlažby už moc neběhal. Nakonec díky plukovníkovým zásahům, kdy nejde ani startovat ve vlnách, byl zrušen-přesunut, ale partyzánská akce tu byla a napadlo to víc lídí a tak jsme po malých skupinkách, 2-3 vyběhli (s tichou, leč o to lepší a nečekanou podporou tvůrců trati). Tradičně mě doprovázel Malý medvěd, který je v neskutečné formě a běhá lehce, (bez závisti) koukám na něj, jak rychle a snadno sbíhá na bahnitém terénu a kamení, zatímco já opatrně poskakuji dolů stylem raněná srna:). Samozřejmě se to dalo čekat, jednak to, že se někde natáhnu a že mi to bude při běhu hodně drhnout, obzvlášť v terénu... a taky se dalo čekat, že Tomáš zpomalí a bude vedle mě pochodovat, povzbuzovat slovy, že bude se mnou, dokud budu na trati. Sice jsem ho marně posílal pryč a dopředu... bylo mi jasné, že velký skaut mě neopustí:) a že jediná šance abych neměl podobné výčitky jako na Sázavě... je zkusit to rozběhnout a když to nepůjde, tak to zatočit domů...:)

Skutečně jsem se snažil, ale bolest se začala objevovat už i na lehkých usecích, řešil jsem dilemma, jestli pokračovat s růžovým práškem nebo to ukončit. Růžová pilulka je u mě poslední instance, kterou jsem (zatím) nikdy nepoužil. A tak domů jsem dorazil po svých s necelou polovinou Kelta, ale bylo to krásné a bylo toho tak akorát dost.:)

Nemyslím to "radování" nijak falešně, trať byla nádherná, dokonce jsem za "želvu" v údolí připravil tajnou občerstvovací stanici s pivem (i nealko) a kolou -- organizátoři to udělali opravdu krásné, zbytek trasy sice znám, ale určitě si to sám proběhnu... Ale co mi opravdu pomohlo byla společná cesta s Tomášem a potom můj osamělý přesun s přískoky domů, kdy byl čas víc přemýšlet. Většinu letošního roku jsem nijak systematicky netrénoval, s Míšou jsme se v podstatě neviděli, jakýkoliv můj běžecký cíl se nejen vytratil, ale i trénink byl doslova v mlhách:). 

Je středa, brzo ráno, skoro pět dní po mém partyzánském pokusu o Kelta, moje léčebné metody jsou jistě diskutabilní, ale na mě fungují. Věřím, že všechno negativní, včetně "pocitu viny" jsem poztrácel po cestě. Začínám si plnit svůj "trenýrkový" plán na další sezónu, musím se na ni připravit sám a dobře. Naučit se méně nebo aspoň lépe padat:), nacvičit víc běh v noci a situacích, kdy vidím špatně. V bojovném duchu parafrázuji Běžícího stína.. "Nepodceňujte šeroslepého staříka"! :)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost!

Našim bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť!

12:)