Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)

Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.

Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.

Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.

Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.

Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.

Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.

Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.

Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.

Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...

V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu taky spočítané:)

Při prvním stoupání na hřeben, zde tedy Rim, máme pozitivní bilanci, kterou do první stanice navyšujeme skoro na 10+. "Číslo v závodě/mezi stanicemi" je základní Stínova metoda, jak si měřit současnou pozici, respektive stav těla a duše. Za každého předběhnutého je plus bod, za toho, kdo nás předběhne bod ztrácime. 

Počasí je nadherné. Pohled z hřebenu do jednoho ohromných z údolí odkrývá pohled na plně zalesněnou část, na údajně největší borovicový les na světě. Doslova vybízí k tomu si sednou na okraj skal, otevřít pár piv, kochat se pohledem do údolí a povídat si o zásadních problémech, které často se Stínem řešíme: od pěstování krav a jejich počtu na akr v různých částech země, až po vliv konzumace mléka na kalcinaci zubů předškolní mládeže... Ale kdepak sednout a pivo. Dokonce využíváme rovných cestiček a běžíme 50ti krokového indiána, což byl nový trik od Stína, jak na jeho revmatické koleno a jak sladit naše rychlosti.

V mezičase Stín šíří samé pozitivní vlny. Přesvědčuje mě, že jsme nebyli ti největší lůzři na startu, že tam byli i dva chlápci ještě tlustší než my dva. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale kvůli objektivitě ho koriguju a doplňuji, že ta jejich nafouklá trička nebyla způsobena tělesným tukem, ale potravinami na cestu...

Ale Stín je nezmar, cítí, že trailově nejslabší článek (mě) je potřeba povzbuzovat a tak mi neustále připominá, že jakkoliv "nám" to vůbec nejde (ten nominativ plurál používaný pro krále mi lichotí), že ačkoliv toho v silném slunci "máme" plný zuby, tak si pořád držíme pozitivní bilanci od stanice ke stanici. Před vrcholovým stoupáním na Myrtl trail kde je důležitá stanice, zjišťujeme, že výsledná trasa (možná díky úpravám na poslední chvíli, nebo díky skutečným úpravám trailu) je asi o 1.2 míle delší,  což znamená skoro 25 minut v háji proti naší "geniálně/optimální" strategii. 

Navíc stanice jsou od sebe celkem daleko, vzdálenost na úrovni 11 mil v silném stoupání a v terénu, a v našem strejdovském tempu, znamená zhruba 4+ hodiny času. Proto asi 1.2 míle před vrcholem už nemáme vodu (ani moc žádné jídlo). Naštěstí v tu chvíli překračujeme potok, oba dva z něj pijeme s očekáváním, že případný průjem budeme mít až zítra. Je potřeba řešit okamžité problémy a nezabývat se nejistou budoucností. Na okraji stezky je sice cedule, že od potoka nahoru je to jen 100m (tedy výškových), ale na technické trati je to pořád velký časový úsek (a bylo to výrazně víc). Navíc jsem při chystání na cestu zapomněl, že karbonové hůlky co jsem si vzal jsou sice krasné, lehké, ale často se neočekávaně sklapnou. Člověk padne na zem, hůlky jsou potom kratší, kritické dílky se zarazí do sebe, nedá se o ně pořádně opřít. To moje vrávorání a pády byla cena za zapomětlivost a velkou pauzu v běhání s hůlkami.

Ovšem Stín neztratil ani na chvíli dobrou náladu. Na vrcholové stanici to opět pozitivně zhodnotil, pochválil mě, že i přes moje úspešné hůlkové cirkusové číslo (a nasledné opravy) jsme si udrželi pozitivní bilanci. Na stanici jsme se napili, najedli a natěšeně se vydali na cestu po vrcholu, kde by se opět dál praktikovat indiánský běh a já bláhově věřím, že hůlkové a výstupové manko zase stáhneme. Ale v tu chvíli se začíná obloha zatahovat a hřmít. Ptám se zkušeného BS jestli se nám bouřka a déšť vyhnou, snažím se trvrdit, že je to daleko. Stín jen mrknul na oblohu a prohlásil -- do třech minut je to tady a bude to stát za to, honem bundy. Houbelec tři minuty. Než jsem stačil sundat batoh a vyndat pršiplášť, spustilo se hotové boží dopuštění. Bouřka, ohromné kroupy a spousta vody. Stín mě ještě jako správný fyzik upozorňuje, ať tak blbě nestojím blízko u stromu, o který jsem si opřel hůlky. Rychle, co to jde, bereme věci a pokračujeme. Už ne během, ale volnou chůzi při které jsme doslova bičováni ledovými kusy a přívaly vody. Déšť a kroupy přicházeji z prava a proto asi na 15 minut stavíme na okraji široké vrcholové cesty -- ne úplně pod stromy, aleaspoň trochu chráněni z prava od největšího náporu ledových krup.

Limity jsou ovšem neúprosné, proto asi po 1/4 hodině, když velikost krup z malých kamenů klesla na úroveň hrášků, se vydáváme na cestu. Kolem nebe křižují blesky že všech stran a proto jdeme každý po jiném kraji cesty, hůlky vodorovně, s dostatečným rozestupem, jak moudře poradil Stín, kdyby to jednoho z nás trefilo, ať mu ten druhý může pomoci.

Musím přiznat, že po dešti jsem si ve svých (ne uplně optimálně) zvolených Hoka ATR připadal jak ve stroji času. Stejně jako ve zkrácenem Zane Grey jsem po vlkých a blátivých stezkách lyžoval dolů, tentokrát snad jedině využíval svoje hůlky a mohl vzpomínat na svoje špatné výkony na lyžařském výcviku na gymnáziu. Bez legrace -- v některých sestupech jsem i přes výrazné zpomalení měl pocit, že skoro létám, nebo aspoň, že jsem tomu nebezpečně blízko. Moje Hoka byly plné vody, drobných kaminků a bláta, ale tady se zase ukázala síla zkušené Niky, která mi pomohla boty sundat, bláto z ponožek a z bot otřít a zase mě vyhnala zpátky na traťse snažit.

Co je v mém ultra krásné (i nebezpečné) jsou ty vlny krizí a vstávání z popela. Po několika hodinách déšť nakonec ustal, my doslova vstali z bláta a znova získali skoro půl hodiny na cutoffs. Jenže kyvadlo má tradičně dva body zvratu a při setmění je to najednou obráceně. Tma, víc kamení na cestě, moje výrazně horší nočni vidění a i první vlna únavy v začátku noci mění situaci k horšímu. Navíc naděje na rozumnou rychlost po netechnické stezce je pryč. 

Na silnici, kde stála Nika už bylo jasné, že se mnou v technickém trailu a mým viděním a natrénovanými (0) kilometry v noci nás sejme další limit. Chvíli se snažím a přesvědčuji Stína, ať odhodí brzdu (mě) a zkusí to chytit sám. Že zůstanu s Nikou, ale oba neuprosně a kamarádsky melou do kola, že domluva zněla -- jdeme spolu, dokud nás limity nesejmou.

A tak dojatě poskakuju dolů z kopce a stejně tak se snažím vydrápat nahoru. Bohužel i nahoru mi to jde pomalu, nadávám si v duchu a na vrcholu kopce končíme. Bylo to krásné a bylo toho fakt dost, to připomenutí toho, proč se snažím o ultra. Jasné tentokrát to bylo fér, sice bouřka, mokré traily, lyzovacka na blátě... ale je to Hardrock qualifier, tedy žádná brnkačka.  Ve finále při technickém klesáni k Washington park spálím poslední náskok a při zpětném výstupu v hodně technickém trailu zakopávám i poslední naději na průchod dalším limitem a končíme. 

Holt příště výrazně lepší příprava a/nebo méně technický trail.

Se Stínem v autě (při návratu do Nového Mexika následující den) tradičně trochu závod rozebiráme a říkáme si, jestli nám naše dispozice umožní ještě něco silného běžet a nejen převážně hůlkovat:). Oba dva nahlas přiznáváme: věk nezastavíš, oči, kolena nevyměníš, ... ale pak se na sebe koukneme a já vím, že to není pravda. Že to nemyslíme vážně. Oba to budeme pořád zkoušet. Možná jinak a jinde, ale pořád nadšeně.

DNF vždycky bolí a mrzí. ale tentokrát ty pozitivní pocity jsou hodně silné. 

Bylo to loučení nebo začátek mého návratu do trailu? Kdoví, ukáže čas, určitě to byly chvíle, na které budu moc rád vzpomínat, protože Ultra je ultra a nejvíc jsou ultra kamarádi.

Díky Stíne, Veroniko a Michale za super společné chvíle, za vaše kamarádství a silný impuls do dalších dní.

Všemu zdar, ultra a kamarádům zvlášť!

12:)