Vrána k vráně sedá, Fénix k Fénixovi:), aneb Kladno je Kladno..

Znalci asi potvrdí, že pro nejlepší výkony a osobní rekordy na 24h je potřeba zajet někam jinam, protože na Kladně je velmi častá kombinace horka/dusna, následných bouřek a deště, ale má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Navíc, pokud jsem si potřeboval něco vyzkoušet, tak zdejší těžší podmínky jsou přínosem.

Pravda je, že moje situace před Kladnem byla vzdálená dobrému tréningu asi stejně jako já keňskému běžci, i doma jsem dostával samé povzbudivé otázky/rady/komentáře, proč tam jedu, když běhám málo, když se tam stejně zraním, jestli zase budu potřebovat, aby pro mě "zase/tradičně" syn dojel, atd... K tomu dobré rady, ať už si nikde nic nepíšu, že potom budu vysvětlovat, proč mi to nešlo a že budu maximálně dostávat takové ta poplácání po zádech, že jsem dobrej, že jsem v podstatě doběhl, že jsem borec a vítěz stejně. Že z lidí kolem jen Stín a já dokážeme kamarádům říci, co si myslíme, i když je to nepříjemný. 

Vlastně mi to hodně pomohlo. Ani mi nemusel L. tolikrát připomínat, že to stejně nedoběhnu:), už jsem byl rozhodnutý se zase vrátit ke svým "kořenům" a zvykům. Přiznat si, že jsem pomalý, stárnu, netahat k závodu další lidi. Soustředit se na závod a snažit se s tím, co "mám" udělat maximum, v rámci hesla "i s malým kašpárkem jde (občas) hrát velké divadlo":). Takže jen minimum věcí, rozhodně se nepřevlékat, jen jedny boty, sice jsem si bral s sebou náhradní ponožky, ale ani jsem nechtěl pomyslet na to, že bych je převlékal, jen jsem měl extra bundu do deště. Jasně absence supportu dělá hodně, například moje hledání vazelíny v tašce mě dvakrát po sobě stálo po každé tak pět minut, podobně zastávky v hospodě pro pivo, ... ale co je to proti "věčnosti" 24 hodin, že?

Moje Garminy 945, které jsem si koupil před Grand Slamem se se mnou začaly "loučit", bylo čím dál těžší je nabít a vydržely čím dál méně času. Na poslední chvíli jsem začal řešit jejich náhradu, protože nejlepší vyzkoušení hodinek je přeci na velkém ultra. Hamletovská otázka byla Forrunner 965  nebo Fenix 7 PRO? Nomen omen, obojí má dobrou symboliku ve jméně. Zatímco první zdůrazňují svoji roli pro běžce, tak ty druhé nesou v sobě symbolické vzkříšení z popela, které já tolik na ultra potřebuji a už mnohokrát jsem ho úspěšně zažil. A to rozhodlo. Tedy Fénix, vrána k vráně... snad mi to pomůže se symbolicky se vším vyrovnat a když na to příjde, stejně jako moje hodinky povstat z popela.

Když mě moje nejmilejší při cestě na návštěvu syna vyhodila na Sletišti, vyslechl jsem rady, ať nezabloudím v závodě, ať střídám nohy, nejlépe pravou před levou a potom obráceně... A že syn počítá s tím, že pro mě v noci dojede. To "pomůže":). Ale letos jsem se opravdu rozhodl nedělat hrdinu, přiznat si že v šeru vidím víc než špatně a vzal jsem si svoje dvě čelovky. Samozřejmě jsem byl za exota, snažil jsem se na cílové rovince světla vypínat, abych neoslňoval support ostatních běžců, ale ze začátku jsem občas někoho vyděsil, prý si mysleli, že na dráhu vjelo auto nebo elektro kolo.

Ale při startu jsem všechno nechal za sebou. Svoje strachy i tajná přání, pracovní nepříjemnosti v Brně, bylo jen tady a teď, přesně jak to má být. Byl to od začátku můj závod. Snažil jsem se držet konzistenci, nedělat žádné pitominy, všechno sice vyzkoušet, ale hlavně poslouchat svoje tělo. Proto, i když se mi na začátku skvěle běželo a povídalo s Lenkou Barochovou, po jeden a půl kole jsem zpomalil, protože jsem cítil, že to není ta správná rychlost v danou chvíli. Snažil jsem se běžet tak, abych mohl třeba i později zrychlit.

I tak mi kolem 10 večer moje D. napsala sms, ať zpomalím, že nejsem žádný dorostenec. Patrně na tu dálku usoudila, že mi z ledvinky kolem pasu čouhá parte. Ale k dobrému ultra, patří i silné momenty/pocity, třeba já potřebuju to "povstání z popela", které jsem si tak přál. Proto, když už to vypadalo, že první 100 bude až v jednu ráno, či později, nasadil jsem sluchátka, dopil pivo poslední záchrany (jediné z plechu a k tomu lok energeťáku) a vyrazil. Skoro hodinu jsem tam sázel kolo za kolem na sebe neskutečnou rychlostí, kolem 6:15/km, prakticky bez zastávek. jenomže pak došel efekt piva a hned potom baterky v MP3.:) Ale pocity to byly super, když jsem dokázal aspoň chvili v noci běžet jako ti nejlepší na okruhu.

Už to i vypadalo, že navzdory pauze v první průtrži bych ... tedy pokud by všechno vyšlo... mohl myslet i na spartatlonský limit. Jenomže nad ránem se přidal drobný déšť, který trval skoro dvě hodiny až do úplného rozednění. V dešti já běhám opravdu opatrně, protože skoro nevidím. Proto jsem přešel do režimu "deštné chůze" s popoběhnutím na opravdu rovných kouscích cesty. 

Po šesté přestalo pršet a i mě bylo jasno. Jednoduchým počítáním bylo evidentní, že sám 180 km nedám ani náhodou, maximálně kolem 170-172 a to bych si úplně zrasoval nohy. Nikoho jsem tam neměl, aby mi počítal čas a povzbuzoval. Ale mělo to tak být. Mohl jsem si užívat společenského rozměru běhu, popovídat si s lidmi, což při mém osamělém běhání skoro nejde. Pravda, podle posledních pokynů z domova jsem si také hlídal první místo v kategorii, abych nedopadl jako na 1/2 maratonu v Braníku, kdy mě před cílem při mém taktickém zpomalení jeden borec předběhl a já tím pádem přišel o významnou cenu ... ponožky. Vlastně doteď mi bylo připomínáno, že jsem minul skvělou šanci být užitečný a sportem získat pro rodinu ponožky(!). V Kladně jsem posledních pár hodin v klidu kroužil, těšil se, až otevřou restauraci a dám si pivo, abych měl sílu případně z plných sil bojovat o první místo v kategorii. 

Naštěstí to nebylo potřeba. Vítězství jsem výkonem 165 km uhájil a konečně získal v rodině ztracenou prestiž. Vyhrál jsem pro svoji manželku bramborové lupínky (!) a tím jsem se zařadil v podstatě mezi prestižní běžce, kteří sportem vyhrávají i něco užitečného pro rodinu. Ztracené ponožky z Braníka jsou rázem zapomenuté a já se sluním v paprscích těžké domácí popularity. Vyhrál jsem brambůrky, chápete to!! Jsem tutovej borec!:)

Svět je krásný, domácí prestiž je po létech zpátky, brambůrky vítězně vybojované a nezničil jsem nohy víc než bylo nutné, protože za měsíc mě čeká ultra v arizónských horách se Stínem a s Nikou. 

Těším se jako děti na Ježíška, jako babky na důchod, jako Honza na buchty a princeznu!

Všemu zdar, Fénixům, ultra a kamarádům .. zvlášť! 

12:)